57. Po stopách Blanických rytířů

neděle 12. 4. 2015
navštíveny: tunelový komplex Blanka, park Maxe van der Stoela, bývalý sirotčinec na Hradčanech,památník kpt. Morávka, Písecká brána, Bílkova vila, Šípkova lávka, Wilfertova vila, Kolonka, Letenská pláň, tenisová klubovna LTC, lanová dráha na Letnou, Křižíkova elektrická dráha do Stromovky, kolotoč, odvětrávací věže letenského tunelu, Zemědělské muzeum, hostinec U Prašivky, dům Antonína Slavíčka, nájemní dům Belveder, kostel sv. Klimenta, Klenkův dům, kostel sv. Antonína, Husův sbor Farského, Řezáčovo náměstí, Brána do nenávratna, Malý Berlín, Stromovka, Rudolfova štola, Šlechtova restaurace

Pozvánka
V neděli 12. 4. bude 57. posedlostní vycházka "Po stopách Blanických rytířů". Sejdeme se ve Střešovické vozovně (vzpomínáte, několik nadílek?), i když teď už hospoda patří Třem sestrám a jmenuje se stylově Na Staré vozovně. Už bude jezdit metro, ale měly by tam z Hradčanské jezdit stejné tramvaje 1, 18, 25. Oběd je klasicky od dvanácti, ostrý start ve 13 hodin.

Jaká vycházka byla

    Ač jsme se sešli ve střešovické vozovně, ještě cestou na start na kvízovou otázku proč "Po stopách Blanických rytířů", jsem dostávala jen vyhýbavé odpovědi. Teprve na lavičkách v novém parku vzniklém nad bývalou dírou v zemi, se ti bystřejší začali plácat do čela. Ano, děti, dneska půjdeme nad tunelem Blanka. Otevření, neotevření - černou stavbu jsme stejně oslavili salvami. Ještě jsem svěřencům ukázala propad za bývalým sirotčincem, kapitána Morávka, který konečně spočinul na Prašněm mostě, zatarasané vjezdy, stavebniny za 50 melounů a pak už jsme udělali klasický krok stranou. Z výkladu u Bílkovy vily stejně všechny zaujali jen padající cyklisti na Šípkově lávce, u pomníku Kolonky Stánino sugestivní vyprávění, jak nad ní při mejdanu házeli kolejáci nože a sport na Letné ovládli zajíčci. Nízkoprahové centrum se bohulibě rozhodlo vydělat si na své aktivity točeným pivem, a tak jsme si v pohodě sedli na zahrádku bývalé tenisové klubovny LTC.
    Lanovku ani jezdící schody na Letnou jsme nezažili, ale na jízdu na kolotoči po národopisném bálu TAKu v roce 1985 vzpomínali všichni zúčastnění se slzou v oku. Před zemědělským muzeem jsme marně mávali na taxi, abychom ujeli policii stejně jako hlavní ekonom. Hospoda Prašivka je tak oblíbená stavaři Blanky, že byla jimi narvaná i v neděli odpoledne. Bourat pivovar je hřích, teď místo pivovaru u Kejřů stojí budova Galileo a systém nefunguje a nefunguje. Víc než sedmimetrový pozlacený kalich na Husově sboru zaujal připravovaný koncert Sboru Břežanských kastrátů, ale ne, ještě ne, na kastráty až po vycházce. Zatímco Řezáčovu náměstí chybělo k Paříži jen několik kavárniček, před Malý Berlín postavili případně Bránu do nenávratna. Stromovka už se krásně jarně zelená, ale roztoužené Danae vybagrovali rybník. Vycházku jsme začali u propadu a stejně tak i skončili. Existenci Blanky ve Stromovce připomíná už jen Šlechtova restaurace, kterou ne a ne opravit. Ale naštěstí bylo krásně, protože déšť se podařilo zahnat Ivčovi čtyřmi přinesenými deštníky, a tak jsme dali zavděk pokoutní zahradní restaurací slechtovka.com. Bylo nám dobře - teď už jen, aby otevřeli Blanku nejen těm cyklistům-magorům.

    1) Dneska se budeme věnovat tunelu Blanka                                       4) Schodiště v bývalém sirotčinci si mohou prohlížet jen ministerští úředníci
    2) V roce 2009 tady, kde sedíte, byla díra v zemi                                 5) V roce 2010 měli kulturtrégři místo parkoviště kráter
    3) Dnes je tu místo ní park s potůčkem a rybníčkem                             6) Až sem doběhl Václav Morávek od mrtvé schránky na vojenském hřbitově

Park Maxe van der Stoela, Patočkova - V září 2014 byl slavnostně otevřen park v místě bývalého staveniště Myslbekova. Nese jméno Maxe van der Stoela, holandského diplomata, který v roce 1977 navštívil Jana Patočku, jednoho z mluvčích Charty 77. Je to symbolické pojmenování pro park, který se nachází u Pražského Hradu, Černínského paláce a sousedí s Patočkovou ulicí. Původně zde byla zahrádkářská kolonie, poté se tudy hloubil Brusnický tunel. Nyní je zde park s rybníčkem a vývěrem potoka doplněný řadou vodních i dalších atrakcí, určených především dětem. Autorem architektonického řešení je Arnošt Navrátil.

Tunelový komplex Blanka - Vedení městského okruhu mezi Špejcharem a Argentinskou ulicí bylo od konce 70. let připravováno v koridoru železnice po okraji Stromovky. Po roce 1989 byla tato varianta zavržena a hledalo se nové řešení. V roce 1994 ustanovená komise doporučila k dalšímu posuzování tři varianty nazvané podle katastru, jímž měly procházet: - Hana jako Holešovice v trase: Hradčanská – Sparta – pod Holešovicemi a pod Vltavou, Dana jako Dejvice v trase Hradčanská – Evropská – Podbaba – podél Vltavy a Blanka jako Bubeneč: Hradčanská – Sparta – pod Stromovkou a pod Vltavou. Komise doporučila variantu Dana a jako rezervu Hanu. Poté však byla Dana zavržena kvůli vedení podél Vltavy a tím složitou ochranou před velkou vodou. V roce 1996 byla nakonec vybrána Blanka. V roce 1997 bylo započato s projektovou přípravou, v roce 2003 bylo vydáno územní rozhodnutí. O rok později se začala razit průzkumná štola. Smlouva na stavební část tunelů Blanka byla podepsaná v roce 2006 primátorem Pavlem Bémem a předpokládala sumu 21,2 miliardy korun za stavební část a 4 miliardy za dodávky technologií. Celý tunel je financován rozpočtem hlavního města Prahy. Jeho délka je 6,4 kilometrů. Je to nejdelší silniční tunel v České republice a nejdelší městský tunel v Evropě. Tvoří jej Brusnický tunel, který vede od Malovanky na Prašný most a je dlouhý 1,4 km, z toho je 550 m ražených, dále Dejvický tunel, který začíná na Prašném mostě a vede za Špejchar na křižovatku U Vorlíků (dlouhý 1 kilometr) a Bubenečský tunel, který vede od Vorlíků pod Stromovkou a Vltavou a ústí v Troji. Jeho celková délka je 3 km, z toho je 2 230 metrů ražených. Vlastní výstavba tunelu začala až v roce 2007, protože byla několikrát odložena kvůli odvolání různých občanských sdružení. Protože se městu nepodařilo včas získat pozemky patřící ministerstvu obrany, byl úsek Myslbekova – Prašný most dokonce zahájen až roku 2009 - v té době už bylo zřejmé, že termín 2011 je naprosto nereálný. V lednu 2010 byl zcela proražen první tubus tunelu; takže v září při Dni otevřených dveří už mohli návštěvníci projít z Troje až na Prašný most. Ražba druhého tubusu skončila v červenci 2011. Při prvním schvalování rozpočtu nově zvolené rady v čele s Bohuslavem Svobodou na rok 2011 dostala Blanka ránu do vazu. Zatímco na plavecký stadion Šutka, budovu záchranné služby či hrošinec v ZOO se peníze nezkrátily, na Blanku se místo plánovaných 8 miliard rozhodli radní dát jen půlku toho co v minulých letech, tedy 4 miliardy. Tím padnul termín dokončení v prosinci 2012 a začalo se mluvit o jaře 2014. V květnu 2012 přestal magistrát Metrostavu proplácet faktury. Metrostav stavěl dál zadarmo, přestal platit svým subdodavatelům a přestal vystavovat i další faktury. Důvod je prostý - při vystavení faktury je nutné zaplatit státu DPH, bez ohledu na to, zda byla faktura proplacená či nikoliv. Obrátit se na soud kvůli neplacení je možné, až když investor neplatí rok a půl. Tedy v prosinci 2013 (přesně po roce a půl) Metrostav vyvolal arbitráž kvůli dlouhodobému neplacení prací (dluh vystavených faktur činil 2,1 miliardy) a neschválení navržených změn ve stavební dokumentaci a zároveň přerušil výstavbu. Pražský primátor Tomáš Hudeček několik hodin po tomto oznámení prohlásil, že smlouva Prahy se společností Metrostav je nejspíše od počátku neplatná, a to je důvod neplacení pohledávek městem. Tento závěr mu prý potvrdily i dvě nejmenované „renomované advokátní kanceláře“, které si najal za několik miliónů už v lednu 2013. A přestože právníci došli k závěru, že s největší pravděpodobností je smlouva s Metrostavem neplatná, nechal magistrát tuto „černou stavbu“ Metrostav zadarmo dál téměř celý rok stavět. A navíc zatímco Metrostav údajně stavěl černou stavbu, pokládání kabelů ČKD Praha DIZ nebylo podle právníků černou stavbou v černé stavbě, a proto práce na technologické části tunelu mohly nerušeně pokračovat dál. Arbitráž mezi Metrostavem a Prahou byla zahájena v lednu 2014. V dubnu 2014 rozhodčí soud uznal smlouvy za platné, nařídil společnosti Metrostav dokončit do pěti měsíců stavbu Blanky a hlavnímu městu nařídil povinnost uhradit více než čtyři miliardy korun. Primátor Hudeček vyjádřil nad rozhodnutím uspokojení, protože Praha podle něj chtěla Metrostavu zaplatit dluhy, ale neměla to jak legálně udělat a rozhodnutí arbitráže k tomu otevírá cestu. Dále řekl, že arbitráž je správnou cestou, protože ostatní varianty by znamenaly miliardové ztráty a otevření tunelu v nedohlednu. Metrostav stavební práce skutečně podle nařízení soudu dokončil v září 2014, a od té doby se vleče kauza s kabely. Něco ke kabelům

Kterak dobré úmysly zničily české stavebnictví

Sirotčinec, Milady Horákové 139 – Autorem městského sirotčince je architekt Josef Rosipal (1884-1914), který pracoval pro Magistrát hlavního města Prahy. Projekt stavby ve stylu geometrické secese byl dokončen 20. ledna 1911. Jednalo se o první stavbu v Praze s plochou střechou, další ploché střechy vznikaly až na konci dvacátých let (s výjimkou Bílkovy vily). Sirotčinec byl slavnostně otevřen v roce 1913. Uvnitř budovy je velkorysá schodišťová hala. Až do konce druhé světové války sloužil sirotčinec svému původnímu účelu. Na sklonku čtyřicátých let se proměnil v žákovský internát ministerstva zahraničních věcí pro děti diplomatů, které v počátcích nesměly s rodiči vycestovat – děti byly v podstatě rukojmí komunistického režimu. V roce 1999 byla budova upravena pro potřeby ministerstva kultury. Zde se stal při stavbě tunelu Blanka třetí propad půdy, a sice 5. července 2010 před půlnocí. Za budovou se propadla část parkoviště a zahrady. Byl zavalen bagrista i se svým strojem, vzniklý kráter měl průměr asi 15 metrů. Podle prvotního vyšetřování bylo zjištěno, že se pod parkovištěm, kterému chybělo odvodnění a které nikdy nebylo zkolaudováno, nacházely zbytky středověkého bastionu. V tomto místě ministerstvo kultury před stavbou ani nepovolilo průzkumnou sondu. Spodní voda v kombinaci se sutí způsobila nestabilní prostředí. Báňský úřad v Kladně uložil společnosti Metrostav pokutu milion korun za pochybení spočívající v tom, že příliš rychle odstraňovala ostění v tunelu.

Památník kpt. Morávka – 6. října 2014 byl znovu odhalen památník štábního kapitána Morávka na Prašném mostě. Místo původního pomníčku má nyní nově podobu tří kamenných sloupců, které symbolizují trojici protinacistických odbojářů – Mašína, Balabána a Morávka. Pomník se sem vrátil po šesti letech, protože v roce 2008 musel ustoupit stavbě tunelu Blanka. Morávek byl členem legendární skupiny Tři králové a vydržel na svobodě ze slavného trojlístku nejdéle. Byl předválečným přeborníkem Československé armády ve střelbě z pistole, a všude také s sebou nosil rovnou dvě. Byl hluboce věřící - neodmyslitelnou družkou jeho pistolí byla kapesní bible. Když se ho Mašín zeptal, v co vlastně věří, odpověděl mu legendární větou: „Věřím v Boha a ve své pistole!“ Morávek vynikal místy až ztřeštěnou odvahou. Krom toho, že se vysmíval gestapu tím, že na jeho pražské velitelství pravidelně doručoval ilegální časopis V boj!, neváhal navštívit v převleku oblíbenou hospodu Oskara Fleischera, šéfa skupiny pověřené jeho dopadením, a nechal si od něj připálit cigaretu. Poté mu poslal přátelskou zdravici s upozorněním na toto setkání. Morávek byl ve spojení s agentem A-54 Paulem Thümmelem pomocí mrtvé schránky, kterou si vytvořili na vojenském hřbitově u nynějšího parku Maxe van der Stoela v hrobě Wenzela Schipky. Paul Thümmel bydlel nedaleko odtud, v ulici Na Třetí baterii, a tak mohl schránku nenápadně navštěvovat. Existence mrtvé schránky však byla vyzrazena, a když si tam šel Morávek 21. března 1942 vyzvednout zprávu, z úkrytů vyhrnuli gestapáci. Morávek se dal na útěk, doběhl až k topolům u Prašného mostu a než padl mrtev, vypálil asi 50 ran. Původně se předpokládalo, že spáchal sebevraždu, dnes se zdá pravděpodobnější, že jej zabila kulka gestapa. Agenti pak uvedli do hlášení sebevraždu, aby zakryli nedodržení rozkazu chytit Morávka za každou cenu živého.

    1) Den zavřených dveří                                                                                 4) Tady za války bydlela Charlotta Masaryková
    2) Odstraňte konečně ploty a nechte nás jezdit!                                           5) Půdorys Bílkovy vily je odvozen od stopy kosy
    3) Přestavěný kostel u Písecké brány                                                           6) Uvnitř mimořádné Bílkovy vily je mimořádné muzeum


Podchod Hradčanská – Původně měl být podchod pod železniční tratí zprovozněn zároveň s otevřením rekonstruovaného vestibulu metra v říjnu 2010, ale v té době se podařilo udělat pouze jeho část pod kolejemi Buštěhradské dráhy. Zbývající část bylo třeba vybudovat pod objektem bývalých stavebnin. Společnost vlastnící budovu zkrachovala a město se nejdříve pět let nedokázalo dohodnout na jeho koupi s majiteli společnosti a poté ani s jejím insolvenčním správcem. Konkurzní správce chtěl za budovu absurdní částku 50 miliónů, za ruinu bez pozemku (ten patří drahám) vydíral město - investora, aby Praha tak uhradila celý dluh soukromé firmy. Poté šla budova do dražby s přehnanou vyvolávací cenou 17 milionů. Jenže město jako investor se dražby ze zákona v tomto případě zúčastnit nesmí. Byla obava, aby ruinu nevydražil opět nějaký vykuk, který by pak znovu vydíral město. Naštěstí ne, :-) Magistrát po pěti letech snažení v roce 2011 vykoupil budovu za 16,5 milionu korun a díky tomu se mohl podchod otevřít v říjnu 2012. Výstavba na Hradčanské již počítá s výstavbou rychlodráhy Praha-Kladno. Proto je podchod konstruován jako most, pod kterým budou jezdit vlaky. Prosklené východy z vestibulu metra jsou od autora stanice Střížkov Patrika Kotase. Kotas navrhl i tramvajové přístřešky, kde počítal s konstrukcí ze skleněných nosníků. Po vyčíslení nákladů a s přihlédnutím, že by přístřešky pravděpodobně neplnily svou funkci – tedy ochranu před deštěm podobně jako přístřešky jako na barrandovské trati, bylo od této varianty ustoupeno. Nakonec byly použity typizované přístřešky JCDecaux. Eskalátorové výstupy s obloukovým zastřešením tak prozatím znamenají pro Kotase konečnou při výstavbě pražské MHD.

Písecká brána, K Brusce - Brána je bývalá součást barokního fortifikačního systému Prahy známého jako Mariánské hradby. Název brány vznikl přenesením jména ze starší brány středověkého opevnění Malé Strany. Původní Písecká brána stávala u vyústění Valdštejnské ulice u přívltavské vsi Písek. Byla zbořena společně s 23 domy, aby si mohl Albrecht z Valdštejna postavit svůj palác. Nová Písecká brána byla postavena roku 1721 architektem Giovannim Battistou Alliprandim. Když začaly později Mariánské hradby překážet rozvoji Prahy, došlo v roce 1860 k rozhodnutí je zrušit. Píseckou bránu uchránila před demolicí její poloha, která nepřekážela stavebnímu ani dopravnímu ruchu. Opevnění na západ od brány však bylo roku 1898 zbouráno, aby uvolnilo prostor pro stavbu nové kadetní školy a zbourané hradby na východ otevřely cesta na Letnou. V letech 2000 až 2002 prošla brána rekonstrukcí a od jejího ukončení funguje jako galerie a kavárna – konají se zde také svatební obřady.

Kostel V Šancích, U Písecké brány 1 - Domek, stojící naproti Písecké bráně, je pozůstatkem kostela Panny Marie. Kostel byl postaven 1751-56 architektem Palliardim. Kostel byl zbořen v 2. polovině 18. století a zůstala z něj jen sakristie, která byla roku 1890 přestavěna na domek pro výběrčího cla. V roce 1909 byl domek přestavěn zhruba do dnešní podoby.

Dům, Mickiewiczova 13 – Dvojdům byl navržen architektem Janem Kotěrou. V domě č. 13 bydlela v letech 1914 - 1918 Charlotta Garrigue Masaryková, což připomíná pamětní deska s bustou od sochaře Stanislava Suchardy. Po vypuknutí 1. světové války odešel Tomáš Masaryk v prosinci 1914 s dcerou Olgou do exilu a byl rakousko-uherskými orgány v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za zradu. Charlotta Masaryková zůstala sama v Praze se třemi dětmi a byla pod neustálým policejním dozorem. Přímo naproti domu se nastěhovali dva „tajní“, jež ji neustále hlídali. V říjnu 1915 byla zatčena její dcera Alice, která strávila ve vězení ve Vídni osm měsíců, syn Jan narukoval na vojnu a syn Herbert zemřel v roce 1915 na tyfus. To vše se podepsalo na jejím zdraví. Na konci války byla hospitalizována ve vokovickém sanatoriu a v roce 1918 byla zbavena svéprávnosti. Ze sanatoria ji vyzvedl až na konci roku 1918 Masaryk po svém návratu z exilu. Charlotta Masaryková zemřela v roce 1923.

Procházkova vila, Mickiewiczova 3 - Krátce před stavbou své proslulé vily na sousedním pozemku, vytvořil Bílek plán k realizaci vily svého přítele MUDr. Procházky. Umělcův návrh koncipovat dům jako alegorii podzimu Procházka s radostí uvítal. Bílkova vila představující symboliku léta a žní tedy na Procházkovu vilu v podstatě plynule navázala. Ve vile nyní sídlí ředitelství Galerie hlavního města Prahy.

Bílkova vila, Mickiewiczova 1 – František Bílek se narodil 1872 v Chýnově. Byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde patřil k nejpilnějším kreslířům. Při malířské práci však byla odhalena Bílkova vrozená oční vada – daltonismus, zabraňující rozeznávání některých barev. Začal tedy studovat sochařství u Josefa Maudra na Uměleckoprůmyslové škole. Zpočátku se zdálo, že mu přeje štěstí. Získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a odjel do Paříže. Tehdy vznikla jeho první díla inspirována jeho osobitým náboženským cítěním: Golgota-hora lebek a Orba je naší viny trest. Výsledky této tvůrčí extáze však byly v Praze hodnoceny jednoznačně negativně a Bílkovi bylo odebráno stipendium. Myslbek se vyjádřil, že Bílek promarnil stipendium a není hoden se srovnávat s jeho posledním žákem, mecenáš Lanna odmítl přijmout darovanou Orbu. Po definitivním rozchodu s klasickou Myslbekovou školou se uchýlil do opuštěné lesní střelnice v chýnovské oboře. V roce 1898 si postavil podle vlastního návrhu ateliér v Chýnově, vstoupil do SVU Mánes, s nímž i vystavoval a konečně přišlo první veřejné uznání. Po sňatku v roce 1902 se přestěhoval do Prahy a v roce 1912 do vily s ateliérem, postavené podle vlastního návrhu. Stavba znázorňuje umělcovu představu obilného pole a netradiční půdorys je odvozen ze stopy kosy. Zdi z režného zdiva jsou členěny mohutnými sloupy znázorňujícími snopy klasů. Zajímavou, v tehdejší Praze nevídanou novinkou novostavby, byla plochá střecha - snad měl být odkazem na dávné biblické příbytky. Výjimečnost vily však spočívala především v dokonalé syntéze všech druhů výtvarného umění, Bílek si navrhl i nábytek, rámy, dveře. Dům byl pro něj svatyní, přímo v sochařově ateliéru se konala svatba jeho dcery Berty. Do 60. let minulého století vilu spravovala Bílkova žena Berta, která ji v roce 1963 i s částí sochařovy pozůstalosti předala Galerii hlavního města Prahy. Před vilou stojí Bílkovo sousoší Komenský se loučí s vlastí z roku 1926, které sochař původně věnoval Praze, ale pro nekončící diskuse o jeho umístění Bílek nakonec sousoší postavil sem. Socha Mojžíše, která tady měla stát původně (jako symbol biblického hospodáře), byla umístěna před Staronovou synagogu.

    1) Na podélných prknech pravidelně padající cyklisté založili spolek             4) Pomník Kolonce na Letné odhalili jen pár hodin
        SCKSNŠL - Spolek cyklistů, kteří spadli na Šípkově lávce                             před Sametovou revolucí
    2) "Živá" reklama keramičky RAKO - celou vilu obložili svými dlaždičkami     5) Studentská Kolonka krátce po postavení
    3) Wilfertovu modrou vilu natřeli nažluto, zřejmě aby zmátli nepřítele             6) Roškot zakomponoval do fasády ministerstva vnitra iniciálu
                                                                                                                                své milenky Heleny - H. Věděli o tom soudruzi rozvědčíci?

Fotoalbum vycházky...

Lávka přes Chotkovu ulici – Horní část Chotkovy silnice od 60. let 20. století překlenovala lávka navržená architektem Jaroslavem Fragnerem. Pro špatný stav byla demontována a v roce 1998 nahrazena novou lávkou podle návrhu architekta Bořka Šípka. Povrch vozovky tvoří fošny z brazilského ořechu, ovšem v nejkritičtějším úseku jsou položena podélně. Na podélných prknech pravidelně padající cyklisté založili spolek SCKSNŠL - Spolek cyklistů, kteří spadli na Šípkově lávce.

Izraelská ambasáda, Badeniho 2 - Vila byla původně omítnutá. Když se stala generálním ředitelstvím rakovnické keramičky RAKO, dostala v letech 1905-06 dnešní podobu. Majitel továrny ji nechal z reklamních důvodů velmi pečlivě obložit. Ve vile bydlel a zároveň ji používal jako kancelář a veřejnou vzorkovnici.

Wilfertova vila, Na Špejcharu 3 - Pražský německý architekt Josef Zasche (1871-1957) vyprojektoval tuto vilu v letech 1904-5 pro svého přítele výtvarníka Karla Wilferta. Ten byl mj. autorem keramického reliéfu slunečních hodin s motivem umělce a jeho múzy na průčelí. Vila s půdorysem ve tvaru písmene L je ukončena mansardovou střechou. Stavba je inspirována anglickým rodinným domem. V pozdějších letech byl dům přestavován a navíc dům ztratil původní decentní barevnost. Původně se jí říkalo Modrá vila podle šedomodré barvy fasády a taky podle okenních rámů a plotu, které byly natřeny modrou barvou.

Kolonka – Jedná se o skupinu dřevěných kubistických pavilonů od architekta Miloše Vaněčka, postavených z iniciativy ing. Václava Havla po první světové válce na západním konci Letenských sadů. Sloužily jako studentské koleje a zbořeny byly v 70. letech. Dnes je v těchto místech točna kolejí elektrické dráhy. Kolonka zažila i tragické události, 17. listopadu 1939 byly koleje obsazeny Gestapem, oddíly SS vyvlekly studenty a nákladními auty je převezli do Ruzyně a odtud příští den do koncentračního tábora Oranienburg. Na místě kolonky je pískovcový pomník. Pod textem je vyznačen půdorys zaniklého areálu a datum 17. listopadu 1989. Pomník byl totiž odhalen jen několik hodin před střetem studentů s tehdejší Veřejnou bezpečností na Národní třídě.

Sport na Letné - Celá letenská pláň byla od konce 19. století využívána pro sport. Slavia přišla na Letnou v roce 1899. Stačilo vysypat pozemek pískem, ohraničit provazem a přivítat prvního soupeře – výběr hráčů z Berlína. Těsně před Vánoci 1900 získala Slavie pozemek pro nové hřiště poblíž dnešní ulice Nad Štolou. Pozemek byl zatravněn, byla vybudována atletická dráha, vytvořen násep pro diváky a postavena klubovna se sprchami. Na konci 30. let se plánovala výstavba nového slávistického stadionu pro 30 000 diváků. Plány zhatila válka, na konci války Němci navíc podpálili dřevěné tribuny. Tři roky trvala obnova, tři roky se hrálo, ale pak v roce 1951 kvůli stavbě Stalinova pomníku byla tribuna rozmontována a Slavie vystěhována do Vršovic. Kromě fotbalových hřišť Sparty a Slavie zde byl atletický stadion, který byl po roce 1930 proměněn na závodní klusáckou dráhu. Postupně se na Letné zřizovala další a další hřiště pro různé sporty. Místo zde našla i motocyklová plochá dráha. Tu mj. využila firma Harley Davidson k uspořádání reklamní soutěže. Vyhrát měl ten, kdo dokázal ujet nejdelší vzdálenost s jedním litrem benzínu. Vítězem se stal humorista Zdena Ančík, který sice neměl s řízením motocyklů žádné zkušenosti, ale protože slíbil uveřejnit zmíněné firmě reklamu v humoristickém časopise Trn, dostal od mechaniků protekčním pár deci pohonných hmot navíc.

Molochov, Milady Horákové - Stavba bloku domů ke svému přízvisku přišla už před válkou – bylo snad reakcí Pražanů na fakt, že blok domů nabízel i na tehdejší dobu opravdu luxusní byty. Původně mělo jít o čtrnáct činžáků, jejich projektanty byli různí architekti: bratři Otto (otec Miloše Formana) a Karl Kohnové, Leo Lauermann, František Votava, dvojice Ernst Mühlstein-Victor Fürth a Josef Havlíček. Protože nejvíce domů měli projektovat Kohnové, úřad jim rozumně nařídil, aby vytvořili i jednotné řešení fasád směrem k Letenské pláni. V roce 1938 oba bratři emigrovali před rasovou persekucí, a tak byl projekt fasád svěřen Josefu Havlíčkovi. Na konci u křižovatky byla populární kavárna Letná s výklopnými okny a intarzovanými stěnami. V suterénu byly garáže, k těm se ovšem zajíždělo z úzké zadní uličky a měly tak strmé rampy, že jsou dnes k tomuto účelu zřejmě nepoužitelné. Když si Havlíček dokončený blok nechal vyfotografovat, vyzmizíkoval vykukující věž letenské vodárny, aby mu nekazila jeho dílo.

Ministerstvo vnitra, Milady Horákové 85 – Architektem je Kamil Roškot, který byl známý tím, že zakomponovával jména svých milenek do jím navrhovaných staveb. V době projektování ministerstva vnitra chodil s Helenou Piťhovou (tetou budoucího ministra školství Piťhy), a tak do štítové vstupní fasády v ulici Milady Horákové vepsal iniciálu jejího jména – H.

    1) Famózní výhledy na Prahu jsou teď kryty roštím                                     4) Lanovka začala jezdit dřív než lanovka na Petřín
    2) Tenisová klubovna LTC otevřela své brány                                             5) Poté sem jezdili fanoušci pražských "S" po jezdících schodech
    3) Pozůstatky lanové dráhy na Letnou                                                         6) Památník první pražské elektrické dráhy z roku 1891

Na Baště, Letenské sady – Původně zde bylo opevnění, proto je název občerstvení opodstatněný.

Tenisová klubovna LTC Praha, Letenské sady - Vznikla podle plánů architekta Bohumíra Kozáka v roce 1926. Sloužila jako sídlo a zázemí klubu Lawn Tennis Circle, založeného studenty práv již v roce 1904. Postupný růst obliby tenisu i významu klubu (členy byli např. Jan a Olga Masarykovi, Karel VI. Schwarzenberg či Guth-Jarkovský) vedl k výstavbě nové klubovny. Stavba se dodnes zachovala bez zásadnějších proměn a představuje výrazný doklad architektonické a řemeslné kvality prvorepublikových staveb. Teď už je rok v péči nízkoprahového centra, které se snaží s dobrovolníky budovu proměnit na sportovní a společenské centrum.

Lanová dráha na Letnou – Byla vybudována podle návrhu Františka Křižíka u příležitosti Jubilejní výstavy. Pravidelný provoz byl zahájen 31. května 1891 a předběhla tak o několik týdnů lanovku na Petřín. Dvoukolejná trať překonávala převýšení 39 metrů za 1 minutu a 45 sekund. Pohon obstarávala vodní převaha, tedy nádrže, do nichž se v horní stanici napouštěla voda. Na horní stanici prý stával Křižík a sledoval, zda je dost pasažérů pro jeho nový podnik. Neměl to daleko, bydlel v Korunovační 102. Vzhledem k tomu, že dráha potřebovala značné množství vody, což způsobovalo nedostatek vody v horních patrech letenských domů, byla roku 1902 přeměněna na elektrický pohon. V provozu byla až do roku 1916, koleje byly sneseny 1922. Po zrušení lanové dráhy byly na jejím místě v roce 1926 vybudovány kryté dřevěné pohyblivé schody (první pražský eskalátor), které zažívaly návaly fotbalových fanoušků mířících na Letnou na oba stadióny pražských „S“. Pro havarijní stav byl na nich roku 1935 provoz ukončen. Zbytky zařízení po lanové dráze a eskalátoru zanikly v letech 1949–1951 při výstavbě Letenského tunelu. V horní části trasy dodnes zůstaly jen zbytky opěrných zdí. Pohyblivé schody zcela nezmizely, jsou zachyceny na filmovém pásu. Scény na pohyblivých schodech ve filmu Muži v offsidu z roku 1931 byly natočeny právě zde.

Křižíkova elektrická dráha – Od horní stanice lanovky vybudoval Křižík v roce 1891 ještě první pražskou elektrickou dráhu. Vedla Oveneckou ulicí ke vchodu do Královské obory a měřila necelý kilometr. A proč zrovna Ovenecká? Křižík ve svých Pamětech píše: „Bělského silnicí jsem tuto dráhu vést nemohl, protože tudy vedla koňská tramvaj; proto jsem měl v úmyslu vést trať od karlínského přívozu v Bubnech nynější Bubenskou třídou na Výstaviště. Ale když to vešlo ve známost, přišel ke mně vinohradský stavitel a člen městské rady Víšek, můj dobrý známý, a žádal mě, abych dráhu postavil od horní stanice lanové dráhy do Královské obory. Víšek měl totiž na Letné za restaurací stavební pozemky a myslel si, že stoupnou v ceně, když k nim postavím komunikaci. Z přátelství jsem vyhověl Víškovu přání…“ Během konání výstavy se novinka těšila zájmu cestující veřejnosti, ale pak přepravovala stále méně osob. Naposledy vyjela roku 1900. V roce 1903 Křižík veškeré zařízení demontoval a použil ho pro svou dráhu do Libně. V místě, kde stála první stanice Křižíkovy elektrické dráhy, byl v roce 2011 u příležitosti 120. výročí provozu elektrických tramvají v Praze odhalen pomník. Má podobu tramvajových kolejí, mezi kterými je umístěna pamětní deska.

Kolotoč – Nejstarší zachovalý kolotoč v Evropě byl nainstalován na Letné v roce 1894. Předtím stával dva roky u Kravína na Královských Vinohradech. Kolotoč fungoval na principu hornického těžního stroje – žentouru. V prostoru pod podlahou chodil sluha a tlačil před sebou vzpěru otáčecího mechanismu. Točna nese původní koně, ve 30. letech přibyla ke koním autíčka a sluhu nahradil elektromotor. Kolotoč fungoval bez závad přes sto let, v roce 1995 byl jeho provoz zastaven.

    1) Mozaiku na odvětrávacích sloupech letenského tunelu                           4) Tuhle bezejmennou hospodu znají všichni pod jménem Prašivka
        za Zdeňka Sýkoru "vymyslel" počítač
    2) Zemědělské muzeum víc než traktory proslavil falešný hlavní ekonom   5) V domě žil, maloval a zastřelil se Antonín Slavíček
    3) Plastika Valeriána Karouška na gymnáziu Nad Štolou                             6) Školka Ponorka statečně bojovala o titul Stavba roku

Odvětrávací komíny letenského tunelu - Zdeněk Sýkora již na začátku šedesátých let jako jeden z prvních na světě zapojil do přípravy uměleckého díla počítač. Po několikaleté spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem vznikají první programované struktury s využitím počítače LGP 30. Všechny vstupní parametry (tvary elementů, jejich poloha, barevnost, pravidla jejich spojování) musely být přesně definované a převedené na číselné kódy tak, aby s nimi počítač mohl pracovat. Do prázdného rastru bylo autorem zadáno několik elementů a počítač pak určoval, které elementy zaujmou sousední místa tak, aby vyhověly zadaným pravidlům. Skleněný obklad větracích komínů Letenského tunelu byl vytvořen v roce 1969, v roce 2003 byl vyhlášen kulturní památkou. Zdeněk Sýkora měl v roce 2010 v Městské knihovně u příležitosti svých devadesátin celoživotní výstavu. Celý život prožil v Lounech, kde v roce 2011 umřel. V roce 2013 byl v Počedělicích na břehu Ohře odhalen jeho památník v podobě rámu, za kterým teče jeho milovaná řeka.

Zemědělské muzeum, Kostelní 44 - První sbírky muzea vznikly po Jubilejní zemské výstavě v Praze, která se konala roku 1891. Prvním sídlem muzea se stal palác Silva-Tarouca v ulici Na Příkopě, od roku 1902 do 1938 muzeum jako součást Národopisného muzea sídlilo v letohrádku Kinských. V letech 1937-39 byla postavena nová budova pro zemědělské a technické muzeum na Letné podle projektu architekta Milana Babušky. Hned po dostavbě však byla budova zabrána německou okupační armádou. Muzeum budovu získalo zpět v roce 1945, ale už v roce 1950 muselo opět budovu opustit a přestěhovat své sbírky do zámku Kačina. Do své původní budovy v Praze se Národní zemědělské muzeum vrátilo až roku 1994. Dlouholetá časová pauza znamenala ztrátu kontinuity u pražské veřejnosti. V současné době muzeum usiluje o navázání na tradice z doby první republiky, kdy pevně zakotvilo v povědomí kulturní veřejnosti. Zatím se mu podařilo proniknout do povědomí případem, kdy uprchlý vězeň vyhrál konkurz na hlavního ekonoma této instituce. Vladimír Prokop byl v roce 2009 odsouzen na sedm let do vězení za zpronevěru deseti milionů korun z účtu Českobratrské církve evangelické. O čtyři roky později, 29. června 2013 uprchl z vazební věznice a vrátil se do Prahy. Jako falešný inženýr uspěl v konkurzu na hlavního ekonoma Národního zemědělského muzea. Finance, které měl na starosti, rychle přesunul z účtů muzea na své vlastní. I tentokrát zpronevěřil deset milionů. Po příjezdu policie došlo k divoké honičce po muzeu. Nakonec Prokop vyběhl před muzeum, nasedl do právě projíždějícího taxíku a policistům zmizel. Při prohlídce jeho kanceláře a bytu přítelkyně se podařilo zajistit 6,5 milionu.

Dům, Letohradská 60 – Autorem domu s luxusními byty je Josef Havlíček. U vstupu původně stála plastika ženy od jeho manželky, sochařky Marty Jiráskové. Nyní se socha se přestěhovala k bazénku u EXPO 58.

Gymnázium Nad Štolou, reliéf Valeriána Karouška – Autor této plastiky Valerián Karoušek se od svých jedenácti let aktivně věnoval horolezectví. Jeho hlavním materiálem, který souvisel s jeho horolezeckou zálibou, byl neopracovaný kámen. Karouškův reliéf je realizován na dvou nestejně velkých betonových deskách vystupujících ze zdi. Na větší desce je znázorněna matka, která svým gestem ukazuje své dceři cestu ke vzdělání. Na spodní straně této desky je v pravém rohu uvedeno Karouškovo jméno a rok 1964, kdy byla plastika dokončena. Na menší desce, obrácené do prostoru před hlavním vchodem do budovy, je abstraktně pojatý reliéf, který lze chápat jako symbol vědy a umění, ke kterým směřuje školské vzdělání. Mnozí lidé, kteří si uvědomovali tíhu reliéfu, se pak ještě dlouhou dobu báli kolem něho chodit, aby na ně nespadl. V květnu 1970 se Karoušek zúčastnil československé horolezecké expedice Peru 1970. Nejlepší horolezec výpravy Ivan Bortel spadl do vodopádu a byl na místě mrtev. Karoušek postavil nad jeho hrobem mohylu z kamení opatřenou jednoduchým křížem. Bylo to jeho poslední sochařské dílo. 31. května 1970 zastihlo výpravu ničivé zemětřesení a všech 15 členů expedice na místě zahynulo, Karouškovi bylo 41 let. My jsme se s ním setkali při vycházce z Malešic, kdy jsme jednak viděli v parku v Úžlabině sochu věnovanou expedici Huascarán a jeho reliéf nad vchodem do kulturního domu Solidarita.

Nad Štolou 8 – Zde bydlel generál Rudolf Medek. Jaroslav Seifert vzpomínal: „Chodívali jsme často, téměř denně do Paukertovy vinárny na Národní třídě... Chodíval tam i generál Medek, který se hlásil k nejpravější pravici. Ale protože, jak říkal, byli mezi nimi nezáživní kumpáni, chodil raději mezi nás, ačkoliv mu bylo vyslechnout mnoho, co by jiného urazilo, Medek se jen usmíval. Když ho jednou Halas nařkl, že je náš třídní nepřítel, odpověděl, že se diví, proč jen tři dni. A tak se stalo, že nad jeho rakví, když počátkem protektorátu zemřel, se s ním loučil komunista Josef Hora. Pohřbili ho do hrobu jeho nešťastného tchána, malíře Antonína Slavíčka, otce jeho ženy Evy. Také nešťastné". S manželkou Evou měli dva syny: novináře Ivana Medka (1925–2010) a malíře Mikuláše Medka (1926–1974).

U Prašivky, Ovenecká 15 – Hospoda, která nemá jméno, ale místní ji neřeknou jinak, než U Prašivky. Prašivka je mimořádně poctivá čtyřka. Mají skvělé pivo, štamgasty a výčepního s pinglující hostinskou, která má kouzlo pařížské bordelmamá. Kromě piva nabízí i lidové ceny třeba za nakládaný hermelín. Doplňují ho zeleninou, pórkem, a když má paní hostinská náladu, tak k němu dokonce přidává mochomůrky vyřezané z ředkviček. Je to oblíbená hospoda stavbařů Blanky.

Antonín Slavíček, Dobrovského 9 - Antonín Slavíček se oženil v roce 1895 a díky bohatému věnu si mohli novomanželé koupit v roce 1898 činžovní dům v Dobrovského ulici. Tady vznikaly jeho letenské motivy - V dešti pod Letnou, Praha z Letné, Pláň na Letné. Slavíček si chtěl zbudovat ateliér ve dvoře, ale pražští radní mu v tom zabránili – namítali, že jde o živnostenskou stavbu. Nakonec si zařídil ateliér přímo na půdě domu. Když ateliér otevíral, náležitě to oslavil. Pozval Otakara Mařáka, Antonína Hudečka, Herberta Masaryka, Stanislava Suchardu a pochopitelně nemohl chybět ani nestor malířského cechu Mikoláš Aleš, který se jaksepatří rozjařil. Mařatka referuje: „Aleš začal mluvit latinsky, kreslit husary na stůl a náhle v rozohnění tasí šavli (ve skutečnosti hůl) a se slovy Všem hlavy dolů se holí rozpřáhne a všem nepřátelům – v podobě sklenic a lahví sráží hlavy rázným rozmachem. Dívám se na paní Mílu – ale ta se jen usmívá a zůstává ve válečné vřavě klidná.“ V létě 1909 při koupání v Rybné nad Zdobnicí ranila Slavíčka mrtvice. Ochrnul na pravou polovinu těla. Učil se kreslit levou rukou. Vyštrachal v domě ukrytý revolver. Ten mu ale vzali a žena ho hned zakopala na zahradě. Měl ale v domě schovanou nefunkční pistolku, kterou nechal tajně opravit. 1. února 1910 se Antonín Slavíček zastřelil. Bylo mu 40 let. Na domě po něm zbyla Mařatkova busta.

Kamenická 1 – Zde žil Alois Josef Šťastný – překladatel a atentátník na Kramáře v lednu 1919. Byl syn senátora za Národní stranu a vnuk zakladatele agrární strany, který byl důvěrný přítel Masaryka. Při atentátu zachránila Kramáře naditá náprsní taška, takže se mu nic nestalo. Šťastný byl odsouzen za atentát na deset let. Ovšem záhy po svém znovuzvolení prezidentem v roce 1920 vyhlásil Masaryk rozsáhlou amnestii a Šťastný byl osvobozen. Rodina ho okamžitě nechala odvézt do Ameriky. Naučil se tam výborně anglicky a po svém návratu v roce 1926 se osvědčil jako výborný překladatel Steinbecka, Uptona Sinclaira, Jacka Londona, R. L. Stevensona. Stál u kolébky časopisu Světová literatura. Oč jiný osud měl další atentátník, přibližně stejně starý Josef Šoupal, který podnikl úspěšný atentát na Aloise Rašína o čtyři roky později v lednu 1923. Atentátník Šoupal nedostal trest smrti, ale jen osmnáct let těžkého žaláře, protože z tehdejšího pohledu nebyl ještě plnoletý. Vyměřený trest si odpykal v Kartouzích u Jičína. Z vězení byl propuštěn po dvaceti letech v roce 1943.

Nájemní dům Belveder, Kamenická 2 – Třípatrový nárožní dům byl postaven v roce 1900 podle návrhu Bendlemayera a Němce V duchu tehdy oblíbené ukecanosti bylo racionálně rozvržené průčelí doplněno mravoučnými nápisy. Ve štítu jsou sluneční hodiny a štukový reliéf sv. Jiří na koni. Neméně zajímavá jsou záclonová okna a zábradlí na balkonu. Dům je od roku 1958 nemovitou památkou.

Přístavba MŠ, Kostelní 37 - Nový pavilon mateřské školy byl postaven v roce 2013. Architekt František Prajer s Jiřím Vasilukem realizovali původní návrh od Petra Mezery. Pavilon si mezi zaměstnanci vysloužil kvůli kulatým oknům přezdívku parník. V roce 2014 byla nominována do soutěže o Stavbu roku. Největším odpůrcem této stavby byl Ondřej Mirovský, člen SZ, současný místostarosta Prahy 7 a zastupitel pražského magistrátu.

    1) Zastrčený kostelíček sv. Klimenta                                                               4) Řezáčovo náměstí - ještě pár kavárniček a bude to tu jako v Paříži
    2) Valdštejnův pivovar zbourali v roce 1959, protože hyzdil okolní                 5) Brána do nenávratna - tudy prošly tisíce Židů na cestě do Terezína
        moderní stavby
    3) Sedmimetrový kalich Husova sboru mohli pozlatit až po revoluci               6) Malý Berlín je docela veliký

Kostel sv. Klimenta, Kostelní – Je poprvé připomínán v roce 1234. Byl přestavěn goticky a na konci 19. století citlivě zrekonstruován. V kostele je pochován baron Jakub Wimmer, který pohádkově zbohatl při stavbě pevnosti Terezín a zásobování armády za dob francouzských válek. Zakoupil rozsáhlé pozemky na Vinohradech u Kanálky, ve Vršovicích a také Letenskou pláň, kde všude nechal zbudovat libosady.

Dobrý vojáček Hora - Nejznámější hrob s barevnou postavou mladého vojáka je hned vlevo od vchodu. Patří vojínu Václavu Horovi (1841 - 1866), který zemřel během prusko-rakouské války roku 1866. Nápis na hrobě vypovídá o jeho hrdinství: “Tento statečný hrdina vrhl se dne 26. června 1866 v bitvě u Podola v noci do řeky Jizery a zapálil před blížícím se nepřítelem most. Dne 29. června byl v bitvě u Jičína těžce zraněn a do zajetí v Žitavě odvezen. Od svého otce do Prahy přivezen, podlehl svým ranám 19. října 1866 v stáří 25 roků“.

Pivovar U Kejřů, Bubny - Stával u Hlávkova mostu a byl součástí hospodářské usedlosti obec Bubny. Dominantu stavby tvořila pozdně renesanční brána z počátku 17. století, kdy statek vlastnil Albrecht z Valdštejna. Po vpádu Švédů byl zpustošený objekt opraven a přestavěn barokně. V 19. století se sem chodilo nejen na dobré pivo, ale i za zábavou – přibyla zde tančírna a kuželník. Největší rozkvět zažil pivovar koncem 19. a v první polovině 20. století, kdy se mu říkalo u Kejřů, podle příjmení jeho nejúspěšnějšího nájemce. U Kejřů se přestalo pivo vařit v roce 1926. V roce 1928 celý objekt převzal stát, za druhé světové války prostory bývalého pivovaru sloužily jako sklady a garáže. V roce 1959 byly budovy zlikvidovány. Tehdejší tisk přivítal demolici s radostí! „Pochází sice ze 17. století a býval majetkem Valdštejnů, ale na dnešních zbytcích už není nic památného. Do budov se zabořily krumpáče. Celá stavba, která hyzdila moderní nábřeží, zmizí ze světa…“

Galileo, Janovského 2 – V Holešovicích je nové sídlo agentura GSA, která zajišťuje evropský globální navigační systém Galileo. Sídlí v budově, která byla postavena na místě bývalého pivovaru u Kejřů. Galileo má být evropskou konkurencí amerického GPS. Do Prahy se sídlo přesunulo z Bruselu, ale po přestěhování se potýká s nedostatkem zaměstnanců. Má mít 60 lidí, z toho je ale jen deset vyhrazeno pro Čechy. Ale zbylí zaměstnanci z Bruselu se do Prahy nehrnou, mají prý o ní málo informací a ani plat, které se pohybuje v rozmezí 62 000 až 200 000 korun, je nepřesvědčil k přestěhování. Základní služby měl Galileo podle plánu začít poskytovat od roku 2010, v roce 2014 mělo být v provozu potřebných 18 satelitů, aby byl funkční. Ovšem z 18 satelitů se na oběžnou dráhu zatím podařilo dostat jen šest. Navíc v srpnu 2014 se dvě nové družice dostaly na špatnou oběžnou dráhu a do vyšetření příčin jsou další starty pozastaveny. Evropská kosmická agentura zatím důvody zpoždění projektu nevysvětlila.

Dům, Strossmayerovo náměstí 10 - Autorem nárožního secesního domu je Richard Klenka rytíř z Vlastimilu. Vypracoval si svérázný styl, v němž kombinoval středověkou, renesanční architekturu a biedermeierovskou ornamentiku – vznikaly tak bizarní kompozice, které přijímali klienti se sympatiemi, ale nastupující generace modernistů spíše s posměchem. My jsme se s ním setkali už v Pařížské ulici, kde postavil Dům u Staronové synagogy a na smíchovském nábřeží, kde je autorem domu s gaudíovskými komíny.

Kostel sv. Antonína, Strossmayerovo náměstí - Na konci 19. století už kapacita kostela sv. Klimenta nestačila, a proto došlo roku 1886 k založení Spolku pro vystavění chrámu Páně v Holešovicích. Projekt, a to zcela zdarma, vytvořil roku 1899 František Mikš, který v Holešovicích bydlel. Mikš byl asistentem Josefa Mockera a spolupracoval s ním na stavbě sv. Prokopa na Žižkově, sv. Ludmily na Vinohradech a po jeho smrti dokončil regotizaci vyšehradského kostela Petra a Pavla. Stavba kostela se dlouho odkládala, protože Holešovice bojovaly s nedostatkem peněz, nakonec byl základní kámen položen až v roce 1908. Stavba pak pokračovala zvolna, neboť se stále nedostávalo prostředků, v letech 1910-12 se téměř zastavila. Nakonec byl kostel vysvěcen až na podzim 1914 v neogotickém stylu - tedy v době, kdy se tento styl už nenosil. Tato nechuť vedla tak daleko, že architekti sousedních elektrických podniků, když pořizovali fotografie svého díla, vyčnívající věže kostela ze snímků vymazávali. Úplně stejně jako Josef Havlíček u Molochova. František Mikš se později v jedné z věží oběsil.

Husův sbor, Farského 3 – Byl postaven v letech 1935-37 jako sedmipodlažní dům pro Církev československou husitskou. Průčelí je zdobeno byzantským křížem a husitským pozlaceným kalichem. Kvůli nedostatku peněz nebyl osazen zvon, místo toho byla plánovaná zvonice v podstavci kalicha na počátku války adaptována na pozorovatelnu civilní obrany. V současnosti jsou průhledy zvenku zaslepeny. Svého času bydlel v domě básník František Hrubín.

Řezáčovo náměstí – V roce 2008 bylo náměstí revitalizováno. Celá plocha náměstí byla sjednocena v jedné výškové úrovni a kompletně vydlážděna kamennou dlažbou. Jízdní pásy v náměstí jsou vyznačeny pouze odlišnou barvou a strukturou dlažby. Došlo tak opticky ke zvětšení celého prostoru. Zeleň v prostoru náměstí zajišťují původní vzrostlé stromy. Znepřístupnění pat stromů pro venčící se psy vyřešili valounovými kamennými poli okolo stromů. Náměstí je doplněno o kamenné kvádry, stejného půdorysu. Dle výše jejich osazení nad terén je těmto prvkům následně přiřazována jejich funkce - dlaždice, lavička, květník, sokl pro umístění uměleckého díla, pítko.

U Smaltovny 6 – V tomto domě žil PhDr. Josef Pfitzner. Byl původem ze Slezska, ale ze skromného profesora historie se příchodem fašistů stal fanatický fašista. Hitlera v roce 1939 vítal v Praze už jako člen SA. Považoval za historickou příležitost stát se pražským primátorem. Na základě tajných udání se mu podařilo odstranit primátora Klapku, který byl zanedlouho popraven. Ale ani tehdy ani poté, co nastoupil Reinhard Heydrich, se mu jeho úsilí nepodařilo zrealizovat. Stal se jen náměstkem primátora a nezbylo mu nic jiného než vymýšlet názvy na přejmenování pražských ulic. V roce 1945 byl popraven.

Brána do nenávratna, nádraží Praha-Bubny - Před opuštěnou budovou nádraží Praha-Bubny se tyčí dvacetimetrová železniční kolej i s pražci směřující přímo k nebi. Jejím autorem je sochař Aleš Veselý (1935) a socha je součástí vznikajícího Památníku ticha. Stojí přesně na místě, kudy prošly tisíce Židů na cestě do terezínského ghetta. Pro autora Aleše Veselého je judaismus od počátku přirozenou součástí života. „Když mi bylo šest let, připíchli mi žlutou hvězdu, po tatínkovi jsem poloviční Žid. Bydleli jsme nedaleko bubenského nádraží. Za války jsem viděl z okna domu na shromaždiště v místech nynějšího Parkhotelu, odkud Židy odváděli na nádraží a deportovali do koncentračních táborů. Ale transportům jsem se vyhnul. Oproti tomu moje čtrnáctiletá sestra tudy procházela a později i můj otec,“ vzpomíná. „Žlutou hvězdu mám dodnes schovanou v peněžence“.

Malý Berlín, U Smaltovny 20-22 - V letech 1937-39 vznikl v ulici u Smaltovny uzavřený blok německých nájemných bytů s vlastní infrastrukturou, což bylo třeba ve Vídni nebo Berlíně obvyklé, ale v Praze je jejich výskyt vzácný. V bloku byly obchody, společná prádelna, jesle a mateřská školka. Domy, které projektovali Franz Hruschka a Adolf Foehr, tvoří dvě sedmipatrová křídla, do Bubenské devítipatrový dům a do ulice U Smaltovny dvoupatrový blok, takže dům má tvar písmene U.

    1) Místo kačen a Danae okupují teď rybníky ve Stromovce bagry                 4) Vchod do Rudolfovy štoly
    2) Danae, očekávající ve Stromovce svého milence boha Dia,                     5) Rekonstrukce Šlechovky se stále odkládá
        stejně spláchla povodeň v roce 2002
    3) Propad půdy ve Stromovkce při ražbě Blanky v roce 2008                       6) Náhradní slechtovka.com

Stromovka – Královská obora vznikla již za Přemysla Otakara II. Za Rudolfa II. byla zřízena do soustavy čtyř rybníků navzájem propojených umělými kanály a tzv. Rudolfova štola (1584-93), kterou byla přiváděna voda z Vltavy. Velký rybník měl plochu 21 hektarů a uprostřed byl nasypán umělý ostrov, na kterém byly vysázeny někdy po roce 1593 duby. Za válek o rakouské dědictví se zde utábořila v roce 1742 francouzská vojska, oboru poničila a vykácela všechny druhy stromů kromě dubů. Duby přežily, neboť měly zamaskovat dělostřelecké baterie. Park byl obnoven v roce 1746. Velký rybník byl vysušen, ale dodnes je patrna hráz i ostrov tzv. Dubový pahorek se vzrostlými duby. Čeští stavové, zejména purkrabí Jan Rudolf hrabě Chotek, usiloval o zpřístupnění Stromovky veřejnosti a to se povedlo roku 1804.

Danae, Stromovka – 25 metrů dlouhé tělo Danae se jemně zvedalo z trávníku Stromovky. Autor Michal Sedlák ji vytvořil v roce 2000 z kamenů a hlíny, zpevnil průmyslovou tkaninou a nechal pomalu zarůstat rostlinami. Danae odkazuje na příběh z řecké mytologie: roztažené nohy figury nořící se do vody napovídaly, že Danae očekává svého milence, boha Dia. Toto téma se vyznačuje dlouhou tradicí zobrazování v umění, ale když bylo umístěno ve veřejném prostoru, zjevná erotika práce působila na náhodné kolemjdoucí překvapivě negativně. Sochu smetla povodeň v roce 2002.

Propady Blanky - Už v projektu se psalo, že větší komplikace při výstavbě ražených tunelů se očekávají pouze v úseku délky cca 160 metrů od úpatí svahu Letné do Stromovky. Obě tunelové trouby zde procházejí místem s nejnižším nadložím, které zde činí jen 1,5 metru. Nad tímto nadložím se nacházejí vodou saturované štěrkopísky, podemleté povodněmi v roce 2002 s mocností cca 11 metrů. Otevřený výkop Stromovkou byl ekologickými sdruženími zavrhnut. A tak se v předstihu před ražbou vlastních tunelů prováděla trysková a tlaková injektáž. V květnu 2008 bylo během výstavby rozhodnuto o zkrácení délky záběru z 1,5 metru na 1 metr. Přesto 20. května 2008 došlo během ražby k mimořádně velkému nadvýlomu. Padající blok zdemoloval část ostění. Přes veškerou snahu se nadvýlom zvětšoval, až do něj pronikly zvodněné sedimenty. Vznikl kráter o průměru 20 a hloubce přes 15 metrů. Metrostav se bránil tím, že při takto složitých projektech jsou sesuvy půdy zapříčiněné vydatnými srážkami možným rizikem. Obvodní báňský úřad v Kladně událost vyšetřil a neshledal pochybení ani jednoho z účastníků výstavby. Po události došlo k úpravě technologického postupu, které měly za následek zdražení stavby o cca 100 tis. Kč na metr délky tunelu. V neděli 12. října 2008 došlo poblíž k dalšímu propadu podobného rozsahu, o průměru 25 metrů a hloubce 16 metrů, nad místem, kde stavební firma rozšiřovala již vyraženou část tunelu. Expertiza ukázala, že v tomto místě bylo o dva metry nižší skalní nadloží, než okolo. Po této události došlo k dalším opatřením na stavbě. Celkem opatření po obou mimořádných událostech zdražila stavbu v kritickém úseku 179 metrů o cca 100 miliónů. Kč. Ražení se na čtyři měsíce zastavilo. Původně se razilo pouze z Troje, aby se vyvážela zemina místy, kde bydlí minimum lidí. Aby se eliminovalo zpoždění, začalo se razit z obou stran, a zemina se vyvážela náklaďáky přes hustě obydlený Bubeneč a Dejvice. Takže dobrý úmysl ekologů ochránit Stromovku před otevřeným výkopem, odskákali obyvatelé Prahy 6.

Rudolfova štola – Rybníky v Královské oboře byly nejprve napájeny dešťovou vodou, ale poté se císař Rudolf II. nadchl pro štolu pod letenskou skálou, která by rybníky napájela vltavskou vodou. Bylo rozhodnuto vybudovat pět svislých šachet, aby havíři po dosažení dna budoucí štoly mohli pracovat proti sobě, takže podle původního záměru se mělo pracovat na dvanácti čelbách (12 skupin havířů). Roku 1584 byli najati nejzkušenější havíři z Kutné Hory. Hloubení šachet postupovalo velmi pomalu, jednak pro charakter hornin, jednak pro průvaly vod. Právě kvůli těmto vodám byly práce na třetí šachtě zastaveny a šachta (vyhloubená do hloubky již 15 metrů) zasypána. Tím se značně prodloužilo budování vlastní štoly, protože místo dvou asi 170metrových úseků se prostřední úsek zvětšil na dvojnásobek. Na vyměřenou hloubku 50 metrů se havíři dostali teprve po dvouleté práci. Samotná štola o délce 1100 metrů byla ražena v letech 1589-1593. K poslední prorážce došlo po deseti letech od zahájení prací. Díky nespokojenosti Rudolfa II. s pomalostí ražených prací vznikl unikátní plán štoly. Štola je na něm zachycena v řezu v celé své délce. Svitek dlouhý 242 centimetrů a široký 20 cm se navíjí na dřevěnou rukojeť. Stal se dokladem postupu ražby včetně časových údajů a techniky ražení. Část štoly bývala přístupná veřejnosti, ale po povodni v roce 2002 lze štolu navštívit jen výjimečně.

Šlechtova restaurace – Lovecký zámeček byl postaven v letech 1689-1691, kdy byl rovněž vyzdoben velký sál freskou Jana Jakuba Steinfelse ze Steinfelsu. Roku 1791 proběhly úpravy podle návrhu architekta Františka Antonína Leonarda Hergeta, dvorana byla tehdy změněna v restauraci. V roce 1855 prošel zámeček výraznou novogotickou přestavbou podle návrhu Bernarda Gruebera. Zámeček vešel do podvědomí Pražanů, když si ho v roce 1882 pronajal Václav Šlechta. Jeho rodina provozovala restauraci až do padesátých let 20. století. Když mu podnik přišli v roce 1950 znárodnit, dostal Antonín Šlechta infarkt. Leží na bubenečském hřbitově, kde jsme jeho hrob navštívili v rámci vycházky Na bitevním poli. Restaurace byla v provozu do 70. let 20. století. V roce 1978 a 1980 objekt vyhořel, do roku 1989 provizorně zastřešen. Rekonstrukce plánovaná v roce 2002 se kvůli povodním neuskutečnila. I teď je oprava poněkolikáté odsunuta na rok 2016.

« NAHORU

TOPlist