58. Všichni na Petřín!

středa 10. 6. 2015
navštíveny: knihovna Hradčany, zahrada Černínského paláce, kapucínský klášter na Loretánském náměstí, první samočinný počítač na Loretánské nám. 3, dům U Drahomířina sloupu, Hrzánský palác, tramvaj v ulici U kasáren, hradčanská radnice, Mariánský sloup na Hradčanském náměstí, Schwarzenberský palác, Salmovský palác, Rajská zahrada, zahrada na Valech, Slavatův a Bořitův obelisk, Jelení příkop, Nový svět, jízdárna v Keplerově ulici, Peklo, klášterní zahrada, Petřín, Štefánik, Květnice, vila manželů Machoninových, Kinského zahrada, Nebozízek, Petřínské terasy a kiosek nad nimi obzvláště

Pozvánka
Sraz je ve středu 10. června na Pohořelci na zahrádce pobočky MKP. Zahrádka se skrývá za nenápadnou brankou v místech, kde náměstí přechází v Loretánskou ulici. Prostě až půjdete od tramvaje 22 směrem k Hradu, čumte vlevo. Sejdeme se v 16, ostrý start v 16:14. Věřte mi, tak časný odchod není to nějaká moje libůstka, ale poznaná nutnost. A taky si vezměte startovní pivo či pití na cestu. Na Petřín se budeme v podstatě prodírat Saharou.

Jaká vycházka byla

    Vycházku na Petřín jsme zahájili na zahrádce knihovny na Pohořelci. Ano, i knihovna má svou zahrádku, jen místo skleničky nabízejí knihu. A tak rychle pryč do zahrady Černínského paláce. Tady sice taky nic nečepujou, ale zase ji po mnoha desítkách let otevřeli nejen na víkend uprostřed týdne. U kapucínského kláštera jsme si připomněli Zrzavého z Krucemburku a pak už jsme jen zírali, co všechno za pár let zmizelo - pamětní deska tvůrci prvního samočinného počítače, paní Hana se už taky neusmívá z budovy Havlovy knihovny, pádlo je kdovíkde společně s Vojtěchem a dokonce i Schwarzenberg shodil mohutné paroží. A teď zase pro změnu plusy. Je nově otevřena průchozí zahrádka Salmovského paláce a Jižní zahrady, do kterých jsme se při poslední procházce okolo Hradu marně snažili proniknout. Sledovali jsme Plečnikův zápas s obeliskem, slovenským křížem i hromy- blesky, s drenážními trubkami, ale hlavně se kochali střechami Malé Strany, které jsme měli jak na dlani. Dost bylo turistů a upravených francouzských zahrad. Na Opyši jsme vklouzli brankou na rub Pražského hradu a proklusali Jelení příkop. Byl jednou Nový svět, v tom Novém světě tajemná branka, za tou brankou dětské hřiště a na tom dětském hřišti altánek, do kterého jsme se akorát všichni vešli. Jen škoda, že členové akademického klubu už dávno zapomněli, co znamená Sahara. A tak nebýt jednoho šampusu a petky z Džekova ranče, mohla se osvěžovna klidně jmenovat U Suchánků.

    Ale aspoň jsme se nezdrželi zbytečným posedáváním. Ukázali jsme si, kde měl Lustig s Otou Pavlem roubenku, zarostlého Jana Švankmajera i Kachyňovu márnici. A jsme zase zpátky na Pohořelci. Druhý pokus o zdolání Petřína se už musí podařit! Do útrob Pekla se po návštěvě Brada a Angeliny zřejmě už nepodíváme, ale zase jsme prošli na Petřín tajemnou pěšinkou z druhé strany Hladové zdi. U Štefánikovy hvězdárny jsme si podruhé za odpoledne poslechli, jaký měli Slováci bytostný problém s českým lvem. Já vím, náš cíl je krásný a vzdálený nalevo, ale my půjdeme ještě chvíli vpravo. Za vysokou zdí se ukrývá zmenšenina Kotvy či DBK manželů Machoninových a za další zdí ruina hotelu Vaníček. Teď si rychle zopáknem dřevěný kostelíček, lachtana, Zlatou Prahu a Nebozízek. Když jsme přicházeli do cíle, paní právě začala uklízet poutač kiosku nad Petřínskými terasami. Srdce se mi zastavilo, nohy rozběhly. Naštěstí úpěnlivé prosby a náš počet paní přesvědčil, že ceduli zase vyndala, nechala ujet autobus a začala nám točit pivo a opékat klobásy. Rozvalili jsme se na terásku, popíjeli a dívali se na město pod námi. Praha je nádherná, ale když se začne snášet noc na střechy zlaté Prahy, nelze tu krásu popsat slovy.

Knihovna Hradčany, Pohořelec 25 – Pobočka Městské knihovny získala v roce 2014 nové prostory. Prostory zrekonstruovala Městská část Praha 1, která rovněž financuje provoz pobočky, která by jinak už několik let nefungovala. Novou chloubou knihovny na Hradčanech je zahrada, která také prošla revitalizací a získala nové záhony, lavičky i stromy.

Eliška Junková, Úvoz 13 - Nejslavnější závod Elišky Junkové byl Targa Florio, který vyhrála s vozem Bugatti na jaře 1928 na Sicílii. Bohužel ve stejném roce se zabil její muž Čeněk Junek na okruhu v Nürburgringu. Eliška původně bydlela se svým mužem v paláci Lucerna, ale po jeho smrti velký byt opustila a našla si mansardu nově zbudovaného domu Na krásné vyhlídce na konci Úvozu. Sama říká, že tahle čtyřpatrová vila s přenádhernou vyhlídkou, tenkrát teprve dostavovaná, jí – osmadvacetileté vdově zachránila duši. Eliška zde bydlela od roku 1928 až do své smrti v roce 1994 - od roku 1982 už v přízemí domu. Po válce byl dům znárodněn a přidělen švédskému velvyslanectví. Když bylo v roce 1990 Elišce Junkové 90 let, uspořádal jí švédský velvyslanec oslavu za přítomnosti spousty hostů. V roce 2000 byla na domě umístěna pamětní deska s maskou Bugatti a drobnou chybou. Eliška zde bydlela už od roku 1928, ne od roku 1930, jak je na desce uvedeno.

Strahovský premonstrátský špitál, Pohořelec - Špitál sv. Alžběty a sv. Norberta založil v roce 1668 strahovský opat Vincenc Makarius Frank. Původní strahovský špitál sv. Alžběty postavil v roce 1623 opat Kašpar z Questenberka. Starý špitál byl zbořen při stavbě barokního opevnění Prahy. Špitál je raně barokní stavba s fasádou napodobující kostelní průčelí. Autorem Kalvárie zdobící schodiště od roku 1726 je Jiří Bauer. V budově později působila farní škola, dnes je využíván jako hotel Questeberk.

Zahrady Černínského paláce, Loretánské náměstí – Zahrada byla založená v roce 1693 Francescem Carattim současně se stavbou Černínského paláce, objednaného Humprechtem Janem Černínem, a to nezvykle při kratší boční severní straně. Po smrti Carattiho pokračoval v práci Domenico Rossi, který zde vytvořil salu terrenu se dvěma lodžiemi. Uprostřed je umístěná socha Herkula zápasícího s Hydrou od Ignáce Františka Platzera z roku 1746. Další architekt František Maxmilián Kaňka je autorem terasy, horního bazénu a pavilonu, sloužícího jako oranžerie. V roce 1742 byla zahrada během války zničená, přímo přes ni procházely zákopy, ale už v letech 1747-1749 ji v Kaňkově duchu obnovil Anselmo Lurago. Po odchodu Černínů do Vídně na konci 18. století zahrada chátrala stejně jako Černínský palác. Vystřídal se tu špitál, továrna na karty, skladiště chmele a především chudina, jejíž byty ve velkém sále ohraničovala bílá čára namalovaná na podlahu křídou. Od roku 1851 palác i zahradu využívala armáda jako kasárna. Zahrada byla zavezená stavební sutí a zeminou až do výše dvou metrů a byl z ní vytvořený manipulační dvůr se stájemi, z oranžerie se stala kovárna. Situace se změnila až v roce 1928, kdy palác se zahradou získal stát pro Ministerstvo zahraničních věcí a došlo k jeho kompletní rekonstrukci včetně obnovy zahrady. Už za první republiky jedna ze zahraničních návštěv v ohromení nad velikostí Černínského paláce poznamenala, že takové ministerstvo zahraničí je hodno koloniální velmoci. Od té doby je naše země menší o Podkarpatskou Rus a Slovensko, ale ministerstvo dál přetrvává ve své velikosti. V letech 1994–1997 proběhla další generální rekonstrukce zahrady podle architekta Zdeňka Kuny a Jaroslava Zdražila. V roce 1990 byl do zahrady umístěn hraniční kámen z česko-bavorských hranic, který jako symbol otevření hranic dostal darem ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Kámen pochází z roku 1766. Od podzimu 2014 je zahrada otevřena od května do října každý den od 10 – 17 hodin.

Loretánské náměstí 6 – Dělové koule zasazené do zdi kapucínského kláštera pocházejí z pruského obléhání Prahy v roce 1757. Prusové tehdy ostřelovali a pobořili okolí Černínského paláce. Za první republiky byla v klášteře odbočka Masarykovy studentské koleje. Odsud pocházel předobraz bronzového orla, který střeží pomník obětem 1. světové války před kostelem sv. Pankráce (viz 32. vycházka Žili kdys tři bratři, tři sestry – všichni sokolové). Do studentských kolejí se orel dostal jako dar od legionářů z Ruska. Tam za svými bývalými kolegy zavítal autor pomníku sochař Josef Sláma. Věčně hladový orel, který dostal jméno Fanouš, dlouho své ztvárnění do bronzu nepřežil. Na jednom z bujarých studentských večírků přišel někdo na nápad nenechat orla zemřít přirozenou smrtí, tedy neužitečně, ale připravit si z něho chutnou pečínku. Realizace se ovšem vůbec nepovedla. Orel měl tak tuhé maso, že odolalo veškerému vaření i pečení a zůstalo trvale nepoživatelné. Ostatky orla Fanouše byly nakonec zakopány do země. A tak někde v zahradě, dnes již opět funkčního kláštera na Hradčanech, odpočívá ten, který pózoval pro nuselský pomník. Kapucínský klášter na Loretánském náměstí s křížem patřil k nejoblíbenějším námětům Jan Zrzavého, který bydlel nedaleko odsud. Dva obrazy resp. kopie s tímto námětem byly i ve výstavní síni Zrzavého v Krucemburku.

Pomník Edvarda Beneše – Socha "podživotní velikosti" byla umístěná kvůli nedostatku finančních prostředků na šedivě natřené ocelové armatuře. Jde o odlitek originálu od Karla Dvořáka, vytvořený podle tehdy ještě živého modelu v letech 1847-48. V místech pomníku stávala od roku 1732 barokní kaple sv. Matouše postavená pro Černíny podle návrhu F. M. Kaňky, ale zbořená již roku 1791. Dnes ji připomíná jen její půdorys v dlažbě.

Antonín Svoboda, Loretánské náměstí 3 – Absolvent ČVUT začal v roce 1936 projektovat pro Ministerstvo národní obrany zaměřovač, který vypočítával budoucí polohu nepřátelského letadla - zaměřoval palbu do místa, kde bude letadlo, až tam doletí náboj. Po okupaci v roce 1939 byl vyslán i s příslušnou dokumentací do Francie, aby cenné výsledky nepadly do rukou okupantů. Tam na projektu pracoval pro francouzskou vládu, ale než se podařilo projekt dokončit, Francie kapitulovala. Svoboda prchal přes celou Francii až do Marseille na kole. Při nástupu na přeplněnou loď do Casablancy francouzský důstojník prohlásil: "Buď to kolo, nebo vy!" a protože byl nepřístupný jakémukoli vysvětlování, vybral si Svoboda sebe a bicykl s ukrytou dokumentací zaměřovače hodil přes palubu. V Americe se stal členem skupiny vyvíjející radarem řízený protiletadlový zaměřovač pro válečné lodě Mark 56. Podílel se na vzniku počítačové techniky a spolupracoval s vědci, kteří stáli u jejího zrodu – s Johnem von Neumannem či Norbertem Wienerem. Zaměřovač Mark 56 byl namontován na americké válečné lodě a na konci války v Tichomoří zachránil životy tisícům amerických námořníků. Po válce byl právě Svoboda vyzván, aby publikoval převratné výsledky z počítací techniky, kterých bylo během války dosaženo. První knihu o počítačích Computing mechanisms and linkages napsal tedy on. Kniha, která vyšla v USA, Anglii, Číně, Rusku, vyšla i u nás v roce 1946. Svoboda měl jedinečnou příležitost zůstat v USA jako významný člen pracoviště, které stálo na špičce světového vývoje. Přesto se vrátil do Prahy. Jeho návrat na katedru matematiky pražské techniky ale byl přinejmenším rozpačitý. Jako habilitační práci předložil zmíněnou knihu, ale ta byla shledána pro habilitaci jako nedostačující. Po mnohých průtazích se Svoboda stal docentem až v roce 1948 a v témže roce na ČVUT zavedl dvousemestrální přednášku o počítačích, která mu získala nadšené spolupracovníky. V továrně Aritma Praha, vyrábějící děrnoštítkové stroje, zkonstruoval svůj kalkulační děrovač. V roce 1952 byl při vzniku Akademie věd založen i samostatný Ústav matematických strojů pod Svobodovým vedením. Zde vyvinul v roce 1957 první československý počítač SAPO (SAmočinný POčítač). Protože Svoboda musel vycházet z velmi nespolehlivých prvků - elektromagnetických relé, vytvořil v té době první počítač na světě, který využíval von Neumannovy metody ke konstrukci spolehlivých zařízení z nespolehlivých prvků. Opatřil počítač třemi procesory, jejichž výsledky se vzájemně porovnávaly. Další aplikace tohoto principu byla použita až při návrhu řídících počítačů pro lodě Apollo. SAPO byl umístěn v budově ústavu na Loretánském náměstí a zabíral několik místností. Zdrojem "hodinových impulzů" bylo mohutné mechanické zařízení, hnané několika kilowattovým motorem. Byl ve sklepení a otřásal celým starobylým domem. Proti nočním směnám počítače protestovaly matky z okolí, jejichž děti nemohly spát. Pod Svobodovým vedením se rozběhl i projekt počítače založeného na vakuových elektronkách EPOS (Elektronický POčítací Stroj), ale jeho dokončení se už Svoboda v Praze nedočkal. Akademiku Jaroslavu Kožešníkovi, jehož osobní nevraživost vůči Svobodovi byla všeobecně známa, se podařilo v roce 1958 Ústav matematických strojů vyloučit z Akademie a udělat z něj pouhý Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS) pod ministerstvem strojírenství. Svoboda byl brzy zbaven vedení. O vývoji výpočetní techniky začali rozhodovat lidé, jejichž jedinou kvalifikací byla rudá knížka. V roce 1964 emigroval Svoboda podruhé. Zakotvil na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, kde působil jako profesor až svého odchodu do důchodu v roce 1977. Svobodu brzy následovalo asi dvacet pracovníků VÚMS i s rodinami. Svoboda zemřel při pozorování výbuchu sopky Mount St. Helens v roce 1980. V podloubí na Loretánském náměstí byla od roku 1997 malá pamětní deska, kterou tam zasadilo Národní technické muzeum a která byla jedinou připomínkou díla Antonína Svobody a jeho spolupracovníků. Pamětní deska: "Zde na Loretánském náměstí č. 3 v laboratoři Matematických strojů byl pod vedením doc. ing. Antonína Svobody (1907-1980) od roku 1950 projektován a v září 1957 oživen první československý samočinný počítač". I ta zmizela.

U Drahomířina sloupu, Loretánské náměstí 2 - V překrásném bytě o 450 metrů čtverečním se zvláštním vchodem a terasou žila až do své smrti v roce 1974 Hana Benešová, manželka prezidenta dr. Edvarda Beneše. V roce 2006 byla na domě na popud Československé obce legionářské osazena pamětní deska s textem: „V tomto domě žila první dáma republiky paní Hana Benešová“. Byla tu ještě v roce 2011, nyní zmizela, přestože byla jen z plastu. Dům koupil roku 2009 Zdeněk Bakala, který zde chce vytvořit Havlovu knihovnu a svou soukromou rezidenci. Přestavba se nelíbí památkářům, kterým vadí podkopání nádvoří domu a zastřešení dvora v úrovni druhého patra. Kontroverzním krokem je i bazén pod historickými sklepy, pro funkci knihovny jistě naprosto nezbytný. Námitky mělo i ministerstvo kultury, ale po dvou letech v březnu 2015 vydalo k přestavbě povolení.

U Černého vola, Loretánské náměstí 1 - Původně snad gotický měšťanský dům má vrcholně barokní fasádu z roku 1730 s plastickým obrazem patrona malířů sv. Lukáše, který předvádí Panně Marii její obraz. Zajímavá jsou i namalovaná okna, která dokládají snahu barokních architektů zachovat za všech okolností souměrnost stavby, i za cenu vytvoření falešných portálů a oken. Domu se říkalo U černého orla, jméno U černého vola vzniklo nejspíš zkomolením, písařskou chybou, někdy v minulém století. V domě je tradiční hradčanská pivnice U černého vola.

Loretánská 13 – V domě bydlela zde Marcia Davenportová i Alice Masaryková, které zde obě mají pamětní desky. Bydlel zde i E. F. Burian a jeho syn, písničkář Jan Burian vzpomíná: “V prvním patře bydlela Alice Masaryková a starší sousedé s láskou vzpomínali, jak za ní občas chodil její bratr Jan ve - zdvořile řečeno – podroušeném stavu. My jsme se sem nastěhovali na začátku padesátých let do bytu s terasou, kde je dnes restaurace. Když roku 1959 otec zemřel, přepustila matka část obrovského bytu úředníkům ze Společnosti pro mezinárodní styky, jejíž název, jak jsem v pubertě rád říkával, zněl slibně, ale skutečnost byla šedivá. Nebyla to úplně pravda, v šedesátých letech navštívil činovníky společnosti třeba Jean-Paul Sartre, o pár let později budoucí prezident Richard Nixon. Sousedovic Honza se pak dlouho vychloubal, že byl Nixon u nich na záchodě.“

Hrzánský palác, Loretánská 9 - V zadním traktu Hrzánského paláce, ve čtvrtém patře vysoko nad Prahou, bydlel od roku 1937 do roku 1970 Jan Slavíček, proslulý bohém a především umanutý malíř Prahy. Velké okno, které je možno spatřit na boku budovy, patřilo Slavíčkovu ateliéru. Umělecký vývoj Jana Slavíčka vyvrcholil v třicátých létech. Po válce už jen těžil ze svého jména. Prodával líbivé akvarely kytek a kresby krajinek a hlavně se stal prominentním malířem komunistických pohlavárů, pro které maloval hlavní město ve všech ročních dobách, za každého počasí a světelných podmínek. Když dům opravovali a dělníci odkryli ve dvoře barokní studnu, objevili v ní tři metry střepů od lahví šampaňského. Skvělé značky! Slavíčkovi ho pravidelně vozili až do bytu a on tam házel prázdné flašky. Na nedostupném nádvoří Hrzánského paláce byla v lednu 1989 odhalena pamětní deska s bustou a textem: „Zde žil a pracoval v letech 1937-1970 český malíř národní umělec Jan Slavíček“. Bustu vytvořil sochař Břetislav Benda.

Tramvajová trať Brusnice – Pohořelec – V roce 1911 byla otevřena 1,5 kilometrů dlouhá trasa vedoucí z Brusnice dnešní ulicí U Brusnice, U kasáren, přes Loretánské náměstí na Pohořelec. V místech, kde ústila ulička Nový svět, se stala trať jednokolejnou, tramvaje zde vjížděly do asi 25 metrů dlouhé soutěsky, kde byla ulice včetně chodníků široká jen pět metrů. Zde došlo v prosinci 1913 k těžké nehodě tři tramvají. Teprve v roce 1918 se podařilo odkoupit pozemek vlevo, posunout zeď zahrady a rozšířit ulici o 2,5 metrů, tak aby se trať mohla zdvojkolejnit. Ovšem nejužší ulice s tramvajovým provozem byla stejně ulice U kasáren, která je v místech, kde pilíře podepírají zeď kasáren, široká pouze 3,25 metrů. Z bezpečnostních důvodů zde byla vyloučena veškerá doprava a nesměli sem ani chodci. Na konci uličky, kde se trať stala opět dvojkolejnou, je dosud vidět žlutá dlažba odlišná od okolní šedé, která vymezuje místo, kudy vedly tramvajové koleje. Když byla v roce 1938 postavena nová dvoukolejná trať na Pohořelec vedená po navážce Jelení ulicí, byla původní trať přes Loretánské náměstí 1. dubna 1938 zrušena.

Hradčanská radnice, Loretánská 1 – Na vratech radnice lze dodnes spatřit železný pražský loket. Je dlouhý 59,61 centimetrů, jako etalon sloužil prodavačům látek. Hradčany si samostatné existence příliš neužily. Na město je povýšila Marie Terezie v roce 1756, ale jeho radnici zrušil hned její syn Josef II. po sloučení pražských měst v roce 1784. Pouhých 28 let samostatnosti. Na portálu je umístěn hradčanský znak. Jedinou radniční záležitostí, která se dochovala až do dnešních dnů, je hostinec. V hostinci bylo nad výčepem datum založení 1486. To nemohli zkousnout mí náhodní známí z Ameriky, že se tady pivo točilo šest let před objevením Ameriky!

Sloup Panny Marie – Byl postaven v roce 1726 na paměť moru, ale hlavně jako přímluva hradčanských občanů za to, aby se císaři Karlu VI. konečně narodil mužský dědic. Sochu s osmi zemskými patrony vytesal Ferdinand Maxmilián Brokoff. Chybí mezi nimi sv. Norbert, zakladatel premonstrátského řádu, protože premonstrátský opat kláštera na Strahově odmítl na stavbu finančně přispět. Zda i tato okolnost přispěla k tomu, že prosba o mužského potomka zůstala nevyslyšena, není známo. Skutečností zůstává, že se vlády po smrti císaře musela ujmout jeho dcera Marie Terezie. Psala se šedesátá léta a parta mladých studentů architektury se za šera vracela z hospody přes Hradčanské náměstí. Najednou dostali nápad. Vzali pádlo, které se používá na lodičkách na Vltavě, a vložili ho do ruky soše svatého Vojtěcha. "Uvidíme, jestli jsou Češi opravdu tak nevšímaví, jak se říká," zasmáli se povedené recesi. Čas jim dal za pravdu: pádlo zůstalo v ruce pískovcové sochy čtyřicet let. Hezká historka, ale nepravdivá, protože moc čerstvá. A tak následuje další historka Ivana Plicky, syna fotografa Karla Plicky. Na sochu vylezl a pádlo vrazil do ruky jeho kamarád Pepa Rančák, když se jako desetiletí vraceli v roce 1940 ze školy. Ivan akci jistil zespoda, protože má z výšek strach a těšil se, jestli si tatínek, který se právě chystal na Hradčanské náměstí fotit, pádla všimne. Nevšiml, a tak se fotka č. 49 Vojtěcha s pádlem v ruce objevila v knize Praha ve fotografii o vánocích 1940. V lednu 2014 památkáři demontovali všechny sochy, které se budou opravovat až do roku 2016. Uvidíme, zda se se sochami vrátí i pádlo.

Fotoalbum vycházky...

Schwarzenberský palác, Hradčanské náměstí 2 – Právě v tomto paláci pocítil 13. října 1601 Tycho de Brahe při hostině pořádané Petrem Vokem z Rožmberka náhlé a prudké bolesti. Byl převezen do svého domu na Pohořelci, kde o několik dnů později zemřel. Dnes v místnostech s nádhernými výhledy na Prahu vystavuje Národní galerie české baroko. Obrovské paroží na štítě paláce naznačovalo, jak velké parohy nasadil Schwarzenberkovi stavitel paláce. Už je paroží odstraněno.

Salmovský palác, Hradčanské náměstí 1 – „Bydlím výš než Husák“, říkával spisovatel Pavel Kohout o svém bytě ve druhém patře Salmovského paláce. Pavel Kohout zde žil 13 let. V sousedství se během té doby vystřídalo pět švýcarských velvyslanců. Jak došlo k téhle zvláštní symbióze? „Po válce byl znárodněný dům nabídnut už dlouho zde rezidujícím Švýcarům, kteří tehdy úsporně odmítli. Dnes si rvou vlasy, z paláce se stal český činžák“, vypravuje Pavel Kohout v autobiografické knize Kde je zakopán pes. „Teď tu tedy bydlí s námi všemi, s pekárenským dělníkem, rozhlasovým režisérem, úředníkem, elektroinstalatérem, spisovatelem-kolegou Šotolou, řidičem jeřábu, pracovníkem vojenské kontrarozvědky a se mnou a ovšem s našimi manželkami, dětmi, ptáky, kočkami a psy. Smířili se, vždy 1. srpna jsme všichni až na kontrarozvědčíka, který se bál, zapíjeli na zahrádce ambasády, vznášející se nad Prahou slib solidarity z palouku Rüttli, který Švýcaři ku svému prospěchu brali už sedmé století vážně – bývala to naše jediná domovní schůze.“ Dnes patří Salmovský palác Národní galerii. Po rozsáhlé rekonstrukci se palác v roce 2012 otevřel veřejnosti. Výstavy jsou pouze v přízemí a v prvním patře, takže výš než Husák se za 150 Kč stejně nedostanete.

Rajská zahrada, Hrad – Má pouhých 0,38 hektarů, vznikla v roce 1562 na příkaz arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Za vlády Matyáše přibyl kruhový pavilon s věžičkou, v 19. století vyzdobený freskami Josefa Navrátila a znaky zemí, jimž císař tehdy vládnul. V roce 1920 se adaptace zahrady ujal slovinský architekt Josip Plečnik. Hlavní dominantou zahrady se měly stát dva monumentální prvky – rozměrná kamenná mísa a k ní kontrastní štíhlý sloup na monumentálním schodišti, vedoucím od Hradčanského náměstí dolů do zahrady. Sloup měl být viditelný z města a dosahovat římsy Masarykova bytu ve druhém patře Nového královského paláce. Byl zamýšlen jako památník čs. legionářů, padlých za první světové války. Na jeho špici po všech navrhovaných variantách měla nakonec stát plastika lva, který se vzpíná na slovenský dvojitý kříž. Sochu vytvořil Jan Štursa. Slovákům se ale nelíbilo, že lev je nad křížem, a tak Štursa rychle připravil další verzi, kde lev stojí a kříž má zaražený v zádech. Kompozičně to ale bylo dost strašné a rozčílený Plečnik nakonec lví variantu zcela zamítl. Další spory se týkaly textu, který měl sloup nést. Měla to být báseň nebo slogan, ale navrhovaný nápis byl příliš dlouhý a Plečnik už ztrácel trpělivost. Nakonec slovinský architekt zvolil prostou variantu obelisku z jediného kusu mrákotínské žuly. Během transportu na Hrad ale došlo ke zlomení kamene a znechucený projektant pak nechal nový – kratší monolit umístit na Třetí hradní nádvoří. Z podest schodiště, jehož předobraz viděl autor ve Španělských schodech v Římě, je přístup do Lví síně a do vinných sklepů. Na sever od kamenné mísy najdeme nenápadný portál, který je osobním vstupem prezidenta do zahrad. Akcentuje ho zlacená mříž v okně nad ním, kterou dle Plečnikova návrhu zhotovil jeho žák Karel Štipl. Jsou na ní atributy Československé republiky: lev a blesky, což bylo pro Plečnika symbol Slovenska (Nad Tatrou sa blýska). U Matyášova altánku zřídil Plečnik vyhlídkovou terasu, na které stojí socha Dobrého pastýře od Josefa Kalvody. Ústředním bodem travnaté plochy je obří dekorativní mísa z jediného kusu mrákotínské žuly zhotovená podle Plečnikova návrhu. Údajně váží 50 tun. Na Rajskou zahradu plynule navazuje zahrada Na Valech.

Zahrada Na Valech – Malá vyhlídka má mozaikovou podlahu s motivem "svatebních koláčků" vyrobených ovšem prozaicky z nařezané drenážní trubky vyplněné kamennou mozaikou. Prvek převzal Plečnik z etruských staveb a rozhodně není jednoduché najít dva "koláčky" se stejným dekorem. Na půlkruhové terase stojí štíhlá pyramida, jež symbolicky spojuje panorama pražských věží s Hradem. U Býčího schodiště stojí dva raně barokní obelisky (odlišující se jen rodovými znaky), které dal císař Ferdinand III. postavit na místa, kam dopadli při druhé pražské defenestraci v roce 1618 místodržící Bořita z Martinic (ten dopadl přímo pod okny) a Slavaty z Chlumu. Jeho obelisk stojí volně v prostoru zahrady, protože setrvačností pádu skončil až na někdejším svahu hradního příkopu. S místodržícími byl vyhozen i písař Fabricius. Všichni pád přežili, neboť dopadli na měkké smetiště vytvořené letitým vyhazováním odpadků z okna České kanceláře. Bořita po pádu urychleně odběhl do svého Martinického paláce na Hradčanské náměstí, Slavata byl se zlomenou nohou odnesen služebníky a byl mu poskytnut azyl v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Písař Fabricius se obelisku nedočkal. Byl však povýšen do šlechtického stavu s přídomkem “von Hohenfall” – z Vysokého pádu. K Tereziánskému křídlu přiléhá pavilonek ptačince, jehož vnější vzhled byl nyní rekonstruován dle dobových plánů. Ptačinec byl za Husáka zničen a nahrazen masívním objektem transformační stanice. Naproti ptačinci je branka do alpina, zdobená bronzovou dívčí hlavou od Damiána Pešana. Skalka se nachází už za sníženou zdí na svahu, která není přístupna veřejnosti. Pod ústavem šlechtičen se zdvihá Plečnikův pavilon Bellevue, efektní sloupová síň se dřevěným stropem, pod ním stojí na Plečnikově soklu barokní Herkulova kašna. Ve zdi je bronzová busta Josipa Plečnika, zasazená sem v roce 2006. Moravskou baštu ozdobil Plečnik štíhlou kamennou jehlou s jónskou hlavicí nesoucí zlacenou kouli s Plečnikovými oblíbenými blesky. Na baště je cihlový pavilonek krytý dřevěnou pergolou a pod ní oválný žulový stůl, u něhož sedával Masaryk se svými přáteli. Na Opyši je poslední prvek, navržený slavným architektem - je jím vlajkový stožár před branou do Hradu. Architekt ho vytvořil pro rodnou Lublaň, originál stojí před domem zvaným Peglezen (Žehlička). Kopii sloupu věnovali v roce 1996 Slovinci Praze původně jako poutač Plečnikovy výstavy, ale na místě již zůstal.

Jelení příkop – Příkop, který se táhne podle potoka Brusnicí, byl již od založení Pražského hradu využíván k obranným účelům. Za vlády císaře Rudolfa II. sem byla vysazena vysoká zvěř, odtud pochází jeho název. Císař Karel VI. při návštěvě Prahy střílel jeleny přímo z oken Španělského sálu. Prašný most byl postaven v roce 1771 a rozdělil příkop na horní a dolní část. V horní části se v době I. republiky chovali medvědi, které prezident Masaryk dostal od legionářů. Po medvědech zůstaly jen klece s romantickými mřížemi, do nichž byli zavíráni, když byly čištěny jejich výběhy. Na konci padesátých let jejich éra vzala za své, protože jeden z medvídků utekl a doslova skalpoval zaměstnankyni Hradu, která šla v podzimním šeru do práce. V roce 2002 byl vybudován průchod v tereziánském náspu, postavený podle projektu Josefa Pleskota. Poblíž pěšího tunelu jsou dvě plastiky z masivních, v jednoduchých tvarech opracovaných kamenných bloků od Kurta Gebauera Maska a Pyramidální trpaslík. V dolní části Jeleního příkopu, dobře viditelné z cesty od Opyše, jsou jeho dvě ležící postavy. Názvem Defenestrace Gebauer naznačuje, že ta naše defenestrace na Hradě měla spíš tragikomický nádech.

Lumbeho vila - Pozdně klasicistní vilu si ve druhé polovině 19. století nechal postavit vyhlášený chirurg Karel Lumbe. Stát ji odkoupil v roce 1925. Dlouho v ní měli zázemí zahradníci, v 80. letech byla v katastrofálním stavu a měla být zbourána. Chátrající stavba si vyžádala v roce 2005 rekonstrukci za 52 milionů. Vila měří sice jen 12 krát 10 metrů, ale celková oprava z ní udělala důstojné bydlení pro české prezidenty.

Nový svět 5 - Dům U Zlatého hroznu s nárožním arkýřem, postavený v roce 1694, je vyzdoben freskami, malovanými stropy a benátskými zrcadly. Zde žil, než odešel v roce 1904 do Ameriky, skladatel Rudolf Friml se svou sestrou klavíristkou Zdeňkou. Sem doprovázel Karel Hašler svou budoucí ženu. K jejich bytu vedly dlouhé kamenné schody. V bytě teď už přes čtvrt století bydlí s přítelem principál divadla Ungelt Milan Hein, jenž vytvořil přímo pod svými okny letní scénu divadla Ungelt.