59. Pátá A – školní výlet s překvapením

neděle 4. 10. 2015
navštíveny: stanice Nemocnice Motol, restaurace Chapadlo na Vypichu, areál Ladronka, Na Vypichu, staveniště metra V.A na Vypichu, sídliště Petřiny, stanice Petřiny, obytný soubor Hvězda, Střešovické skalky, stanice Nádraží Veleslavín, Divoká Šárka, Jenerálka, rozhledna a restaurace Pátá A

Pozvánka
Sraz je v neděli 4. října v 13:00 na konečné metra Nemocnice Motol. Jdeme na výlet, tak si nezapomeňte turistickou obuv a svačinu do chlebníku. Přátelé nedělních obědů bez vaření se sejdou v Dejvické sokolovně už před dvanáctou. Restaurace je přímo u stanice Hradčanská na rohu Bubenečské ulice (chodili jsme kolem ní k Vilémovi). Pak už dojedeme na sraz cobydup metrem.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme absolvovali školní výlet s Pátou A. Nepovinný předmět - oběd v Dejvické sokolovně skoro všichni vyignorovali, ale na konečnou Nemocnice Motol přijelo nečekaně hodně výletníků, dorazili i žáci z vedlejších tříd. Vyšplhali jsme se nad prosklenou stanici a tam jsem položila žákům záludnou otázku na název výletu. Bystrý žák ZSV, který si staví mosty z lega i pod lavicí, uhodl, že to značí prodlouženou trasa metra V. A. Ano, my občané Prahy 6 jsme se po 37 letech dočkali prodloužení naším směrem, a tak to oslavíme pochodem nad dunícími vlaky metra. Ještě jsme si prohlédli (teď už naštěstí jen na fotce) provizorní baráky, které nebyly dost dobré pro vojáky Třetí říše, ale pražské matky zde vesele rodily ještě v 90. letech (já za totáče, ale Jana M. dokonce v zářivé porevoluční době - v roce 1996). Ale dost bylo nostalgie a plísně.

    Zanořili jsme se do neprostupného pralesa, a když nás ukazatel nasměroval ostrým výstupem na Everest, vynořili se u garáží Kauflandu a bruslařské dráhy. Zklamání z civilizace zmírnilo pivo v Chapadle. Podtekli jsme spolu s bruslaři rušnou ulici, nechali je dál kroužit směr Ladronka a vydali se na staveniště metra na Vypichu. Tady, kde se dnes rýsuje úhledný park, se sestavovaly obří razící štíty Tonda a Adéla. Nejvyšší čas napít se na jejich zdraví! Další Pražskou divočinou jsme dorazili ke stadiónu Markéta. Zde túrovali své stroje plochodrážní jezdci při pohřbu chartisty Patočky, kterého málem pitval Lenčin Velký bratr. Na stanici Petřiny jsme udělali test, kolik vycházkářů se vejde do 21osobového výtahu - sedmnáct je rozhodně dosavadní rekord. Propátrali jsme ponorku na nástupišti, zda se uvnitř neukrývají aspoň ploutve a po vynoření se prošli místní Šanghají - Miluničovou Hvězdou. Na okraji Petřin nás překvapil pískovcový sráz s výhledy na Prahu. Portýři na Nádraží Veleslavín nebyli jen počáteční rozmar, oni kmitají s kufry dosud. To je tak, když si magistrát ve své nevyzpytatelné moudrosti mne ruce, jak ušetřil a nepostaví terminál, do kterého by do podzemí zajížděly všechny autobusy. V restauraci Šárka jsme se rozloučili s civilizací a vyrazili vzhůru dolů. Včas jsme se zarazili a vrstevnicovým chodníčkem putovali nad údolím, kde ani zcestovalí žáci nedokázali určit, zda jsme ještě v Praze nebo už ve slovenských horách. Praha se prozradila až na Jenerálce výhledem na kostelíček sv. Matěje a tajným překvapením - panelákem nad obzorem. Ještě vám ukážu jen tři kříže z bílýho kamení a už šplháme do typického slovenského jebáku.

    Poslední stoupání za nás zvládl výtah, vyjeli jsme na střechu devítipatrového překvapení - a před námi by se objevily celé Čechy, kdyby se babí léto nerozhodlo dvě hodiny trucovat. Takhle jsme si radostně bouchli, že aspoň vidíme zpoza paneláků Hradčany. A pak už nás čekala soukromá paneláková hospoda Pátá A. My majitelé hospody jsme si spolu s žáky spokojeně dřepli a najatý personál začal kmitat. Úslužný číšník roznášel utopence z plovárny Džbán, Šáreckého @, tlapičenku a obsluha v kuchyni se nezastavila při přípravě latté Vlachiatta a otevírání lahváčů. Jako bonus dorazil rytíř Chval z Devátého patra, který se naštěstí nedožadoval vůbec ničeho. To jen Naďa špitla, že má dneska narozeniny, a tak jsme to s ní ještě hezky oslavili. Závěrečné hodnocení pedagogického dozoru: Moc hezký výlet - žáci byli vesměs ukáznění, zvídaví, nikdo se nezřízeně neopil. Píšu Vám stejně jako kolega Lomcovák za jedna.
    1) Stanice Nemocnice Motol má prosklený strop                                             4) Dneska půjdeme po stopách prodloužené trasy V.A
    2) Šplháme nad stanici metra                                                                          5) V těchto barákách rodily pražské ženy ještě v devadesátých letech
    3) Pod námi stanice a motolská nemocnice                                                     6) Noříme se do pražské divočiny

Metro A - Výstavba první části trati A byla zahájena v roce 1973, otevřena byla v roce 1978. Tento úsek (I. A) vedl mezi stanicemi Dejvická a Náměstí Míru, byl dlouhý 4,7 km a měl sedm stanic. Vznikl první podchod pražského metra pod Vltavou. V roce 1976 byla zahájena výstavba úseku II. A, který byl otevřen v roce 1980. Má délku 2,6 km, konečná byla Želivského. V roce 1987 byl otevřen úsek III. A/1, který trasu prodloužil do stanice Strašnická, v roce 1990 pak úsek III.A/2 přidal dalších 1,4 km a stanici Skalka. V roce 2006 byla trasa ještě prodloužena na severovýchod o stanici Depo Hostivař s využitím existující spojky do depa vedené částečně po povrchu. Stavba úseku V. A byla zahájena v roce 2010 s plánovaným dokončením v roce 2014. Nakonec byl provoz zahájen 6. dubna 2015, a tak po 37 letech!!! prodloužil trať na druhé straně trasy A - z Dejvické do Motola. Úsek je dlouhý šest kilometrů a přibyly čtyři stanice: Bořislavka, Nádraží Veleslavín, Petřiny a Nemocnice Motol. Od 90. let se vedly spory, zda prodloužit metro západním směrem až na letiště, nebo pro toto spojení použít příměstskou železnici do Kladna a metro protáhnout jen na Petřiny. V dubnu 2005 vydal pražský magistrát rozhodnutí, že se metro prodlouží na Červený vrch (nyní na Bořislavku) a Veleslavín, dále obloukem přes Petřiny, nemocnici Motol, Bílou Horu, sídliště Dědina, Dlouhou Míli (kde bude přestup na vlak) a letiště v Ruzyni. Výstavba měla začít kolem roku 2009, ale protože kvůli nedostatku financí nebylo možné budovat dvě trasy současně, dlouho se vedly politické spory o to, zda bude dána přednost trase D. Na jaře 2010 byly zahájeny první přípravné práce výstavby prodloužení do Motola. Podle původních plánů měl být hlavní přestupní uzel na příměstskou návaznou dopravu u stanice Dlouhá míle, kde měla stavět též nová železniční trať na letiště. Úsek VI. A Motol - Bílá Hora - Dědina - Dlouhá Míle (4,3 km) se měl realizovat v letech 2014-2017 za 15 mld. Úsek VII. A Dlouhá Míle - Letiště Ruzyně v délce 2,5 km se měl stavět v letech 2017-2018 za 5 mld. Ovšem na konci roku 2009 při představování nového konceptu územního plánu se však překvapivě ukázalo, že z celé plánované trasy je v něm zanesen pouze úsek od Dejvické do Motola, a u toho to také zůstalo.

Stanice Nemocnice Motol - Jako jediná stanice pražského metra má vestibul pod úrovní nástupiště. Je to proto, že je stanice ve svahu a je propojena s motolskou nemocnicí podchodem. Nástupiště je ve stejné úrovni jako okolní terén. Nemocnice Motol také na rozdíl od zbylých tří nových stanic má boční nástupiště, obě koleje vedou uprostřed. Oproti většině stanic pražského metra proniká na peron stanice denní světlo, a to díky prosklenému stropu.

Nemocnice Motol – V roce 1888 přinesl Časopis lékařů českých zprávu o tom, že: „Obecní zastupitelstvo na Smíchově uzavřelo stavbu větší nemocnice v systému pavillónovém… Státi bude na pozemku rozsáhlém k účeli tomu zakoupeném na Hřebenkách. Se stavbou započne se příštím rokem. Smíchov i okolí má naléhavou potřebu nemocnice.“ Přestože potřeba nemocnice byla rok od roku naléhavější, nebyla stavba zahájena „příštím rokem“, ale až o celé půlstoletí později – podle jiných plánů a na jiném místě. V roce 1936 byly zakoupeny pozemky v Motole. V roce 1937 byl přijat vítězný projekt dvou mladých architektů Františka Čermáka a Gustava Paula na výstavbu nemocnice s 1300 lůžky. Po vyhlášení protektorátu byl projekt zmenšen, nicméně v roce 1940 byla zahájena výstavba šestipatrového monobloku. Ale již na podzim roku 1941 byla stavba zastavena, protože bylo rozhodnuto, že na volné části pozemku nemocničního areálu má být urychleně postavena provizorní baráková nemocnice. Projekt vypracovali opět architekti Čermák s Paulem. V srpnu 1941 se začalo stavět 12 pavilónů propojených chodbami a v lednu 1943 zde byl zahájen provoz. Projektanti prosadili stavbu přízemních pavilónů z lehkých materiálů s převahou dřeva, aby zdůraznili jejich provizorium – počítané na 10 – 15 let. Tato okolnost zachránila roku 1944 nemocnici před jejím zabráním německou armádou. Důstojník, který měl posoudit vhodnost nemocnice pro vojenské účely, vrazil bodák do stěny a ten snadno prošel skrz. Objekt byl proto pro vojáky Třetí říše shledán nevhodným. Projektant Čermák napsal v roce 1974 do nekrologu svého spoluautora Gustava Paula „…motolská baráková nemocnice je potvrzení známé teze, že nejtrvalejší stavby jsou provizoria“. Po válce měla být baráková nemocnice nahrazena novým objektem pro dospělé pacienty, poté se teprve měla vybudovat nemocnice pro děti. Dopadlo to opačně. Protože musela být zbourána dětská nemocnice na Karlově kvůli budování Nuselského mostu, byla postavena nejdříve nemocnice dětská. V roce 1964 byl položen základní kámen a v roce 1970 se do nemocnice, postavené podle projektu Richarda Podzemného a Antonína Tenzera, začali stěhovat první malí pacienti z Karlova. Výstavba křídla pro dospělé se odkládala tak dlouho, až byly plány na stavbu zrcadlově obrácené k dětské nemocnici nepoužitelné. Stavba pro dospělé nakonec probíhala od roku 1986 do 1997. Co nebylo dobré pro německé vojáky, bylo dobré i po čtyřiceti letech pro české rodičky. Takže v provizorních barákách se v osmdesátých letech narodily obě moje děti a nakonec provizorium sloužilo pacientům více než půl století až do roku 1997. Dva z baráků, zřejmě jako memento mori, stojí dosud.

    1) S Chapadlem se vyfotit prostě musíme                                                   4) Míříme zpátky do divočiny
    2) Bruslařská dráha Ladronky vede i pod ulicí                                             5) Sídliště Petřiny se nakonec v roce 1958 postavilo z panelů
    3) Z bývalého staveniště metra bude park                                                   6) Ještě v roce 1952 měly Petřiny vypadat takto


Ladronka - Hrabě Ladrone koupil usedlost na pláni nad Motolem v roce 1688 a nechal z ní vybudovat zájezdní hostinec, který byl v provozu až do 2. poloviny 19. století. Hostinec dlouho prosperoval, protože ležel při říšské silnici a navíc i při poutní cestě, která vedla z hradčanské Lorety do kláštera v Hájku. Postupný úpadek zájezdního hostince na Ladronce začal v 19. století, kdy říšskou silnici přeložili a většina lidí začala z Prahy jezdit jinudy. Na počátku 18. století koupil usedlost od vdovy po Ladronovi velkopřevor řádu Maltézských rytířů. Řádu patřila usedlost až do roku 1922, poté přešla do majetku hl. m. Prahy. Ve 30. letech zde byly vybudovány chudinské byty, od roku 1977 už jen sklady. V roce 1993 ho obsadili squatteři, které se podařilo násilně vystěhovat až v roce 2000. V roce 2003 začala rekonstrukce za 74 milionů korun, v září 2005 zde bylo otevřeno nový areál volného času s restaurací, hospodou a půjčovnou sportovního náčiní. Značných změn doznal i přiléhající park, ve kterém byl postaven asfaltový bruslařský okruh dlouhý 3400 metrů. Areál se brzy stal vyhledávaným místem pro bruslaře a jeho kapacita přestávala stačit. Proto byl v letech 2009-10 za 69 miliónů realizován projekt Ladronka II. Areál byl rozšířen směrem k Vypichu, přibyl asi 1,5 km in-line drah. Hlavní bruslařský okruh má nyní délku 4230 metrů (desetina maratonu). Součástí projektu byla také výstavba bezbariérového podchodu pod Kukulovou ulicí umožňující napojení na malý 300metrový okruh u komerčního centra Vypich.

Na Vypichu, Na Vypichu 6 – Mezi lety 1800-03 vznikla u Břevnova samota, které se kolem poloviny 19. století začalo říkat na Vypichu podle postavení několika domků izolovaných, vypíchnutých od břevnovské zástavby.

Staveniště metra Vypich - Staveniště zabíralo pozemky, které patří Centru sportu ministerstva vnitra. Odsud se razil tunel směrem do Motola i na Petřiny. Zatímco do Motola se ještě použila starší metoda nazývaná Nová rakouská tunelovací metoda (NRTM), kterou se razil jeden velký dvojkolejný tunel, směrem do Dejvic byla použita v Čechách poprvé nejmodernější technologie Tunel Boring Machine (TBM), při které se razily dva menší jednokolejné tunely. Metoda plně mechanizovaných razících štítů je nejvíce šetrná pro své okolí, především z hlediska hlučnosti a vibrací. Další výhodou metody TBM je rychlost ražby, dlouhodobý průměr je 300 metrů za měsíc. Ražbu lze provádět v dlouhých úsecích, proto mohou být staveniště daleko od sebe. Zde na staveništi byl smontován v květnu 2011 obří štít, vážící 900 tun, který byl pojmenován Tonda, v červenci byla smontována Adéla. Jména jim vybraly děti z Motolské nemocnice. Za tři měsíce od června do srpna 2011 prorazil obří razicí štít 500 metrů do stanice Petřiny. Každý razicí štít za sebou táhnul „vlak“ technologického zázemí, které měřilo přes sto metrů. Vytěženou horninu odvážel dopravník hotovým tunelem až na Vypich. Štít měl speciální zařízení se 400 metry pásů, které umožňovaly postup o 200 metrů dopředu bez nutnosti prodlužovat pásový dopravník. Celková délka postupně nastavovaných pásů byla až dva kilometry. Razicí štíty zároveň budovaly i železobetonové ostění. Oba během své pouti z montážní jámy na Vypichu do Dejvic překonaly 4177 metrů. Tondovi trvalo proražení levého traťového tunelu 596 dní, Adéla se vypořádala s pravým traťovým tunelem za 503 dní. Ražby těmito stroji byly dokončeny 26. listopadu 2012.

Plochodrážní stadion Markéta – Původně atletický stadión, vybudovaný na místě, které přes tisíc let náleželo břevnovskému klášteru, se potýkal s častým prouděním větrů, a tak atletice příliš nevyhovoval. Proto byl v letech 1957-1959 přebudován na plochodrážní. Plochá dráha se hodila i estébákům. Jan Patočka, jako jeden z mluvčích Charty 77 byl několikrát hned v lednu 1977 po vzniku Charty předváděn k výslechům. Po jednom z nich v nemocnici zemřel. Jeho pohřeb měl spíše podobu policejních manévrů. Ještě před uskutečněním pohřbu se Státní bezpečnost postarala o minimalizaci počtu lidí, kteří by mohli na pohřeb přijít. Snažili se přesouvat den pohřbu, přesouvali hodinu zádušní mše apod. Jednali také s farářem Františkem Jedličkou, který měl Patočku pohřbívat, a který byl pod krycím jménem Adam tajným spolupracovníkem STB. Jeho záznamy jsou datovány od roku 1948 do roku 1984. Tím pádem měli dokonalé informace o požadavcích rodiny. Z dochovaných záběrů je vidět, o jak velkou policejní akci šlo. Nízko nad hřbitovem létala policejní helikoptéra a u hrobu Jana Patočky, který leží těsně u ohradní zdi hřbitova sousedícího se stadiónem na Markétě, túrovali příslušníci Rudé hvězdy své plochodrážní motocykly.

Petřiny - Sídliště Petřiny patří mezi jedno z prvních větších pražských poválečných sídlišť budovaných na nezastavěných plochách poblíž centra města. Projekt vznikal dlouho, a tak reflektoval změny v názorech na podobu architektury i vývoj stavebních technologií. Regulační plán tohoto území zpracovala Státní regulační komise už v roce 1925. Návrh užil radiálně okružní schéma, s hlavní osou dnešní ulicí Na Petřinách. Zástavba měla být jedno- až dvoupodlažní. Z roku 1952 pochází studie sídliště od Josefa Kubína, zpracovaná v duchu socialistického realismu. Polouzavřenou blokovou zástavbu s šikmými střechami a historizujícím tvaroslovím organizoval kolem hlavní osy doplněné ústředním náměstím s výškovou budovou, severojižní osu zakončil vyhlídkovou kavárnou na srázu nad Veleslavínem. Tento plán přepracoval Evžen Benda roku 1959 na míru „jeřábovému urbanismu“ – zástavba musela být pod tlakem dodavatelů realizována z montovaných panelů. Přesto se podařilo udržet jakési polozavřené dvory. Na jedné straně doplnily sídliště tři výškové bodové domy, na druhé elegantní Výzkumný ústav makromolekulární chemie od Karla Pragera. Vzniklo zde přes 4000 bytů pro 13 200 obyvatel. Centru Petřin dominuje čtrnáctipodlažní hotelový dům, který navrhli architekti Vojtěch Šalda a Josef Polák.

    1) Ponorka ve stanici Petřiny                                                                   4) Vodovodní domek je z roku 1555
    2) Obytný soubor Hvězda                                                                        5) Na metru ve Veleslavíně chybí jezdící schody, a tak tu nosí kufry portýr
    3) Výhled ze Střešovických skalek                                                          6) Původně tu měl stát terminál pro 600 aut a podzemní terminál pro autobusy

Fotoalbum vycházky...

Metro Petřiny - Samotné nástupiště je 37 metrů hluboko pod zemí. Nahoru se cestující dostanou buď výtahem údajně pro 21 osob nebo po eskalátorech dlouhých 51 metrů. Stanice je charakteristická betonovými bublinami s plastickým nápisem Petřiny nad dvojicí výtahů a především takzvanou ponorkou, ve které je ukryt prostor pro dozorčího stanice.

Obytný soubor Hvězda – Urbanistická struktura Petřin je přísně pravoúhlá s velkými vnitrobloky mezi domy. Na počátku 90. let bylo rozhodnuto, že volné území původně určené pro kulturní centrum, bude zastavěno dalšími byty. Nakonec vyhrál projekt Vlado Miluniče, který k Petřinám přistoupil značně netradičně. Vycházel z toho, že jako jeden z nedostatků sídlišť je hodnocen nadbytek volného prostoru, který jakoby nepatří nikomu. Proto navrhl domy, které jsou záměrně nakoso k existujícím domům, stejně záměrně zvolil i relativně úzké ulice mezi novými domy a převýšené oproti původní zástavbě. Domům dal rozmanitě zalamované půdorysy, vysoké střechy s několika patry vikýřů a proměnlivým počtem pater. Domy byly opatřeny množstvím lodžií, balkonů různých tvarů a různých podpůrných konstrukcí. K podtržení své tvarově bohaté architektury použil ostré barvy od červené přes žlutou až k modrozelené. K souboru úplně nových staveb přibyl i objekt zcela přestavěné budovy továrny Laboratorních přístrojů, kde jsou kanceláře a v několika dalších nastavěných patrech byty s výhledem na Říp. Hvězda je jeden z mála ucelených obytných souborů vzniklých podle jasného urbanistického konceptu jako doplněk existující zástavby.

Bytový dům, Na Okraji 45 - S nástupem velkých nákupních center čelily menší prodejny úbytku zákazníků, a tak na jejím místě vyrostl v letech 2001-2004 bytový dům Na Okraji architektů Scheiba a Velinského. Byl oceněn Národní cenou Grand prix Obce architektů.

Střešovické skalky - Před více než 90 miliony let, tj. v nejmladší třetině druhohor, leželo území Prahy v teplém křídovém moři. V oblasti Střešovic se vytvořilo několik metrů mocné souvrství různě zbarvených pískovců. Masy pískovců jsou prostoupeny systémem svislých puklin. Podél nich se rychle vsakují dešťové srážky, a tak voda vytvořila na několika místech rozšířené pukliny i menší pseudokrasové jeskyňky. Přírodní výtvor Střešovické skalky byl za chráněné území vyhlášen v roce 1968.

Vodovodní domek, U Sadu - V roce 2001 byl v parčíku zrekonstruován kamenný domeček, který sloužil pro potřeby nejdelší větve vodovodu z libocké štoly Královka. „Domeček vystavěl zedník Jásek v roce 1555 ku čištění vody a rour hradního vodovodu“, jak bývalo na objektu napsáno. Délka celého Královského vodovodu byla 6 km a zásobovala Pražský hrad vodou až do doby mezi oběma světovými válkami. Pro potřeby Královské zahrady a Bažantnice vznikl za Rudolfa II. ještě užitkový hradní vodovod. Z Libockého rybníka proudila voda otevřenou stokou zvanou Císařská strouha po vrstevnici až k veleslavínskému zámečku. Dle pamětníků jezdil kolem strouhy prezident Masaryk na koni za chotí do nervového sanatoria ve Veleslavíně a trasu měl v oblibě i po Charlottině smrti.

Pomník Daniela Adama z Veleslavína, U Sadu (1546-1599) – Bohuslav Balbín o něm napsal: „Cokoliv ušlechtilého a učeného za císaře Rudolfa II. bylo vytištěno v Čechách, toho byl Veleslavín buď spisovatelem, překladatelem, spolupracovníkem nebo měl zásluhu na vytištění“. Byl synem majitele statku ve Veleslavíně Štěpána Adama. Sedm let přednášel na pražské univerzitě. Poté, co se oženil s Annou Melantrichovou, dcerou slavného tiskaře, musel univerzitu opustit, neboť v té době se na profesory vztahoval celibát. Po smrti svého tchána převzal tiskárnu a přivedl ji na vysokou úroveň. Pomník byl odhalen roku 1902 u příležitosti hezkého kulatého 303 letého výročí jeho úmrtí.

Nádraží Veleslavín – V nepoužívané dřevěné drážní budově, která se nachází naproti vlakovému nádraží, chytly 1. července odpadky a dřevěné drážní budově o velikosti 60 x 10 metrů shořela střecha. Protože budovu má v nájmu soukromá osoba, nelze ji zbourat.

Stanice Nádraží Veleslavín - Eskalátory nevedou z nástupiště na povrch, ale pouze do mezivestibulu. Ten byl vybudován kvůli napojení na železniční stanici. Pasažéři, kteří vystoupí z vlaku v zastávce Praha-Veleslavín, měli mít možnost projít podchodem právě až do tohoto mezipatra, ze kterého již vedou jezdící schody. Na nástupišti stanice Nádraží Veleslavín se nachází jeden unikát. Jsou jím klasické nádražní hodiny, které odkazují na železniční stanici Praha-Veleslavín. Všude jinde na nástupišti metra jsou hodiny digitální. Z Vítězného náměstí jezdí nyní zhruba o 80 autobusů za hodinu méně. Některé z nich končí na Bořislavce, ale drtivá většina na zastávce Nádraží Veleslavín. Proto měl být u stanice postaven autobusový terminál.

    1) Poté kapacitu terminálu zmenšili na 120 aut                                             4) Nad Šáreckým údolím
    2) Nakonec se nepostavilo nic                                                                       5) Jsme na Slovensku nebo ještě v Praze?
    3) Restaurace Šárka je přímo u kempu džbán                                               6) Skalnatý ostroh v Jenerálce

Terminál na Nádraží Veleslavín – Kauza terminálu na Veleslavíně začala v roce 2008, kdy byla podepsána deklarace k přípravě a výstavbě modernizované železniční tratě z Prahy do Kladna s připojením na letiště Ruzyně. V dokumentu stálo, že trať bude zmodernizována do konce roku 2013. Od roku 2010, kdy bylo zřejmé, že se rychlodráha na letiště stavět nebude a nevznikne tak ani plánovaný dopravní terminál Dlouhá Míle, začal Dopravní podnik připravovat alternativní řešení v podobě terminálu u budoucí stanice metra Veleslavín. Měl nabídnout stání pro 600 aut. Pražští radní chtěli z úsporných důvodů zmenšit terminál na 120 stání. Ještě v roce 2012 primátor Svoboda vysvětloval: "Od začátku roku 2012 byla hledána úspornější řešení, která však umožňovala parkovací místa maximálně pro 120 automobilů. Předpokládáme ale, že to by pro Evropskou komisi bylo nepřijatelné a mohla by žádost o dotaci z Evropských fondů zamítnout. Proto jsme se rozhodli přípravu terminálu Veleslavín v původně navrženém rozsahu obnovit“. Terminál se měl začít stavět co nejdříve, aby mohl být zprovozněn v co nejkratší době po zahájení provozu trasy metra A do Motola. Celkové náklady na prodlouženou trasu metra A měly být 18,8 miliardy korun, přičemž příspěvek z fondů Evropské unie měl činit zhruba 7,4 miliardy. Dvě patra autobusového terminálu měla být určena pro terminál autobusů a další tři patra pro garáže P+R. V následujícím roce 2013 ale magistrát rozhodl, že autobusový terminál za zhruba 1,3 miliardy korun nepostaví a že místo něj vybuduje město pouze parkoviště pro 90 aut a povrchové stanoviště autobusů. Tato verze tak bude stát jen 50 milionů korun. Radní totiž došli k přesvědčení, že Evropská unie stavbu terminálu pro vydání dotace nepožaduje. A tak se dobrá věc podařila, Praha ušetřila, terminál za miliardu se nepostavil, auta ze středních Čech parkují všude možně mezi vilkami v okolí a Praha oněch sedm miliard od Evropské unie stále nemá. A lidé, místo aby nadávali na Hudečka a spol., nadávají na blbé projektanty, kteří nedokázali naprojektovat jezdící schody pro cestující na letiště. Ty schody, které by nebyly potřeba, kdyby autobusy zastavovaly v naplánovaném terminále v prvním podzemním podlaží a cestující by pokračovali bezbariérově rovnou na eskalátory vedoucí na nástupiště.

Litovický potok – Pramení u Chýně a přes Břve, Ruzyně, Liboc teše do Veleslavína. Před nádražím podchází Evropskou třídu a vtéká do nádrže Džbán, ze které už vytéká jako potok Šárecký.

Vokovické usedlosti - Původním středem vesnice byl rozsáhlý vrchnostenský dvůr, u něhož se nacházelo několik hospodářských usedlostí. První zmínka pochází až z roku 1370, majitelem Vokovického dvora je Svatovítská kapitula. Všechny dvory na návsi pocházejí z 18. století, v 19. století byly upravovány a mají klasicistní nebo novorenesanční fasádu. U čp. 18 stojí zajímavá novogotická brána z 2. poloviny 19. století. Kolem roku 1800 byla uprostřed návsi postavena kaplička, která byla v roce 2006 kompletně opravena.

Jenerálka - Patří k největší a nejslavnější pražské paleolitické lokalitě: nálezy z mladšího paleolitu dokládají velké a dlouhodobě užívané sídliště "lovců mamutů". Jsou známy již od 19. století, výzkumy zde prováděli Antonín Frič, později Josef Antonín Jíra. Odehrává se zde i část Štorchova románu Lovci mamutů. V zákrutě Kruteckého potoka se nachází skalnatý ostroh, který je chráněn jako přírodní památka Jenerálka. V minulosti se zde prováděly pokusy o těžbu železné rudy. Dokladem toho je několik lůmků na temeni kopce a zejména krátká průzkumná štola při západním úpatí ostrohu.

 

    1) Překvapení už je vidět, jen o něm zatím nikdo neví                                  4) Výhled ze soukromé rozhledny- Hradčany za hradbou paneláků
    2) Tři kříže nad Jenerálkou                                                                           5) Výhled ze soukromé rozhledny - Červený vrch a červánky
    3) Závěrečný stoupák 200 metrů od Evropské třídy                                     6) Paneláková restaurace Pátá A

Jenerálka – I Jenerálka byla původně vinice patřící premonstrátům na Strahově. Prvně se tento název objevuje v polovině 18. století a bývá odvozován ze skutečnosti, že bývala sídlem části rakouského generálního štábu. V zámečku na Jenerálce strávil poslední léta svého života malíř August Bedřich Pipenhagen. Ač byl samouk, jeho dílo je pozoruhodnou ukázkou pozdního romantismu. Zemřel na Jenerálce roku 1868. Bývalý dvůr je tvořen skupinou čtyř budov kolem obdélného dvora. Dvoutraktový zámeček byl postaven ve 2. polovině 18. století, ostatní tři části vznikly přestavbou starších hospodářských budov. Větší přestavba byla provedena v letech 1923-24 podle projektu Milana Babušky pro účely Domova československých legionářů – invalidů. Po atentátu na Reinharda Heydricha byla Jenerálka přeměněna na dětský domov s tvrdým režimem pro 46 dvou až šestnáctiletých dětí rodičů popravených po atentátu. Po druhé světové válce byl v zámečku umístěn národní podnik Tesla – vakuová technika a zámek chátral. Po roce 1989 objekt zakoupila baptistická církev, která zde zřídila Mezinárodní baptistický teologický seminář.

Tři kříže – Poblíž zatáčky Horoměřické nad cihelnou jsou na ostrohu postaveny tři kříže pokryté bílými oblázky.

Pomník Rudé armády, Horoměřická - Dne 22. února 1948 pak byly na šesti místech severozápadní a severní tehdejší hranice Prahy odhaleny tři metry vysoké žulové pylony na památku sovětských tankistů, kteří právě těmito místy přijížděli 9. května Praze na pomoc. Jeden z nich stojí tady, druhý jsme navštívili na Dědině při procházce Pod křídly letadel.

Krutecký potok - Je pravostranným přítokem Šáreckého potoka. V roce 2007 došlo k zásadní revitalizaci části jeho toku podle ulic Horoměřická a Na Krutci. Z nevzhledné betonové stoky, protékající černými skládkami se stalo přírodní prostředí. Během dvou měsíců byly odstraněny na 260 metrech čtverečních černé skládky a betonové žlaby, které nahradily kameny a vodomilné rostliny. Vlastní revitalizovaná toku část je asi 200 metrů dlouhá. Uprostřed území byl na potoce vybudován malý mokřad s tůní o ploše cca 90 m2 a maximální hloubce 0,5 m. Magistrát dokončil první etapu revitalizace Kruteckého potoka za 650 tisíc korun. Po dokončení se objevila první chyba. Průtočná tůň se během několika let téměř celá zanesla sedimentem a po každém dešti v tůňce plavalo všechno, co voda vzala z okolí. Proto byl dodatečně potok odkloněn kolem tůně a kvůli napájení doplněn štěrkový drén z potoka do tůně.

    1) Jídelní lístek v Páté A                                                                                 4) Jako bonus dorazil rytíř Chval z Devátého patra
    2) V čele sedí majitelé hospody, nad nimi najatý personál                            5) Noch einmal bitte
    3) Přejete si latté Vlachiatto?                                                                          6) Oslavili jsme i Nadiny narozeniny

Stanice Bořislavka – Původně se stanice měla jmenovat Červený vrch. O změně názvu rozhodlo především to, že v těsné blízkosti chce v dohledné době začít stavět společnost KKCG miliardáře Karla Komárka obchodně-administrativní komplex, kterému už bylo dopředu určeno jméno Centrum Bořislavka. Po dostavění bude Centrum Bořislavka přímo propojeno dalším vchodem do vestibulu. Stanice má vestibuly dva. Vstupy do hlavního se nacházejí u křižovatky Evropské s Horoměřickou ulicí, kde mají zastávku tramvaje. Odtud vedou 18 metrů dlouhé eskalátory na nástupiště. Do druhého vestibulu vedou schody a výtah z podchodu pod Evropskou u ulic Arabská a Kamerunská. Z něj vedou na nástupiště dva výtahy pro „21 osob“.

« NAHORU

TOPlist