60. Od školičky až do hrobu

neděle 8. 11. 2015
navštíveny: had ve Slovenské ulici, Šalounův ateliér, kolonie Svobody, dům F. A. Libry, Free mozaic v Chorvatské, Vinohradský pivovar, Orionka, vily slavných, Kouřimská, Crystal, plácek Podschodama, Státní zdravotní ústav, Vinohradská nemocnice, Svobodná Evropa, Vinohradský hřbitov, restaurace na Struze

Pozvánka
Začneme optimisticky před školičkou - kohoutkem v Bezručových sadech v neděli 8. listopadu v 13:00. Od stanice metra Jiřího Poděbrad půjdete směrem k vinohradské vodárně, přejdete Korunní a budete pokračovat stále rovně sady až na hranu. Teď se Kohoutek maskuje hospodou Na kus řeči. A když půjdete včas, můžete se stavit na startovací pivo nebo rovnou na oběd v restauraci U vodárny, která je přímo proti knihovně na rohu Korunní a Nitranské

Jaká vycházka byla

    Dušičkovou vycházku jsme začali v parném babím létě. Vycházkáře jsem jen těžko zvedala z právě otevřené zahradní restaurace, kam se posadili Na kus řeči. Ale hroby se nejen otevírají, ale taky se se setměním zavírají, a tak nezbývá než svižně vyrazit. Hned jsme zjistili, že i na profláklých Vinohradech lze nalézt prvorepublikové sídliště, kam mnozí zavítali poprvé v životě. Okolo stometrové mozaiky vykulených obličejů jsme došli k Vinohradskému pivovaru, kde už se zase rok točí pivo. Horníček, Felix, Štaidl, Zich, Tatarka - jak se to rýmuje? Všichni bydleli ve vilách, namačkáni do malého vinohradského trojúhelníku. A co teprve Kouřimská! Kromě paní profesorky hpap se nasáčkovali do jednotlivých domů herci, herečky, básníci, dramatik, Milena Jesenská - Fučíka musel dokonce Zdeněk Štěpánek shodit ze schodů, aby se mu neusalašil v bytě. A nový vinohradský mrakodrap Crystal bydlí zadní stranou také v Kouřimské. Museli jsme si od těch všech slavných odpočinout na Želivárně. Votickou jsme došli na plácek Podschodama, kde jsme nalezli vhodné útočiště na zlikvidování všech tekutých zásob i stravy na cestu. Na cestě do hrobu nás pouť zavála i do Vinohradské nemocnice, tentokrát naštěstí jen za uměním. Nabídli nám tam Oratorium, Zmrzlinu i Stydlivou tlustoprdku.
    Pak už nepřekvapilo, že Hollar na nás ze své školy vyvaloval oči a Kisch nás na Vinohradském hřbitově vítal s cigárem v ústech (jen úcta k zuřivému reportéru mi brání napsat v hubě). Vzali jsme prohlídku zběžně, z 16 000 hrobů jsme se zastavili u jedné tisíciny. Nemohli jsme opominout strýčka našeho šéfa, Ponrepa, který si pozval do hrobu celý zástup magiků, nenápadný hrob kapitána našeho průmyslu, ani obě tváře Semaforu. Dohledali jsme náhrobní kámen Petra Nováka, dva rodáky z Dolní Čermné, kteří doputovali z rodné vísky až na Vinohrady, podobně jako Zapadlý vlastenec. Lidé různého smýšlení tu leží pospolu - na Dívku modrém přísně dohlíží komunistický básník, ale největší paradox jsme zažili u posledního ze tří prezidentů, které jsme navštívili - Havla v honosných arkádách, Háchu v původně neoznačeném hrobě a třetího - Zápotockého, který po výhoštění z Vítkova spočinul jen pár kroků od hrobu popravené Milady Horákové. Celou vycházku jsme museli po všech těch peticích za nejpřísnější potrestání spláchnout v hospodě na Struze. Ale ani tam jsme propagandě neunikli. Kromě píchaček (které by se docela hodily jako zábrana předčasného odchodu z hospody) měli v salónku i noviny z roku 1938. To byla síla! Tak nashledanou v lepších časech.

Had, Slovenská ulice – Vznikl v říjnu 2014 a je dílem trojice výtvarníků Jana Pancíře, Terezy Podové a Jana Lukeše, kteří fungují pod názvem Free Mozaik. Tvořit uliční mozaiky je napadlo při cestách Evropou, kde jsou mozaiky běžnou součástí města. Také se jim líbí využití nepotřebných obkladů, v podstatě odpadů a jejich dlouhodobá trvanlivost.

Šalounův ateliér, Slovenská 4 - Ladislav Šaloun si ateliér nechal postavit poté, co získal zakázku na pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, protože jeho tehdejší ateliér v budově Melantrichu na Václavském náměstí nebyl dostatečně velký. Secesní ateliér se symbolistními prvky byl postavený v letech 1908 - 1910 a jeho součástí byla i přístavba s bytem správce, slováckou jizbou a technickými prostorami - tato část však vzala za své při bombardování na konci války. V ateliéru se Šaloun scházel se svými přáteli - chodíval sem Alois Jirásek, Karel Čapek, Alfons Mucha, Ema Destinnová, František Bílek, Otokar Březina, Jan Kubelík nebo Josef Váchal. Šalounův zeť architekt Josef Černý přistavěl v roce 1934 k ateliéru obytné prostory, ve kterých dodnes bydlí sochařovi potomci. Ateliér je od roku 1958 kulturní památkou. Byly v něm vystavovány Šalounovy plastiky, později, v osmdesátých letech zde sídlil předseda Jednoty výtvarných umělců Jan Hána, po kterém, poté, co se musel nuceně vystěhovat, zbylo v ateliéru plno bust Klementa Gottwalda. V roce 2001 ateliér odkoupila Akademie výtvarných umění a provedla kompletní rekonstrukci za 18 miliónů. Od roku 2007 slouží jako ateliér pro hostující zahraniční pedagogy. Vedle vchodu do ateliéru je umístěný reliéf s názvem Pozdrav slunci, znázorňující cestu člověka ke slunci, lemovaný veršem Otokara Březiny.

Kolonie Svobody, Na Šafránce - Praha se na počátku dvacátých let 20. století rozrůstala všemi směry. Svah, vymezený ulicemi Hradešínská, Chorvatská a Na Šafránce získalo Obecně prospěšné družstvo Svépomoc. Kolonii 16 rodinných domů a 17 dvojvil, nazvaného Kolonie Svobody, navrhl začínající, sotva třicetiletý architekt František Albert Libra. Zatímco starší západní část kolonie svou poněkud těžkopádnou zdobností prozrazuje Librovo počáteční ovlivnění rondokubismem, východněji položeným, novějším vilkám již nechybí pro Librovu tvorbu typická výrazová střídmost a elegance. Domky mají valbové střechy s vikýři a trojúhelníkovými štíty, výraznější římsy a okenní rámy. Zatímco oplocení v podobě cihlových pilířků s bíle natřenými dřevěnými latěmi a rondokubistickými ornamenty působí sjednocujícím dojmem, barevné odlišení fasád a typová rozmanitost dodává vilám na individualitě. Na Šafránce 25 má ateliér architektka Alena Šrámková.

Na Šafránce 4 – Zde žil lékař, anarchista a pozdější komunista Bohuslav Vrbenský. Tento zakladatel Federace českých anarchistů vstoupil po 28. říjnu 1918 do Národně socialistické strany, stal poslancem Národního shromáždění a v letech 1918-22 postupně zastával funkce ministra zásobování, veřejných prací a nakonec veřejného zdravotnictví. V posledně jmenované funkci se zasloužil o vznik Státního zdravotního ústavu, odborného a vědeckého zázemí našeho zdravotnictví. V roce 1923 hlasoval proti zákonu na obranu republiky, byl vyloučen od socialistů a stal se komunistou. Za války emigroval do Ruska, podílel se na budování čs. vojenské jednotky v SSSR a zde také zemřel.

Vlastní vila F. A. Libry, Hradešínská 20 - Parcelu na rohu Hradešínské a Chorvatské ulice si architekt vybral pro sebe. Dům navrhl v souladu s ostatními domy v souboru včetně oplocení. Vila dokončená v roce 1925 sloužila jako obytný rodinný dům i architektonický ateliér. I proto si architekt vybral parcelu z dnešního pohledu možná až na příliš rušném místě. Chtěl, aby byl dům dobře viditelný, snadno dostupný pro investory, kteří sem přijížděli z nejrůznějších míst země – zeměpisný záběr Librových staveb je dodnes obdivuhodný, od severních Čech až po Vysočinu. Vila byla i místo častých společenských setkání. F. A. Libra byl vynikající hráč na violoncello a v bytě se často koncertovalo. V padesátých letech byl dům proměněn na činžovní vilu, rodina v něm mohla zůstat, jen postupně omezila své bydlení do upraveného podkroví. Potomci Libry zde dosud bydlí.

Chorvatská 7 – V roce 1923 navrhl Kamil Roškot, žák Jana Kotěry rodinný dům pro Radanu Grégrovou. Byl navržen v duchu purismu a zde ještě neuplatnil svůj zvyk vkomponovávat do navržených staveb iniciály svých milenek (jako tomu bylo u štítové vstupní fasády ministerstva vnitra v ulici Milady Horákové, kam vepsal písmeno H - tehdy totiž chodil s Helenou Piťhovou).

Mozaika, Chorvatská – Další dílo skupiny Free Mozaik, tentokrát o velikosti sto metrech čtverečních. Námět je napadl, když stáli u zdi a přemýšleli nad vhodným motivem. Překvapilo je, jak je ulice rušná, co se kolemjdoucích týče. A tak vytvořili různobarevné obličeje, které se zpoza stěny dívají na procházející a stále je sledují. Na projektu Chorvatská ulice společně se sloupkem ve Slovenské ulici pracovali na podzim roku 2014 čtyři měsíce. Kromě těchto dvou mozaik ztvárnili Free Mozaik ještě na dětském hřišti v Heroldových sadech Strom života, inspirovaný Gustavem Klimtem, a na druhé stěně parku Podmořský svět pro dětské obecenstvo. Dále na schodišti v Borodinské ulici je vyobrazen chlápek vykukující ze zdi tzv. Oči nad Borodinskou.

Usedlost Feslová, Dykova 20 - Název Feslová se objevuje po polovině 18. století, podle tehdejšího držitele Josefa Vössla, v počeštěné podobě Fesla. Usedlost byla v 19. století upravena na zahradní restauraci. Poté v roce 1884 byla v budově usedlosti zřízena okresní vychovatelna pro chudou, opuštěnou a zanedbanou mládež. Ve 20. letech byl dům značně přestavěn. V době nacistické okupace sloužil jako tajný útulek pro vězněné těhotné ženy. Po narození jim byly děti odebrány a předány na německou výchovu, ženy pak transportovány do koncentračních táborů. Tak tomu bylo i u šesti lidických žen.

Vinohradský pivovar, Korunní 106 – Měšťanský pivovar a sladovna byly postaveny v roce 1894. Krátce na to se tu vařilo 110 tisíc hektolitrů piva ročně, což řadilo pivovar k největším v zemi. Pivo se tu vařilo až do roku 1947, poté už objekt sloužil jen jako sladovna. Když v roce 1891 skončila Jubilejní výstava, byly některé z výstavních pavilónů umístěny sem na zahradu pivovaru. Nejdříve sloužily k posezení nad pivem či k tanci při dechovce. V roce 1906 tu v pavilónu předváděl „pohyblivé obrázky“ sám velký Dismas Šlambor alias Ponrepo. Později v letech 1920-1933 se v dřevěných budovách usídlily ateliéry české filmové společnosti A-B. Společnost tady nejen natáčela, ale i vyráběla filmy, neboť zde byly rekvizitárny, laboratoře, sklady chemikálií a filmových surovin a depozita hotových filmů. Slavnostního otevření v roce 1920 se zúčastnila řada hostí, kteří obdivovali pojízdné stojanové lampy, laboratoře a další provozy. Na závěr prohlídky byli hosté v ateliéru nafilmováni. Poté v improvizované předváděcí síni v pivovarské zahradě zhlédli ukázky z chystaného snímku A-B Ukřižovaná. Po této ukázce byl do stroje vložen film Slavnostní otevření ateliéru A-B na Vinohradech dne 15. července 1920 a v něm předvedeny všechny snímky z příjezdu hostí a shromáždění v ateliéru, vyfotografované právě hodinu před tím. Na zahradě pivovaru vznikla řada scén prvních našich filmů, např. Nollův Dobrý voják Švejk, Anton Špelec ostrostřelec, Muži v offsidu, celkem přes padesát filmů. V roce 1933 se ateliéry přestěhovaly do nových budov na Barrandově. Filmový pavilón byl zbourán a z levně získaného materiálu si žižkovští Orlové postavily na Balkáně orlovnu. Po požáru v roce 2000, jenž nebyl nikdy objasněn, vznikl v letech 2000-2004 na místě pivovaru obytný komplex Korunní dvůr podle plánů Davida Chisholma a Víta Másla. V říjnu 2014 se v prostorách bývalé sladovny otevřel obnovený Vinohradský pivovar s restaurací. Na kvalitu a chuť piv dohlíží sládek a spolumajitel František Richter, známý z pivovaru u Bulovky či Jihoměstského. Byli jsme zde v lednu v rámci vycházky Pražská pivočára II.

Orionka, Korunní – Počátky Orionu sahají do roku 1891, kdy František Maršner začal se svojí ženou vyrábět v malé dílně na Vinohradech turecký med. Již v roce 1897 byla na rohu Korunní a Benešovské vybudována továrna s charakteristickým komínem. V roce 1925 byly postaveny nové objekty podle projektu Otakara Novotného. V roce 1921 byl Zdeněk Rykr, tehdy 21 letý pověřen návrhy reklamních předmětů, plakátů a obalů. Zdeněk Rykr, mimořádně nadaný malíř a grafik, pracoval ve vinohradské továrně až do své sebevraždy v roce 1940. V průběhu téměř dvou desetiletí vytvořil design stovek obalů výrobků a reklamních plakátů. Značku Orion spojil se čtyřcípou hvězdou již od začátku a pro společnost vytvořil logo s kornoutem bonbonů a texty ORION-MARŠNER-PRAGUE. Věhlas značky vedl akcionáře k tomu, že dne 28. února 1928 přejmenovala společnost na "Orion, továrna na čokoládu, a.s., Praha". V roce 1923 navrhl obal Kofily se sedícím mouřenínem a v téměř nezměněné podobě byl využíván až do roku 1990. Po znárodnění byla Orionka přestěhována do Modřan, kde sídlila továrna na cukrovinky RUPA. V Orionce se usídlil Ústav sér a očkovacích látek SEVAC. V roce 2008 byl celý areál zbořen a na jeho místě vyrostl obytný komplex.

Hradešínská 50 - Vila továrníka Jana Prokopce. Byl zakladatelem továrny na mlýnské stroje, která stávala v místech pozdější vinohradské tržnice. Jan Prokopec byl i vinohradským starostou.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Dáda s Felixem se už moc nemusej, možná se bude vila za 50 melounů dělit     4) V Kouřimské bydlely Jiřina Jirásková, Milena Jesenská a další
2) Tady vznikl Trezor nebo Lady Karneval                                                               5) Třeba herec Radovan Lukavský
3) Karlu Zichovi postavil dům jeho dědeček                                                             6) Zadní stranou bydlí v Kouřimské i Crystal

Hradešínská 70, Horníček a Lipský – Lubomír Lipský bydlel v tomto domě od roku 1953. Horníček ho chodil navštěvovat a moc se mu tu líbilo. Vždy kladl Lipskému na srdce, že kdyby se něco přihodilo, je první zájemce o byt. Po deseti letech zemřela majitelka a po několikanásobném kulovém blesku se Horníčkovi nastěhovali do bytu v přízemí. V roce 2015, 12 let po smrti Horníčka, se konečně jeho byt prodal. Dědicové, kterých bylo po bezdětném Horníčkovi celkem sedm, chtěli za byt 15 milionů. To ale za bytovou, byť rozlehlou jednotku nikdo dát nechtěl. Byt byl nejspíš prodán jen za 10 milionů.

Vlašimská 10 – Tento dům byl projektován v roce 1923. Podle dokumentů z roku 1959 měl v té době cenu 59 800 Kč. V roce 2001 se uskutečnila rozsáhlá přestavba podle pozměněného projektu, přibyla garáž ve dvoře a přístavba pro další rodinu. Majitelem je Felix Slováček a Dáda Patrasová. Nyní, když Dáda podala žádost o rozvod, se spekuluje, že cena vily je 50 milionů.

Šrobárova 1 – Sem se po sňatku s Boženou Truhlářovou přestěhoval herec Svatopluk Beneš. Dům vlastnil její tatínek, generální ředitel Králodvorských cementáren. Před tím v letech druhé světové války bydlel Beneš v domě U Sixtů v Prokopské ulici na Malé Straně. Dvoupokojový byt vyhledala tehdejší Benešova přítelkyně Adina Mandlová. Z důvodů prozaických, chtěla se svého o osm let mladšího milence zbavit.

Šrobárova 14 – V rodinném domě žili s rodiči Jiří a Ladislav Štaidlovi. Jejich otec byl pokračovatelem rodu velkoobchodníků, kteří vlastnili pily a lesy. Znárodnění ho nezlomilo, naopak říkal, že ho komunisti zbavili starostí. Nejdřív nakládal rum ze zbořenišť, pak rozvážel cukrovinky a nakonec dělal taxikáře. Přes všechny zvraty se mu podařilo dům na Vinohradech udržet. Bratři měli pokoje nad sebou, což Ladislavovi moc nevyhovovalo: „Já jsem ke komponování potřeboval pouze klavír a klid. Ten jsem měl ale málokdy, protože brácha pořádal mejdany. Jirka to měl jednodušší. Zapálil si dýmku, vypil skleničku whisky, potom si dvakrát až třikrát pustil muziku a text měl hotový. Já jsem to sice uměl taky rychle, když se dostavil nápad, ale pak mě zdržel komplex, že melodie je moc líbivá a harmonie příliš jednoduchá. Vylepšoval jsem to až do chvíle, kdy přišel brácha nebo Karel Gott, kteří mě ujistili, že první verze je nejlepší.“ Teď bydlí Ladislav Štaidl u Apolináře v domě, postaveným na místě Jedové chýše.

Šrobárova 36 – Dům postavil v roce 1924 profesor estetiky a skladatel Otakar Zich, který má na domě pamětní desku. Jeho vnuk Karel se narodil jako benjamínek v roce 1949. Cesta o dvanáct let starší sestry Marie mířila podle rodinné zvyklosti k univerzitní vědě, k fonetice. Čtyřletý odstup od bratra Otakara připadal Karlovi mnohem snesitelnější - nebýt ovšem Otových záviděníhodných sportovních výsledků. Ve stolním tenisu někdy porážel i budoucího mistra Evropy Milana Orlowského a pod dohledem Pepiho Bicana hrával ve Slavii fotbal s Františkem Veselým. Nejmladší Zich do dvou let nechodil ani nemluvil, jen vykřikoval. Ani hlavu prý neměl pořádně kulatou. Otec jednou matku utěšoval: "Ale ty starší děti se nám povedly, viď?" Karel Zich se v mládí kamarádil s Jiřím Štaidlem a právě on mu dodal sebevědomí, aby dělal muziku. Oba začínali u Orionky v Tesla klubu.

Náměstí Jiřího z Lobkovic 20 – V domě, kde je příjemná hospoda u Zachů (dříve U Jáhelků), bydlel v letech 1969 – 1980 slovenský spisovatel Dominik Tatarka. Zemřel v Bratislavě

Kouřimská 4 - Zde bydlela až do své smrti v roce 2013 herečka Jiřina Jirásková. V tom samém domě bydleli od roku 1954 Alena Vránová a Vladimír Ráž, kteří se sblížili při natáčení filmu Pyšná princezna. Po narození dcery Markéty se v roce 1958 přestěhovali do Podskalské ulice.

Kouřimská 6 – Milena Jesenská, dříve přítelkyně Franze Kafky, bydlela se svým manželem architektem Jaromírem Krejcarem a dcerou Janou „Honzou“ ve Francouzské 4 v nejvyšším patře - v domě, který Krejcar sám navrhoval. V menších pokojících se pořád střídali emigranti, přátelé - jeden čas tam bydlel i Gottwald. Traduje se, že právě tady osobně podepsal Mileně Jesenské členskou legitimaci KSČ. Život Jesenské a Krejcara byl plný nedorozumění a fikcí a navíc její závislost na morfiu způsobily, že v roce 1934 se Krejcar z bytu stěhuje a radši odjíždí do Ruska. Jesenská se seznamuje s Evženem Klingerem, ještě nedávno vůdcem komunistů na Slovensku, nyní obviněným z trockismu a vyloučeným z partaje a stěhuje se do Kouřimské. Jesenská pracuje v týdeníku Svět práce, který vydává KSČ. Jenže když jí v redakci dají podmínku – chce-li dál v časopisu působit, musí se s trockistou Klingerem rozejít, vlepí redaktoru Kopřivovi facku, popadne kabát a už se nikdy nevrátí. Její přítelkyně po letech v Tigridově Svědectví o Klingerovi napíše: „Milenin nový milenec. Taky Žid, taky tuberák, taky píšící“. Po radikální kúře v roce 1937 se Jesenská zbavuje závislosti na morfiu a začíná nový život. Bytem procházejí desítky německých emigrantů, po okupaci tudy začíná úniková cesta pro Židy, antifašisty i letce. V roce 1995 zato Jesenskou vyznamenává izraelský památník holocaustu titulem Spravedlivý mezi národy. Když 11. listopadu 1939 vyslala neopatrně jedenáctiletou Honzu do bytu spolupracovníků, s nimiž vydávala ilegální tiskovinu V boj, čekalo tam už gestapo. Dojelo si s ní do bytu v Kouřimské pro maminku a ten den ji Honza viděla naposledy. V roce 1944 Jesenská umírá v koncentračním táboře Ravennsbrück ve věku 47 let. Milenu před domem v Kouřimské připomíná kámen zmizelých (německy Stolpersteine – doslova kameny, o něž se zakopává). Kameny jsou symbolicky umisťovány před domy, kde naposled bydlely oběti holocaustu. Nevelké dlažební kostky z betonu s leštěným mosazným povrchem vždy obsahují jméno, datum narození, rok deportace do koncentračního tábora a datum smrti. Milena Jesenská je po Boženě Němcové druhou ženou české literatury, jejíž emancipované chování, často proti dobovým konvencím na jedné straně imponuje, na druhé jí přisuzuje pověst až lehkovážné ženy. V autobiografickém románu její přítelkyně si ona přítelkyně stěžuje, že nemá žádného mužského. Milena Jesenská, momentálně členka komunistické strany, jí odpovídá: „Aspoň to budeš mít jednoduché u inkvizičního soudu. Mně včera vyslovili ostrý projev nedůvěry, protože jsem do rubriky „manžel nebo stálý životní partner v posledních třech letech“ napsala hned pět jmen… nechtěla jsem stranu obelhávat a kromě toho stejně na všechno přijdou.“

Kouřimská 14 – Zde bydlel básník František Halas, který má na domě pamětní desku. Také zde bydlel básník Ladislav Stehlík. V domě vyrůstala členka činohry Národního divadla Kateřina Burianová, která se sem přestěhovala s maminkou Marií, když od nich odešel E. F. Burian k nové partnerce Zuzaně Kočové a budoucímu synovi, písničkáři Janu Burianovi.

Kouřimská 18 – V tomto domě bydlel herec vedlejších rolí Jiří Lír. On sám to glosoval slovy. „V Holywoodu můžete za dobře zahranou vedlejší roli dostat malého Oscara, u nás akorát malý honorář.“ Nijak si ale nestěžoval – zahrál si v neuvěřitelných 180 filmech. Narodil se v Pelhřimově stejně jako bratři Lubomír a Oldřich Lipský. S Lubomírem seděl už v první třídě v jedné lavici a s ním se také dostal do Prahy do Divadla satiry. Ze všech rolí měl nejraději hostinského z filmu Vesničko má středisková, kde vede nesmrtelný rozhovor s doktorem (Rudolfem Hrušínským).
Před bouřkou, když klesne tlak, je mi na umření.
To mně taky. Co tam máš dál?
Ty křečové žíly.
Koukni na moje. Gumový punčochy nosíš?
Nosím.
No tak, co dál?
Klouby. Kolikrát nemůžu vstát.
Ale vstaneš.
Nakonec jo, protože musím.
Tak si nestěžuj! Jsou lidi, kteří nevstanou…
Hostinský odmítá lázně, hory, moře...
Tak víš co? Jeď do Pelhřimova a prohlídni si krematorium. Ať víš, do čeho jdeš.
Scénárista Zdeněk Svěrák úmyslně vložil do dialogu zmínku o Lírově rodném Pelhřimově, přestože tam žádné krematorium není.

Kouřimská 15 - V tomto domě žil básník Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein). O Kouřimské píše i ve svých třech knihách deníků, které si psal od roku 1938 a které jsou pozoruhodným svědectvím o jeho životě. Z rasových důvodů byl vyloučen z herecké konzervatoře, nesměl se stýkat s přáteli, byl odloučený od rodiny. Starší bratr emigroval za hranice a za matkou do Kutné Hory jezdit nemohl, protože jako Žid nesměl opustit Prahu. Deník končí zápisem 30. srpna 1941, kdy ho na Palackého nábřeží přejela projíždějící německá sanitka. Bylo to přesně v den jeho dvaadvacátých narozenin. Orten srážku přežil a okamžitě ho odvezli do všeobecné nemocnice na Karlově náměstí - slovo „všeobecná“ však tehdy znamenalo pro všechny – kromě Židů. Proto ho odvezli do nemocnice resp. blázince v Kateřinské ulici, kde po dvou dnech 1. září 1941 zemřel.

Kouřimská 24 – Od roku 1958 až do své smrti v roce 2008 zde žil herec Radovan Lukavský s manželkou a synem Ondřejem. Od roku 2013 je na domě jeho pamětní deska. Předtím tu bydlel herec Zdeněk Štěpánek, který zde žil se svou první ženou Elenou a malou Janou, pak i s druhou manželkou Soňou a jejich třemi dětmi. Odstěhovali se, až když bylo Petru Štěpánkovi sedm let. Pamětnice vzpomíná, že Petr byl velký rošťák, „Tady na chodbě ryl korunou do omítky!" Za krásnou Elenou Hálkovou, už tehdy provdanou za Zdeňka Štěpánka, sem chodil na zálety Julius Fučík. Až jednou za okupace, kdy se Fučík maskoval vousy a černými brýlemi, přišel Zdeněk Štěpánek dřív domů a našel je spolu v pokoji. Elena se zkusila vymluvit, že mají nějakou ilegální práci, ale Štěpánek vzal Fučíka za límec a shodil ho se schodů… V bytě naproti přes chodbu bydlel dramatik Jaroslav Kvapil (1868- 1950). Svatopluk Beneš vzpomíná: „Když mu bylo 79 let, ještě v divadle Na Vinohradech režíroval Shakespearovu hru Troilus a Kressida. Troilla jsem hrál já, Kressidu Marie Rosůlková. Až do hlavních zkoušek mě ve scénách zastupoval – byl na ženské a chtěl si Meryčku užít.“ Svatopluka Beneše i svého souseda Štěpánka po generálce pozval Kvapil k sobě domů „To nezapomenutelné odpoledne líčil svátečně naladěný pán autentické zážitky s Nerudou, Vojanem a dalšími osobnostmi a vyprávěl o nich s nelíčeným šarmem.“

Crystal, Vinohradská - Proti Olšanským hřbitovům vyrostla šedesátimetrová administrativní budova Crystal. Budova za 800 milionů korun byla oficiálně otevřena v květnu 2015. Stavbu o 14 podlažích, která vzhledem připomíná velký a malý krystal, navrhlo architektonické studio Atelier 15 pod vedením Libora Hrdouška a Radka Lampy. Budova má tvar věže, která se směrem nahoru zužuje. Návrh stavby probíhal v souladu s pražskými památkáři. Budova je protiváhou Paláce Vinohrady (původně Strojimport) a byla během projektu upravována tak, aby neubírala světlo blokové zástavbě v její blízkosti.

Fotoalbum vycházky...

Votická - Na úpatí schodiště je místo, o kterém dvě červené desky sdělují, že je to „Plácek Podschodama Knížecí Vinohrady Praha Caput Mundi“. Na zdi je obnovený nápis ukazující cestu do protileteckého krytu.

Šrobárova 49 – Na domě je pamětní deska, odhalená v roce 2013 „V tomto dome žil významný slovenský politik a česko-slovenský štátnik a minister Česko-slovenských vlád Dr. Vavro Šrobár (1867 – 1950)". Kvůli svému proslovanskému cítění byl vyloučen z ružomberského piaristického gymnázia a následně ze všech škol v Uhrách. Školu tak dokončil v Přerově. Po maturitě roku 1888 odešel do Prahy studovat lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Nezávislost Československa 28. října 1918 byla vyhlášena pětičlenným Národním výborem v Praze, jejímiž členy byli Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, František Soukup a jediný Slovák Vavro Šrobár. Této pětici se říká „muži 28. října“. Po vzniku republiky se Šrobár stal ministrem pro správu Slovenska, jehož úkolem bylo zajistit politické a administrativní začlenění Slovenska do nové republiky. Mezi roky 1925-35 byl senátorem za agrární stranu. Jeho pověst pošramotila aféra s pokusem o prodej padělaných obrazů státním institucím, kterou se podařilo více méně utulat i za pomoci prezidenta Masaryka. V roce 1937 odešel do důchodu, ale na konci 2. světové války se nechal přesvědčit komunistickou klikou okolo Gustáva Husáka a Rudolfa Slánského k návratu do politiky po boku komunistů. V letech 1945-46 byl za Demokratickou stranu ministrem financí a po převratu v letech 1948-50 ministrem pro sjednocení zákonů ve vládě Klementa Gottwalda.

Státní zdravotní ústav, Šrobárova 48 – Jeho vznik v roce 1923 inicioval komunista (v té době ministr veřejného zdravotnictví v barvách národních socialistů) Bohuslav Vrbenský, finanční prostředky poskytla především Rockefellerova nadace. Celý areál byl dobudován na začátku třicátých let. V poslední třetině minulého století byla v areálu postavena budova státního ústavu pro kontrolu léčiv. V Ústavu sér a očkovacích látek vznikaly vakcíny proti dětské obrně a dalším onemocněním. Zásluhou Dmitrije Slonina se Československo stalo první zemí na světě, která živou vakcínou proti dětské obrně proočkovala celou populaci. Určitou kuriozitou Ústavu sér a očkovacích látek, pozdějšího SEVACu bylo, že měl vlastní zvěřinec. Někdy okolo roku 1960 unikly z klecí pokusné opice a pak v každém sklepě ve Volyňské ulici seděla jedna opička. Ústav sér vykupoval zmije, tehdy za velice výhodnou cenu - kus za padesát korun. Když jednou ze dne na den byl výkup zrušen, rozčilený sběratel s krabicí plnou zmijí ze Šumavy vypustil už neprodejné kousky na Petřín.

Vinohradská nemocnice, Šrobárova 50 - Rozhodnutí vybudovat nemocnici pro obyvatelstvo "okresu" Královské Vinohrady přijalo zastupitelstvo v roce 1897. Byl zakoupen pozemek zemědělské usedlosti "Dolní Stromka" a již v roce 1899 byly zahájeny stavební práce. Vinohradská nemocnice, podle projektu Karla Horáka byla otevřena v roce 1902. Pomineme-li hřbitovy, pak největší koncentrací uměleckých děl najdeme poněkud překvapivě v areálu této nemocnice. Většina soch zde byla instalována v roce 2007 v rámci sochařského sympozia „Kámen a lidé“ ve Vejprtech. Sympozia pro nemocnice vznikla v Krušných horách již v roce 1992 a od té doby zde vytvořili umělci z Čech i zahraničí přes 230 plastik. Shluk soch u hlavní brány do ulice Šrobárovy se nazývá Únos Evropy a je od Švýcara Rolfa Sprechera. Maybe? od Němce Franka Rasbacha, který se pravidelně zúčastňuje zmíněných sympózii, stojí vedle pavilónu ORL. Mezi sochami je i knihobudka. Nedaleko ní je socha Marlies od Hildeberty Groenenberg. Oratorium je od Alana Warda z Velké Británie, častého účastníka Vejprt. Chvíle radosti od Václava Kroba, Zmrzlinové snění od Ondřeje Doležala – žena u stolku u chirurgického oddělení. Socha Stydlivá od Perin Specher zachycuje nahou plnoštíhlou ženu před pavilonem traumatologie.

Střední umělecká škola Václava Hollara, Hollarovo náměstí - Na budově je pamětní deska s plastikou hlavy a textem: "Václav Hollar 1607-1677". Vytvořil ji jako maturitní práci student školy Martin Odehnal. Byla odhalena v roce 1998. Nyní Hollara zdobí přilepené vykulené oči.

Svobodná Evropa, Vinohradská 159A – V roce 2009 bylo otevřeno nové pětipatrové sídlo Rádia Svobodná Evropa od architekta Jakuba Ciglera. Je nejpřísněji střeženým objektem v České republice. Stavební práce na Hagiboru začaly v roce 2006, první pořad z nového ústředí odvysílalo Radio Free Iraq na počátku roku 2010. Svobodná Evropa v současnosti vysílá v 28 jazycích do 20 zemí, v nichž je tisk oficiálně zakázaný či není dostatečně rozvinutý. Její programy ladí okolo 25 milionů posluchačů. Po přestěhování z budovy bývalého Federálního shromáždění mohly zmizet betonové bloky, které byly pro řidiče u Muzea připomínkou hrozby terorismu. O přemístění dál od centra města se začalo uvažovat ihned po teroristických útocích na New York v září 2001. A to nejen kvůli omezeným možnostem hlídání budovy a dopravním komplikacím, ale i kvůli možné bezpečnostní hrozbě v samém středu Prahy. Budovu střežila nejprve armáda - dodnes je v paměti neslavný příjezd obrněných transportérů, které byly postupně nahrazeny betonovými bariérami. Vojáky ze speciálních jednotek vystřídali policisté, které poté nahradila bezpečnostní agentura. Nikdo z nich však proti teroristům nemusel nikdy zasahovat. "Několikrát byla sice narušena bezpečnostní zóna, ale pokaždé se jednalo o opilce nebo cizí turisty, kteří si chtěli zkrátit cestu do Státní opery.“

Vinohradský hřbitov - Hřbitov byl založen v roce 1885 jako pohřebiště pro rozvíjející se vinohradskou obec a dnes zaujímá téměř 10 hektarů. Původní rozsah hřbitova byl třikrát rozšiřován, a to poprvé již roku 1897, kdy byla také ve středu hřbitova postavena kaple sv. Václava s bočními otevřenými arkádovými ochozy, v nichž jsou umístěny hrobky. K dalšímu rozšíření došlo v roce 1912 a 1922, kdy byl v jeho jihovýchodní části zřízen urnový háj. Tabule označující jednotlivá oddělení hřbitova byly původně vyřazené staniční sloupky, které zakoupila vinohradská obec po zrušené koněspřežné dráze v Karlíně. Je zde kolem 16 000 hrobů, přes 900 hrobek, 4300 urnových míst a 1850 míst v kolumbáriích. Pozoruhodností hřbitova je Popelnicová alej (PA), pruh zeleně táhnoucí se napříč celým hřbitovem s urnovým hájem na konci. Nejdivočejší část hřbitova najdeme u východní zdi, která ho rozděluje na starou část a novou kolem krematoria. Tady se systém přísných pravoúhlých cestiček vymkl kontrole a ve svažitém terénu jsou hroby umístěné náhodně podle toho, jak se zrovna cestička kroutí. Po umělecké stránce hřbitov představuje vynikající sbírku českého sochařství a uměleckého řemesla. Návštěvníkům při pročítání jmen na starých náhrobcích vyvstává na mysli obraz tehdejšího města. Naleznete zde majitele realit, nejrůznější c. a k. dvorní dodavatele, řídící učitele, stavitele, bankovní úředníky i drobné živnostníky, politiky, dávno zapomenuté novináře, ale i tehdejší kapitány našeho průmyslu a lékaře. Pozorný návštěvník neujde víc než deset kroků, aby nestanul u hrobu některé z významných osobností našeho státu. Pro pochopení atmosféry tehdejších královských Vinohrad stačí zklidnit mysl, vydat se po tichých cestách a pročítat nápisy na náhrobcích. Hroby slavných snáze najdete podle této mapky

Egon Ervín Kisch (1885 – 1948) proti vchodu – Když se po válce vrátil Egon Ervín Kisch z emigrace, neměl kde se svou ženou bydlet. Bydlení ve vile na Ořechovce U Laboratoře 22 mu nabídl spolužák ze základní školy. Za války mu zemřela v koncentráku žena i obě děti, a tak byla vila pro něj velká. Kisch se nastěhoval do prostorného třípokojového bytu v prvním patře. Věc však měla podivný háček. Posledním nájemníkem tohoto bytu byl Adolf Eichmann, nechvalně známý organizací takzvaného konečného řešení židovské otázky v Protektorátu Čechy a Morava. Majitel vily Rudolf Fischer byl jako Žid za války z vily vystěhován a celé první patro obýval nacista. Ovšem i Kisch byl židovského původu, jeho dva bratry nacisté za války zabili. Jistě mu nebylo lhostejné, že obývá stejné místnosti jako Adolf Eichmann, přesto o tomto neskutečném setkání, o příšerném předchůdci v bytě nikdy nenapsal ani čárku. Původně měl Kisch hrob v urnovém háji u Strašnického krematoria. Bronzová plastika Kische s typickou cigaretou do sochaře Zdeňka Hoška, tam ale byla dvakrát odcizena, poprvé roku 1992, podruhé 2001. Sochař odlil bustu potřetí a tady proti vchodu se snad „zuřivý reportér“ konečně dočkal svého klidu.

František Roith (1876-1942), 7/40 – Architekt. Navrhl budovu ministerstva financí na Malé Straně, ministerstva zemědělství na Těšnově, Městskou knihovnu na Mariánském náměstí nebo banku proti Obecnímu domu, dnes ústředí ČNB. Kromě toho jsme se s ním setkali u elektráren a jezů na Labi u Přelouče, v Poděbradech a Nymburku.

Viktor Ponrepo (1858–1926), 27/163 - Vlastním jménem Dismas Šlambor. Přezdívka vznikla zkomolením názvu zámečku Bon Repos (v překladu Odpočinek). Už od mládí se zajímal o kouzelnické triky, roku 1881 se stal profesionálním eskamotérem a se svým „kouzelným divadlem“ jezdil po českých městech a vesnicích. Program změnil až s nástupem kinematografie, na přelomu století už publiku nabízel krátké filmy. V roce 1905 založil v Praze první letní kino a roku 1907 první stálý biograf v domě U Modré štiky v Karlově ulici. Prvních šest let měl Ponrepo zároveň úlohu jediného promítače a uvaděče. Jako bývalý kabaretní umělec také jednotlivá představení doprovázel osobitými komentáři. Byla-li na filmovém plátně milostná scéna, Ponrepo hlasitě mlaskl a návštěvníci měli živou představu žhavé lásky. Podnik vedl i v době války a hospodářské krize. Zemřel v roce 1926.

Eva Bosáková (1931-1961), PA II 20 - V 21 letech v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách největší měrou přispěla k třetímu místu československého družstva. Již od počátku roku 1954 byla tajnou spolupracovnicí StB s krycím jménem Doktor. Na olympiádě v Melbourne získala stříbro na kladině. Vrchol její kariéry přišel na olympiádě v Římě, kde získala zlato na kladině a stala se tak jedinou závodnicí, která narušila jinak 100 % medailový zisk reprezentantek Sovětského svazu. Připravovala se ještě na olympiádu v Tokiu, ale ještě před jejím zahájením byla z dosud ne zcela vyjasněných důvodů přinucena vzdát se reprezentace. V euforii po listopadu 1989 chtěla založit Dům ženské krásy. Líbil se jí nápad, název i objekt v Praze na Malvazinkách. Proto se v lednu 1991 odpoledne sešla s právníkem ve vinárně U Fausta. Uprostřed řeči omdlela. Mezi hosty byli lékaři z blízké nemocnice, okamžitě jí poskytli pomoc, ale vše bylo marné. Eva Bosáková zemřela v 59 letech. Praskla jí krční tepna v místě výdutě; byl to vrozený a skrytý defekt, o němž nikdo u vrcholové sportovkyně neměl tušení.

Emil Kolben (1863-1943), PA S8 – Po vystudování elektrotechniky v roce 1887 odjel na pět let do Spojených států, kde pracoval ve firmě Thomase Alvy Edisona. Pod vlivem vynálezce Tesly se Emil Kolben jako jeden z prvních zaměřil na využití střídavého proudu, což se stalo základem jeho celoživotního úspěchu. Po návratu do Čech založil ve Vysočanech továrnu s názvem Kolben a spol. Do roku 1910 dodala továrna kolem 10 000 elektrických strojů a zařízení pro 70 velkých elektráren. V roce 1908 mu německá technika v Praze udělila čestný doktorát. V roce 1911 navštívil Prahu na pozvání Emila Kolbena jeho dřívější šéf T. A. Edison. Roku 1921 došlo ke spojení firmy s První Českomoravskou továrnou na stroje, v roce 1927 dochází k další fúzi se strojírnami Breitfeld, Daněk a vzniká Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD). Emil Kolben se stal jejím generálním ředitelem. V době největšího rozmachu měla 12 tisíc zaměstnanců a velmi široký sortiment v souladu s dobovým heslem Vyrábíme vše, od špendlíku po lokomotivu. A pak přišli Němci a Kolben musel pro svůj židovský původ odejít z ČKD. Dne 6. června 1943 ve věku 80 let on, který byl dvakrát (v letech 1908 a 1910) přijat císařem Františkem Josefem I., který mu udělil Řád železné koruny, byl vynesen na nosítkách ze své vily v Hradešínské ulici a deportován do koncentračního tábora Terezín. Ačkoliv pro něj protektorátní vláda žádala o výjimku, nebyla mu udělena. Emil Kolben zemřel měsíc po deportaci 3. července 1943 v Podmokelských kasárnách. Podle svědectví vnuka Jindřicha měl u sebe kromě pár osobních věcí kufřík se 180 akciemi ČKD.

Eduard Fikar (1902- 1961), PA 2 – Společně s Emilem Vachkem zakladatel české detektivky. Podle některých z jeho cca padesáti detektivek byly natočeny filmy např. Třináctý revír, Na kolejích čeká vrah a Fantóm operety.

Jiří Šlitr (1924–1969), U 20 – Ďábel z Vinohrad sice bydlel v Chodské 13 v podkrovním ateliéru, ale tragický konec ho potkal v nově získaném ateliéru v paláci Blaník. Na druhý svátek vánoční 1969 se tady setkal se svou obdivovatelkou, studentkou Jitkou, kterou znal z častých návštěv v Semaforu. Jejich smrt způsobil kolísavý tlak svítiplynu a staré topidlo bez pojistky – to byl v té době v Praze častý smrtící nástroj. Jeho rodiče přijeli za ním na vánoce do Prahy a čekali zatím na něj v bytě v Chodské.

Stanislav Neumann (1902-1975), PA S 29a - Syn básníka Stanislava Kostky Neumanna byl český divadelní a filmový herec. K jeho nejznámějším filmovým rolím patří rada Dyndera v Hostinci U kamenného stolu, král v Pyšné princezně, čert Omnimor v Hrátkách s čertem a kuchař v Princezně se zlatou hvězdou na čele.

Zdeňka Baldová (1885- 1958), PA S 30 - byla česká herečka, manželka režiséra Karla Hugo Hilara. Byla to milá, dobrotivá paní (sousedka, maminka, tetička) s trefnými a rázovitými hláškami. Nejtypičtější z nich byla role tetičky Nataši Gollové ve filmu Eva tropí hlouposti. Na konci kariéry dostala nabídku na první negativní roli. Zahrála si zákeřnou majitelku domu ve snímku Morálka paní Dulské. Týden po premiéře zemřela.

 

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Jiří Grossmann tu závidí řekám, cestám i modrému mráčku už 44 let     4) Náhrobní kámen Petra Nováka
2) Malíř Nechleba neplatil za hrob a už se mu v něm uvelebili jiní               5) Náhrobní kámen Elišky Junkové navrhl už pro jejího manžela
                                                                                                                          Václav M. Havel
3) Jméno Emil Hácha smělo být uvedeno na hrobě až po revoluci              6) Jen 14 vinohradských rodin má hrobku v arkádách- Havlovi jsou jedni z nich

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) ) I rodina Karla Zicha leží na Vinohradském hřbitově od jeho založení         4) Za krematoriem vládně divočina
2) Jestřába poznáte podle skautské lilie na hrobě                                             5) Další rodák z Dolní Čermné Jindřich Štýrský doputoval až na Vinohrady
3) Jiří Kolář ani na hrobě nezapře, že byl výtvarník                                           6) Komunistický básník Jan Pilař přísně shlíží na

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Pilař se dívá na hrob Dívky v modrém a celé její nešťastné rodiny                           4) Miladě Horákové nepomohl ani telegram od Alberta Einsteina
2) Symbolický hrob popravené Milady Horákové                                                           5) To jsou paradoxy - pár kroků od Horákové leží po vyhoštění
                                                                                                                                            z Vítkova prezident Zápotocký
3) Do soudní síně nosili koše s tisíci peticemi žádajícími co nejpřísnější potrestání     6) Ani v hospodě Na Struze jsme propagandě neunikli