61. Bohatství a milióny jsou tam za tratí

neděle 20. 12. 2015
navštíveny: seriál Ulice, Koala Café, Automatický mlýn v Hostivaři, strojírna ing. Podhájský, Pražské sklárny Petzold, sokolovna Hostivař, nádraží Praha-Hostivař, Karasova vinárna, restaurace Milión, mokřad Triangl, nouzová kolonie Za drahou, metro Depo Hostivař, Nové Strašnice, Sipral, karosárna Uhlík, Solidarita, Šatlava

Pozvánka
Sejdeme se v neděli 20. prosince v 12:45 u metra Skalka na stanici busu směr Koloděje (111). Vězte, že cesta za bohatstvím je nejen trnitá a hlavně se za ním můžete vydat jen zřídka. Ve vlastním zájmu buďte dochvilní! Drobné pohoštění pro nás chudáky za tratí je vítáno! Pokud se na cestu budete ještě chtít posilnit, přijďte do restaurace V rybníčkách (nedělní menu) ve stejnojmenné ulici od 12 hod. Na Skalce si vytipujte statisticky nejvyšší budovu a přímo za ní se krčí naše vyvolená.

Jaká vycházka byla

    Tak velký strach z chudoby jsem ještě nezažila. Na oběd V rybníčkách, kde lítal samotinký hostinský jak hadr na holi, dorazilo hodně přes dvacet vycházkářů. Všichni byli chtiví nasytit své útroby, než se vydají do nehostinných končin, kde budou přes trať jen žádostivě pokukovat po bohatství a miliónech. Zadařilo se. Naskákali jsme do busu jedoucího  s m ě r  Koloděje a k překvapení všech nedojeli až k zámku, ale vystoupili v Hostivaři. Přímo v ulici Ulici. Naši Čtrnáctkoví intektuálové horlivě tvrdili, že seriál Ulici či Ordinaci v růžové zahradě v životě ani koutkem oka nespatřili, a dál se živě věnovali komentování včerejšího Sašina líčení i flitrů ve vysoce intelektuální Stardance. Na místo natáčení jsme ale bohužel nepronikli. Průhlednou záminku - dohledání špuntů vystřelovaných až daleko za Coolnu - prokoukl bystrý vrátný a donášel nám je sám. Zato dětská herna Koala ve fabrice hned naproti, která ještě voněla mazutem, se zamlouvala všem. Měli jsme ji na rozdíl od dětí zadarmo - s podmínkou, že se dokážeme zout. Tak jsme raději dál sledovali hostivařský industriál až ke stěhovavému nádraží. Zde se poprvé ukázalo, že to s tou naší chudobou nebude tak zlé. Oslavenec Pavel vytáhl modrý střevíček Jitky B. a nabídl nám domácí griotku. Poprvé jsme se odvážili za trať. V hospodě U miliónu se ale zalekli tolika běženců a povolili nám pivo jen na zahrádku. To byla voda na mlýn rodině Tichých. Masívní stoly se začaly prohýbat pod pochutinami a pitím všeho druhu.
    Tak a teď hajdy zpátky za trať. Divočinou, kde se i domorodkyně nemohly dohodnout, kterým směrem vlastně bydlí, jsme došli k podchodu pod tratí. Zdánlivě nepropustným plotem jsme pronikli k rybníčku sevřenému mezi třemi tratěmi. Kuňkání žab v Trianglu jsem přehlušili novou střelbou. I zásoby ostatních členů výpravy našly své uplatnění. Pod dálnicí (tohle že je Jižní spojka?) jsme pronikli do nouzové kolonie Za drahou. Prohlédli jsme si třípatrové nouzové vilky, metro jezdící pod širou oblohou a konečně se nastálo dostali za trať do "bohatých" polorozpadlých Nových Strašnic. V nastávajícím šeru jsme ještě stačili zaregistrovat kolekci barevných plechů Sipralu i ušlechtilé plechy pro Lídu Baarovou. A už nás zve spokojená obyvatelka Solidarity, manželka kutila a sousedka Černocké na návštěvu. Ale to my ne, my si raději bohatství užijeme v Šatlavě, která je pochopitelně provozována non-stop a vězňům zde čepují Lapák za dotovaných 21,50. Ó my jsme se poměli!

1) Seriál Ulice se tady natáčí už jedenáctou sezónu                                         4) v sobě ukrývá dětskou hernu
2) Jdeš pařit do Coolny a skončíš v nějakém skladu                                         5) Plán průmyslové Hostivaře
3) Nenápadná tovární budova                                                                           6) Automatický mlýn byl postaven ještě za Rakousko-Uherska

Seriál Ulice, Dolnoměcholupská 33 - Nekonečný seriál Ulice běží na televizních obrazovkách každý všední den. A každý den se dívá přes 1,3 milionu diváků. Věčný hit Novy a v podstatě fabrika. Paralelně natáčejí dva štáby, dva režiséři a desítky herců, jede se na směny. V lednu 2005 se seriál začínal připravovat a místo pro natáčení našli tvůrci v prostorách bývalé tiskárny kousek od filmových ateliérů. Za dva měsíce vyrostla na nádvoří 60 metrů dlouhá ulice s náměstíčkem, devíti činžáky, kde nechybí večerka, kadeřnictví, hračkářská dílna, hospoda U Jindřicha a bar Coolna. V hale hostivařské tiskárny pak vzniklo na čtyřicet variabilních místností. Obýváky, ložnice, obchody. První klapka padla 6. června 2005. Pilotní díl seriálu Ulice se odvysílal v neděli 4. září 2005. Od pondělí 5. září se pak Ulice začala vysílat od pondělí do pátku před Televizními novinami. Optimistické odhady zněly, že by se Ulice mohla vysílat šest let. V září 2015 zahájila už svoji jedenáctou sezónu a tento pátek 18. prosince 2015 odvysílala Nova 2940. epizodu.

Hostivař - V roce 1884 v Hostivaři vzniká kromě lomů, cihelny a čtyř mlýnů Červeného tovární výroba vagonových, vozových, automatických a jiných vah. V roce 1908 následuje podnikatel Hruška s továrnou grafických, knihařských a kartonážních strojů. O tři roky později vzniká strojírna Káš. Ještě před první světovou válkou vzniká Podhajského strojírna.

Strojírna Káš a Werner, Dolnoměcholupská 17 – Strojírnu založil Metoděj Káš v roce 1911 a záhy začala vyrábět kolejové vozíky pro přepravu materiálu v lomech a dolech. Ve své době to byla nejslavnější továrna na úzkorozchodné dráhy v Českých zemích. V roce 1927 se novým majitelem strojírny stal Jiří Kameníček, který nechal budovu upravit pro výrobu obráběcích strojů a současně postavil administrativní budovu. Po znárodnění byl závod včleněn do TOS Hostivař. Po roce 2000 budovy opravilo a využívá filmové studio. V samotné budově studia je klubová restaurace Gatteo, zařízená jako ateliérové kulisy - bohužel otevřená jen ve všedních dnech. V přízemí využívá velkolepost industriálního prostoru Dětské centrum Koala Café. Je tu obří bludiště se skluzavkami a tobogány, míčkové bazénky, malí závodníci si mohou užít jízdu na šlapacích kárách. Nechybí dětský koutek s malou skluzavkou a dalšími atrakcemi. Děti mají vstup za 150 Kč, dospělí zadarmo.

Filmové ateliéry - Filmový průmysl má v Hostivaři dlouholetou tradici. Hostivařské filmové ateliéry jsou v provozu od roku 1935. V jednom ze čtyř ateliérů se např. od roku 2006 natáčí Ordinace v růžové zahradě.

Automatický mlýn a pekárna, U pekáren 4 – Je dílem architekta Bohumila Hübschmanna z roku 1918. Při pražském povstání zahynul jeho syn Aleš a architekt si po této tragické události počeštil jméno na Hypšman. Budovám, dekorovaným motivy kruhů a čtverců ve stylu geometrické moderny, dominuje elegantní silo složené ze čtyř železobetonových válců a ukončené požární nádrží. Areál, dokončený v roce 1922, obsahuje ještě čtyřpodlažní budovu mlýnice, strojovnu a přízemní pekárnu, dříve spojenou s mlýnem ocelovým mostem. Výroba zde byla ukončena za hospodářské krize a v roce 1933 byl závod adaptován na filmové ateliéry HOST. Koncem čtyřicátých let tu bylo zřízeno pracoviště Ústavu atomové fyziky ČSAV, byl zde umístěn první jaderný urychlovač v Československu. Tehdy zmizelo původní dekorativní oplocení a přibyly doplňky znehodnocující Hypšmanovu architekturu. V letech 1994-95 byla budova mlýna přestavěna na kanceláře. Mlýn je nemovitá kulturní památka.

Tabákové skladiště pro obvod Velké Prahy, U továren 16 – Další realizací Bohumila Hypšmana je sušárna ovoce dr. Čapka z roku 1920. Drobná přízemní stavba se zvýšeným dřevěným krovem byla jen menším doplňkem hostivařského areálu, přesto Hypšman jejímu řešení nevěnoval menší pozornost. V roce 1927 zakoupila sušárnu Československá tabáková režie pro skladování tabáku a přestěhovala sem ústřední tabákové skladiště z Hybernského kláštera. Nová dvojice čtyřpodlažních skladovacích budov, zprovozněná v roce 1933, tvoří půdorys ve tvaru písmene H. Spolu se skladištěm byly postaveny i dva bytové domy – dělnický a úřednický. Budova stále plní svou skladovací funkci.

1) Pražské sklárny firmy Petzold                                                                       4) Poté 110 let sloužila tato nádražní budova
2) Na velkorysou stavba Sokola přispěl i Antonín Švehla                                 5) Teď se hostivařské nádraží přestěhovalo potřetí
3) Původně byla v Hostivaři jen zastávka                                                         6) Bývalá výletní Karasova vinárna


Strojírna ing. Podhájský, U Továren 233/1 a 3 – Strojírna byla založena v roce 1913 a byla první továrnou hostivařského areálu, který postupně navrhoval architekt Bohumil Hypšman na pozemcích při železniční trati. Betonová hala montovny má segmentovou střechu a prosklené štíty, na ní navazuje přízemní budova dílen. Vedle je hranolový patrový kancelářský dům se zastřešeným dvorem. Továrna byla v několika etapách rozšířena a po znárodnění přešla stejně jako Kameníčkova strojírna pod TOS Hostivař.

Pražské sklárny, U pekáren 3 - Další z továren architekta Hypšmana. Haly této továrny, původně sklárny pro firmu Petzold (260/3 je novější), mají stejné segmentové střechy, ale velkorysejší řešení než Podhájského strojírny. Oba areály jsou dnes využívány jako sklady.

Sokolovna Hostivař, U Branek 9 - Po vzniku republiky se nejdříve cvičilo v tělocvičně školy na Trhanovském náměstí, v roce 1923 se začalo uvažovat o postavení sokolovny v místech dnešní tramvajové zastávky Na Groši. Rozvoj Hostivaře ve dvacátých letech ale nabral takové obrátky, že se vše změnilo – jak místo, tak i architekt projektu. Jako nová lokalita bylo proto vybráno místo u nových domků za tratí, kde se očekával další rozvoj obytné čtvrtě. A projektantem nového, funkcionalistického návrhu už nebyl zvolen místní stavitel, ale renomovaný architekt Ladislav Machoň, podle jehož návrhu byla sokolovna v letech 1931-32 postavena. V té době bylo celé hospodářství hluboce postiženo hospodářskou krizí a příspěvky a dary příznivců Sokola nestačily na pokrytí stavebních nákladů. Ve chvíli nejtěžší pomohl zdejší rodák, starosta místního Sokola a zároveň ministerský předseda Antonín Švehla. V době 2. světové války, kdy byl Sokol rozpuštěn, budovy využívala německá firma pro opravy a šití stejnokrojů armády Frick und Kargoll. Na přelomu tisíciletí byl objekt zdařile rekonstruován. Kromě památkově chráněné budovy patří mezi unikáty datum založení Sokola v Hostivaři. Ručně psané Stanovy, podepsané Antonínem Švehlou st., byly sepsány 1. listopadu 1869, takže jsou "první mezi zakládajícími jednotami v Českých zemích c. k. Rakouska za císaře Františka Josefa Habsburského".

V Nových Domcích - Severně od sokolovny je malá čtvrť družstevních domů. Dvojdomy v ulici V Nových Domcích byly postaveny ve 20. letech 20. století podle návrhu architekta Bohumila Hypšmana v návaznosti na vznik přilehlé průmyslové zóny jako byty dělníků a úředníků.

Nádraží Hostivař - V dubnu 1871 se rozběhla stavba železnice a v červenci už projel z Benešova přes Hostivař až k Vinohradskému tunelu první pracovní vlak. Hned následující měsíc se konala slavnostní jízda z Vídně do Prahy a v září byla zahájena pravidelná doprava z Vídně k Vinohradskému tunelu, který byl zprovozněn v prosinci téhož roku. Horší ale pro Hostivař bylo, že v Hostivaři byla povolena jen osobní zastávka. Ta dosud stojí u nadchodu v ulici U Hostivařského nádraží 1. Nádraží bylo v Hostivaři zřízeno až v roce 1905. Teď se přestěhovalo potřetí, blíž zastávkám MHD.. Osobní pokladna je přestěhována do nové odbavovací budovy, vybudované ve svahu při vstupu do podchodu. Původní výpravní budova stanice Praha – Hostivař se stala z dopravního hlediska zbytečnou. O nádražní budovu má zájem městská část Prahy 15. Budova by mohla sloužit jako reprezentační sál pro jednání zastupitelstva a také galerie nebo muzeum. Spodní patro má v plánu pronajmout jako kavárnu či restauraci. Věc má háček, Praha 15 by budovu chtěla bezúplatně převést. S tím však nesouhlasí vlastník objektu, České dráhy. Ty chtějí budovu nabídnout nejvyšší nabídce.

Karasova vinárna, U Hostivařského nádraží 14 – Šlo o výletní vinárnu, neboť měla pro výletníky přijíždějící železnicí skutečně výhodnou polohu – stála hned proti nádraží. Vyrostla na přelomu 19. a 20. století. Věž sloužila jako rozhledna. Pod budovou byly velké vinné sklepy o výšce 5,5 metru a kapacitě 15 000 hektolitrů vína. K návštěvníkům, kteří sem kvůli vínu vážili cestu až z Prahy, patřili průkopníci letectví Eugen Čihák a inženýr Jan Kašpar. Dle pamětníků některé hosty víno zmohlo natolik, že je odváželi k vlaku na trakaři. Objekt původní vinárny sloužil jako Liduška, kde hrála na housle i naše LeHni, poté jako zkušebna, nyní slouží už jen jako sklady.

1) Místo vína a výletníků jsou tu teď sklady                                                      4) A teď hybaj zpátky do chudoby za trať
2) Naštěstí výletní restaurace Milión stále funguje                                           5) Stále podle trati a za chvíli už jen podle zdi
3) Bohatství jsme si užili z vlastních zásob                                                       6) Kdo to ví, odpoví mi na otázku, kudy to vlastně jdeme

Fotoalbum vycházky...

Výletní Hostivař - Hostivař patřila k místům, kam se vydávali výletníci, aby si užili čerstvého vzduchu a přírody. Výletní restaurace U Milionu byla vystavěna až na konci 19. století a stále skýtá letní zahradu i vnitřní prostory výletníkům i dalším hostům. A tak se dnešní výletníci nemusejí potýkat s podobnými svízeli, jako „jedenáct neohrožených šlapáků“, organizovaných turistů, kteří na výletě v únoru 1891 přišli na nádraží tři minuty po odjezdu vlaku, neboť „cesta byla bezedná blátem a rozbředlým sněhem od Chodova k Hostivaři“. Další vlak jel až za tři hodiny, a proto jak zapsal účastník výletu, „po malém diplomatickém jednání s poštovním poslem přeměnili jsme čekárnu na restauraci a vyslali posla s nůší a konvicemi do Hostivaře – a zanedlouho pojídali jsme dobrou uzeninu a zapíjeli práčským pivem“.

Restaurace Milión, Hostivařská 66 – Hostivařská nádražní restaurace „U Milionu“ je starší než dnešní nádražní budova, vznikla na strategickém místě - hned naproti staré staniční budově. Pod tímto názvem byla restaurace založena v roce 1891 v době konání Jubilejní výstavy na počest jejího milióntého návštěvníka. Restaurace vždy bývala vyhlášená po celé Hostivaři a také ji navštěvovali herci a filmové štáby z blízkých ateliérů. Po rekonstrukci v roce 2010 má nyní název Svijanská bašta – restaurace U Milionu.

1) Zdánlivě neprostupný plot                                                                                 4) Ochránci prominou, ale i mezi tratěmi jsme se bohatě občerstvili
2) Za plotem se ukrývá jezírko Triangl                                                                   5) Podešli jsme Jižní spojku
3) Proč Triangl? Leží totiž mezi třemi tratěmi                                                         6) A ocitli se v nouzové kolonii Za drahou

Triangl - Jezírko a mokřad Triangl leží v trojúhelníku, který je vytyčen třemi železničními tratěmi (Praha – České Budějovice, Vršovice – Malešice a spojka obou tratí). Lokalita byla postupně železničními tratěmi oddělena od okolí a tím uchráněna od zástavby (továrny hostivařské průmyslové zóny sahají těsně za násep českobudějovické trati). V 70. letech však na části lokality začala vznikat navážka stavební suti, kterou se naštěstí povedlo zastavit a rekultivovat. Od roku 1991 se začala o lokalitu starat místní organizace ČSOP Botič – Rokytka. Odstranila skládky a několika technickými opatřeními zabezpečila vodní režim v jezírku. Kolem jezírka o celkové rozloze 0,15 ha totiž protékal Slatinský potok, který však byl nad Rabakovskou spojkou sveden do kanalizace. Do Trianglu lze vejít od kynologického klubu podchodem pod železniční spojkou Hostivař – Malešice. Od roku 2001 bylo jezírko s okolím pod názvem Triangl prohlášeno významným krajinným prvkem. V roce 2003 pozemek v rámci kampaně Místo pro přírodu odkoupil Český svaz ochránců.přírody. V jezírku žije ohrožená žába kuňka žlutobřichá.

Kolonie Za drahou – Ani Strašnice se neobešly bez nouzových osad, v nichž žili lidé bez kanalizace a vodovodu. Chatrče v kolonii Za drahou vyrostly někdy po roce 1920 a před druhou světovou válkou v nich žilo nejméně 200 lidí. Nebyly to jen přístřeší nejchudších lidí. Vedle nich tu žili i lidé vypočítaví, kteří vlastní byty draze pronajímali a sami žili v nuzných boudách. Zbytky kolonie se zachovaly dodnes, přestože územní plán z roku 1965, který určil regulace pro vznik průmyslové zóny Malešice-Hostivař, předpokládal likvidaci všech zdejších domků. Od té doby naopak vyrostly domky nové, mnohé chatrče se změnily v upravené zahradní chatky či dokonce rodinné domky a bývalou nouzovou kolonii tu připomínají už jen „červená čísla“ původně dočasných staveb.

1) Tudy jezdí metro po povrchu                                                                             4) a čtrnáct usedlostí
2) Nové Strašnice jsou už za tratí - ale bohatství si představujeme jinak             5) Nabídkový katalog plechů firmy Sipral
3) Nové Strašnice se zmohly jen na kapličku                                                       6) Nenápadná budova v Úvalské ulici byla Uhlíkova karosárna

Stanice metra Depo Hostivař - Stanice se nachází přímo v areálu depa metra, nástupiště vzniklo v prostoru bývalé myčky vozů. Výstavba stanice probíhala v letech 2004 - 2006. Stanice je od Skalky vzdálena 1 020 metrů a část trati je jediným nekrytým úsekem pražského metra s přepravou cestujících. Stanice byla zamýšlena především jako přestupní mezi metrem a příměstskými autobusy Od prosince 2008 ale většina autobusových linek byla přesměrována ke stanici linky C Háje. Důvodem byly především stále hůře průjezdné komunikace Černokostelecká a Kutnohorská, kdy autobusy nabíraly zpoždění i v desítkách minut. Tím se potvrdily kritiky na účelnost stanice, protože jinak se stanice nachází v neobydlené části města. Argumentem pro bylo, že zavedení přepravy zde je levnější, protože využívá již vybudované trati. Jenže většina trati musela být stejně postavena zcela nově kvůli malým poloměrům traťových oblouků, které neumožňovaly zvýšení rychlosti na 40 km/h. Místopisně je nesprávný i název stanice. Depo metra je totiž umístěno na území Strašnic, hranice Hostivaře je od stanice vzdálená 300 metrů.

Poštovně – přepravní budova Praha-Malešice - Do tzv. nové pošty vede osm kolejí, z nichž polovina končí ve 150 metrů dlouhé kolejové hale. Tento areál se stal největší investicí v dějinách pošty. Automaticky se zde třídí poštovní a balíkové zásilky z hlavního města a díky prozíravosti jeho projektantů se Nová pošta bez problému vypořádala se změnami, které nastaly po roce 1989, kdy ubylo rozesílání novin, zato se dramaticky zvýšil počet balíků, expedovaných zásilkovými obchody.

Nové Strašnice - Nové Strašnice vznikly kolem roku 1781 mimo historické jádro původní vsi Strašnice, která se od té doby začala nazývat Staré Strašnice. Osada Nové Strašnice se čtrnácti popisnými čísly byla založena po likvidaci strašnického velkostatku a parcelací jeho polí při cestě do Štěrbohol. Podle přímé široké komunikace, dnešní Novostrašnické, byla plánovitě založena řada usedlostí. Ves se nikdy nerozrostla, ještě ke konci 19. století zůstávalo v osadě stále oněch původních čtrnáct domů, které zde byly před sto lety postaveny. Některé usedlosti jsou dnes už zbourány. Řadu uzavírá rozsáhlý polorozpadlý statek č. 47. Jedna z nejcennějšího souboru budov z období přelomu pozdního baroka a raného klasicismu je určena k likvidaci, kvůli výstavbě rychlostní komunikace městského okruhu. Pozdně klasicistní kaplička je votivním darem postaveným rodinou na paměť Antonie Červenkové. Antonie ošetřovala v revolučním roce 1848 při studentských bouřích studenty a přitom se nakazila a zemřela. Pryč jsou původní vitráže v oknech, chybí zvon a replikou jsou i mřížky ve vstupních dveřích a oknech. Ale i tak kaplička, rekonstruovaná v roce 2005, příjemně osvěžuje. Naproti je čistě klasicistní dům č. 35. Malebnou ukázkou usedlosti z doby klasicismu je č. 33, ve štítu s původním č. popisným 5 (ještě samostatné číslování Nových Strašnic). Původní urbanismus ulice dokládá i první z řady usedlostí č. 29.

Sipral, Třebohostická 5a - Firma SIPRAL se zabývá navrhováním a výrobou lehkých obvodových plášťů budov a její sídlo bylo proto od počátku koncipováno nejen jako užitková výrobní a administrativní stavba, ale zároveň jako jistý způsob sebeprezentace: materiálů, s nimiž firma pracuje, i cílů a hodnot, které firma vyznává. Díky důvěře mezi architektem a jeho klientem tak vzniklo dílo mimořádné kultivovanosti, s jakou se v průmyslových perifériích měst často nesetkáváme. Zejména první z postavených budov znamenala v polovině 90. let minulého století dílo opravdu průkopnické. Tato starší budova má tvar ležícího kvádru. Jeho formu zdůrazňují i povrchy: hladká, převážně skleněná plocha průčelí, stříbřitý vlnitý plech bočních stěn, členěných okny v hliníkových rámech a nápadným motivem vysunutého únikového schodiště. V přední části hranolu jsou administrativní prostory, v nichž dominuje hladký pohledový beton, sklo a především kov. V zadní části je situována dlouhá výrobní hala, prosvětlená dlouhým střešním světlíkem. Ke stavbě z boku přiléhala relaxační zahrada pro zaměstnance. Právě zde později vyrostl v letech 2001 – 2006 nový trakt pro projektanty a designéry firmy. Autorem byl opět Stanislav Fiala, tentokrát s Danielou Polubědovou. Povrch této budovy jako by byl komplexním nabídkovým katalogem výrobků firmy SIPRAL – plášť tvoří pestrobarevná koláž hliníkových plechů, různých druhů skleněných tabulí a dalších materiálů, které firma používá pro své zakázky. Mnohem živější vzhled než u budovy starší je založen i v řešení půdorysu, který se dvojitým zalomením vyhýbá vzrostlým stromům. Dostavba reaguje i na svažitý terén, jehož sklon zdůrazňuje osazením budovy na piloty. Na střeše je relaxační zahrada, která má přírodě a zaměstnancům vrátit to, co se na zemi zastavělo.

1) Karosérii Praga-Lady zhotovila firma Uhlík pro Lídu Baarovou                     4) ale my se ještě pokloníme památce budovatele Solidarity
2) Uhlík postavil i reklamní vůz pro firmu Elektrolux                                           5) a jdeme na dobrou adresu - do Šatlavy
3) Spokojená obyvatelka Solidarity nás zve dál,                                                 6) Nabídce Lapáku za 21,50 totiž nelze odolat

Oldřich Uhlík, karosárna Úvalská 737 – Oldřich Uhlík, narozený 1888 se vyučil kolářem a po praxi u Laurina & Klementa založil v Holešovicích v roce 1921 se společníky karosářský podnik Karosu. První zakázkou byla závodní karoserie, kterou si na podvozek Austro-Daimler nechal postavit místní papírový magnát Hugo Urban Emmerich. Ten se chtěl s vozem zúčastnit termínově se blížícího závodu v Karlových Varech. Na práci zbývaly pouhé dva týdny, což se může zdát jako dostatečné. Je potřeba si ale uvědomit, že dřevo, tehdy hojně používaný materiál karosářů, vyžadovalo mezi operacemi technologické prodlevy. Když už nebyl v Holešovicích prostor k dalšímu růstu firmy, prodal Uhlík svůj podíl v Karose společníkům a založil si na zelené louce v roce 1928 ve Strašnicích podnik nový. Uhlík měl dokonalý cit pro tvar i proporce a díky bohatým klientům dostal příležitost pracovat na vozech těch nejlepších značek. Jeho firma oblékala do luxusních automobilových kabátů světové značky jako Jaguar, Rolls Royce, Hispano Suiza nebo třeba i bugatku pro Elišku Junkovou. Během deseti let do začátku 2. světové války vyrobili v továrně na karosérie přes 500 vozidel. Byly to auta nejen osobní a sportovní, o nichž se sice ví nejvíce, ale která by chod karosárny nemohla udržet. Větší část tvořily vozy užitkové – především nákladní auta a autobusy postavené na šasi nákladních vozů a dodávky pro živnostníky zhotovované z relativně levných osobních vozů nebo sanitky. Automuzeum Praga ve Zbuzanech má ve svých sbírkách dvousedadlovou Pragu Lady pro Lídu Baarovou, objednanou bankéřem Preisem. Vůz je v původní modro-béžové kombinaci laku a bílém koženém čalounění. Existuje i dopis se vzorkem pštrosí kůže, kterou firma objednateli nabízela. Šéf Živnobanky, jehož hodinový příjem činil 14 000 Kč, však cenu se standartním čalouněním považoval za dostatečnou a filmová star se pozoruhodných pštrosích sedadel nedočkala. Pro závodníka Jiřího Kristiána Lobkowicze postavil Bugatti 46 s dveřmi posuvnými vpřed, protože hořínský zámek měl úzký vjezd a křídla by se při otevírání otloukla. Kníže byl nadšen, dal královské „spropitné“ tisíc korun. Expediční Tatra 72 6 x 4 s dvojitými stěnami vyplněnými korkem byla vyrobena pro manžele Baumovy. Ti v ní v letech 1934-1939 podnikli cestu kolem světa. Oldřich Uhlík je znám i vozy, které stavěl výhradně jako propagační poutače. Reklamní vůz pro firmu Elektrolux v podobě vysavače budil v ulicích města nevídaný ohlas. Vůz se nedochoval, ale pojízdná rolička hašlerek pro cukráře Lhotského na podvozku Pragy Piccolo je k vidění též v muzeu ve Zbuzanech. Poslední výrobek této karosárny byl roku 1947 pro britského výrobce sportovních vozů Donalda Healeyho. V roce 1949 musel Uhlík opustit svou karosárnu, která nadále působila jako jeden ze závodů pražské Pragy. Šedesátiletého Uhlíka zatkli a internovali ve Svatém Janu pod Skalou. StB ho nuceně vystěhovala z bytu u karosárny do Chřibské u Děčína. Práci v oboru nesehnal. Coby kolář si přivydělával zhotovováním topůrek, kosišť a násad pro sousedy. Zemřel v roce 1964, v tomtéž roce, co se ve znárodněné karosárně v Úvalské ulici přestaly vyrábět karosérie.

Sídliště Solidarita - První opravdu velkou bytovou akcí v Praze po skončení druhé světové války bylo vybudování sídliště Solidarita, které navazovalo na meziválečné akce svépomocných stavebních družstev. Vybudována byla v letech 1947–1951 a postavilo ji Stavební družstvo Solidarita, v němž sdružilo své síly šest bytových družstev a šest průmyslových závodů. Projekt byl veden architektem Františkem Jechem. Pro rozsáhlý projekt byla ve Strašnicích vybrána nezastavěná obdélníková plocha o rozměrech zhruba 880 x 440 metrů. 600 dvoupodlažních rodinných domků pražské Solidarity bylo umístěno v řadách od severu k jihu, a čtyřpodlažní činžovní domy se 600 třípokojovými byty od východu k západu. Mezi domy zůstal ústřední sadový pás, zaručující dostatek přírody i uprostřed sídliště. Příčné nosné zdi domů byly postaveny z cihel. Z typizovaných prefabrikovaných dílů pak vznikaly stropy, které družstvo Montstav vyrábělo přímo na staveništi. Dnešní spory o oplocení zahrádek rodinných domů se vedly již v době, kdy byly domky dokončovány. Odpůrci plotů byli tenkrát ve výrazné většině a zvítězili těmito argumenty uveřejněnými v roce 1949: „Plot – symbol třídní společnosti, symbol nerovnosti, symbol sobectví.“ Sídliště Solidarita představuje dodnes zdařilý příklad bydlení ve městě a zároveň v zeleni.

Blok F7 - Jednou ze spokojených obyvatel domků Solidarity je i Petra Černocká. Velmi si pochvaluje bydlení, jen si v jednom rozhovoru postěžovala, že ze všeho nejhorší je soused kutil. Podle zvonku má za souseda Pohádkáře.

Černokostelecká 42 – Na domě nad vchodem je pamětní deska budovateli Solidarity Františku Maršálkovi.

Šatlava, Turnovského 4 – Jako ve správně šatlavě je provoz pochopitelně non-stop. A pro tento podnik je exkluzívně vyráběno pivo Lapák 11 za exkluzívní cenu 21,50.

« NAHORU

TOPlist  
l>