62. Pražská pivočára III.

neděle 10. 1. 2016
navštíveny: pivovar U Bulovky, Libeňský hřbitov, Na Korábě, dům bratří Vondřichů, U Ferklů, Klub poezie, park Pod Korábem, Čechie, hostinec U Staré basy, Čuprovy lázně, pivovar Kolčavka, usedlost Kolčavka, kříž od Z. Ruffera, Údolí děsu, Labuťka, Císařecká, park v Podviní, Vinařské závody Vysočany, Dlabačova vila, Hajnova vila, pivovar Beznoska na Proseku

Pozvánka
Sraz: v neděli 10. ledna ve 12 hodin v pivovaru U Bulovky, na adrese Bulovka 17, na stanici tramvaje 3 a 10 nenápaditě nazvané Bulovka. Mají víkendové menu. I pokud držíte bobříka hladu, vstupte. Startovací pivo v PUBu je tentokrát součástí vlastivědné vycházky. Na pivočáru se bezpodmínečně vydáme ve 13 hodin, abychom při hledání posledního pivovaru nepotřebovali čelovky. Nicméně prozíraví si ji jistě přibalí.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme se už potřetí vydali po Pražské pivočáře. V pivovaru U Bulovky jsme sice už jednou v honbě za kovboji a nablýskanými paneláky obědvali, ovšem tentokrát byl ústředním bodem našeho zájmu ležák, bock a IPA (po stopadesáté - žádná lepenka, ale Indian Pale Ale). Z omylu, že budeme jen posedávat po hospodách, jsem vycházkáře vyvedla hned na přilehlém hřbitově, kde jsme postávali nad hroby básníka Hlaváčka, který si nakonec k sobě pozval i Bohumila Hrabala, Emanuela Famíry, který stačil být komunistou i Cimrmanem zároveň, a statkáře Světa. A pak už jsme se vydali do ulic zmizelé Libně. Absolvovali jsme část velkého libeňského slalomu - Na Korábě jsme pozdravili otce nejrychlejšího hokejisty, na třídě Rudé armády cestujícího kováře Vondřicha, prolukami nás uvítala hospoda U Ferklů, U Erbů, kořalna Na Dědince i hospoda U Staré basy. Vítr odvál i Klub poezie. V parku Pod Korábem nad překrásnou Libní už na Jonáka s medvědem zřejmě nenarazíme, ale pro jistotu jsme ho zahnali střelbou. Famíra se nám ještě jednou připomněl v Čechii a pak už jsme sledovali, co všechno Náměstek zbořil a ZSV nepostavil. Kolčavka naštěstí jejich zájmu unikla. Posadili jsme se pod přehlednou nabídku piv a tentokrát mě svěřenci nezklamali. Zatímco se dámy pochlapily a objednaly si velká piva, chlapi sobě celý repertoár pivovaru.
   Ale znova na start přerušené pivočáry. Připomněli jsme si Somrákův travers po břehu Rokytky i Náměstkovu garáž postavenou z ušetřeného materiálu. A to nás ještě čekal další Náměstkův přečin - drze se přiznal, že zavezl zbouranou Libní malebné Údolí děsu. Císařecká se od naší poslední návštěvy před dvanácti lety nezměnila, ale podle čtyřicet let staré fotky totálně - celá zmizela v pralese. Došli jsme na další hranu a v nastávajícím šeru jsme určovali jednotlivé dominanty Vysočan. Bezpečně jsme určilili jen O2 Arénu a Elišku. Proběhli jsme bludištěm v Podviní, tunelem pod nádražím a konečně stanuli tváří v tvář sklepům, kde se rodil proslulý Pražský výběr. Tak ještě výstup po schodoch, po schodoch, abychom se mohli podivit, že na stejném místě a ve stejnou dobu lze postavit novobarokní Krocínku i funkcionalistickou vilu-loď s kapitánským můstkem. Ještě jeden propad trolejbusu a sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, ani neuklouzli a jsme tu. A kde vlastně? No, přeci na Proseku ve školičce, kterou moudře nějaký Komenský přestavěl na pivovar. Posadili jsme se způsobně do lavic a pilně studovali samá dobrá piva značky Beznoska. A nakonec i dva Likvidátory, které udělaly čest svému jménu. Prostě Pivočára, jak má být.

Pivovar U Bulovky (PUB), Bulovka 17 - Restaurace s varnou v mědi a pivovar byly otevřeny v červenci 2004. Majitel František Richter, český rodák, vařil v Hamburku celá léta pivo pro krajany v prádelním hrnci. Ze začátku produkoval pivovar jen světlý ležák Pub Premium. Nyní pivovar Richter vaří široký repertoár vynikajících piv bavorského typu, včetně pšeničných a bocků. Dalšími pivovary, na jejichž chodu se František Richter podílí, je Jihoměstský a Vinohradský pivovar.

Libeňský hřbitov, Na Korábě 8 – Byl založen v roce 1882. Je tu pohřben statkář Svět, libeňští hostinští Vaništa i Ferkl, básník Karel Hlaváček, komunistický blouznivec, malíř Emanuel Famíra, spoluzakladatel divadla Semafor Ferdinand Havlík, skladatel Jindřich Brabec.

Karel Hlaváček (1874-1898) – Dnešní náhrobek pochází až z druhé poloviny minulého století. Básník je rodák z Libně, patřil k výrazným představitelům dekadence. Jeho básnická sbírka Mstivá kantiléna je příznačná svou hudebností. Měl blízko k básníkům Antonínu Sovovi, Otakaru Březinovi nebo Jiřímu Karáskovi ze Lvovic a často jejich knihy ilustroval. Zemřel v necelých 24 letech na tuberkulózu. Hlaváčka obdivoval Vítězslav Nezval i Bohumil Hrabal. Ze hřbitova je výhled na areál nemocnice na Bulovce, o níž Hrabal psal, že se zvečera podobá „… rozstřílenému buddhistickému klášteru, kde se svítí již jen tam, kde je paranoická úzkost ze tmy nebo vpředvečer přechodu do jiného světla v temnotách“. A opačně z ortopedické kliniky, z pokoje v pátém patře, kde trávil Bohumil Hrabal poslední zimu, je výhled na protilehlé návrší s libeňským hřbitovem. Přednosta ortopedické kliniky Pavel Dungl vzpomíná na Hrabalův poslední den 3. února 1997: „Ráno jsem k němu přišel a ptám se: Jak ses vyspal? Jen zabručel a pak řekl: Dneska na mě Hlaváček mává. Mává na mě ze hřbitova, zve mě k sobě.“ Samostatný pokoj, výslovně v pátém patře, si Hrabal vyžádal, byl ve stejném patře jako jeho byt v kobyliském paneláku. Dungl pokračuje: „Jinak neměl žádné zvláštní požadavky. Nejvíc ho bavilo sledovat v televizi Dallas. Když jsem mu říkal, že on, takový gigant, se dívá na takový škvár, rozčílil se: Běžte všichni do prdele, já přece vím, na co se mám dívat, co se mi líbí. A čučel na Dallas pravidelně dál… Nechal jsem ho tu přes zimu, protože u nás měl zázemí, de facto kancelář. Byli jsme také domluveni, že půjde koncem února domů. Jiného člověka bychom dávno propustili. To pondělí, když jsem po poradě přijížděl ke klinice, tak najednou – žuch. Ozvala se rána a tři metry ode mě spadlo tělo. Leželo tváří k zemi, ruce vzpažené. A já jenom viděl ty bílé nátepníčky, které dostal od své ženy, než umřela. Nikdy bych nevěřil, že v tom fyzickém stavu, v jakém byl, je schopen vylézt na okno. Ale on si vystavěl schůdky z knížek, které tu měl, a po nich vylezl na parapet. Přijela policie a policejní rada, který to vyšetřoval, byl docela rozumný muž. Pojďme zmínit jako první možnost nešťastnou náhodu. Že krmil ptáky a pak se uvidí, prohlásil. Mě by taková blbost ani nenapadla. Ale on to prostě tak udělal a u této verze už zůstalo. Ale jestli se ptáte, jak zemřel Bohumil Hrabal, jsem přesvědčen, že to skončil sám. Byl to naprosto promyšlený čin. Najednou byl v pátém patře, kde chtěl tolik být. Díval se na hřbitov, který je v zimě bez vegetace krásně vidět. Muselo to pro něj být strašně impresívní. Takže žádní ptáčci.“

Jindřich Brabec - V nejvzdálenějším rohu hřbitova s výhledem na Prahu je hrob skladatele Jindřicha Brabce, autora písně Modlitby pro Martu.

Daniel Cicko - 11. 4. 2014 ráno se v Uhříněvsi našla těla mladíka Daniela Cicka a staršího muže. Oba byli taxikáři, oba byli zastřeleni ve stejnou noc, když si je vrah postupně najal na cestu do Netluk. Jak se ukázalo, první obětí stejného vraha byl i taxikář, jehož tělo se našlo v autě v Lužické ulici už v lednu. V listopadu 2015 se objevila zpráva, že policie po dvouletém pátrání podezřelého dopadla a obvinila.

Emanuel Famíra (1900-1970) – Známe ho jako komunistického zrádce, ale byl to renesanční člověk. Vyučil se nožířem a od 20. let provozoval v pražské Libni nožířskou živnost. Od mládí se účastnil levicového hnutí, v letech 1930–1933 byl členem skupiny intelektuálů sdružené okolo časopisu Levá fronta. Jako tanečník samouk byl nejdříve ve sboru a poté se vypracoval na sólistu baletu Národního divadla. V jeho angažmá byl jedenáct let od roku 1922 do roku1933, kdy byl z divadla vyhozen. Byla to reakce na jeho adaptaci a režii hry Pařížská komuna, resp. za jeho projev před premiérou. Za něj byl dokonce odsouzen k šesti měsícům vězení. Podobně jako Cimrman pobyt ve vězení beze zbytku využil a v cele č. 9 napsal příručku Co s jevištěm. Souběžně se svou taneční kariérou byl v roce 1926 přijat na 100. jubilejní výstavu Mánesa, na které vystavoval obrazy mj. Bílá skála v Libni. Po zjištění, že je autodidakt a levicového smýšlení, byl však okamžitě členství v Mánesu zbaven. V roce 1930 založil pro dětské publikum Malou Proletscénu – divadlo Pionýrů, kde hrál loutkové divadlo s tématikou nesmiřitelného třídního boje. Z vlastnoručně vyrobených loutek dominoval pionýr Venca, kterým Famíra nahradil ideově neuvědomělého Kašpárka. Nicméně padesáticentimetrové loutky jsou natolik vydařené, že v Muzeu loutek Milana Knížáka, které bylo otevřeno v roce 2011 na zámku Lednici, nalezneme mezi exponáty i tyto loutky. Během okupace byl několikrát zatčen a krátkou dobu vězněn, ale vždy pro nedostatek důkazů propuštěn. V roce 1944 vznikl na protektorátním Ministerstvu školství a osvěty soupis českých „zvrhlých“ a zakázaných malířů a jedním z nich byl i Famíra. Dokonce jeho pomník Hospodářské krise postavený v roce 1933 v Břasech u Plzně z místní keramiky nacisti v roce 1941 odstřelili. Po válce se mu dostalo satisfakce vyhazovu z Národního divadla, když byl v letech 1945-47 ustanoven šéfem jeho baletu. Jako režisér nastudoval Nedbalův balet Pohádka o Honzovi, ve kterém si dokonce i ve věku čtyřiceti šesti let sám zatancoval. Po změně ministra kultury byl v roce 1947 z Národního divadla odvolán. A tak šel zachraňovat znárodněný nožířský průmysl v českém pohraničí. Řídil odbornou výrobu v národním podniku Sandrik v Mikulášovicích ve Šluknovském výběžku. V únoru 1952- 1953 byl Famíra hlavním projektantem Památníku národního písemnictví na Strahově. Za patnáct měsíců zde dokázal vytvořit stálou výstavu, která neměla do té doby obdoby ani svým rozsahem, ani obsahem. V roce 1956 byl existenčními okolnostmi i zdravotním stavem donucen přijmout místo technologa na nožířské škole KSVD v Sedlčanech. Působil zde jen jeden rok, přesto dokázal podat patentní přihlášku čís. PV 3875-57 na nový způsob výroby kapesních nožů - svůj Sdružený otvírač konserv, korunkových a lahvových uzávěrů. Od roku 1958 do roku 1962 byl ředitelem Střední odborné školy výtvarné na Hollarově náměstí. Dnešní škola Václava Hollara nesla do roku 1990 jeho jméno. Po odchodu do důchodu maloval a maloval jako celý život motivy z pražské periférie, zvláště z Libně. Od února 1968 patřil k přísným kritikům KSČ, napadal polednovou politiku strany zleva a srpnovou okupaci vítal. Zemřel v lednu 1970.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Nejrychlejšímu hokejistovi ukradli z hrobu zlomenou hokejku                     4) Po hospodě U Ferklů a kinu Družba zůstala jen proluka
2) Statkář Svět se proslavil svým palácem Svět                                               5) Ani kořalna Na Dědince už nestojí
3) Tento dům si postavil motocyklový závodník Václav Vondřich                     6) Vítr odvál i Klub poezie

Vladislav Müller (1925-1947) - Nedaleko hrobu Jindřicha Brabce je hrob nejrychlejšího poválečného hokejisty Vladislava Müllera. Müller, který byl v poslední válečné sezóně nejlepším střelcem klubu LTC, se na jednom z mezinárodních zápasů v březnu 1947 v Mnichově srazil s brankářem a odletěl k mantinelu. Zápas dohrál, ale v podvečer se dvaadvacetiletému hráči udělalo nevolno. Druhý den se jeho stav zhoršil natolik, že byl převezen do mnichovské nemocnice, byl operován, ale zemřel po deseti dnech na následky vnitřních zranění, Na náhrobek mu dali přeraženou hokejku. Ta tam už není, stejně jako jeho fotografie, vše ukradli zloději kovů. Tak tu teď leží i se svými rodiči, jeho otec byl hostinským v nedalekém hostinci Na Korábě.

Ladislav Svět - Statkář Svět postavil v letech 1932–1934 na místě staré Světovy usedlosti na Elsnicově náměstí Palác Svět s biografickým sálem v suterénu. Svět se chtěl stavbou zapsat do dějin Libně, finanční úspěch se však nedostavil. Sám majitel a obyvatel objektu zemřel v druhé polovině 50. let minulého století ve velké bídě a nouzi. Nicméně tou osobou, která kvůli majetku spáchala sebevraždu, nebyl on, nýbrž jeho bratr, majitel střížkovské cihelny, jemuž byla zabavena i vila. Palác je zajímavý i tím, že jeho základy leží pod hladinou spodní vody. Proto je celá budova postavena v olověné vaně. Tolik fakta a teď jak Svět popisuje Bohumil Hrabal ve svých Svatbách v domě: Automat Svět jsme měli s Vladimírem rádi, protože paní Vlaštovková měla vždycky dobrou náladu a ještě lepší pivo. Ale když jsme se dozvěděli o historii automatu a paláce a restaurace i biografu Svět, chodili jsme na každý program. Tam, jak se říká v Židech, tam byl statek a statkář se jmenoval Svět. Dumal a shledal, že to, že se jmenuje Svět, není jen tak, Tak prodal všechno a ještě si vypůjčil a vystavěl ten palác Svět. Při premiéře biografu se hrála Potopa, americký velkofilm, ale spodní voda Vltavy! Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo a Noemova archa plula průtrží, do suterénu biografu se prodrala spodní voda Vltavy, diváci po kolena ve vodě, ale film se musel dohrát do konce. Tak statkář Svět prodělal milión korun. Zastřelil se. Teď při každém představení jsou slyšet pracující pumpy. Egon Bondy, když jej Vladimír vzal do biografu Svět a slyšel ty pumpy a historii, křičel do žurnálu: Jebem ti boga tryskovego! Tři sta biografů v Praze a jeden jedinej je tam, kde bydlí Vladimír! Kurva fix! A fuj, a fuj! A fuj, plil a křičel, a že to bylo zrovna při žurnále, kde jsme vítali spřáteleného státníka, pořadatelé rozsvítili a vyvedli Bondyho s připomínkou, že jeho křik by mohl mít pro lidstvo nedozírné následky …

Na Korábě – Název vznikl podle domu, který ve starých dobách jako mohutný koráb vévodil miniaturním domečkům v okolí. Citováno ze Stehlíkova historického a uličního průvodce ulicemi hl. města Prahy z roku 1922.

Na Korábě, Zenklova 143 - Bohumil Hrabal v Něžném barbaru píše: „A tak jsme kráčeli a stavili jsme se na pivě Na Korábě u pana Müllera, tatínka toho nejrychlejšího hokejisty, kterýho přivezli z Garmisch-Partenkirchenu mrtvýho, a nikdo nevěděl jak. Vladimír dlouho si prohlížel pana Müllera, který ale byl veselý a točil pivo a žertoval, jako by se nic nestalo. Tak to má být, řekl spokojeně Vladimír, jako havrani, dodal, avšak když větrák vysál kouř, na zdi se objevila fotografie kudrnatýho hokejisty v předklonu, jak se opírá o hokejovou hůl, a brusle se mu třpytily jako ty jeho vlasy a úsměv široký skoro jako rozpětí bruslí. A rámeček v rožku měl malou úhlopříčnu černého flóru. Pan Müller špláchal sklenice, a dívaje se na fotku, řekl: Jen se tam podívám, už mě polejou slzy…
Častokrát se Bohumil Hrabal pokoušel o tzv. Velký libeňský slalom. Ten spočíval v tom, že z dolní Libně vyjeli s přáteli tramvají až nahoru k Bulovce, odkud sjížděli pomyslnou trať slalomu branku za brankou, z pravé strany ulice na levou, od hospody k hospodě. Začali jedním pivem u Hofmannů, projeli brankou u Müllerů Na Korábě a U Ferklů, honem k Erbu. Všude si dávali jedno pivo, aby měli dostatek času projet brankou u Jarolímků, jedno pivo U Ládi, hned zahnuli ke Karlovi IV., pak sešupem do automatu Svět, zpomaleným tempem projeli brankou U Hausmannů u pana Vaništy, U Lišků a U pivovaru, pak přes koleje ke Králi Václavovi, projeli brankou u Pudilů a s posledními zbytky sil projeli brankou U Doudů a U Merkuru, aby dojeli na cílovou rovinku na Palmovce. Někdy zakončili Velký slalom U Horkých nebo U města Rokycan. Někdy jeli jen malý libeňský slalom, protože při tom velkém totiž společnost včetně Bohumila Hrabala se většinou zmohla alkoholem, „ztroskotala“ a do cíle nedorazila.

Zenklova 166 – Tento dům si v roce 1909 postavil Václav Vondřich (1874–1943), jeden z našich nejvýznamnějších motocyklových závodníků, který dosáhl našeho prvního mezinárodního úspěchu. V roce 1905 ve francouzském Dourdanu vyhrál 2. ročník mistrovství světa v závodě o Coupe International. 270 kilometrů ujel na motocyklu značky Slavia za 3:05 hodiny. V prvním ročníku mistrovství předchozího roku tamtéž vedl, ale díky zlomyslně rozsypaným hřebíkům na šotolinové trati propíchl přední kolo motocyklu a spadl. Vondřich přežil bez zranění, dokonce dokázal ucpat proraženou nádrž, opravit defekt kola a znovu se vydat na trať, ale časovou ztrátu už nedohnal a časem 6:18 nesplnil klasifikační podmínky. Proto si pro druhý ročník nechal ušít koženou brašnu na záda, ve které vozil nářadí a součástky, včetně benzinové letlampy a cínu. Dvacetikilová brašna na zádech mu sice vynesla posměšné označení „cestující kovář“, ale naštěstí ji v druhém vítězném závodě vůbec nepotřeboval. Stal se jedním z nejbližších spolupracovníků Václava Klementa, a to na celý život. Jeho závod popsal Adolf Branald v knize Dědeček automobil. V pozdějších letech vedl prodejnu automobilů Škoda v Praze na náměstí Republiky. Na zadní fasádu domu si nechal zhotovit reliéf, jehož předlohou se stala fotografie, pořízená v Dourdanu po vítězném závodě. Reliéf je sice skryt, ale jeho přibližná kopie je umístěna v pekárně v přízemí. Každý všední den si můžete k výborné makové buchtě prohlídnout i vítězného Václava Vondřicha.

U Ferklů, Zenklova - V proluce bývala restaurace U Ferklů a kino U Ferklů, po znárodnění Družba – Hrabal ve Vita nuova prostřednictvím své ženy Pipsi říká: Jeden ten den své dovolené zase trávil tak že začal tam nahoře U Ferklů tady už od rána svítilo slunce a ozařovalo výčepní stolici velikým téměř kavárenským oknem a tady si dával můj muž zase malé pivo můj muž se nemohl nabažit nejen toho podobenství že sedí před třpytícím se oltářem ale pan Ferkl měl umělou ruku a dovedl všechno u pípy tak jako by měl ruce obě... A tady ještě byla zahrada a když bylo pěkné počasí tak tady u Ferklů se nosilo pivo na zahradní stoly s pruhatými ubrusy a tady taky byl nejmenší biograf v Praze biograf kam se chodilo ze zahrady a ten biograf byl tak maličký jako jídelní vůz mezinárodního rychlíku a tady jste se mohli dívat na filmy na šlágry toho roku a při tom si odskočit zadními dveřmi do výčepu a napít se piva nejen o přestávce ale i během filmu...

Kořalna na Dědince, Zenklova – Něžný barbar: „Taky jsme s Vladimírem rádi chodili do kořalny Na Dědince. Ne že bychom měli rádi žitnou z těch hranatých decinek, ale že to byla kořalna bez oken, tak Vladimír rád stál v příšeří, obzvláště když venku bylo krásné slunečné počasí, světlo vcházelo jen zasklenými dveřmi, takže Vladimír měl dojem, že má ten svůj černý klobouk vtlačený pod obočí a kráčí ulicí. Později jsme chodili před kořalnu Na Dědince čtvrt hodiny předtím, než majitel kořalny odemkl a otevřel dubová těžká vrata v podobě dvou andělských křídel. Tu čtvrt hodiny před otevřením přicházela stařena a v prstech měla plechový hrníček, posadila se na schůdek a čekala, pět minut před otevřením to už nevydržela a stoupla si k vratům kořalny, přiložila ucho a naslouchala s hrůzou, jestli majitel neumřel nebo co? Když se pak otevřely dveře, první vběhla do alkovny, koupila si dvě deci žitné kořalky a hned nastojačku ji zvolna vypila, slzy štěstí jí tekly po tváři, pak si koupila ještě jeden hrníček, na schůdkách upila a pak odnášela hrníček domů, křepká a bystrá, plná štěstí. Vladimír se ptal majitele: Prosím, kolik je té dámě let? Majitel nám nalil znovu po deci žitné proti světlu a pravil: Sedumdesát šest, navečer je tady znovu. Vladimír řekl: Doktore, tak si štrnkneme na zdraví té dámy. Přesně tak, řekl majitel, nalil si žitnou a dodal: Já, jak ta baba se napije s tou chutí z toho plecháče, dostanu takovou chuť, že se musím napít taky! A zvedl hranatou sklínku, srazil kramfleky a hodil panáka do sebe. Vladimír i já jsme ulili do dlaně trošku žitné, pomazali si obličej a pečlivě vetřeli žitnou do šíje. Je to dobrý na plotýnky, řekl Vladimír, a tak voňaví anýzem jsme vešli do slunce a šli na pivo k Ferklům o tři baráky dál, abychom měli pohyb…“

Klub poezie, Krejčího 4 - Ladislav Michálek, Hrabalův „dvorní fotograf“ a přítel Vladimíra Boudníka (měli vedle sebe v ČKD šatní skřínku) jednou vyfotografoval transparent „Klub poezie“ a s fotkou se Hrabalovi pochlubil. Spisovatele obrázek tak oslovil, že podle něj pojmenoval jednu svoji knížku – Kluby poezie, ve které spojil své texty Něžného barbara a Příliš hlučnou samotu rytmicky tak, že se do sebe zasouvají jak zip. Na začátku knížky je věnování: „Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků. kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor černý transparent s bílým nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků…“ Ve skutečnosti na rohu Zenklovy a Krejčího ve sklepní místnosti byl v letech 1964-65 skutečný Klub poezie, který založili studenti libeňského gymnázia okolo Ludvíka Hesse. Ve sklepě se recitovaly básničky a byl tu založen literární časopis Divoké víno, který ač oficiálně nepovolen, vycházel až do roku 1972, kdy jeho vydávání ukončil policejní zásah. Divoké víno otisklo téměř kompletního Václava Hraběte, vycházely v něm texty Karla Sýse, Jaroslava Holoubka, Bohuslava Reynka, Zdeňka Rytíře, Miloně Čepelky, či ilustrace Jana Vyčítala, Vladimíra Jiránka a Vladimíra Renčína. Publikovala v něm i Honza Krejcarová, která pro Divoké víno napsala knihu vzpomínek na svoji matku Milenu Jesenskou. Ludvík Hess nejen pomaloval ono prostěradlo, ale o čtyřicet let později se zasloužil o vznik babyboxů. Více o Divokém víně s Ludvíkem Hessem.

U Jarolímků, Primátorská 40 - Tři týdny zásoboval parašutisty potravinami hostinský František Jarolímek, který provozoval i zahradní restauraci. Maso získával od řezníka Bohumila Vosmíka, pečivo od pekaře Josefa Kyncla. Potraviny předával policejnímu komisaři Miloslavu Nečáskovi a přísná konspirace zajistila, že netušil, komu jsou určeny. Díky tomu válku přežil a pohostinství s velkou zahrádkou na této adrese stále funguje.

Zenklova 13 - V tomto domě bydlel Bohumil Vosmík, známý libeňský řezník. Prostřednictvím Františka Jarolímka dodával parašutistům maso. Byl zatčen a na Kobyliské střelnici popraven již 24. června 1942 nejen on, ale i manželka Anna, dcera Božena, synové Bohumil a Oldřich, snacha Alžběta a pomocník v obchodě Václav Mihula.

Fotoalbum vycházky...

Park Pod Korábem – Sem chodil majitel vyhlášeného Discolandu Sylvie Ivan Jonák v devadesátých letech venčit po nocích svého medvěda. Rád provokoval - hlídkující policisty, kterým se venčení nelíbilo, odkázal na vyhlášku, ve které žádný zákaz venčení medvěda není. Zvíře, které choval u svého klubu, mu několikrát samo uteklo.

Čechie, Podlipného 14 - Restaurace Čechie se nejvíce „proslavila“ v roce 1968 stejně jako se v tomto roce „proslavil“ i Emanuel Famíra. Osmašedesátiletý vážně nemocný Famíra zmobilizoval zbytek fyzických sil a naplno se zapojil do boje proti lednovým změnám. 26. července 1968 vyšel v sovětském časopise Sovětskaja Rossija rozhovor s Famírou o situaci v Československu. V reakci na tento článek ho Věra Šťovíčková v Čs. rozhlase označila jako zrádce národa: „Jeden proti čtrnácti milionům!“ Ten den byl odstartován maratón mediálních urážek, vyhrožování i veřejných napadení, o kterém si Famíra vedl přesnou statistiku. Do 26. května 1969 to bylo celkem 2 216 anonymních telefonních výhrůžek a nadávek. Mezi ně určitě Famíra zahrnul i kabaret Čs. rozhlasu, ve kterém v březnu 1969 Darek Vostřel a Václav Šašek napadli jeho malířství: „Díra nedíra – Famíra – furt se natírá...“ Po srpnové okupaci byla již podpora sovětských okupantů dogmatickým skupinám zcela otevřená. V září a říjnu 1968 proběhly aktivy předválečných členů strany za přítomnosti sovětských armádních důstojníků, úspěšně inscenované jako podpora sovětské okupaci. Jedna z nejpočetnějších schůzí se sešla 9. října 1968 v Libni v sále Čechie, která byla organizovana Josefem Jodasem a Emanuelem Famírou. Zúčastnilo se jí 580 předválečných členů strany. Hlavní projev na tomto shromáždění měl Antonín Kapek. Největší ovace však sklidila expresivní promluva Emanuela Famíry, prokládaná vulgarismy a zakončená vřelým objetím s přítomným sovětským důstojníkem. Říjnová Čechie představovala vrchol snah jodasovských dogmatiků. Jenže na podzim 1968 se sovětská okupační, diplomatická i bezpečnostní místa začala orientovat na skutečné mocenské eso, kterým se stal Vasil Biľak. Biľak a jeho nejbližší spolupracovníci Alois Indra, Drahomír Kolder, Karel Hoffmann a Jozef Lenárt připravovali změnu na postech nejvyššího vedení KSČ. Jodasovci jako organizovaná skupina přestali existovat; zklamaní a vyčerpaní „frontmani“ Emanuel Famíra a Josef Jodas zemřeli, Famíra v lednu, Jodas v červnu 1970. Famíra bydlel od Čechie za rohem v Kandertově ulici č. 1. Pamětní deska, připomínající jeho pobyt, byla v roce 1990 odstraněna.

Karel Hlaváček, Podlipného 19 - Zde nejenom zemřel, ale i roku 1874 se narodil básník významný dekadent a představitel českého symbolismu Karel Hlaváček. Za svého života se příliš neprosadil, celý život bojoval s finančními problémy. V jeho nejznámější sbírce Mstivé kantiléně jsou básně psány z pohledu člověka, který je ponechán napospas hladu. Zemřel na tuberkulózu ve 24 letech. Byl zároveň první náčelník a zakládající člen Sokola v Libni. Jeho prvotina jsou dokonce Sokolské sonety, ve kterých oslavoval sokolský slet.

U Staré basy, Zenklova - Nárožní jednopatrový hostinec „U Libušáku“, později „U staré basy“ stával na rohu Kandertovy a Zenklovy ulice. Byl odstraněn v 70. letech 20. století kvůli výstavbě železniční trati tzv. holešovické přeložky. Hrabal ve Vita Nuova prostřednictvím své ženy Pipsi píše: Můj muž chodil nejraději o té své zahradní dovolené ke Staré base. Ta Stará basa ohromovala mého muže tou zahradní restaurací pod starými stromy ta zahradní restaurace vypadala jako příď výletního parníku a kousek nad Basou byla křižovatka silnic a refýže a naproti byl hostinec U žebráka kde můj muž nikdy nebyl… kolikrát si přál a mluvil ze spaní tolikrát se chtěl vydat jen do hostince U žebráka jen proto aby z jeho oken se podíval jak vypadá zahradní restaurace U staré basy. A tak můj muž ohromený sedával na otočené židli u prvního stolečku těsně u zábradlí opíral si bradu o opěradlo a díval se dolů jako dítě odkud od Libuše a Zeleného stromu vyjíždějí tramvaje a stoupají ke Kříži a zase se vykláněl a díval se shora od Karla Čtvrtého jak sjíždějí tramvaje k refýži a pak sjíždějí dolů a můj muž si přál aby se jednou stalo co před lety kterak to tramvaj neubrzdila a vjela a vbourala se do šenku až k samé výčepní stolici. A můj muž seděl a naslouchal křupání kramflíčků kelnerky která z hlubiny hospody vynášela do slunce piva a můj muž nebyl nikdy v šenku té Staré basy to byla jeho zahradní restaurace a tak jako nikdy nevešel do šenku Žebráka tak nikdy nevešel do šenku Staré basy … Neměl důvod tam jít protože to co viděl za dvě hodiny dopoledne tady to jej tou krásou tramvají a aut a chodců a průčelí Karla Čtvrtého a ty koruny starých stromů nad jeho hlavou to můj muž vnímal jako obrazy impresionistů…

Čuprovy (Kneippovy) lázně, Prosecká 20 – Horní část Libně si nejdéle zachovala venkovský charakter, Prosecká ulice procházela mezi poli. Tento tichý kout Libně býval přitom i lázeňským místem. Ladislav Čupr zde založil dvoje lázně. První v roce 1889 u železitého pramene pod vrchem Labuťka, druhé v roce 1892 v dolní části Prosecké ulice. Lázně používaly vodoléčebných metod německého faráře-léčitele Kneippa a byly vybaveny „sluneční koupelnou“, „polévárnou“, trávníkem pro chůzi naboso. Jejich budova byla zdobená sgrafity podle návrhu Mikoláše Alše, v atice je dodnes patrný název Kneippovy lázně.

Libeňská spojka - Je to označení pro plánovaný komplex silničních tunelů, který má propojit křižovatku U kříže (křižovatka Prosecká – Čuprova) s křižovatkou u Bulovky. Má tvořit zkracující oblouk z městského okruhu směrem od Balabenky na rychlostní silnici R8. V původní koncepci komunikační sítě ze 60. let 20. století se počítalo s povrchovým vedením. Příprava této stavby byla zahájena již v 80. letech minulého stolení rozsáhlou a nedokončenou asanací území. Z té doby taky zůstalo neukončené pokračování od Čuprovy (dříve Famírovy) ulice směrem ke Kříži. Podle plánů z roku 2006 je vedení spojky plánováno v celkové délce 1350 metrů, z toho tunelové části přes 800 metrů.

Pivovar Kolčavka, Nad Kolčavkou 8 - V domě, v prostorách restaurace Večerní škola, byl 30. října 2014 otevřen pivovar Kolčavka. Snahou jeho akcionářů je nabízet klasická česká řemeslná piva. Akcionářský pivovar Kolčavka má výstav až 3000 hl ročně. V pivovarské restauraci může 80 návštěvníků posedět přímo u měděné pětisetlitrové varny. Pivovar nabízí pivo Kolčavku v rozmezí 11 – 22 stupňů.

Kříž - Na ostrohu u trati umístil Zdeněk Ruffer v roce 1993 kříž z betonu a dřeva. Jezdil denně kolem a líbilo se mu pomyšlení, že i v Praze mohou být místa, která připomínají kopce a stráně s poutním symbolem. Za rok u kříže našel květiny. Lidé k němu začali chodit jako k památníčku leteckého bombardování na Vysočany v roce 1945. Kříž je postaven v kamenité trnité stráni mezi tratí od železničního uzlu v Libni k nádraží Praha-Vysočany a Čuprovou ulicí. Skulptura je dobře vidět od pivovaru Kolčavka, omezeně i z vlaků směřujících do Vysočan. Samotný přístup ke kříži je obtížný. Strmou strání lze vystoupat šikmo vlevo od železničního přemostění Čuprovy ulice.

Kolčavka, Kolčavka 3 – První zmínky o vinici jsou již z 15. století. V 18. století se již setkáváme s názvem Kolčavka, údajně odvozeným od skutečnosti, že kolem rády brousily kolčavky tedy lasičky. Na začátku 19. století byla usedlost přestavěna na reprezentační šlechtické sídlo. Další majitel, anglický generál Thomas of Brady přeložil tok Rokytky do několika ramen s jezírky a typický anglický park začlenil do okolního terénu. V jedné z tůněk se však utopili oba jeho malí synové a Brady pak prodal Kolčavku prvnímu náhodnému zájemci. Po různých peripetiích získal usedlost profesor František Čupr, horlivý český vlastenec. Když byl bachovskou reakcí zbaven roku 1853 profesury na pražském akademickém gymnáziu, zřídil na Kolčavce soukromý vzdělávací ústav. Roku 1857 zde studovalo již 38 posluchačů, mezi nimi např. Julius Grégr či Vítězslav Hálek. Poté jej přetvořil na střední hospodářskou školu pro hochy a mladé muže spolu s internátem a školní stravovnou. Po smrti své ženy v roce 1872, všechny jím založené školy zrušil a žil na Kolčavce sám až do své smrti v roce 1882. Násep železniční trati rozdělil pozemek a zničil tak půvabné umístění letohrádku v krajině. V areálu Kolčavky však ještě předtím založil Čuprův syn železité koupelové lázně, budova stále stojí na začátku Prosecké ulice. Ke konci 19. století byla vedle Kolčavky zřízena továrna na cement a brzy nato Barbora a Ladislav Čuprovi otevřeli přímo v usedlosti hostinec. Po druhé světové válce zde bydleli Romové. V devadesátých letech byl renovován. Za nenahraditelnou ztrátu lze považovat zboření věže – to je napsáno v Pražských usedlostech z roku 2001. Není tomu tak, věž už zase stojí. Chybí jen šest soch na věži, které znázorňovaly postavy z českých dějin a empírový balkónek se čtyřmi dórskými sloupy. V Kolčavce je nyní soukromé hasičské muzeum.

Údolí děsu – Nouzová kolonie Údolí děsu neboli kolonie Klihařka vznikla již ve dvacátých letech, daleko dříve než Kotlaska a Hájek, které se začaly stavět v letech 1938 – 39. Kolonie se nacházela v údolí mezi Labuťkou a Kolčavkou. Příbytky bylo nutno postavit tajně přes noc bez dohledu strážníka. Ten přicházel až ráno a vystavil za stavbu načerno pokutu. A tím to bylo vyřízeno, pokuta se stala jakýmsi stavebním povolením. Tato nouzová kolonie existovala ještě v šedesátých letech, dnes téměř beze stopy zmizela, částečně byla zavezena rumem z bourané staré Libně.

Labuťka - Je jméno jednoho z libeňských kopců, ale hlavně název pro dřívější nouzovou kolonii. Nyní už funguje převážně jako zahrádkářská osada.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Teď je Císařecká ukrytá v hustém lese                                                               4) Park v Podviní
2) Stejně jako v roce 2004, kdy Náměstek zasvěceně promlouval s majitelem       5) Tunel pod vysočanským nádraží
3) Na hraně nad Vysočany                                                                                     6) Rodiště proslulého Pražského výběru

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Novobarokní Dlabačova vila byla postavena v roce 1934                                 4) Na Krocínce se v roce 1965 propadl trolejbus
2) Vila ing Hajna s kapitánským můstkem na pozorování letadel je z roku 1932     5) Školu na Proseku přestavěli na pivovar
3) Kapitánský můstek teď zakrývá vzrostlá sosna                                                 6) a vaří tu Likvidátora