63. ZL-SM výhledy (a pochopitelně taky schody)

neděle 21. 2. 2016
navštíveny: Smíchovská Oáza, zlíchovský kostelíček sv. Filipa a Jakuba, pomník 100 km elektrických drah, rodný dům Karla Hašlera, Žvahov, vila Ference Futuristy, Výhledová, Obecná škola v Křížové ulici, výhled na Novém Zlíchově, vodárenská věž na Dívčích hradech, vila Karla Jíšeho, starý židovský hřbitov v Radlicích, Magorova studánka, U Prince Miroslava, Paví vrch, Lešetického vila, pomník Milady Horákové na Smíchově, park Na Skalce, Na Březince, Kordova vila, Václavka, restaurace na Vinici

Pozvánka
V neděli 21. února je posedlostní vycházka ZL - SM výhledy. Při vzpomínce na bičíky to milí Watsonové rozkryptovali jako sado-maso výhledy. Ostatně kdo nemá rád po schodoch, po schodoch, dá možná Watsonům za pravdu. Každopádně sraz je ve 13 hodin na stanici tram 12, 14, 20 na Zlíchově. A oběd bude už raději od 11:45 v nádražní restauraci Oáza (při vstupu na Smíchovské nádraží doleva jak jinak než po schodech). Máme toho hodně, musíme stihnout oběd, překontrolovat Magorův salónek a pak ještě dojet tramvají na Zlíchov.

Jaká vycházka byla

    V neděli v poledne jsme načerpali pramen radosti v Magorově Oáze a pak už jsme spěchali v nevlídném počasí na sraz na Zlíchov. Vyšplhali jsme ke kostelíčku a při pohledu do všech stran byla první část z tajenky ZL-SM výhledy oficiálně odtajněna. Zlíchov, výhledy - máme splníno. U stého kilometru tramvajových kolejí jsme pozdravili Karla Hašlera a pak už nasadit mačky – čeká nás prvovýstup na Žvahov. Ale výhled dost dobrý, oceneněný na tři špunty. V každé ze žvahovských slepých uliček na nás čekalo nějaké překvapení. Nad Pomníkem taktický simulátor, Na Žvahově štukatér Ferenc Futurista a ve Výhledové na nás dokonce v lesíku číhal vrah. Sešli jsme dolů a už jsme zpátky u Hašlerova rodného domku. Se stim smiř! Jinak to nebude, jen si skočíme společně s Tondou a Edou z mostku do vlaku na Žižkov a už opět stoupáme na Nový Zlíchov. Výhled na důchoďák, kde nám spočítají naši budoucnost, inicioval další střelbu. Zopakovali jsme si dějiny v Šárčině ulici a přelezli plot u Jíšů. Ale marně - točité schodiště zůstalo milovníkům architektury utajeno. Zato jsme objevili dobře zastrčený židovský hřbitov a možná odkryli, proč se na hřbitově povaluje tolik skla. A už nás čeká první SM-íchovský výhled, navíc jdeme po schodech Koulky dolů - takže zatím žádný sado-maso. V lesíku se vynořila studánka, oficiálně pojmenovaná po pacifistovi Magorovi, kterýmu jiný pacifista - taky magor vytvořil bustu. Dám si sedm šampusů (už splněno), tak teď jednu zelenou na Magorovy věčné prameny.

    Okolo pražského Semmeringu, tentokrát v podobě silnice, jsme zapadli k Princi Miroslavovi. Mají tu 19 točených piv. To se všechno nedá stihnout, musíme dál. Setřásli jsme tlačenkáře a vydali se, jak jinak než vzhůru do schodů. Ale ani za výstup, který měl být jištěn ferratou, jsem nebyla kárána. Výhled z Pavího vrchu nejprve do bočního údolí a pak, když jsme se jako slepá bába otočili kol kolem,poté přímo na Vyšehrad všem zamotal hlavu. A co teprve, když jsme se dozvěděli, že štvavé vysílačky přestaly odsud rušit už rok před revolucí. Jen je odsud nestačili uklidit. Nejen výstup, ale i sestup v podání Čtrnáctky dokáže být pěkné divadlo. Třikrát škoda, že nějaký důchodce z našich řad nebyl dostatečně pohotový. To by zachraňování ve svahu mohlo být na YouTube přinejmenším stejným hitem jako padající důchodci na stoupající závoře. Po tomto adrenalinu už skoro nikdo neocenil, že tam, kde okultista Lešehrad shromažďoval literární skvosty, se dnes provozují tantrické masáže. Teprve po následném zhlédnutí instruktážní Sexmise v Pološeru zájem o vilu dramaticky stoupl. V rychlém sledu jsme si prohlédli, kam chodila Milada Horáková do kostela, darovaný park, dům, kde bydlel čerstvý ženáč Danny Smiřický, a kam chodil šmírovat nahý ženský. Tak ještě poslední schody a poslední výhled, tentokrát už jen do čiročiré tmy. Snovou Helenku nám osvětlili, ale v sousední Václavce nasadili v suterénu tak vysoké ceny, že musíme zkusit štěstí jinde. „Hledám 15 dobrovolníků, kteří se mnou pojedou na opačnou stranu, než je domov“. Podařilo se a rozhodně jsme neprohloupili. Na Vinici totiž měli vepřové hody a místní kuchař Michelin dokázal kromě ovaru, prejtu, kolena a řízku přes celou Evropu vykouzlit i úžasný salát z řípy. Dobro došli.

Kostel sv. Filipa a Jakuba, Zlíchov - První písemný záznam o kapli sv. Štěpána na tomto místě je z roku 1257, kdy ji Přemysl Otakar II. věnoval vyšehradské kapitule. Svaté ostatky sv. Štěpána byly poté přeneseny na Vyšehrad a kaple měla být zbořena. K tomu však nedošlo, bylo jen změněno její zasvěcení a byla spravována postupně faráři z Ořechu, kartuziány ze Smíchova a poté staroměstskými jezuity od sv. Klimenta. V letech 1713–1714 jezuité kapli zbořili a na jejích základech postavili barokní kostel, dochovaný do dneška. Kostel je atypicky orientovaný k severu. Před ním je barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Víc než architekturou oslňuje kostel svým umístěním. Stavba je prostá, ale architektem mohl být i František Maxmilián Kaňka, který v době výstavby kostela projektoval jezuitům Klementinum.

Pomník 100 km elektrických drah, Na Zlíchově - V roce 1927 oslavily Elektrické podniky 30 let od svého založení a zároveň se jim podařil husarský kousek. Při stavbě tramvajové tratě do Hlubočep totiž překročily 100. kilometrů tramvajové sítě. A protože se v těch letech rádo slavilo, zbudovaly pod Zlíchovským kostelíčkem Elektrické podniky pomník 100. kilometru kolejové sítě. Na větší kamenný patník umístily kovovou tabulku s textem 100. km dosažený 7. VI. 1927 elektr. drahami hl. města Prahy. Pomníček byl odhalen k datu na něm uvedené. Vlastní provoz na prodloužené trati Zlíchov - Hlubočepy byl zahájen 20. července. Vznik pražských pomníků často provázely potíže, včetně kritiky tisku. Ani tady tomu nebylo jinak. Ve výroční publikaci za rok 1927 bylo konstatováno, že koncem roku nebylo v Praze ani 98,5 km, takže umístění pomníku je diskutabilní. Rozdíl byl vysvětlován tím, že ve statistice jsou vykázány i zrušené trati v Prokopově a Lupáčově ulici na Žižkově, na Staroměstském náměstí, v Platnéřské a zrušené nákladové koleje na Wilsonově nádraží. Proto tisk ironicky doporučoval, aby se připočetly i koleje ve vozovnách a koleje složené na dvoře. Pak by prý údaj na památníku odpovídal skutečnosti. Deska byla odcizena sběrači kovů, toto je jen plastová kopie. A kolik kilometrů tramvajových kolejí je v Praze o téměř 90 let později? Překvapivě jen 142 kilometrů. Přibylo půl kilometru kolejí za rok.

Rodný dům Karla Hašlera, Na Zlíchově 33 – V zadním traktu domu, do kterého se vstupuje sousedním domem, se roku 1879 narodil Karel Hašler. Vyučil se rukavičkářem, ale roku 1898 ho zlákalo účinkování v kočovné společnosti. O pět let později ho Jaroslav Kvapil angažoval do Národního divadla pro hru Jan Žižka, víceméně proto, že do hry potřeboval 60 postav. Hašler se seznámil s Rudolfem Frimlem, kterému slíbil, že se postará o jeho sestru po Frimlově odjezdu do Ameriky. Poprvé ji políbil na Starých zámeckých schodech, když ji doprovázel na Nový svět, kde si s bratrem pronajala byt. Pak se vracel dvě hodiny pěšky na Zlíchov. Zdenu Frimlovou si vzal, až když získal trvalé angažmá v Národním divadle v roce 1908. V té době už psal písničky, ale Zdena ho odmítala doprovázet na klavír s prohlášením, že ji chce zesměšnit jako klavíristku svých odrhovaček. V roce 1916 byl vyhozen z Národního divadla, protože se stále víc věnoval zpívání po pražských tingl-tanglech. Za okupace jezdil po venkově s repertoárem, který tvořily aktualizované parodie jeho vlastních písniček. Parodie byly s ohledem na danou situaci velmi lehkomyslné např. ve své České písničce zpíval: „Poslyšte lidičky, zahoďte vidličky, beztak už není co žrát, všechno nám sebrali, všechno nám sežrali, máme jen protektorát.“ Počátkem roku 1941 si pro něj do Ronova nad Doubravou, kde byl uměleckým poradcem filmu Městečko na dlani, přijelo gestapo. Po dvou dnech byl propuštěn s doporučením, aby se choval umírněně. Bohužel si tato slova nevzal k srdci a dál vyprávěl vtipy o Göringovi a Goebbelsovi. V září 1941 byl zatčen znovu a odvezen do Mauthausenu. Poranil si nohu a Němci ho poté polévali tak dlouho ledovou vodou, až dostal zápal plic a 22. prosince 1941 zemřel. My jsme se s Hašlerem setkali v Praze už třikrát. Jednou s jeho sochou na Starých zámeckých schodech, podruhé u Botiče pod Tyršovým vrchem, kde sídlila továrna na cukrovinky Františka Lhotského. Začalo to tím, že Hašler vystupoval tak často, že musel dopřát hlasivkám „prázdniny“ a léčit se. Po uzdravení mu zůstal mírně chraptivý hlas, a právě proto ho jednoho dne navštívil majitel firmy Lhotský. Sdělil mu, že pracovníci jeho laboratoře vyvinuli „zcela nový druh mentolových bonbonů se vzácnými léčivými přísadami“, které pomáhají při „kašli a onemocnění hlasivek“. Přinesl mu jich plnou krabici, požádal, zda by „souhlasil, aby tyto bonbony, které vás určitě uzdraví, mohly nést vaše jméno a směly se nazývat hašlerky!“ a přidal slušnou sumu. Teprve ta Hašlera „přemluvila“. Smlouvu podepsal a pan Lhotský rozjel reklamní kampaň. Dal rozmístit po ulicích plakáty s veršíky „Hašler kašle, nevadí, hašlerky ho uzdraví“. Dokonce si nechal na podvozku Pragy-Piccolo vyrobit reklamní auto ve formě pojízdné roličky hašlerek. Auto mu vyrobil karosář Uhlík v Úvalské ulici - tu jsme navštívili při naší honbě po bohatství a miliónech. Auto-rulička je k vidění v muzeu ve Zbuzanech.

Foit kamenictví, Na Zlíchově 228 - Původně kamenictví patřilo firmě Barta a Tichý, která provozovala lomy v Prokopském údolí a ve Slivenci. Ve dvacátých letech byly vápenné pece přestavěny na kamenické dílny a zde se na katrech řezaly slivenecké mramorové bloky. V roce 1992 v malé privatizaci získal státní podnik Průmysl kamene Pavel Foit. Rod Foitů se kamenictvím zabývá již od 17. století. Jeho předkové působili v oblasti Mrákotína a Telče, kde ve vlastních lomech těžili kámen a věnovali se kamenické výrobě. Strýc Pavel Foita Jaromír řídil v mrákotínském lomu vylamování žulového bloku pro obelisk na Pražský hrad. Ten se podařilo vylomit a vztyčit na Pražském hradě až na třetí pokus. V současné době ve firmě pracuje jeho syn Martin Foit. Firma se zabývá výrobou dlažeb, obkladů, schodišť. K zákazníkům patří Česká národní banka, Úřad vlády v Lichtenštejnském paláci na Kampě, hotel Four Seasons. Kamenictví vyrobilo i schodiště vstupu do obrazárny Pražského hradu nebo VIP salónky letiště Ruzyně.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Výhled ze Žvahova udělal radost dopravním inženýrům                         4) Právě si dodávají odvahy
    2) Na Žvahově bydlel Ferenc Futurista                                                         5) I Zlíchov má svou nouzovou kolonii
    3) Odsud skákali kluci v Obecné škole na vlak směr Žižkov                         6) Výhled z Nového Zlíchova

Žvahov - Satirická Necyklopedie o Žvahovu píše: Žvahov se pyšní značným množstvím ulic slepých či neprůjezdných, z nichž jen některé jsou jednosměrné. Již před válkou žádali Žvahované ministerstvo dopravy o umístění dopravních značek „Slepá ulice v obou směrech“, „Zákaz výjezdu všech vozidel“ a „Přikázaný směr jízdy po kruhovém objezdu se zákazem odbočení“, ale dosud nikdo nevynalezl způsob, jak značky na Žvahov dopravit. Proto se v této bývalé kolonii Zlíchova dodnes jezdí vlevo. A zároveň se zde píše, že „čtvrť Žvahov je s okolním světem spojena dvěma ulicemi, ani jedna z nich ale není průjezdná.“

Pomník obětem 1. světové války, Na Žvahově - Byl postaven v roce 1928, posléze zbořen Němci v roce 1940 a obnoven Obcí pražskou a péčí místního obyvatelstva v roce 1946.

Bohemia Interactive Studio, Nad Pomníkem 9 - Tato vývojářská společnost byla založená bratry Markem a Ondřejem Španělovými v roce 1999. Zaměřuje se na vývoj herního software a s ním souvisejícího výzkumu v oblasti 3D grafiky a simulace v reálném čase. Její specializací jsou bojové simulace. Jejich první hra se objevila v roce 2001 s názvem Operace Flashpoint. Na základě této hry byl australskou pobočkou firmy Bohemia Interactive Australia vytvořen taktický simulátor Virtual Battlespace Systems pro vojenské složky USA, Austrálie a dalších zemí. Další hry této společnosti jsou ArmA, Také on Mars a DayZ. Firma má 160 zaměstnanců.

Na Žvahově 26/400 – Zde bydlel Ferenc Futurista (1891-1947), vlastním jménem František Fiala, herec, zpěvák a režisér. Svůj pseudonym si zvolil po uměleckém směru futurismu. Jeho otec byl divadelní ředitel a filmový herec němého filmu Karel Fiala. Matka mu v šesti letech zemřela, otec měl s novou ženou syna Emana Fialu, taky herce. František se vyučil štukatérem, poté studoval sochařství na Uměleckoprůmyslové škole u profesorů Suchardy a Kloučka. Je autorem soch Spravedlnost, Práce, Vlast a Samospráva na fasádě secesní radnice v Humpolci, která byla postavená podle návrhu Františka Kavalíra v letech 1912-14 a také autorem hlav klauna nad bočními vchody Vinohradského divadla. Ale víc než sochařství ho však zaujalo vystupování v kabaretu. Zprvu to byl Longenův kabaret Bum, kde účinkoval a soupeřil s Vlastou Burianem. Dále Červená sedma, kde si vydobyl pozornost parodiemi na poezii futuristů. Ale jeho lidový humor nezapadal do noblesnějších představ zakladatele Červené sedmy Jiřího Červeného, a tak on i Burian Sedmu opustili. Publikum pak táhlo za oběma komiky, a tak již v březnu 1922 tento kabaret zanikl. Futurista přešel do Městského divadla na Vinohradech, kde jej např. režírující Karel Čapek obsadil do Moliérových aktovek a Jaroslav Kvapil mu svěřil roli prince v Shakespearově Cymbelinu. Přes příznivý ohlas se Ferenc vrátil ke kabaretu s tím, že dobrých herců je dost, ale kabaretních málo. A tak svůj humor, který kritika často označovala jako obhroublý, provozoval Ferenc Futurista na různých pražských scénách, mj. v Aréně na Smíchově. V té době si v Černošicích pořídil vilu "Editu". Problémy s dojížďkou z Prahy v nočních hodinách (stěžoval si mj. na mlhu v údolí Berounky) ho vedly k tomu, že vilu prodal a koupil novou Na Žvahově, kde svého času vlála vlajka s iniciálami FF. Často ho ve vile ještě před svým odchodem do Ameriky navštěvovali Voskovec s Werichem, kteří oba jeho humor obdivovali. Futurista si vily užil jen osm let, zemřel v roce 1946. Ve vile dodnes žije jeho dcera herečka Anna Ferencová, vlastním jménem Anna Fialová. Pseudonym Ferencová přijala po svém otci. Celý život hrála ve Východočeském divadle v Pardubicích. Na plátně se objevila jen v epizodních rolích ve filmech režiséra Víta Olmera Co je vám doktore? (1984) a Jako jed (1985). V dětském snímku Páni Edisoni (1987) hrála učitelku. Pod Olmerovým v komediích Ještě větší blbec, než jsme doufali (1993) a Waterloo po česku (2002).

Výhledová - 19. května 2012 došlo ve Výhledové ulici k vraždě. Obětí se tehdy stal 44letý právník, kterého vrah zastřelil v jeho garáži v místě bydliště. Vrah Petr Štalzer ho zastřelil nelegálně drženou pistolí nedopatřením. Štalzer chtěl zabít německého starožitníka, který před časem bydlel na stejné adrese, a i po odstěhování zůstalo na schránce jeho jméno. Právník se navíc bohužel onomu starožitníkovi nápadně podobal. Vrah svou oběť několik týdnů pečlivě sledoval, dokonce nainstaloval před dům fotopast. Za tento čin byl odsouzen k 16-letému trestu odnětí svobody. Tento případ se objevil v posledním díle seriálu Případy 1. oddělení. Tvůrci potřebovali pro natáčení specifické prostředí – čtyřpatrový panelák s balkóny, garážemi a hustým lesíčkem naproti. Vrah otce dvou dětí se totiž schoval v hustém lesíku před domem. Podle filmařů takové místo je v Praze jen jedno - a to je místo činu. Vzhledem k tomu, že trestný čin se stal docela nedávno, lidé se ve Výhledové bouřili, když televize přišla s požadavkem točit právě zde. Samotná rodina tam pořád bydlí, má jméno na zvonku. Nakonec se náhradní místo činu našlo na Praze 4, v ulici Za Mlýnem, kde lesík je, ale až za garážemi.

Obecná škola, Křížová ulice - Tonda přesvědčuje Edu, aby k cestě za paní učitelkou na Žižkov jeli vlakem. Kluci skáčou na vlak do vagonu s pískem. Most a zábradlí jsou po rekonstrukci v poněkud pozměněné podobě. (teplovodní potrubí, jiné zábradlí), ale skákali tady do vlaku na Pražském Semmeringu a ne na Bohdalci.

Zlíchovský tunel - Tunel je dlouhý 195 metrů a otevřen byl roku 2002. Je součástí Městského okruhu, na severu na něj navazuje komunikace Dobříšská ústící do tunelu Mrázovka, na jihu navazuje na Strakonickou ulici a rozplet na Barrandovský most a výstupní komunikaci K Barrandovu. Tunel se směrem doprostřed svažuje, prochází pod železniční tratí Pražský Semmering.

Ctirad – Přírodní památka. Kromě vzácných rostlin a zkamenělin nabízí Ctirad mimořádné výhledy na Prahu. Obdivovali jsme při vycházce K majáku!

Šárčina ulice – Jen skočit.

Fotoalbum vycházky...

Vodárenská věž, Dívčí hrady - Byla postavená roku 1976 a sloužila jako vodárenská věž určená pro zásobování Jihozápadního Města. Součástí tohoto zařízení je přečerpávací stanice, napájená potrubím z vodojemu v Jesenici u Prahy a vodárenská věž, která má vyrovnávat nestejně silný tlak dodávek vody či eliminovat rázy v potrubí. Věž tvoří tři spojené ocelové tubusy, každý o průměru 180 centimetrů. Mezi nimi je schodiště a vše je zakryto společným pláštěm. Věž projektoval architekt Karel Hubáček, jehož nejslavnější stavba je televizní věž na Ještědu z roku 1966. 50 metrů vysoká vodárenská věž je vystavena silnému větru, proto nepříznivé příčné kmity vyrovnávají kyvadla uložená v horní části věže. Žlutý nástavec, nyní téměř ukrytý pod anténami mobilních operátorů, připomíná písmeno H a Hubáček byl kvůli tomu v sedmdesátých letech pomlouván, že si postavil nad Prahou pomník. Věž není přístupná, ale prostřednictvím internetových stránek http://stovezata.praha.eu/vodarenska-vez-devin.html se panoramatickým rozhledem z jejího vrchu může potěšit každý.

Vila Karla Jíšeho, U Dívčích hradů 20 – Vila redaktora Karla Jíšeho, postavená v roce 1929, se stala prvním společným dílem mladých avantgardních architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka, kteří se posléze proslavili Všeobecným penzijním ústavem na Žižkově (dnes Dům odborů). Na první pohled zaujme předsunuté spirálové schodiště do zahrady. To vzniklo neplánovaně. Když architekti zjistili, že provedli chybně výškové zaměření svahu, nahradili jím původně zamýšlené přímé schodiště. Při posuzování stavby narazili architekti na nepochopení schvalovací magistrátní komise, která odmítla z estetických důvodů povolit stavbu domu s rovnou střechou. Doporučena byla střecha „normální“, tedy mansardová nebo sedlová. Následovaly protesty architektů, majitele i stavební firmy, poté byla původní podoba domu nakonec v městské radě schválena. Vila byla bohužel v pozdějších letech poškozena necitlivými adaptacemi.

Ústav pro hluchoněmé, Výmolova - V roce 1915 založila Jitka Haunerová-Staňková, matka neslyšícího syna Zemský spolek pro péči o hluchoněmé. Velmi brzy v něm získali rozhodující slovo odborníci - ušní lékaři a učitelé neslyšících, kteří spolek využili spíše pro budování své vlastní proslulosti. Přesto ještě v tomtéž roce 1915 se Zemský spolek rozhodl zřídit v Praze ústav, na kterém by se vyučovalo jenom česky a výhradně metodou orální. Prvních deset let živořil ústav v pronajatých místnostech. Prof. Karel Výmola, předseda Zemského spolku, vynaložil veškerou svou energii, aby získal peníze na novou budovu. Stavba byla zahájena 30. června 1925 a první žáci nastoupili do nové budovy v Radlicích v říjnu 1926. Již na první poradě učitelského sboru bylo navrženo nazvat školu Výmolovým ústavem. V prvních letech dosáhl počet zde vzdělávaných dětí 150, dvojnásobek dnešního počtu. Pojmenování Výmolův ústav se dnes už nepoužívá. Vešlo v zapomnění, stejně jako jeho zakladatel vynikající ušní lékař, který však nepřál neslyšícím. Byl geniálním organizátorem, v dějinách našich neslyšících však bohužel zůstane postavou spíše temnou, protože dal svůj organizační talent do služeb likvidace znakového jazyka. Zůstalo po něm jen pojmenování ulice, ve které ústav sídlí.

Židovský hřbitov, U starého židovského hřbitova - Hřbitov smíchovské židovské obce byl založený v roce 1788. Dochováno na něm je cca 600 náhrobků většinou barokních, ale jsou tu i náhrobky klasicistní a moderní. Nejstarší hrob je z doby založení, nejmladší z roku 1937. Hřbitov byl na počátku 20. století nahrazen novým hřbitovem na protějších Malvazinkách. Hřbitov byl mezi roky 1939 - 1989 opakovaně poškozovaný vandaly, zavážen skládkou, ohradní zeď byla rozbořena, náhrobní kameny povaleny a mnoho z nich ukradeno jako stavební materiál. V posledních letech ho Židovská obec postupně opravila. Ke hřbitovu patří i hrobnický domek, který byl opraven v roce 2011. Právě v něm je nutno požádat o vstup hřbitova, který není běžně otevřený. Na hřbitově se nachází spousta kusů neopracovaného roztaveného skla, které zřejmě sloužilo k vymezení nebo ozdobě hrobů. Je dost pravděpodobné, že sklo pochází ze zlíchovské sklárny Josefa Inwalda.

Inwaldova sklárna, Zlíchov - Fungovala zde v letech 1878-1935 a patřila k největším sklářským podnikům v Čechách. Vedle brusíren, malíren a ryteckých dílen zde byl i provoz na leptání skla. Svými výrobky zásobovala nejen Rakousko-Uhersko, ale vyvážela prakticky do celého světa. Výrobkem, který firmu všeobecně proslavil, bylo nádobí z tvrzeného skla, které bylo vzhledem ke svým vlastnostem nazváno Durit. Po roce 1914, kdy se nerozbitné skleničky duritky začaly vyrábět, se staly souputníkem každé domácnosti po řadu desetiletí, i když byly vyráběny jinými napodobiteli i třeba soudruhy z NDR. Sklárna zaměstnávala 500 lidí, mezi nimi byli i oba rodiče Karla Hašlera. Po roce 1935 budovy převzala sousední továrna na naftové motory. Při výstavbě tunelu Mrázovka a jeho napojení na Barrandovský most byla většina budov zbořena. Zůstala jen správní budova, dnešní Meet Factory.

Magorova studánka, Pod Kesnerkou – Básník a náčelník českého undergroundu Ivan Martin Jirous zemřel v listopadu 2011 a půl roku po jeho smrti, v květnu 2012 byla po něm pojmenována studánka na kraji lesíka pár metrů nad ulicí Pod Kesnerkou. Magor ke studánce prý skutečně párkrát zašel a snad z ní i pil. Akci připravila skupina Jirousových přátel, kteří za tím účelem založili občanské sdružení, aby mohli požádat příslušné úřady o oficiální zapsání jména studánky do katastrálního výměru. Voda není pitná, slouží jen k chlazení lahvového piva. Jirous žil v posledních měsících svého života v domě svého přítele v nedaleké ulici Na Neklance, poté co opustil azyl v domě u smíchovského nádraží, jenž jeho majitel Karel Schwarzenberg začal rekonstruovat. V domě Na Neklance se donedávna nalézala hospoda se sálem, který kdysi používala skupina Plastic People jako zkušebnu. Hospoda, která byla oblíbeným místem veteránů undergroundu, v roce 2012 zanikla, rovněž kvůli sanaci domu. Na domě byla v květnu 2012 odhalena jeho busta, jejímž autorem je sochař Michal Blažek. Při aktu zasvěcení studánky iniciátorka akce Jana Hradílková připomněla, že Magor hledal celý život oázy, přičemž narážela na bezpočet hospod, v nichž prožil značnou část života, i jmenovitě na výčep na Smíchovském nádraží, jenž nese jméno Oáza. Podstatou oázy je, že z ní vytéká pramen. Jirous kromě toho, že z různých pramenů pil, byl též pramenem: pramenem radosti a poezie. A jak sám Magor popisoval svůj všední den v Oáze? „Vstávám pokud možno po osmé, protože v devět otevíraj na smíchovském nádraží hospodu Na oáze, kde - pokud nikam nemusím - přes den žiju. Píšu si tam a čtu. Když se mi podaří nejít po deváté večer, kdy v Oáze zavírají, do nonstopu, tak usínám zhruba o půlnoci. Tedy v podstatě vedu normální život. Hlavně, že nemusím vstávat na nějakou určitou hodinu do práce, to by mě zahubilo. Já jsem osm a půl let v kriminále vstával v půl pátý ráno, takže to mám bohatě vybraný“. A jeho názor na dnešní tisk? „Respekt už nekupuji, tedy asi před měsícem jsem si Respekt koupil, protože tam Jaroslav Formánek publikoval článek o mé dceři. Dost mě pobavil, poněvadž je tam napsáno, že Františka je dcerou známého pacifisty Ivana Martina Jirouse, a já jsem zrovna ten den na Oáze rozbil jednomu pitomci, co tady otravoval, držku. Tak jsem si říkal, že příště, než někoho uhodím, budu tvrdit: Hele, já jsem známej pacifista, neser mě! Jinak jsem léta četl Blesk, tím jsem zahajoval každej den. Ale už mě to znudilo, protože současný noviny se blížej bulváru a já nevidím důvod, proč bych měl Blesk číst. Například příloha pátečních Lidových novin se Blesku zcela vyrovná. Na titulu je většinou rozhovor s nějakým kreténem, nejčastěji modelkou, moderátorem, seriálovým bavičem nebo jinou obdobnou celebritou, a uvnitř různý recepty a fotky z večírků. Takže ty Lidovky mi Blesk dostatečně nahrazují.“ My jsme se se sochařem Michalem Blažkem setkali už před Hlavním nádražím u sochy Woodrowa Wilsona. Když se v roce 2009 s modelem skulptury zkoušelo, do jaké výšky je potřeba ji umístit, propukla před nádražím hádka, která skončila rvačkou. Michal Blažek měl jako vítěz zakázky zhotovit sochu, ale k tomu potřeboval odlitek busty, který byl v úschovně Národního muzea. Muzeum však bustu půjčilo restaurátoru Hejtmánkovi, kterého Blažek v soutěži porazil. Blažek Hejtmánka označil za zloděje, po slovních urážkách Hejtmánka napadl a dal mu pěstí do obličeje. Když napadený Hejtmánek upadl na zem, Blažek ho ještě dvakrát uhodil do obličeje. "Vykřikoval, že jsem zloděj, který bustu ukradl. Proti tomu jsem se ohradil a pak jsem dostal jeho fotoaparátem do hlavy. Na pár vteřin jsem omdlel," popsal Hejtmánek s tím, že Blažkův foťák se nárazem rozbil. Podle Blažka šlo o předem připravenou provokaci, z níž vyšel jako neurvalý umělec. "Jo a nepište, že šlo o rvačku dvou sochařů, jak jste mylně už uvedli. Hejtmánek je pouhý štukatér, nikdy řádnou sochu neudělal," poznamenal Blažek. Za napadení uložil pražský městský soud Blažkovi podmíněný měsíční trest vězení.

Tramvajová trať v Radlicích - V roce 1927 byl zahájen provoz na nové tramvajové trati do Radlic - až do smyčky v parčíku před školou. Těsně před smyčkou byla tehdejší Radlická ulice natolik úzká, že umožnila v délce 200 metrů zřídit pouze jednokolejnou trať. 1. listopadu 1983 Dopravní podnik přerušil provoz na celé trati, protože Radlická byla plánována jako rychlostní komunikace. Nakonec byla komunikace rozšířena na čtyři pruhy jen k dnešní stanici metra Radlická. Jednokolejný úsek byl zrušen. Pro zachování tramvajové tratě byl zřízen provizorní triangl u zastávky Laurová s jedním vrcholem v bezejmenné ulici, vzniklé demolicí původní zástavby. Provoz na novém obratišti byl zahájen 21. listopadu téhož roku, tedy v roce 1983. V roce 2008 byla uvedena do provozu nová trať o délce 741 metrů, která končí před budovou ČSOB. Obratiště bylo po 25 letech zrušeno a triangl uzavřel v nedožitých 25 letech svůj provoz.

U Prince Miroslava, K Vodojemu 4 – Restaurace má každý den na čepu 19 piv. Ochutnat zde můžete ležák, pilsen, weizen, stout, ale i piva s ovocnými a jinými příchutěmi (třešňové, pepřové, vavřínové, s příchutí marjánky). Piva jsou z pivovarů a minipivovarů po celé ČR, příležitostně i ze zahraniční.

Paví vrch – Jeho vrchol je 281 m. n. m. Kopec nese tento název, protože zde byla celá hejna pávů, kteří se zřejmě přemnožili v zahradách smíchovských letohrádků. Na západním konci hřebene je palouček s vyhlídkou na Radlice a přilehlé stráně. Paví vrch je proděravěn chodbami a sklepy vinařů a dále štolami po dolování. Kromě uhlí se zde dobývalo i zlato.

Na Pavím vrchu 2 - Jednou z vrcholových dominant Pavího vrchu je honosná vila, která původně patřila uhlobaronu Krulišovi. Roku 1948 byla vila znárodněna a od té doby ji užívá ministerstvo vnitra. Za socialismu spadalo toto pracoviště pod 6. správu Státní bezpečnosti, pracovaly zde přístroje pro zachycování nepovoleného a špionážního vysílání. Dále tu byly vysílače pro rušení zahraničního rozhlasového vysílání, zejména Svobodné Evropy, jejíž rušení skončilo až v prosinci 1988. 30. 11. 1988 totiž bylo zastaveno rušení rozhlasových stanic Rádio Svoboda a Svobodná Evropa v Sovětském svazu. Po tomto datu rušily vysílání Svobodné Evropy již jen ČSSR a BLR. V závěrečném dokumentu Vídeňské schůzky byl totiž obsažen požadavek umožnění nerušeného příjmu cizího rozhlasového vysílání. Další důvod bylo, že růstem výkonu vysílačů SE bylo rušení neúčinné, technické zařízení bylo více než 25 let staré a v ČSSR ani v jiné zemi RVHP se takové zařízení již nevyrábělo. Náklady na obnovu by se pohybovaly okolo 500 milionů Kčs, roční náklady na provoz rušiček se pohybovaly okolo 70 milionů Kčs. Vzhledem k perspektivě, že celé území Evropy mělo být pokryto družicovým vysíláním, by navíc tyto prostředky byly vynaloženy zbytečně. A tak předsednictvo ÚV KSČ souhlasilo s návrhem zastavit rušení. Československé rušičky utichly po 36 letech dne 16. 12. 1988 v 16:00 hodin. Koncem 80. let byla vila nákladně zrenovována. Dnes ji stále užívá Ministerstvo vnitra České republiky a množství antén na střeše i název "Radiokomunikační a měřící středisko MVČR", nasvědčuje, že se využití stavby od socíku zas tak moc nezměnilo.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Přímo proti nám je Vyšehrad                                                                   4) Milada Horáková před kostelem a popravou
    2) Jak bychom byli vděčni za schody!                                                         5) V parku na Skalce jsou v létě i dva vodopády
    3) Okultistu Lešehrada zastínily tantrické masáže                                     6) Tady se několik let nemyl Danny Smiřický

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Poslední schody                                                                                       4) Vítá nás hospoda na Vinici
    2) A poslední výhled - teď už do naprosté tmy                                             5) a její zvěřinové hody
    3) Snová Helenka                                                                                         6) To jsme se poměli