67. A kde jsou ty továrny, co se s nima mohlo stát?

neděle 13. 11. 2016
navštíveny: Benzínová pumpa v Drtinově ulici, Francouzské lyceum, tiskárna Libertas, Nový Smíchov, Ringhofferovy závody, Sacré Coeur, tiskárna V. Neuberta, palác Křižík, trafo v ulici Kováků, Nikolajka, Václavka, vila Helenka, Na Klavírce, Malvazinky, Na Loužku 8, hřbitov Malvazinky, továrna Walter, Aviatica, Tresoria, obytný soubor U Kříže

Pozvánka
Odchod je ve 13 hodin od restaurace U Dělového kříže, na Štefánikově třídě. Hospoda je v podzemí, takže upoutávka na děla obnáší jen nenápadný nápis nad vstupními dveřmi. Prostě jděte po výstupu z tramvaje 12 a 20 u Švandova divadla ven z města a vlevo hledejte číslo 48. Oběd pochopitelně dovnitř a dolů od 12 hodin. A ještě něco - lampióny asi ne, ale určitě si vezměte čelovky, poslední továrny budeme zřejmě dohledávat za šera, ne-li za tmy.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme učinili krátký výpad k Dělovému kříži do podzemí na oběd, ale pak už jsme vyšli z kobky ven a hřáli se v paprscích slunce (pokud se o tom dá mluvit ve zhruba třech stupních nad nulou). Místo tankování jsme zhlédli cestu okolo světa za 80+17 dní, věrně zpodobněnou panem Pivovarským. A pak už jsme se věnovali Smíchovu, důvěrně nazývaném stokomínovým Manchesterem. První továrna - tiskárna Libertas dosud tiskne, což může dosvědčit jak Věra Ouř., tak i my, co jsme mezi rotačkami poslouchali dost dobrého Karla Dobrého. Ale poté už otázka "A kde jsou ty továrny, co se s nima mohlo stát?" zněla čím dál palčivěji. Místo hypertovárny na salónní vagóny a tramvaje se teď můžeme ztratit v hypermarketu nebo jít chroupat kukuřici do multikina. To by baron Ringhoffer asi nevydýchal. Vyšplhali jsme se už potřetí na Sacré Couer a místo porovnávání nesrovnatelného jsme čuměli, jak je Praha krásná. Pak jsme se protáhli škvírkou nad Strahovský tunel a hned vedle čerstvého luxusu jsme přímo nad tubusem spatřili tristní pozůstatky Neubertovy tiskárny. To už je lepší, když sirkárnu ze Sňatků z rozumu srovnají nemilosrdně se zemí nebo Křižíka přestaví na kanceláře. Od maličkého trafa a vanových lázní jsme zamířili do kopců. Mezi přerostlými vilami jsme tentokrát výletní restauraci Na Václavce nevynechali a krátce jsme v suterénu mezi Jáárdou Jágrem a tenisovým mačem poseděli a popili.

    Snová Helenka nebo Pelíšky v Malvazinkách nebyly až takovým překvapením jako rodný domek Evy V. – bývalé příjmení vyvedené přes celou stěnu domu bylo důkazem, že nekecá. I když výhledy má Luděk Sobota asi lepší. A taky jsme se přesvědčili, že proletářskému prezidentu nevadil ani svatý, natož továrníkova vila. Cestou za továrnami se nám do cesty postavil hřbitov. A tak jsme se zastavili u anděla míru, hrobky téměř anonymního prezidenta, psychiatra, který se proslavil slepou uličkou v bádání i u třech velikánů, které jako bezdomovce museli do hrobu přijmout movitější kamarádi. Muchomůrky bílé prorůstaly napříč celým hřbitovem. Egon Bondy napsal verše, Mejla Hlavsa hudbu na památku Mirky, která spočívá v hrobě svého vyvoleného básníka někde mezi nimi. Rozžehnali jsme se s Ferdou Mravencem a vyrazili těsně před setměním opět za naším cílem. Za továrnou. A ne ledajakou - Waltrovkou. Ale přišli jsme pozdě. Továrnu připomínal jen neon s okřídleným W a zatím jediná postavená budova - nostalgicky nazvaná Aviatica. Za ní hradba jeřábů stavějících nové město. Závěr vycházky vyzněl téměř optimisticky. Za Semerinkem zůstala nezbourána továrna Tresoria a vyrábí – aspoň jak Vráťa říká - úžasné strojírenské vychytávky. Byla už naprostá tma, ale přesto jsem použila malou lest. Vyšplhali jsme neosvětlenou cestičkou ve svahu přímo do sídliště U Kříže. Když mohou Cimrmani zamykat hlavní vchod, mohu já obejít vchod do metra, aby mi frekventanti neujeli rovnou domů. Takhle jsme došli až do Grada, široko daleko jediné hospody, kde jsme mohli v klidu dozažít honbu za továrnami.

Benzínová pumpa, Drtinova 9 - Před osmdesáti lety, 25. dubna 1936, vyrazil spolumajitel smíchovských garáží Bohuslav Jan Procházka a jeho spolujezdec Jindřich Kubias na cestu okolo světa. Jeli v sériové Škodě Rapid a domů se vrátili po 97 dnech - o tři dny tak pokořili plán. Ve své době přinášely noviny a časopisy články o postupu malého československého vozu - proti běžné verzi měl jen zvětšenou stolitrovou benzinovou nádrž - Ruskem, Persií, Čínou či Spojenými státy. Za mnoha články stál sám Bohuslav Jan Procházka, který svými telegramy a dopisy neúnavně informoval žurnalisty o postupu cesty. Když se 1. srpna 1936 vrátili cestovatelé do Prahy, vítal je před sídlem autoklubu v dnešní Opletalově ulici nadšený dav. Vůz, který měl už před cestou najeto 60 tisíc kilometrů, urazili za 97 dní 27 600 kilometrů. Po velkolepé cestě kolem světa se Procházka vrátil k podnikání. Spolu s bratrem provozovali moderní garáže na pražském Smíchově, které přežily i německou okupaci. Po únoru 1948 bratři Procházkové emigrovali do USA a garáže připadly ministerstvu vnitra; konkrétně dům i garáže užívala Správa sledování StB. Do rukou rodiny se podnik vrátil v roce 1991. Procházka s Kubiasem inspirovaly dvojici cestovatelů známých dodnes - Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda. Ti na svou cestu s Tatrou 87 vyrazili o jedenáct let později - 22. dubna 1947. Na cestu okolo světa upomíná dnes v rodinné pumpě nástěnná malba, jejímž autorem je Pavel Jákl alias pan Pivovarský. Na stěně garáže je i malba zobrazující prvovýjezd na Sněžku o rok dříve.

Francouzské lyceum, Drtinova 7 - V 19. století byl v budově klášter a azylový dům Kongregace milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Od padesátých let tu mělo ministerstvo vnitra kanceláře a autodílny Správy sledování StB. Bývalá kaple byla přestavěna na tělocvičnu. Od roku 1998 je v budově Francouzské lyceum. V roce 2012 jsme zde byli na Noci literatury, kde nám v bývalé kapli předčítali bratři Kryštof a Matěj Hádkovi Deníky bratrů Schillerů.

Smíchov - Levné pozemky v sousedství Prahy lákaly mnoho podnikatelů ke stavbě továrních budov. Využít pro výrobu či ubytování dělníků bylo možné i starší budovy opuštěných letohrádků. V druhé polovině 18. století se tu nacházely tkalcovské dílny a dílny na výrobu klobouků. Na počátku 19. století byla v Buquoyce zřízena továrna na výrobu cikorie. V sousedství Eggenbergu byla ve zpustlém letohrádku hraběte Kaunice zřízena továrna na výrobu šátků. Trosky Slavatovského paláce i s pozemky využil Aron Příbram pro výrobu kartounů. Roku 1830 koupili bratři Porghesové Buquoyku a zřídili i zde konkurenční kartounku. V místech dnešního pivovaru Staropramen vznikla roku 1841 porcelánka K. L. Kriegela a v jejím sousedství na místě bývalé usedlosti Valentinka roku 1849 založil Jan Kohout továrnu na mlýnské stroje. Byla zde také bělidla, cukrovar, papírna aj. Roku 1859 František Ringhoffer založil továrnu na kotle a železniční vagony. Roku 1857 byla založena Plynárna pražské obce. V Eggenbergu zřídil roku 1868 Vilém Pick továrnu na chromotisk. Rok 1869 je rokem založení Akcionářského pivovaru na Smíchově. Václav Neubert roku 1902 postavil na Smíchově grafický závod. Z předměstské krajiny se během století stala tovární čtvrť. Továrními komíny naježený levý břeh Vltavy byl pro svou novou podobu nazýván stokomínovým Manchesterem.

Spojené grafické závody Koppe-Bellmann, Drtinova 10 – Na místě litografického ústavu Leopolda Koppeho byla v roce 1922 - 1925 postavena nová budova, nyní už pro firmu Spojené grafické závody Koppe-Bellmann. V roce 1926 podnik fúzoval s nakladatelstvím Melantrich, které poté přistavělo dvorní budovu se čtyřmi patry. V přízemí nové budovy byly velké knihtiskové stroje, např. rotační stroj ofsetový, zařízení pro pět barev současně, na kterém se tiskly obálky pro Pražský ilustrovaný Zpravodaj, Hvězdu či Ahoj. Pracoval zde i autor Rychlých šípů Jaroslav Foglar jako šéfredaktor časopisu Vpřed. Po druhé světové válce byl podnik včleněn do n. p. Svoboda. Produkce tiskárny byla po celá léta velmi rozsáhlá. Rotačním hlubotiskem se tiskly časopisy Vlasta (náklad 800 000 výtisků), Svět motorů (420 000), Mladý svět, Signál, Svět socialismu, Československá televize, Praktická žena, Žena a móda. Na třech ofsetových rotačkách vyjížděly časopisy Dikobraz, Květy, Věda a technika mládeže, ABC mladých techniků, Mateřídouška, Ohníček. V roce 1992 byla tiskárna privatizována pod názvem Libertas. Nyní se tiskárna zabývá především publikačním tiskem, hlavně časopisy do 15 000 kusů výtisků, tedy specializované magazíny pro užší skupiny čtenářů. I zde nám v roce 2012 při Noci literatury mezi tiskařskými stroji četl Karel Dobrý uhrančivého Kaina.

Ringhofferovy závody - Zakladatelem věhlasné firmy a průmyslové dynastie Ringhoffer byl kotlářský tovaryš František Ringhoffer, který si roku 1769 pronajal na Starém Městě malou dílnu a vyráběl tam varné kotle pro pivovary. V roce1807 převzal dílnu jeho syn Josef. Požadavek na výrobu stále objemnějších kotlů ho přinutil ke koupi dalších pozemků v Kamenici. Jeho syn František roku1852 zřídil továrnu na Smíchově. Byla tu slévárna i pivovarské oddělení. Ale světovou proslulost přinesla firmě výroba železničních vagónů. První vůz byl vyroben v roce 1854. Tehdy nebyly ani vlečky, ani nádraží Západní dráhy (1862). První vagóny se dopravovaly na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku. S pomocí navijáku, sochorů a klínů pět chlapů vytáhlo vagon na vůz, osm silných valachů ve čtyřspřeží zabralo a mohutný povoz se vydal na náročnou několikahodinovou cestu křivolakými pražskými uličkami na Karlův most a poté do Hybernské ulice. Koncem 60. let továrna vyráběla 3500 vagónů ročně. V roce 1880 byla vybudována vlečka na Smíchovské nádraží. František Ringhoffer byl nejen úspěšným podnikatelem, ale i váženým občanem Smíchova. V letech 1861-65 byl smíchovským starostou. Za zásluhy o průmysl mu František Josef I. v roce 1872 udělil titul baron. Smíchovská továrna tehdy zaměstnávala 2200 dělníků a 78 úředníků. V devadesátých letech už továrna zaměstnávala 4100 dělníků a 300 úředníků, její rozloha činila přes 9 hektarů. Roku 1897 byla pro vinohradskou trať dodána první tramvaj. Tramvaje se tu pak vyráběly téměř sto let. Po 2. světové válce byla celá rodina odsunuta do Rakouska. Znárodněné závody pod novým názvem Tatra n. p., později Vagonka Tatra Smíchov dále vyráběla tramvaje, i když neobnovovaný strojový park nezadržitelně chátral. Tatrovka se stala skanzenem techniky konce 19. a první poloviny 20. století, přesto byla největším světovým výrobcem tramvají. Vozy řady T se staly takřka výhradním tramvajovým dopravním prostředkem Východního bloku. Činnost v závodu, který značně zatěžoval životní prostředí v husté zástavbě Smíchova, byla v první polovině 90. let ukončena a závod byl v letech 1993-1996 přestěhován do areálu na Zličín. Koncem roku 1998 byl areál vybagrován. Zachována zůstala jen kulisovité torzo původního průčelí tovární haly z roku 1916 směřující do Plzeňské třídy, který byl začleněn do nově vzniklého obchodního centra Nový Smíchov (2001). Paradoxně zůstaly zachovány jen dva doklady bydlení majitelů v domech přestavěných ze staveb starších než továrna, a sice secesní vila baronky Ringhofferové čp. 20 a památkově nechráněná klasicistní budova čp. 19, obě zcela zbavené kontextu a tísněné z jedné strany estakádou a z druhé novými komerčními stavbami. Ale to není až výdobytek 21. století. Zámeček baronky byl obklopen zahradou se vzrostlými stromy. Jednou odjela baronka na zotavenou do lázní, a když se vrátila, našla místo zahrady tovární haly.

Zámeček baronky Ringhofferové, Plzeňská – Zámeček patřil baronce Ringhofferové, manželce majitele strojíren. Původně pozdně klasicistní dům přestavěl kolem roku 1900 architekt Osvald Polívka ve stylu rané secese. V pozdější době, zejména v komunistické éře, byl devastován, naštěstí nebyl zcela zničen, dochovala se i část vnitřního zařízení schodišťové haly. Rekonstrukce zámečku proběhla v letech 2005 - 2007.

Nový Smíchov – Obchodní centrum stojí na místě bývalých Ringhofferových závodů a má rozlohu přes 85 000 m2, které slouží více než sto padesáti obchodům. Součástí je dvoupatrový hypermarket a multikino s dvanácti sály. Od roku 2002 spojuje obchodní centrum s parkem Sacré Coeur sedmdesát metrů dlouhá ocelová lávka.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) a obytný dům Ringhofferů                                                                       4) Dům Sacré Couer stojí přímo nad Strahovským tunelem
    2) Pohled ze Sacré Coeur v roce 1998                                                       5) Tiskárna V. Neubert ve 20. letech
    3) a v roce 2016                                                                                           6) a skoro o sto let později

Sacré Coeur, Holečkova - Přímo nad tubusem Strahovského tunelu vznikl pětipatrový komplex ve tvaru „U“ rezidence Sacré Coeur II. Generálním dodavatelem je Metrostav. Většina objektu je založena přímo nad stropní deskou strahovského tunelu. Protože únosnost stropu není dimenzována na takové zatížení, bylo nezbytné tento úsek překlenout dvěma ocelovými mosty. Autor obou etap Sacré Coeur architekt Jan Schindler k tomu říká: "Obdobně jako u slavného Ponte Vecchio ve Florencii i tady se bude bydlet přímo v mostě.“

Tiskárna Václava Neuberta, Grafická - Václav Neubert byl původně knihkupec. Když v roce 1877 získal tiskařskou licenci, začal na ručním rychlolisu sám s pomocí manželky tisknout učebnice a drobné knihy. V roce 1902 se přestěhoval do nových moderních tiskáren v dnešní Grafické ulici, kde otevřel oddělení světlotisku a zinkografie a výrazně rozšířil sortiment. Tiskl atlasy, prospekty, cenné papíry. K provozní budově nechal v roce 1920 přistavět i ateliérové křídlo s velkými okny a zajímavou reliéfní výzdobou fasády. Do práce se zapojili jeho synové, roku 1918 firmu přejmenoval na „Grafický závod V. Neubert a synové“. Syn Karel od roku 1921 řídil nakladatelství, vydával náročná kartografická díla a atlasy a inicioval též vznik časopisu Pestrý týden, který vycházel od listopadu 1926. Svá díla zde publikovali přední fotografové Václav Jírů, Ladislav Sitenský, Jan Lukas, Václav Chochola, František Drtikol či Josef Sudek. Pestrý týden otiskoval i snímky autorů typu Karla Čapka. V roce 1948 byla firma znárodněna a sloučena s Orbisem. V 70. letech celá tiskárna Grafoprint prošla rekonstrukcí a modernizací. Na podzimu 1989 a jaře 1990 se Grafoprint stal prvním vydavatelem časopisu Reflex, tiskly se tu i Květy. V roce 1992 byl podnik restituován potomky rodiny Neubertů, ale podnikatelsky neuspěl. V roce 1999 byl na továrnu uvalen konkurs. Od té doby je prázdná a nezadržitelně chátrá. V současnosti vlastní areál lucemburská firma KLC III CZ s řeckými majiteli. V lednu 2010 oznámili záměr vybudovat zde komplex Bellevue Residence Grafická, který měl být dokončen v únoru 2012. Až do ledna 2015 se nic nedělo, v únoru 2015 nejstarší část komplexu zbouraly bagry.

Fotoalbum vycházky...

Pollakova sirkárna, Plzeňská - Jejím zakladatelem byl Aaron Pollak ze Všeradic na Berounsku. Byl v Čechách prvním, kdo vyráběl zápalky manufakturním způsobem. V roce 1847 založil továrnu v Českých Budějovicích a ve Vídni. V roce 1856 k nim přibyla provozovna na Smíchově v dlouhé pozdně klasicistní budově z roku 1845. Pollak se stal se skutečným magnátem pro výrobu fosforových zápalek. Veškerou konkurenci předčil tím, že uvedl na trh zápalky v zásuvkových krabičkách s obrázkovými nálepkami. Jeho podniky zaměstnávaly v dobách největší slávy více než pět tisíc lidí, polovinu z nich tvořily ženy a děti. Práce s fosforem byla samozřejmě zdraví škodlivá, sirkaře postihovaly nemoci dásní, řídnutí zubů. Špatně placení dělníci s oděvem nasáklým fosforem připomínali za tmy zelené pochodně. Po krachu na Vídeňské burze v roce 1873 musel Pollak výrobu na Smíchově ukončit. Budovu okamžitě odkoupila smíchovská obec a zřídila zde školu. Podle svědectví Jana Pšč. ještě v šedesátých letech docházela do budovy na obědy. Budova musela být zbořena až koncem šedesátých nebo vsedmdesátých letech, místo v těsné blízkosti nájezdu do tunelu Mrázovka je dodnes prázdné. Budova byla zbořena v roce 1960, místo v těsné blízkosti nájezdu do tunelu Mrázovka je dodnes prázdné. Spisovatel Vladimír Neff ve svých dílech Sňatky z rozumu (1957) a Zelené pochodně přejmenoval majitele smíchovské sirkárny na Smolíka. Ve Sňatkách píše "Smolík, pantáta to venkovsky drsnatý, s pěkným břichem, nadouvajícím květovanou vestu jeho špatně ušitých šatů dusil hněv. "Ano, je to pravda, ve fabrikách pracují malé děti, já je ve své sirkárně zaměstnávám taky, protože bez laciných sil se nemůžu obejít, ale snažím se jim dávat jen lehkou a příjemnou práci. Ale co mám, krucinál, dělat? To bych si nepřál vidět, jak by mi dělnice chodily lamentovat, kdybych jim najednou přestal zaměstnávat jejich děti. Když jsem byl mladíkem, tak to jsem ještě sám těmahle rukama s maminkou a sestrami vyráběl doma sirky. To jsme vstávali ráno o půl čtvrté a teprve po desáté jsme chodili na kutě! Celý život jsem se dřel, nic jsem si nedopřál a teď se za to musím nechat urážet. Já ždímám dělníky, já zaměstnávám malé děti, já zavinil všechno, co se na světě špatného děje..." Krach na vídeňské burze znamenal Smolíkův konec. Všechny své hotovosti měl uloženy v papírech vídeňské Generální banky, a když se zhroutila, zhroutil se sám také a zemřel po dvou těžkých srdečních kolapsech."

Palác Křižík, Plzeňská – Akciová společnost pro průmysl zbožím kovovým MEWA byla založena v roce 1898. V roce 1913 si společnost nechala na rohové parcele postavit novou továrnu. Čtyřpodlažní stavbu v pozdně secesním stylu navrhl architekt Max Spielmann, známý především jako projektant vil finančních magnátů Petschků. Až do roku 1919 pro MEWu pracovalo asi 2500 zaměstnanců, ale pak následoval útlum dovršený hospodářskou krizí v 30. letech a firma zanikla. Název si podržel jen dodnes existující závod v Roudnici nad Labem, kam bylo převezeno strojní vybavení ze smíchovské továrny. Budova byla prodána v roce 1934 akciové společnosti Křižík, která ji upravila pro elektrotechnickou výrobu. Ke Spielmannově budově přiléhají menší čtyřpodlažní, původně bytové domy a celý blok uzavírá tovární objekt, který má fasádu do ulice Kováků i souběžné Radlické. Ve 30. letech firma Františka Křižíka domy nechala spojit a přestavět a jako továrna sloužily až do 90. let 20. století. Celý blok prošel v letech 2004–2006 zásadní rekonstrukcí. Autory úprav jsou architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel.Při ní byly budovy bývalé továrny přestavěny na kanceláře. Dvůr je přeměněn na kryté prosklené atrium, oživené kavárnami, otevřenými ovšem jen ve všední dny. Při Noci literatury v roce 2012 nám v atriu (za vrátnicí s ostražitou ostrahou) Miroslav Táborský předčítal Hlídače.

Trafo, Kováků - Trafostanice dlouhá léta sloužila svému účelu, ale po postavení velké trafostanice v její blízkosti, pustla. V roce 2012 si ji na Designbloku vybralo jako prostor pro svou prezentaci architektonické studio Ateliér Hoffman. To by zde rádo vybudovalo kavárnu.

Masná tržnice, Kováků – Josef Škvorecký bydlel od poloviny padesátých let Na Březince 13 - zprvu sám, po svatbě se Zdenou Salivarovou. O pobytu píše: „Seděl jsem doma, to jest v pokoji bytové jednotky sestávající z toho pokoje a kuchyně s bytnou a s koupelnou, kde byl vchod z kuchyně, takže jsme tam se ženou nesměli. První dva roky manželství jsme se myli v lavóru a každý týden si rezervovali čtyři hodiny čekání ve vanových lázních na Smíchově, kde žena získala málem důvod k rozvodu a já inspiraci k povídce Vědecká metoda z knihy Smutek poručíka Borůvky.“ Je to onen případ, kdy byla ve sprše divadla zastřelena tanečnice. Škvorecký zřejmým šmírováním ve veřejných lázních přišel stejně jako Borůvka na to, že si při sprchování ženy hlavu skloní k ňadrům. Takže tanečnice nebyla zastřelena přímo ve sprchách – střela nešla vodorovně, ale mířila odshora dolů z mezipatra. Ony lázně, které byly ještě v 80. letech vedle smaltovaných van vybaveny dřevěnými káděmi, stály za secesní masnou tržnicí. Obě budovy od architekta Antonína Cechnera byly zbourány v roce 1989. Zdena a Josef se odsud odstěhovali v roce 1960. Škvorecký v tom roce dostal těžkou žloutenku, s níž musel být hospitalizován, což vedlo k jistým literárním konsekvencím. Protože byl „nakažlivý“, mohl číst pouze knihy, které nebylo nikomu líto poté vyhodit. Četl tedy detektivky a výsledkem byla Nápady čtenáře detektivek a série s poručíkem Borůvkou a páterem Knoxem. V devadesátých letech byla na místě tržnice postavena velká trafostanice, která umožnila samotnou transformaci Smíchova na tisíce kanceláří.

Pamětní deska, U Nikolajky 15 – V tomto domě žil a byl zatčen zubní lékař Oldřich Hlaváč. Z iniciativy Karla Poláčka se začal věnovat zapisování medicínských anekdot a ty pak pod pseudonymem Alarich vydal knižně ve dvou sbírkách Medicína v županu a Medicínské historie. Po okupaci v březnu 1939 se zapojil do odboje. Byl členem skupiny, která osoby ohrožené zatčením vybavovala penězi a pomáhala jim uprchnout do zahraničí. Jako převaděč s nimi spolupracoval sedmnáctiletý Ludvík Jan Hoch, budoucí tiskový magnát Robert Maxwell. Již v roce 1940 byla skupina rozbita gestapem, Hlaváč byl v dubnu 1940 zatčen a odsouzen k smrti. Během věznění se mu podařilo propašovat několik motáků, které po válce vyšly pod názvem Listy z vězení.

Nikolajka, U Nikolajky čp. 174 - Na místě tehdejší vinice nechal na konci 17. století adjunkt finančních úřadů JUDr. Antonín František Nikolai postavit obytný dům. Dům od té doby nese jeho jméno. Usedlost byla v 18. století radikálně přestavěna a v roce 1860 získala pozdně klasicistní vzhled, který si uchovala dodnes. Budova má valbovou střechu a v průčelí balkon na hranolových pilířích. V zahradě stojí kaplička s dřevěnou sochou Panny Marie ve výklenku. Nikolajka je od roku 1964 památkově chráněna.

Vila U Bednářů, U Nikolajky 31 – Vilu ve stylu čisté secese postavil architekt Alois Korda v roce 1904, tj. o rok později než vlastní poněkud fantastickou vilu Helenku o ulici výše.

Vila Václavka, Na Václavce 32 – Tuto vilu i sousední Helenku postavil stejný architekt a ve stejném roce. Vily jakoby pocházely úplně z jiné doby. Stavitel Korda se u vily Václavka vrátil zpět k již překonanému historismu, zřejmě na přání majitele pana Bělouška, známého smíchovského restauratéra. Ten zde hned od počátku začal provozovat vyhlášenou „Bělouškovu zahradní restauraci na Václavce“. Vila je bohatě zdobena sgrafitovou výzdobou s motivy z české historie (kníže Břetislav I., kněžna Libuše či Přemysl Oráč). V roce 1905 už první hosté hostince obdivovali panorama města z vyhlídkové terasy. V restauraci se hrály karty, a protože vášnivým karbaníkům byla často v patách četníci, měl podnik zadní východ. Za minulého režimu hospoda chátrala, a stejně tak celý objekt. Byl typickou ukázkou „vybydleného“ domu. V roce 1994 získal vilu nový majitel. V témže roce se tu také točil film Příliš hlučná samota podle knihy Bohumila Hrabalas Philippem Noiretem nebo Rudolfem Hrušínským. Od roku 1996 v restauraci probíhala první rekonstrukce interiérů. Restaurace pod zkráceným názvem Na Václavce je tu dodnes, ovšem z přízemí a z terasy v prvním patře se přestěhovala do současného suterénu.

Kordova vila, Na Václavce 30 - Vilu Helenku si postavil podle vlastního návrhu smíchovský stavitel Alois Korda v roce 1903. Vile vévodí monumentální nárožní věž se širokou, přesahující plochou střechou, navíc zvýrazněnou velkými kruhovými okny a malými vyřezávanými balkónky. Štíty domu jsou zdobeny štuky i freskami, jež jsou dílem malíře Františka Koblihy. Na boční fasádě zahlédnete anděla se zlatými křídly, v čele pak sluneční hodiny tvořené reliéfem slunce, vše je doplněno květinovými vzory.

Na Klavírce, Na Václavce 46 – Vilu ve stylu geometrické secese postavil kolem roku 1910 architekt František Kavalír. K výzdobě průčelí tu architekt použil technologii sgrafita v kombinaci se štukem a malbou. Název vily Na Klavírce je vyveden v oblouku nad oknem v druhém patře.

Malvazinka, U Malvazinky 7 - Vinice a pozdější usedlost dostala jméno po majiteli Tomáši Malvazym, malostranskému měšťanovi, který ji koupil roku 1628. Původně viniční usedlost byla přeměněna v hospodářský dvůr a kolem roku 1800 klasicistně upravena kolem roku 1800. Další změny nastaly na konci 19. a ve 20. století. Patrová budova s valbovou střechou s vikýři a věžičkou si uchovala pozdně klasicistní fasádu s novobarokními prvky. Po druhé světové válce přešly budovy do vlastnictví státu a staly se součástí státního sanatoria Sanopz, což je zkratka pro Sanatorium poštovních zaměstnanců.

Klinika Malvazinky, U Malvazinky 5 – Ve filmu Pelíšky představovala Domov mládeže, kde bydlel Elien. Také tady padla památná věta: „Víš co, Sašo? Jdi do pr*ele!“ I terasa si zahrála ve filmu, tam Elien promítal filmy pro diváky z ulice.

Xaveriova 15 - Zde bydlí Luděk Sobota. Na vilu si nevydělal ani Jáchymem, ani „vtipnými“ scénkami s Miloslavem Šimkem, ale zdědil ji po rodičích.

Na Loužku 8 – Původně vila patřila prvorepublikovému soudci boxu ing. Václavu Pondělíčkovi, poté majiteli továrny na sklo panu Přibíkovi. V padesátých letech byla vila s reliéfem sv. Jiří bojujícího s drakem zestátněna a jejím novým majitelem se stal první tajemník KSČ Antonín Novotný. Po jmenování prezidentem se odstěhoval, ale vrátil se sem jako novopečený důchodce v roce 1968. Po jeho smrti získal vilu tehdejší ministr zdravotnictví dr. Prokopec. Vila, stejně jako zahrada doznala velkých stavebních úprav. Doktoru Prokopcovi samozřejmě leželo na srdci spíš vlastní zdraví než národa, a tak když se jednou se před domem objevila tenká cestička tvořená tajemným bílým práškem, vypukl poplach. V obavách, že někdo usiluje o ministrův život, pomocí prudkého jedu nebo neznámé výbušniny, uháněly policejní vozy se zapnutými sirénami na Vinohrady do institutu hygieny a epidemiologie, kde odborníci podrobili prášek podrobnému zkoumání. Došli k závěru, že se jedná o hladkou mouku dvounulku. Patrně nějaké ženě praskl sáček s nákupem, což stačilo, aby se mocný státní aparát uvedl do stavu nejvyšší pohotovosti.

Hřbitov Malvazinky, U Smíchovského hřbitova 1 – Hřbitov byl založen v roce 1876 podle návrhu Antonína Viktora Barvitia. Pozemky smíchovská obec odkoupila od potomků malostranského měšťana Tomáše Malvazyho. Dominantou hřbitova je novorománský kostel sv. Filipa a Jakuba postavený v letech 1894 až 1896. Do nové stavby byly zakomponovány sochy od F. M. Brokofa, přenesené z fasády zbořeného filipojakubského kostelíka, který až do roku 1892 stál na dnešním Arbesově náměstí. Napravo u vstupu do hřbitova stojí sluneční hodiny v podobě barokních božích muk. Šestimetrový pískovcový sloup sem byl převezen od smíchovského nádraží.

Jakub Arbes (1840-1914), AI/127 – Nad hrobem se vypíná postava anděla, což není nikdo jiný než Anděl míru, jak se jmenuje jedno z Arbesových romanet. Arbes umírá 12. června 1914, do začátku světové války zbývají necelé dva měsíce. Je dost možné, že socha od Josefa Strachovského mohla být hotova právě v době, kdy na frontách začala jatka. Podle Arbesovy povídky Svatý Xaverius je pojmenovaná i blízká Xaveriova ulice.

Mejla Hlavsa (1951-2001), AI – Je pochován bez nápisu v nenápadném hrobě patřící rodině Hlavsově. Ivan Martin Jirous mocně rozráží dav mániček v sále, aby mohla projít paní Dana Němcová a jejích sedm dětí a usednout do první řady před produkcí kapely The Plastic People of The Universe. „Máma řekla: ,Jde se na koncert!' A tak jsem si vzala tesilový šaty a blůzičku, a když jsme tam přišli, měli jsme pocit, že nám ty máničky dají pár facek. Bylo jasné, že tohle jsem si na sebe brát neměla. Nějaký výrostek lezl do sálu oknem a posmíval se nám: ,Co tady děláte, pionýři?' A pak to začalo“. Jana Hlavsová, dcera Jiřího Němce a Dany Němcové a později manželka Mejly Hlavsy, se v tomto okamžiku v roce 1971, ve svých čtrnácti letech, poprvé setkává s vábivým zvukem baskytary a hlasem Mejly Hlavsy, který jí okamžitě učaroval. Tesilové šaty už pak nikdy nevzala na sebe. V dobách normalizace Mejla Hlavsa jako správný underground nepracoval a hrozil mu paragraf 203, tedy příživnictví. Aby se vyhnul oku Veřejné bezpečnosti, pořídil si sadu převleků, v nichž se pohyboval po Praze. Například převlek studenta ČVUT (tvořil jej baret na zakrytí vlasů, baloňák, diplomatka), basketbalista, cyklista nebo lyžař. Poměrně osvědčený byl rovněž převlek slepec: černé brýle, bílá hůl a opatrná chůze podél zdi. Magor Jirous byl těmito Mejlovými kousky natolik nadšen, že plánoval vydat samizdatovou fotografickou publikaci Praktická příručka pro začínající příživníky, kde by byla většina Hlavsových převleků s odborným komentářem. V roce 1975 se osmnáctiletá Jana Němcová provdala za Mejlu Hlavsu a začali žít v legendárním bytě rodiny Němcových v Ječné 7 v pokojíčku pro služku. Idylu narušilo zatčení Hlavsy po koncertě v Mařenicích v roce 1976, kdy StB zatkla spolu s ním celkem 23 lidí. Aby bylo podpořeno zločinné vzezření obviněných, nesměli se ve vazbě stříhat ani holit. Chystaný proces s hudebníky (Brabenec, Zajíček, Jirous, Hlavsa) vyvolal za hranicemi velký ohlas. Tady se zatím odehrávala štvavá kampaň v tisku, natočil se nezapomenutelný díl Třiceti případů majora Zemana s názvem Mimikry. Hlavní představitel fetující hudebník Jiří Lábus se nechal ke svému vzezření inspirovat vzhledem Nikotina. Mejla Hlavsa se vrátil z vězení po pár týdnech, ostatní hudebníci byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. I kvůli tomu byl obviňován ze spolupráce s StB. Hlavsa zemřel v roce 2001. V roce 2005 byla na domě v Ječné 7 umístěna pamětní deska s nápisem „V tomto domě řádil v letech 1971-1978 skladatel a hudebník Mejla Hlavsa“. Po vhození desetikoruny začala z bronzového památníku znít jeho nejznámější skladba Muchomůrky bílé. Bohužel v roce 2011 byla deska ukradena.

Jan Janský (1873 -1921), A36 - Jan Janský byl český doktor, neurolog a psychiatr, objevitel čtyř základních krevních skupin. Jak to, že psychiatr objevil krevní skupiny? Jako psychiatr se zabýval vztahem mezi aglutinací (shlukováním) krve a duševními poruchami. Po několikaletém výzkumu pak v roce 1906 dospěl k poznání, že mezi srážením krve a duševními onemocněními člověka není žádná spojitost. Ale zato na vzorku 3 160 „bláznů“ prokázal, že lidskou krev, ať člověka zdravého nebo duševně nemocného, lze podle určitých rozdílů ve vlastnostech krvinek rozdělit do 4 základních skupin. A, B, AB a 0. Výsledky svého výzkumu popsal následovně: „Systematické naše vyšetřování – byť k účelům psychiatrickým nepřineslo žádný cennější praktický užitek, ale objevilo pozoruhodná, dosud nikdy neuvedená fakta“ Jenže Janský byl psychiatr, a tak se dále již výzkumu krve nevěnoval. Na jeho počest je dobrovolným dárcům krve udělována Medaile prof. MUDr. Jana Janského.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Téměř anonymní hrob prezidenta Novotného                                         4) a stejně tak dekandent Karásek
    2) Ondřej Sekora si sám sobě připadal jako Ferda Mravenec                     5) Do třetice i Egon Bondy nalezl azyl u jiného filosofa
    3) Ladislav Klíma leží v cizím hrobě                                                             6) Mirka - femme fatale Mejly Hlavsy, Egona Bondyho a Milana Kocha

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Aviatica - původní výroba továrny zůstala jen v názvu                            4) Jediná budova, která zústala - je totiž památkově chráněná
    2) Nádvoří Aviatiky je ve tvaru podkovy                                                       5) Waltrovka do dvou let
    3) Waltrovka - rozsáhlý areál v roce 1946                                                   6) Jedině Tresoria u Waltrovky zůstala věrna svému účelu a stále vyrábí