68. Vetřelci a volavky

neděle 18. 12. 2016
navštíveny: metro Kačerov, nádraží Praha-Kačerov, nádraží Praha-Krč, Šimsovo sanatorium, Lesní divadlo v Krči, sídliště Novodvorská, Sloup, Dálky, Tanec, Vazby, Hmyzí město, Stůl, Rovnováha, Dominikánský dvůr, Zemský pivovar

Pozvánka
Sraz je v neděli 18. prosince ve 12:45 hodin před stanicí metra Kačerov. Vidíte ten rozdíl? 12:45. Ve 13 hodin už budeme tak pryč, že nás nikdo nedožene. Oběd proto už od 11:45 v restauraci Statečný kohout, která se ukrývá ve dvoře za hotelem Avion, Budějovická 69. Od metra půjdete dolů směrem ke Krči cca 200 metrů. Ať s obědem nebo bez oběda na vetřelce se šiknou hole v ruce a čelovky. A přibalte si prskavky, něco k snědku ke stromečku a něco k pití. Mezihospoda je ve hvězdách.

Jaká vycházka byla

    Na nedělním obědě ve Statečném kohoutovi bylo vše O.K., než dorazili poslové špatných zpráv s tím, že venku prší. Společně se zjištěním, že ke Čtrnáctce dosud nedorazil vynález existence deštníků, vypadala vycházka Vetřelci a volavky na předčasné fiasko. Ale zatím si toho nebudeme všímat. Prohlédli jsme si výzdobu stanice metra Kačerov a dlouhatánskou chodbou prošli na nástupiště vlakové zastávky Praha-Kačerov. První nejasnost, proč jsem tak naléhala na dochvilnost, byla vyřešena: Pojedeme vlakem. Nastoupili jsme, ale dřív než stačil ZSV zvolat mohutným hlasem Panika!, jsme zase vystoupili. V Krči. Prošli jsme k sanatoriu dr. Šimsy, který jako zuřivý propagátor abstinence inspiroval Josefa Váchala k postavě šíleného doktora Řimsy. A nás k silně alkoholické vycházce. Hned nad plotem Pavel a Boženka, kteří si na donesení zásob najali i dvě muly z rodinných řad, vybalili štrůdly, narozeninový dort, bramborový salát a začali bouchat nejen obvyklá šampaňská, ale i rozlévat domácí calvados. Přidala se k nim Petra, která se se Čtrnáctkou dožila přesně v neděli pátých narozenin.To byla hezká oslava! Na déšť bylo zapomenuto a naštěstí déšť zapomněl i na nás. Když jsme se prodrali přes kopec k lesnímu divadlu, už nepršelo. Jaký rozdíl - lesní divadlo v Řevnicích, které bylo inspirováno tím krčským, oslavilo ve vší parádě sté výročí, a tady jsme objevili jen zbytky nápovědy a ve svahu spíš tušené lavičky.

    Dorazili jsme do centra sídliště Novodvorská. Tady nastal ten pravý čas vysvětlit název vycházky. Sochař Pavel Karous roztřídil plastiky z dob normalizace do pracovních názvů a typické představitele jsme si na jeho mapě Prahy i názorně ukázali. Největší úspěch slavily "Ztratila klíče", "Volavky" na jedné noze a "Kyčelní kost mamuta". Ale hlavně se Karousovi - společnými silami s patrioty svého sídliště - podařilo zachránit nejvýznačnějšího Triffida - plastiku Dálky v samotném centru Novodvorské. Bohužel po soše Chlupáče, který se tak líbil (hlavně to jméno) Michalovi, zbyl jen záznam ve filmové komedii a unikátní galérie ve Vyšných Ružbachách. Za vánočními smrčky se choulil další normalizační poklad - Tanec. Zatímco výzdoba ze zřejmě ušetřeného materiálu z Dálek na základce zůstala, místo veselé mozaiky zbylo po rekonstrukci další školy jen nudné okachličkované průčelí. Zamířili jsme ze sídliště do třešňového sadu. Ke stromečku. Ale ne k ledajakému. Pahýl uschlého stromu dovedl Pavel Karous do červené podoby, aby dokázal, že nejen čtyřprocentním uměním živ jest sochař. TAKový červený vánoční stromeček jsme ještě neměli, to musíme oslavit. Cukrovím, svařákem, šampusem, calvadosem a taky svíčkami, prskavkami a aspoň jednou koledou. Dobrá věc se podařilo, konečně se setmělo. Sklopýtali jsme okolo vesnického hřbitůvku ke Kunratickému potoku a vybaveni čelovkami se prodrali divočinou k obrovskému stolu. Čtyři talíře jsme nechali bez povšimnutí, ale jako místo pro odpal se Grande Sculpture hodila ohromně. Tak ještě udržet rovnováhu k Rovnováze a už jsme u Dominikánského dvora. Poslední normalizační plastiku u něj jsme náležitě poučeni hravě zařadili do čeledi Vetřelců. Ale co to? Vchod do hospody ve dvoře je zamčen. Naštěstí si nějaký střízlivý z našich řad všimnul zvonku. Vešli jsem do mobilní buňky a rázem jsme měli celou hospodu pro sebe. Prosvištěli jsme celé jídelní menu (slané brambůrky) a hlavně celý repertoár nabízených piv Zemského pivovaru. Blíží se slunovrat, sklenice, do které čepují Zemský slunovrat, se nápadně podobá spatřeným plastikám - to prostě nejde zůstat u jedné. Moc hezká vycházka. Ale příště dám víc na dobré rady dr. Šimsy.

    1) Reliéf na stanici Kačerov má rozměry 4x11 metrů. Všimli jste si ho někdy?     4) Železniční zastávka Praha-Kačerov byla otevřena před dvěma lety
    2) Elegantní, i když také nenápadná, je i prosklená stěna                                     5) Svezli jsme se do Krče
    3) Kašna v atriu stanice Kačerov                                                                           6) Kdysi věhlasné sanatorium doktora Šimsy

Vetřelci a volavky – Dnešní vycházka se bude věnovat normalizačnímu výtvarnému umění ve veřejném prostoru. Pojmenování zavedl Pavel Karous. Proč? To si řekneme později.

Stanice metra Kačerov - Slavnostní otevření prvního úseku metra se odehrálo 9. května 1974 v 9:19 hodin (tehdy v den výročí konce II. světové války) za účasti generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Gustava Husáka, který slavnostně přestřihl pásku ve stanici Kačerov. Výzdoba celého úseku metra se nesla ve znamení mramorové a žulové okázalosti. Výtvarná díla nesměla bránit plynulosti provozu, a proto byla umísťována většinou ve vestibulech nebo na úrovni uliční sítě. S Kačerovem jsou spojeni tři výtvarníci. Ostravský Vladislav Gajda (1925–2010) pokryl stěnu při vstupu k turniketům. Realizoval kamennou Reliéfní stěnu z hořického pískovce o rozměrech 3,6 x 11 metrů. Použil při tom novátorskou metodu, kdy odebíral část materiálu pomocí pneumatické pistole stříkající ostrý písek přes šablonu proti povrchu stěny. Úkolem Benjamina Hejlka (1924 – 1993) bylo elegantně zakrýt průhled z vestibulu metra na odstavnou plochu autobusů. Vytvořil poloprůsvitné okenní tabule s motivem levotočivých spirál složených z trojúhelných segmentů. Do dnešních dnů se zachovala pouze část skleněné výzdoby. Jiří Kryštůfek (1932) vytvořil v atriu kašnu, kterou ohradil mramorovou lavicí a do jejího středu umístil rozlomené poupě obepínající tryskající vodní sloupec. Poupě zvolil zřejmě jako metaforu rozpuku dívčího mládí, jelikož ho vždy fascinovala ženská figura na samém počátku puberty. To předvedl ve svých četných realizacích, např. sochou Dívka s holubicí na Náměstí Míru nebo Svlékáním v parku Folimanka.

Železniční zastávka Praha-Kačerov – Zastávka je v provozu od prosince 2014. Byla postavena na železniční trati Praha – Vrané nad Vltavou, která mezi stanicemi Praha-Spořilov a Praha-Krč podchází trasu metra v bezprostřední blízkosti stanice Kačerov. Vybudování tohoto přestupního uzlu má ulehčit MHD, případně nahradit přerušenou trasu C směrem do centra po železnici.

Šimsovo sanatorium, Sulická 120 - Na počátku 20. století zakoupil MUDr. Jan Šimsa od Tomáše Welza rozsáhlé pozemky v Dolní Krči a vybudoval tu nervové sanatorium. Rozlehlý areál je tvořen hlavní budovou podle projektu arch. Bohumila Černého, dokončenou roku 1910 ve stylu secese, několika vilami (Radost, Orient a Inka) a dalšími objekty většinou v novorenesančním stylu. Budovy obklopoval vzorně udržovaný park. Vznikl zde prestižní zdravotnický ústav, známý jako Šimsovo sanatorium. V mimořádné příloze k 38. číslu Zlatá Praha ze dne 10. června 1910 se mj. píše: "V Čechách ani Rakousku není druhého sanatoria, které by tak vyhovovalo svým zařízením potřebám obecenstva. Každá villa má svou zahradu, takže možné děliti nemocné nejen dle pohlaví, ale i stupně chorob a společenských kruhů. K dispozici jsou nádherné i skromněji zařízené pokoje. Všude je teplá i studená voda, elektrické osvětlení a ústřední topení. K účelům společenským jsou zde: velká jídelna, čítárna, herna, hudební salón, kulečník, dva kuželníky, hřiště. Pro zábavu hostí lázeňských pořádají se zábavné večírky, koncerty, představení, výlety do okolí Prahy, divadla." Podle těchto řádků nebe na zemi. Své neúčasti v tomto ústavu mohly pak litovat dva typy lidí: ti zdraví a nesolventní. Časopis Zlatá Praha pokračuje: "Velice důležitým činitelem léčebným je správná výživa či dieta. Abstinence od lihových nápojů vůbec jest v celém sanatoriu pro všechny závazná a bez obtíží se provádí se zárukou nejlepších výsledků. K pití se podávají minerální vody, ovocné šťávy, kyselé mléko, jogurt, nejvíce však dobrá studniční voda." Doktor Šimsa získal ve své době značnou proslulost jako psychiatr a ředitel blázince, především však svým bojem proti alkoholismu. Se Šimsou se znal i Josef Váchal, který doktora Šimsu a jeho sanatorium vylíčil ovšem po svém jako doktora Řimsu ve svém Krvavém románu. Za 1. světové války bylo sanatorium uzavřeno a po jejím skončení se dr. Šimsovi už nepodařilo na předválečnou činnost navázat. Ústav za státní podpory zakoupil Spolek československé ochrany matek a dětí a přeměnil je pro útočiště dětí do tří let a kojících matek. Po válce, kdy byl zabrán ústav Němci, byl opět navrácen svému účelu jako Kojenecký ústav. Ústav si zahrál i v Hříšných lidech města pražského v epizodě Případ lichého střevíce. Brzy ráno se vřítí do nemocnice luxusní automobil, řidič veze mladou dívku v bezvědomí. Nechá ji vyložit a ujíždí.

    1) Dr. Šimsa proslul svým bojem proti alkoholismu                                      4) A tak jsme tam hezky oslavili narozeniny
    2) Tomu navzdory byl přeobrazem dr. Řimsy z Krvavého románu               5) Divadlo v Krči po svém otevření v roce 1913
    3) U pomníku Obětem 1. světové války jsou lavičky                                     6) Když hráli v roce 1922 Gazdinu robu, byla natřískáno

Pomník Obětem 1. Světové války, Sulická – Částečně mezi stromy ukrytá a polozapomenutá připomínka padlých v první světové válce. Pomník nese nápis "Kdo vykoupili svobodu národa nezemřeli - žijí". Na podobných monumentech bývají uvedena konkrétní jména, zde však nic takového není. Pomník vytvořil Bohuslav Hlaváček v roce 1933.

Lesní divadlo v Krči, pod ulicí Nad Lesním divadlem – V roce 1913, tedy ve stejném roce jako vzniklo přírodní divadlo v Divoké Šárce s deseti tisíci sedadel, vzniklo Lesní divadlo v Krči. Divadlo bylo otevřeno z popudu majitele krčského sanatoria MUDr. Šimsy ve Velkém háji, na pozemcích Tomáše Welzla, majitele krčského zámku, dnešního hotelu Sv. Havel. První hrou zde byla Princezna Pampeliška Jaroslava Kvapila, hru sehrál samotný MUDr. Šimsa s ochotníky souboru Vlast. V době svého největšího rozkvětu v roce 1923 dokázalo divadlo pojmout 5 500 diváků, z toho 2 400 sedících Po ochotnících tu tři sezóny hráli profesionálové ze Švandova divadla. Lesní divadlo podnítilo vybudování přírodních divadel v Řevnicích (1915) a v Braníku (1925). Pak vše přerušila první světová válka, po válce v Krči hrála Červená sedma, ve které vystupoval třeba Ferenc Futurista se svým oblíbeným číslem Futuristická pohádka, která poukazovala na zklamání z popřevratových poměrů. V roce 1922 zde bylo zavedeno elektrické osvětlení a hrálo zde dokonce Národní divadlo Smetanovu Prodanou nevěstu. V té době se hrálo od května do září, o sobotách, nedělích a svátcích, mnohdy i vícekrát za den, pro děti i dospělé. Konal se zde i koncert České filharmonie s pěvcem Emilem Burianem. K dvacátému výročí vzniku Lesního divadla v roce 1933 zazněla v Krči opera Viléma Blodka V studni. V roce 1935 divadlo vyhořelo. Shořelo veškeré vybavení, kulisy, rekvizity i kostýmy. Novým zřizovatelem se stalo operetní Tylovo divadlo v Nuslích - Tyláček. A tak se krčským lesem rozléhala opereta Na tý louce zelený nebo Nedbalova Polská krev. Po válce zde hrávala Městská divadla pražských předměstí, konec divadla se ale blížil. Oficiálně bylo zrušeno v roce 1946, ale poslední představení se zde odehrálo 2. září 1950 - byla to Jiráskova Vojnarka. V roce 1958 byly zchátralé objekty divadla zbourány. Na místě dodnes zůstává jen betonová část jeviště a ve stráni jsou patrné lavičky hlediště. Celé divadlo pomalu pohlcuje okolní lesopark.

    1) Poslední představení zde bylo sehráno v září 1950                               4) Sloup Věry Janouškové stojí přímo u hlavní tepny Novodvorské
    2) Hlediště Lesního divadla zvolna pohlcuje les                                           5) A teď si, milí vycházkáři, vysvětlíme pojem Vetřelci a volavky
    3) Zbyla jen nápověda a orchestřiště                                                           6) Normalizační plastiky rozdělujem do různých čeledí

Fotoalbum vycházky...

Sloup, Novodvorská – Socha od Věry Janouškové (1922-2010). Socha je ze začátku 70. let, z období, kdy sochařka postupně opouští modelování a sochy spíše skládá z jednotlivých prvků. Její sochy jsou čisté a téměř bílé nefigurální motivy vytvořené z osinkocementu.

Sídliště Novodvorská – Je pojmenováno podle Nových dvorů v nedaleké osadě Lhotka. Jeho výstavba probíhala v letech 1964-1969, byly postaveny byty pro 12 500 obyvatel včetně kina Kosmos. Novodvorská patří mezi nejlepší česká sídliště. Nepostrádá lidské měřítko, má dostatek zeleně i dobrou vybavenost službami. Jeho autoři vycházeli z ideálů moderní architektury definovaných Le Corbusierem, jehož vliv je patrný především v deskovém domě v centru sídliště, který je vynesen na sloupech a přízemí je uvolněno pěším.

Čtyřprocentní umění - Od roku 1965 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Tento zákon zanikl v roce 1991. Ještě v době existence této kulturní politiky se pro označení výtvarných realizací v architektuře užíval výraz Čtyřprocentní umění. Tento zákon zajišťoval obrovské množství zakázek pro sochy ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť. Monumentální sochařství procházelo v období normalizace po velkém experimentálním kvasu 60. let tvůrčí stagnací. Na druhou stranu snad nikdy nebylo pořádáno tolik soutěží a nebylo tolik objednávek společenského charakteru. Stát tak zajišťoval lukrativní práci vystudovaným sochařům, čímž si chtěl získat jejich loajalitu a zároveň je použít ke své propagaci. Za zmínku stojí, že se tito privilegovaní sochaři byli svými undergroundovými kolegy nazýváni Sierralisté podle auta Ford Sierra. Sierra byla totiž tehdy v Tuzexu jedno z mála západních aut k dostání, které si tito šťastlivci za tyto mimořádně lukrativní zakázky pořizovali. V 70. a 80. letech jenom v Praze vzniklo na 2200 výtvarných realizací ve veřejném prostoru. Po roce 1991 do současnosti se osadilo pouze 56 nových. Pro nechuť většiny výtvarníků po roce 1968 zpracovávat politické náměty převládly v realizovaných projektech především neutrální figurativní motivy z prostředí rodiny, sportu, práce, stylizované náměty z flory a fauny a abstraktní dekorativní objekty. Komunistická strana Československa podprahově chápala, že by úplný návrat do socialistického realismu působil jako zhmotnění její diktátorské povahy. Z celkového objemu se prosadily propagandistické realizace tak ve výši pěti procent, naopak deset procent byly věci mimořádně odvážné - geniální, které svoji dobu, ale i dobu následující výrazně předčily.

Současné brutální zacházení i nevšímavost k těmto plastikám, přimělo sochaře Pavla Karouse k jejich systematické dokumentaci a popularizaci. „Totalitní umění mě svou nejednoznačností vždy přitahovalo. Tahle díla Češi obvykle považují souhrnně za komunistický brak“, ale Karous je vytrvale hájí a dodává, že z českých měst dnes nepozorovaně mizí vinou vandalismu, rzi a nešetrných rekonstrukcí výjimečná díla. Pro zjednodušení roztřídil plastiky z tohoto období do několika stále se opakujících typů, kterým dal pro usnadnění pracovní názvy často převzaté z lidové slovesnosti.

„Ztratila klíče“ – Kamenné realistické akty dívky sedící v dřepu. Postoj vycházel z tvaru bloku koupeného pískovce, sochař v rámci optimalizace práce a maximálního využití materiálu vtěsnal tyto nahé nezletilé dívky do krychle, ne náhodou tyto sochy pak působí skličujícím pedofilním dojmem.

„Kyčelní kost mamuta“ - Betonové či z umělého kamene vytvořené abstraktní plastiky s konvexními a konkávními plochami s průniky, které byly silně inspirované tvaroslovím kostí, mořských vyplavenin, podle tehdy populárního anglického sochaře Henryho Moora. Abstraktní plastika snadno prošla schvalovací komisí třeba jako dětská prolézačka. Angličan Henry Moore byl pro československé sochařství bezednou inspirační studnicí. Byl tolerován jako socialista s dobrým původem (jeho otec byl irský horník) a z jeho práce vyzdvihovali především jeho pozdější návrat k humanismu a figuraci. Moorovy oblíbené motivy ležící matky s dítětem byly u nás mnohokrát napodobovány.

„Vetřelci“ – Sochy vejcovitých forem, vajíčko jako symbol plodnosti, měly evokovat optimistickou náladu nového života na tehdy vznikajících sídlištích. Tyto sochy ale pro svou modelaci na tisíc způsobů pukající, zauzlovanou a rozfázovanou v pohybu, často s vnitřním, skrytým prostorem, působí spíše depresivním parazitickým než obtěžkaným dojmem. Proto je omladina nazvala Vetřelci, tyto ovoidické skulptury totiž nápadně připomínají kokony mimozemských příšer z amerického sci-fi filmu Alien z roku 1979. První a nejkvalitnější „vetřelci“, jsou od sochařky Evy Kmentové. Patří mezi ně Plod, Semeno a slavné Lidské vejce.

„Volavky“ - Je neuvěřitelné, jaké oblibě se těšily plastiky vodních ptáků, rafinovaně kombinované s vodními nádržemi a kašnami. Kořeny této obsese sahají až do roku 1958, kdy Vincenc Vingler pro Československý pavilon na výstavě v Bruselu vytvořil minimalistickou sochu Pták. Princip sochy vodního ptáka spojený s bazénkem, následně několikrát použil pro architekturu různých sídlišť a inspiroval tím i mnoho jiných. Je zřejmé, že záliba v elegantních tvarech vodních ptáků je podmíněna nejen fascinací zvířecí morfologií. Ale byl to i způsob, jak se obejít bez figury, jíž by se autor příliš propagandisticky zadal. Není nezajímavé připomenout, jak se Vincenc Vingler v roce 1949 vyhnul účasti v soutěži na Stalinův pomník, když členům Svazu vysvětlil, že vzhledem k tomu, že aktuálně pracuje na sérii portrétů opic v pražské ZOO, nepokládá za vhodné, aby ve svém ateliéru zpracovával současně i takovou úlohu, jakou je památník velkého generalissima. Smutné je, že pro naprostý nezájem současných kompetentních úřadů donedávna hustě osazené volavky často končí ve sběrnách drahých kovů. Pro své subtilní provedení, jsou totiž snadno odcizitelné. Plameňáci dokonce stojí jen jedné noze.

„Triffidi“ - Surrealistické, vertikální, většinou osově symetrické kašny, větrací komíny apod. vytvořené z kombinovaných materiálů. Triffidi jsou v abstraktním dekorativním stylu Brusel, a snadno by zapadli do kulis zahraničních sci-fi filmů z 60. let. Při troše fantazie si můžeme představit, že to jsou lidožravé rostliny z apokalyptického románu Den Triffidů Johna Wyndhama, který u nás vyšel v roce 1972. Vzácně můžeme objevit na svou dobu originální objekty od dodnes uznávaných velmi kvalitních autorů: Jedním z nich jsou Dálky Jiřího Nováka z roku 1969.

    1) Triffid Dálky Jiřího Nováka                                                                       4) První socha v lomu ve Vyšných Ružbachách byla Chlupáčova Brána
    2) Zamyšlen Miroslava Chlupáče byl bohužel odstraněn                             5) Areál ve Vyšných Ružbachách v létě na Slovenských horách
    3) Zahrál si v komedii Brácha za všechny peníze                                         6) Chlupáčův Plavec plave nad vchodem do bazénu v Podolí až do dneška

Dálky, Novodvorská - Díla pro Novodvorskou byla vybírána a zpracovávána již od roku 1963 a umísťována při dokončování sídliště v letech 1968-1970. Nejvýraznější a ve finále i nejnákladnější realizací na Novodvorské je z výtvarných děl právě fontána Dálky, umístěná v bazénku v hlavním centru sídliště. Je složena z pěti tepaných plechových hliníkových prvků nasazených na volně otočných hřídelích. Jedná se o první kinetickou plastiku instalovanou ve veřejném prostoru ve střední Evropě. Sídliště je staré 50 let a za tu dobu bylo mnohokrát nevhodně opravováno. Nešťastné rekonstrukce se týkaly především veřejných prostor. Vyložená genocida se pak chystala z pohledu sídlištní plastiky až zcela nedávno. Návrh z roku 2008 totiž počítal s odstraněním veškeré sochařské výzdoby, včetně Dálek. Sochař Pavel Karous zmobilizoval odbornou i laickou veřejnost za pomoci petice jeho projektu Vetřelci a volavky. Nostalgii po výjimečném díle projevili i obyvatelé sídliště a všichni společně zažádali o zapsání díla mezi státem chráněné kulturní památky. Nakonec bylo genius loci zachováno. Nového řešení se ujal architekt Jan Nedvěd, který unikátní plastiky opět přirozeně zapojil do veřejného prostoru. Své řešení konzultoval s původními autory sídliště Alešem Bořkovcem a Vladimírem Ježkem i se sochařem Jiřím Novákem. Bazén, nechal obložit chromovou mozaikou, která umocňuje třpyt vodní hladiny.

Zamyšlen, před KC Novodvorská - Zhruba 1,2 metru vysoká figura tesaná v hrubém travertinu od Miroslava Chlupáče byla umístěna před internátem na náměstí hlavního centra. Představuje sedící postavu a je variantou autorovy mramorové sochy ze začátku 60-tých let. Miroslav Chlupáč se narodil v roce 1920. Nejprve začal studovat medicínu, ale po uzavření vysokých škol se vyučil na kamenosochaře. Po válce absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V roce 1964 inicioval společně se slovenským sochařem Rudolfem Uhrem první čs. sochařské sympozium ve Vyšných Ružbachách s významnou mezinárodní účastí. V travertinovém lomu vytvořili první skulptury a o rok později se konal první oficiální ročník sympózia. Za 26 let vzniklo v areálu kamenolomu unikátní galérie 104 kamenných soch od umělců ze čtrnácti zemí. Areál Mezinárodního sochařského sympózia ve Vyšných Ružbachách byl v roce 1997 vyhlášen kulturní památkou. Nástupem normalizace byla pro jeho „politickou nespolehlivost“ většina jeho prací pro prestižní architektonické projekty a metro, přerušena. Například Trojice figur, které byly původně určeny pro Leninovu (dnešní Evropskou) třídu nebyly osazeny, a až v roce 1984 byly umístěny v pražské ZOO. Miroslav Chlupáč se posléze oficiálně živil jako topič a koncem 70. let mu bylo povoleno restaurování. Přesto má z dnešního pohledu v 70. a 80. letech mnoho realizací v architektuře, což dokazuje nejednotnost tehdejších cenzorů. Vytvořil řadu soch v zahraničí i Čechách, jeho monumentální nekompromisní sochy pro architekturu patří mezi nejlepší v československé moderně druhé poloviny 20. století. Miloslav Chlupáč pracoval doslova do posledního dne ve svém ateliéru v Kobylisích, kde zemřel v roce 2008. Sochy bohužel z veřejných prostorů často mizí při rekonstrukcích okolních staveb. Tato byla odstraněna v roce 2013, takže ji lze spatřit jen v archivech či ve filmu Brácha za všechny peníze.

    1) Tanec Ladislava Kovaříka se krčí mezi Albertem a hospodou               4) Keramický reliéf Zdeňka Šimka lze spatřit už jen na archivních snímcích
    2) Další realizace Jiřího Nováka Vazby se dochovala                                 5) Základka po rekonstrukci
    3) Přežily i lehce zubožené keramické sloupky Aleny Kroupové                 6) Plastika Pavla Karouse Hmyzí město v sobě ukrývá uschlou třešeň

Tanec, Jílovská - V polovině 60. let experimentoval sochař a horolezec Valerián Karoušek s množstvím materiálů. Do některých svých plastik zasazoval přímo neopracované přírodní kameny, například do reliéfu ve škole Nad Štolou. Hory se mu nakonec staly osudnými, když zemřel v roce 1971 v Peru na horolezecké výpravě pod Huascaránem. Nedokončil tak ani svou realizaci na sídlišti Novodvorská. Na její místo bylo umístěno náhradní dílo Ladislava Kovaříka Tanec z roku 1967.

Vazby, ZŠ v ulici Filosofská – Na Novodvorské se Jiří Novák dostal ještě k druhé realizaci, zpracování průčelí školy. Dílo s názvem Vazby je pojato podobnou technikou jako plastika fontány. Reliéf s dobovou inspirací vědou a vesmírem je koncipován v monumentální formě. Sám autor před dílem poznamenal, že je třeba uznat, že nebyl troškař. Po okupaci se stal sochařem non grata, a tak si zřídil si venkovní restaurátorský ateliér u hruboskalského pivovaru, kam dojížděl od roku 1972. V přesvědčení, že mnoho soch za posledních padesát let bylo zničeno, o ty zbylé bychom se měli náležitě postarat, procházely na Hrubé Skále pod jeho rukama desítky kamenných artefaktů ze širokého okolí. Ve věku 73 let opracoval 44 tunový blok pískovce do desetitunové dokonalé kopie Braunova sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě. O dva roky později, v roce 1997 vyhotovil kopie deseti soch z kamenného mostu na Valdštejně, zatímco restaurované originály byly uloženy do místní kaple. V roce 2002 zachránil unikátní jezdeckou sochu sv. Jiří před Kopicovou rychtou v Kacanovech-Vrchách. Originál je uložen v Muzeu Českého ráje v Turnově, zatímco v plenéru si desítky turistů včetně cyklistů z Milíčevsi obdivují Novákovu zdařilou kopii.

Keramické sloupky, Vavřenova - Alena Kroupová se věnovala uplatnění průmyslové keramiky, porcelánu a kameniny ve veřejném prostoru, zahradní i městské architektuře. Na sídlišti Novodvorská instalovala dekorativní stěnu ze sloupků osazenou glazovanými keramickými prvky dvou barev, tvořící zákoutí vedlejšího centra.

ZŠ Jílovská - V roce 1967 realizoval Zdeněk Šimek keramický reliéf na průčelí základní školy Jílovská. Hravý motiv s vynikající kompozicí a příjemnou barevností byl bohužel odstraněn v roce 2005, bezdůvodně v rámci rekonstrukce školy. Nahradil ho béžový povrch holého průčelí. Zdeněk Šimek (1927-1970) se od poloviny 60. let zaměřil spíše na kamenné skulptury sumárního tvaru. Na vrchu Gothard v Hořicích stojí jeho pískovcová Hladina (1966). Vápencová socha Mobilit (1967) nalezla umístění před budovou PVT v Praze 4. Socha Jako hrozny jsme lisováni (1969) je přímou reakcí na okupaci v srpnu 1968 a zároveň nejzávažnějším dílem autora. Vnučka Zdeňka Šimka Josefina Jonášová jde ve šlépějích svého děda, ovšem s výtvarnou invencí a fantazií nové generace. Vystavuje od roku 2006. Nejvíce na sebe upoutala pozornost pomalováním podchodu Ládví pandami v létě 2015.

VÚST, Novodvorská - Výzkumný ústav pro sdělovací techniku A. S. Popova státního podniku Tesla zde stál už před stavbou sídliště. Výzkumný ústav byl zrušen a jeho bývalý areál nyní slouží jako kancelářské centrum a východní část byla přebudována na obchodní centrum Novodvorská Plaza.

Hmyzí město, Pavel Karous - Plastika stojí od roku 2015 na území lesní školky Rozárka, v bývalém zarostlém třešňovém sadu pod Jiráskovou čtvrtí. Jeho realizace je zřejmě dočasná. Pozemek o půdorysu 50 x 500 metrů je totiž soukromý – původní majitel dal věcné břemeno, že se na něm nesmí 100 let stavět. A břemeno vyprší v roce 2026. Kulatý průřez třešně je obložen dřevěnými prkny tak, že konstrukce z prken opisuje kulatinu uschlého stromu do čtvercových profilů. Vnitřek plastiky stejně jako uschlé stromy slouží jako přirozený prostor pro hmyz. Příběhy „ze života hmyzu“ mohou návštěvníci sadu pozorovat pomocí otevíratelných okýnek.

    1) Karousův strom nám posloužil jako vánoční stromeček                          4) Rovnováha ve stínu billboardu
    2) Venkovský hřbitov ve stráni nad Braníkem                                             5) Tady vystačilo čtyřprocentní umění na portál paneláku
    3) Knížákův obrstůl a náš šampus                                                               6) Dominikánský dvůr snad čekají lepší časy

Branický Hřbitov Vrbova 36 – Téměř venkovský hřbitov leží ve svahu nad Vrbovou ulicí. Byl založen branickým starostou na konci 19. století.

Stůl, Bezová - Stůl o rozměrech 1,6 x 6 x 6 metrů od Milana Knížáka byl odhalen v roce 2005. Předtím byla plastika vystavena na Václavském náměstí v rámci výstavy Sculpture Grand, kterou sponzorovala společnost Subterra. Tato společnost pak zhotovila sochu před svým sídlem z litého betonu. Tvar kvádru tvořící podstavec stolu, na němž je deska se čtyřmi talíři a čtyřmi lžícemi. Kolem stolu jsou umístěny čtyři židle v podobě krychlí.

Barrandovský most - Varianta šikmého přemostění Vltavy od Jiřího Hejnice, Pavla Tripala a architekta Karla Filsaka byla vybrána v roce 1976. Stavba byla zahájena v roce 1978, jižní polovina byla zprovozněna v roce 1983, severní až v roce 1988. Most původně nesl jméno Antonína Zápotockého a měla ho zdobit i jeho socha. Nakonec byly na předmostích v roce 1989 umístěny dvě ohromné betonové plastiky sochaře Josefa Klimeše, na pravém břehu Rovnováha a na levém jsou dvě betonové mísy, zvané lidově Hroší lázeň.

Rovnováha - Jak připomíná historik architektury Rostislav Švácha, lze „vyslovit obdiv architektům i sochaři, jak důsledně ignorovali politické zasvěcení.“ Rovnováha má představovat tvar břehů Vltavy v Praze - pozvolný směrem do Krče a strmý k Barrandovu. Josef Klimeš (narozený v roce 1928) se významně prosadil jako třicetiletý, když jeho železná plastika Každý má právo na vzdělání ze vstupní haly československého pavilonu na Expo 58 v Bruselu získala nejvyšší ocenění Grand Prix. Sochař se zabýval realizacemi pro architekturu od šedesátých let. Mezi autory druhé poloviny 20. století má snad nejvíce děl umístěných ve veřejném prostoru. „Za bolševika bylo obvyklé, že si architekt vybíral sochaře. Spolupracoval jsem s Karlem Filsakem. Ten byl hodně činný, a tak mám svých realizací docela dost,“ vysvětluje výtvarník. Mezi jeho nejznámější díla patří právě Rovnováha, která je svými rozměry 6 x 14 metrů jednou z největších v Česku, Oblé kameny (1977) u karlovarského hotelu Thermal nebo Řeka (1984) u stanice metra Holešovice. Klimešova bronzová socha Pohár byla v roce 1990 vybrána jako dar papeži Janu Pavlu II. při jeho první návštěvě Prahy. Sochař bydlí v Praze na Veleslavíně, nedaleko od zimního stadionu Hvězda. Zde hrál čtyřicet let hokej v amatérském týmu Paleta vlasti složeném jen z výtvarníků. Po revoluci chtěli kreativci na Rovnováhu pověsit auta, ale Klimeš je hnal holí – nepotřebuje peníze, ale uznání. Nakonec ale byl přímo před sochu stejně umístěn obrovský billboard. Když se tak stalo, vylezli malíři horolezci na billboard a nasměrovali světla místo na billboard na Rovnováhu. A zároveň se těšili na soud, jak budou moct vypovídat, že billboard przní umělecké dílo. Ale stojan údajně nikomu nepatří a tak není, kdo by je žaloval. Billboard stojí před Rovnováhou nadále.

Portál, Na Mlejnku – Tady 4% umění vystačilo na vstupní portál paneláku. Autorem je Ladislav Kovařík, autor Tance na sídlišti Novodvorská. Portál vznikl v roce 1970.

Dominikánský dvůr, Branická 44 - Barokní objekt byl postaven v polovině 17. století na čtyřkřídlém půdorysu. Původně to býval dominikánský dvůr a pivovar. Od roku 1853 byl pivovar pronajímán. V 60. letech 19. století proběhly renovační práce, kdy byl postaven nový anglický hvozd, spilka a varna. O rok později vznikl v Braníku nový velkokapacitní pivovar pražských sládků, který znamenal likvidaci tohoto pivovaru. Poslední nájemce je zaznamenán v roce 1907. V přízemí je kaple sv. Kříže s hodnotnou štukovou výzdobou. Monumentální forma dvora s arkádovým nádvořím nasvědčuje, že se původně jednalo o letohrádek. Pozoruhodný je pískovcový reliéf ukřižovaného Ježíše v průčelí věže.

    1) Plastika u Dominikánského dvora je bezpochyby vetřelec                       4) Ale vevnitř je docela útulno
    2) Pronikli jsme do dvora                                                                               5) Celý sortiment Zemského pivovaru
    3) Hospoda se ukrývá v mobilní buňce                                                         6) Budoucnost Dominikánského dvora je zářivá, alespoň na plánech

Plastika, Ke Krči – Před obchoďákem Penny je typický představitel normalizačního umění. Autor plastiky z kamene je neznámý, ale Pavel Karous by dílo určitě zařadil mezi vetřelce.

Dominikánský dvůr - Ke konci roku 2014 získal Dominikánský dvůr do dlouhodobého pronájmu na 50 let Zemský pivovar. Jeho cílem je vrátit do Braníku řemeslnou výrobu piva po více než 115 letech. Vznik pivovaru se datuje do roku 1626. Zemský pivovar zde chce nyní vybudovat pivovar, restauraci/hospodu a pivní lázeňský hotel. V současné době se pracuje na získání všech potřebných povolení pro rekonstrukci. Zatím je zde otevřena provizorní Zemská hospůdka, a to každý den – 16-24 hod. viz www.facebook.com/Dominikansky.dvur

« NAHORU

TOPlist