Dorazili jsme do centra sídliště Novodvorská. Tady nastal ten pravý čas vysvětlit název vycházky. Sochař Pavel Karous roztřídil plastiky z dob normalizace do pracovních názvů a typické představitele jsme si na jeho mapě Prahy i názorně ukázali. Největší úspěch slavily "Ztratila klíče", "Volavky" na jedné noze a "Kyčelní kost mamuta". Ale hlavně se Karousovi - společnými silami s patrioty svého sídliště - podařilo zachránit nejvýznačnějšího Triffida - plastiku Dálky v samotném centru Novodvorské. Bohužel po soše Chlupáče, který se tak líbil (hlavně to jméno) Michalovi, zbyl jen záznam ve filmové komedii a unikátní galérie ve Vyšných Ružbachách. Za vánočními smrčky se choulil další normalizační poklad - Tanec. Zatímco výzdoba ze zřejmě ušetřeného materiálu z Dálek na základce zůstala, místo veselé mozaiky zbylo po rekonstrukci další školy jen nudné okachličkované průčelí. Zamířili jsme ze sídliště do třešňového sadu. Ke stromečku. Ale ne k ledajakému. Pahýl uschlého stromu dovedl Pavel Karous do červené podoby, aby dokázal, že nejen čtyřprocentním uměním živ jest sochař. TAKový červený vánoční stromeček jsme ještě neměli, to musíme oslavit. Cukrovím, svařákem, šampusem, calvadosem a taky svíčkami, prskavkami a aspoň jednou koledou. Dobrá věc se podařilo, konečně se setmělo. Sklopýtali jsme okolo vesnického hřbitůvku ke Kunratickému potoku a vybaveni čelovkami se prodrali divočinou k obrovskému stolu. Čtyři talíře jsme nechali bez povšimnutí, ale jako místo pro odpal se Grande Sculpture hodila ohromně. Tak ještě udržet rovnováhu k Rovnováze a už jsme u Dominikánského dvora. Poslední normalizační plastiku u něj jsme náležitě poučeni hravě zařadili do čeledi Vetřelců. Ale co to? Vchod do hospody ve dvoře je zamčen. Naštěstí si nějaký střízlivý z našich řad všimnul zvonku. Vešli jsem do mobilní buňky a rázem jsme měli celou hospodu pro sebe. Prosvištěli jsme celé jídelní menu (slané brambůrky) a hlavně celý repertoár nabízených piv Zemského pivovaru. Blíží se slunovrat, sklenice, do které čepují Zemský slunovrat, se nápadně podobá spatřeným plastikám - to prostě nejde zůstat u jedné. Moc hezká vycházka. Ale příště dám víc na dobré rady dr. Šimsy.

Vetřelci a volavky – Dnešní vycházka se bude věnovat normalizačnímu výtvarnému umění ve veřejném prostoru. Pojmenování zavedl Pavel Karous. Proč? To si řekneme později.

Stanice metra Kačerov - Slavnostní otevření prvního úseku metra se odehrálo 9. května 1974 v 9:19 hodin (tehdy v den výročí konce II. světové války) za účasti generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Gustava Husáka, který slavnostně přestřihl pásku ve stanici Kačerov. Výzdoba celého úseku metra se nesla ve znamení mramorové a žulové okázalosti. Výtvarná díla nesměla bránit plynulosti provozu, a proto byla umísťována většinou ve vestibulech nebo na úrovni uliční sítě. S Kačerovem jsou spojeni tři výtvarníci. Ostravský Vladislav Gajda (1925–2010) pokryl stěnu při vstupu k turniketům. Realizoval kamennou Reliéfní stěnu z hořického pískovce o rozměrech 3,6 x 11 metrů. Použil při tom novátorskou metodu, kdy odebíral část materiálu pomocí pneumatické pistole stříkající ostrý písek přes šablonu proti povrchu stěny. Úkolem Benjamina Hejlka (1924 – 1993) bylo elegantně zakrýt průhled z vestibulu metra na odstavnou plochu autobusů. Vytvořil poloprůsvitné okenní tabule s motivem levotočivých spirál složených z trojúhelných segmentů. Do dnešních dnů se zachovala pouze část skleněné výzdoby. Jiří Kryštůfek (1932) vytvořil v atriu kašnu, kterou ohradil mramorovou lavicí a do jejího středu umístil rozlomené poupě obepínající tryskající vodní sloupec. Poupě zvolil zřejmě jako metaforu rozpuku dívčího mládí, jelikož ho vždy fascinovala ženská figura na samém počátku puberty. To předvedl ve svých četných realizacích, např. sochou Dívka s holubicí na Náměstí Míru nebo Svlékáním v parku Folimanka.

Železniční zastávka Praha-Kačerov – Zastávka je v provozu od prosince 2014. Byla postavena na železniční trati Praha – Vrané nad Vltavou, která mezi stanicemi Praha-Spořilov a Praha-Krč podchází trasu metra v bezprostřední blízkosti stanice Kačerov. Vybudování tohoto přestupního uzlu má ulehčit MHD, případně nahradit přerušenou trasu C směrem do centra po železnici.

Šimsovo sanatorium, Sulická 120 - Na počátku 20. století zakoupil MUDr. Jan Šimsa od Tomáše Welza rozsáhlé pozemky v Dolní Krči a vybudoval tu nervové sanatorium. Rozlehlý areál je tvořen hlavní budovou podle projektu arch. Bohumila Černého, dokončenou roku 1910 ve stylu secese, několika vilami (Radost, Orient a Inka) a dalšími objekty většinou v novorenesančním stylu. Budovy obklopoval vzorně udržovaný park. Vznikl zde prestižní zdravotnický ústav, známý jako Šimsovo sanatorium. V mimořádné příloze k 38. číslu Zlatá Praha ze dne 10. června 1910 se mj. píše: "V Čechách ani Rakousku není druhého sanatoria, které by tak vyhovovalo svým zařízením potřebám obecenstva. Každá villa má svou zahradu, takže možné děliti nemocné nejen dle pohlaví, ale i stupně chorob a společenských kruhů. K dispozici jsou nádherné i skromněji zařízené pokoje. Všude je teplá i studená voda, elektrické osvětlení a ústřední topení. K účelům společenským jsou zde: velká jídelna, čítárna, herna, hudební salón, kulečník, dva kuželníky, hřiště. Pro zábavu hostí lázeňských pořádají se zábavné večírky, koncerty, představení, výlety do okolí Prahy, divadla." Podle těchto řádků nebe na zemi. Své neúčasti v tomto ústavu mohly pak litovat dva typy lidí: ti zdraví a nesolventní. Časopis Zlatá Praha pokračuje: "Velice důležitým činitelem léčebným je správná výživa či dieta. Abstinence od lihových nápojů vůbec jest v celém sanatoriu pro všechny závazná a bez obtíží se provádí se zárukou nejlepších výsledků. K pití se podávají minerální vody, ovocné šťávy, kyselé mléko, jogurt, nejvíce však dobrá studniční voda." Doktor Šimsa získal ve své době značnou proslulost jako psychiatr a ředitel blázince, především však svým bojem proti alkoholismu. Se Šimsou se znal i Josef Váchal, který doktora Šimsu a jeho sanatorium vylíčil ovšem po svém jako doktora Řimsu ve svém Krvavém románu. Za 1. světové války bylo sanatorium uzavřeno a po jejím skončení se dr. Šimsovi už nepodařilo na předválečnou činnost navázat. Ústav za státní podpory zakoupil Spolek československé ochrany matek a dětí a přeměnil je pro útočiště dětí do tří let a kojících matek. Po válce, kdy byl zabrán ústav Němci, byl opět navrácen svému účelu jako Kojenecký ústav. Ústav si zahrál i v Hříšných lidech města pražského v epizodě Případ lichého střevíce. Brzy ráno se vřítí do nemocnice luxusní automobil, řidič veze mladou dívku v bezvědomí. Nechá ji vyložit a ujíždí.

Lesní divadlo v Krči, pod ulicí Nad Lesním divadlem – V roce 1913, tedy ve stejném roce jako vzniklo přírodní divadlo v Divoké Šárce s deseti tisíci sedadel, vzniklo Lesní divadlo v Krči. Divadlo bylo otevřeno z popudu majitele krčského sanatoria MUDr. Šimsy ve Velkém háji, na pozemcích Tomáše Welzla, majitele krčského zámku, dnešního hotelu Sv. Havel. První hrou zde byla Princezna Pampeliška Jaroslava Kvapila, hru sehrál samotný MUDr. Šimsa s ochotníky souboru Vlast. V době svého největšího rozkvětu v roce 1923 dokázalo divadlo pojmout 5 500 diváků, z toho 2 400 sedících Po ochotnících tu tři sezóny hráli profesionálové ze Švandova divadla. Lesní divadlo podnítilo vybudování přírodních divadel v Řevnicích (1915) a v Braníku (1925). Pak vše přerušila první světová válka, po válce v Krči hrála Červená sedma, ve které vystupoval třeba Ferenc Futurista se svým oblíbeným číslem Futuristická pohádka, která poukazovala na zklamání z popřevratových poměrů. V roce 1922 zde bylo zavedeno elektrické osvětlení a hrálo zde dokonce Národní divadlo Smetanovu Prodanou nevěstu. V té době se hrálo od května do září, o sobotách, nedělích a svátcích, mnohdy i vícekrát za den, pro děti i dospělé. Konal se zde i koncert České filharmonie s pěvcem Emilem Burianem. K dvacátému výročí vzniku Lesního divadla v roce 1933 zazněla v Krči opera Viléma Blodka V studni. V roce 1935 divadlo vyhořelo. Shořelo veškeré vybavení, kulisy, rekvizity i kostýmy. Novým zřizovatelem se stalo operetní Tylovo divadlo v Nuslích - Tyláček. A tak se krčským lesem rozléhala opereta Na tý louce zelený nebo Nedbalova Polská krev. Po válce zde hrávala Městská divadla pražských předměstí, konec divadla se ale blížil. Oficiálně bylo zrušeno v roce 1946, ale poslední představení se zde odehrálo 2. září 1950 - byla to Jiráskova Vojnarka. V roce 1958 byly zchátralé objekty divadla zbourány. Na místě dodnes zůstává jen betonová část jeviště a ve stráni jsou patrné lavičky hlediště. Celé divadlo pomalu pohlcuje okolní lesopark.

Fotoalbum vycházky...

Sloup, Novodvorská – Socha od Věry Janouškové (1922-2010). Socha je ze začátku 70. let, z období, kdy sochařka postupně opouští modelování a sochy spíše skládá z jednotlivých prvků. Její sochy jsou čisté a téměř bílé nefigurální motivy vytvořené z osinkocementu.

Sídliště Novodvorská – Je pojmenováno podle Nových dvorů v nedaleké osadě Lhotka. Jeho výstavba probíhala v letech 1964-1969, byly postaveny byty pro 12 500 obyvatel včetně kina Kosmos. Novodvorská patří mezi nejlepší česká sídliště. Nepostrádá lidské měřítko, má dostatek zeleně i dobrou vybavenost službami. Jeho autoři vycházeli z ideálů moderní architektury definovaných Le Corbusierem, jehož vliv je patrný především v deskovém domě v centru sídliště, který je vynesen na sloupech a přízemí je uvolněno pěším.

Čtyřprocentní umění - Od roku 1965 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Tento zákon zanikl v roce 1991. Ještě v době existence této kulturní politiky se pro označení výtvarných realizací v architektuře užíval výraz Čtyřprocentní umění. Tento zákon zajišťoval obrovské množství zakázek pro sochy ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť. Monumentální sochařství procházelo v období normalizace po velkém experimentálním kvasu 60. let tvůrčí stagnací. Na druhou stranu snad nikdy nebylo pořádáno tolik soutěží a nebylo tolik objednávek společenského charakteru. Stát tak zajišťoval lukrativní práci vystudovaným sochařům, čímž si chtěl získat jejich loajalitu a zároveň je použít ke své propagaci. Za zmínku stojí, že se tito privilegovaní sochaři byli svými undergroundovými kolegy nazýváni Sierralisté podle auta Ford Sierra. Sierra byla totiž tehdy v Tuzexu jedno z mála západních aut k dostání, které si tito šťastlivci za tyto mimořádně lukrativní zakázky pořizovali. V 70. a 80. letech jenom v Praze vzniklo na 2200 výtvarných realizací ve veřejném prostoru. Po roce 1991 do současnosti se osadilo pouze 56 nových. Pro nechuť většiny výtvarníků po roce 1968 zpracovávat politické náměty převládly v realizovaných projektech především neutrální figurativní motivy z prostředí rodiny, sportu, práce, stylizované náměty z flory a fauny a abstraktní dekorativní objekty. Komunistická strana Československa podprahově chápala, že by úplný návrat do socialistického realismu působil jako zhmotnění její diktátorské povahy. Z celkového objemu se prosadily propagandistické realizace tak ve výši pěti procent, naopak deset procent byly věci mimořádně odvážné - geniální, které svoji dobu, ale i dobu následující výrazně předčily.

Současné brutální zacházení i nevšímavost k těmto plastikám, přimělo sochaře Pavla Karouse k jejich systematické dokumentaci a popularizaci. „Totalitní umění mě svou nejednoznačností vždy přitahovalo. Tahle díla Češi obvykle považují souhrnně za komunistický brak“, ale Karous je vytrvale hájí a dodává, že z českých měst dnes nepozorovaně mizí vinou vandalismu, rzi a nešetrných rekonstrukcí výjimečná díla. Pro zjednodušení roztřídil plastiky z tohoto období do několika stále se opakujících typů, kterým dal pro usnadnění pracovní názvy často převzaté z lidové slovesnosti.

„Ztratila klíče“ – Kamenné realistické akty dívky sedící v dřepu. Postoj vycházel z tvaru bloku koupeného pískovce, sochař v rámci optimalizace práce a maximálního využití materiálu vtěsnal tyto nahé nezletilé dívky do krychle, ne náhodou tyto sochy pak působí skličujícím pedofilním dojmem.

„Kyčelní kost mamuta“ - Betonové či z umělého kamene vytvořené abstraktní plastiky s konvexními a konkávními plochami s průniky, které byly silně inspirované tvaroslovím kostí, mořských vyplavenin, podle tehdy populárního anglického sochaře Henryho Moora. Abstraktní plastika snadno prošla schvalovací komisí třeba jako dětská prolézačka. Angličan Henry Moore byl pro československé sochařství bezednou inspirační studnicí. Byl tolerován jako socialista s dobrým původem (jeho otec byl irský horník) a z jeho práce vyzdvihovali především jeho pozdější návrat k humanismu a figuraci. Moorovy oblíbené motivy ležící matky s dítětem byly u nás mnohokrát napodobovány.

„Vetřelci“ – Sochy vejcovitých forem, vajíčko jako symbol plodnosti, měly evokovat optimistickou náladu nového života na tehdy vznikajících sídlištích. Tyto sochy ale pro svou modelaci na tisíc způsobů pukající, zauzlovanou a rozfázovanou v pohybu, často s vnitřním, skrytým prostorem, působí spíše depresivním parazitickým než obtěžkaným dojmem. Proto je omladina nazvala Vetřelci, tyto ovoidické skulptury totiž nápadně připomínají kokony mimozemských příšer z amerického sci-fi filmu Vetřelec (Alien) z roku 1979. První a nejkvalitnější „vetřelci“, jsou od sochařky Evy Kmentové. Patří mezi ně Plod, Semeno a slavné Lidské vejce.

„Volavky“ - Je neuvěřitelné, jaké oblibě se těšily plastiky vodních ptáků, rafinovaně kombinované s vodními nádržemi a kašnami. Kořeny této obsese sahají až do roku 1958, kdy Vincenc Vingler pro Československý pavilon na výstavě v Bruselu vytvořil minimalistickou sochu Pták. Princip sochy vodního ptáka spojený s bazénkem, následně několikrát použil pro architekturu různých sídlišť a inspiroval tím i mnoho jiných. Je zřejmé, že záliba v elegantních tvarech vodních ptáků je podmíněna nejen fascinací zvířecí morfologií. Ale byl to i způsob, jak se obejít bez figury, jíž by se autor příliš propagandisticky zadal. Není nezajímavé připomenout, jak se Vincenc Vingler v roce 1949 vyhnul účasti v soutěži na Stalinův pomník, když členům Svazu vysvětlil, že vzhledem k tomu, že aktuálně pracuje na sérii portrétů opic v pražské ZOO, nepokládá za vhodné, aby ve svém ateliéru zpracovával současně i takovou úlohu, jakou je památník velkého generalissima. Smutné je, že pro naprostý nezájem současných kompetentních úřadů donedávna hustě osazené volavky často končí ve sběrnách drahých kovů. Pro své subtilní provedení, jsou totiž snadno odcizitelné. Plameňáci dokonce stojí jen jedné noze.

„Triffidi“ - Surrealistické, vertikální, většinou osově symetrické kašny, větrací komíny apod. vytvořené z kombinovaných materiálů. Triffidi jsou v abstraktním dekorativním stylu Brusel, a snadno by zapadli do kulis zahraničních sci-fi filmů z 60. let. Při troše fantazie si můžeme představit, že to jsou lidožravé rostliny z apokalyptického románu Den Triffidů Johna Wyndhama, který u nás vyšel v roce 1972. Vzácně můžeme objevit na svou dobu originální objekty od dodnes uznávaných velmi kvalitních autorů: Jedním z nich jsou Dálky Jiřího Nováka z roku 1969.

Dálky, Novodvorská - Díla pro Novodvorskou byla vybírána a zpracovávána již od roku 1963 a umísťována při dokončování sídliště v letech 1968-1970. Nejvýraznější a ve finále i nejnákladnější realizací na Novodvorské je z výtvarných děl právě fontána Dálky, umístěná v bazénku v hlavním centru sídliště. Je složena z pěti tepaných plechových hliníkových prvků nasazených na volně otočných hřídelích. Jedná se o první kinetickou plastiku instalovanou ve veřejném prostoru ve střední Evropě. Sídliště je staré 50 let a za tu dobu bylo mnohokrát nevhodně opravováno. Nešťastné rekonstrukce se týkaly především veřejných prostor. Vyložená genocida se pak chystala z pohledu sídlištní plastiky až zcela nedávno. Návrh z roku 2008 totiž počítal s odstraněním veškeré sochařské výzdoby, včetně Dálek. Sochař Pavel Karous zmobilizoval odbornou i laickou veřejnost za pomoci petice jeho projektu Vetřelci a volavky. Nostalgii po výjimečném díle projevili i obyvatelé sídliště a všichni společně zažádali o zapsání díla mezi státem chráněné kulturní památky. Nakonec bylo genius loci zachováno. Nového řešení se ujal architekt Jan Nedvěd, který unikátní plastiky opět přirozeně zapojil do veřejného prostoru. Své řešení konzultoval s původními autory sídliště Alešem Bořkovcem a Vladimírem Ježkem i se sochařem Jiřím Novákem. Bazén, nechal obložit chromovou mozaikou, která umocňuje třpyt vodní hladiny.

Zamyšlen, před KC Novodvorská - Zhruba 1,2 metru vysoká figura tesaná v hrubém travertinu od Miroslava Chlupáče byla umístěna před internátem na náměstí hlavního centra. Představuje sedící postavu a je variantou autorovy mramorové sochy ze začátku 60-tých let. Miroslav Chlupáč se narodil v roce 1920. Nejprve začal studovat medicínu, ale po uzavření vysokých škol se vyučil na kamenosochaře. Po válce absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V roce 1964 inicioval společně se slovenským sochařem Rudolfem Uhrem první čs. sochařské sympozium ve Vyšných Ružbachách s významnou mezinárodní účastí. V travertinovém lomu vytvořili první skulptury a o rok později se konal první oficiální ročník sympózia. Za 26 let vzniklo v areálu kamenolomu unikátní galérie 104 kamenných soch od umělců ze čtrnácti zemí. Areál Mezinárodního sochařského sympózia ve Vyšných Ružbachách byl v roce 1997 vyhlášen kulturní památkou. Nástupem normalizace byla pro jeho „politickou nespolehlivost“ většina jeho prací pro prestižní architektonické projekty a metro, přerušena. Například Trojice figur, které byly původně určeny pro Leninovu (dnešní Evropskou) třídu nebyly osazeny, a až v roce 1984 byly umístěny v pražské ZOO. Miroslav Chlupáč se posléze oficiálně živil jako topič a koncem 70. let mu bylo povoleno restaurování. Přesto má z dnešního pohledu v 70. a 80. letech mnoho realizací v architektuře, což dokazuje nejednotnost tehdejších cenzorů. Vytvořil řadu soch v zahraničí i Čechách, jeho monumentální nekompromisní sochy pro architekturu patří mezi nejlepší v československé moderně druhé poloviny 20. století. Miloslav Chlupáč pracoval doslova do posledního dne ve svém ateliéru v Kobylisích, kde zemřel v roce 2008. Sochy bohužel z veřejných prostorů často mizí při rekonstrukcích okolních staveb. Tato byla odstraněna v roce 2013, takže ji lze spatřit jen v archivech či ve filmu Brácha za všechny peníze.