69. Na cestě Malou Stranou s externím průvodcem

neděle 15. 1. 2017
navštíveny: Malostranská beseda, Dům U Flavínů, U Hradeb 64, U Glaubiců, Lichtenštejnský palác, U černého orla, Šelmberkovský palác, U krále Brabantského, Palác Pánů z Hradce, dům U pelikána, dům U divého muže, Thunovský palác, Sterneggovský dům, U Zlaté studně, Dům U Turkovy hlavy, U tří růží, Valdštejnský palác, Kolovratský palác, U bílé botky, Čertovka, U krucifixu, Kampa, Lichtenštejnský palác, Werichova vila, Juditina věž, palác Beethoven, Schönbornský palác, U tří červených růží, U osla v kolébce, Malostranské dvorky, hřbitov u sv. Jana v Oboře, Lobkovický palác, nemocnice Pod Petřínem, Roškotova vila, pramen sira Nicholase Wintona, lavička Jindřicha Pavliše, Na krásné vyhlídce, U zeleného jelínka, U dvou slunců, U bílé řepy, U Bonaparta, U zlatého orla, Thun-Hohenštejnský palác, Baráčnická rychta, U zlaté číše, U Kocoura

Pozvánka
Další Posedlost, tentokrát už s číslem 69 a názvem "Na cestě Malou Stranou s externím průvodcem" bude v neděli 15. ledna. Sraz je ve 13 hodin před Malostranskou besedou. Startovací pivo U Glaubiců proti vchodu do zvonice sv. Mikuláše - info pro mimopražské :-). Plzeň je za téměř bezkonkurenčních 33 K.

Jaká vycházka byla

    Nedělní vycházku jsme zahájili na místě a způsobem bytostně patřícím k Malé Straně - v sedm set let starém sklepení hospody U Glaubiců a startovací Plzní za 33 K. Před Malostranskou besedou jsem odtajnila našeho externího průvodce - Dana Hrubého a jeho knihu Na cestě Malou Stranou a vycházkový kvapík mohl začít. Začali jsme trochu neradostně - kvůli obecné škole zbourali hned dva pivovary, ale pak už se před našimi zvídavými zraky odvíjely jen samé zajímavosti a kuriozity - střešní bazén na barokním paláci, Ema Destinová s kostlivcem, Starci na chmelu na místě dalšího zbouraného pivovaru, tichý Američan v Praze s animovaným Oscarem, 27 českých pánů, Zentiva - a to všechno na jednom malostranském náměstí. V Zámecké jsme se podívali, jestli Mirek Kovařík ještě neskládá uhlí, na palác, kde přespával Masaryk i Hitler a zamířili okolo krále Brabantského k dalšímu paláci, kde se prostřídal Alfons Mucha s Olga Scheinpflugovou, odkud místodržící prchal před vášní zajatou herečkou, a který si nakonec nechali Italové opravit fyrmou z Turína. Zlatá studna je lemována domy malířů, na náměstíčku pod nimi bydlel přes půl století Josef Fanta, ale dům s nejzajímavějšími osudy nás čekal na Valdštejnském náměstí. Ne, není to palác, ve kterém se hraběnka Valdštejnová prokouřila do 104 let, ale dům U tří růží a především jeho dvorek, který proslavil stárnoucí faun Suchařípa a domovnice Polívková. A Chytilová, Kotalík, Brdečka, Ladislav Matějka a Olof Palme - to si prostě musíte přečíst. Přímo proti Valdštejnovi, který jakoby z oka vypad´ tomu v Jičíně, je palác, kde se přijímal mnichovský diktát a pak se proti němu urputně bojovalo. Prošli jsme okolo monogramu SB, labutí bezpochyby s ptačí chřipkou, kolem bohužel už neexistujícího Švába Malostranského ze štětce pana Pivovarského a zamířili k opuštěným křesílkům v Hergetově cihelně u Čertovky. Musíme se v mrazu trochu zahřát grogem a svařákem doneseným z našich zásob. A taky oslavit. Cože? Další vnučka po třech měsících? Vy nás ale zásobujete, pane Roulin! Připili jsme na zdraví Verunky, ale náš externí průvodce už netrpělivě podupává.

    Musíme vyrazit. Okolo Holana a Amadeova kárajícího otce jsme došli na náplavku. Tam jsme se dozvěděli o nezastupitelné úloze Karlova mostu při vzniku Švejka, o překonání kanálu La Vltava i o tom, že nad hudebníky z Kampy sedával oficiální akt Národního divadla. Z opěrného bodu sledovali Šebela se Spurným Čáru II a my Kampu plnou příběhů. Okolo nenápadného vchodu do Šatlavy a paláce Beethoven, který jsme celý prošmejdili při TURAS bále, jsme došli do další podzemního středověku - do baru Saint Nicolas. Ti bláhoví si mysleli, že už končíme. Ale kdepak, ještě jsem vám neprozradila, že Franz Kafka bydlel v paláci, který teď střeží samopaly, kam doputovala Nobelova cena a taky vám musím ukázat malostranské dvorky - bohužel špejle na Jánském vršku už kdosi vytrhal. Šporkova ulička je dost ponurá - z jedné strany hřbitov a z druhé kosily obyvatele schody a svítiplyn. Okolo zaparkovaných trabantů jsme došli k uskladněnému mariánskému sloupu, ale to už se snesla na střechy Malé Strany egyptská tma. Takže o domku, kde pařil Bobby Hull, jsme si za svitu čelovky už jen četli. Výhled na Malou Stranu a Prahu stejně jako stoupání byl dechberoucí. V Nerudovce jsme zavzpomínali na doby, kdy po hospodách ponejvíce sedávali jen místní, a na Mirku, pro kterou vznikly Muchomůrky bílé. Poslední příběh se odehrál v domě, který patřil Santinimu i vnuku Heinricha Manna. Kruh se uzavřel. Vešli jsme do hospody U Kocoura, kterou jsme na začátku vycházky bez povšimnutí minuli. U dvou slunců, U Bonaparta i vchod do Divadélka v Nerudovce jsou poničeny honbou za turisty. Ale U kocoura jako by se zastavil čas - a dokonce i ceny. Kdyby tu byl s námi Hrabal, určitě by si přisedl ke stolu štamgastů a poslouchal místního pábitele. Ale my jsme jen tak seděli, nic nedělali, popíjeli malé plzínky a zvolna mizeli do mrazivého večera. Z třiceti malých černoušku na začátku - (z)bylo nás pět. Z poloprázdné hospody jsme vyšli na liduprázdné Malostranské náměstí (to víte, je leden a neděle večer – jak nám vysvětlil pan vrchní) a vychutnávali si nádhernou noční opuštěnou Malou Stranu. To byla hezká vycházka. Dane, díky.
    1) Představuji vám našeho dnešního externího průvodce                           4) Střešní bazén na barokním paláci – nic není nemožné
    2) Pavel Juráček bydlel nad hostincem U Schnellů                                       5) Nejdřív pivovar, poté čtvrt století díra, od roku 1964 dům U hradeb
    3) Najděte tři rozdíly: Radecký, Malostranská beseda je bez věží,               6) I Glaubicovi mají středověké sklepy
        dům U Splavínů je ještě pivovar

Dnešním externím průvodcem po Malé Straně bude Dan Hrubý, z jehož knih Pražské příběhy – Na cestě Malou Stranou a Cesta na Hradčany Nový Svět a zpátky na Malou Stranu jsem čerpala drtivou většinu informací pro dnešní Posedlost.

Pavel Juráček, Josefská – Po návratu z emigrace v roce 1983 až do své smrti v květnu 1989 tu žil režisér a scénárista Pavel Juráček. Jeden z nejtalentovanějších tvůrců české nové vlny. Mezi jeho nejznámější filmy patří Případ pro začínajícího kata. Uctívaný režisér a scénárista byl donucen po podpisu Charty 77 k odchodu do emigrace do Německa. O několik roků později se vrátil pokořený nezájmem, naplněný zmarem, aby zbytek života strávil u mladičké přítelkyně v rohovém domě nad hospodou U Schnellů. Systematicky se upíjel, zemřel v květnu 1989. Připomíná ho pamětní deska naproti kostelu Svatého Tomáše ve slepém zakončení Josefské ulice.

Malostranská beseda, Malostranské náměstí 21 – Až do sloučení pražských měst v roce 1784 zde byla radnice Menšího města pražského. Zároveň v zadním traktu radnice byl pivovar. Dokonce při radikální přestavbě budovy v roce 1628 rozhodli nájemci pivovaru o tom, že na průčelí radnice vyzdvihnou tři věže. I v 19. století docházelo ke stavebním úpravám hlavního objektu, kdy byly v roce 1828 pro změnu z průčelí odstraněny všechny tři věže. Radniční pivovar fungoval až do roku 1870. Pivovar byl záhy zbořen, protože v zadní části směřující do Josefské ulice byla v letech 1871-72 vystavěna školní budova. Při stěžejní rekonstrukci v roce 2009 byly věže, které budově dodávaly honosný charakter, v podobě replik obnoveny. Dodnes tu sídlí legendární Malostranská beseda. „Tentýž sál, tytéž kulisy, židle, stoly, kapely z nedaleké Hanspaulky i postavy opírající se o bar. Výstavy kresleného humoru, které pořádal dlouholetý vedoucí a nájemce Malostranské besedy Robert Radosta. Právem se na toaletách ocitlo v pravdě masarykovské poselství „Robert Radosta - zasloužil se o Malostranskou besedu“. Do roku 2005 tu působil rovných 40 let. To platilo do ledna 2006, kdy začala rekonstrukce celého objektu. „Co bude dál?“, ptá se Dan Hrubý. „Uvidíme. Přesto troufám si říct: Ne změna, ale neměnnost je osvěžující – v době, kdy se vše mění s takovou překotností.“ Naštěstí je vše při starém. Na koncertu ke čtyřicátinám hanspaulské skupiny Bluesberry v listopadu 2011 se Robert Radosta opíral u pódia o zeď a radostně nosil Petaru Introvičovi jedno pivo za druhým.

U Flavínů, Malostranské náměstí 22 - Původně dva gotické domy byly po požáru v roce 1503 při renesanční přestavbě spojeny v jeden dům U Splavínů alias U Flavínů. V 18. století byl dům barokně upraven a z této doby pochází nepřehlédnutelná freska Korunování Panny Marie v průčelí domu. I zde byl v zadním traktu pivovar, i když s daleko menším výstavem než vedlejší Radniční. Zdejší výroba piva vydržela o dva roky déle, pivovar skončil v roce 1872. Fyzická likvidace nastala o deset let později, když došlo kvůli rozšíření školy v Josefské ke zboření obou dvorních křídel a zadního traktu. V roce 1938 v domě vznikly první veřejné záchodky v Praze. Posledním majitelem domu byl sochař Josef Nálepa. Vášnivý sportovec, průkopník vodního lyžování nebo létání na rogallu. Především však autor jediné busty Salvátora Dalího, při jejímž vzniku stál španělský umělec modelem. Stalo se to v roce 1974. Na Malé Straně proslul Josef Nálepa coby budovatel prvního střešního bazénu v celé čtvrti, možná v celé staré Praze. Tuto obludnost je možné spatřit ze zvonice sv. Mikuláše. Dílem tohoto malostranského sochaře je i vodník Kabourek, který posedává u mlýnského kola Velkopřevorského mlýna na Kampě.

Kaiserštejnský palác, Malostranské náměstí 23 – Ve druhém patře paláce si v roce 1907 pronajala třípokojový byt Ema Destinnová a žila tu během svých triumfálních návratů až do roku 1914. Do svého bytu umístila bohaté sbírky hudebních nástrojů, obrazů milovaného Napoleona i kuriozit včetně kostlivce Ivánka, usychajících věnců, stuh s nadšenými nápisy a také sbírku erotických písemností a předmětů, které pěvkyně po mnoho let shromažďovala.

Malostranské náměstí 24 – Budova malostranské záložny je projevem zpupnosti. Malostranští chtěli mít stejně honosný dům, jako mají za řekou. A tak v roce 1895 zbořili čtyři barokní domy a na jejich místě postavili současný palác. Věž s lucernou se stala novou dominantou náměstí. Dlouhé roky v ní bydlel režisér Zdeněk Podskalský.

Rezidence U Hradeb, Mostecká 21 – Na této adrese stál pivovar U Hermanů, Pivovar je zde zaznamenán už na konci 14. století. V posledním dvacetiletí 19. století vystavoval pivovar U Hermanů 13 000 hektolitrů ročně, v polovině 80. let dokonce přes 20 000 hl a byl bezkonkurenčně nejvýkonnějším pivovarem na Malé Straně. Součástí pivovaru byla též vinopalna na výrobu kořalky, likérka a octárna. V roce 1884 zde byl instalován Lindeův stroj na umělý led, první toho druhu v českém pivovaru. Nicméně v roce 1900 začal vařit Branický pivovar a toto datum je i datem konce tohoto pivovaru. Po ukončení výroby piva tu hostinec nadále fungoval. V roce 1938 se nový majitel rozhodl dům zbořit a na jeho místě postavit nový. Demolice proběhla na konci roku 1939. Trvalo ale léta, než se začalo stavět. 4. 4. 1956 vyšlo ve Večerní Praze: „Praha je krásná, ale díra mezi jugoslávským velvyslanectvím a podloubím na Malostranském náměstí je ošklivá. Stojí tam prkenná ohrada, sešlá a důkladně zčernalá. Je tam už málem dvacet roků. Povídalo se, že tam bude biograf, kulturní středisko, já nevím, co všechno. Zatím je tam jen prkny zabarikádovaná díra“. Vysvětlení podává opět Večerní Praha v září 1956: „V roce 1936 koupila dva domy pojišťovna Koruna a zadala vypracování projektu na obytný dům, obchody a kino. Protože základová půda je špatná, začaly se během stavby trhat zdi vedlejších budov. Přestalo se dělat, sousední domy dostaly provizorní podpěry a v tomto stavu je staveniště dodnes! O parcelu není zájem, neboť stavba by vyžadovala velkých investic“. Na zacelení rány se čekalo až do konce roku 1962, práce ve dvorním traktu trvaly ještě o dva roky déle. V komplexu byla zřízena vinárna, mléčný bar a kino pro 540 diváků s názvem Kino 64 U Hradeb. Je skoro symbolické, že se zde na místě bývalého pivovaru v roce 1964 jako první promítal muzikál Starci na chmelu. Do úplně čerstvé novostavby se v roce 1962 přistěhoval a čtyřicet let tu bydlel Gene Deitch (1924), americký scénárista a režisér animovaných filmů. Do Prahy přicestoval v roce 1959, aby ve společnosti Bratři v triku vyráběl pro americké producenty lacino a přitom v nebývalé kvalitě animované série Tom a Jerry nebo Pepek námořník. „Když jsem dostal nabídku na práci do Prahy, domníval jsem se, že to je ta Prague v Oklahomě, kde jsem byl na vojně. Říkal jsem si, že se ten chlap, co mi to nabízel, asi zbláznil. Že by v takové díře měli animační studio?,“ směje se Gene. „Češi mě mile překvapili. Všichni byli lépe informovaní než běžní Američané. Poslouchali Hlas Ameriky, říkali mi pane, nikoli soudruhu, a říkali: Československo je země, kde je vše zakázané, a vše možné.“ Gene si do Prahy přivezl i materiály k animovanému filmu Munro, satiru o čtyřletém chlapci povolaném do armády, který se nakonec stal jeho životním úspěchem, neboť za něj získal sošku Oscara v kategorii nejlepší animovaný film roku 1961. V Praze poznal svou budoucí ženu Zdenku, výtvarnici a posléze dlouholetou ředitelku Studia animovaného filmu, naučil se česky a oženil se - za svědka na svatbě v roce 1960 mu šel Jiří Brdečka. V roce 1966 jako první zfilmoval Tolkienova Hobita: obrázky nakreslil Adolf Born a celý děj byl zhuštěn do deseti minut. Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zareagoval filmem Obři, oceněným na festivalu v San Sebastianu. Dalšími jeho úspěšný film byla Hloupá žába (1971) podle písničky Pete Seegera. Vydal autobiografii For the Love of Prague. Gene Deitch se musel z domu U hradeb odstěhovat, ale bydlí stále na Malé Straně, je mu 92 let.

Hostinec U Glaubiců, Malostranské náměstí 5 – Pivo v tomto domě vařili už ve 14. století. V roce 1615 koupili dům Baltazar Globic, po němž hostinec a pivovar získal jméno. Pivovar přestal vařit v roce 1830. Popularitu místní šenk ani zastavením výroby piva neztrácel, naopak zůstal nebo stal se v proměnách věků asi nejznámějším hostincem v této části Malé Strany. Jeho návštěvníkem býval též Jan Neruda. Ve svých Arabeskách píše: „Tenkráte chodíval můj otec ke Kloubicům na džbáneček. Přicházeli tam hlavně staří kanonýři, jeho bývalí soudruhové. Tam mne brával otec s sebou, seděl jsem tiše vedle něho se slaným rohlíkem v ruce a naslouchal historkám, jež sobě podvacáté vypravovali.“ Hostinec v podstatě bez přerušení fungoval až do roku 1984. Měla následovat rekonstrukce, ale jak tehdy bývalo železným zvykem, nic se nedělo. Jen byl objekt obestavěn lešením. Restaurace U Glaubiců nakonec byla opravena a znovu otevřena za přítomnosti primátora Jana Koukala až v roce 1998. Vše je zde drahé, ale pokud máte chuť na levnou Plzeň, přijďte sem. V současné době ji čepují za 33 Kč.

Dům Skálovský, Malostranské náměstí 9 – Dům je průchozí na Tržiště. Za těžkými železnými dveřmi je vstup do legendárního divadelního sálu – dnes se jmenuje A-Studio Rubín. Ale v roce 1967, kdy tuhle divadelní scénu Radim Vašinka zakládal, nesla název Orfeus.

    1) 27 českých Pánů                                                                                       4) U krále Brabantského je zřejmě nejstarší hospoda v Praze
    2) Tady se zrodila Zentiva                                                                             5) Před Italy tu bydlel Alfons Mucha
    3) V Šelmberkovském paláci přespával Masaryk i Hitler                               6) Italské velvyslanectví opravila fyrma z Ytalie

Lichtenštejnský palác, Malostranské náměstí 13 - Před palácem stojí patníky, které vytvořil v roce 1993 Karel Nepraš. Znázorňují dvacet sedm českých pánů, popravených v roce 1621. Místo nebylo vybráno náhodně - palác patřil knížeti Karlovi z Lichtenštejna, který jako místodržitel po bitvě na Bílé hoře rozhodl o krutém potrestání vůdců stavovského povstání. Zároveň v letech 1621-23 shromáždil obrovské jmění, které mu umožnilo sjednotit několik malostranských domů a přestavět je do podoby reprezentativní budovy. Finanční spekulace, během nichž skupoval za babku majetek zabavený protestantům (používal k tomu měnu s nízkým obsahem drahých kovů, kterou nechal sám razit) přivedly zemi ke státnímu bankrotu. Sám Lichtenštejn si bohatství příliš neužil, zemřel roku 1627. Jeho potomci pak museli Habsburkům zaplatit obrovskou pokutu… V tomto paláci měl svůj třípokojový byt plukovník Alfréd Redl, šéf pražského generálního štábu a organizátor rakousko-uherské výzvědné služby, jenž se sám dal do služeb nepřítele. Motivem zrady byla homosexualita, resp. vydírání a potřeba obrovských finančních prostředků na vydržování milenců. Alfred Redl byl odhalen 24. května 1913 ve Vídni ještě tutéž noc v pokoji číslo 1 v hotelu Klomser donucen k sebevraždě. Skandál se přesto nepodařilo ututlat. Druhý den byl otevřen plukovníkův byt v Lichtenštenském paláci. O tom, co zde důstojníci objevili, píše E. E. Kisch. „První, co zarazilo komisi, když vstoupila do bytu, byl ženský vkus. Nábytek byl všechen červený, hedvábné prošívané přikrývky a růžový plyšový přehoz na posteli s nebesy, všude ozdobné drobnůstky a všechny tři pokoje plné pachu z voňavek. Nápadný byl obrovský toaletní stůl plný barviv na vlasy, tub, kelímků, ondulovaček, pouzder s manikúrou a voňavek." Kisch dokresluje karikaturu homosexuála v uniformě výčtem nalezených předmětů - 195 košil, 25 párů salónních bot, 400 párů glazé rukaviček. Jak mohla zůstat Redlova homosexualita utajena, zůstává záhadou.

U černého orla, Malostranské náměstí 14 – V domě U černého orla Písmena B a F v lunetě nad vchodem připomínají rodinu, která na tomto místě podnikala a žila od roku 1854. Tehdy budovu zakoupil teprve třiadvacetiletý chemik, dnes spíše farmaceut Benjamin Fragner a založil firmu, která nesla jeho jméno až do znárodnění v roce 1946. V jeho podnikání pokračoval syn Karel, který vystavěl stávající novorenesanční činžovní dům, jehož sgrafitovou výzdobu navrhl Mikoláš Aleš. V přední části zachoval lékárnu, do dvora umístil výrobní část podniku. Když výroba ve dvoře malostranského domu nestačila, vybudoval v té době již vnuk Jiří v roce 1930 v Dolních Měcholupech novou továrnu na léčina, kterou navrhl jeho bratr, architekt Jaroslav Fragner. Dnes zde sídlí společnost Zentiva, jeden z největších výrobců léčiv ve střední Evropě.

Zámecká 5 – Zde bydlel a dosud bydlí Mirek Kovařík, neúnavný propagátor moderní české poezie, recitátor a dlouholetý moderátor hudebního festivalu Porta. Dochoval se snímek od Stanislava Tůmy, jak Kovařík skládá dovezené uhlí.

U zlaté rolničky, Thunovská 9 – Symbol zvonu se objevuje na domovních znameních poměrně často, ale rolnička je v Praze jen jediná. V roce 1842 se po svatbě ke Zlaté rolničce přistěhoval K. J. Erben a vzniklo zde několik skladeb jeho Kytice.

Šelmberkovský palác, Thunovská 18 - V letech 1896 – 1907 zde bydlel T. G. Masaryk se svou rodinou. Je polovina listopadu 1899. Skupina mladých mužů projde bránou Šelmberskovského paláce a dlouhé minuty pokřikují k pavlači v prvním patře. Jsou to Češi, vysokoškolští studenti. A skandují „Hilsner je vrah!“ „Masaryk - Žid!“ „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Charismatický advokát JUDr. Karel Baxa burcuje: „Zavraždili nevinnou křesťanskou dívku, aby se zmocnili její krve.“ Židovská rituální vražda. Katolické noviny jdou ještě dál: zveřejní Masarykovu adresu a označí okna, která vedou k jeho bytu. Proč asi? Masaryk je nemocný a jeho paní vyzve studenty, ať do bytu vyšlou svého zástupce. Jenže ti se po tom všem křiku jenom zbaběle rozejdou. Hilsner je záhy odsouzen k trestu smrti. Nakonec si odsedí 18 let a je propuštěn po císařské amnestii v březnu 1918. Doktor Karel Baxa, který svým antisemitským běsněním pomáhal celý případ rozpoutat (v prosinci 1899 dokonce vydá brožurku Profesor Masaryk a revise polenského procesu), je o několik měsíců zvolen starostou Prahy a v roce 1922 prvním primátorem sjednocené Velké Prahy. Své křeslo obhájí ještě třikrát. Zemřel jen několik týdnů po Masarykovi, začátkem roku 1938. Jeho kariéra tak v podstatě na úrovni Prahy kopírovala prezidentovu. V roce 1922 byl palác přestavěn pro potřeby německého velvyslanectví. Tady se připravovala nacistická okupace a zde 16. března 1939 během 22 hodinového pobytu v okupované Praze přespal Adolf Hitler.

U krále Brabantského, Thunovská 15 – Je prý nejstarším, nepřetržitě otevřeným hostincem v Praze. Jeho dějiny měly započít v roce 1375. V sedmdesátých letech se v pivnici objevil dramatik Josef Topol a vydržel v ní dalších čtyřicet let. Sousední dům Thunovská 17 si totiž v roce 1971 koupil společně s tanečníkem Vlastimilem Harapesem a cestu do čtyř metrů vzdáleného hostince podnikal několikrát denně. O okolnostech koupě vypravoval: „O dům se zajímal Jan Zrzavý nebo Pavel Kohout, ale paní Střílkovou, která ho vlastnila, nadchlo moje jméno. Já jsem Josefa, vy jste Josef – a Topol, to je moje rodná vesnice u Chrudimi. Vám já ten dům prodám“. U Krále Brabantského se objevoval každý den, obvykle po obědě. Objednal si svou první soupravičku, jak kombinaci fernetu a malého piva říkal. Vždy přicházel s čubičkou oříška Albou. Od Brabanta odcházel v půl desáté. „Čekám důležitý telefon“, aby se o hodinu později zase objevil – s malým džbánkem a natěšenou Albou a řekl. „Zdeňku, dej mi ještě jedno na doma – a soupravičku si dám tady.“

Palác Pánů z Hradce, Thunovská 25 - Bizarní detail lze objevit na mramorové pamětní desce umístěné vedle zadního vchodu italského velvyslanectví – „Tento palác byl opraven Fyrmou Persano z Torina roku 1982“. V paláci pánů z Hradce bydlel před Italy v letech 1911 až 1924 s přestávkami Alfons Mucha. V březnu 1915 se tu narodil jeho syn Jiří Mucha. Když v roce 1919 odjel Alfons do Ameriky, aby tam maloval pro Crana svoji Slovanskou epopej, přenechal zdarma svůj byt rodině Karla Scheinpfluga. Sem se nastěhovala i jeho dcera Olga, začínající 17letá herečka a syn Karel. A sem ji často Karel Čapek doprovázel z Vinohradského divadla. Otec byl znepokojen, že jí cesta z divadla trvá dvě někdy i tři hodiny, a tak požádal syna, aby doprovázel sestru on. Dopadlo to tak, že bratr Karel čekal na sestru U krále Brabantského, kde mu Čapek předal Olgu do jeho péče a on ji pak k otcově spokojenosti dovedl domů…. A ještě jedna domněnka, vážící se k Muchovi. Jiří Mucha je možná bratr Adolfa Hitlera. Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Když odečteme devět měsíců, jsme někdy v červnu 1888, tedy v době, kdy Alfons Mucha studoval na Akademii výtvarných umění v Mnichově. A Hitlerova matka Klára Muchovi tehdy údajně posluhovala a uklízela ateliér.

Nerudova 20 - V době první světové války, v roce 1916, zakázalo rakouské místodržitelství divadelní festival připravený ke třístému výročí Shakespearova úmrtí. Dramatik byl přece Angličan! Nepřítel! Leopolda Dostalová, legendární česká herečka, spravedlivá a zároveň důrazná žena se vydala za místodržitelem do jeho soukromého sídla na Malé Straně. Vstoupila předním vchodem z Nerudovy ulice, nenechala se odbýt, čekala a čekala. Hrabě se neodvážil vášní zajatou herečku přijmout, dokonce ani projít kolem ní, a protože potřeboval opustit palác, rozhodl se utéct zadním vchodem na Zámecké schody. Avšak vrátný, „dobrý Čech“, zaječí úmysly místodržitele vyzradil. Herečka nelenila, proběhla kolem dnes uzavřenou prolukou a Thuna dostihla na plošině spojující palác se Zámeckými schody. Dopadený a zahanbený místodržitel kapituloval – shakespearovský festival povolil. Takový drobný příběh o rakouské hrůzovládě. Výmluvnou pointu získal o šedesát let později. To se Leopolda Dostalová vypravila na Pražský hrad za prezidentem Svobodou, aby se pokusila zvrátit zrušení Divadla Za branou, ve kterém tehdy vedle Josefa Topola, Otomara Krejči nebo Jana Třísky působila. Vrátila se zdrcená. Komunistický prezident ji vůbec nepřijal.

    1) Busta Zrzavého se vrátila na Zámecké schody, bohužel bez čepičky     4) Netlačte se, do Zlaté studny se stejně nevejdeme
    2) Jeden ze série Churchillů Franty Belského skončil v Thunovské             5) V domě U Turkovy hlavy žil Josef Fanta přes půl století
    3) V domě U malířů bydlel malíř Láďa Novák                                               6) Dvorek za vraty proslavil stárnoucí faun Suchařípa a domovnice Polívková

Fotoalbum vycházky...

U pelikána, Zámecké schody 6 – Do druhého patra se v roce 1959 přistěhoval a bydlel tu až do své smrti v roce 1977 malíř Jan Zrzavý. Dům patřil sochařce Haně Wichterlové, sestře vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho. Pamětník vzpomíná na Zrzavého: „Když začátkem sedmdesátých let vysílali v televizi F. L. Věka, chodil se dívat do přízemí k paní Sirotkové, která měl jediná v domě televizi. Ale musel mít své křeslo, tak jsem mu ho nosil před každým vysíláním dolů a po skončení každého dílu zase nahoru do druhého patra. Na konci byl vždycky strašně dojatý a plakal.“ Ale malíř dokázal být i kapku zlomyslný. Vzpomíná historik umění František Dvořák, ke kterému chodil Jan Zrzavý téměř deset let každou sobotu na večeři. „Jednou mě Zrzavý požádal:,Znáte se s Horníčkem? Já jsem sledoval ty Hovory H, jakej je to vzdělanej a sečtělej člověk. Já bych se s ním chtěl seznámit.´ Horníček pozvání na sobotu radostně přijal, ale myslel si, že musí Zrzavého bavit, a tak řečnil a řečnil, Seděli jsme u takového dlouhého stolu, až se Zrzavý namíchl a schválně nahlas povídá: ,Kdo je ten člověk, co má tolik řečí?´ Říkám, to je přeci pan Horníček. A Zrzavý na to: ,Horníček? Nikdy jsem to jméno neslyšel.“ Busta Zrzavého byla na dům umístěna v roce 1989. Později busta zmizela a na místo se vrátil v pozměněné podobě – bez typické čepičky.

U kříže, Zámecké schody 4 - V domě U kříže bydlel až do své smrti v roce 1994 herec Petr Čepek.

Busta Winstona Churchilla, Thunovská - Autorem je František Bělský, sochař, zahraniční voják a poúnorový emigrant, který dosáhl pod jménem Franta Belsky úspěšné kariéry portrétisty oficiálních politických osobností ve Velké Británii. U nás je autorem pamětní desky padlým parašutistům na zdi pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a památníku československým letcům na náměstí Svobody. Na atiku budovy muzea V. I. Lenina v Hybernské ulici bylo v padesátých letech umístěno šest revolučních bojovníků včetně Stalina od manželů Ireny a Ludwiga Kodymových. Zatímco Irena Kodymová (1928) v roce 1966 emigrovala do Velké Británie, Ludwig Kodym se stal sochařem téměř sériové výroby Leninů, jeden z nich stál na tehdejším náměstí VŘSR, dnešním Kulaťáku. V roce 1996 si Irena jako třetího manžela vzala Františka Bělského sochaře téměř sériové výroby Churchillů. Irena Sedlecká (jméno po druhém manželovi) už dávno Staliny nedělá. K jejím nejznámějším dílům patří bronzová socha Freddie Mercuryho na břehu Ženevského jezera v Montreux. Bělský žil se Sedleckou čtyři roky, v roce 2000 zemřel.

Thunovská 14 – Pod třemi prampouchy v Thunovské ulici kráčel Formanův Amadeus. Spěchá okolo Thunovského paláce, v němž skutečný Amadeus v lednu a únoru 1787 bydlel.

Thunovská 10 – V domě U Hrocha žil fotograf Stanislav Tůma, autor několika fotografických knih o Malé Straně. V sedmdesátých a po návratu z emigrace v devadesátých letech patřil ke zdejšímu životu, malostranským lokálům, ať už to byl hostinec u něj v domě nebo Král brabantský. Zemřel nečekaně v padesáti pěti letech v roce 2005.

U divého muže, Sněmovní 1 – Dům U Divého muže, tak se mu tehdy říkalo, si v roce 1990 pronajala od ministerstva vnitra Linhartova nadace. Uprostřed pachu starých spisů a bolševických archiválií založila kulturní centrum. Odbývaly se tu výstavy, divadelní představení, autorské večery. S koncem listopadu ´91 nájemní smlouva Linhartově nadaci vypršela a ministerstvo vnitra ji odmítlo prodloužit. V lednu pak došlo k násilnému vyklizení objektu a tento střet mezi policisty a performery je považován za první konflikt mezi polistopadovou mocí a alternativní skupinou občanů. Tehdy se zdál těžko uvěřitelný. A dnes? Jak vzdálená se jeví představa, že by na jednom z nejhonosnějších a nejdražších míst Prahy, místo poslanců v nákladně zrekonstruovaném paláci, sídlila alternativní kulturní scéna? Že by tu nahý Magor recitoval svoje básně? Revoluce skončila, zapomeňte. Ale těch několik měsíců stálo za to.

Thunovský palác, Sněmovní 4 – V Thunovském paláci sídlil Zemský sněm od roku 1861. Habsburská monarchie zde byla v říjnu 1918 zbavena práv na český trůn. Dnes tu úřadují čeští poslanci. A každý den je vítá nápis na štítě budovy SALVS REI PVBLIKAE SVPREMA LEX ESTO. Blaho státu nejvyšším zákonem budiž! No comment!

Palác Lažanských, Sněmovní 5 - V roce 1962 se do paláce Lažanských nastěhovala rodina Jiřího Brdečky, autora na třikrát zpracované látky – v románu, dramatu a filmovém scénáři s názvem Limonádový Joe a autora scénářů k filmům Adéla ještě nevečeřela a Tajemný hrad v Krpatech. Zemřel v roce 1982.

Sterneggovský dům, Sněmovní 7 – V padesátých letech se sem nastěhoval s přítelem filmový režisér Václav Krška. Několik měsíců po smrti Kršky na jaře 1970 získal jeho byt Eduard Cupák, který byl režisérovi vděčný za mnohé. Těsně před absolutoriem byl totiž nucen opustit brněnskou konzervatoř kvůli své homosexualitě. Zachránil ho právě režisér Václav Krška, který z něj na truc všem udělal filmovou hvězdu. Hned v roce 1952 ho obsadil do hlavní role spisovatele Aloise Jiráska ve filmu Mladá léta a o dva roky později mu svěřil opět hlavní postavu – septimána Jana Ratkina ve Stříbrném větru. Herec se stal rázem idolem divaček, které netušily, že jeho zájem je zcela jiný. V roce 1955 se seznámil se svým životním partnerem a s ním zrekonstruoval byt ve druhém patře barokního paláce. Žil tu až do své smrti v roce 1996.

Pětikostelní ulice – Ve skutečnosti název poukazuje k Janu Bernardu Fünfkirchenovi z Fünfkirchenu, jenž se zúčastnil stavovského povstání v roce 1620, za což byl odsouzen k trestu smrti. Posléze byl omilostněn, nicméně majetek mu propadl. Přišel tak o svůj dům zvaný u Fünfkirchenů, v bizarním českém překladu U Pěti kostelů. Kdo ví, koho to tenkrát v 19. století, kdy oficiální název náměstí vznikl, napadlo překládat šlechticovo příjmení.

U Zlaté studně 2 – V roce 1865 se tu narodil malíř Luděk Marold. Jeho matka ten samý rok zemřela na tuberkulózu, otec důstojník rakouské armády padl následujícího roku v bitvě u Hradce Králové. Chlapce vychovávala teta, dvojče matky a majitelka trafiky. Později jí Marold na trafiku nakreslí Bulhara, a dá tak název kousku Prahy. Rok před smrtí se Marold vrací z Paříže do Prahy, aby na Výstavišti namaloval panoráma Bitva u Lipan. Na dokončení díla je málo času. Vyčerpaný organismus podlehl tyfu, Maroldovi je 33 let. Pět let po malířově smrti spáchá sebevraždu jeho manželka, která zřejmě neunesla hmotný a společenský pád po mužově skonu. Dvanáctiletého syna, který se jmenuje stejně jako otec Luděk, vychovává na Královských Vinohradech ta samá teta, teď vlastně už prateta Josefa Maroldová.

U malířů, U Zlaté studně 3 – V domě U Malířů žil český malíř Láďa Novák, který vyzdobil hospodu U Fleků. V roce 1898 se rozhodl sládek tou dobou zanedbaný hostinec u Fleků zvelebit. Když se objevil v časopise Světozor Novákův obraz Sirotci, v němž skupina mužů běduje nad prázdným sudem piva, to vše doprovázeno nápisem „Kdybys nám, pivečko, umřelo, co by tu sirotků pro tebe plakalo.“ požádal malíře, aby to samé vyvedl v jednom z lokálu hostince. Za to měl Láďa doživotně veškerou konzumaci zdarma. Láďa Novák byl U Fleků denním hostem i nepsaným vůdcem zdejší stolní společnosti zvané Akademie (scházela se ve stejnojmenné místnosti nalevo od vchodu, na jejíž výzdobě se Novák taky podílel). V roce 1907 ho akademici zvolili králem. Pro svůj vzrůst, měřil tehdy nezvyklé dva metry, nesl jméno Ladyslaus Longinus, eventuálně Rex Flecorum. Na svém speciálně upraveném trůně sedával U Fleků hluboko do třicátých let.

U Zlaté studny 4 – V domě uzavírající slepou uličku sídlila po desetiletí jedna z nejvyhledávanějších pražských restaurací U Zlaté studny. Vítězslav Nezval sem chlubně přivádí zahraniční návštěvy. Je třeba vystoupat po několika schodištích, přejít po několika pavlačích – snad až do třetího patra, aby se člověk ocitl v restauraci přiléhající ke svahu překrásných hradčanských zahrad. A je vlastně znova v přízemí. Nahoře pak byly stoly přikryté nepříliš čistými ubrusy, číšníci v šedých kazajkách a vůně řízků. I dnes můžete do Studny přijít povečeřet, ale už to není poněkud ušpiněná a zašlá „dvojka“ reálného socialismu – pečený dančí hřbet tu stojí 905 Kč.

U Turkovy hlavy, Sněmovní 8 – V domě u Turkovy hlavy se dožil 98 let architekt Josef Fanta (1856 - 1954). Autor Hlavního nádraží, spolkového domu Hlahol na Masarykově nábřeží i Mohyly míru u Slavkova. Dům si architekt přestavěl v roce 1903. Manželka mu zemřela v roce 1908, a tak na něm zbyla péče o čtyři děti od sedmi do patnácti roků. Syn zemřel na italské frontě, dvě dcery emigrovaly, zůstala jen nejstarší dcera Marie, legendární Ma-Fa, podle zkratky s níž podepisovala své články v Lidových novinách. Výjimečná dívka a žena, kterou miloval, (předtím než v roce 1915 narukoval do první světové války) Jan Masaryk. Josef Fanta zde žil až do své smrti v roce 1954. Díky svému dlouhému životu získal různé řády a vyznamenání od všech panovníků počínaje Franzem Josefem I. a konče Antonínem Zápotockým. Podle dostupných pramenů bydlel v tomto domě dospívající Petr Brandl, malíř barokních Čech. Ve své době skvěle placený, a zřejmě proto v životě nestálý – opustil ženu se třemi dětmi a peníze rozházel. Autorem obou pamětních desek je Vladimír Preclík.

Pomník Milady Horákové, Sněmovní – Pomník byl odhalen 16. listopadu 2015. Autor Josef Faltus vytvořil skřivánka sedícího na mikrofonu řečnického pultu, za kterým stála Milada Horáková u soudu ve vykonstruovaném procesu za údajnou špionáž a velezradu.

U tří růží, Valdštejnské náměstí 2 – Průvodcem domu nám bude Jiří Tomáš Kotalík, historik umění a rektor AVU. V domě U tří růží se narodil v roce 1951. Prožil zde dětství, kdy s partou kluků počítal auta, která za hodinu projedou Valdštejnskou ulicí. Dobrali se čísla patnáct. „A to jsme si říkali, jaký je to provoz.“ Ze všeho nejvíc proslavila dům U Tří růží režisérka Věra Chytilová. Nejprve zde v padesátých letech bydlela – ještě coby klapka a pomocná síla na Barrandově – se svým prvním mužem fotografem Karlem Ludwigem. Manželství vydrželo jen krátce 1950-53. Chytilová teprve směřovala na pražskou FAMU, kterou začala studovat o čtyři roky později. Karel Ludwig dál vedl ve svém přízemním bytě bohémský život umělce a na střeše domu potají, když sousedé a počasí dovolili, fotografoval ženské akty. Věra Chytilová se ke Třem růžím vrátila na začátku osmdesátých let, aby v jednom z podkrovních bytů i na domovním dvoře natočila Faunovo velmi pozdní odpoledne. „To natáčení bylo velkou událostí pro celý dům. Už proto, že tehdejší domovnice paní Polívková hrála ve filmu samu sebe,“ vzpomíná Jiří Kotalík na legendární filmovou postavu, která peskuje stárnoucího fauna Leoše Suchařípu „Baba jedna neestetická.“ Jak se v domě příběhy protínají, naznačuje i další shoda – v přízemním bytě naproti paní Polívkové bydlel od druhé poloviny 50. let spisovatel a scénárista Jiří Brdečka. Autor povídky, podle které napsaly Věra Chytilová a Ester Krumbachová scénář k Faunovi. Rodiče Jiřího Kotalíka se na Valdštejnské náměstí přistěhovali v roce 1950. Před nimi bydlel v malém bytě jistý Ladislav Matějka, redaktor Lidových novin a student na filosofické fakultě. V roce 1948 emigroval do Spojených států a od roku 1956 až do roku 1989 působil jako profesor slavistiky na michiganské univerzitě. Vydával anglické překlady české literatury, v novém století po svých 85. narozeninách připravil k vydání třísvazkovou korespondenci Voskovce a Wericha. Scénárista Jiří Brdečka, vpravdě geniálním způsobem, propašoval pozdrav svému příteli a sousedovi do komedie Adéla ještě nevečeřela. Komunistickým cenzorům přímo pod nosem opakuje několikrát a v různých obměnách Ladislav Pešek, zde středoškolský profesor na penzi: „A kdybyste v Americe potkali Ladislava Matějku, tak ho pozdravujte.“ A v tomto domě bydlela po válce i paní Rennerová s dcerou Jelenou. Ta jednoho dne pozvala na návštěvu švédského studenta, s nímž se seznámila při jeho pobytu v Praze. Do Československa přijel soukromě, aby poznal, jak vypadá komunistický režim v praxi a částečně taky na zasedání Mezinárodního svazu studentstva. Jelena mu vypravovala o osudu tisíců vysokoškoláků vyloučených z fakult. Mladý Švéd se jmenoval Olof Palme. O mnoho let později se stane ministerským předsedou. Teď je však v konfrontaci s bezprostřední poúnorovou realitou pobouřený postupem komunistů a dívce nabízí pomoc. Uzavře s ní formální svazek a umožní jí tak emigrovat. Stalo se tak na dálku – korespondenčně v prosinci 1948. Olof Palme ji ve Stockholmu obstaral bydlení a formální svazek udržovali až do roku 1952. Dostatečně dlouho, aby Jelena neohrozila – prozrazením účelovosti – příbuzné v komunistickém Československu. Pak se rozvedli. Jelena vystudovala lékařství, znovu se provdala a žije ve Stockholmu. Olof Palme byl předsedou vlády v letech 1969-1976, podruhé od roku 1982. V roce 1986 byl při návratu z kina zavražděn. Vrah nebyl nikdy vypátrán.

    1) Praha a Jičín mají jedno společné – sochu Valdštejna                             4) Malba pana Pivovarského je už minulostí
    2) Zde byl přijat Mnichovský diktát, aby se pak proti němu zde bojovalo      5) Za tři měsíce další vnučka? Vy nás ale zásobujete, pane Roulin!
    3) Dům U bíle botky se dosud z povodní nevzpamatoval                             6) Čertovka – slalomové branky tu už nespatříte, to spíš gondolu

Valdštejnský palác, Valdštejnské náměstí 4 – Bylo to podivné soužití. Ve Valdštejnském paláci sídlilo ministerstvo informací, vedené Václavem Kopeckým a v podkroví bydlela hraběnka Valdštejnová. Její manžel zemřel v roce 1913, zbylí Valdštejnové odešli po druhé světové válce do zahraničí a majetek jim byl pro kolaboraci a členství v NSDAP vyvlastněn. Zůstala jen stará paní, které bylo 94 let. O jejím soužití s komunistickým pohlavárem se tradovaly legendy. Kopecký se dozvěděl, že v postranním křídle bydlí stará hraběnka se svou neméně starou služebnou. Vypravil se tedy za ní a představil se jako ministr. ´Přišel jsem se vás, paní hraběnko, zeptat, co potřebujete´. ´Vy jste komunista?´ ´Ano´. ´Tak to jste mi přišel něco ukrást´. Kopecký nicméně naléhal, aby si řekla, co potřebuje a ona nakonec prohlásila, že by chtěla koupelnu. Dal jí tedy značným nákladem adaptovat byt a zřídit koupelnu. Tento fanatický stalinista jí nechával o narozeninách posílat květiny a cigarety, neboť hraběnka byla až do své smrti vášnivou kuřačkou. A to vše v době, kdy patřil k nejaktivnějším organizátorům politických procesů. Vzpomínku na svéráznou hraběnku si uchoval i hrabě Zdeněk Sternberg. Její nejlepší výrok pochází z doby po 15. březnu 1939, když Prahu okupovali nacisté. Tehdy se zamyslela a povídá: „No, to je hrozný, ty Němci, už jsou zase v Praze. Já jsem koukala z okna a víte, co je zajímavé, že v šestašedesátém přišli od Malostranského náměstí a teď přijeli z Klárova“. Jednoduše si ještě pamatovala bitvu u Hradce Králové v roce 1866 a Prusy v Praze. Hraběnka Valdštejnová zemřela 30. prosince 1955. Byly jí 104 roky. Ještě v tom roce ji zachytil Zdenko Feyfar s cigaretou.

Socha Albrechta z Valdštejna, Valdštejnský palác - Na druhém nádvoří Valdštejnského paláce stojí socha Albrechta z Valdštejna, který v pravé ruce drží jako symbol své vojenské hodnosti maršálskou hůl. Jde o bronzový odlitek restaurátora Petra Dvořáka vytvořený podle sádrové sochy Ludvíka Šimka, pravděpodobně z roku 1873. Socha byla odhalena v roce 2009, slavnostního aktu se účastnili i Valdštejnovi potomci. O další odlitek požádalo město Jičín, a tak na muzejním nádvoří zámku stojí od roku 2014 ten samý Valdštejn.

Kolovratský palác, Valdštejnská 10 – V roce 1920 odkoupil Kolovratský palác československý stát pro sídlo ministerské rady. Tady se 30. září 1938 odehrálo pohnuté jednání československé vlády o mnichovském diktátu. Začalo krátce před desátou, když z Berlína dorazil vyslanec Mastný. V půl dvanácté už všichni ministři s výjimkou Petra Zenkla odjeli na Hrad. Za okupace sem ministerský předseda Alois Eliáš umístil utajený osobní vojenský štáb, jehož prostřednictvím udržoval kontakty s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa i exilovou vládou v Londýně. Pamětní deska umístěná na paláci nese přinejmenším formulační neobratnost. O Aloisi Eliášovi se zde říká „Na příkaz Reinharda Heydricha byl popraven jako jediný předseda vlády v nacisty okupované Evropě.“ Omyl. Alois Eliáš byl popraven 19. června 1942, tedy patnáct dní po smrti Heydricha (4. 6. 1942), právě odvetou za atentát na zastupujícího říšského protektora.

U černého beránka, Valdštejnská 4 – V domě a žil a zemřel v pouhých 29 letech na tuberkulózu krajinář Adolf Kosárek. Na budově je od roku 1960 umístěna pamětní deska s portrétním reliéfem od Hany Wichterlové, sestry geniálního vynálezce a majitelky domu U Pelikána na Nových zámeckých schodech.

Letenská 2 – V přízemí bydlely dvě sestry - provdaná Ludmila Soukupová a o dva roky mladší Marie Kovárníková. Obě ženy provázely parašutisty Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka po městě tak, aby jejich pohyb byl co nejméně nápadný. Marie se stala Kubišovou milenkou. Ve svém bytě pak předávaly parašutistům rozhodující údaje o pohybech protektora. Ty sem přinášel František Šafařík, zaměstnanec správy Pražského hradu, který měl přístup do Černínského paláce, kde sídlil Heydrichův úřad. Deset dní před atentátem informoval sestry o trase, po níž jezdí protektor z Panenských Břežan na Hradčany. Starší Ludmila byla zatčena hned atentátu, Marie o týden později. Udal je domovník. Ženy musely identifikovat mrtvá těla parašutistů. Jakkoli je gestapo považovalo za nezasvěcené milenky atentátníků, byly odsouzeny k smrti a popraveny 24. října 1942 v Mauthausenu.

U bílé botky, U Lužického semináře 48 - Dům U bílé botky koupila herečka Slávka Budínová koncem šedesátých let. Domek zrekonstruovala se svým manželem, režisérem Ivo Tomanem. Sbírala starožitnosti, v posledních letech své hájemství takřka neopouštěla. Prý kvůli zlodějům, kteří ji několikrát vykradli. Opuštěná, odkázaná na pomoc malostranských sousedů. Propadlá alkoholu. Umřela naštěstí jen pár dní před povodněmi v roce 2002. Francouzské okno, jímž chodila Slávka ze salonu do zahrady, bylo pod tlakem vody vražené dovnitř domu, půlka dveří se našla až o stovky metrů dál u ministerstva financí. Starožitný nábytek nasákl špinavou vodou, z cenného porcelánu zbyly střepy. Co nestihla řeka, dokončilo následné rabování. Nyní je vlastníkem vizovická likérka, která před pěti lety plánovala udělat z domu své centrum s reprezentační prodejnou. Zatím se tak nestalo. Už jen monogram SB vytvořený z dlažebních kostek na chodníku připomíná, že tady třicet let herečka žila.

Malostranská pivnice, Cihelná 3 – Na ohradní zdi restaurace se od roku 2003 proháněl Josef Šváb-Malostranský namalovaný panem Pivovarským. Šváb byl písničkář, kabaretiér, vydavatel letáků s kuplety a také herec prvního hraného filmu Kříženeckého Dostaveníčko v mlýnici z roku 1898. Šváb v něm coby městský záletník svádí mlynářku. V Saském domě v Mostecké ulici č. 1 hned za Juditinou věží měl knihkupectví. Šváb byl Malostraňák každým coulem. Teď tu místo něj pochoduje univerzální Švejk.

Čertovka - K Čertovce v minulosti směřovalo několik úzkých uliček, v případě požáru se škvírami mezi domy dopravovala na Malou Stranu vltavská voda. Ulička U Lužického semináře 24 zůstala poslední. Až do začátku devadesátých let patřili k obrazu Malé Strany vodáci – jejich lodě, kánoe a kajaky, které tudy snášeli na Čertovku, nad kterou se houpaly barevné tyče slalomových branek.

U krucifixu, U Lužického semináře 18 – Od roku 1968, kdy se odstěhoval z Werichovy vily, tu v domě U krucifixu žil a v roce 1980 také zemřel básník Vladimír Holan. V posledních letech života ze svého bytu vůbec nevycházel, a když nakonec přijeli pro jeho ztuhlé tělo funebráci, museli ho snést po schodišti sousedního domu, protože v tom Holanově se s ním nedokázali vytočit. K jeho bytu se váže jedna literární mystifikace, jejímž původcem je Jaroslav Seifert. V básni Hlava Panny Marie (sbírka Deštník z Piccadilly, 1979) popisuje návštěvu Holanova bytu: "Na nízké skřínce u dveří zahlédl jsem odlitek ženské hlavy. Proboha, tu znám! Ležela tam, spočívajíc na tváři, jako pod gilotinou. Byla to hlava Panny Marie ze Staroměstského rynku. Shodili ji poutníci, když právě před šedesáti lety vraceli se z Bílé Hory." Mnozí vzali Seiferta doslova a legenda začala žít. Byla to však jen básníkova imaginace. Vladimír Holan hlavu světice ze sloupu, strženého v listopadu 1918, neskrýval. Ta se náhle a nečekaně objevila v roce 1957 v jednom z pražských starožitnictví, odkud ji vykoupilo Národní muzeum.

Míšeňská 4 - Až do povodní zde žil výtvarník, muzikant a malostranský patriot Martin Němec. Spolutvůrce slavného filmového obrazu. „Když se točil Amadeus, obrátil se Miloš Forman na tatínka a my museli přes noc namalovat obraz Mozartova otce. Formanovi se ten, který mu připravili – měl viset v Amadeově bytě – nelíbil“, vzpomíná Martin Němec. A tak vzniklo plátno, ke kterému si stále znovu hledá cestu Ondříčkova kamera – výčitka, ztělesněná hrozba otcovské autority, přísná, kárající tvář Leopolda Mozarta. „Tátovi to bylo jedno, ale mě štvalo, že nejsme v titulcích. Když je tam každý podržtaška!“ Prostě holywoodský ústrk.

Karlův most - Dne 10. 2. 1911 přineslo České slovo lokálku: "Na dnešek v noci ve 3/4 na 2 se chtěl vrhnout ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné." A tak se Jaroslav Hašek ocitá v blázinci, kterému kraloval doktor Antonín Heveroch. Na druhý den Hašek sebevražedný úmysl rozhodně popřel. "Pacient si vzpomíná, že byl ve velmi mnoha lokálech, pil tam pivo a všady něco vína. Ví, že někam lezl, snad na kandelábr. Chtěl prý způsobit efekt na kolemjdoucí, aby viděl, co budou dělat." Zpráva z chorobopisu pak pokračuje: „Pacient se zaměstnává rovnáním archívu chorobopisů, kteroužto práci ochotně po celý den koná. Přitom činí si sem tam poznámky, prý sbírá materiál pro svoji literární práci.“ Po čtrnácti dnech je propuštěn. Poznatky z blázince využil Hašek v kapitole Švejk před soudními lékaři, kde se jméno doktora Heverocha několikrát opakuje. „Já těm soudním lékařům nic nevěřím,“ poznamenal muž inteligentního vzezření. „Když jsem jednou padělal směnky, pro všechen případ chodil jsem na přednášky k doktoru Heverochovi, a když mě chytili, simuloval jsem paralytika právě tak, jak ho vyličoval pan doktor Heveroch. Kousl jsem jednoho soudního lékaře při komisi do nohy, vypil jsem inkoust z kalamáře a vydělal jsem se, s odpuštěním, pánové, před celou komisí do kouta. Ale za to, že jsem jednomu prokousl to lýtko, uznali mne za úplně zdravého a byl jsem ztracen.“ Poté je Švejk předveden před komisi soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován. Sestávala ze tří neobyčejně vážných pánů s názory, s nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenitě od jakéhokoliv názoru druhých dvou. Jestli v případě Švejkově došlo k úplné shodě mezi těmito vědeckými tábory, dá se to vysvětliti čistě jedině tím ohromujícím dojmem, který na celou komisi učinil Švejk, když vstoupiv v síň, vykřikl, zpozorovav na stěně visící obraz rakouského mocnáře: „Ať žije, pánové, císař František Josef I.!“ Věc byla úplně jasnou. Spontánním projevem Švejkovým odpadla celá řada otázek. V relaci odevzdané vyšetřujícímu soudci stálo: Níže podepsaní soudní lékaři basírují na úplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu Josefa Švejka, vyjadřujícího se slovy jako, Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba.

Překonání kanálu Vltava – Po šedesáti letech od pokusu Jaroslava Haška vrhnout se do Vltavy se udála další významná událost. Je srpen 1971. Před pár dny zdolal František Venclovský kanál La Manche k nemalé radosti komunistické propagandy a Přemek Černý, muzikant, zakladatel skupiny Flamengo, manažer Petra Nováka a jeho skupiny George and Beatovens chystá u Karlova mostu jeden z největších happeningů normalizační Prahy. Setmělo se. Na Novotného lávce se uprostřed hloučku důležitě se tvářících asistentů svléká mladý muž a maže na sebe několik tub indulony, aby ho chránila na dlouhé cestě před prochladnutím. Poté se nechá spustit připraveným autojeřábem do Vltavy a začíná plavat podél Karlova mostu. Huláká přitom „Medúzy, medúzy!“ Na pramici, jež ho doprovází, stojí muž, a velkou uhlířskou lopatou nabírá sůl a vhazuje ji před plavce. Sůl – protože Vltava je naše moře. Srocení na mostě je obrovské. Mezitím na druhém malostranském břehu natírají další asistenti kameny na bílo – jako pravé útesy doverské. Jen na nich nečeká uvítací výbor, ale pozdvižením na mostě přivolaný příslušník VB a k muži, jenž se vypotácí z vody, obalený indulonou, naftou a olejem (stačí si vzpomenout, jak tenkrát Vltava vypadala) neúnavně opakuje. „Občane, váš občanský průkaz!“

    1) Romantickou terasu měl kdysi Eduard Kohout jen pro sebe               4) Zatímco Olmerová házela do Čertovky budíky, Trnka láhve od šampaňského
    2) Opěrný bod pro sledování Čáry II se nacházel ve druhém patře         5) Dva zásahy Josefa Nálepy do tváře Malé Strany – střešní bazén
                                                                                                                          a vodník Kabourek
    3) Současná podoba Kampy je dílem nacistů - místo zahrad                   6) Pan Šmejkal z Juditiny věže měl v předsíni národní kulturní památku z 12. století
       zde vytvořili appelplatz

Náplavka pod Brunclíkem – Občas zde hrají Muzikanti z Kampy. Naposledy na Štědrý den. Viz lednové Malostranské noviny.

Na Kampě 11 – V letech 1930-1976 zde žil herec Eduard Kohout. Byl obdivován za titulní roli Hamleta, kterou v polovině dvacátých let převzal po Eduardu Vojanovi. Po představení na něj u zadního vchodu čekaly davy mládenců a nesli ho na ramenou až na Kampu. Ano, Eduard Kohout miloval muže, krásné a mladé. Zval je na svou terasu, kde měl udělané romantické sezení s antickými soškami a všude se vinoucí divokou révou. Tu terasu, přes kterou teď muzikanti z Kampy chodí na záchod. Kohout si zakládal na své atletické postavě. Cvičil nejen v Sokole v proslulé tělocvičně u Hoyera, ale i doma, kde ho na žebřinách zachytil Stanislav Tereba ještě koncem šedesátých let. Kohout navíc svou štíhlou postavu rád předváděl minimálně oblečenou, takže o něm jeho šéf Karel Hugo Hilar prohlásil: „Eduard Kohout je oficiální akt Národního divadla.“

Kampa - Původně zde byly mlýnské zahrady, ze kterých se posléze stávaly šlechtické a veřejnosti nepřístupné zahrady. Brána a torzo zdí před Sovovými mlýny jsou tím jediným, co zbylo z valů, které oddělovaly jednotlivé zahrady. Nacisté je zbořili v letech 1941 a 1942, aby zde vytvořili cvičiště a slavnostní appelplatz pro Hitlerjugend. Zbourat se chystali také všechny domy na ostrově s výjimkou Lichtenštejnského paláce, kde sídlila krajská organizace NSDAP. V den prvního výročí okupace 15. března 1940 se měla dokonce na Kampě konat německá slavnostní přehlídka, jenže povodeň zaplavila větší část ostrova. K bourání domů pak už nedošlo. Paradoxním faktem ale zůstává, že současná podoba Kampy – rozlehlého parku sevřeného mezi širokým tokem Vltavy a Čertovkou – je dílem nacistů.

Sovovy mlýny – V šedesátých letech 19. století vyrostl areál novogotických budov, ve kterém byly Odkolkovy mlýny. Vyhořely roku 1896, poté mlýny vykoupil stát a v roce 1920 nastala demolice budov nejblíže řece. V obyvatelné části areálu sídlil po válce kabinet Zdeňka Nejedlého, poměrně bizarní výzkumný institut začleněný pod Akademii věd, jenž zkoumal epochální dílo někdejšího ministra školství a zřejmě i jeho monografii o Bedřichu Smetanovi. Není známo, co o ní vybádal tento institut, ale historik Josef Pekař o ní prohlásil, „že zůstala ve stadiu nejlepších dějin českého pivovarnictví, neboť po bezbřehém popisu Smetanových rodových a biografických kořenů se Nejedlý k vlastnímu dílu a k určení tvůrčí osobnosti ve své monografii už nedostal.“

Werichova vila, U Sovových mlýnů 7 – Je Štědrý den, 24. prosince 1974. Jako každý rok scházejí se u Jana Wericha přátelé a umělci z celé Prahy i sousedé z malostranského okolí. Na tenhle zvyk dodnes na Malé Straně vzpomínají ti, co tu ještě žijí. V rozkazu Státní bezpečnosti ke sledování Werichova domu se píše: „V dopoledních hodinách dne 24. 12. 1974 se sejde v bytě Jana Wericha pravicová kulturní fronta v počtu 50 osob, na tzv. folklóru.“ A tak do druhého patra protilehlého Lichtenštejnského paláce, v němž se tehdy nacházel Výzkumný ústav plánování, umístila Státní bezpečnost dva své pracovníky Šebelu v tmavém zimníku a Spurného v hnědém kožichu, aby průběh Štědrého dne u Werichů zdokumentovali. O jejich stanovišti se ve zprávě říká: „Opěrný bod se nachází v budově VÚP ve II. poschodí, odkud je velmi dobrý výhled na dům. Možnost použití je závislá na tom, jestli je den pracovního klidu, nebo pracovní den. V době pracovního klidu máme k dispozici kteroukoliv kancelář ve II. poschodí, v době pracovní pouze jednou místnost ve II. poschodí, jejíž vyprázdnění musí být předem projednáno.“ Sledování může začít. Werich si u tajné policie vysloužil nepříliš pochopitelné krycí jméno Čára II. A nyní ten zápis: „V 10:30 přijel před dům Vlach a starší muž ve voze ABT 08 77, který řídil. Oba s lahví likéru a kyticemi zašli do domu. V 10.50 zašel do domu starší muž s kyticí a zaním (psáno dohromady) režisér Hofman, který ve 12:15 odjel taxi. V 11:20 zašla do domu stará žena. V 11:20 přijel před dům herec Hlinomaz, setkal se starším mužem před domem objekta a oba dva zašli do domu. Pak následuje herec Landovský, čtyři mužové, spěvák Laufer“ (psáno se s) atd. atd. Ve 13 hodin bylo zachycování osob skončeno. Shrnutí obou agentů Šebely v tmavém zimníku a Spurného v hnědém kožichu, “Do domu Čáry 2 přišlo po dobu záchytu asi 40 lidí, většinou mužů z řad herců a spěváků. Příchod a odchod osob bylo podchyceno a provedena dokumentace jak spředu tak zboku a při vystupování zvozů“. Na pěti řádcích lze odhalit přibližně patnáct mluvnických nebo stylistických chyb! Uplyne nějakých patnáct dvacet let a Lichtenštejnský palác se promění v noblesní rezidenci české vlády. V místech, kde číhali soudruzi Šebela a Spurný, teď nocuje britská královna, japonský císař, španělský nebo kambodžský král. Takové jsou zvraty dějin, soudruzi.

Hroznová 1 - Dům Jiřího Trnky. Trnka se do něj nastěhoval se svou druhou rodinou v roce 1960. Vyřezávané dveře na boční stěně jsou jeho dílem. Gene Deitch, americký režisér z Mostecké k němu chodil na časté návštěvy. V jednom rozhovoru vyprávěl: „Čertovka se zanesla a musela se vyčistit. A jak hladina klesla, vynořila se obrovská hora lahví od šampusu. Protože Trnka byl velký piják a vyhazoval láhve rovnou z okna.“

Vodník Kabourek – Vodník od sochaře Josefa Nálepy stojí u Velkopřevorského mlýna od listopadu 2010. Je ze stejného kadlubu jako jeho střešní bazén.

Na Kampě 5 – V roce 1950 dům koupil právník Jiří Červený a zároveň skladatel, zakladatel Červené sedmy a otec operní zpěvačky Soni Červené. Restaurace Červená sedma nese své jméno tedy oprávněně. Po něm je pojmenována i úzká ulička v blízkosti.

Na Kampě 14 – Bývala tu hospoda U Měšťánků (s oficiálním názvem Na Kampě). Chodili do ní Werich, Trnka, režisér Krška, Eva Olmerová. Na stěnách tu do poslední chvíle opatrovali Werichovy kresby, než vzaly za své během polistopadové adaptace. Malostranský patriarcha Jan Werich tu sedával takřka denně. V domě do války bydlel a v roce 1935 se tu narodila jeho dcera Jana.

U bílé boty, Na Kampě 13 – U bílé boty žil až do své smrti v roce 2007 herec Josef Vinklář. V patře nad ním bydlel do začátku devadesátých let sochař Stefan Milkov. Sousedé spolu vycházeli dobře, dokud nepřišel konec osmdesátých let a Josef Vinklář se stal oficiální tváří loajality a podpory vládnoucím komunistům. Řečnil. Tenhle doktor Cvach – a okolí jím najednou opovrhovalo stejně jako v Dietlově seriálu. V říjnu 1988 vystoupil na shromáždění na Václavském náměstí, kdy si režim rozpomněl na 28. říjen 1918, a pokusil se přilepit na Masarykovo jméno. „Přinesl mi ukázat projev, že v něm nebylo nic proti Masarykovi,“ vzpomíná Milkov „A já mu ho tenkrát vyhodil z okna.“ Duch Malé Strany přesto dokázal spory zahladit. Kampa byla zvláštním místem – vesnicí uprostřed města. V okolních domech nebyly ještě restaurace, a tak turisté kráčeli po Karlově mostě většinou pořád dál a nesestoupili do zdánlivě zapomenutého světa. Opět Milkov: „V sousedním domě, v hospodě U Měšťánků jsem slavil vernisáž své první samostatné výstavy v domě U Melounu. To bylo 16. listopadu 1989. Druhý den to přišlo, 19. listopadu jsme v Mánesu vyhlásili stávku a já celou výstavu zase zabalil.“ Pro Kampu začaly nové časy. „Najednou se tu nedalo bydlet. Vyšel jsi z domu a prodíral ses davem. A tak jsme se přestěhovali a na Malou Stranu chodím do hospody. Takhle ji mám rád“, uzavírá své vzpomínky Stefan Milkov.

Hroznová 5, Na Kampě 7 – Do prvního patra, na pavlač se v roce 1959 nastěhovala Eva Olmerová. Ta zde prožila první polovinu šedesátých let, než se kvůli druhému manželovi, někdejšímu spolužáku ze základní školy, odstěhovala do Bubenče. Spolužák po čtyřech měsících manželství radši emigroval. Traduje se, že pod okny jejího pokoje – v korytě Čertovky – se válela hromada rozbitých budíků, protože se jí nechtělo vstávat na tovární šichtu.

Na Kampě 9 – V domě u obrázku Panny Marie, lidově U válečků žil více než třicet roků (1903-34) Adolf Kašpar, ilustrátor Babičky. Pamětní deska je umístěna mezi okny na nábřežní zdi. V lucerně u obrázku svítí nepřetržitě světlo. Osvětluje Madonu, obrázek, který byl zachráněn při povodni v roce 1784. Podél Madony visí dva válečky. Připomínají, že na dvoře byl až do května 1945 mandl.

Juditin most - Stavba mostu byla zahájena přibližně kolem roku 1160, krátce poté, co voda strhla poslední dřevěnou konstrukci. Most ležel čtyři až pět metrů pod úrovní mostu Karlova. Celá konstrukce byla dlouhá asi 514 metrů a široká zhruba sedm metrů. Pilířů bylo 23, a proto množství kamenných podpěr Juditina mostu kladlo povodňovým vodám větší odpor než pozdější stavba Karlova mostu. To se stalo mostu osudným. Juditin most byl dvakrát pobořen povodní, roku 1342 definitivně. Zůstala z něho jen nižší Malostranská mostecká věž a také věž s bránou, která je dnes zapojená do budovy křižovnického kláštera na staroměstské straně. Ve sklepech domů U Lužického semináře se dochovaly i zbytky mostních oblouků. Dokonce v č. 3. ve vstupní hale hotelu Hotel Lundborg je vozovka s vyjetými kolejemi od vozů.

Juditina věž – Eduard Šmejkal bydlel v malém bytě vmáčknutém do Juditiny věže pětašedesát let. Věž vyrostla v polovině 12. století spolu s Juditiným mostem a pozdější architekti Karlova mostu ji zahrnuli do svých plánů. Pan Šmejkal tak měl určitě nejstarší byt v Praze. Od světa ho dělilo metrové zdivo, topil ještě v květnu, když lidé chodili po ulicích v tričkách a v předsíni měl ceduli s nápisem Národní kulturní památka. Měl v ní totiž unikátní reliéf z poslední třetiny 12. století, znázorňující vznešeného muže klečícího před osobou na trůně. Pan Šmejkal se na Malou Stranu přiženil v roce 1945. Strýce jeho ženy, který ve věžním bytě původně bydlel, nacisté popravili. Pan Šmejkal ukázal fotografii z roku 1942. Stojí tam se svou paní na pavlači před tehdy ještě strýcovým bytem, za nimi dřevěná vzpěra. A pak ještě jeden snímek, pořízený o šedesát let později, v roce 2002. Znovu pan Šmejkal a jeho paní, pravda o šedesát let starší a za nimi – stejná dřevěná vzpěra podpírající pavlač chátrajícího domu. „Napadlo to souseda, vyfotil nás a oba snímky poslal na obecní úřad. Chytli se za nos a konečně náš dům opravili. Celých šedesát let nám to jen slibovali a my čekali a čekali…“

Šatlava, Saská 2 – Klub, kde se scházejí patrioti a přátelé Malé Strany.

    1) Boží oko s hebrejským nápisem bylo léta zakryto                                   4) Sem doputovala Nobelova cena za polarografii
    2) I bar Nicolas svůj středověký původ nezapře                                           5) Dům U osla v kolébce se opravuje, tak si musíme vystačit
                                                                                                                              Kellyho věží z archivu Posedlostí
    3) Ještě před americkými velvyslanci tu bydlel Franz Kafka                       6) Na Jánském vršku a přilehlých dvorcích se konala výstava
                                                                                                                            Malostranské dvorky. Tři dny.

Palác Beethoven, Lázeňská 11 – V domě U zlatého jednorožce býval od poloviny 18. století stejnojmenný hotel. V roce 1789 zde bydlel Mozart, o sedm let později Beethoven. Zajímavá historie se váže k Božímu oku se zlatými paprsky nad půdním oknem ve středu budovy. To bylo během nacistické okupace zakryto a zničeno kvůli hebrejskému nápisu Bůh Otec. Desítky let přetrvával tento bizarní pozůstatek antisemitské ideologie, až bylo během rekonstrukce, dokončené v roce 2005, znamení obnoveno. V roce 2005 se v paláci konal bál TURASu.

Sterneggovský palác, Lázeňská 9 - Raně barokní palác vznikl po roce 1686 přestavbou renesančního domu U Zlaté husy. Do dnešních dnů se v některých interiérech dochovala původní výzdoba. V prvním patře hlavní sál zdobí malby na plátně se starozákonními a novozákonními motivy od L. Seidla ze 70. let 18. století.

Maltézské náměstí 13 – Dva roky v letech 1925-27 tu po rozvodu s Ernstem Pollakem a návratu do Prahy žila Milena Jesenská. Byt Jesenské se brzy stal vyhledávaným místem setkávání a nekonečných debat. Traduje se, že hlášeným návštěvám chodila Milena otevírat nahá. Do maltézského období patří i její seznámení s architektem Jaromírem Krejcarem, zanedlouho již manželem. V roce 1927 se z Malé Strany stěhuje za svým manželem do paláce Olympic ve Spálené ulici a o rok později přichází na svět její dcera Jana Krejcarová – Černá. Jedna z nejdivočejších žen, která dokázala během několika poválečných měsíců nepřetržitých večírků roztočit miliónové dědictví po svém dědovi doktoru Jesenském. Je ženou femme fatale Egona Bondyho, jenž sám sebe považoval za otce dvou z jejích pěti dětí. Krátké soužití s Janou Krejcarovou přivedlo Bondyho na psychiatrii (3 sezóny v pekle).

Sv. Prokop, Prokopská ulice - Dům býval kdysi kostelem, vysvěceným roku 1214, za husitských bouří zničený a znovu postavený roku 1689. Po zrušení kostela za josefinských reforem jej přestavěla hraběnka Kolovratová na obytný dům a do výklenku jako vzpomínku na bývalý kostel nechala osadit kamennou sochu Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera. V pravé ruce drží řetěz, na němž má připoutaného ďábla.

U Sixtů, Prokopská 6 – Další pěkné zobrazení sv. Prokopa je na protějším domě. Reliéf světce s pokořeným ďáblem je vytesán přímo v hlavním klenáku vstupního kamenného portálu. Zde bydlel v letech druhé světové války herec Svatopluk Beneš. Dvoupokojový byt vyhledala tehdejší Benešova přítelkyně Adina Mandlová. Z důvodů prozaických, chtěla se svého o osm let mladšího milence zbavit. Po únoru se do domu nastěhoval s rodiči pan Polívka, tehdy chlapec, který vzpomíná: „Nastěhovali jsme se do třetího patra, do velkého bytu s malovanými trámovými stropy. Součástí nájmu byla i smlouva s Čedokem o návštěvách turistů. Pokud nebyl člověk právě nemocný, bylo to příjemné – občas jsem od turistů dostal třeba žvýkačku“. Nezapomeňte, to se psal rok 1960. "Sousední byt, ještě větší a luxusnější obýval již tehdy slavný režisér Václav Krška se svou hospodyní Aničkou a „synovcem“ Jarouškem. K němu ale Čedok nechodil, jen V. I. P. turisté. Do třetího patra se nastěhoval scénárista Ivan Osvald se svou ženou, starší dcerou Barborou a mimořádně uřvaným miminem jménem Gabriela."

Karmelitská 23 – Nad někdejší vinárnou U Vrtbovské zahrady (dnes hudební klub Malý Glen) žila jazzová zpěvačka Jana Koubková. Také ona musela jako mnoho dalších Malou Stranu opustit. Po celé 20. století se pohyboval počet obyvatel této čtvrti kolem dvaceti tisíc. To se změnilo po roce 1990, malostranských sousedů začalo ubývat a v roce 2015 poprvé klesl jejich počet pod pět tisíc – tedy na čtvrtinu. Kdo tu bude žít za deset let?

Bar Saint Nicholas, Tržiště 10 – I tudy vedly malostranské hradby.

Schönbornský palác, Tržiště 15 - Zde bydlel Franz Kafka necelých šest měsíců. Jeho jediný pražský byt na levém břehu Vltavy. Právě tady v noci ze 12. na 13. srpna 1917 propukla Kafkova smrtelná choroba. Kafka to popisuje Mileně Jesenské asi o tři roky později. Začalo u mě uprostřed noci chrlení krve. Vstal jsem, rozrušen, jak je člověk rozrušen vším novým, samozřejmě trochu vylekán – pořád samá krev. Ráno přišla Růženka, moje posluhovačka „Bylo to dobré, až obětavé, ale veskrze věcné děvče. Uviděla krev a řekla: „Pane doktore, s vámi to dlouho nepotrvá“. Vlastně se spletla, nakonec to trvalo skoro sedm let, Kafka zemřel v roce 1924. V roce 1918 kupuje tento palác Richard Teller Crane, syn chicagského milionáře Charlese Cranea a blízkého přítele Masaryka. Na počátku století totiž odjel Masaryk na pozvání jednoho z nejbohatších amerických průmyslníků Charlese Richarda Cranea do Chicaga, aby přednášel na zdejší univerzitě a tam mezi nimi vzniklo přátelství. V roce 1912 se Crane stává jedním z hlavních sponzorů prezidentské kampaně Woodrowa Wilsona. To mu umožní přivést k prezidentovi svého přítele Masaryka, a přispět tak podstatně k osvobození utlačovaných slovanských národů – k rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatného Československa. Majitel paláce Richard Teller Crane se zároveň stává prvním velvyslancem Spojených států v právě vzniklém Československu Malá odbočka. V roce 1906 studoval Jan Masaryk na Hellichově gymnáziu. Při inspekci na hodině tělocviku odcizil mladý Masaryk buřinku školního inspektora a prodal ji na ulici flašinetáři za jeden zlatý dvacet krejcarů. Zato byl vyloučen ze všech škol v Předlitavsku, kterýžto verdikt vzápětí změnil a omezil pouze na malostranské gymnázium jeho otec T. G. Masaryk audiencí u rakousko-uherského ministerského předsedy Ernsta von Körbera, svého spolužáka z Vídeňské univerzity. Když vyvrcholily problémy mladého Masaryka na gymnáziu, posílá TGM nezdárného syna na zkušenou do Ameriky A mentorem mu je právě Charles Crane. Do Čech se Jan Masaryk vrátil v roce 1912. A třináct let poté v roce 1925 se oženil s Frances Craneovou – dcerou Charlese a sestrou prvního velvyslance. Jan ji potká po letech v Praze, když přijela navštívit svého bratra. Frances, matka tří dětí, se rozvádí a bere si Masaryka. Jenže bezdětné manželství končí po pěti letech rozvodem. Ještě dřív se Crane stává sponzorem monumentálního díla – Slovanské epopeje. Mucha přijel do Chicaga v roce 1909. Domů se vrátil o rok později, pronajal si část zbirožského zámku a dalších 18 let vytváří své opus magnum. V roce 1928 pak celou epopej předal společně s Cranem Praze a „všemu československému lidu“. Podobu další Craneovy dcery Josephine nese první stokorunová bankovka nového Československa. Mucha při její tvorbě vyšel ze staršího portrétu dívky, který v Americe pořídil, a tak se z ryzí Američanky stane slovanská bohyně Slavie. Češka jako poleno. Richard Crane vykonával funkci velvyslance do roku 1921. Po definitivním návratu do Spojených států nabízí budovu americké vládě a ta ji skutečně v roce 1925 kupuje.

Vlašská 9 – Když byl v roce 1950 založen Polarografický ústav, nastěhoval se do barokního domu U Tří červených růží. Jeho prvním ředitelem se stal Jaroslav Heyrovský. O devět let později v roce 1959 obdržel jako dosud jediný český vědec Nobelovu cenu. Získal ji za objev polarografické metody, učiněné v roce 1925. V žádném případě tak nešlo o úspěch socialistické vědy, jak bylo v padesátých letech prezentováno.

U osla v kolébce, Jánský vršek 10 - Za císaře Rudolfa II. se Praha rychle plnila umělci a vědci, kteří doufali v císařovu štědrou finanční podporu. Angličan Edward Kelly rychle pochopil, jak na vzdělaného císaře. V té době se podruhé oženil a jeho paní zakoupila dva domy v Praze: Faustův dům na tehdejším Dobytčím trhu a tento dům U Osla v kolébce. Dochovala se věž z roku 1546, kde měl alchymista observatoř. Ke zvláštnímu názvu domu se váže další pověst: Magistru Kellymu za podvody uřízli ještě v Anglii kat obě uši. On to zakrýval pod dlouhými vlasy. Jednou mladá maminka volala o pomoc pro své dítě, Kelly se vyklonil z věže a ona spatřila, že nemá uši. Maminka zvolala: „Nemá uši“. Aby odvrátil pozornost, přičaroval dítěti v kolébce oslí uši. Maminka se musela dlouho zbožně modlit, aby uši svému dítěti odčarovala. V tomto domě se odehrával i děj Nerudovy prózy Týden v tichém domě, jeho rodiče měli v sousedním domě krámek.

Malostranské dvorky – 1. září 1981 začala na Malé Straně akce, která se stala legendární a připomíná se ve všech výtvarných učebnicích. Jejím centrem se stalo Divadélko v Nerudovce, které vzniklo v polovině 60. let ze zpustlého agitačního střediska. „Do Nerudovky se chodilo na Mertu i na Hutku“, vzpomíná Jiří Kotalík. „Ještě teď mě bolí ledviny, když si vzpomenu, jak jsme tam sedávali namačkání, nohy diváka za vámi obtisknuté v zádech.“ Kurt Gebauer vzpomíná: „V Nerudovce jsem měl v roce 1978 svou první pražskou výstavu. V té době už chtěli galerii zrušit, a paní Šerá, která ji vedla, se rozhodla, že už není co ztratit. Já tehdy nesměl vystavovat, přesto natiskla pozvánku načerno a výstavu zahájila. Nakonec to prošlo“. Na jaře 1981 Čestmír Suška a Ivan Kafka chtěli udělat výstavu na náměstích. Kotalík vzpomíná: „Ale já znal z dětství malostranské dvorky, v domech nad nimi bydleli mí spolužáci, znal jsem i domovnice, a tak jsem navrhl, ať výstavu uspořádáme v nich. Dvacet výtvarníků pak prolezlo všechno od Karmelitské až po Hradčany a každý si vybral svůj dvorek. Nakonec těch dvorků bylo dvacet šest.Tehdy čtyřicetiletý Gebauer si uhamounil hned tři, stejně jako Magda Jetelová a Čestmír Suška“. Kotalík pokračuje: „Nakonec výstavu organizovalo SSM při Ústavu památkové péče, kde jsem tehdy pracoval. Souhlasilo i OPBH, které domy bezprostředně spravovalo“. Nastalo 1. září. V Nerudovce si mohli návštěvníci vyzvednout plánky, podle kterých pak procházeli Malou Stranou. Návštěvníci byli nadšeni. Nejspíš proto stát reagoval s takovou rychlostí. Výstava musí okamžitě skončit. Už třetí den po zahájení našli návštěvníci galerii i divadélko v Nerudovce zavřené. Vedoucí divadla Jarmilu Šerou vyhodili z práce. Jenže domy, ve kterých se výstava konala, zavřít nemohli. Normálně se v nich bydlelo. „Estébáci strhávali z domovních dveří plakátky označující výstavu, ale ty se na nich objevovaly znovu, a když došly plakátky, tak se dveře označovaly křídou“, vzpomíná Kotalík. „Podstatnou úlohu hrály i malostranské domovnice“, směje se. „Ještě před zahájením výstavy jsme je s Čestmírem Suškou obešli a vysvětlili jim, jaká je to čest, že byl právě jejich dům vybrán a bude v něm vystaveno umělecké dílo. To se ukázalo být základem úspěchu. Domovnice totiž měly plánek a podle něj posílaly lidi dál, do dalších domů. Zpráva o výstavě se rozkřikla po celé Praze a lidé pak hledali umění v čemkoliv. Stáli před klepadlem, které tehdy bylo na každém dvorku, a hloubali, jestli patří k výstavě nebo ne. Byla z toho taková dvoutýdenní honička, kterou jsme si všichni užili. Za rok už se akci nepodařilo zopakovat. Víte, oni nám pak také vyčítali, že jsme si vybrali jen samé nehezké a špinavé dvorky, ale smyslem té výstavy bylo ukázat, že za domovními dveřmi existuje ještě jedno město – a ono tam dodneška je, jen už se nerozpadá, ale je děsivě komerčně zneužité jako v Nerudovce nebo do něj nemáte nejmenší šanci nahlédnout“, uzavírá své vyprávění, vlastně docela smutně, Jiří T. Kotalík. Jednu z expozicí, kterou si lze představit, jsou stovky špejlí zapíchaných Ivanem Kafkou do dláždění ulice Jánský vršek, ostatní dvorky jsou dnes většinou nepřístupné. Viz Malostranské dvorky v pořadu Z metropole

    1) Santini byl pohřben kousek od svého domu v Nerudovce                       4) Perníková sýpka Cyrila Boudy
    2) Tady bydlel středoškolský profesor z filmu Adéla ještě nevečeřela         5) Na domek, kde pařil Bobby Hull, už nedohlédneme
    3) Mariánský sloup pod okny nemocnice Pod Petřínem                               6) Ale výhled na Malou Stranu a Prahu stejně jako stoupání je dechberoucí

Hřbitov u sv. Jana v Oboře, Šporkova – Kříž společně s pamětními deskami vyznačuje, kde byl hřbitov, který společně s románským kostelem sv. Jana Křtitele tvořil centrum tehdejší obce Obora. Součástí Obory byla vlašská osada, ve které se tady, kolem vlašského špitálu, soustředili Italové, kteří přicházeli do Prahy za prací, především architekti, sochaři, kameníci a jiní řemeslníci. Někteří z nich byli na hřbitově pohřbeni. Kromě Jana Blažeje Santiniho Aichla, jehož pamětní deska byla na zeď umístěna teprve v roce 2015, zde byl pohřben další slavný architekt Anselmo Lurago nebo rytec Jiljí Sadeler. O jeho pamětní desku se zasadil Josef Kemr. Na místě bývalého hřbitova je dnes dvůr, který byl dlouho uzavřen a sloužil k parkování. Nyní je zde zahrádka vedlejší restaurace, takže je možné se na dvůr dostat.

Šporkova 2 – Tu noc 21. února 1979 se Luděk Hulan vracel z jazzového klubu Parnas. Jako nejspíš každý den byl opilý. Všechna dosavadní léčení u legendárního doktora Skály i na psychiatrii v Bohnicích k úspěchu nevedla. Dříve či později se dostavila recidiva. Bezprostřední příčinou smrti byl pád na schodech domu ve Šporkově ulici. Hudebník umřel druhý den ráno, nebylo mu ani 50 let. V sedmdesátých letech zakládá Jazzsanatorium a zároveň stále více propadá alkoholu. Jeho psychiatr později vzpomíná na jedno z Hulanových delirií – tam, kde jiní vidí krysy, spatřil skupinu černošských muzikantů, pochodovali po kruhovém rámu nemocničního svítidla. Jiní jsou po takovém zážitku k smrti vyděšeni, Luděk Hulan zářil nadšením – "bylo to jako v New Orleans", oznamoval. Traduje se historka, jak si koupil automobil krátce poté, co prodal dům po rodičích na Spořilově. Wartburg kombi si půjčila Eva Olmerová. Za několik hodin se vrátila, aby mu sdělila, že nový, ještě nepojištěný vůz je napadrť. Luděk Hulan si beze slov otevřel kufřík, vložil do něj pyžama, přidal kartáček na zuby a odjel do Bohnic.

Jánská 10 – 5. března 1965 dorazil básník Václav Hrabě sem v půl třetí po večírku s Allenem Ginsbergem, který byl na návštěvě Prahy. V krvi měl 2,8 promile. Mezi třetí a pátou ráno se v půdním bytě, který už nebyl tak úplně jeho, otrávil svítiplynem. Přespával v kuchyni, protože jediný pokoj obývala jeho bývalá manželka s novým přítelem a dětmi. Přitápěl si plynovou troubou, a když probudil v půl šesté ráno pláč dítěte jeho bývalou ženu v sousední místnosti, bylo už pozdě. V kuchyni vyhořel všechen vzduch. Václavu Hraběti nebylo ani pětadvacet. Ale jeho verše, snad povýšené předčasným úmrtím, ale i hudbou Vladimíra Mišíka dodnes žijí.
Láska je jako večernice,
plující modrou oblohou.
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
Vy, kterým srdce zkameněla.

Jeho žena řekla: „Dalo se s ním nádherně vznášet ke hvězdám, ale nedaly se s ním zvládat obyčejné úkony rodiny s dítětem“. Jejich manželství vydrželo dva roky.

Šporkova 8 – Tady ve filmu Adéla ještě nevečeřela bydlel středoškolský profesor - ano ten, který ve filmu několikrát pozdravoval Ladislava Matějku.

U nejsvětější Trojice, Šporkova 10 – Zde byl první malostranský byt Jana Zrzavého, do kterého se nastěhoval v roce 1917. Byt ve třetím patře bez elektrického proudu si Jan Zrzavý zamiloval kvůli výhledu na Prahu. Později litoval, že ho opustil a odstěhoval se do novostavby v Bubenči. Návrat na Zámecké schody byl částečným důsledkem tohoto stesku.

Socha sv. Jana Nepomuckého se stříškou - Jana Nepomuckého zde chrání před dešťovými kapkami stříška. Kult Jana Nepomuckého se hluboce vepsal do tváře Malé Strany. Nebývalá četnost plastik, obrazů i domů pojmenovaných po svatém na mostě, zaujala básníka Rainera Maria Rilkeho. V drobné básni Svatí je na své poměry nebývale žertovný (řekněme na mladého muže, kterého matka ještě nedávno oblékala do dívčích šatů):

Aber diesen Nepomuken!
Von des Thorngangs Luken gucken.
Und auf allen Brücken sputzen.
Lauter, lauter Nepomuken!

V českém překladu Pavla Eisnera:

Za to však těch Nepomuků!
V každém loubí kuku kuku,
A kde most, viz ruku, muku,
samých, samých Nepomuků.

Lobkovický palác, Vlašská 19 – Bylo krátce před listopadem 1989. Malou Stranu zaplavily trabanty s pověstnou nálepkou DDR na zadním skle. Němci prchající ze socialismu je nechávali všude bez ohledu na předpisy - na chodnících, napříč ulicemi, takže nejednou ucpaly malostranskou dopravu. Vzali si pár osobních věcí a bez zábran zdolávali zdi Lobkovického paláce, velvyslanectví tehdy ještě NSR. Přes plot oddělující zahradu paláce od petřínských strání si podávali malé děti.

Nemocnice Pod Petřínem, Vlašská 36 – Tady pod dohledem sester boromejek vydechl naposledy anarchista, opilec a hanobitel všeho církevního, bořitel mariánského sloupu na Staroměstském náměstí Franta Sauer. To bylo v roce 1947. Uplynulo půl století – boromejky odsud odešly, režim je vyhnal v roce 1952, znovu se sem po roce 1989 vrátily – když došlo k události, která onen paradox nečekaně prohloubila. Na začátku května 2001 připlul po Labi do Mělníka dvacetitunový blok narůžovělého pískovce, vylomeného předtím v Pandžábu, asi 250 kilometrů od Dillí. Nyní z něj parta kameníků vedená sochařem Petrem Váňou vysekala šestimetrový dřík, budoucí základ mariánského sloupu. Právě toho sloupu, který žižkovští hasiči vedení Frantou Sauerem a mohutně podporováni mladou socialistkou Miladou Horákovou 3. listopadu 1918 strhli na Staroměstském náměstí při návratu z protikatolického shromáždění na Bílé Hoře. Bratři Formanové nám ho sice na své lodi přivezli do Prahy, ale nebylo ho kde uskladnit. Tehdy nám pomohly boromejky. Přijaly nás a nechaly postavit dřík u nich na zahradě Nemocnice pod Petřínem. A tak se mariánský sloup ocitnul pod okny nemocnice, v níž zemřel jeho někdejší ničitel.

Vlašská 21 – V bývalé sýpce žil po odstěhování z Baby od manželky Evy malíř Cyril Bouda (1901 – 1984).

Roškotova vila, Vlašská 23 – Ve sklepě vily, kterou navrhl Kamil Roškot, začali v roce 1979 zkoušet žáci základní školy v Josefské, kteří se nazvali Psí vojáci. Člen kapely David Skála, který zde s rodiči bydlel, vzpomíná: "Ve sklepní zkušebně zkoušeli nejen Psí vojáci, ale taky Půlnoc nebo Energie G, Magor tu měl schovaný provazový žebřík, na zahradě jsou ještě zakopané texty Plastic People. Schoval jsem je, když byla u Topolů domovní prohlídka. Všechno to bylo možné jen díky tomu, že šlo o osamocený dům a moje máma byla tolerantní. Ale stejně - zvuk se valil dolů Vlašskou ulicí a o tom, že zkoušíme, vědělo půl Malé Strany." Příběh zkušebny ve Vlašské ulici skončil v roce 1996. Tehdy se musel David Skála z vily, vmáčkuté pod petřínský svah, definitivně odstěhovat.

Ústav sociálních služeb, Vlašská 25 – Zahrada přes den přístupná, v létě zde funguje Café Taussig.

Vlašská 23a - Zde žil fotograf Stanislav Tůma. Když se hráči Winnipeg Jets v roce 1975 zastavili v Praze, aby poměřili síly s československou reprezentací, rovnalo se to prvořadé sportovní události. V jejich řadách byl i Bobby Hull, který za ně čerstvě nastupoval. Tihle polobozi zpoza oceánu přivrávorali o jedné hodině v noci malostranskou zahrádkou, po schodech, které vedly od branky ve zdi do nenápadného domku ve stráni. Kdo ví, jak tehdy k zápasům za železnou oponou přistupovali - ostatně obě utkání prohráli 1:3 a 1:6. Jisté je, že nemínili nechat pražskou noc nepokořenou – a Standa Tůma coby diskžokej je přivedl do svého bytu. Malostranský fotograf již nežije. Je tu však další obyvatel bytu ve Vlašské ulici, dnes osminásobný držitel českého lva za střih Jiří Brožek. Vypráví: „V roce 1972, když jsem končil FAMU a vyhazovali mě z koleje, jsem potkal U Zpěváčků Standu Tůmu, a ten mi nabídl, že se mohu nastěhovat k němu. Proč ne? Rád. Stejně jdu za dva nebo tři měsíce na vojnu. Jenže z těch tří měsíců se nakonec stalo patnáct let“, vzpomíná dnes Jiří Brožek. „Z mojí postele byly vidět Hradčany. Když jsem si přivedl nějakou holku, tak jsem ráno nevěděl, jak ji dostat pryč. Chtěla zůstat napořád“. Společný byt se rychle stal centrem především nočního dění. „Chodil sem Vlado Milunič, Petr Kalandra, Zuzana Michnová. Standa přivedl společnost po diskotéce a pokračovalo se až do rána. Jenže já byl v té době zaměstnaný na Barrandově a musel ráno do práce, zatímco Standa spal až do odpoledne. Po letech mi říkal: Já tě obdivuju, že jsi to tenkrát vydržel – Vydržel, protože to bylo úžasný“. Dům ve Vlašské vystěhovalo na pomezí let 1988-89 ministerstvo vnitra, které chtělo domek zřejmě pro strategickou polohu nejspíš využít ke sledování německé ambasády. K tomu už nedošlo. Tehdy taky skončilo soužití dvou malostranských bohémů. A hokejisti Winnipeg Jets? „Odešli až nad ránem“, vzpomíná Jiří Brožek. A dnes už nikdo nezjistí, jestli na svůj tah noční Prahou vyrazili před prvním zápase, po něm, nebo až po tom druhém. Ani jestli se ve Vlašské opíjel i nenapodobitelný Bobby Hull.

Pramen sira Nicholase Wintona - Obnovený pramen byl v Sadu zachránců dětí otevřen 19. 5. 2009 u příležitosti 100. narozenin Nicholase Wintona, který zachránil 669 židovských dětí před nacistickou okupací.

Lavička Jindřicha Pavliše, Velká Strahovská zahrada - Jindřich Pavliš se svojí firmou léta vzorně udržoval parky Malé Strany a Petřína, Františkánskou zahradu a další zelené plochy Prahy 1, zprvu pod firmou Sady lesy zahradnictví, po převratu pak pod firmou vlastní. Jindřich Pavliš vedl zahradu ve Vojanových sadech od roku 1979. Za totality neodmítal zaměstnávat disidenty, např. od roku 1981 u něj pět let pracoval cestovatel Jiří Hanzelka. Pavliš jezdil celý život do práce na motorce. Jednou musela motorka do servisu, a tak se vydal do práce MHD. Při vystupování z tramvaje ho srazilo auto. Jindřich Pavliš zemřel v prosinci 2011. Kromě lavičky má ještě od roku 2012 památník ve Vojanových sadech.

Na krásné vyhlídce, Úvoz 13 - Nejslavnější závod Elišky Junkové byl Targa Florio, který vyhrála s vozem Bugatti na jaře 1928 na Sicílii. Bohužel ve stejném roce se zabil její muž Čeněk Junek na okruhu v Nürburgringu. Eliška původně bydlela se svým mužem v paláci Lucerna, ale po jeho smrti velký byt opustila a našla si mansardu nově zbudovaného domu Na krásné vyhlídce na konci Úvozu. Sama říká, že tahle čtyřpatrová vila s přenádhernou vyhlídkou, tenkrát teprve dostavovaná, jí – osmadvacetileté vdově zachránila duši. Eliška zde bydlela od roku 1928 až do své smrti v roce 1994 - od roku 1982 už v přízemí domu. Dům vystavěl Josef Růžička. Zatímco Eliška má pamětní desku na průčelí domu, stavitelova plaketa od Otakara Španiela je umístěna na zadním traktu domu. Lze ji spatřit z vyhlídkové cesty Raoula Wallenberga.

Úvoz 28 - V zadním traktu Hrzánského paláce, ve čtvrtém patře vysoko nad Prahou, bydlel od roku 1937 do roku 1970 Jan Slavíček, proslulý bohém a především umanutý malíř Prahy. Velké okno, které je možno spatřit na boku budovy, patřilo Slavíčkovu ateliéru. Umělecký vývoj Jana Slavíčka vyvrcholil v třicátých létech. Po válce už jen těžil ze svého jména. Prodával líbivé akvarely kytek a kresby krajinek a hlavně se stal prominentním malířem komunistických pohlavárů, pro které maloval hlavní město ve všech ročních dobách, za každého počasí a světelných podmínek. Když dům opravovali a dělníci odkryli ve dvoře barokní studnu, objevili v ní tři metry střepů od lahví šampaňského. Skvělé značky! Slavíčkovi ho pravidelně vozili až do bytu a on tam házel prázdné flašky.

U kamenného sloupu, Úvoz 24 - Na přelomu 17. a 18. století malíř a architekt Kristián Luna ozdobil dům zdrobnělou kopií mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, na niž umístil vlastnoručně vyřezanou sošku Panny Marie, na nároží pak alegorie Slunce (Sol) a Měsíce (Luna). V přízemním dvojpokojovém bytě U kamenného sloupu (či někdy též nazývaném U Luny) bydlel fotograf Josef Sudek, poté co se odstěhoval od své sestry, z dřevěného ateliéru na Újezdu – od roku 1959 až do své smrti v roce 1976. Donedávna tady byla jeho galerie. V 60. letech 20. století byla rekonstruována fasáda – a práce přinesla překvapení. Zjistilo se, že sloup není vůbec kamenný, ale je štukový, uvnitř vyztužený trámem.

    1) Muchomůrky bílé vznikly pro Mirku, která bydlela ve druhém patře       4) Dům U zlaté číše patřil Santinimu i Ludvíku Aškenázymu
    2) Vchod do Divadélka v Nerudovce dnes                                                   5) Hospoda U kocoura si zachovala malostranské genius loci
    3) Hostinec U Bonaparta nevypadá o mnoho líp                                         6) Kruh se uzavírá – končíme na krásném nočním Malostranském náměstí

U zeleného jelínka, Nerudova 51 – V bytě o jedné místnosti s hajzlem od začátku 70. let až do své demonstrativní emigrace na Slovensko po rozdělení federace žil spisovatel a básník Egon Bondy. Ve sklepní pracovně s dveřmi do Jánské zkoušeli Plastic People of the Universe. „Žil jsem tu v dobách, kdy o pozdních odpoledních, když mírně mrholilo, jsem měl Pražský hrad jako svůj záhumenek“, vzpomínal v roce 1996. „Celé hodiny jsem se po něm mohl procházet nebo na jednotlivých nádvořích, postávat a nepotkal jsem človíčka.“

U dvou slunců, Nerudova 47 – Hostinec U dvou slunců je díky Nerudovi asi nejslavnějším lokálem Malé Strany. Spisovatel bydlel v domě v letech 1845 až 1845, po smrti otce se rodina přestěhovala do domu naproti. Zdejší hospodu označil Egon Bondy za „když ne zrovna kolébkou, tak aspoň mateřskou školku undergroundu“. V roce 1984 o ní vypravuje „V padesátých letech to ještě byla taková zaflusaná hospoda k ničemu, ale od začátku sedmdesátých let se tady skutečně soustřeďoval underground. Mnoho piva se tady vypilo, mnoho věcí se promyslelo, dokonce i mnoho básní se tady napsalo“. Historie českého undergroundu byla násilně přerušena v roce 1976 procesem s Plastiky. Krátce před tím, v roce 1975, vznikl samizdatový sborník Děti Dvou slunců a křtil se, jak jinak, právě tady.

U bílé řepy, Nerudova 39 – V prvním patře žil Josef Kemr. Jeho trabant znali snad všichni obyvatelé Malé Strany.

U Bonaparta, Nerudova 29 – Bondy o této hospodě píše: „U Bonaparta se vždy krčím u výčepu, protože do lokálu, kde vysedávají v houfech naši úspěšní svazáci, pokládající se za intelektuály, protože tahají kabely u televize nebo sestřihují pásky se zpěvy Karla Gotta, zvouce jej Kájou, by mě ani čtyřmi koňmi nedotáhl. Do výčepu chodí místní usedlíci a osvojil bych si tam důležité a užitečné poznatky, jen kdybych dával trochu pozor. Tak například skoro každého večera vzplane spor, zda Lála proměnil v zápase se Spartou v roce 1962 desítku ve dvanácté minutě prvního poločasu, nebo až v patnácté. Obzvlášť ožralý klempíř Havlíček z domu odnaproti tvrdil posléze dokonce, že ji vůbec neproměnil, ale byl za to vyhozen.“ V prvním patře bydlela od poloviny 80. let herečka Jana Brejchová se svým posledním mužem hercem Jiřím Zahájským.

U zlatého orla, Nerudova 26 – V domě bydlel undergroundový básník Milan Koch, fascinující zjevení v těch letech – dvoumetrový muž s vlasy splývajícími půldruhého metru na záda. Jeho žena Mirka nosila v polovině 70. let pivo naproti U Bonaparta a taky U dvou slunců. Mirka kvůli němu opustila jiného muže českého undergroundu Mejlu Hlavsu. Na podzim 1974 Milan Koch zemřel, v ďáblickém tunelu ho tramvaj doslova roztrhala na kusy. Na hřbitově na Malvazinkách zahráli DG 307 a Mirka začala přepisovat na psacím stroji jeho pozůstalost. Práce jí trvala několik měsíců. Pak roznesla kopie samizdatových svazků několika lidem, kterým důvěřovala, a v červnu 1975 si pustila plyn. Bylo jí dvacet čtyři. Bydlela tehdy u Bondyho, který jí se všemi ostatními její rozhodnutí vymlouval, ale marně. Bondy po její smrti napsal báseň Muchomůrky bílé a zařadil ji do své sbírky Mirka. Smrt, naznačená v básni samotné, si tak našla výraz – muchomůrka bílá je totiž smrtelně jedovatá.

Člověk ze zoufalství snadno pomate se
muchomůrky bílé budu sbírat v lese
Muchomůrky bílé bělejší než sněhy
sním je k ukojení své potřeby něhy
Neprocitnu tady, leč na jiném světě
muchomůrky bílé budu sbírat v létě.

Bondy měl jejich svatební fotografii vystavenu u sebe v bytě a po čase v roce 1984, když s ním Tomáš Mazal natočil na osmimilimetrovou kameru více než hodinový film My žijeme v Praze…, se při procházce Nerudovou ulicí zastavil před domem č. 26, podíval se na okno, za kterým Mirka a Milan Koch bydleli (druhé zleva ve druhém patře), a vzpomínal: „Pod tím oknem se druhý den po Mirčině sebevraždě začala najednou tvořit taková jizva ve zdi a stále se zvětšovala. Několikrát se ji pokusili zacementovat, ale nepodařilo se jim to, jakoby ten dům po Mirčině smrti dostal rakovinu a chtěl taky odejít.“ Ta spára pod oknem tam byla ještě po letech. Mejla Hlavsa Bondyho Muchomůrky bílé zhudebnil v roce 1977 pro svou kapelu Plastic People of the Universe. Samozřejmě věděl, komu je sbírka věnovaná. Na co asi myslel, když psal tu svou, jak tvrdili jeho spoluhráči z Plastiků, „italskou sračku“? Taky když Hlavsa Muchomůrky bílé přinesl, kapela mu oznámila, že tuhle písničku hrát nebude. Tehdejší bubeník Jan Brabec vzpomíná: „My jsme ho s tím vyhnali. Zdálo se nám to takový sladký, komerční, báli jsme se, že by to mohla být komerční bomba. Jakýkoliv náznak něčeho podobného byl hned zlikvidován.“ Když mu Muchomůrky nevzali Plastici, hrával je Hlavsa po mejdanech, a pak je hrála skupina Garáž, na jejichž koncertech Muchomůrky okamžitě zabraly. Ironií osudu je, že ji nakonec hrají i Plastici, kteří s ní původně vyrazili dveře. „Je to taková vodrhovačka, ale lidi si ji někdy vypískaj, tak jim jí zahrajem,“ přiznává houslista Jiří Kabeš. Jen Brabenec zůstává neoblomný: „Já ji nemám rád a nerad ji hraju. Já ji vlastně vůbec nikdy nehrál. Stojím stranou, piju pivo a tvářím se naštvaně.“

Nerudova 23 – Zde bylo Divadélko v Nerudovce, zavřené v roce 1981, tři dny po zahájení výstavy Malostranské dvorky.

Nerudova 19 – V Praze se natáčí Amadeus a Malou Stranu zaplavili členové amerického štábu. V bytě Vladimíra Síse, režiséra Balady pro banditu se po každém natáčecím dnu scházeli staří přátelé Miloš Forman, Miroslav Ondříček, Jaroslav Papoušek. Přicházel sem František Vláčil, Josef Kemr. V přízemí domu natočil Forman dvě scény slavného filmu. Mozart a po něm ďábelský Salieri tu nakupují karnevalové masky.

Kinského palác, Nerudova 15 – V památkově chráněném Kinského paláci byla vybudována ubytovna poslanecké sněmovny. Za zdmi zrekonstruovaného paláce v Nerudově ulici se skrývá sedmačtyřicet bytů. Palác přímo pod Pražským hradem budil v roce 2003 velké emoce. Tehdy totiž končila jeho rekonstrukce, která vyšla na 250 milionů korun. Součástí kontroverzního projektu byla i výstavba rozsáhlých podzemních garáží s 32 garážovými stáními. Garáže jsou umístěny přímo v předpokládané linii původního přemyslovského opevnění Malé Strany, jehož částečnou destrukci archeologický výzkum zachytil a doložil. Záměr, kterým bylo zrušeno historické nádvoří domu, bez odporu schválil Pražský ústav památkové péče.

Thun-Hohenštejnský palác, Nerudova 20 – Před tímto palácem čekala herečka Leopolda Dostálová na místodržícího, vzpomínáte?

Baráčnická rychta, Nerudova 13 – V Baráčnické rychtě začátkem roku 1990, za účasti stovek lidí, oslavil Egon Bondy své šedesáté narozeniny. Právě v den, kdy do Prahy dorazil Frank Zappa, což vystavilo mnohé příznivce undergroundu bolestivému dilematu: dát přednost večírku s americkým idolem v hotelu Kriváň nebo posezení s idolem české nonkonformity v malostranské pivnici? Od svého komerčně úspěšnějšího přítele Bohumila Hrabala dostal Bondy ve zmuchlané obálce šedesát tisíc korun – jeden rok, jeden tisíc.

Nerudova 9 - Dům postavila společnost ČKD ve 30. letech pro svoje vedoucí zaměstnance, takže je zřejmě jediný v celé ulici, který má výtah.

Valkounský dům, Nerudova 14 – Valkounský dům koupil architekt Jan Blažej Santini-Aichl v roce 1705 a druhý sousední dům U Zlaté číše (Nerudova 16) o dva roky později.

U zlaté konvice, Nerudova 16 – V domě bydlel až do své emigrace spisovatel Ludvík Aškenázy (Dětské etudy). Jeden z nerozlučné trojice židovských přátel, kterou tvořil on, Ota Pavel a Arnošt Lustig. Aškenázy proslul tím, že zaměstnání v Československém rozhlase získal na základě tvrzení, že dokonale ovládá turečtinu, z níž – pochopitelně – neuměl jediné slovo. Jenže ostatní na tom byli stejně, nikdo nic nepoznal a Aškenázy si zprávy z Turecka vesele vymýšlel. Odešel bezprostředně po 21. srpnu a domů, do domu U zlaté konvice se už nikdy nevrátil. I v německém exilu psal pohádky pro děti, v roce 1976 se z Mnichova odstěhoval do italského Bolzana, kde v roce 1986 zemřel. Jeho manželka Leonie byla dcera německého spisovatele Heinricha Manna. K jeho dílu patří román Profesor Neřád, podle jehož předlohy vznikl v roce 1930 legendární film Modrý Anděl s Marlene Dietrichovu. Heinrich Mann odešel do emigrace bezprostředně po Hitlerově nástupu k moci, spolu s bratrem Thomasem získal v roce 1936 československé občanství, ale žil ve Francii. Když Francie prohrála válku, musel dál. Pěšky utíkal před Pyreneje do Španělska a dál do Ameriky. S manžely Werfelovými. S legendární Almou Mahlerovou, manželkou Franze Werfela, někdejší ženou Gustava Mahlera, která si stěžovala, že na něj – starého muže, bylo mu v tu chvíli 69 let – musí pořád čekat. Jeho vnuk Jindřich se na Malou Stranu vrátil po roce 1990. Dům, který pořídila jeho matka v roce 1966, získal nazpět. „Moje matka mluvila česky, že se jí nikdo nezeptal, odkud je, přestože do Prahy emigrovala společně s matkou z Mnichova, když se Hitler v roce 1933 chopil moci. Bylo jí sedmnáct let. A můj otec, český spisovatel schopný jemných jazykových nuancí, přijel poprvé do Čech až v roce 1945 a vlastně ani pořádně nevím, jaký byl jeho rodný jazyk“, krčí dnes rameny Jindřich Mann. Podle toho, co mi vyprávěl, se narodil v polském městečku, které původně leželo v rakouské Haliči, pak v Polsku a dnes je na Ukrajině. Do Čech přijel až se Svobodovou armádou. Jindřich Mann se narodil v roce 1948, jmenuje se po matce, protože se rodiče vzali, až když mu bylo osm let. Po emigraci byl v roce 1969 Jindřich přijat na filmovou akademii v Západním Berlíně. „Bydlel jsem nějaký čas u jednoho spolužáka, chodili jsme různě po hospodách a on mě vnímal jako cizince, kterého má zasvěcovat do německé kultury. Jednou jsme seděli u něj doma a on mi vysvětloval, co bych si tak mohl přečíst a vytáhl Heinricha Manna. Říkal: ´Tohle si přečti, to je vážně dobrej spisovatel. Není tak známý jako Thomas Mann, ale podle mě je mnohem lepší. Znáš ho vůbec? Slyšel jsi někdy to jméno?, zeptal se mě nakonec. A já mu odpověděl: ´To je můj dědeček´, Myslel si, že jsem se zbláznil.“

Hostinec U Kocoura, Nerudova 2 - Hostinec byl na přelomu 60. a 70. let 20. století považován za nejlepší plzeňskou pivnici v Praze. V hospodě byl denním hostem básník Jiří Rulf. Po jeho smrti v roce 2007 mu zde odhalili pamětní desku, která visela nad stolem štamgastů v rohu první místnosti (nyní je zastrčená na poličce u výčepu). Je to spíš obrázek, je na ní jen deset slov, včetně Rulfova titulu a tři gramatické chyby. Nad takovou absurditou by vystudovaný bohemista jásal nadšením.

« NAHORU

TOPlist