Vycházky po Praze

Úvod Usedlosti Posedlosti Literatura Odkazy Napište nám Čtrnáctka

69. Na cestě Malou Stranou s externím průvodcem

neděle 15. 1. 2017
navštíveny: RestauraceU Schnellů, Malostranská beseda, Dům U Flavínů, U Hradeb 64, U Glaubiců, Lichtenštejnský palác, U černého orla, Šelmberkovský palác, U krále Brabantského, Palác Pánů z Hradce, dům U pelikána, dům U divého muže, Thunovský palác, Sterneggovský dům, U Zlaté studně, Dům U Turkovy hlavy, U tří růží, Valdštejnský palác, Kolovratský palác, U bílé botky, Čertovka, U krucifixu, Kampa, Lichtenštejnský palác, Werichova vila, Juditina věž, palác Beethoven, Schönbornský palác, U tří červených růží, U osla v kolébce, Malostranské dvorky, hřbitov u sv. Jana v Oboře, Lobkovický palác, nemocnice Pod Petřínem, Roškotova vila, pramen sira Nicholase Wintona, lavička Jindřicha Pavliše, Na krásné vyhlídce, U zeleného jelínka, U dvou slunců, U bílé řepy, U Bonaparta, U zlatého orla, Thun-Hohenštejnský palác, Baráčnická rychta, U zlaté číše, U Kocoura

Pozvánka
Další Posedlost, tentokrát už s číslem 69 a názvem "Na cestě Malou Stranou s externím průvodcem" bude v neděli 15. ledna. Sraz je ve 13 hodin před Malostranskou besedou. Startovací pivo U Glaubiců proti vchodu do zvonice sv. Mikuláše - info pro mimopražské :-). Plzeň je za téměř bezkonkurenčních 33 K.

Jaká vycházka byla

Nedělní vycházku jsme zahájili na místě a způsobem bytostně patřícím k Malé Straně - v sedm set let starém sklepení hospody U Glaubiců a startovací Plzní za 33 K. Před Malostranskou besedou jsem odtajnila našeho externího průvodce - Dana Hrubého a jeho knihu Na cestě Malou Stranou a vycházkový kvapík mohl začít. Začali jsme trochu neradostně - kvůli obecné škole zbourali hned dva pivovary, ale pak už se před našimi zvídavými zraky odvíjely jen samé zajímavosti a kuriozity - střešní bazén na barokním paláci, Ema Destinová s kostlivcem, Starci na chmelu na místě dalšího zbouraného pivovaru, tichý Američan v Praze s animovaným Oscarem, 27 českých pánů, Zentiva - a to všechno na jednom malostranském náměstí. V Zámecké jsme se podívali, jestli Mirek Kovařík ještě neskládá uhlí, na palác, kde přespával Masaryk i Hitler a zamířili okolo krále Brabantského k dalšímu paláci, kde se prostřídal Alfons Mucha s Olga Scheinpflugovou, odkud místodržící prchal před vášní zajatou herečkou, a který si nakonec nechali Italové opravit fyrmou z Turína. Zlatá studna je lemována domy malířů, na náměstíčku pod nimi bydlel přes půl století Josef Fanta, ale dům s nejzajímavějšími osudy nás čekal na Valdštejnském náměstí. Ne, není to palác, ve kterém se hraběnka Valdštejnová prokouřila do 104 let, ale dům U tří růží a především jeho dvorek, který proslavil stárnoucí faun Suchařípa a domovnice Polívková. A Chytilová, Kotalík, Brdečka, Ladislav Matějka a Olof Palme - to si prostě musíte přečíst. Přímo proti Valdštejnovi, který jakoby z oka vypad´ tomu v Jičíně, je palác, kde se přijímal mnichovský diktát a pak se proti němu urputně bojovalo. Prošli jsme okolo monogramu SB, labutí bezpochyby s ptačí chřipkou, kolem bohužel už neexistujícího Švába Malostranského ze štětce pana Pivovarského a zamířili k opuštěným křesílkům v Hergetově cihelně u Čertovky. Musíme se v mrazu trochu zahřát grogem a svařákem doneseným z našich zásob. A taky oslavit. Cože? Další vnučka po třech měsících? Vy nás ale zásobujete, pane Roulin! Připili jsme na zdraví Verunky, ale náš externí průvodce už netrpělivě podupává.

Musíme vyrazit. Okolo Holana a Amadeova kárajícího otce jsme došli na náplavku. Tam jsme se dozvěděli o nezastupitelné úloze Karlova mostu při vzniku Švejka, o překonání kanálu La Vltava i o tom, že nad hudebníky z Kampy sedával oficiální akt Národního divadla. Z opěrného bodu sledovali Šebela se Spurným Čáru II a my Kampu plnou příběhů. Okolo nenápadného vchodu do Šatlavy a paláce Beethoven, který jsme celý prošmejdili při TURAS bále, jsme došli do další podzemního středověku - do baru Saint Nicolas. Ti bláhoví si mysleli, že už končíme. Ale kdepak, ještě jsem vám neprozradila, že Franz Kafka bydlel v paláci, který teď střeží samopaly, kam doputovala Nobelova cena a taky vám musím ukázat malostranské dvorky - bohužel špejle na Jánském vršku už kdosi vytrhal. Šporkova ulička je dost ponurá - z jedné strany hřbitov a z druhé kosily obyvatele schody a svítiplyn. Okolo zaparkovaných trabantů jsme došli k uskladněnému mariánskému sloupu, ale to už se snesla na střechy Malé Strany egyptská tma. Takže o domku, kde pařil Bobby Hull, jsme si za svitu čelovky už jen četli. Výhled na Malou Stranu a Prahu stejně jako stoupání byl dechberoucí. V Nerudovce jsme zavzpomínali na doby, kdy po hospodách ponejvíce sedávali jen místní, a na Mirku, pro kterou vznikly Muchomůrky bílé. Poslední příběh se odehrál v domě, který patřil Santinimu i vnuku Heinricha Manna. Kruh se uzavřel. Vešli jsme do hospody U Kocoura, kterou jsme na začátku vycházky bez povšimnutí minuli. U dvou slunců, U Bonaparta i vchod do Divadélka v Nerudovce jsou poničeny honbou za turisty. Ale U kocoura jako by se zastavil čas - a dokonce i ceny. Kdyby tu byl s námi Hrabal, určitě by si přisedl ke stolu štamgastů a poslouchal místního pábitele. Ale my jsme jen tak seděli, nic nedělali, popíjeli malé plzínky a zvolna mizeli do mrazivého večera. Z třiceti malých černoušku na začátku - (z)bylo nás pět. Z poloprázdné hospody jsme vyšli na liduprázdné Malostranské náměstí (to víte, je leden a neděle večer – jak nám vysvětlil pan vrchní) a vychutnávali si nádhernou noční opuštěnou Malou Stranu. To byla hezká vycházka. Dane, díky.

1) Představuji vám našeho dnešního externího průvodce 4) Střešní bazén na barokním paláci – nic není nemožné
2) Pavel Juráček bydlel nad hostincem U Schnellů 5) Nejdřív pivovar, poté čtvrt století díra, od roku 1964 dům U hradeb
3) Najděte tři rozdíly: Radecký, Malostranská beseda je bez věží, 6) I Glaubicovi mají středověké sklepy
dům U Splavínů je ještě pivovar

Dnešním externím průvodcem po Malé Straně bude Dan Hrubý a jeho Pražské příběhy – Na cestě Malou Stranou a Cesta na Hradčany Nový Svět a zpátky na Malou Stranu.

Pavel Juráček, Josefská – Po návratu z emigrace v roce 1983 až do své smrti v květnu 1989 žil režisér a scénárista Pavel Juráček, talentovaný tvůrce české nové vlny. Mezi jeho nejznámější filmy patří Případ pro začínajícího kata. Režisér a scénárista byl donucen po podpisu Charty 77 k emigraci do Německa. O několik roků později se vrátil, aby zbytek života strávil u přítelkyně v rohovém domě nad hospodou U Schnellů. To už jen pil, zemřel v květnu 1989. Připomíná ho pamětní deska naproti kostelu Svatého Tomáše ve slepém zakončení Josefské ulice.

Restaurace U Schnellů, Tomášská 2 – U Schnellů vznikl nápad na film Vrchní, prchni. Na začátku 70. let Cimrmani hráli v Malostranské besedě. V pauze mezi představeními si odskočil Zdeněk Svěrák v tmavém obleku s motýlkem ke Schnellům na něco k jídlu. A jen, co vešel dovnitř, zvedl se les nespokojených rukou s poznámkami typu: "No konečně, tady se člověk nedočká placení." "Já nejsem vrchní," ujišťoval hosty Svěrák. Nicméně anekdota o falešném vrchním mu nedala spát, až podle ní po letech (film je z roku 1981) napsal scénář.

Malostranská beseda, Malostranské náměstí 21 – Až do sloučení pražských měst v roce 1784 zde byla radnice Menšího města pražského. Zároveň v zadním traktu radnice byl pivovar. Dokonce při radikální přestavbě budovy v roce 1628 rozhodli nájemci pivovaru o tom, že na průčelí radnice vyzdvihnou tři věže. I v 19. století docházelo ke stavebním úpravám hlavního objektu, kdy byly v roce 1828 pro změnu z průčelí odstraněny všechny tři věže. Radniční pivovar fungoval až do roku 1870. Pivovar byl záhy zbořen, protože v zadní části směřující do Josefské ulice byla v letech 1871-72 vystavěna školní budova. Při stěžejní rekonstrukci v roce 2009 byly věže, které budově dodávaly honosný charakter, v podobě replik obnoveny. Dodnes tu sídlí legendární Malostranská beseda. Koncerty kapel i výstavy kresleného humoru tu pořádal dlouholetý vedoucí a nájemce Malostranské besedy Robert Radosta, do roku 2005 tu působil rovných 40 let. I po rekonstrukci zůstalo naštěstí vše při starém. Na koncertu ke čtyřicátinám hanspaulské skupiny Bluesberry v listopadu 2011 se Robert Radosta opíral u pódia o zeď a radostně nosil Petaru Introvičovi jedno pivo za druhým.

U Flavínů, Malostranské náměstí 22 - Původně dva gotické domy byly po požáru v roce 1503 při renesanční přestavbě spojeny v jeden dům U Splavínů alias U Flavínů. V 18. století byl dům barokně upraven a z této doby pochází nepřehlédnutelná freska Korunování Panny Marie v průčelí domu. I zde byl v zadním traktu pivovar, i když s daleko menším výstavem než vedlejší Radniční. Zdejší výroba piva vydržela o dva roky déle, pivovar skončil v roce 1872. Fyzická likvidace nastala o deset let později, když došlo kvůli rozšíření školy v Josefské ke zboření obou dvorních křídel a zadního traktu. V roce 1938 v domě vznikly první veřejné záchodky v Praze. Posledním majitelem domu byl sochař Josef Nálepa, autor jediné busty Salvátora Dalího, při jejímž vzniku stál španělský umělec modelem (v roce 1974). Na Malé Straně proslul Josef Nálepa coby budovatel prvního střešního bazénu. Lze ho spatřit ze zvonice sv. Mikuláše. Sochař má na svědomí i vodníka Kabourka, který posedává u mlýnského kola Velkopřevorského mlýna na Kampě.

Kaiserštejnský palác, Malostranské náměstí 23 – Ve druhém patře paláce si v roce 1907 pronajala třípokojový byt Ema Destinnová a žila tu až do roku 1914. Do svého bytu umístila bohaté sbírky hudebních nástrojů, obrazů milovaného Napoleona i kuriozity včetně kostlivce Ivánka, usychajících věnců a také sbírku erotických písemností a předmětů, které pěvkyně shromažďovala.

Malostranské náměstí 24 – Malostranští chtěli mít na náměstí honosný dům, a tak v roce 1895 zbořili čtyři barokní domy a na jejich místě postavili současný palác. Věž s lucernou se stala novou dominantou náměstí. Dlouhé roky v ní bydlel režisér Zdeněk Podskalský.

Rezidence U Hradeb, Mostecká 21 – Na této adrese stál pivovar U Hermanů, Pivovar je zde zaznamenán už na konci 14. století. V posledním dvacetiletí 19. století vystavoval pivovar U Hermanů 13 000 hektolitrů ročně, v polovině 80. let dokonce přes 20 000 hl a byl bezkonkurenčně nejvýkonnějším pivovarem na Malé Straně. Součástí pivovaru byla též vinopalna na výrobu kořalky, likérka a octárna. V roce 1884 zde byl instalován Lindeův stroj na umělý led, první toho druhu v českém pivovaru. Nicméně v roce 1900 začal vařit Branický pivovar a toto datum je i datem konce tohoto pivovaru. Po ukončení výroby piva tu hostinec nadále fungoval. V roce 1938 se nový majitel rozhodl dům zbořit a na jeho místě postavit nový. Demolice proběhla na konci roku 1939. Trvalo ale léta, než se začalo stavět. 4. 4. 1956 vyšlo ve Večerní Praze: „Praha je krásná, ale díra mezi jugoslávským velvyslanectvím a podloubím na Malostranském náměstí je ošklivá. Stojí tam prkenná ohrada, sešlá a důkladně zčernalá. Je tam už málem dvacet roků. Povídalo se, že tam bude biograf, kulturní středisko, já nevím, co všechno. Zatím je tam jen prkny zabarikádovaná díra“. Vysvětlení podává opět Večerní Praha v září 1956: „V roce 1936 koupila dva domy pojišťovna Koruna a zadala vypracování projektu na obytný dům, obchody a kino. Protože základová půda je špatná, začaly se během stavby trhat zdi vedlejších budov. Přestalo se dělat, sousední domy dostaly provizorní podpěry a v tomto stavu je staveniště dodnes! O parcelu není zájem, neboť stavba by vyžadovala velkých investic“. Na zacelení rány se čekalo až do konce roku 1962, práce ve dvorním traktu trvaly ještě o dva roky déle. V komplexu byla zřízena vinárna, mléčný bar a kino pro 540 diváků s názvem Kino 64 U Hradeb. Je skoro symbolické, že se zde na místě bývalého pivovaru v roce 1964 jako první promítal muzikál Starci na chmelu. Do novostavby se v roce 1962 přistěhoval a čtyřicet let tu bydlel Gene Deitch (1924), americký scénárista a režisér animovaných filmů. Do Prahy přicestoval v roce 1959, aby ve společnosti Bratři v triku vyráběl pro americké producenty animované série Tom a Jerry nebo Pepek námořník. „Když jsem dostal nabídku na práci do Prahy, domníval jsem se, že to je ta Prague v Oklahomě, kde jsem byl na vojně. Říkal jsem si, že se ten chlap, co mi to nabízel, asi zbláznil. Že by v takové díře měli animační studio?,“ směje se Gene. „Češi mě mile překvapili. Všichni byli lépe informovaní než běžní Američané. Poslouchali Hlas Ameriky, říkali mi pane, nikoli soudruhu, a říkali: Československo je země, kde je vše zakázané, a vše možné.“ Gene si do Prahy přivezl i materiály k animovanému filmu Munro, satiru o čtyřletém chlapci povolaném do armády. Film se nakonec stal jeho životním úspěchem, neboť za něj získal Oscara v kategorii nejlepší animovaný film roku 1961. V Praze poznal svou budoucí ženu - dlouholetou ředitelku Studia animovaného filmu, a oženil se - za svědka v roce 1960 mu šel Jiří Brdečka. V roce 1966 jako první zfilmoval Tolkienova Hobita: obrázky nakreslil Adolf Born a celý děj byl zhuštěn do deseti minut. Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zareagoval filmem Obři, oceněným na festivalu v San Sebastianu. Dalšími jeho úspěšný film byla Hloupá žába (1971) podle písničky Pete Seegera. Vydal autobiografii For the Love of Prague. Gene Deitch se musel z domu U hradeb odstěhovat, ale bydlí stále na Malé Straně, je mu 92 let.

Hostinec U Glaubiců, Malostranské náměstí 5 – Pivo v tomto domě vařili už ve 14. století. V roce 1615 koupili dům Baltazar Globic, po němž hostinec a pivovar získal jméno. Pivovar přestal vařit v roce 1830. Popularitu místní šenk ani zastavením výroby piva neztrácel, naopak zůstal nebo stal se v proměnách věků asi nejznámějším hostincem v této části Malé Strany. Jeho návštěvníkem býval též Jan Neruda. Ve svých Arabeskách píše: „Tenkráte chodíval můj otec ke Kloubicům na džbáneček. Přicházeli tam hlavně staří kanonýři, jeho bývalí soudruhové. Tam mne brával otec s sebou, seděl jsem tiše vedle něho se slaným rohlíkem v ruce a naslouchal historkám, jež sobě podvacáté vypravovali.“ Hostinec v podstatě bez přerušení fungoval až do roku 1984. Měla následovat rekonstrukce, ale objekt byl jen obestavěn lešením. Restaurace U Glaubiců nakonec byla opravena a znovu otevřena za přítomnosti primátora Jana Koukala až v roce 1998. Vše je zde drahé, ale pokud máte chuť na levnou Plzeň, přijďte sem. V současné době ji čepují za 33 Kč.

Dům Skálovský, Malostranské náměstí 9 – Dům je průchozí na Tržiště. Za železnými dveřmi je vstup do legendárního divadelního sálu – dnes se jmenuje A-Studio Rubín. Ale v roce 1967 tu Radim Vašinka zakládal divadélko Orfeus.

1) 27 českých Pánů 4) U krále Brabantského je zřejmě nejstarší hospoda v Praze
2) Tady se zrodila Zentiva 5) Před Italy tu bydlel Alfons Mucha
3) V Šelmberkovském paláci přespával Masaryk i Hitler 6) Italské velvyslanectví opravila fyrma z Ytalie

Lichtenštejnský palác, Malostranské náměstí 13 - Před palácem stojí patníky, které vytvořil v roce 1993 Karel Nepraš. Znázorňují dvacet sedm českých pánů, popravených v roce 1621. Místo nebylo vybráno náhodně - palác patřil knížeti Karlovi z Lichtenštejna, který jako místodržitel po bitvě na Bílé hoře rozhodl o krutém potrestání vůdců stavovského povstání. Zároveň v letech 1621-23 shromáždil obrovské jmění, které mu umožnilo sjednotit několik malostranských domů a přestavět je do podoby reprezentativní budovy. Finanční spekulace, během nichž skupoval levně majetek zabavený protestantům (používal k tomu měnu s nízkým obsahem drahých kovů, kterou nechal sám razit) přivedly zemi ke státnímu bankrotu. Lichtenštejn zemřel roku 1627 a jeho dědici pak museli Habsburkům zaplatit obrovskou pokutu… V tomto paláci měl svůj třípokojový byt plukovník Alfréd Redl, šéf pražského generálního štábu a organizátor rakousko-uherské výzvědné služby, jenž se sám dal do služeb nepřítele. Potřeboval totiž soustu peněz na vydržování milenců. Alfred Redl byl odhalen 24. května 1913 ve Vídni ještě tutéž noc v pokoji číslo 1 v hotelu Klomser donucen k sebevraždě. Skandál se přesto nepodařilo ututlat. Druhý den byl otevřen plukovníkův byt v Lichtenštenském paláci. O tom, co zde důstojníci objevili, píše E. E. Kisch. „První, co zarazilo komisi, když vstoupila do bytu, byl ženský vkus. Nábytek byl všechen červený, hedvábné prošívané přikrývky a růžový plyšový přehoz na posteli s nebesy, všude ozdobné drobnůstky a všechny tři pokoje plné pachu z voňavek. Nápadný byl obrovský toaletní stůl plný barviv na vlasy, tub, kelímků, ondulovaček, pouzder s manikúrou a voňavek."

U černého orla, Malostranské náměstí 14 – V domě U černého orla Písmena B a F v lunetě nad vchodem připomínají rodinu, která na tomto místě podnikala a žila od roku 1854. Tehdy budovu zakoupil teprve třiadvacetiletý farmaceut Benjamin Fragner a založil firmu, která nesla jeho jméno až do znárodnění v roce 1946. Syn Karel vystavěl tento novorenesanční činžovní dům, jehož sgrafitovou výzdobu navrhl Mikoláš Aleš. V přední části byla lékárna, ve dvoře výroba. Když dvůr domu nestačil, vybudoval vnuk Jiří v roce 1930 v Dolních Měcholupech novou továrnu na léčiva, kterou navrhl jeho bratr, architekt Jaroslav Fragner. Dnes zde sídlí společnost Zentiva, jeden z největších výrobců léčiv ve střední Evropě.

Zámecká 5 – Zde bydlel a dosud bydlí Mirek Kovařík, neúnavný propagátor moderní české poezie, recitátor a dlouholetý moderátor hudebního festivalu Porta. Dochoval se snímek od Stanislava Tůmy, jak Kovařík skládá dovezené uhlí.

U zlaté rolničky, Thunovská 9 – Symbol zvonu se objevuje na domovních znameních poměrně často, ale rolnička je v Praze jen jediná. V roce 1842 se po svatbě ke Zlaté rolničce přistěhoval K. J. Erben a vzniklo zde několik skladeb jeho Kytice.

Šelmberkovský palác, Thunovská 18 - V letech 1896 – 1907 zde bydlel T. G. Masaryk se svou rodinou. V listopadu 1899 skupina mladých mužů – českých studentů přišla k paláci a skandovali: „Hilsner je vrah!“ „Masaryk - Žid!“ Mezi nimi byl i advokát Karel Baxa, ač synovec Karla Havlíčka Borovského je známý svými antisemitskými názory (zastupoval mj. rodinu Hrůzovu v procesech s Leopoldem Hilsnerem). Ten vykřikuje: „Zavraždili nevinnou křesťanskou dívku, aby se zmocnili její krve.“ Katolické noviny totiž zveřejnily Masarykovu adresu a označily okna, která vedou k jeho bytu. Charlotta Masaryková vyzve studenty, ať do bytu vyšlou svého zástupce, ale ti se zbaběle rozejdou. Hilsner je odsouzen k trestu smrti, ale nakonec ve vězení stráví 18 let a je propuštěn po císařské amnestii v březnu 1918. Doktor Karel Baxa, který pomáhal celý případ rozpoutat, byl v roce 1919 zvolen starostou Prahy a v roce 1922 prvním primátorem Velké Prahy. Znovuzvolen byl ještě třikrát, rezignoval až v dubnu 1937 pro vysoký věk. Zemřel jen několik týdnů po Masarykovi, začátkem roku 1938. V roce 1922 byl palác přestavěn pro potřeby německého velvyslanectví. Tady se připravovala nacistická okupace a zde 16. března 1939 během 22 hodinového pobytu v okupované Praze přespal Adolf Hitler.

U krále Brabantského, Thunovská 15 – Je prý nejstarším, nepřetržitě otevřeným hostincem v Praze. Jeho dějiny měly započít v roce 1375. Od sedmdesátých let do pivnice chodil dramatik Josef Topol. Sousední dům Thunovská 17 si totiž v roce 1971 koupil společně s tanečníkem Vlastimilem Harapesem. O okolnostech koupě vypravoval: „O dům se zajímal Jan Zrzavý nebo Pavel Kohout, ale paní Střílkovou, která ho vlastnila, nadchlo moje jméno. Já jsem Josefa, vy jste Josef – a Topol, to je moje rodná vesnice u Chrudimi. Vám já ten dům prodám“.

Palác Pánů z Hradce, Thunovská 25 - Vedle zadního vchodu italského velvyslanectví je umístěna pamětní deska – „Tento palác byl opraven Fyrmou Persano z Torina roku 1982“. V paláci pánů z Hradce bydlel před Italy v letech 1911 až 1924 s přestávkami Alfons Mucha. V březnu 1915 se tu narodil jeho syn Jiří Mucha. Když v roce 1919 odjel Alfons Mucha do Ameriky, přenechal zdarma svůj byt rodině Karla Scheinpfluga. Sem často Karel Čapek doprovázel jeho dceru Olgu, 17letou herečku z Vinohradského divadla. A ještě jedna domněnka, vážící se k Muchovi. Jiří Mucha je možná bratr Adolfa Hitlera. Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Když odečteme devět měsíců, jsme někdy v červnu 1888, tedy v době, kdy Alfons Mucha studoval na Akademii výtvarných umění v Mnichově. A Hitlerova matka Klára Muchovi tehdy údajně posluhovala a uklízela ateliér.

Nerudova 20 - V době první světové války, v roce 1916, zakázalo rakouské místodržitelství divadelní festival připravený ke třístému výročí Shakespearova úmrtí. Herečka Leopolda Dostalová se snažila toto rozhodnutí zvrátit. Vydala se za místodržitelem do jeho soukromého sídla na Malé Straně. Vstoupila předním vchodem z Nerudovy ulice a čekala. Hrabě se neodvážil herečku přijmout, a protože potřeboval opustit palác, rozhodl se odejít zadním vchodem na Zámecké schody. Vrátný to však herečce vyzradil a ona proběhla nahoru dnes už uzavřenou prolukou a Thuna dostihla. Zaskočený místodržitel shakespearovský festival povolil. O šedesát let později se Leopolda Dostalová vypravila na Pražský hrad za prezidentem Svobodou, aby se pokusila zvrátit zrušení Divadla Za branou, ve kterém tehdy vedle Josefa Topola, Otomara Krejči nebo Jana Třísky působila. Tehdy ji prezident vůbec nepřijal.

1) Busta Zrzavého se vrátila na Zámecké schody, bohužel bez čepičky 4) Netlačte se, do Zlaté studny se stejně nevejdeme
2) Jeden ze série Churchillů Franty Belského skončil v Thunovské 5) V domě U Turkovy hlavy žil Josef Fanta přes půl století
3) V domě U malířů bydlel malíř Láďa Novák 6) Dvorek za vraty proslavil stárnoucí faun Suchařípa a domovnice Polívková

Fotoalbum vycházky...

U pelikána, Zámecké schody 6 – Do druhého patra se v roce 1959 přistěhoval a bydlel tu až do své smrti v roce 1977 malíř Jan Zrzavý. Dům patřil sochařce Haně Wichterlové, sestře vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho. Malíř dokázal být i trochu zlomyslný. Vzpomíná historik umění František Dvořák, ke kterému chodil Jan Zrzavý téměř deset let každou sobotu na večeři. „Jednou mě Zrzavý požádal:,Znáte se s Horníčkem? Já jsem sledoval ty Hovory H, jakej je to vzdělanej a sečtělej člověk. Já bych se s ním chtěl seznámit.´ Horníček pozvání na sobotu radostně přijal, ale myslel si, že musí Zrzavého bavit, a tak řečnil a řečnil, Seděli jsme u takového dlouhého stolu, až se Zrzavý namíchl a schválně nahlas povídá: ,Kdo je ten člověk, co má tolik řečí?´ Říkám, to je přeci pan Horníček. A Zrzavý na to: ,Horníček? Nikdy jsem to jméno neslyšel.“ Busta Zrzavého byla na dům umístěna v roce 1989. Později bustu ukradli její nově instalovaná podoba je už bez typické čepičky.

U kříže, Zámecké schody 4 - V domě U kříže bydlel až do své smrti v roce 1994 herec Petr Čepek.

Busta Winstona Churchilla, Thunovská - Autorem je František Bělský, sochař, zahraniční voják a poúnorový emigrant, který dosáhl pod jménem Franta Belsky úspěšné kariéry portrétisty oficiálních politických osobností ve Velké Británii. U nás je autorem pamětní desky padlým parašutistům na zdi pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a památníku československým letcům na náměstí Svobody. Na atiku budovy muzea V. I. Lenina v Hybernské ulici bylo v padesátých letech umístěno šest revolučních bojovníků včetně Stalina od manželů Ireny a Ludwiga Kodymových. Zatímco Irena Kodymová (1928) v roce 1966 emigrovala do Velké Británie, Ludwig Kodym se stal sochařem téměř sériové výroby Leninů, jeden z nich stál na tehdejším náměstí VŘSR, dnešním Kulaťáku. V roce 1996 si Irena jako třetího manžela vzala Františka Bělského sochaře téměř sériové výroby Churchillů. Irena Sedlecká (jméno po druhém manželovi) už dávno Staliny nedělá. K jejím nejznámějším dílům patří bronzová socha Freddie Mercuryho na břehu Ženevského jezera v Montreux. Bělský žil se Sedleckou čtyři roky, v roce 2000 zemřel.

Thunovská 14 – Tři prampouchy v Thunovské ulici se objevují ve filmu Amadeus, kdy pod nimi kráčí skladatel. Mozart v Thunovské ulici dokonce bydlel - v lednu a únoru 1787 v Thunovském paláci.

Thunovská 10 – V domě U Hrocha žil po návratu z emigrace v devadesátých letech fotograf Stanislav Tůma, autor několika fotografických knih o Malé Straně. Malou Stranu fotil i před emigrací v letech sedmdesátých. Zemřel v padesáti pěti letech v roce 2005.

U divého muže, Sněmovní 1 – Dům U Divého muže si v roce 1990 pronajala od ministerstva vnitra Linhartova nadace. V archivu ministerstva založila kulturní centrum. Konaly se tu výstavy, divadelní představení, autorské večery. V listopadu ´91 nájemní smlouvu odmítlo ministerstvo vnitra prodloužit, v lednu došlo k násilnému vyklizení objektu. Nyní je nevěřitelné, že na jednom z nejdražších míst Prahy, místo poslanců, sídlila alternativní kulturní scéna.

Thunovský palác, Sněmovní 4 – V Thunovském paláci sídlil Zemský sněm od roku 1861. Habsburská monarchie zde byla v říjnu 1918 zbavena práv na český trůn. Na štítě budovy, kde dnes zasedají poslanci stojí nápis SALVS REI PVBLIKAE SVPREMA LEX ESTO. Blaho státu nejvyšším zákonem budiž!

Palác Lažanských, Sněmovní 5 - V roce 1962 se do paláce Lažanských nastěhovala rodina Jiřího Brdečky, autora románu a posléze filmového scénáře Limonádový Joe a autora scénářů k filmům Adéla ještě nevečeřela a Tajemný hrad v Krpatech. Zemřel v roce 1982.

Sterneggovský dům, Sněmovní 7 – V padesátých letech se sem nastěhoval s přítelem filmový režisér Václav Krška. Několik měsíců po smrti Kršky na jaře 1970 získal jeho byt Eduard Cupák, který vděčil režisérovi nejen za byt. Těsně před ukončením studia na brněnské konzervatoři byl vyloučen kvůli své homosexualitě. Zachránil ho právě režisér Václav Krška, který z něj všem navzdory udělal filmovou hvězdu. V roce 1952 ho obsadil do role spisovatele Aloise Jiráska ve filmu Mladá léta a o dva roky byl septimánem Janem Ratkinem ve Stříbrném větru. V roce 1955 se seznámil se svým životním partnerem, zrekonstruoval byt ve druhém patře barokního paláce a žil tu až do své smrti v roce 1996.

Pětikostelní ulice – Ve skutečnosti název poukazuje k Janu Bernardu Fünfkirchenovi z Fünfkirchenu, jenž se zúčastnil stavovského povstání v roce 1620, za což byl odsouzen k trestu smrti. Posléze byl omilostněn, nicméně majetek mu propadl. Přišel tak o svůj dům zvaný u Fünfkirchenů. Z neznámých důvodů v 19. století, kdy oficiální název náměstí vznikl, někdo chybně přeložil šlechticovo příjmení.

U Zlaté studně 2 – V roce 1865 se tu narodil malíř Luděk Marold. Jeho matka ten samý rok zemřela na tuberkulózu, otec důstojník rakouské armády padl následujícího roku v bitvě u Hradce Králové. Chlapce vychovávala teta, dvojče matky a majitelka trafiky. Později jí Marold na trafiku nakreslil Bulhara, a dá tak název části Prahy. Rok před smrtí se Marold vrátil z Paříže do Prahy a na Výstavišti maluje panoráma Bitva u Lipan. Dílo úplně neokončí, ve 33 letech umírá na tyfus. Pět let po jeho smrti spáchala sebevraždu jeho manželka. Dvanáctiletého syna Luďka pak vychovala jako jeho otce samá teta - Josefa Maroldová.

U malířů, U Zlaté studně 3 – V domě U Malířů žil malíř Láďa Novák. V roce 1898 se rozhodl sládek od Fleků hostinec zvelebit. V té době vyšla v časopise Světozor Novákova ilustrace Sirotci, v němž skupina mužů běduje nad prázdným sudem piva se slovy „Kdybys nám, pivečko, umřelo, co by tu sirotků pro tebe plakalo.“ Sládek požádal malíře, aby to samé namaloval i U Fleků. Za odměnu měl malíř doživotně konzumaci zdarma a ten to náležitě využil. Byl U Fleků denním hostem a zároveň členem stolní společnosti zvané Akademie, v roce 1907 ho dokonce zvolili králem. Na svém upraveném trůně (měřil dva metry) sedával U Fleků až do konce třicátých let, zemřel v roce 1944.

U Zlaté studny 4 – V domě uzavírající slepou uličku sídlila po desetiletí jedna z legendárních pražských restaurací U Zlaté studny. Do restaurace na úpatí hradčanských zahrad je třeba vystoupat po několika schodištích a přejít po několika pavlačích. Nahoře pak byla normální, lehce zašlá dvojka reálného socialismu, ale neskutečný výhled. I dnes můžete do Studny přijít povečeřet, ale už to není ušpiněný pajzlík – pečený dančí hřbet tu stojí 905 Kč.

U Turkovy hlavy, Sněmovní 8 – V domě u Turkovy hlavy se dožil 98 let architekt Josef Fanta (1856 - 1954). Autor Hlavního nádraží, spolkového domu Hlahol na Masarykově nábřeží, Mohyly míru u Slavkova. Jeho poslední realizací byla obří budova dnešního ministerstva průmyslu a obchodu, která v letech 1932-33 vyrostla Na Františku. Budova v době výstavby vzbuzovala značné kontroverze. Fanta v 76 letech navrhl dům ve stylu historismu, což byla na konci dvacátých let totálně anachronická architektura. Např. souběžně v Holešovicích se stavěl funkcionalistický palác Elektrických podniků. Není divu, že avantgardisté se Fantovu poněkud ponurému výtvoru posmívali. Dům U Turkovy hlavy si architekt přestavěl v roce 1903. Jeho manželka zemřela v roce 1908 a on se musel starat o jejich čtyři děti od sedmi do patnácti let. Syn zemřel na italské frontě, dvě dcery emigrovaly, zůstala jen nejstarší dcera Marie, která své články v Lidových novinách podepisovala zkratkou Ma-Fa. Miloval ji Jan Masaryk, předtím než v roce 1915 narukoval do první světové války. Josef Fanta zde žil až do své smrti v roce 1954. Díky svému dlouhému životu získal různé řády a vyznamenání od všech panovníků počínaje Franzem Josefem I. a konče Antonínem Zápotockým. Podle dostupných pramenů bydlel v tomto domě v mládí malíř Petr Brandl. Velice úspěšný, jenže pak opustil ženu se třemi dětmi a peníze rozházel. Autorem obou pamětních desek Josefa Fanty i Petra Brandla je Vladimír Preclík.

Pomník Milady Horákové, Sněmovní – Pomník byl odhalen 16. listopadu 2015. Autor Josef Faltus vytvořil skřivánka sedícího na mikrofonu řečnického pultu, za kterým stála Milada Horáková u soudu ve vykonstruovaném procesu za údajnou špionáž a velezradu.

U tří růží, Valdštejnské náměstí 2 – Ze všeho nejvíc proslavila dům U Tří růží režisérka Věra Chytilová. Nejprve zde v padesátých letech bydlela se svým prvním mužem fotografem Karlem Ludwigem. Manželství vydrželo jen krátce 1950-53. Teprve o čtyři roky později v roce 1957 začala studovat pražskou FAMU. Karel Ludwig dál na střeše domu potají fotografoval ženské akty. Věra Chytilová se ke Třem růžím vrátila na začátku osmdesátých let, aby v jednom z podkrovních bytů i na domovním dvoře natočila Faunovo velmi pozdní odpoledne. „To natáčení bylo velkou událostí pro celý dům. Už proto, že tehdejší domovnice paní Polívková hrála ve filmu samu sebe,“ vzpomíná historik umění Jiří Kotalík, který se v domě narodil. V přízemním bytě naproti paní Polívkové bydlel od druhé poloviny 50. let spisovatel Jiří Brdečka, autor povídky, podle které napsaly Věra Chytilová a Ester Krumbachová scénář k Faunovi. Rodiče Jiřího Kotalíka se na Valdštejnské náměstí přistěhovali v roce 1950. Před nimi bydlel v bytě redaktor Lidových novin Ladislav Matějka, který v roce 1948 emigroval do Spojených států. Až do roku 1989 působil jako profesor slavistiky na michiganské univerzitě. Vydával anglické překlady české literatury, v roce 2007 připravil k vydání třísvazkovou korespondenci Voskovce a Wericha. Scénárista Jiří Brdečka, propašoval pozdrav svému příteli a sousedovi do komedie Adéla ještě nevečeřela. Ladislav Pešek, zde středoškolský profesor na penzi několikrát opakuje: „A kdybyste v Americe potkali Ladislava Matějku, tak ho pozdravujte.“ V tomto domě také bydlela po válce paní Rennerová s dcerou Jelenou. Ta se seznámila se švédským studentem Olofem Palmem, který přijel do Československa, aby poznal, jak vypadá komunistický režim v praxi. V konfrontaci s bezprostřední poúnorovou realitou nabídl Jeleně, že s ní uzavře s ní formální svazek a umožní jí tak emigrovat. Stalo se tak na dálku v prosinci 1948. Olof Palme ji ve Stockholmu obstaral bydlení a formální svazek udržovali až do roku 1952, kdy se rozvedli. Olof Palme byl předsedou vlády v letech 1969-1976, podruhé od roku 1982. V roce 1986 byl při návratu z kina zavražděn, vraha nikdy vypátrali.

1) Praha a Jičín mají jedno společné – sochu Valdštejna 4) Malba pana Pivovarského je už minulostí
2) Zde byl přijat Mnichovský diktát, aby se pak proti němu zde bojovalo 5) Za tři měsíce další vnučka? Vy nás ale zásobujete, pane Roulin!
3) Dům U bíle botky se dosud z povodní nevzpamatoval 6) Čertovka – slalomové branky tu už nespatříte, to spíš gondolu

Valdštejnský palác, Valdštejnské náměstí 4 – Ve Valdštejnském paláci sídlilo po roce 1948 ministerstvo informací, vedené Václavem Kopeckým a v podkroví dožívala hraběnka Valdštejnová. Její manžel zemřel v roce 1913, zbylí Valdštejnové odešli po druhé světové válce do zahraničí a majetek jim byl pro kolaboraci vyvlastněn. Zůstala jen stará paní, které bylo 94 let. Kopecký se za ní do podkroví vypravil a představil se jako ministr. ´Přišel jsem se vás, paní hraběnko, zeptat, co potřebujete´. ´Vy jste komunista?´ ´Ano´. ´Tak to jste mi přišel něco ukrást´. Kopecký ji přesto značným nákladem nechal adaptovat byt a zřídit koupelnu. Tento stalinista, organizátor politických procesů, jí nechával o narozeninách posílat květiny a cigarety, neboť hraběnka byla až do své smrti vášnivou kuřačkou. Vzpomínku na svéráznou hraběnku si uchoval i hrabě Zdeněk Sternberg. Její výrok pochází z doby po 15. březnu 1939, když Prahu okupovali nacisté. Tehdy se zamyslela a povídá: „No, to je hrozný, ty Němci, už jsou zase v Praze. Já jsem koukala z okna a víte, co je zajímavé, že v šestašedesátém přišli od Malostranského náměstí a teď přijeli z Klárova“. Ještě si pamatovala bitvu u Hradce Králové v roce 1866 a Prusy v Praze. Hraběnka Valdštejnová zemřela 30. prosince 1955. Byly jí 104 roky. Ještě v tom roce ji zachytil Zdenko Feyfar s cigaretou.

Socha Albrechta z Valdštejna, Valdštejnský palác - Na druhém nádvoří Valdštejnského paláce stojí socha Albrechta z Valdštejna, který v pravé ruce drží jako symbol své vojenské hodnosti maršálskou hůl. Jde o bronzový odlitek restaurátora Petra Dvořáka vytvořený podle sádrové sochy Ludvíka Šimka, pravděpodobně z roku 1873. Socha byla odhalena v roce 2009, slavnostního aktu se účastnili i Valdštejnovi potomci. O další odlitek požádalo město Jičín, a tak na muzejním nádvoří zámku stojí od roku 2014 ten samý Valdštejn.

Kolovratský palác, Valdštejnská 10 – V roce 1920 odkoupil Kolovratský palác československý stát pro sídlo ministerské rady. Tady se 30. září 1938 odehrálo pohnuté jednání československé vlády o mnichovském diktátu. Za okupace sem ministerský předseda Alois Eliáš umístil utajený osobní vojenský štáb, jehož prostřednictvím udržoval kontakty s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa i exilovou vládou v Londýně. Na pamětní desce umístěné na paláci je nepřesnost. O Aloisi Eliášovi se zde říká „Na příkaz Reinharda Heydricha byl popraven jako jediný předseda vlády v nacisty okupované Evropě.“ Jenže Alois Eliáš byl popraven 19. června 1942, tedy patnáct dní po smrti Heydricha (4. 6. 1942), právě odvetou za atentát na zastupujícího říšského protektora.

U černého beránka, Valdštejnská 4 – V domě a žil a zemřel v pouhých 29 letech na tuberkulózu krajinář Adolf Kosárek. Na budově je od roku 1960 umístěna pamětní deska s portrétním reliéfem od Hany Wichterlové, sestry vynálezce a majitelky domu U Pelikána na Nových zámeckých schodech.

Letenská 2 – V přízemí bydlely dvě sestry - provdaná Ludmila Soukupová a o dva roky mladší Marie Kovárníková. Obě ženy dělaly po Praze doprovod parašutistům Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi. Marie se stala Kubišovou milenkou. Ve svém bytě pak předávaly parašutistům informace o pohybech protektora, které sem přinášel František Šafařík. Ten měl přístup do Černínského paláce, kde sídlil Heydrichův úřad. Deset dní před atentátem informoval sestry o trase, po níž jezdí protektor z Panenských Břežan na Hradčany. Starší Ludmila byla zatčena hned atentátu, Marie o týden později. Udal je domovník. Ženy musely identifikovat mrtvá těla parašutistů. Přestože je gestapo považovalo za nezasvěcené milenky atentátníků, byly odsouzeny k smrti a popraveny 24. října 1942 v Mauthausenu.

U bílé botky, U Lužického semináře 48 - Dům U bílé botky koupila herečka Slávka Budínová koncem šedesátých let. Domek zrekonstruovala se svým manželem, režisérem Ivo Tomanem. Sbírala starožitnosti, v posledních letech dům téměř neopouštěla. Bála se zlodějů, kteří ji několikrát vykradli. Umřela naštěstí jen pár dní před povodněmi v roce 2002. Francouzské okno, kterým chodila do zahrady, bylo tlakem vody vražené dovnitř domu, půlka dveří se našla až o stovky metrů dál u ministerstva financí. Starožitný nábytek nasákl špinavou vodou, zbytek dokonalo následné rabování. Nyní je vlastníkem vizovická likérka, která plánuje udělat z domu své centrum s reprezentační prodejnou. Už jen monogram SB vytvořený z dlažebních kostek na chodníku připomíná, že tady třicet let herečka žila.

Malostranská pivnice, Cihelná 3 – Na ohradní zdi restaurace se od roku 2003 proháněl Josef Šváb-Malostranský namalovaný panem Pivovarským. Šváb byl písničkář, kabaretiér, vydavatel letáků s kuplety a také herec prvního hraného filmu Kříženeckého Dostaveníčko v mlýnici z roku 1898. V Saském domě v Mostecké ulici č. 1 hned za Juditinou věží měl knihkupectví. Teď tu místo Josefa Švába pochoduje univerzální Švejk.

Čertovka - K Čertovce v minulosti směřovalo několik úzkých uliček, v případě požáru se škvírami mezi domy dopravovala na Malou Stranu vltavská voda. Ulička U Lužického semináře 24 se semaforem pro chodce zůstala poslední. Až do začátku devadesátých let se po Malé Strany pohybovali i vodáci, na Čertovce měli vytyčenou slalomovou trať.

U krucifixu, U Lužického semináře 18 – Od roku 1968, kdy se odstěhoval z Werichovy vily, tu v domě U krucifixu žil a v roce 1980 také zemřel básník Vladimír Holan. V posledních letech života ze svého bytu vůbec nevycházel. K jeho bytu se váže jedna literární mystifikace, jejímž původcem je Jaroslav Seifert. V básni Hlava Panny Marie (sbírka Deštník z Piccadilly, 1979) popisuje návštěvu Holanova bytu: "Na nízké skřínce u dveří zahlédl jsem odlitek ženské hlavy. Proboha, tu znám! Ležela tam, spočívajíc na tváři, jako pod gilotinou. Byla to hlava Panny Marie ze Staroměstského rynku. Shodili ji poutníci, když právě před šedesáti lety vraceli se z Bílé Hory." Byla to však jen básníkova imaginace, Vladimír Holan hlavu světice ze sloupu, strženého demonstranty v čele s Frantou Sauerem v listopadu 1918, neskrýval. V roce 1957 ji koupilo Národní muzeum v jednom z pražských starožitnictví.

Míšeňská 4 - Až do povodní zde žil výtvarník, muzikant a malostranský patriot Martin Němec. Spolutvůrce slavného filmového obrazu. „Když se točil Amadeus, obrátil se Miloš Forman na tatínka a my museli přes noc namalovat obraz Mozartova otce. Formanovi se ten, který mu připravili – měl viset v Amadeově bytě – nelíbil“, vzpomíná Martin Němec. A tak vzniklo plátno s přísnou tváří Leopolda Mozarta. „Tátovi to bylo jedno, ale mě štvalo, že nejsme v titulcích. Když je tam každý podržtaška!“.

Karlův most - Dne 10. 2. 1911 přineslo České slovo lokálku: "Na dnešek v noci ve 3/4 na 2 se chtěl vrhnout ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné." A tak se Jaroslav Hašek ocitá v blázinci, kterému velel doktor Antonín Heveroch. Na druhý den Hašek sebevražedný úmysl rozhodně popřel. "Pacient si vzpomíná, že byl ve velmi mnoha lokálech, pil tam pivo a všady něco vína. Ví, že někam lezl, snad na kandelábr. Chtěl prý způsobit efekt na kolemjdoucí, aby viděl, co budou dělat." Zpráva z chorobopisu pak pokračuje: „Pacient se zaměstnává rovnáním archívu chorobopisů, kteroužto práci ochotně po celý den koná. Přitom činí si sem tam poznámky, prý sbírá materiál pro svoji literární práci.“ Po čtrnácti dnech je propuštěn. Poznatky z blázince využil Hašek v kapitole Švejk před soudními lékaři, kde se jméno doktora Heverocha několikrát opakuje. „Já těm soudním lékařům nic nevěřím,“ poznamenal muž inteligentního vzezření. „Když jsem jednou padělal směnky, pro všechen případ chodil jsem na přednášky k doktoru Heverochovi, a když mě chytili, simuloval jsem paralytika právě tak, jak ho vyličoval pan doktor Heveroch. Kousl jsem jednoho soudního lékaře při komisi do nohy, vypil jsem inkoust z kalamáře a vydělal jsem se, s odpuštěním, pánové, před celou komisí do kouta. Ale za to, že jsem jednomu prokousl to lýtko, uznali mne za úplně zdravého a byl jsem ztracen.“ Poté je Švejk předveden před komisi soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován. Sestávala ze tří neobyčejně vážných pánů s názory, s nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenitě od jakéhokoliv názoru druhých dvou. Jestli v případě Švejkově došlo k úplné shodě mezi těmito vědeckými tábory, dá se to vysvětliti čistě jedině tím ohromujícím dojmem, který na celou komisi učinil Švejk, když vstoupiv v síň, vykřikl, zpozorovav na stěně visící obraz rakouského mocnáře: „Ať žije, pánové, císař František Josef I.!“ Věc byla úplně jasnou. Spontánním projevem Švejkovým odpadla celá řada otázek. V relaci odevzdané vyšetřujícímu soudci stálo: Níže podepsaní soudní lékaři basírují na úplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu Josefa Švejka, vyjadřujícího se slovy jako, Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba.

Překonání kanálu Vltava – V létě 1971 zdolal František Venclovský kanál La Manche. To inspirovalo Přemka Černého, zakladatele skupiny Flamengo a manažera Petra Nováka, k happeningu u Vltavy. Jen pár týdnů po překonání la Manche se na Novotného lávce svlékl mladý muž a namazal se indulonou, aby ho chránila před prochladnutím. Připravený autojeřáb ho spustil do Vltavy a on začal plavat podél Karlova mostu. Na doprovázející pramici vhazuje do „moře“ před plavce lopatou sůl. Mezitím na druhém břehu natřeli asistenti kameny na bílo – plavec se blíží k útesům doverským. Když se vypotácí na břeh, vítá ho místo uvítacího výboru jen příslušník VB, který ho opakovaně vybízí: „Občane, váš občanský průkaz!“

Náplavka pod Brunclíkem – Občas zde hrají Muzikanti z Kampy. Naposledy na Štědrý den. Viz lednové Malostranské noviny.

Na Kampě 11 – V letech 1930-1976 zde žil herec Eduard Kohout. Po představení Hamleta v Národním divadle ho davy mládenců nesli na ramenou až na Kampu. Eduard Kohout miloval muže a čas si s nimi trávil i na romantické terase s antickými soškami. Tu terasu, přes kterou teď muzikanti z Kampy chodí na záchod. Kohout byl pyšný na svou postavu. Cvičil nejen u Hoyera, ale i doma, kde ho na žebřinách zachytil Stanislav Tereba ještě koncem šedesátých let. Kohout se rád předváděl minimálně oblečen, takže o něm jeho šéf Karel Hugo Hilar prohlásil: „Eduard Kohout je oficiální akt Národního divadla.“

Kampa - Původně zde byly mlýnské zahrady, ze kterých se posléze stávaly šlechtické a veřejnosti nepřístupné zahrady. Brána a torzo zdí před Sovovými mlýny jsou tím jediným, co zbylo z valů, které oddělovaly jednotlivé zahrady. Nacisté je zbořili v letech 1941 a 1942, aby zde vytvořili cvičiště a slavnostní appelplatz pro Hitlerjugend. Zbourat se chystali také všechny domy na ostrově s výjimkou Lichtenštejnského paláce, kde sídlila krajská organizace NSDAP. V den prvního výročí okupace 15. března 1940 se měla dokonce na Kampě konat německá slavnostní přehlídka, jenže povodeň zaplavila větší část ostrova. K bourání domů pak už nedošlo. Takže současná podoba Kampy – rozlehlý park mezi Vltavou a Čertovkou – je dílem nacistů.

Sovovy mlýny – V šedesátých letech 19. století byly vybudovány novogotické Odkolkovy mlýny. Vyhořely roku 1896, poté mlýny vykoupil stát a v roce 1920 byly demolovány budovy nejblíže řece. V části areálu sídlil po válce kabinet Zdeňka Nejedlého, instituce spadající pod Akademii věd, která zkoumal dílo tohoto ministra školství a jeho monografii o Bedřichu Smetanovi. Výstupu této instituce nejsou známy, ale historik Josef Pekař o monografii prohlásil, „že zůstala ve stadiu nejlepších dějin českého pivovarnictví, neboť po bezbřehém popisu Smetanových rodových a biografických kořenů se Nejedlý k vlastnímu dílu a k určení tvůrčí osobnosti ve své monografii už nedostal.“

Werichova vila, U Sovových mlýnů 7 – Je Štědrý den, 24. prosince 1974. Jako každý rok scházejí se u Jana Wericha přátelé umělci i sousedé z Malé Strany. A jako každý rok jsou návštěvníci sledováni z protějšího Lichtenštejnského paláce, v němž tehdy působil Výzkumný ústav plánování. V době pracovního klidu měla StB k dispozici kteroukoliv kancelář ve II. poschodí, v době pracovní pouze jednou místnost ve II. patře. Do domu Čáry II (takovou měl u tajné policie krycí jméno) přišlo po dobu sledování 40 lidí, většinou mužů z řad herců a zpěváků. Byla provedena dokumentace jak zpředu tak zboku a při vystupování z vozů. Po revoluci se Lichtenštejnský palác proměnil v noblesní rezidenci české vlády. V místech, kde číhali soudruzi, teď nocuje britská královna, japonský císař, španělský nebo kambodžský král.

Hroznová 1 - Jiří Trnka se do něj nastěhoval se svou druhou ženou v roce 1960. Vyřezávané dveře na boční stěně jsou jeho dílem. Gene Deitch, americký režisér z Mostecké k němu chodil na časté návštěvy. V jednom rozhovoru vyprávěl: „Čertovka se zanesla a musela se vyčistit. A jak hladina klesla, vynořila se obrovská hora lahví od šampusu. Protože Trnka byl velký piják a vyhazoval láhve rovnou z okna.“

Vodník Kabourek – Vodník od sochaře Josefa Nálepy stojí u Velkopřevorského mlýna od listopadu 2010. Je ze stejného kadlubu jako jeho střešní bazén.

Na Kampě 5 – V roce 1950 dům koupil právník Jiří Červený a zároveň skladatel, zakladatel Červené sedmy a otec operní zpěvačky Soni Červené. Restaurace Červená sedma nese své jméno tedy oprávněně. Po něm je pojmenována i úzká ulička v blízkosti.

Na Kampě 14 – Bývala tu hospoda U Měšťánků, oficiálně nazvaná Na Kampě. Chodili do ní Werich, Trnka, režisér Krška, Eva Olmerová. Na stěnách tu visely Werichovy kresby, než hospodu po revoluci adaptovali. Jan Werich tu sedával téměř denně. V domě do války bydlel a v roce 1935 se tu narodila jeho dcera Jana.

U bílé boty, Na Kampě 13 – U bílé boty žil až do své smrti v roce 2007 herec Josef Vinklář. V patře nad ním bydlel do začátku devadesátých let sochař Stefan Milkov. Sousedé spolu vycházeli dobře, dokud nepřišel konec osmdesátých let a Josef Vinklář se až příliš podbízel komunistickému režimu. Okolí jím začalo opovrhovat stejně jako doktorem Cvachem, jeho postavou v Dietlově seriálu. Kampa byla tehdy téměř opuštěná, v okolních domech nebyly ještě restaurace, a tak turisté kráčeli po Karlově mostě většinou pořád dál a sem nesestoupili. Stefan Milkov: „V sousedním domě, v hospodě U Měšťánků jsem slavil vernisáž své první samostatné výstavy v domě U Melounu. To bylo 16. listopadu 1989. Druhý den to přišlo, 19. listopadu jsme v Mánesu vyhlásili stávku a já celou výstavu zase zabalil.“ Pro Kampu začaly nové časy. „Najednou se tu nedalo bydlet. Vyšel jsi z domu a prodíral ses davem. A tak jsme se přestěhovali a na Malou Stranu chodím do hospody. Takhle ji mám rád“.

Hroznová 5, Na Kampě 7 – V prvním patře na pavlači žila od roku 1959 do půlky šedesátých let Eva Olmerová. Pak se odstěhovala do Bubenče za svým druhým manželem. Jenže ten po čtyřech měsících manželství radši emigroval. Pod okny Trnky se válely láhve od šampaňského, pod jejími okny se v Čertovce válela hromada rozbitých budíků, protože se jí nechtělo ráno vstávat do práce.

Na Kampě 9 – V domě u obrázku Panny Marie, lidově U válečků žil více než třicet roků (1903-34) Adolf Kašpar, ilustrátor Babičky. Pamětní deska je umístěna mezi okny na nábřežní zdi. V lucerně u obrázku svítí nepřetržitě světlo. Osvětluje Madonu, obrázek, který byl zachráněn při povodni v roce 1784. Podél Madony visí dva válečky. Připomínají, že na dvoře byl až do května 1945 mandl.

Juditin most - Stavba mostu byla zahájena přibližně kolem roku 1160, krátce poté, co voda strhla poslední dřevěnou konstrukci. Most ležel čtyři až pět metrů pod úrovní mostu Karlova. Celá konstrukce byla dlouhá asi 514 metrů a široká zhruba sedm metrů. Pilířů bylo 23, a proto množství kamenných podpěr Juditina mostu kladlo povodňovým vodám větší odpor než pozdější stavba Karlova mostu. To se stalo mostu osudným. Juditin most byl dvakrát pobořen povodní, roku 1342 definitivně. Zůstala z něho jen nižší Malostranská mostecká věž a také věž s bránou, která je dnes zapojená do budovy křižovnického kláštera na staroměstské straně. Ve sklepech domů U Lužického semináře se dochovaly i zbytky mostních oblouků. Dokonce v č. 3. ve vstupní hale hotelu Hotel Lundborg je vozovka s vyjetými kolejemi od vozů.

Juditina věž – Eduard Šmejkal bydlel v malém bytě v Juditině věži pětašedesát let. Věž vyrostla v polovině 12. století spolu s Juditiným mostem a později se stala součástí Karlova mostu. Pan Šmejkal tak měl určitě nejstarší byt v Praze, V předsíni měl ceduli s nápisem Národní kulturní památka, protože tu byl unikátní reliéf z poslední třetiny 12. století, znázorňující vznešeného muže klečícího před osobou na trůně. Pan Šmejkal se na Malou Stranu přiženil v roce 1945. Pan Šmejkal vlastnil fotografii z roku 1942, kde stál se svou budoucí paní na pavlači před bytem a za nimi je dřevěná vzpěra. A pak ještě jeden snímek, pořízený o šedesát let později, v roce 2002. Opět manželé Šmejkalovi a za nimi – stejná dřevěná vzpěra podpírající pavlač chátrajícího domu. „Napadlo to souseda, vyfotil nás a oba snímky poslal na obecní úřad. Chytli se za nos a konečně náš dům opravili. Celých šedesát let nám to jen slibovali a my čekali a čekali…“

Šatlava, Saská 2 – Klub, kde se scházejí patrioti a přátelé Malé Strany.

Palác Beethoven, Lázeňská 11 – V domě U zlatého jednorožce býval od poloviny 18. století stejnojmenný hotel. V roce 1789 zde bydlel Mozart, o sedm let později Beethoven. Nad půdním oknem ve středu budovy je Boží oko se zlatými paprsky. Během nacistické okupace bylo zakryto a zničeno kvůli hebrejskému nápisu Bůh Otec. Desítky let přetrvával tento pozůstatek antisemitské ideologie, až bylo během rekonstrukce, dokončené v roce 2005, znamení obnoveno. V roce 2005 se v paláci konal bál TURASu.

Sterneggovský palác, Lázeňská 9 - Raně barokní palác vznikl po roce 1686 přestavbou renesančního domu U Zlaté husy. Do dnešních dnů se v některých interiérech dochovala původní výzdoba. V prvním patře hlavní sál zdobí malby na plátně se starozákonními a novozákonními motivy od L. Seidla ze 70. let 18. století.

Maltézské náměstí 13 – Dva roky v letech 1925-27 tu po rozvodu s Ernstem Pollakem a návratu do Prahy žila Milena Jesenská. Byt Jesenské se brzy stal vyhledávaným místem setkávání a nekonečných debat. Traduje se, že hlášeným návštěvám chodila Milena otevírat nahá. Do maltézského období patří i její seznámení s architektem Jaromírem Krejcarem, zanedlouho již manželem. V roce 1927 se z Malé Strany stěhuje za svým manželem do paláce Olympic ve Spálené ulici a o rok později přichází na svět její dcera Jana Krejcarová – Černá. Během pár měsíců po válce dokázala se svými přáteli utratit miliónové dědictví po svém dědovi doktoru Jesenském. Je ženou femme fatale Egona Bondyho, jenž sám sebe považoval za otce dvou z jejích pěti dětí. Krátké soužití s Janou Krejcarovou přivedlo Bondyho na psychiatrii (3 sezóny v pekle).

Sv. Prokop, Prokopská ulice - Dům býval kdysi kostelem, vysvěceným roku 1214, za husitských bouří zničený a znovu postavený roku 1689. Po zrušení kostela za josefinských reforem jej přestavěla hraběnka Kolovratová na obytný dům a do výklenku jako vzpomínku na bývalý kostel nechala osadit kamennou sochu Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera. V pravé ruce drží řetěz, na němž má připoutaného ďábla.

U Sixtů, Prokopská 6 – Další pěkné zobrazení sv. Prokopa je na protějším domě. Reliéf světce s pokořeným ďáblem je vytesán přímo v hlavním klenáku vstupního kamenného portálu. Zde bydlel v letech druhé světové války herec Svatopluk Beneš. Byt mu našla jeho přítelkyně Adina Mandlová, která se chtěla svého mladšího milence zbavit. Po únoru se do domu nastěhoval s rodiči pan Polívka, který vzpomíná: „Nastěhovali jsme se do třetího patra, do velkého bytu s malovanými trámovými stropy. Součástí nájmu byla i smlouva s Čedokem o návštěvách turistů. Pokud nebyl člověk právě nemocný, bylo to příjemné – občas jsem od turistů dostal třeba žvýkačku. Do třetího patra se nastěhoval scénárista Ivan Osvald se svou ženou, starší dcerou Barborou a mimořádně uřvaným miminem jménem Gabriela."

Karmelitská 23 – Nad někdejší vinárnou U Vrtbovské zahrady (dnes hudební klub Malý Glen) žila jazzová zpěvačka Jana Koubková. Také ona musela jako mnoho dalších Malou Stranu opustit. Po celé 20. století se pohyboval počet obyvatel této čtvrti kolem dvaceti tisíc. To se změnilo po roce 1990, malostranských sousedů začalo ubývat a v roce 2015 poprvé klesl jejich počet pod pět tisíc – tedy na čtvrtinu.

Schönbornský palác, Tržiště 15 - Zde bydlel Franz Kafka necelých šest měsíců. Právě tady v noci ze 12. na 13. srpna 1917 propukla Kafkova smrtelná choroba. Kafka to popisuje takto: „Začalo u mě uprostřed noci chrlení krve. Vstal jsem, rozrušen, jak je člověk rozrušen vším novým, samozřejmě trochu vylekán – pořád samá krev. Ráno přišla Růženka, moje posluhovačka. Uviděla krev a řekla: „Pane doktore, s vámi to dlouho nepotrvá“. Neměla pravdu, Kafka zemřel až za sem let, v roce 1924. V roce 1918 kupuje tento palác Richard Teller Crane, syn chicagského milionáře Charlese Cranea a blízkého přítele Masaryka. Na počátku století totiž odjel Masaryk na jeho pozvání do Chicaga, aby přednášel na zdejší univerzitě a tam mezi nimi vzniklo přátelství. V roce 1912 se Crane stává jedním z hlavních sponzorů prezidentské kampaně Woodrowa Wilsona. To mu umožní přivést k prezidentovi svého přítele Masaryka, a přispět tak podstatně k osvobození slovanských národů – k rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatného Československa. Majitel paláce Richard Teller Crane se stal prvním velvyslancem Spojených států v právě vzniklém Československu Malá odbočka. V roce 1906 studoval Jan Masaryk na Hellichově gymnáziu. Při inspekci na hodině tělocviku odcizil mladý Masaryk buřinku školního inspektora a prodal ji na ulici flašinetáři. Zato byl vyloučen ze všech škol, který vzápětí omezen pouze na malostranské gymnázium. Toho dosáhl jeho otec T. G. Masaryk audiencí u rakousko-uherského ministerského předsedy Ernsta von Körbera, svého spolužáka z Vídeňské univerzity. Když vyvrcholily problémy mladého Masaryka na gymnáziu, posílá TGM syna do Ameriky A poručíkem je mu právě Charles Crane. Do Čech se Jan Masaryk vrátil v roce 1912. A třináct let poté v roce 1925 se oženil s Frances Craneovou – dcerou Charlese a sestrou prvního velvyslance. Jan ji potká po letech v Praze, když přijela navštívit svého bratra. Frances, matka tří dětí, se rozvedla a vzala si Masaryka, jenže i toto manželství končí po pěti letech rozvodem. Ještě dřív se Crane stává sponzorem monumentálního díla – Slovanské epopeje. Mucha přijel do Chicaga v roce 1909. Domů se vrátil o rok později, pronajal si část zbirožského zámku a dalších 18 let vytváří své opus magnum. V roce 1928 pak celou epopej předal společně s Cranem Praze. Podobu další Craneovy dcery Josephine nese první stokorunová bankovka nového Československa. Mucha při její tvorbě vyšel ze staršího portrétu dívky, který v Americe pořídil, a tak se z Američanky stala slovanská bohyně Slavie. Richard Crane vykonával funkci velvyslance do roku 1921. Po definitivním návratu do Spojených států nabídl budovu americké vládě a ta ji skutečně v roce 1925 koupila.

Vlašská 9 – Když byl v roce 1950 založen Polarografický ústav, nastěhoval se do barokního domu U Tří červených růží. Jeho prvním ředitelem se stal Jaroslav Heyrovský. O devět let později v roce 1959 obdržel jako dosud jediný český vědec Nobelovu cenu. Získal ji za objev polarografické metody, učiněné v roce 1925. Tedy nešlo o úspěch socialistické vědy, jak bylo v padesátých letech prezentováno.

U osla v kolébce, Jánský vršek 10 - Za císaře Rudolfa II. se Praha rychle plnila umělci a vědci, kteří doufali v císařovu štědrou finanční podporu. Angličan Edward Kelly rychle pochopil, jak uspět u císaře. V té době se podruhé oženil a jeho paní zakoupila dva domy v Praze: Faustův dům na tehdejším Dobytčím trhu a tento dům U Osla v kolébce. Dochovala se věž z roku 1546, kde měl alchymista observatoř. Ke zvláštnímu názvu domu se váže další pověst: Magistru Kellymu za podvody uřízli ještě v Anglii kat obě uši. On to zakrýval pod dlouhými vlasy. Jednou mladá maminka volala o pomoc pro své dítě, Kelly se vyklonil z věže a ona spatřila, že nemá uši. Maminka zvolala: „Nemá uši“. Aby odvrátil pozornost, přičaroval dítěti v kolébce oslí uši. Maminka se musela dlouho zbožně modlit, aby uši svému dítěti odčarovala. V tomto domě se odehrával i děj Nerudovy prózy Týden v tichém domě, jeho rodiče měli v sousedním domě krámek.

Malostranské dvorky – 1. září 1981 začala na Malé Straně legendární akce připomínaná ve výtvarných učebnicích. Jejím centrem se stalo Divadélko v Nerudovce, které vzniklo v polovině 60. let ze zpustlého agitačního střediska. Kurt Gebauer vzpomíná: „V Nerudovce jsem měl v roce 1978 svou první pražskou výstavu. V té době už chtěli galerii zrušit, a paní Šerá, která ji vedla, se rozhodla, že už není co ztratit. Já tehdy nesměl vystavovat, přesto natiskla pozvánku načerno a výstavu zahájila. Nakonec to prošlo“. Na jaře 1981 Čestmír Suška a Ivan Kafka chtěli udělat výstavu na náměstích. Kotalík vzpomíná: „Ale já znal z dětství malostranské dvorky, v domech nad nimi bydleli mí spolužáci, znal jsem i domovnice, a tak jsem navrhl, ať výstavu uspořádáme v nich. Dvacet výtvarníků pak prolezlo všechno od Karmelitské až po Hradčany a každý si vybral svůj dvorek. Nakonec těch dvorků bylo dvacet šest.Tehdy čtyřicetiletý Gebauer si uhamounil hned tři, stejně jako Magda Jetelová a Čestmír Suška“. Kotalík pokračuje: „Nakonec výstavu organizovalo SSM při Ústavu památkové péče, kde jsem tehdy pracoval. Souhlasilo i OPBH, které domy bezprostředně spravovalo“. 1. září si v Nerudovce si návštěvníci vyzvedli plánky, podle kterých pak procházeli Malou Stranou. Stát reagoval bleskově, už třetí den po zahájení bylo divadélko v Nerudovce zavřené, vedoucí Jarmilu Šerou vyhodili z práce. Jenže v domech, ve kterých se výstava konala, se normálně bydlelo. „Estébáci strhávali z domovních dveří plakátky označující výstavu, ale ty se na nich objevovaly znovu, a když došly plakátky, tak se dveře označovaly křídou“, vzpomíná Kotalík. „Podstatnou úlohu hrály i malostranské domovnice“, směje se. „Ještě před zahájením výstavy jsme je s Čestmírem Suškou obešli a vysvětlili jim, jaká je to čest, že byl právě jejich dům vybrán a bude v něm vystaveno umělecké dílo. To se ukázalo být základem úspěchu. Domovnice totiž měly plánek a podle něj posílaly lidi dál, do dalších domů. Zpráva o výstavě se rozkřikla po celé Praze a lidé pak hledali umění v čemkoliv. Stáli před klepadlem, které tehdy bylo na každém dvorku, a hloubali, jestli patří k výstavě nebo ne. Byla z toho taková dvoutýdenní honička, kterou jsme si všichni užili. Za rok už se akci nepodařilo zopakovat. Víte, oni nám pak také vyčítali, že jsme si vybrali jen samé nehezké a špinavé dvorky, ale smyslem té výstavy bylo ukázat, že za domovními dveřmi existuje ještě jedno město – a ono tam dodneška je, jen už se nerozpadá, ale je děsivě komerčně zneužité jako v Nerudovce nebo do něj nemáte nejmenší šanci nahlédnout“, uzavírá své vyprávění Jiří T. Kotalík. Jednu z expozicí, kterou si lze představit, jsou stovky špejlí zapíchaných Ivanem Kafkou do dláždění ulice Jánský vršek, ostatní dvorky jsou dnes většinou nepřístupné. . Viz Malostranské dvorky v pořadu Z metropole

Hřbitov u sv. Jana v Oboře, Šporkova – Kříž společně s pamětními deskami vyznačuje, kde byl hřbitov, který společně s románským kostelem sv. Jana Křtitele tvořil centrum tehdejší obce Obora. Součástí Obory byla vlašská osada, ve které se tady, kolem vlašského špitálu, soustředili Italové, kteří přicházeli do Prahy za prací, především architekti, sochaři, kameníci a jiní řemeslníci. Někteří z nich byli na hřbitově pohřbeni. Kromě Jana Blažeje Santiniho Aichla, jehož pamětní deska byla na zeď umístěna teprve v roce 2015, zde byl pohřben další slavný architekt Anselmo Lurago nebo rytec Jiljí Sadeler. O jeho pamětní desku se zasadil Josef Kemr. Na místě bývalého hřbitova je dnes dvůr, který byl dlouho uzavřen a sloužil k parkování. Nyní je zde zahrádka vedlejší restaurace, takže je možné se na dvůr dostat.

Šporkova 2 – V noci 21. února 1979 se Luděk Hulan, jako obvykle opilý vracel z jazzového klubu Parnas. Dosavadní léčení u doktora Skály i na psychiatrii v Bohnicích nebyla úspěšná. Spadl na schodech domu ve Šporkově ulici, zemřel v necelých padesáti letech. V sedmdesátých letech založil Jazzsanatorium a zároveň stále více pije. Např. jedno z Hulanových delirií – tam, kde jiní vidí krysy, spatřil skupinu černošských muzikantů, pochodovali po kruhovém rámu svítidla. Luděk Hulan zářil nadšením – "bylo to jako v New Orleans". Traduje se historka, jak si koupil automobil krátce poté, co prodal dům po rodičích na Spořilově. Wartburg kombi si půjčila Eva Olmerová. Za několik hodin se vrátila, aby mu sdělila, že nový, ještě nepojištěný vůz je napadrť. Luděk Hulan si beze slov otevřel kufřík, vložil do něj pyžama, přidal kartáček na zuby a odjel do Bohnic.

Jánská 10 – 5. března 1965 dorazil básník Václav Hrabě sem v půl třetí po večírku s Allenem Ginsbergem, který byl na návštěvě Prahy. V krvi měl 2,8 promile. Mezi třetí a pátou ráno se v půdním bytě otrávil svítiplynem. Přespával v kuchyni, protože jediný pokoj obývala jeho bývalá manželka s novým přítelem a dětmi. Přitápěl si plynovou troubou, a když probudil v půl šesté ráno pláč dítěte jeho bývalou ženu v sousední místnosti, bylo už pozdě. V kuchyni vyhořel všechen vzduch. Václavu Hraběti nebylo ani pětadvacet. Ale jeho verše umocněné hudbou Vladimíra Mišíka dodnes žijí.
Láska je jako večernice,
plující modrou oblohou.
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
Vy, kterým srdce zkameněla.

Šporkova 8 – Tady ve filmu Adéla ještě nevečeřela bydlel středoškolský profesor - ano ten, který ve filmu několikrát pozdravoval Ladislava Matějku.

U nejsvětější Trojice, Šporkova 10 – Zde byl první malostranský byt Jana Zrzavého, do kterého se nastěhoval v roce 1917. Byt ve třetím patře bez elektrického proudu si Jan Zrzavý zamiloval kvůli výhledu na Prahu. Později litoval, že ho opustil a odstěhoval se do novostavby v Bubenči. Proto se později vrátil na Zámecké schody.

Socha sv. Jana Nepomuckého se stříškou - Jana Nepomuckého zde chrání před dešťovými kapkami stříška. Kult Jana Nepomuckého se projevil i na Malé Straně. Četnost plastik, obrazů i domů pojmenovaných po svatém na mostě inspirovala Rainera Maria Rilkeho k básni Svatí:

Za to však těch Nepomuků!
V každém loubí kuku kuku,
A kde most, viz ruku, muku,
samých, samých Nepomuků.

Lobkovický palác, Vlašská 19 – Bylo krátce před listopadem 1989. Malou Stranu zaplavily trabanty s pověstnou nálepkou DDR na zadním skle. Němci prchající ze socialismu je nechávali všude bez ohledu na předpisy - na chodnících, napříč ulicemi, takže nejednou ucpaly malostranskou dopravu. Vzali si pár osobních věcí a bez zábran zdolávali zdi Lobkovického paláce, velvyslanectví tehdy ještě NSR. Přes plot oddělující zahradu paláce od petřínských strání si podávali malé děti.

Nemocnice Pod Petřínem, Vlašská 36 – Tady pod dohledem sester boromejek zemřel v roce 1947 anarchista a bořitel mariánského sloupu na Staroměstském náměstí Franta Sauer. Boromejky byly vyhnány v roce 1952 a znovu se sem po roce 1989 vrátily. V roce 2001 přivezla loď do Mělníka dvacetitunový blok pískovce, vylomeného předtím v Pandžábu, 250 kilometrů od Dillí. Tady z něj kameníci v čele s Petrem Váňou vysekali budoucí šestimetrový mariánský sloup. Právě toho sloupu, který žižkovští hasiči vedení Frantou Sauerem a mohutně podporováni mladou socialistkou Miladou Horákovou 3. listopadu 1918 strhli na Staroměstském náměstí při návratu z protikatolického shromáždění na Bílé Hoře. Sloup přivezli bratři Formanové do Prahy a boromejky nechaly postavit dřík na zahradě Nemocnice pod Petřínem. A tak se mariánský sloup ocitnul pod okny nemocnice, v níž zemřel jeho někdejší ničitel.

Vlašská 21 – V bývalé sýpce žil po odstěhování z Baby od manželky Evy malíř Cyril Bouda (1901 – 1984).

Roškotova vila, Vlašská 23 – Ve sklepě vily, kterou navrhl Kamil Roškot, začali v roce 1979 zkoušet žáci základní školy v Josefské, kteří se nazvali Psí vojáci. Člen kapely David Skála, který zde s rodiči bydlel, vzpomíná: "Ve sklepní zkušebně zkoušeli nejen Psí vojáci, ale taky Půlnoc nebo Energie G, Magor tu měl schovaný provazový žebřík, na zahradě jsou ještě zakopané texty Plastic People. Schoval jsem je, když byla u Topolů domovní prohlídka. Všechno to bylo možné jen díky tomu, že šlo o osamocený dům a moje máma byla tolerantní. Ale stejně - zvuk se valil dolů Vlašskou ulicí a o tom, že zkoušíme, vědělo půl Malé Strany." Zkušebna zanikla v roce 1996, kdy se musel David Skála z vily odstěhovat.

Ústav sociálních služeb, Vlašská 25 – Zahrada přes den přístupná, v létě zde funguje Café Taussig.

Vlašská 23a - Zde žil fotograf Stanislav Tůma. V roce 1975 hráči Winnipeg Jets, společně s Bobby Orrem hráli v Praze s československou reprezentací. Po prohraných zápasech je tehdy diskžokej Tůma pozval k sobě domů na pokračování večírku. Malostranský fotograf již nežije. Je tu však další obyvatel bytu ve Vlašské ulici, dnes osminásobný držitel českého lva za střih Jiří Brožek. Vypráví: „V roce 1972, když jsem končil FAMU a vyhazovali mě z koleje, jsem potkal U Zpěváčků Standu Tůmu, a ten mi nabídl, že se mohu nastěhovat k němu. Proč ne? Rád. Stejně jdu za dva nebo tři měsíce na vojnu. Jenže z těch tří měsíců se nakonec stalo patnáct let. Z mojí postele byly vidět Hradčany. Když jsem si přivedl nějakou holku, tak jsem ráno nevěděl, jak ji dostat pryč. Chtěla zůstat napořád“. Společný byt se rychle stal centrem především nočního dění. „Chodil sem Vlado Milunič, Petr Kalandra, Zuzana Michnová. Standa přivedl společnost po diskotéce a pokračovalo se až do rána. Jenže já byl v té době zaměstnaný na Barrandově a musel ráno do práce, zatímco Standa spal až do odpoledne. Po letech mi říkal: Já tě obdivuju, že jsi to tenkrát vydržel – Vydržel, protože to bylo úžasný“. Dům ve Vlašské vystěhovalo na pomezí let 1988-89 ministerstvo vnitra, které chtělo domek využít ke sledování německé ambasády. K tomu už nedošlo.

Pramen sira Nicholase Wintona - Obnovený pramen byl v Sadu zachránců dětí otevřen 19. 5. 2009 u příležitosti 100. narozenin Nicholase Wintona, který zachránil 669 židovských dětí před nacistickou okupací.

Lavička Jindřicha Pavliše, Velká Strahovská zahrada - Jindřich Pavliš se svojí firmou léta vzorně udržoval parky Malé Strany a Petřína, Františkánskou zahradu a další zelené plochy Prahy 1, zprvu pod firmou Sady lesy zahradnictví, po převratu pak pod firmou vlastní. Jindřich Pavliš vedl zahradu ve Vojanových sadech od roku 1979. Za totality neodmítal zaměstnávat disidenty, např. od roku 1981 u něj pět let pracoval cestovatel Jiří Hanzelka. Pavliš jezdil celý život do práce na motorce. Jednou musela motorka do servisu, a tak se vydal do práce MHD. Při vystupování z tramvaje ho srazilo auto. Jindřich Pavliš zemřel v prosinci 2011. Kromě lavičky má ještě od roku 2012 památník ve Vojanových sadech.

Na krásné vyhlídce, Úvoz 13 - Nejslavnější závod Elišky Junkové byl Targa Florio, který vyhrála s vozem Bugatti na jaře 1928 na Sicílii. Bohužel ve stejném roce se zabil její muž Čeněk Junek na okruhu v Nürburgringu. Eliška původně bydlela se svým mužem v paláci Lucerna, ale po jeho smrti velký byt opustila a našla si mansardu nově zbudovaného domu Na krásné vyhlídce na konci Úvozu. Sama říká, že tahle čtyřpatrová vila s nádhernou vyhlídkou, jí zachránila duši. Eliška zde bydlela od roku 1928 až do své smrti v roce 1994 - od roku 1982 už v přízemí domu. Dům vystavěl Josef Růžička. Zatímco Eliška má pamětní desku na průčelí domu, stavitelova plaketa od Otakara Španiela je umístěna na zadním traktu domu. Lze ji spatřit z vyhlídkové cesty Raoula Wallenberga.

Úvoz 28 - V zadním traktu Hrzánského paláce, ve čtvrtém patře vysoko nad Prahou, bydlel od roku 1937 do roku 1970 Jan Slavíček, proslulý bohém a malíř Prahy. Velké okno, které je možno spatřit na boku budovy, patřilo Slavíčkovu ateliéru. Umělecký vývoj Jana Slavíčka vyvrcholil v třicátých létech, po válce už jen prodával líbivé obrázky kytek a kresby krajinek a hlavně se stal prominentním malířem komunistických hlavounů, pro které maloval hlavní město na všechny možné způsoby. Když dům opravovali a dělníci odkryli ve dvoře barokní studnu, objevili v ní tři metry střepů od lahví šampaňského. Slavíčkovi ho vozili až do bytu a on tam házel prázdné flašky.

U kamenného sloupu, Úvoz 24 - Na přelomu 17. a 18. století malíř a architekt Kristián Luna ozdobil dům zdrobnělou kopií mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, na niž umístil vlastnoručně vyřezanou sošku Panny Marie, na nároží pak alegorie Slunce (Sol) a Měsíce (Luna). V přízemním dvojpokojovém bytě U kamenného sloupu bydlel fotograf Josef Sudek, poté co se odstěhoval od své sestry, z dřevěného ateliéru na Újezdu – od roku 1959 až do své smrti v roce 1976. Donedávna tady byla jeho galerie. V 60. letech 20. století byla rekonstruována fasáda, při které se zjistilo, že sloup není kamenný, ale štukový, vyztužený trámem.

U zeleného jelínka, Nerudova 51 – V bytě o jedné místnosti s hajzlem od začátku 70. let až do své demonstrativní emigrace na Slovensko po rozdělení federace žil spisovatel a básník Egon Bondy. Ve sklepní pracovně s dveřmi do Jánské zkoušeli Plastic People of the Universe. „Žil jsem tu v dobách, kdy o pozdních odpoledních, když mírně mrholilo, jsem měl Pražský hrad jako svůj záhumenek“, vzpomínal v roce 1996. „Celé hodiny jsem se po něm mohl procházet nebo na jednotlivých nádvořích, postávat a nepotkal jsem človíčka.“

U dvou slunců, Nerudova 47 – Hostinec U dvou slunců je díky Nerudovi asi nejslavnějším lokálem Malé Strany. Spisovatel bydlel v domě v letech 1845 až 1845, po smrti otce se rodina přestěhovala do domu naproti. Zdejší hospodu označil Egon Bondy za „když ne zrovna kolébkou, tak aspoň mateřskou školku undergroundu“. V roce 1984 o ní vypravuje „V padesátých letech to ještě byla taková zaflusaná hospoda k ničemu, ale od začátku sedmdesátých let se tady skutečně soustřeďoval underground. Mnoho piva se tady vypilo, mnoho věcí se promyslelo, dokonce i mnoho básní se tady napsalo“. Historie českého undergroundu byla násilně přerušena v roce 1976 procesem s Plastiky. Krátce před tím, v roce 1975, vznikl samizdatový sborník Děti Dvou slunců a křtil se, jak jinak, právě tady.

U bílé řepy, Nerudova 39 – V prvním patře žil Josef Kemr. Jeho trabant byl na Malé Straně proslulý.

U Bonaparta, Nerudova 29 – Bondy o této hospodě píše: „U Bonaparta se vždy krčím u výčepu, protože do lokálu, kde vysedávají v houfech naši úspěšní svazáci, pokládající se za intelektuály, protože tahají kabely u televize nebo sestřihují pásky se zpěvy Karla Gotta, zvouce jej Kájou, by mě ani čtyřmi koňmi nedotáhl. Do výčepu chodí místní usedlíci a osvojil bych si tam důležité a užitečné poznatky, jen kdybych dával trochu pozor. Tak například skoro každého večera vzplane spor, zda Lála proměnil v zápase se Spartou v roce 1962 desítku ve dvanácté minutě prvního poločasu, nebo až v patnácté. Obzvlášť ožralý klempíř Havlíček z domu odnaproti tvrdil posléze dokonce, že ji vůbec neproměnil, ale byl za to vyhozen.“ V prvním patře bydlela od poloviny 80. let herečka Jana Brejchová se svým posledním mužem hercem Jiřím Zahájským.

U zlatého orla, Nerudova 26 – V domě bydlel undergroundový básník Milan Koch, dvoumetrový muž s vlasy splývajícími až na záda. Jeho žena Mirka nosila v polovině 70. let pivo naproti U Bonaparta a taky U dvou slunců. Mirka kvůli němu opustila jiného muže českého undergroundu Mejlu Hlavsu. Na podzim 1974 Milana Kocha v ďáblickém tunelu usmrtila tramvaj. Na hřbitově na Malvazinkách zahráli DG 307 a Mirka po několik měsíců přepisovala na psacím stroji jeho verše. Pak roznesla kopie pár přátelům a v červnu 1975 si pustila plyn. Bylo jí dvacet čtyři. Bydlela tehdy u Bondyho, který jí se všemi ostatními její rozhodnutí vymlouval, ale marně. Bondy po její smrti napsal báseň Muchomůrky bílé a zařadil ji do své sbírky Mirka.

Mejla Hlavsa Bondyho Muchomůrky bílé zhudebnil v roce 1977 pro svou kapelu Plastic People of the Universe. Samozřejmě věděl, komu je sbírka Když ale Hlavsa Muchomůrky bílé přinesl, kapela mu oznámila, že tuhle „italskou sračku“ hrát nebude. Tehdejší bubeník Jan Brabec vzpomíná: „My jsme ho s tím vyhnali. Zdálo se nám to takový sladký, komerční, báli jsme se, že by to mohla být komerční bomba. Jakýkoliv náznak něčeho podobného byl hned zlikvidován.“ Když mu Muchomůrky nevzali Plastici, hrával je Hlavsa po mejdanech, a pak je hrála skupina Garáž, na jejichž koncertech Muchomůrky okamžitě zabraly. Ironií osudu je, že ji nakonec hrají i Plastici, kteří s ní původně vyrazili dveře. „Je to taková vodrhovačka, ale lidi si ji někdy vypískaj, tak jim jí zahrajem,“ přiznává houslista Jiří Kabeš. Jen Brabenec zůstává neoblomný: „Já ji nemám rád a nerad ji hraju. Já ji vlastně vůbec nikdy nehrál. Stojím stranou, piju pivo a tvářím se naštvaně.“

Nerudova 23 – Zde bylo Divadélko v Nerudovce, zavřené v roce 1981, tři dny po zahájení výstavy Malostranské dvorky.

Nerudova 19 – V bytě Vladimíra Síse, režiséra Balady pro banditu se po každém natáčecím dnu Amadea scházeli staří přátelé Miloš Forman, Miroslav Ondříček, Jaroslav Papoušek. Přicházel sem František Vláčil, Josef Kemr. V přízemí domu natočil Forman dvě scény slavného filmu. Mozart a po něm ďábelský Salieri tu nakupují karnevalové masky.

Kinského palác, Nerudova 15 – V památkově chráněném Kinského paláci byla vybudována ubytovna poslanecké sněmovny. Za zdmi zrekonstruovaného paláce v Nerudově ulici se skrývá sedmačtyřicet bytů. Palác přímo pod Pražským hradem budil v roce 2003 velké emoce. Tehdy totiž končila jeho rekonstrukce, která vyšla na 250 milionů korun. Součástí kontroverzního projektu byla i výstavba rozsáhlých podzemních garáží s 32 garážovými stáními. Garáže jsou umístěny přímo v předpokládané linii původního přemyslovského opevnění Malé Strany, jehož částečnou destrukci archeologický výzkum zachytil a doložil. Záměr, kterým bylo zrušeno historické nádvoří domu, bez odporu schválil Pražský ústav památkové péče.

Thun-Hohenštejnský palác, Nerudova 20 – Před tímto palácem čekala herečka Leopolda Dostálová na místodržícího, vzpomínáte?

Baráčnická rychta, Nerudova 13 – V Baráčnické rychtě začátkem roku 1990 oslavil Egon Bondy své šedesáté narozeniny. Právě v den, kdy do Prahy dorazil Frank Zappa, což bylo pro mnoho příznivců undergroundu velké dilema, co navštívit. Od svého přítele Bohumila Hrabala dostal Bondy v obálce šedesát tisíc korun – co rok, to tisíc.

Nerudova 9 - Dům postavila společnost ČKD ve 30. letech pro svoje vedoucí zaměstnance, takže je zřejmě jediný v celé ulici, který má výtah.

Valkounský dům, Nerudova 14 – Valkounský dům koupil architekt Jan Blažej Santini-Aichl v roce 1705 a druhý sousední dům U Zlaté číše (Nerudova 16) o dva roky později.

U zlaté konvice, Nerudova 16 – V domě bydlel až do své emigrace spisovatel Ludvík Aškenázy (Dětské etudy). Jeden ze tří židovských přátel - on, Ota Pavel a Arnošt Lustig. Aškenázy získal zaměstnání v Československém rozhlase na základě tvrzení, že umí turecky, aniž uměl jediné slovo. Aškenázy si pak zprávy z Turecka vesele vymýšlel. Emigroval po 21. srpnu a domů, do domu se už nikdy nevrátil. I v německém exilu psal pohádky pro děti, v roce 1976 se z Mnichova odstěhoval do italského Bolzana, kde v roce 1986 zemřel. Jeho manželka Leonie byla dcera německého spisovatele Heinricha Manna. K jeho dílu patří román Profesor Neřád, podle jehož předlohy vznikl v roce 1930 legendární film Modrý Anděl s Marlene Dietrichovu. Heinrich Mann odešel do emigrace po Hitlerově nástupu k moci, spolu s bratrem Thomasem získal v roce 1936 československé občanství, ale žil ve Francii. Když Francie prohrála válku, utíkal pěšky společně s manžely Werfelovými přes Pyreneje do Španělska a poté do Ameriky. Alma Mahlerová, někdejší žena Gustava Mahlera a nynější manželka Franze Werfela si pak stěžovala, že Thomase Manna, tehdy 69 letého musí pořád čekat. Jeho vnuk Jindřich se na Malou Stranu vrátil po roce 1990. Dům, který pořídila jeho matka v roce 1966, získal nazpět. „Moje matka mluvila česky, že se jí nikdo nezeptal, odkud je, přestože do Prahy emigrovala společně s matkou z Mnichova, když se Hitler v roce 1933 chopil moci. Bylo jí sedmnáct let. A můj otec, český spisovatel schopný jemných jazykových nuancí, přijel poprvé do Čech až v roce 1945 a vlastně ani pořádně nevím, jaký byl jeho rodný jazyk“, krčí dnes rameny Jindřich Mann. Podle toho, co mi vyprávěl, se narodil v polském městečku, které původně leželo v rakouské Haliči, pak v Polsku a dnes je na Ukrajině. Do Čech přijel až se Svobodovou armádou. Jindřich Mann se narodil v roce 1948, jmenuje se po matce, protože se rodiče vzali, až když mu bylo osm let. Po emigraci byl v roce 1969 Jindřich přijat na filmovou akademii v Západním Berlíně. „Bydlel jsem nějaký čas u jednoho spolužáka, chodili jsme různě po hospodách a on mě vnímal jako cizince, kterého má zasvěcovat do německé kultury. Jednou jsme seděli u něj doma a on mi vysvětloval, co bych si tak mohl přečíst a vytáhl Heinricha Manna. Říkal: ´Tohle si přečti, to je vážně dobrej spisovatel. Není tak známý jako Thomas Mann, ale podle mě je mnohem lepší. Znáš ho vůbec? Slyšel jsi někdy to jméno?, zeptal se mě nakonec. A já mu odpověděl: ´To je můj dědeček´, Myslel si, že jsem se zbláznil.“

Hostinec U Kocoura, Nerudova 2 - Hostinec byl na přelomu 60. a 70. let 20. století považován za nejlepší plzeňskou pivnici v Praze. V hospodě byl denním hostem básník Jiří Rulf. Po jeho smrti v roce 2007 mu zde odhalili pamětní desku, která visela nad stolem štamgastů v rohu první místnosti, ale nyní je zastrčená na poličce u výčepu.