Vycházky po Praze

Úvod Usedlosti Posedlosti Literatura Odkazy Napište nám Čtrnáctka

70. Vezměte si klobouky, pojedeme z kopečka

neděle 19. 2. 2017
navštíveny: Nový židovský hřbitov, Hagibor, rádio Svobodná Evropa, Ordinace v Růžové zahradě, sportovní hala na Třebešíně, strašnický vysílač, Byty Třebešín, nákladové nádraží Žižkov, Vackov, hostinec Stará promiň, dům Eggo, Alfa rezidence Vackov, Židovské pece, knihovna Vozovna, kolonie Bezpečí, Park Pražačka, Krejcárek, Nová Palmovka, Palmovka, Libeňský plynojem, U Kroftů, památník Novákových, Na Žertvách, bar Na Palmě

Pozvánka
Sraz je v neděli 19. února ve 13 hodin na stanici metra Želivského u železného husitského kalicha. Nejen hadry, už i vařit umějí Číňani levněji než v české Želivárně, a tak budeme obědvat od 12 hodin v čínské restauraci na rohu Vinohradské a U Vinohradské nemocnice – kousek od Želivského směrem do Strašnic.

Jaká vycházka byla

Nedělní vycházku jsme zahájili kulturním obohacováním v čínské restauraci, některé šly dokonce tak daleko, že se podbízely imigrantům hůlkami. A pak že u kalicha na Želivského není hospoda. Popili jsme hned na začátku jubilejní 70. vycházky, jubilejní Stáňa vytáhla totiž celou láhev tullamorky. Ale teď už si nasaďte inzerované klobouky (0), kulichy, kapuce - jdeme na židovský hřbitov. Před našimi zraky začala defilovat židovská jména podnikatelů, továrníků, rabínů, spisovatelů i jména, o kterých jsme si dosud mysleli, že se vyskytují jen v židovských anekdotách. Stejně tak bylo překvapující, kolik architektů a sochařů se věnovalo, jak se teď správně říká funerálnímu designu. Ne všechny příběhy byly smutné, dozvěděli jsme se, že Lence při natáčení filmu Yentl upravovala klobouček samotná Barbra Streisandová, že Perutzové mají v Libni svůj komín a v modrotiskové Pápě stadion, že Max Brod místo s lyžemi odjel do Palestiny s lednicí. Ale každopádně když jsme vypadli z jinak přívětivého hřbitova, oddechli jsme si, že tohle se nás už netýká a snad ani nikdy týkat nebude. To se raději budeme trumfovat, kdo nikdy neviděl ani jeden díl Ordinace v Růžové zahradě. Štěkot psů u strašnického vysílače nás vyprovokoval k první střelbě. Pak už jsme jen sledovali vznikající byty na rumišti velkoskladu Pramenu a vytrhané koleje, které už opravdu nikam nevedou. Výletní hospodu Na Vackově přestavěli k nepoznání, ale blízká Stará Promiň byla tak přívětivá, že se zdálo, že budu muset prominout i já a spousta svěřenců už hospodu neopustí.

Ale to byste přišli o Eggo, které postavili zřejmě pro potěchu oka sousedícího paneláku, namačkanou Alfarezidenci a hlavně o Židovské pece. Místo šibenice tu teď instalovali piknikové posezení, a to se nám v téměř předjaří náramně hodilo. Šampus, káva s, šampus, káva, šampus a jdem. U Žižkovské vozovny se vycházkáři trochu zorientovali, Gde Pak vlastně Sou, ale hned jsme zapadli do Pendrekova. Tady nezůstal z jednotné kolonie kámen na kameni, všelijakých přestaveb hrázděných domečků se dokonce zúčastnil i můj syn. Kratce jsme se pokochali netradičním výhledem z hrany Pražačky, ani jsme si nevšimli a prošli okopy a kolonií Krejcárek na estakádu. Vidíte ten rampový kolotoč? Konečně pojedeme z kopečka. Zastavili jsme se až nad Palmovkou. Tady ve veřejných záchodcích začíná cesta dvou přátel na pohřeb na Olšany. Nevím, jak dlouho šli v oblacích anilinu podle Hrabala, ale nám to v opačném směru z kopečka! trvalo přes pět hodin. Už se téměř setmělo, ale nás ještě čekalo střídavě jasno, zamračeno. Pobavil nás kosmonaut pod libeňským plynojemem, ale pak jsme postáli nad kamenem zmizelých tatínka Arnošta Lustiga. U Kroftů jsme probrali všechny branky velkého libeňského slalomu a v téže ulici se zastavili pod deskou šesti obětí heydrichiády v jedné rodině. Ještě jsme si ukázali místo, kde náš šéf kvůli projíždějícímu parnímu vlaku málem nestihl svatbu na libeňském zámečku a už je tu samotný závěr - bar Na Palmě, o kterém slýcháváme od Mirka T. celá léta. Další legenda odkryta - je to takový podzemní pajzlík, kde pije pivo i Mirek Dušín s Červenáčkem. Nemohli jsme se nechat zahanbit, a tak jsme s naším pivním guru postupně prosvištěli celý repertoár.

P.S. Při čtení povídky někdo vyjádřil pochyby, že si Hrabal vymýšlel. Tak to teda ne! Tady je vypsáno, jaké sporty byly přiřazeny jednotlivým číslům ve Sportce Na svatýho Josefa (19.3.) je opravdu Lední hokej a Cyklistika. A oddělení na Olšanech Římská devět je Jachting!

1) Všimli jste si někdy na Želivského obří mozaiky nebo železného kalicha? 4) Weltschovu hrobku Antonín Balšánek
2) Památník československých židů je překvapivě už z roku 1985 5) I tato hrobka má známého autora – Jaroslava Rónu
3) Rabínův náhrobek navrhl architekt Albert Kopetzký 6) Oba náhrobky jsou od Jana Kotěry

Stanice Želivského - Stanice nese název po husitském kazateli. Jan Želivský sice neměl se stanicí místně nic společného, ale na rok 1980, kdy byla stanice otevřena, připadalo 600. výročí jeho narození. Stanice je unikátní tím, že si zachovala původní podobu. Husitskou dobu připomíná obří mozaika od Jiřiny Adamcové Jan Želivský a jeho doba z roku 1980. Na povrchu je železný Husitský kalich od Františka Paška, původně zamýšlený jako fontána s kašnou. Když se nestaví Déčko, má nyní Metroprojekt mozkové kapacity a čas na to, aby Kalich opět naprojektoval jako kašnu.

Nový židovský hřbitov, Izraelská 1 - Židovský hřbitov byl otevřen v roce 1890, poté co byl uzavřen Starý židovský hřbitov v dnešních Mahlerových sadech (na části hřbitova dnes stojí žižkovská televizní věž). Svou rozlohou i počtem náhrobků (zhruba 25 000) je nový hřbitov vůbec největším židovským hřbitovem v republice. Jeho rozloha byla plánovaná tak, aby sloužil dalších sto let, ale dodnes je v jeho zadní části velký nevyužitý prostor, protože po válečných událostech se židovská komunita podstatně zmenšila. Hlavní dominantu tvoří obřadní neorenesanční síň z let 1891-93 postavená podle projektu Bedřicha Münzbergera. Celý areál, otevřený pro veřejnost denně kromě sobot, obsahuje množství hrobek významných osobností různých oborů, jsou tu pohřbeni rabíni, příslušníci úspěšných podnikatelských rodin, ale i spisovatelé Franz Kafka, Jiří Orten, Ota Pavel nebo Arnošt Lustig. viz plánek. Pohřbívá se tu stále, ale nejvýstavnější hrobky najdeme v nejstarší severozápadní části. Mnohé z nich nesou podpis architekta, který bývá umístěn zpravidla na pravé straně kamenného podstavce. Díky tomu se můžeme přesvědčit, že na návrzích náhrobků se podílela celá plejáda významných architektů či výtvarníků – a to nejen židovských.

Památník československých židů, obětí holocaustu a odboje - Památník se nachází hned u vchodu. Je to soustava vydutých elips, v jehož středu září Davidova hvězda. Památník je překvapivě z roku 1985. Autory jsou sochař Zdeněk Vodička a architekt Vladimír Stehlík, budoucí majitel Poldi. Další památníky vzpomínají na transport do ghetta Lodž na podzim 1941, na československé židy, kteří padli na bojištích první a druhé světové válce.

Hrobka Nathana Ehrenfelda - Hrobka je od Paula Alberta Kopetzkého (viz podpis vpravo dole), mj. autora ocelového portálu Poldiny huti v Anglické ulici. Další náhrobek od Kopetzkého je unikátní trojúhelníkový náhrobek Jindřicha Schmolky (odd. 12).

Weltschova hrobka - Hrobka v dórském stylu je dílem Antonína Balšánka, profesora pražské techniky a spoluautora Obecního domu. Také zde je, tentokrát u levé paty, podpis architekta.

Náhrobek Viktora Feurlichta - Je projektovaný Jaroslavem Rónou, autorem Kafkova pomníku na Josefově, který má na židovském hřbitově v zadním traktu obřadní síně svůj obytný ateliér. Róna vychází ze starších vzorů, ale pracuje s jednoduchými geometrickými tvary. Viktor Feurlicht se narodil v roce 1918 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi, studoval v Rumunsku. Na začátku války byl vězněn v maďarském pracovním táboře, později uprchl a stal se členem armády Ludvíka Svobody. Prošel s ní všechny boje a jako jediný z celé rozvětvené rodiny válku přežil. Když v roce 1964 vůdčí osobnosti pražské židovské komunity dostaly povolení opustit republiku, Viktor Feuerlicht byl jedním z mála, který zůstal a zasadil se o zachování tradičního židovského života. Jako kantor Staronové synagogy a neformální nejvyšší duchovní autorita pražského židovského společenství působil téměř půl století. Spolupracoval také s řadou lidí, kteří natáčeli dokumenty o židovské Praze nebo filmy s židovskou tematikou. Nejslavnější je jeho práce s Barbrou Streisandovou na filmu Jentl, který se natáčel v Žatci a Praze v roce 1983. Feurlicht zemřel v roce 2003.

Hrobka rodiny Grabovy – Bratři Grabové v roce 1875 koupili usedlost Košinku v Libni a zřídili v ní rozsáhlou, až k Vltavě sahající továrnu na vosková plátna. V 80. letech 19. století si Grabové vybudovali v sousedství továrny stylovou vilu. V ní nyní sídlí úředníci městské části Prahy 8, i zde jsme byli v roce 2011 na Noci literatury. V továrně je hudební klub Abaton.

Robitschkova a Elbogenova hrobky - Jsou projektované Janem Kotěrou. Robitschkova je pískovcová s bohatou secesní dekorací, druhá v kontrastu z tmavé žuly a takřka bez ozdob (s podpisem vpravo dole). Obě patří k raným dílům architekta z let 1901-1903. Teprve později se Kotěra proslavil svým působením v Hradci Králové.

1) I libeňští Perutzové si objednali Kotěru 4) Max Spielmann také stavěl Petschkům paláce pro život i pro smrt
2) Josef Fanta navrhl Bondyům palác i hrobku 5) Dva náhrobky od Jaroslava Róny
3) Jindřich Waldes – náhrobní deska ukradena, kdy zmizí 6) Pískovcový sarkofág je dílem Kurta Gebauera
i busty od Myslbeka?

Hrobka rodiny Bondyů - Rodina Bondyů se zabývala železářstvím a velkoobchodem s ním. V Bubnech měli továrnu, kde kupříkladu vyrobili železnou konstrukci Hlavního nádraží. Bohumil Bondy byl nejen zdatným podnikatelem, ale byl i vlastenec. Podílel se na založení Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a byl poté jeho štědrým mecenášem. Výrazně se zasloužil o uspořádání Zemské jubilejní výstavy roku 1891. Po roce 1918 založili Bondyovi firmu Ferra, architektonicky cenné sklady v Holešovicích dosud stojí. Secesní náhrobní kámen navrhl Josef Fanta. Josef Fanta je autorem i mohyly Míru u Slavkova, takže mu funerální architektura nebyla cizí. Fanta projektoval Bondyům na konci 19. století i monumentální palác v ulici Na Poříčí, který stojí mezi dnešním palácem Axa a Florentinem. I současnou budovu Florentina Na Poříčí postavili Bondyovi - Emil a Egon, jen o třicet let později. Jméno tohoto Egona Bondyho si zvolil za svůj pseudonym v roce 1949 Zbyněk Fišer jakio protest pro českému antisemitismu.

Hrobka rodiny Thorschovy – Autorem i s podpisem je jablonecký rodák Josef Zasche. Architekt se proslavil modernistickými paláci v ulici na Příkopě a na Senovážném náměstí a pak svými jabloneckými kostely, starším secesním z roku 1902 a centrálním modernistickým kostelem na Horním náměstí z roku 1931.

Hrobka rodiny Waldesů - Je zdobena dvěma reliéfními bustami - posledním dílem Josefa Václava Myslbeka. Jindřich Waldes se vyučil zámečníkem, ale díky znalosti světových jazyků se u firmy Lokesch uplatnil jako obchodní zástupce. Zde se také seznámil s mechanikem Hynkem Pucem. V roce 1902 z podniku odešli a založili vlastní firmu Waldes a spol. na výrobu drobného kovového zboží. Zásadní obrat přinesl Waldesův vynález stiskacího knoflíku – patentky (později nazvaný Koh-i-noor, podle největšího diamantu) Prosperující podnik se roku 1907 přestěhoval do Vršovic a brzy měl pobočky po celém světě. Ve dvacátých letech přibyla další novinka – zip a ve třicátých letech se ve firmě vyráběla více než polovina veškeré světové produkce kovových spínadel. Jindřich Waldes se bez nadsázky stal „Králem knoflíků“. Skvělým reklamním počinem bylo logo „Miss KIN“ s obličejem rozesmáté dívky s patentkou na oku. Ochranná známka vznikla při plavbě parníku do Ameriky, když si půvabná rusovlasá Američanka při družné zábavě z rozpustilosti přitiskla k levému oku místo monoklu velkou reklamní patentku. Malíř František Kupka ji pak zvěčnil na plátně a Viktor Preissig podle obrazu vytvořil v roce 1913 slavné logo. Jen účes dívky se pohotově měnil – dokonce pětkrát – přesně podle módy. Šťastné dny Jindřicha Waldese skončily s okupací Československa. Do bezpečné Ameriky poslal Waldes pouze svou rodinu a sám se dokonce zapojil do ilegálního odboje. V roce 1939 byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře. Rodině se ho sice podařilo za vysoké výkupné osvobodit, při plavbě do Ameriky při mezipřistání v Havaně za nevyjasněných okolností (někdy bývá uváděno, že mu nacistický průvodce před propuštěním podal smrtící jed) Jindřich Waldes náhle zemřel.

Hrobka rodiny Perutzovy - Třetí Kotěrova hrobka z roku 1904 má překvapivý drobný dekor z keramické mozaiky. Bratři Perutzové vlastnili strojní přádelny, tkalcovny a barvírny v Libni. Po požáru a poté při stavbě Libeňského mostu zbyl z rozsáhlé továrny jen komín na jeho předmostí. Firma Bratří Perutzů měla několik továren na celém území Rakouska-Uherska - např. přádelny v Těchoníně, Varnsdorfu, a také v maďarské Pápě. Je možné, že i muzeum modrotisku, které jsme navštívili, patřilo do jejich rozsáhlého impéria. Každopádně v Pápě byla tato rodina natolik vážená, že se fotbalový stadion dosud jmenuje Perutzův.

Hrobky rodiny Petschků - Navrhoval je jejich dvorní architekt Max Spielmann, který jim navrhl i vily v Bubenči, později rezidence Ruska, Číny a USA, nebo palác v ulici Politických vězňů, který – ač projektovaný Židem – sloužil za války jako sídlo Gestapa. Kořeny bankéřské rodiny Petschků sahají do Peček u Kolína, které daly tomuto rodu i jméno. Na počátku vzestupu stál Moses Petschek, narozený roku 1822, který začal svoji kariéru jako podomní obchodník. Získaný kapitál rozmnožoval půjčováním okolním rolníkům. Rostoucí majetek investoval do řady podniků, nejvýznamnější byla Mostecká společnost pro dobývání uhlí, založená 1871. Moses Petchek měl tři syny. Nejmladší a později zdaleka nejbohatší Ignatz se usadil v Ústí nad Labem. Širokou rodinu pražských bankéřů založili dva starší bratři Isidor a Julius. Zatímco Julius zůstal ve státní správě, Isidor si založil advokátní kancelář, která se stala centrem rostoucího průmyslového a finančního impéria. Kromě Mostecké uhelné získaly moc nad Anglo-rakouskou bankou, ve které se Julius po svém odchodu do důchodu ze státních služeb (v padesáti letech) stal členem její generální rady. Již před první světovou válkou kontrolovali Petschkové většinu těžby hnědého uhlí v Čechách. V roce 1923 v době hyperinflace v Německu ovládli i značnou část německé těžby. Pražští Petschkové jako podnikatelé s širokým rozhledem včas rozpoznali hrozící nebezpečí a podařilo se jim, byť za cenu nevýhodných prodejů, převést do bezpečného zahraničí většinu majetkových účastí a vystěhováním si zachránit vlastní život. Dne 18. července 1938 opustil naše hranice konvoj automobilů, v němž sedělo na čtyřicet členů sedmi pražských rodin Petschků a přes Maďarsko a Jugoslávii se všichni dostali do Londýna. Většina členů se pak vystěhovala do USA a Jižní Ameriky.

Náhrobek Bedřicha Róny - Proti hrobce rodině Petschků jsou dva náhrobky od Jaroslava Róny, jeden jeho otce Bedřicha a druhý oblý, donedávna anonymní, je věnován rodině Litschků.

Pískovcový sarkofág - Roku 1997 chtěla Česká spořitelna ve Vladislavově ulici vybudovat podzemní garáže. Při archeologickém průzkumu byly objeveny náhrobky a prosté kostrové hroby. V prostoru mezi dnešními ulicemi Spálená, Purkyňova, Jungmannova a Lazarská byl totiž druhý nejstarší pražský židovský hřbitov. Roku 2000 však byly archeologické práce na základě protestů židovských obcí ukončeny a dosud neexhumované hroby byly ponechány na místě a opatřeny betonovým sarkofágem. Ostatky vykopané ve Vladislavově ulici do roku 2000 byly uloženy v roce 2001 zde, v nové části hřbitova do symbolické tumby. Pískovcový sarkofág je dílem Kurta Gebauera.

1) Bratři Kohnové si na náhrobku vlastní rodiny pohráli s písmem 4) Kdyby Kafka neumřel na tuberkulózu, byl by zplynován jako jeho tři sestry
2) Hrob Oty Pavla je až úplně na konci hřbitova 5) nebo Karel Poláček
3) Jiří Orten je ještě dál, v urnovém háji 6) Secesní páv je od Jana Štursy

Fotoalbum vycházky...

Moderní hrobky zastupují práce Otto a Karla Kohnových, kde autoři zajímavým způsobem pracují s písmem, jedna je určena pro vlastní rodinu, další např. pro rodinu Steinerovu. Architekti Otto a Karl Kohnové např. navrhovali několik domů v rámci Molochova, dokonce měli vytvořit i jednotné řešení fasád směrem k Letenské pláni. V roce 1938 oba bratři emigrovali před rasovou persekucí, a tak byl projekt fasád svěřen Josefu Havlíčkovi. Osoba staršího architekta Otty je zajímavá i tím, že je otcem režiséra Miloše Formana. Zatímco jeho domnělý otec učitel zůstával s dvěma syny v Čáslavi, jeho matka jezdila každým rokem na jaře k Máchovu jezeru, kde vedla přes léto penzion. V roce 1931 na sousední parcele stavěli svůj dům i bratři Kohnové. Syn Miloš se narodil v únoru 1932, dvanáct resp. patnáct po svých bratrech. Za války zemřeli oba rodiče v koncentračním táboře na tyfus. O svém pravém otci se Miloš Forman dozvěděl až dvacet let po smrti rodičů z dopisu, který dorazil do Všehrdovy ulice (kde bydlel v kanceláři s Janou Brejchovou). Dopis napsala spoluvězeňkyně matky, která se jí se před smrtí svěřila.

Hrob Jiřího Ortena - V urnovém háji v nejzazší části hřbitova je uložen básník Jiří Orten. Hřbitov má totiž zvláštní povolení provozovat urnový háj, přestože židovská tradice zakazuje kremace mrtvých. Urnový háj má vlastní obřadní síň, kterou v roce 1933 ve funkcionalistickém stylu navrhl Leopold Ehrmann, mj. autor Kafkova pomníku. Pozoruhodným svědectvím o Ortenově životě jsou tři knihy jeho deníků, které si psal od roku 1938. Z rasových důvodů byl vyloučen z herecké konzervatoře, nesměl se stýkat s přáteli, byl odloučený od rodiny. Starší bratr emigroval za hranice a za matkou do Kutné Hory jezdit nemohl, protože jako Žid nesměl opustit Prahu. Deník končí zápisem 30. srpna 1941, kdy ho na Palackého nábřeží přejela projíždějící německá sanitka. Bylo to přesně v den jeho dvaadvacátých narozenin. Orten srážku přežil a okamžitě ho odvezli do všeobecné nemocnice na Karlově náměstí - slovo „všeobecná“ však tehdy znamenalo pro všechny – kromě Židů. Proto ho odvezli do nemocnice resp. blázince v Kateřinské ulici, kde po dvou dnech 1. září 1941 zemřel.

Hrob Franze Kafky - Navrhl ho Leopold Ehrmann. Pamětní deska u paty náhrobku připomíná i tři Kafkovy sestry, které zahynuly za války v koncentračních táborech.

Pamětní deska Maxe Broda – Proti hrobu Franze Kafky na hřbitovní zdi je umístěna pamětní deska Kafkova přítele a významného propagátora jeho díla Maxe Broda, který zemřel a je pohřben v Izraeli. Po Mnichovu bylo Brodovi jasné, že emigrace je nutností. Zbývalo projít byrokratickým očistcem a rozhodnout kdy. Nakonec padlo osudové datum 14. března 1939. Manželé Weltschovi a Brodovi odjeli v jedenáct večer vůbec posledním vlakem, který svobodně opustil Československo. Tou dobou prezident Hácha jednal už hodinu v Berlíně. Ve čtyři ráno dorazil jejich vlak do Ostravy. „Do vagónu vešel chlapec, jakási odrůda skauta,“ vzpomíná Brod. „Na paži měl hakenkrajclerskou pásku. Ti si zas hrají na inspektory, pomyslel jsem si.“ Brod nemohl tušit, že obsazování Moravské Ostravy začalo dokonce už večer předchozího dne. Pak prošli čeští celníci a vůbec nic neprohlíželi. „V Praze jsme museli celé týdny zaznamenávat do nesmírně důkladných seznamů každou majetkovou maličkost, kterou jsme si chtěli vzít s sebou. A teď si celníci vůbec ničeho nevšímali. I tato neobvyklá úřední liberálnost nemalou měrou přispěla k naší záchraně. Za několik minut se vlak rozjel, po několika minutách opustil české, teď už Němci obsazené území a uháněl svobodným Polskem.“ Podobně jako v případě jeho přítele – filosofa Felixe Weltsche se dochoval seznam věcí, které Reitlerovo zasilatelství z Karlína stěhovalo do Tel-Avivu. Zatímco filosof Weltsch si do Palestiny vezl lyže, Max Brod se ukázal jako muž mnohem pragmatičtější – na cestu si přibalil lednici a dvě plynové masky.

Pamětní deska Karla Poláčka - Na hřbitovní zdi, na pamětní desce, připomínající židovské umělce, kteří zemřeli v koncentračních táborech, je vzpomenut Karel Poláček. V červenci 1943 byl Karel Poláček deportován do terezínského ghetta, 9. října 1944 pak nastoupil do transportu do koncentračního tábora Osvětim. Když tam potkal dávného známého z Rychnova nad Kněžnou, komentoval to slovy: „Koukej, Slovan všude bratry má!“

Hrob Maxe Horba - Secesním skvostem je náhrobek sochaře Jana Štursy, jemuž dominuje páv. Byl určen pro jeho přítele - mladého nadaného výtvarníka a člena pražské Osmy Maxe Horba, který zemřel v roce 1907 v 26 letech.

1) Náhrobek novodobého Galéna – dr. Salomona Liebena 4) Je vám vila povědomá? To je přece ordinace v Růžové zahradě!
2) Za pevnostními zdmi Hagiboru se ukrývá domov pro seniory 5) Sportovní hala na Třebešíně
3) Pamětní deska desátníka Šmatlavy je už odstraněna 6) Původně byl na holé pláni strašnický vysílač

Hrob Salomona Liebena - MUDr. Salomon Lieben měl svou ordinaci V Kolkovně 8, v okázalém secesním domě. Kvůli filmu Bílá nemoc strávil v roce 1936 Hugo Haas týden v jeho ordinaci – v bílém plášti jako jeho asistent. Studoval jeho chůzi, jeho zvyky i způsob, jak jedná s pacienty. Na tomhle filmu Haasovi obzvlášť záleželo. Napsal scénář, režíroval ho a hrál v něm i hlavní roli lékaře Galéna. Po všech bezobsažných taškařicích, v nichž tento bonviván první republiky vystupoval, měla Bílá nemoc vyjádřit jeho postoj k nastupujícímu fašismu. Haas film dokončil v roce 1937, v březnu 1939 obsadila německá vojska Prahu, Haas krátce poté emigroval. Doktor Salomon Lieben zůstal v obsazeném městě, jako Galén – se svými nemocnými. Měl pověst doktora chudých. Jeho synovec Max Lieben vypráví: „Strýc léčil stovky lidí zadarmo a v rodině se tradovalo, že žije z jediného příjmu. Od Petschků, jejichž byl rodinným lékařem a jednou ročně od nich dostával honorář.“ Hugo Haas se týdenním pobytem v ordinaci inspiroval do detailů. Lieben vzpomíná: „Když jsem se po válce vrátil z německých lágrů, jdu po Příkopech a najednou vidím velký poutač: Bílá nemoc. Koupil jsem si lístek, film začal a já najednou spatřil strýce – Hugo Haas měl jeho fousy, jeho chůzi, zlaté obroučky brejlí, dokonce měl v kapse pytlík s chlebem, který potajmu ulamoval a drolil. Bylo to neuvěřitelné. Věděl jsem, že je strýc mrtev. Byl jsem na jeho pohřbu, ale najednou stál přede mnou, jako by stále žil. Přitom můj strýc byl v roce 1941 deportován do Dachau. Po roce přišel z Dachau dopis, že zemřel a že jeho popel můžeme dostat za poplatek na pražském gestapu. Samozřejmě jsme to udělali a dneska vím, že to v žádném případě nebyl strýcův popel. Ale stejně jako jeden z mála členů naší rodiny má v Praze hrob. Ostatní zemřeli v Terezíně, Osvětimi nebo jinde, daleko od domova a hroby nemají.“

Hagibor – Místa je spjato s pražskou Židovskou obcí od roku 1911, kdy zde byla postavena novoklasicistní budova chorobince, později přeměná na starobinec. Své dnešní jméno získal areál ve 20. letech 20. století, kdy na volných pozemcích v sousedství vyrostl nový sportovní stadion pro židovský sportovní klub Hagibor, což znamená hebrejsky hrdina. Během druhé světové války sloužil dům nejdříve jako útulek židovských dětí, později se areál proměnil ve shromažďovací místo pro transporty do koncentračních táborů. Na počátku padesátých let budova připadla Vinohradské nemocnici, jejíž dětské oddělení tu bylo až do roku 2006. Po restituci v roce 2006 se Židovská obec v Praze rozhodla vybudovat zde domov pro seniory, kteří přežili holocaust. Projektem vypracoval tým architekta Línka, který postavil řadu podobných domovů například na Proseku nebo v Malešicích. Kvůli odstínění hluku z Vinohradské třídy a kvůli bezpečnosti obklopují celý areál vysoké zdi, které vytvářejí klidné uzavřené nádvoří. Na historickou budovu navazují nová dvoupodlažní křídla s byty pro 60 lidí. Vnější zdi téměř pevnostního charakteru jsou proříznuté jen několika malými trojúhelníkovými okénky. Byty mají výhled do vnitřní zeleně, která je navržena jako pestrá skladba různorodých ploch - dokonce se zurčícím potůčkem.

Svobodná Evropa, Vinohradská 159A – V roce 2009 bylo otevřeno nové pětipatrové sídlo Rádia Svobodná Evropa od architekta Jakuba Ciglera, které je nejpřísněji střeženým objektem v České republice. Svobodná Evropa v současnosti vysílá v 28 jazycích do 20 zemí, v nichž je tisk oficiálně zakázaný či není dostatečně rozvinutý. Po přestěhování z budovy bývalého Federálního shromáždění mohly zmizet z Vinohradské třídy betonové bloky. Budovu u muzea střežila nejprve armáda - dodnes je v paměti neslavný příjezd obrněných transportérů. Vojáky vystřídali policisté, poté betonové bariéry a bezpečnostní agentura. Nikdo z nich však proti teroristům nemusel nikdy zasahovat. "Několikrát byla sice narušena bezpečnostní zóna, ale pokaždé se jednalo o opilce nebo cizí turisty, kteří si chtěli zkrátit cestu do Státní opery.“

Pamětní deska, Izraelská - Na zdi Nového židovského hřbitova byla v roce 1953 instalována pamětní deska s nápisem: "Zde padl 16. prosince 1952 hrdinskou smrtí v boji s třídním nepřítelem des. Rudolf Šmatlava". Deska byla z rozhodnutí městské části Praha 3 v roce 1998 sejmuta a uložena neznámo kde. V pozdních odpoledních hodinách v prosinci roku 1952, na cestě u zdi židovského hřbitova vrcholila odbojová činnost ilegální skupiny skautů vedené Vladivojem Tomkem. Čtyři členové skupiny ve věku 18–19 let, se starými a špatně funkčními pistolemi, přepadli procházející čtyřčlennou vojenskou hlídku. Chtěli vojáky pouze odzbrojit a jejich zbraně jim sebrat. Zásluhou vojína Šmatlavy se však rozpoutala vzájemná přestřelka s výsledkem jednoho zastřeleného vojína a těžce zraněného desátníka. Čtyři mladí útočníci z místa přepadu uprchli a s nimi zmizel i jeden ukořistěný vojenský samopal vzor 52. Přes velkou snahu vyšetřovatelů komunistických bezpečnostních složek se skupinu neznámých útočníků nedařilo dlouhé roky vypátrat. Teprve sedm roků po osudné přestřelce, v jiné souvislosti byli někteří členové ilegální skupiny zatčeni. Při výslechu se 26letý Ladislav Balík orgánům StB doznal k přepadení vojáků a objasnil jim i veškerou ilegální činnost jejich odbojové protikomunistické skupiny. Jako členové Junáka s ní započali hned po roce 1948 na gymnáziu v době, kdy jim bylo 15–16 let. Nejprve psali a rozšiřovali protikomunistické letáky, pak začali shromažďovat zbraně a opatřovat si výbušniny, neboť plánovali odbojové akce včetně útoku proti komunistickým sekretariátům. Deset členů této skupiny stanulo před Městským soudem v Praze v červnu 1960. Ladislav Balík byl odsouzen na 25 let, Vladivoj Tomek k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán téměř symbolicky, na den studentů, 17. listopadu 1960.

Ordinace V Růžové zahradě, Okrajní 1 - Ordinace v Růžové zahradě je nekonečný televizní seriál z prostředí kamenické nemocnice. Seriál se vysílá na Nově od 6. září 2005, kdy se děj soustředil na soukromou gynekologickou kliniku, v roce 2008 se přejmenoval na Ordinace v růžové zahradě 2 a děj se již soustřeďuje na kamenickou nemocnici. Vysílá se dvakrát týdně, je nejsledovanějším seriálem v Česku, dříve každý díl sledovalo průměrně 2 miliony diváků, v současnosti se sledovanost pohybuje kolem 1,6 milionů diváků. Na wikipedii existuje seznam herců, kteří seriálem prošli, včetně grafu výskytu v jednotlivých sériích.

Okrajní 4 – Vilu nechal vystavět ve 20. letech minulého století továrník Med pro svou milenku. V roce 1975 ji koupil František Filipovský. V roce 2001 prodala Pavlína Filipovská vilu po svém otci za 6 milionů korun. Kupcem byl Jan Bubeník, pozdější manžel zpěvaččiny dcery Pavlíny Wolfové. Podnikatel a bývalý studentský vůdce, známý v roce 2001 především jako Castrův vězeň na Kubě, koupil pozemek o výměře více než 1000 metrů čtverečních s patrovou vilou o půdorysu 260 metrů čtverečních velice výhodně. V té době se cena podobné nemovitosti pohybovala okolo dvanácti milionů korun. Filipovská prodala dům pod cenou, protože zřejmě doufala, že když se Bubeník a Pavlína vezmou, zůstane vila stejně v rodině. Jenže následoval rozvod. Pavlína Wolfová žije s dětmi na Vinohradech, její maminka Pavlína Filipovská se také odstěhovala a v domě teď bydlí a má sídlo své firmy exmanžel.

Sportovní hala na Třebešíně, Na Třebešíně 1 - 15. prosince 2009 byla slavnostně otevřena víceúčelová sportovní hala VŠE, která poskytuje zázemí pro výuku tělesné výchovy a sportovní vyžití studentů a zaměstnanců. Stavba, kterou navrhl Luděk Budík, byla postavena za 13 měsíců. Byla zařazena do soutěže Stavba roku 2010.

Nová vysílací stanice Radiojournalu, Na Třebešíně 6 - Roku 1923 byl nedaleko kbelského letiště postaven stan jako první rozhlasová stanice společnosti Radio Journal. 18. května 1923 ve 20 hodin zazněla z éteru následující slova: „Haló, haló. Zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiožurnálu, která vysílá na vlně 1025 metrů zprávy a program“. Ze skautského stanu probíhalo rozhlasové vysílání až do ledna 1924, kdy se přesunulo do jedné z dřevěných bud patřících kbelskému letišti. 28. ledna 1925 skončilo vysílání ve Kbelích a 12. února byla zahájeno zkušebně vysílání Radiožurnálu na Třebešíně francouzským vysílačem. Jeho výkon měl být 0,5 kW, ale vzhledem k nedokonalému přizpůsobení byl výkon jen asi 0,1 kW. Už v prosinci 1925 byl výkon zvýšen v na 5 kW vysílačem firmy Western Electric, tedy de facto 50 krát. Tento vysílač Strašnice při dobrých klimatických podmínkách už pokrýval téměř celé Čechy. Byl vybaven dvěma dřevěnými stožáry o výšce 40 metrů, mezi kterými byla natažena anténa o délce 60 metrů. Starý vysílač byl odvezen do Bratislavy. V době květnového povstání v roce 1945 sehrál vysílač Strašnice významnou úlohu. V sobotu 5. května zahájil hlasatel Zdeněk Mančal ranní vysílání z hlavní budovy na Vinohradské třídě památnými slovy "Je sechs hodin" a dál už pokračoval česky. Do budovy byli povoláni ozbrojení němečtí vojáci, nedokázali se v ní však orientovat, protože čeští zaměstnanci od rána seškrabávali německé nápisy. Zazněly první výstřely, boj o rozhlas začal. V šest hodin byla budova v českých rukou. Byla zajištěna meziměstská telefonní ústředna a strašnický vysílač na Třebešíně. Povstalcům se podařilo převzít ho od německého osazenstva díky otřelému, ale účinnému triku. Revolucionáři německy zavolali z hlavní pošty dosavadnímu veliteli stráže u vysílačky ve Strašnicích a přikázali mu jménem SS-Gruppenführera Müllera, tehdejšího generálního ředitele pošt, aby vysílač odevzdal českým technikům. A zmatená stráž okamžitě poslechla. Strašnice vysílaly na legendární vlně 415,5 metrů zprávy, hlášení, informace o dění v Praze, doplněné pochodovou hudbou. Gramodesky pro tuto příležitost měli zaměstnanci rozhlasu předem připraveni. Dopoledne 6. května se Němci marně pokoušeli na Vinohradech přerušit kabel spojující hlavní budovu s vysílačkou ve Strašnicích. Celý den pak chtěli ukončit vysílání ostřelováním děly a leteckým bombardováním. Až do večera nebyla budova rozhlasu ani antény strašnické vysílací stanice poškozeny, i když okolní domy dostaly řadu zásahů. Jen bylo vysílání přeneseno do provizorního studia zřízeného v boudě přímo pod stožáry. Z tohoto provizoria se vysílaly zprávy o bezpodmínečné kapitulaci fašistického Německa až do dalšího dne, tedy 7. května, kdy bylo zapojeno vysílací studio a hlasatelna v Husově sboru v Bezručových sadech. Vysílač Strašnice ukončil činnost v listopadu 1945, po roce 1948 byl vysílač demontován a po roce 2000 byla odstraněna i většina jeho provozních budov. Dochoval se pouze domek rozhlasu č. 6 a protiletecký kryt. Na místě bývalého vysílače jsou dnes tenisové kurty, původní domek stále stojí. U plotu bývalého vysílače je pamětní deska květnového vysílání s textem: „Slavné památce strašnického vysílače, který v bojích za osvobození Prahy ve dnech 5. až 9. května 1945 věrně plnil svoji povinnost od prvého okamžiku revoluce až do chvíle vítězství. Slavné památce onoho hlasu, který v příboji pětidenní bitvy vléval na vlně 415 m odvahu do srdcí bojovníků a naději do srdcí všech naslouchajících. Dík poštovním zaměstnancům, kteří se vysílače zmocnili a v činnosti jej udrželi. Dík statečným obráncům, kteří jej uhájili. Dík a věčná paměť všem chrabrým bojovníkům, kteří obětovali své životy za rozhlas revoluce“.

Červený dvůr - Mezi ulicemi Na Třebešíně a K Červenému dvoru stála usedlost Červený dvůr, někdy zvaná Direktorka. Jednopatrová obytná budova s mansardovou střechou a červeným zdivem stávala uprostřed vinohradů, které tu vyrostly v polovině 15. století. Usedlost zanikla až po druhé světové válce při rozšiřování židovského hřbitova a nákladového nádraží Žižkov.

Na Třebešíně 16 – Zde bydlel spisovatel František Kožík (1909-1997), autor historických a biografických románů. K nejznámějším patří Největší z pierotů o herci Jean Gaspard Deburauovi nebo román Synové hor o tragédii lyžařů Hanče a Vrbaty, který byl zfilmován v roce 1956.

Byty Třebešín – Bytový komplex Byty Třebešín se skládá z celkem 12 objektů pro bydlení - šest bytových domů a pět viladomů, administrativní budovy při ulici K Červenému Dvoru, supermarketu a mateřské školy. Po dokončení tu bude bydlet 2000 obyvatel. Tomuto komplexu musel ustoupit velkosklad Pramenu, jedna z nejvýraznějších průmyslových staveb, postavených v Československu během šedesátých let. Sklad o rozměrech 50 × 190 metrů tvořily tři sedmipodlažní sekce, celková podlažní plocha byla přes 40 000 metrů čtverečních. Do zásobovací části v přízemí ústila vlečka z Nákladového nádraží Žižkov. Demolice skladu proběhla v únoru 2016.

Nákladové nádraží Žižkov - Nádraží, vybudované mezi lety 1931–1935, na pozemcích dvorců Vápenka a Červeného dvora, je největší dochovanou funkcionalistickou průmyslovou stavbou v Praze a ve své době se jednalo o provozně nejdokonalejší nádraží v Evropě. Komplex budov navrhli Karel Caivas a Vladimír Weiss. Pravidelný provoz fungoval mezi lety 1936–2002. Řada kolejí byla snesena, a z jednoho nejdůležitějšího pilíře pražského zásobování se stal pouze kontejnerový terminál. Nádraží se stalo místem, které je značně prázdné a tudíž jako stvořené pro další rozvoj. Na jeho místě byla plánována výstavba obchodně bytového centra s třídou Karla Hartiga v ose Olšanské ulice. Železniční koleje měly nahradit tramvajové, které by spojily Žižkov s Malešicemi. Ovšem v roce 2013 byl areál žižkovského nádraží zapsán do seznamu kulturních památek, a tak nad jeho budoucím využitím zůstává otazník. Od téhož roku probíhají v prostorách skladu různé kulturní akce a v provozu je i kavárna s posezením v kolejišti. V létě 2015 zde stál legionářský vlak a my jsme tu byli na letní zahrádce.

Vápenka – Dvorec také stával na území pozdějšího nákladového nádraží. Jeho pozemky zaujímaly plochu mezi Židovskými pecemi a usedlostí Červený dvůr. Vápenku tvořily semknuté hospodářské budovy se šindelovými střechami. Při dostavbě nákladového nádraží po roce 1945 byly budovy zbořeny.

Hospoda Na Viktorce – Stála na rohu ulic Malešická a U Nákladového nádraží. Byla to památka na nejvýchodnější žižkovskou usedlost. Hospoda vznikla v roce 1873 a její název pochází od jména majitele Viktora Kose, který zde hospodařil na počátku předminulého století. Také na pozemcích Viktorky byly položeny železniční koleje.

Vackov – Název Vackov připomíná podnikatele Josefa Vacka, který kolem své cihelny v 80. letech 19. století vystavěl dělnické domky. Zahradní restaurace Na Vackově, Malešická 51 byla v roce 1931 přestavěna na hotel a patřila k oblíbeným výletním místům. Nyní je přestavěna na kanceláře a je k nepoznání.

Dům EggO, Schöfflerova 32 - Rodinný dům byl vestavěný do zahrady v roce 2006. Úkolem návrhu bylo postavit v zahradě stávajícího domu samostatnou bytovou jednotku. Bylo nutné se vypořádat s protějším panelákem i s architekturou původního domu. Nový dům architekti pojmenovali EggO. Slovo „Já“ se v tomto případě vztahuje k zahradě se vzrostlými stromy, která se stala ústředním motivem nového bytu – atriem, do kterého se obrací jeho obytný prostor. Přístavba navazuje na konstrukce, které tu už stály, na dům, zeď zahrady i ohradu oddělující parkoviště, jen nad ně pokládá další betonovou desku a pod ni schovává nové vnitřní i venkovní prostory. Subtilní deska je střechou pro nové bydlení, garáže, přístřeškem nad přístupovou cestou i nad venkovní obytnou terasou. Uprostřed má deska velký otvor ve tvaru vajíčka, který vychází z dispozičního řešení bytu, a který se zároveň přizpůsobil poloze vzrostlých stromů na zahradě. Nepřerušený pruh oken pod střechou domu vytváří dojem, že deska se nad celou zahradou jen zlehka vznáší. Zahrada si i v sousedství paneláku zachovala svoji osobitost a stala se atriem domu, který získal v roce 2010 Cenu Grand Prix architektů. Podívejte se tady

Alfarezidence, Vackov – Komplex, dokončený v roce 2012, tvoří jedenáct domů, jež jsou zorganizovány do tří „hnízd“ sestávajících ze 3 až 4 domů. Každý z domů má čtyři patra, Byty v přízemí jsou s venkovním prostorem propojeny pomocí francouzských oken. Středobodem celé sestavy je čtvercový veřejný prostor. Veřejná cesta procházející areálem je od domů oddělena ploty, které časem zmizí uvnitř plotů živých. Blízkost domů je v porevoluční výstavbě v Česku netypická. Nejbližší fasády samostatně stojících domů se nacházejí pouhých šest metrů od sebe. Architekti jsou přesvědčeni, že zhuštění zástavby povede k neformální podpoře smyslu pro sounáležitost. Ti, co si tohle myslí, jsou Michal Kohout, David Tichý, Zdeněk Jiran. Výstavbou areálu získala Praha dvě nové ulice. Jedna nese jméno Olgy Havlové, po manželce Václava Havla. Podnět k pojmenování druhé ulice vzešel v roce 2008 od spolku Komenského zahrada. Název Rixdorfská má připomínat historii českých pobělohorských exulantů, kteří našli útočiště na území Berlína, v dnešní čtvrti Neukölln. Osada Český Rixdorf byla založena roku 1737 protestantskými uprchlíky z Čech, kteří zde na pozvání a se svolením pruského krále Fridricha Viléma I. nalezli útočiště před pronásledováním v pobělohorských Čechách. Během roku sem přišlo kolem 350 prvních uprchlíků, většina z nich pocházela ze severovýchodních Čech z obcí Horní a Dolní Čermná. K nejlépe zachovalým historickým budovám areálu patří dnes původně školní budova, kde bylo zahájeno vyučování v roce 1753 a školní výuka v češtině probíhala až do roku 1909. My jsme Rixdorf navštívili při našem adventním výletě do Berlína v roce 2014.

Židovské pece - Podle historických dokumentů bylo na tomto vršku popraviště, proto se někdy používal i název Šibeniční vrch. Poslední pražská veřejná poprava, kdy byl sťat sklepník Fiala za vraždu své milé, se zde uskutečnila v roce 1866 a přišlo se na ní podívat na 30 000 lidí. Původ jména Židovské pece není znám, ale vychází z předpokladu, že se sem, do jeskyní, uchylovali Židé, když byli kolem roku 1744 vyháněni z Prahy.

Vozovna Žižkov, Na Vápence - Vozovna Žižkov je po vozovně Strašnice druhá nejstarší v provozu vPraze. Vozovna Žižkov zahájila provoz v roce 1912, tehdy měla jen tři lodě po pěti kolejích. Roku 1925 byla uvedena do provozu čtvrtá loď a v roce následujícím byly všechny lodě prodlouženy.

Park ve vnitrobloku, Za Žižkovskou vozovnou - Cílem obnovy vnitrobloku, jehož původní podoba vznikla v 50. letech minulého století, bylo vytvořit kvalitní obytné prostředí pro obyvatele přilehlých domů i návštěvníky z blízkého okolí. Navrhované řešení navrátilo na území vnitrobloku jeho původní náplň – volnou rekreační travnatou a zpevněnou plochu s vybavením soudobého městského mobiliáře včetně herního prvku pro děti. Park byl zrealizován v roce 2011, v roce 2012 se stal Parkem roku.

Centrum Vozovna, Za Žižkovskou vozovnou 18 – V roce 2015 byla otevřena opět na Jarově pobočka Městské knihovny. Vznikla rekonstrukcí obecních nebytových prostor jen dvě stě metrů od původní Chmelnice, kde si knihovna pronajímala prostory od soukromého majitele. Knihovnu navrhl architektonický ateliér Projektil, který projektoval např. Národní technickou knihovnu v Praze nebo Studijní a vědeckou knihovnu v Hradci Králové. Zároveň s knihovnou městská část zrenovovala i suterén budovy, kde dřív bývaly mrazáky potravin, pro komorní, multifunkční kulturní centrum.

Pražské povstání na Pražačce - V budově gymnázia Na Pražačce sídlila posádka SS. V okolí Krejcárku budovali její příslušníci cvičné zákopy. 5. května 1945 čeští povstalci tuto posádku obklíčili a podnikali na budovu školy útoky. Německá posádka téhož dne podnikla protiútok, obsadila blízký policejní revír a do budovy školy odvlekla 80 rukojmí. Část rukojmích němečtí vojáci mučili a následně popravili na školním dvoře. Dne 7. května 1945 v ranních hodinách dokonce zastřelili štábního strážmistra Václava Bečváře, který do kasáren vstoupil jako vyjednávač s bílou vlajkou. Mezi zavražděnými civilisty bylo i několik Bulharů, kteří měli v okolí zelinářské zahrady. Jejich těla byla uložena ve třech masových hrobech za budovou školy, do dvou cvičných zákopů na svahu Krejcárku za školou a také do hromadného hrobu na zahradě. Celkový počet zavražděných dosáhl čtyř desítek osob.

Kolonie Bezpečí - Na přelomu desátých a dvacátých let minulého století vznikla řada organizací, orientovaných na výstavbu bydlení pro státní a veřejné zaměstnance. Jednou z nich bylo i „Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Domov státních i jiných veřejných zaměstnanců pro domky rodinné v Žižkově“, založené v říjnu 1919. Pro kolonii rodinných domků Domov byl určen prostor, vymezený dnešními ulicemi Za Žižkovskou vozovnou, Na Balkáně, Hraniční a V Domově. Čtyři bloky šedesáti tří přízemních domků, dvojdomků a trojdomků s podkrovím vznikly podle návrhu Ladislava Machoně. Byly určeny méně majetným a architekt dokonce navrhl i králíkárny a drůbeží výběhy. Domy byly k nastěhování v roce 1922. Dnes bohužel kolonie ztratila svou jednotnost, hrázděné stavby byly většinou různě upravovány a původní charakter se vytratil. Jedním z upravovaných je i domek Na Hlídce 16. Snad jediný v původním stavu je tzv. Marešův domek - přízemní domek policejního inspektora Františka Mareše na adrese V Bezpečí 12. Oficiální název kolonie rodinných domů státních zaměstnanců Bezpečí byl bodrým lidem přejmenován na Pendrekov.

Panorama Pražačka, Kunešova - Panorama Pražačka vzniká na oválném pozemku nad svažujícím se parkem Pražačka. Bytový dům tak bude nabízet panoramatický výhled na Prahu, který měl původně dům za ním.

Sluneční hodiny, Pražačka – U venkovního bazénu stojí od 80. let Sluneční hodiny. Autor je neznámý.

Kolonie Krejcárek – Dělnická kolonie vznikla v polovině 20. let minulého století. Tehdy majitel velkostatku Pražačky pan Stome rozdělil nezastavitelný a zemědělsky nevyužitelný svažitý pozemek na více než 150 parcelek o rozloze přibližně 180 m2. Mezi pozemky probíhaly po vrstevnicích rovnoběžné uličky napojené po stranách dvěma strmými ulicemi na silnici vedoucí do Vysočan. Tato kolonie, stejně jako ostatní v Praze, byla obcí povolena pouze jako zahrádkářská. Směly se zde stavět jen altány a boudy na nářadí, ale Stome zájemcům naznačil, že pokud tu někdo bude na vlastní nebezpečí bydlet, nemá proti tomu námitky. Záhy se sem nahrnuly rodiny, které si načerno stavěly jednoduché domky o jedné místnosti velké kolem 12 metrů čtverečních, někdy s předsíňkou, která měřila asi 8 metrů a sloužila jako kuchyňka. Aby si lidé mohli své chatrné domky postavit, museli spořit po krejcárku – odtud vznikl název kolonie Na Krejcárku.

Centrum Krejcárek, Pod Krejcárkem 2 – Sedmipodlažní administrativní budovu navrhla architektka Jitka Čeňková. Byla postavena v roce 2009. S dělnickou kolonií má opravdu společný jen název.

Fišpanka - Městská věznice Fišpanka se pod Emauzský klášter přesunula roku 1862 z nedalekého Karlova náměstí. Jelikož původně fungovala v nově adaptovaných budovách továrna na korzety, pro jejichž výstuže se používaly rybí kostice (Fischbeinfabrik), neřeklo se nápravnému zařízení jinak než Fišpanka. Postupem doby se z klasického vězení stalo především hnanecké komisařství, kam byli soustředěni zadržení tuláci bez domovského práva v Praze. Zde jim byl vydán hnanecký pas a předepsána maršruta, načež byli za asistence četnictva dopravováni postrkem do domovských obcí. Fišpanka sice přežila hlavní vlnu podskalské regulace, ale po výstavbě moderních ministerských budov pod Emauzy nevyhovovala estetickým nárokům nové doby, a tak byly zchátralé budovy roku 1933 zbourány. Nový objekt Hnanecké stanice byl vybudován v Nových Vysočanech a název Fišpanka se v lidové mluvě přeneslo i na toto nové zařízení. Dokonce ulice, vedoucí k těmto budovám, které dnes slouží odbornému školství, se nazývá K Fišpance.

Tramvajová trať Ohrada – Palmovka – Trať propojující Žižkov s Libní byla zprovozněna v listopadu 1990, současně s prodloužením linky metra B na Českomoravskou. Je první pražskou tratí, která je celá vedena na samostatném drážním tělese, tedy mimo pozemní komunikaci; z toho část vede po tramvajové estakádě. Silniční estakáda, souběžná s tramvajovou tratí, byla uvedena do provozu o 15 let později, v prosinci 2005. K velké radosti motoristů se tak nekonečné fronty před železničními závorami staly minulostí. Celková délka estakády je přes 300 metrů. Maximální výška mostu nad terénem je 15 metrů. Následně byla v roce 2008 ještě přistavěna kruhová rampa pro pěší.

Centrum Nová Palmovka – Prvním impulzem pro vznik centra se stala potřeba sestěhování všech odborů pod jednu střechu. Radnice Prahy 8 nyní totiž sídlí ve více než deseti budovách na šesti místech. Po přesunutí úřadu do Nové Palmovky se měly bývalé prostory např. Grabova vila (ale mimo Libeňského zámku) prodat. Městská část Praha 8 tedy zadala projekt, který měl být kombinací radnice, nájemních kancelářských prostor, obchodů a tělocvičny. Nová Palmovka měla stát 1,14 miliard Kč, architektem stavby je Josef Pleskot, zhotovitelem Metrostav. Stavbu schválila Praha 8 v roce 2010, výstavba podle schváleného projektu a stavebního povolení začala v dubnu 2014 s předpokládaným dokončením v prvním čtvrtletí 2016. Praha 8 zaplatila Metrostavu za vznikající stavbu 650 miliónů, poté ale přestala platit, a když už Praha 8 dlužila na fakturách 199 milionů korun, Metrostav v červnu 2015 stavbu pozastavil. Praha 8 přestala platit, protože prý má pochybnosti o tom, zda pozemky patří městské části nebo magistrátu. Podala proto k soudu určovací žalobu. Už rok probíhá smírčí řízení, každý měsíc zaplatí obyvatelé Prahy 8 téměř 850 000 Kč za stavbu, na které se již více jak rok a půl nepracuje - je to na mzdy managementu, ale hlavně na právníky. Poslední zpráva je, že pozemky patří Praze, a tak v Nové Palmovce nebude sídlit ani radnice Prahy 8, ani Království železnic, které se sem mělo přesunout ze Smíchova, ale Záchranná služba hl. města Prahy, kterou zase pro změnu nechce radnice v Troji.

Palmovka, Sokolovská 125 – Firma Matěje Blechy vystavěla v letech 1909-1910 nárožní dům, který převzal jméno po zaniklé usedlosti Palmovka. Palác ve stylu pozdní geometrické secese navrhl Emil Králíček. Bohatě zdobená stavba má výraznou věž a na západní fasádě egyptizující motivy. Podnikatel Čeněk Exner vybudoval palác jako svatební dar pro svou dceru Anastázii. Sám žil ve vedlejším domě, kde bylo známé Exnerovo uzenářství, na něž navazovaly výrobní budovy, dnes již zaniklé. V přízemí domu se nacházela vyhlášená kavárna, později pobočka České průmyslové banky, od padesátých let bufet a nyní opět peněžní ústav - pojišťovna. Proti Palmovce stála usedlost Stará Balabenka, která byla zbourána v šedesátých letech. Od konce 19. století stály před Palmovkou veřejné dekorativní záchodky, které uprostřed křižovatky vydržely až do šedesátých let minulého století. Právě zde začíná povídka Bohumila Hrabala

Bohumil Hrabal - Pohřeb

Libeňský plynojem – Kulový tlakový plynojem o průměru dvacet metrů byl postaven v roce 1932. Svému účelu sloužil pouhých třináct let. Během květnové revoluce 1945 byla již vypuštěná koule poškozena několika průstřely. Po opravě se plynojem už ke svému původnímu účelu nevrátil a v roce 1949 byl předán Výzkumnému a zkušebnímu leteckému ústavu, který ho přeměnil na podtlakový aerodynamický tunel. Dodnes slouží k aerodynamickým zkouškám a výpočtům letadel při vysokých rychlostech proudění. Libeňský plynojem, jako výrazný lidský zásah do krajiny, začal okamžitě přitahovat zájem malířů, fotografů a dalších umělců. Objevuje v tvorbě tvůrců ze Skupiny 42, fotografovali ho Josef Sudek nebo Dagmar Hochová. V současnosti už není tak výraznou stavbou v krajině, jakou byl v době svého vzniku - vrchol, na kterém stojí, byl tehdy pouze zatravněný. Dnes ho „maskují“ okolostojící vzrostlé topoly, které zde byly vysazeny v 60. letech 20. století. Podle některých pramenů se jednalo o záměrné zakrytí stavby sloužící pro vojenské účely. V této době byl plynojem také natřen tmavě zelenou barvou. V roce 2011 byl plynojem přístupný v rámci Noci literatury, kdy Karel Dobrý v původní kombinéze nadzvukových pilotů z 50. let minulého století předčítal úryvek z knihy švédské autorky Lotty Lotassové: Třetí kosmická rychlost, v překladu Anežky Kuzmičové. Kniha pojednávala o přípravách Jurije Gagarina na jeho první kosmický let.

Kameny zmizelých, Sokolovská 137 – Od roku 2008 se začaly v Praze, především v ulicích Josefova, objevovat památníčky nazývané kameny zmizelých (německy Stolpersteine – doslova kameny, o něž se zakopává). Byly symbolicky umisťovány před domy, kde naposled bydlely oběti holocaustu. Nevelké dlažební kostky z betonu s leštěným mosazným povrchem vždy obsahují jméno, datum narození, rok deportace do koncentračního tábora a datum smrti. První kameny zmizelých vznikly v roce 1994 v Kolíně nad Rýnem. V současnosti jich je už po celé Evropě více než 60 000. V Praze je těchto kamenů již více než osmdesát, přesto mapují jen nepatrný zlomek z celkového počtu obětí holocaustu. Před tímto domem je nápis: „Zde žil Emil Lustig nar. 1892 deportován 1943 do Terezína, zavražděn v Osvětimi“. Emil Lustig byl otec spisovatele Arnošta Lustiga. Emil Lustig měl v Sokolovské, bývalé Královské, třídě obchod. Arnošt v Libni vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později se dostal do Osvětimi a Buchenwaldu. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Během holokaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají tematikou Židů a druhé světové války.

Restaurace U Kroftů, Novákových 14 - Restaurace U Kroftů byla jednou z branek Velkého libeňského slalom, o který se častokrát pokoušel Bohumil Hrabal se svými přáteli. Ten spočíval v tom, že z dolní Libně vyjeli přátelé tramvají až nahoru na Stírku, odkud sjížděli pomyslnou trať slalomu branku za brankou, z pravé strany ulice na levou, od hospody k hospodě. Začali jedním pivem u Hofmannů, projeli brankou na Vlachovce a pak Na růžku, pak pěkně dolů Na ztracenou vartu, poté projeli brankou u Müllerů Na Korábě a U Ferklů, honem k Erbu. Všude si dávali jedno pivo, aby měli dostatek času projet brankou u Jarolímků, jedno pivo U Ládi, hned zahnuli ke Karlovi IV., pak sešupem do automatu Svět, zpomaleným tempem projeli brankou U Hausmannů u pana Vaništy, U Lišků a U pivovaru, pak přes koleje ke Králi Václavovi, projeli brankou u Pudilů neboli U Kroftů a s posledními zbytky sil projeli brankou U Doudů a U Merkuru, aby dojeli na cílovou rovinku na Palmovce. Někdy zakončili Velký slalom U Horkých nebo U města Rokycan. Někdy jeli jen malý libeňský slalom, protože při tom velkém totiž společnost včetně Bohumila Hrabala se většinou zmohla alkoholem, „ztroskotala“ a do cíle nedorazila.

Novákových 3 – V tehdejší Poděbradově ulici č. 3 bydlela po odsunu z Děčína rodina Novákových. U Václava a Marie Novákových přespával Josef Gabčík a Jan Kubiš. Sem po atentátu přišel zraněný Kubiš a Marie ho ošetřila. Kolo, na kterém odjel z místa atentátu, nechal Kubiš před Zenklovou 26. Kolo vyzvedla čtrnáctiletá dcera Jindřiška, byla však zastavena dvěma ženami, které si všimly, že na kole přijel zakrvácený muž a tuto událost udaly na gestapu. 3. 6. 1942 muselo 42 dívek včetně Jindřišky v Petschkově paláci před udavačkami předvádět, jak vedou kolo. Udavačky nikoho neidentifikovaly. Nicméně po prozrazení kontaktů došlo na další vlnu zatýkání a celá rodina byla odvezena do koncentračního tábora Mauthausen. 24. října 1942 byli popraveni otec Václav, matka Marie a děti Anna, Slávka, Václav i Jindřiška. Ulice, ve které Novákovi žili, byla po válce po nich přejmenována a na domě č. 3, byla odhalena pamětní deska. Dům však musel ustoupit výstavbě metra, a tak byla deska přesunuta na vedlejší dům č. 5.

Továrna bratří Perutzů – Komín, vysoký 57 metrů, na pozemku mezi ulici Voctářova a předmostím Libeňského mostu je jediným pozůstatkem bývalé továrny bratří Perutzů. Strojní přádelna, tkalcovna a barvírna Bratři Perutzové byla od svého založení v roce 1875 jeden z největších zdejších podniků. Bratři Perutzové měli několik továren na území Rakouska-Uherska. Ve druhé polovině 20. let 20. století musela původní rozsáhlá továrenská hala ustoupit výstavbě nového betonového mostu spojující Libeň s Holešovicemi.

Starý libeňský hřbitov – Hřbitov ležel jižně od židovské čtvrti na táhlém stoupajícím pozemku v prostoru mezi ulicí Vojenovou, Libeňským mostem a Dolním nádražím. Založen byl již koncem 16. stol. (nejstarší náhrobek zjištěný v roce 1940 měl prý dataci 1583), později byl několikrát rozšiřován. Pohřbívalo se zde až do 90. let 19. století, poté byl roku 1893 založen Nový libeňský hřbitov v Davídkově ulici. Poprvé byl starý hřbitov zmenšen před rokem 1875 o cíp, který zabrala nově budovaná železniční stanice. Ve 20. letech 20. století zabrala vstupní část hřbitova s obřadní síní a hrobnickým domkem zabrala stavba Libeňského mostu. Největší, střední část hřbitova s cennými náhrobky byla bezdůvodně zasypána několikametrovou navážkou při rozšiřování Libeňského mostu v roce 1965.

Červený květ, Zenklova – Socha před synagogou z roku 1984 je od Jiřího Kryštůfka.

Přejezd v Zenklově ulici - Rakouská severozápadní dráha dorazila k Praze roku 1873. Vedla ulicí Na Žertvách, křížila Primátorskou, dnešní Zenklovu ulici, vedla do nádraží Praha – dolní Libeň a poté pokračovala přes Rohanský ostrov do nádraží Praha - Těšnov. V roce 1896 byla postavena Primátorskou třídou tramvajová trať, v Praze tak vzniklo jediné úrovňové křížení osobní železniční tratě s tramvajovou. Železniční přejezd znamenal pro tramvaje často velké zdržení. Poslední vlak do Turnova odjel z Těšnova v červenci 1972. Trať poté sloužila už jen jako napojení pro nákladní dopravu jako vlečky do továren poblíž trati. Poslední vlak tudy projel 3. června 1984.

Na Žertvách - Železnice rozdělovala ulici na Žertvách na dvě části, Vpravo na místě dnešního autobusového nádraží stály Perutzovy domy. Směrem do ulice měly poměrně malebné předzahrádky, směrem od ulice pavlače. Byly zbořeny v 80. Letech minulého století kvůli výstavbě autobusového nádraží. Domy postavil továrník Perutz pro mistry své továrny roku 1890. Na severovýchodním konci ulice za náspem železniční trati bylo možno vidět vysočanský plynojem v Libni – Podviní, zbořený v roce 1981.