71. Běch zatvrzelých za kovboji

neděle 9. 4. 2017
navštíveny: zastávka Praha-Běchovice Střed, Stará pošta, U sv. Anny, silniční závod Běchovice – Praha, ulice Lyčkových, neexistující část okruhu Stavba 511, Lítožnice, Lítožnické rybníky, les Robotka, Dubeč - Panská zahrada, špejchar a tvrz, U Šimůnků, rodný dům V. F. Červeného, lom Rohožník, kostel sv. Petra v Dubečku, Country Saloon v Dolních Měcholupech

Pozvánka
Sejdeme se před půl jednou na Masaryčce rovnou u vlaku na Kolín (odjezd 12:38), protože pojedeme jen do Běchovic, a tudíž zadarmo. Tím se zároveň vysvětluje i gramatická chyba v názvu. Ale pozor! Vystupujeme až na novém nádraží Běchovice - střed. Nedělní oběd si dopřejeme od 11:50 v bufíku přímo v nádražní dvoraně. Vejdete z Havlíčkovy ulice a hned doleva jsou stolky - mají tam skvělé hotovky a točený Kácov.

Jaká vycházka byla

    Normálních hospod valem ubývá, a tak jsme si tradiční nedělní oběd dopřáli v nádražním bufíku přímo na Masaryčce. A nebylo to špatné přes sklo půllitrů sledovat odjezdy vlaků. Ale ten náš musíme chytit! Vycházka totiž začíná v téměř čerstvé zastávce Běchovice Střed. Novým podchodem jsme došli ke Staré poště s výkopy místo dvora a poté došli lehkou chůzi na start závodu Běchovice-Praha. Druhý nejstarší závod na světě běžel i Emerich Rath, který čtyřicet let před tím zachraňoval Hanče. Stejně mu to nebylo nic platný, udělali z něj téměř hajlujícího Prušáka. Vyfotili jsme se s běžci, zazněl startovní výstřel a náš Běch za tvrzemi mohl začít. V ulici manželů Lyčkových jsme si ještě připomněli první a poslední štaci doktora Lyčky a pak už jsme se vydali jarní přírodou k Rokytce. Velké širé rodné lány a zatím tudy mohly už devět let svištět auťáky. My jsme se ale zanořili k Říčance do křovin a vystopovali tvrz Lítožnici. Ten sklep to je ono? No uznávám, nic moc, ale zase o ní nikdo neví. I chráněné rybníky, kam se nedoporučuje v dubnu chodit kvůli hnízdění ptáků, byly vypuštěné. Úzká hráz, po které jsme se měli brodit téměř amazonským rákosím, byla popílená. Ale zase vycházkáři ocenili, že místo klopýtání přes řepkové pole nám od podzimu postavili luxusní promenádu a vysázeli les Robotku. Že těch 53 000 sazenic nevidíte? To je váš problém, přijďte za třicet let. A už je tu Panská zahrada v Dubči a labyrint, o kterém Miloš při cestách okolo celá léta bloumal, co to jen může být. Bouchli jsme si na stromy poznání, a navštívili toho dne už druhou tvrz. Nedopadla o nic líp, skoro celou ji rozebrali na špejchar a Národní divadlo.

    U Šimůnků jsme zahnali děsnou žízeň po všech těch bublinkách, pozdravili Milošovu sestřenici z plakátu a vyrazili za vynálezcem baroxytonu a sokolovky. Pak jsme se opět zanořili do rozkvetlé jarní přírody a vynořili až na Rohožníku. Pokochali se výhledy na blízký kostel a vzdálený Krystal a vysvětlili nevěřícímu Tomášovi- Milošovi, že nejdřív byl tento lom a teprve potom jeho sídliště. Nečekaně jsme pronikli do kostela v Dubečku a spatřili nejslavnější obraz v širokém dalekém okolí. Pak už nás čekal poslední cíl - kovbojové. Před dřevěným Country saloonem nám Lenka prozradila, že posledním kovbojem byl zřejmě Nadin Pepča, kterého vztekle kopající Safír při narozeninové party odvezl neznámo kam. Původně vítaný non-stop měl své mouchy. Dosluhující směna si chtěla co nejvíce nahrabat, proto obsluhovala tak šíleně rychle, že za půl hodiny byli všichni napojeni, nakrmeni i zkasírováni. Jen silné osobnosti si nechali zavést nový účet. Budiž jim čest a kovbojská sláva.

Zastávka Praha-Běchovice střed - Běchovice byly první železniční stanicí za Prahou na trati Praha - Pardubice. Se stavbou bylo započato roku 1840, železnice byla slavnostně otevřena v roce 1845. Jenže původní nádraží Praha – Běchovice je na samém začátku Běchovic, vzdálené víc než kilometr od centra obce. Proto byla vybudována tato zastávka Střed. Základní kámen byl položen v srpnu 2014, v prosinci 2015 začala zastávka sloužit cestujícím. Celkové náklady činily 20 milionů korun. Přestože zde první vlak zastavil 13. prosince po půlnoci v 0:36, přivítala ho skupinka nadšenců, kteří se nemohli dočkat, až zde budou vlaky stavět a vlak přivítali ohňostrojem.

Běchovický potok - Běchovický potok pramení na jižním okraji Újezdu nad Lesy a ústí u nádraží Běchovice do Rokytky. Zprava se do něj vlévá Blatovský potok. Je dlouhý pět kilometrů.

Stará pošta, Českobrodská 1 - Nejčastější trasou pro cestující i doručování zásilek byl v minulých staletích spoj mezi Prahou a Vídní. Hned první zastávkou za Prahou byla od roku 1755 poštovní stanice v Běchovicích. Pošta byla zároveň v minulosti jedinou institucí, která zajišťovala transport lidí. Na stanici přepřahal vozmistr koně, cestující a poštovní kočí zde odpočívali. Je doloženo, že zde přepřahával koně Wolfgang Amadeus Mozart i mnoho panovníků včetně Marie Terezie. Poštovní budovu doplňovala řada hospodářských staveb, nacházely se tu stáje, maštale, budova pro úschovu kočárů, nechybělo ani ubytování pro hosty a zájezdní hostinec. Poštovní stanice zde fungovala přes 200 let, poštovní úřad zanikl až roku 1970. Dnes zde sídlí luxusní restaurace Dammas Steakhouse a sympatická Konírna, která ale otevírá až v 16 hodin.

U sv. Anny, Za Poštovskou zahradou - Centrum sociálních služeb bylo postaveno roku 2002. Socha sv. Anny, která byla dlouhá léta v úschově rodiny Horných, se v devadesátých letech vrátila na své místo na podstavec před Starou poštu. Stala se však objektem zájmu zlodějů, kteří ji při pokusu o krádež poničili. Po opravě byla umístěna do tohoto centra do přízemí a centrum tak díky ní získalo název - U sv. Anny.

Silniční závod Běchovice – Praha - Závod se běhá od roku 1897, trať měří přesně 10 031 metrů. Jeho start je na Českobrodské ulici u kilometrovníku číslo 13, cíl závodu na křižovatce ulic Koněvova a Za Žižkovskou vozovnou. V Evropě jde o vůbec nejstarší nepřerušený běh, po Bostonském maratonu (první ročník – inspirovaný maratónem na Olympijských hrách v roce 1896 - byl též v roce 1897) jsou Běchovice druhý nejstarší závod na světě. Závod nebyl po 120 let, ani po dobu první a druhé světové války, přerušen. V roce 2016 se tedy uskutečnil jeho 120. ročník. Na tom má lví podíl pan Rudolf Richter, který v roce 1903 stanul jako startér závodu a na tomto místě vydržel až do své smrti v roce 1962. Tehdy zahájil závod po padesáté deváté. V počátcích nebyl o závod takový zájem. V roce 1901 za velkého vedra doběhli do cíle jen dva ze šesti startujících, v roce 1905 se zúčastnili pouze čtyři závodníci. Přes tisíc nadšenců stálo na startu až v roce 1971 při 75. ročníku. V roce 1981 startovalo dokonce 3721 závodníků. Časy se postupně měnily a počet startujících se ustálil na zhruba 1500. Původně se závodilo začátkem května. Přišel však rok 1945 a Pražské povstání znemožnilo běh uspořádat. Byl proto přeložen na poslední zářijovou neděli a tento termín už zůstal. Na počest tohoto významného klání byl v roce 1972 odhalen pomník. Jeho autorem je bývalý rekordman a vynikající sprinter 30. let, akademický sochař Jaroslav Heyduk. Za celou historii byl závod pouze jedenkrát vrácen, a to v roce 1925. Tehdy dostal startér zprávu, že se do Běchovic blíží autem bratislavský závodník František Hulán, kterému v Praze ujel vlak. U jednoho účastníka Běchovic se zastavíme.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Emerich Rath a Bohumil Hanč se dobře znali                                           4) Kousek se prodíráme podle Rokytky
    2) Start závodu je u 13. kilometrovníku                                                         5) Právě teď křižujeme neexistující Pražský okruh
    3) Doktor Lyčka působil původně v Běchovicích                                           6) Už tu měl stát 9 let

Emerich Rath - V roce 1944 se účastnil silničního závodu v Běchovicích Emerich Rath. Bylo mu tehdy 61 let a byl v tomto ročníku nejstarším účastníkem. Byl nejstarším účastníkem i v roce 1954, v 71 letech 10 kilometrů závod zvládl za necelou hodinu. Emerich Rath je zapomenutým hrdinou mezinárodního závodu na 50 kilometrů 24. března 1913. Na start 8. ročníku se postavilo šest závodníků, kromě Bohumila Hanče i Emerich Rath. Jarní počasí se náhle zhoršilo, déšť se změnil ve sněhovou vánici a silnou vichřici. Všichni závodníci včetně Ratha vzdali, na trati zůstal jen Hanč v košili a bez čepice. Poblíž Harrachových kamenů se setkal s Václavem Vrbatou, který mu půjčil část oblečení. Protože se Hanč dlouho neobjevoval v cíli na Labské boudě, vypravil se ho hledat kromě ostatních i Emerich Rath. Ve sněhové vánici našel Hanče pod Zlatým návrším, ležícího, naprosto vysíleného, ale stále živého. Podařilo se mu ho odtáhnout asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči, vrátil se pro své lyže a vyrazil pro pomoc do Labské boudy. Hanče pak na saních dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel. Na Zlatém návrší se tyčí pamětní mohyla se jmény Hanče a Vrbaty, ale Emerich Rath, který se při záchranné akci stal málem třetí obětí závodu, zřejmě proto, že byl Němec, z historie mizí. Ve filmu z roku 1956 Synové hor podle předlohy Františka Kožíka je Hanč v podání Josefa Beka idealizovaným vůdcem českého boje proti německému útlaku, zatímco Rath je vydáván za „Prušáka“, který se nesmyslně Hančovi představuje vojenským sklapnutím podpatků (ve skutečnosti se dobře znali). Rathova obětavost při sebevražedném hledání Hanče je ve snímku zcela potlačena. Rath při natáčení působil jako poradce, dostal i malou roli hajného, ale s nalepeným mohutným vousem, aby nebyl poznán. Při premiéře však svým přátelům smutně říkal: "Takhle to tehdy na hřebenech vůbec nebylo ..." Přitom Rath patřil k průkopníkům lyžování, v roce 1907 startoval na mistrovství království českého, kde zvítězil v běhu na 5 km. Lyžování však nebylo jediným sportem, kterému se věnoval. Výčet sportů, které provozoval, nápadně připomíná rozsáhlé aktivity Járy Cimrmana - věnoval se atletice, především běhu a chůzi, plavání, lyžování, veslování, kanoistice, cyklistice, boxu, zápasu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, jízdě na bobech, lednímu i pozemnímu hokeji, fotbalu, tenisu, ragby či volejbalu. V ledním hokeji dokonce reprezentoval Čechy na mistrovství Evropy v Berlíně roku 1914. Na olympijských hrách v Londýně 1908 a Stockholmu 1912 startoval jako maratonec za Rakousko-Uhersko. Ve fotbale nastupoval ve slavném týmu DFC Praha, v boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze. Na kajaku dopádloval po Dunaji z Pasova do Vídně za čtyřiadvacet hodin. Vystoupil na mnoho alpských vrcholů, mimochodem i v Divoké Šárce je po něm nazván skalní komín, který zlezl jako první. Vlastnil chatu v osadě Delaware, pak ji přestěhoval do osady Ajax na Zlaté řece. Na osadě v Lukách pod Medníkem se Šedý vlk zasloužil o vybudování hřiště a běžecké dráhy. Tento propagátor trampingu si na Příkopech ve třicátých letech otevřel první obchod s výstrojí a výzbrojí pro život v přírodě. Po válce se mu odsun vyhnul díky tomu, že před nacisty v Praze ukrýval německého Žida. Po únoru ale přišel o obchod, rok strávil v pracovním táboře a poté se živil jako metař. V roce 1960 mu úřady zakázaly vyjet na olympiádu do Říma, kam byl pozván Mezinárodním olympijským výborem a kam se chystal v 76 letech dojet na kole. Rath se odstěhoval z Prahy za bratrancem do Broumova, ale když se s ním pohádal, zůstal jako bezdomovec na ulici. V roce 1962 v 78 letech umřel na infarkt. Po revoluci po něm Na Příkopech pojmenovali pasáž, kde měl trampský obchod (nyní je už přejmenována na Pánskou pasáž), v Broumově na domě, kde strávil dětství (tedy škole), má pamětní desku.

Ulice Lyčkových – Ulice je pojmenována po lékaři Břetislavu Lyčkovi, který hned po svatbě v roce 1930 nastoupil na své první působiště do Běchovic u Prahy. O dva troky později se přestěhoval do Karlína. Lyčka již od prosince roku 1941 potvrzoval parašutistům Gabčíkovi a Kubišovi pracovní neschopnost a po atentátu na Reinharda Heydricha ošetřil Kubišovi zraněné oko. V té době se gestapo snažilo zatknout každého, kdo byl zapojen do atentátu, pátralo i po Lyčkovi. Lička se pěšky vydal na Benešovsko do vesničky Ouběnice, kde měl připraven úkryt. Skupina gestapáků se psy ves obklíčila a Lyčka v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu. Jeho žena před útěkem na Moravu strávila noc u svých přátel herečky Anny Letenské a jejího manžela ing. Čalouna. Ráno byla ale zadržena na nádraží a při tvrdém výslechu na gestapu prozradila, kde strávila poslední noc. Konec roku 1942. Na první svátek vánoční měla v pražském kině Palác Lucerna premiéru komedie režiséra Otakara Vávry Přijdu hned. Snad nikdo v sále netušil, že představitelka role energické domovnice – herečka Anna Letenská – byla v té chvíli již dva měsíce po smrti. Anna Letenská a dalších 260 lidí bylo 24. října 1942 zastřeleno v koncentračním táboře Mauthausen. Na rozdíl od předchozích exekucí po atentátu na Heydricha bylo rozhodnuto nezveřejňovat jména popravených. Všichni popravení byli příslušníci rodin parašutistů nebo těch, kteří je podporovali či ukrývali. Prvním manželem Anny Letenské byl herec Ludvík Letenský. Původně se jmenoval Hrdlička, ale mezi kolegy se vyskytovalo několik dalších s „ptačími“ jmény, a tak ředitel divadla doporučil Ludvíkovi, ať si dá pseudonym. Protože pocházel z Prahy-Letné, šéf rozhodl: „Tak budete Letenský!“ V roce 1941 se Anna Letenská podruhé provdala za Vladislava Čalouna, který se znal ze Sokola s MUDr. Lyčkou. V době heydrichiády natáčela Letenská film Přijdu hned. Když gestapo zatklo 17. července jejího manžela, svěřila se se vším Vávrovi. Řekla mu, že je předvolána na gestapo a obává se, že tato okolnost může ohrozit další práci na filmu. V Petschkově paláci ale s Annou Letenskou překvapivě jednali slušně. Kriminální úředník vylekané herečce řekl: „Milostivá paní, nemusíte se ničeho bát. Prokáže-li se nevina vašeho manžela, bude vše v pořádku.“ Anna Letenská mohla pokračovat v natáčení, musela se však každý den hlásit na gestapu v Petschkově paláci – a mohla tam pro manžela zanechat balíček s čistým prádlem nebo jídlem. Miloš Havel, producent tohoto filmu, se pokoušel za Letenskou intervenovat šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora. Nakonec prý Havel docílil alespoň toho, že nechali Annu Letenskou dokončit natáčení – tím jako producent neztratil vynaložené peníze. Pravidelné cesty do Petschkova paláce pokračovaly celý srpen. Závěrečná klapka padla 2. září 1942. Příštího dne se Anna Letenská opět ráno dostavila do Petschkova paláce, tentokráte ji však už zpět nepustili. Na začátku října byla se třemi stovkami již dříve zatčených převezena do Terezína. Nevěděla, že na konci září proběhl tzv. stanný soud gestapa, který všechny odsoudil k trestu smrti. Byli převezeni do Mauthausenu. V jednom z baráků koncentračního tábora vešla ráno přesně v půl deváté 24. října první žena do „ordinace“. Měla být změřena a zvážena. Byla vyzvána, aby se postavila k měřicímu zařízení. „Lékař“ posunul dřevěný kolíček míry nad její hlavu. V tom okamžiku další „lékař“, doposud skrytý vzadu za stěnou, vypálil z pistole ránu do týlu. Písař zaznamenal přesný čas, sousední dveře se prudce otevřely a trestanci spěšně odtáhli bezvládné tělo do vedlejší vykachlíkované chladírny. Každé dvě minuty byla přiváděna další žena. Františka Lyčková byla zastřelena ten samý den ve stejné „ordinaci“, Vladislav Čaloun byl na stejném místě zastřelen 26. ledna 1943. Nikdo z nich tak na premiéře komediálního filmu – pro Annu Letenskou s krutě absurdním názvem Přijdu hned – o Vánocích 1942 být nemohl.

Rokytka - Pramení jihozápadně od Tehovce. Délka toku činí 36 km (z toho 31 km v Praze). Protéká Říčany-Radošovicemi, Kralovicemi, parkem v Kolodějích a pokračuje přes Běchovice, Dolní Počernice, Kyje, Hrdlořezy a Vysočany do Libně.

Pražský okruh - Okruh má převést tranzitní dopravu okolo hlavního města. Ač měl být dokončen v roce 2008, je tato klíčová tepna hotova ani ne z poloviny. Na severu a západě města chybí úsek přes Suchdol, druhým chybějícím segmentem je část, která by od Běchovic vyvedla dopravu ze Štěrboholské, Jižní a Spořilovské spojky a dojezdu dálnice D1 k již hotové křižovatce u Modletic. Je to šestipruhová dálnice dlouhá 12,5 kilometru, která by umožnila tranzitu vynechat 22 kilometrů dlouhou „vyhlídkovou jízdu“ Spořilovem a dalšími městskými částmi. Na základě připomínek obcí, občanských sdružení i jednotlivců došlo k úpravám, velké části trasy bude dálnice nyní šest metrů zahloubená, v osídlených místech budou pětimetrové protihlukové zdi či deset metrů vysoké náspy. Ředitelství silnic a dálnic nyní opět zpracovává připomínky, pak by mělo dostat územní rozhodnutí. Jenže to už tato část okruhu Stavba 511 jednou měla - v roce 2008. Bylo ale zrušeno, když soud vyhověl odvolání městské části Běchovice. Samotná stavba má přijít na 12 miliard, s dalšími dvě a půl miliardami se počítá na výkupy pozemků. I to je rizikový faktor. "Na výkupy plánujeme rok a půl, ale pokud bude případ jak Havránková, může to trvat deset let," uvedlo ŘSD. V optimistické variantě by se se stavbou mělo začít v roce 2019, hotovo by mělo být v roce 2023.

Fotoalbum vycházky...

Lítožnice - Zaniklá vesnice se zjištěnými zbytky kostela sv. Gotharda a tvrze se objevuje v písemných pramenech teprve roku 1351, ale archeologické nálezy a především zasvěcení místního kostela dokazují, že tato vesnice vznikla pravděpodobně už v polovině 12. století. Majitelé se střídali, ale před rokem 1508 byly tyto domy za neznámých okolností zničeny. Poslední zprávu o Lítožnici nacházíme v katastru Marie Terezie z roku 1713. Zde se píše: “V Dubečku kostel o samotě, bez lidí. V Litožnici kostel pustý.” Roku 1713 tedy stál ještě kostel, o vesnici již není zmínka. Stavební podobu tvrze, založené pravděpodobně ve 14. století, můžeme pouze odhadovat na základě dodnes dochovaných nevelkých zbytků zdiva. Zdá se, že byla tvořena jedinou věžovitou stavbou o rozměrech nejméně 6 x 8 metrů. Vzhledem k blízkosti potoka a problému se spodní vodou byla tvrz založena poměrně nezvyklým způsobem; budova byla po dokončení stavby zvenčí zahrnuta až po úroveň prvního patra zemí a kameny a její přízemí s trámovým stropem poté sloužilo jako sklep. Na rovině postavená tvrz tak budila dojem, že stojí na kopečku chráněném vnějším valem a příkopem, do kterého byla zřejmě přiváděna voda přímo z potoka. Zbytky jejího zdiva se zachovaly dodnes; nacházejí se asi 50 metrů severně od hráze velkého rybníka a jsou zarostlé hustým náletem. Ještě na začátku 20. století byly patrné pahorky po jednotlivých domech, ale v průběhu času zcela zanikly.

Říčanský potok (Říčanka) - Říčanský potok pramení uprostřed obce Tehov. Poté protéká Říčany, Kolovraty, Uhříněvsí, Dubčí a v Běchovicích se vlévá do Rokytky.

Dubečské rybníky – Soustava rybníků v okolí Dubče byla velmi rozsáhlá. Je spjata s rytířem Janem Dubečským z Dubče a jeho manželkou Eliškou, která pocházela ze Soběslavi. Vzhledem k tomu, že byla vrstevnicí Štěpánka Netolického, je pravděpodobné, že právě ona se zasloužila o rychlé rozšíření nového „průmyslu“ z Třeboně do okolí Prahy. Rybníky byly tehdy zakládány k využití zamokřené neplodné půdy v okolí potoků, bylo tu na padesát větších i menších rybníků. Některé z nich zpustly za třicetileté války. K poslední etapě rušení zdejších rybníků došlo v 19. století v souvislosti se snahami o pěstování průmyslových plodin. K této soustavě patří i rybník Lítožnický. V padesátých letech minulého století byl rybník hrázemi rozdělen na tři části – Nový, Myslivecký a V Mýtě. Toto území je významnou ptačí lokalitou, a proto mu v roce 1988 byl udělen status přírodní památky. Návštěva se nedoporučuje v dubnu, v době hnízdění ptactva. Jenže místo Amazonského pralesa z rákosí jsou nyní rybníky vypuštěny a rákosí, v němž ptáci hnízdili, je popíleno. Musí se opravit hráze mezi rybníky.

Les Robotka – Na ploše 25 hektarů mezi Běchovicemi a Dubčí vzniká od podzimu 2016 souvislý les. Už tu bylo vysázeno 53 tisíc mladých stromků, převážně dubů. Ty doplňují lípy a buky. Ještě v září tu bylo řepkové pole. Aby bylo možné se na plochu vůbec dostat, byla zde vybudována zcela nová mlatová cesta v délce téměř 1 500 metrů. Na jaře tu mají být založeny rozsáhlé luční porosty, které spolu se solitérními stromy budou dotvářet celý přírodní areál. Pozemky patřily v minulosti panskému statku v Dubči a poddaní sem denně chodili na robotu. Proto lesníci pojmenovali nový les Robotka. Plochy s vysazenými stromky ohraničují více než tři kilometry plotu kvůli ochraně před zvěří, která by mladé sazenice mohla okusováním zničit.

Panská zahrada – V dřívějších dobách zde bývala zahrada správce dvora, proto park nese to jméno. V průběhu 20. století zahrada zpustla a změnila se ve skládku, která navíc ležela v ochranném pásmu přírodního parku Říčanka. V roce 2011 byla skládka revitalizována a zahrada otevřena pro veřejnost. Zahradou protéká Říčanský potok s náhonem, jeho obnova byla nedílnou součástí projektu. Je tu celá řada architektonických a přírodních prvků, např. meditační loučka s kameny a vodotečí, amfiteátr, umělá jeskyni nebo labyrint. Je zde i vyhlídka osázená vinnou révou. Náklady na realizaci se vyšplhaly na téměř 136 milionů korun a byly hrazeny z Evropského fondu pro regionální rozvoj, státního rozpočtu a rozpočtu hlavního města Prahy.

Dubeč - První písemná zmínka o obci je z roku 1088 v dokumentu, kterým král Vratislav založil kapitulu vyšehradskou. Jméno je odvozeno od slova dubec, což byl člověk, který kácel nebo zpracovával dřevo. Dubeč byla převážně dřevařská osada, uprostřed rozsáhlých dubových lesů a dřevem zásobovala Prahu. V roce 1348 kupuje Dubeč pražský měšťan, jehož potomci si začínají říkat Dubečtí z Dubče. Nejvýznamnější postavou je Jan Dubečský z Dubče, za jehož života byla Dubeč roku 1502 povýšena králem Vladislavem II. Jagellonským na městečko. V té době Janu Dubečskému patřila nejen Dubeč, ale i Lítožnice, Měcholupy, Průhonice a dvory v Jerčanech a Čertouzích. Jím ale rod Dubečských vymírá po meči. Sňatkem jeho dcery přechází Dubeč na Zápské ze Záp, kteří zde vládli do roku 1626, kdy umírá poslední držitel dubečské tvrzi Adam Zápský. Adam Zápský se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. Po ní byl uvězněn a konfiskační komise mu zabavila třetinu majetku mj. statky Dubeč, Běchovice a zámek v Dolních Počernicích. Všechno pak koupil roku 1622 hluboko pod cenou císařský rada Jan Daniel Kapr z Kaprštejna, který měl nemalý osobní podíl na hrůzách té doby - vyslýchal pobělohorské odsouzence. Českou šlechtou nenáviděnému Kaprovi bylo v té době již šedesát. K ukradenému majetku se oženil (proti vůli nevěsty) s mladičkou slečnou z Greifenfelsu. Ta se v Praze seznámila s Adamem Zápským, právě propuštěným z vězení, a zamilovali se do sebe. Milenci se scházeli v Praze a později dojížděl Zápský za svou milou na svůj bývalý zámek v Dolních Počernicích, kde Kaprovi přes léto přebývali. Události dospěly k dramatickému vyvrcholení. 13. listopadu 1625 si počkal Zápský při cestě za Hrdlořezy na Kapra a tam jej zastřelil. Šlechtická čest mu však nedovolila svoji oběť oloupit – a to se mu stalo osudným. V opačném případě by totiž vina padla na četné loupežníky, kteří se s oblibou v okolí Vidrholce zdržovali. Takto pokračovalo vyšetřování rychle k cíli. Viníci byli usvědčeni a uvězněni. Adam Zápský měl být veřejně na popravišti sťat a paní Kaprová zaživa zakopána prokláta kůlem – jak bylo tenkrát obecným zvykem. Na četné přímluvy byl jí tento trest změněn na rovněž popravu mečem s předchozím mrskáním v pražských ulicích. Oba byli popraveni ve stejný den – 30. ledna 1626. Konfiskáty nakonec získal Karel, kníže z Lichtenštejna, a natrvalo je připojil ke svému panství v Uhříněvsi.

Dubečský špejchar - Sporé pozůstatky starší tvrze jsou zřejmě ve sklepení nynější barokní sýpky, která byla postavena v 17. století. Jedná se o dva prostory s valenou klenbou při jižním průčelí. Jako materiál pro stavbu špejcharu zřejmě posloužilo kamení ze zdiva bývalé tvrze. Budova špejcharu byla v nedávné době citlivě rekonstruována a dnes slouží dnes pro různé kulturní a jiné akce.

Dubečská tvrz - Renesanční tvrz vznikla někdy před rokem 1508. Byla obdélná, od severu se do ní vcházelo po padacím mostě. Do dějin vstoupila místní tvrz o sto let později, roku 1608. Císaři Rudolfu II. bylo v té době 56 let. Nemocný tělesně i duševně, ponořený do svých uměleckých sbírek už téměř nevládl a jeho občasná státnická rozhodnutí byla bezkoncepční a zmatená. O pět let mladší bratr arcikníže Matyáš byl naopak plný elánu a touhy po moci. Toho roku už ho omrzelo čekat na trůn, přitáhl s armádou na Moravu a začal diplomaticky jednat. V červnu se objevil před Prahou, kde mezi Dubčí, a Měcholupy zřizuje obrovský vojenský tábor. První kolo jednání o předání moci se uskutečnilo ve zdejší tvrzi mezi 11. – 14. červnem 1608. Na tvrzi se objevila elita země a všechny stavovské špičky. Jednání se účastnil i Karel z Lichtenštejna. Zřejmě se mu Dubeč, vsazená do rybníků a výnosných lesů už tenkrát zalíbila. O dvacet let později se díky své pochybné kariéře po bělohorské bitvě stane jejím novým majitelem. Při tvrdých několikadenních jednáních ale k dohodě nedošlo a Matyáš se přesunul i s vojsky blíže k Praze. Nakonec jednání pokračovala v libeňském zámku, kde byla 25. června podepsána kompromisní smlouva, známá jako Libeňský smír. Rudolf II. si sice udržel vládu nad Čechy a Slezskem, ale vzdal se vlády v Uhrách, rakouských zemích a na Moravě. Uherskou korunou byl pak Matyáš korunován přímo ve vojenském táboře. Po třicetileté válce tvrz pustla a zachovaly se z ní jen nepatrné zbytky. Celá stavba byla zabezpečena vodním příkopem, který byl při revitalizaci Panské zahrady zasypán. Kvádr z dubečské tvrze byl vsazen roku 1867 do základů Národního divadla.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Hospoda U Šimůnků                                                                               4) Lom Rohožník dal název celému sídlišti
    2) Náhradní rodný dům V. F. Červeného                                                     5) Kostel v Dubečku v sobě ukrýval gotický skvost
    3) Výhled z Rohožníku                                                                                 6) Country saloon vítá všechny kovboje