72. Pražská pivočára IV.

středa 7. 6. 2017
navštíveny: Pivovar Lužiny, sochy Volavky a Jinoch a muž, Obchodní centrum Lužiny, Bunkr, Keltský rok, Jihozápadní Město, Centrální park, rybník Nepomucký, Ulity, Makču Pikču, Stodůlecký rybník, klub Mlejn, Panská zahrada, pramen Prokopského potoka, Rybník, stodůlecké usedlosti, stanice metra Stodůlky, Britská čtvrť, Chaby, kostelík v Krtni, Staňkův rukodělný pivovárek v Třebonicích

Pozvánka
Sraz je v pivovaru Lužiny. Dolní čas srazu není omezen, ale abyste stihli aspoň jedno pivo (u Pivočáry povinnost), měli byste se dostavit nejpozději v 16 hodin. V 16:30 totiž bude bezpodmínečný odchod. A kde to vlastně je? Po výstupu ze stanice metra Lužiny vstoupíte rovnou do stejnojmenného obchoďáku, vystoupáte jedno patro, a aniž změníte směr, vyjdete na jeho opačném konci. Vlevo uvidíte zahrádku, tak tam to je.

Jaká vycházka byla

    Víkend uprostřed týdne a zároveň čtvrtá pivočára byla zahájena v pivovaru Lužiny. Po startovacím pivu a Šmidře jsme si udělali malé kolečko a zároveň opáčko z Vetřelců a volavek a poté se vnořili do pivovaru, abychom se vynořili v obchoďáku. Pak už jsme si to namířili okolo Bunkru, kde nějací pivní vandalové přemalovali autoportrét pana Pivovarského a kolem rondelu Jany Ment. do Centrálního parku. Tubus metra vznášející se nad vodami, Ulity, barevní Táta a máma měly jen jednu vadu - nacházely se na oblouku, který naši geometři, přivyklí rýsovat podle pravítka, odmítali uznat za pivočáru. Ale výstup a hlavně výhled z Makču Pikču si prostě nemůžeme nechat ujít. Pak už jsme konečně nabrali kýžený směr Západ. Prošli jsme mělkým údolím Prokopského potoka do magické Panské zahrady a poté až k jeho prameni. Nad stodůleckým kostelem u Rybníka předvedli naši chlapci píseň v obrazech, obzvláště s citem verš "Osahávám v parku sochy kamenný". Pepíček David navrhl stanici metra tak zdařile, že si v ní Franco Nero zřídil nejen ateliér, ale zval si tam i ženský. Britskou čtvrtí se zurčícím japonským potůčkem jsme vyšplhali na další hranu - těsně u IKEy. Místo poličky Ekby jsme si odnesli nehmotný výhled na rozzářené daleké obzory a blízké Řeporyje. Kde už ten pivovar může být? Statky v Chabech vypadaly nadějně, ale potkali jsme tam jen divoký koně. Ani v kostelíku v Krtni zřejmě major Zeman pivo nevaří. Vydali jsme se přes oves. Když už mí svěřenci ztráceli naději, objevila se cedulka kempu Drusus. Tudy? Ano, tudy - přes závoru, okolo recepce, sprch, karavanů Holanďanů, přes terásku do rukodělné hospody pivovárku v Třebonicích. Pan Staněk ve středu pro nás mimořádně otevřel, naštěstí naše prořídlé řady doplnili čtrnáctkoví mladí, kteří tu zabezpečovali konzumaci už od šesti. Díky, díky, díky. My jsme se přidali a zažili během večera i změnu repertoáru. Místo plánované americké Čtrnáctky nám vnutili našeho Bureše. Hodinový takt autobusu nemilosrdně ukrajoval osazenstvo, nakonec jsme zbyli jen čtyři staří mušketýři a pochopitelně všichni mladí. Zvonec a konzumace je konec. Cesta z hospody na náves vede i přes dvůr, ale nejprve přes kuchyň, kde jsme se přesvědčili, že název rukodělný pivovárek je opravdu opodstatněný. Z nefalšované návsi, kde zřejmě někdo nedopatřením osadil ceduli s Prahou 5, nás za deset minut odvezla 174 na metro. I tak jsme stihli ztrestat PETku, koupenou původně pro domácí vychutnávání. Takový jsme měli po pivočáře splávek!

    1) Pivovar Lužiny má zahrádku vzadu za obchoďákem                               4) Tyto Volavky na vysokém sloupu odolaly nájezdu sběračů kovů
    2) Logo připomíná, že se nachází na sídlišti                                                 5) Jasana Zoubka jen trochu posprejovali
    3) Vchod do restaurace je přímo z obchodního centra                                 6) Zoubka st. dokonce zastřešili

Pražská čára je označení pro linii opevnění postavených před druhou světovou válkou okolo Prahy. Jejím hlavním úkolem bylo zabránit postupu nepřítele do Prahy. Nyní nastává opačný problém. Stavba pivovarů kolem Prahy brání postupu přátel piva za hranice Prahy. Tentokrát budeme sledovat linii od Jihozápadního Města směrem na západ.

Pivovar Lužiny, Archeologická 1 - Pivovar Lužiny vznikl v roce 2013, jeho provoz je umístěn do přízemí obchodního centra Lužiny. Má roční výstav cca 2500 hl piva, prostory umožňují rozšíření výroby až na 5000 hl piva. Vyrobená piva se čepují v pivovarské restauraci a v pivním baru z výčepních tanků, plní do PET lahví i KEG sudů. Vyrábí se čtyři stálé druhy piva a v průběhu roku i několika speciálů. Pivovarská restaurace se nachází ve 2. podlaží a je přístupná z atria budovy i schodištěm z pivního baru s terasou o patro níže. Dominantou interiéru jsou čtyři nerezové pivní tanky, které se plní pivovodem přímo z ležáckých tanků pivovaru. Pivovar leží na sídlišti, což připomíná jak instalovaná silueta sídliště na stěnách restaurace, tak logo pivovaru. Čtyři hvězdy v horní části černého pole symbolizují čtyři základní druhy piva, dvojitá silueta sídliště symbolizuje okolní zástavbu.

Volavky, Píškova – Je neuvěřitelné, jaké oblibě se těšily plastiky vodních ptáků, rafinovaně kombinované s vodními nádržemi a kašnami. Kořeny této obsese sahají až do roku 1958, kdy Vincenc Vingler pro Československý pavilon na výstavě v Bruselu vytvořil minimalistickou sochu Pták. Princip sochy vodního ptáka spojený s bazénkem, následně několikrát použil pro architekturu různých sídlišť a inspiroval tím i mnoho jiných. Je zřejmé, že záliba v elegantních tvarech vodních ptáků je podmíněna nejen fascinací zvířecí morfologií. Byl to i způsob, jak se obejít bez figury, jíž by se autor příliš propagandisticky zadal. Není nezajímavé připomenout, jak se Vincenc Vingler v roce 1949 vyhnul účasti v soutěži na Stalinův pomník, když členům Svazu vysvětlil, že vzhledem k tomu, že aktuálně pracuje na sérii portrétů opic v pražské ZOO, nepokládá za vhodné, aby ve svém ateliéru zpracovával současně i takovou úlohu, jakou je památník velkého generalissima. Smutné je, že pro naprostý nezájem současných kompetentních úřadů donedávna hustě osazené volavky často končí ve sběrnách drahých kovů. Pro své subtilní provedení, jsou totiž snadno odcizitelné. Plameňáci dokonce stojí jen jedné noze. Tyto Volavky od Luboše Moravce naštěstí stojí na vysokém sloupu, a tak vandalům i zlodějům odolávají.

Sochařská výzdoba v okolí stanice metra Lužiny - Od roku 1965 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Proto se pro tuto kulturní politiku výtvarných realizací v architektuře užívalo označení Čtyřprocentní umění. Tento zákon zajišťoval obrovské množství zakázek pro sochy ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť. Výběr uměleckých děl pro sídliště komentoval Ivo Oberstein, hlavní architekt Jihozápadního Města takto: „Na byt bylo přiděleno 600 korun na výtvarná díla. Řekli jsme si, že peníze by se neměly promrhat na nějaké papaláše z bronzu, ale že by se výtvarná díla mohla opravdu stát prvky parteru a zkvalitnit obytné prostředí.“ V každé čtvrti Jihozápadního Města je umístěno několik uměleckých děl. Kromě Volavek je tu ještě obří mozaika neznámého autora ze 70. let, v ulici Brdečkově nalezneme nárožní kámen Jasana Zoubka, osazený roku 1988, a nedaleko další trojici kamenných plastik neznámého autora. Na Lužinách ve vestibulu metra bývala keramická stěna Václava Šeráka a Aleše Wernera z roku 1989, dnes je bohužel příznačně překryta stavbou herny. Z centra od obchodu z galanterií zmizel také kovový Transformovatelný objekt Radka Kratiny, osazený v roce 1991, který je nyní uložen v Národním technickém muzeu.

Obchodní centrum Lužiny – Centrum se stavělo t0m25 15 let, kolaudace proběhla až v roce 1992. Podle původní koncepce architektů Aleny Šrámkové a Ladislava Lábuse měl mít každý obchod svoji venkovní atypickou výzdobu, naznačující sortiment. Vzhledem k možnostem nabídky materiálu v letech před rokem 1989 nebylo možno tuto koncepci realizovat podle původních představ. V roce 2014 prošlo centrum kompletní rekonstrukcí, kdy z původního objektu zůstal jen obvodový plášť a vnitřní skelet. Byly opraveny veškeré podlahy a infrastruktura. Zastřešením atria došlo k vyššímu komfortu pro občany. I současnou podobu centra navrhovali architekti Alena Šrámková (1929) a Ladislav Lábus.

Jinocha a muž - V interiéru obchodního centra se nacházejí i dvě zrestaurované sochy Jinoch a muž Olbrama Zoubka z roku 1990, které před rekonstrukcí stály v zuboženém stavu v exteriéru. I ony patří do čtyřprocentního umění. Zákon totiž zanikl až v roce 1995.

Městská knihovna, OC Lužiny – V květnu 2014 byla v rekonstruovaném obchodním centrum otevřena pobočka Městské knihovny. Přestože se v centru opravilo, co šlo, je nyní pobočka od 29. května až do září uzavřena, budou se opravovat tři roky staré podlahy.

    1) Pivnice Bunkr vznikl ze skladu civilní obrany                                           4) Tubus metra se vznáší nad vodami
    2) Pivovarského výzdoba je už bohužel přemalována                                 5) Rybář v Central parku
    3) Keltský stromový kalendář                                                                       6) Ulity Čestmíra Sušky připomínají zkameněliny v Prokopském údolí

Pivnice Bunkr, Zázvorkova 25 – Pivnice vznikla ze skladu civilní obrany. Původní funkce inspirovala pana Pivovarského k výzdobě interiéru vojenskou tématikou. Při naší vycházce po usedlostech „Usedlosti za velkou ohradou z paneláků“ v roce 2006 jsme zde na stěnách nejen zahlédli dobývání bunkru s popisem: “Zrada zdárně dokonána, jednou Němec, pak zas Rus, teď tu vládne Gambrinus.“, ale i autoportrét pana Pivovarského čtoucího Pivního Kurýra, do něhož většinu článků psal on sám pod různými pseudonymy. Dnes kromě zádveří vše přemalováno.

Keltský rok, Centrální park - Keltský stromový kalendář se skládá ze skupiny různých druhů stromů a keřů, které jsou vysázeny do kruhu kolem menhiru. Kruh má průměr 17 metrů.

Centrální park – V době výstavbě sídliště Lužiny celý prostor budoucího parku vyplňovala zahrádkářská kolonie s černými skládkami. Projektovou dokumentace budoucího parku navrhl architekt Ivo Oberstein už v roce 1976. V Atelieru 7 se na přípravě podíleli architekti Tomáš Smetana, Alena Vinterová a Václav Valtr. Park začal vznikat v 80. letech 20. století. Území bylo nejprve vyčištěno a po úpravě terénu byly založeny dvě retenční nádrže, jedno „žabí jezírko“ a umělý meandr navazující na hráz Nepomuckého rybníka. Byla založena cestní síť, vybudovány chovné rybníky, dvě dřevěné lávky a kamenný můstek přes Prokopský potok. Další velké úpravy byly realizovány v letech 2001 – 2002 po složitém vykoupení pozemků od soukromých osob. Přibyly nové lavičky, dvě terasy s výhledem na hladinu Nepomuckého rybníka. Stavby doplnily rozsáhlé výsadby nových stromů a keřů. Dalším počinem bylo dětské hřiště u Nepomuckého rybníka v roce 2004, později v roce 2006 rozšířené do tvaru kruhu. Herní prvky doplňují keramické skulptury Táta a Máma z atelieru manželů Koláčkových. V roce 2011 přibyla v parku pikniková loučka, kde k odpočinku slouží různá dřevěná sedátka a lehátka podle návrhů výtvarníka Jiřího Kašťáka. Centrální park slouží také jako start dálkové cyklotrasy Greenways Praha – Vídeň s celkovou délkou 470 kilometrů.

Tubus metra linky B - Most metra linky B mezi stanicemi Hůrka a Lužiny má podobu uzavřeného kovového tubusu. Navrhl ho architekt Vladimír Kraus. Byl uveden do provozu 11. listopadu 1994. Délka mostu je 375 metrů, největší výška nad terénem je 17 metrů. Zajímavostí jsou postupně se zvětšující okna tubusu, která zabraňují oslňování cestujících při vjíždění metra do tunelu.

Rybník Nepomucký – Nádrž byla postavena v 80. letech. Slouží k zadržování nárazových dešťových srážek a vod z dešťové kanalizace. Průměrná hloubka je dva metry. V roce 2008 byl rybník odbahněn a uprostřed nádrže byl vybudován ostrůvek pro ptáky. Na hráz rybníka umístil v roce 2010 Čestmír Suška dřevěnou skulpturu z dubového kmene, nazvanou Posedátko. Podél umělého meandru umístil čtyři kamenné skulptury ve tvaru mušlí a šneků. Ulity ze sliveneckého mramoru mají připomínat zkameněliny z nedalekého Prokopského údolí a současně také svatojakubskou mušli, kterou má Praha 13 ve znaku.

    1) Jan Nepomucký se schovává u rušné křižovatky                                     4) Stodůlecký kostel je zastíněn Diamantem
    2) Táta a máma na dětském hřišti                                                                 5) Stodůlecký rybník
    3) Z Makču Pikču vidíme až na Barrandov a Jižní Město                             6) I tyto téměř rodinné domky byly postaveny z panelů

Fotoalbum vycházky...

Socha Jana Nepomuckého, na křižovatce Jeremiášovy a Pod Hranicí – Stranou od Centrálního parku za hradbou keřů byla v roce 1994 odhalena socha Jana Nepomuckého z bílého pískovce. Jejím autorem je sochař Petr Veselý z Hořic, dosahuje výšky 3,60 m.

Makču Pikču - Významnou dominantu parku tvoří halda zeminy a stavebního odpadu, navršená v 80. letech. Podle původního návrhu se měl mírný svah na jižním konci vyrovnat, aby bylo možné postavit fotbalové hřiště. Namísto plánovaných 100 000 m3 zeminy ale bylo na černo navezeno přes 1,5 milionu kubíků zeminy z celého levého břehu Vltavy. Mezi návrhy, co s haldou, která se navíc začala sesouvat, se objevil odvážný Obersteinův nápad, který plánoval vytvořit na jižní straně pomocí pilotů od Metrostavu umělou horolezeckou stěnu. Za tento návrh byl sice oceněn, k jeho realizaci už nedošlo. V roce 2004 byla halda, zvaná Makču Pikču zmenšena a rekultivována a také na ní byla vybudována fourcrossová dráha. Dnes již tvoří běžnou součást parku a je z ní pěkný výhled na Centrální park.

Jihozápadní Město - Na třetí sídlištní celek za hranicemi předválečné Prahy – Jihozápadní Město v území od Jinonic po obec Stodůlky – byla ke konci roku 1967 vypsána anonymní celostátní soutěž. Architekt Oberstein vzpomíná: „Soutěžní návrh na urbanistické řešení Jihozápadního města jsem odevzdal koncem května 1968 a začátkem srpna rozhodla porota o první ceně pro můj návrh. Nemohl jsem tomu uvěřit, že jsem ve velké konkurenci 16 dalších návrhů v celostátní anonymní soutěži zvítězil. Bylo mi 33 let a do té doby jsem pracoval jako urbanista v Útvaru hlavního architekta. Moje soutěžní koncepce byla založena na páteřní trase metra jako rychlodráhové pásové město. V osmiminutových pěších izochronách od stanice metra jsem navrhl bydlení pro 70 % obyvatel Stodůlek, Lužin a Nových Butovic. Terén zvlněných volných plání od Stodůlek k Jinonicím jsem měl dobře prochozený, po zasněžených polích jsem ho projížděl v lednu 1968 také na běžkách a poznal jsem tak mnoho inspirujících terénních jemností. Celé nevýrazné údolí téměř nevnímatelného Prokopského potoka bylo ve výkresu vyznačeno jako zcela nevhodné pro zakládání staveb. Ale bylo dobrým základem pro vizi velkého parku! Jaké štěstí, že se tenkrát ještě u nás neuměly zakládat panelové domy na piloty…“ Projektovou přípravu dělal Oberstein již v ateliéru Rodas. V tomto projektu se také zrodila rohová sekce (90°) paneláků a sekce s úhlem 135°. Díky tomu vznikly vnitrobloky – rondely, jejichž výhodou je nepřítomnost aut. Oberstein: „Do března 1970 jsme vypracovali podrobný územní plán JZM pro 80 000 obyvatel, včetně modelu. Celkový rozměr výkresu v měřítku 1:2000 měl 1,8 x 3,6 metru. Veškeré rýsovací a kresličské práce jsme tehdy dělali ručně a kolem stolu, který jsme pro výkres JZM pořídili, zbývaly v naší malé kanceláři už jen úzké uličky. V roce 1970 byl plán schválen a po připojení Stodůlek a Řeporyjí k Praze v roce 1974 jsme ho aktualizovali. Až do roku 1990 se projekty pro Stodůlky, Lužiny a Nové Butovice zpracovávaly v Atelieru 7, který jsem od roku 1976 vedl. Práce na projektech pro sídliště nebyla příliš vyhledávána ani oceňována (na rozdíl od projektů hotelů, velvyslanectví aj.), proto jsem mohl, ač celoživotní nestraník, vést ateliér až do konce roku 1989. Poté jsem byl jmenován na čtyři zlomové roky do funkce hlavního architekta Prahy. Ateliér 7 tvořil výborný tým, paradoxně jsme mohli pracovat na velice složitých úkolech v klidu, protože o tuto „nádeničinu“ neprojevovali tehdy režimní architekti zájem. Také jsme se naučili vytrucovávat na tehdejších „expertech“ z ministerstva výstavby naše varianty řešení, o kterých jsme byli přesvědčeni, že jsou pro budoucí kvalitu obytného prostředí a fungování nových čtvrtí důležité.“ Na projektu JZM pracovali v Atelieru 7 do roku 1989 tito architekti Tomáš Brix, Pavel Dydovič (Máš, má ovečko, dávno spát), Ivan Hořejší (Trasa 14), Martin Kotík, Václav Králíček, Emilie Mergerová a Václava Valtr. Stanice metra byly navrženy, aby obsluhovaly v podstatě celé území obytné zóny v pěších docházkových vzdálenostech. V sedmdesátých letech se uvažovalo o snížení počtu stanic z pěti jen na tři. Oberstein: „V průběhu projektování trasy metra B byl v 70. letech podán „zlepšovací návrh“ na zmenšení počtu stanic na území JZM na pouhé tři. Našemu návrhu pěti stanic, které jsme plánovali v centrech obytné zástavby, paradoxně pomohla tehdejší „naftová krize“. Spočítali jsme, že díky delším trasám autobusových linek ke třem stanicím, by se spotřebovalo zhruba o sto tisíc nafty ročně víc, takže se nám nakonec přeci jen podařilo původní návrh pěti stanic prosadit a ty byly také zrealizovány. Nové Butovice (Dukelská) otevřena současně s Radlickou a Jinonicemi (Švermova) v roce 1988, dalších pět Hůrka, Lužiny, Luka, Stodůlky, Zličín v roce 1994. Hodně úsilí nám v osmdesátých letech dalo překonat další návrh, a to nahradit most – tunel metra – sypaným zemním valem, kdy by byl Prokopský potok zatrubněn a násypem by se park rozdělil.“ Se samotnou výstavbou se započalo ve Stodůlkách roku 1978, první obyvatelé se sem mohli nastěhovat o pět let později. Tým projektantů s pomocí studentů vlastnoručně stavěl o víkendech na pěší zóně drobné stavby. Demonstroval tak proti rozhodnutí generálních dodavatelů, kteří je odmítli realizovat. Minizahrádka je jednou z úspěšných drobných staveb, které vznikly svépomocí projektantů a studentů fakulty architektury. Jihozápadní Město je v posledních letech díky své dobré dopravní obslužnosti, infrastruktuře a volným okrajům na pomezí přírodních parků developerským rájem. Nová výstavba už však nerozvíjí původní urbanistickou koncepci, natož aby ji obohatila o inovativní přístupy podobné tomu, jaký uplatnil architekt Ivo Oberstein se svými spolupracovníky před více než třiceti lety. Ten současné dění komentoval také takto: „Běžte se tam podívat dnes, podívejte se, jak se chovají noví architekti. V průhledu za kostelem sv. Jakuba vyrostla směrem na západ kancelářská obluda. To jsme si my, když jsme navrhovali umístění paneláků, nedovolili. Jako dominantu jsme nechali kostel. “

Alej Evropské unie - Významným prvkem parku je Alej Evropské unie, dvojité platanové stromořadí vzniklé 9. května 2000, kdy velvyslanci členských zemí EU, Polska, Maďarska a Slovenska společně zasadili každý svůj strom Evropy.

Stodůlecký rybník, Centrální park – Také vznikl v 80. letech k zachycování nárazových srážek, revitalizován byl v roce 2005. Pro stabilizaci břehů bylo v Česku poprvé použito vegetační opevnění z kokosových válců a rohoží osázených vodními rostlinami. Na rybníku je vybudován vodotrysk, který tryská každou hodinu přibližně 15 minut (9 - 22hod).

    1) Klub Mlejn                                                                                               4) Pramen Prokopského potoka
    2) I tato příšerka je od Alexandry Koláčkové                                               5) Kašna za kostelem sv. Jakuba st. patří také do Vetřelců a volavek
    3) Rybníček v Panské zahradě je původní                                                   6) Rybník Kurta Gebauera

Klub Mlejn, Kovářova 4 – Mlejn byl poprvé otevřen v roce 1988. Nejdříve byl centrem alternativní hudební i divadelní kultury. Proslul zejména díky divadlu Alfred a Ctiboru Turbovi, divadlu Buchty a loutky a slavné rockové škole Come to jam i vyhlášeným rockovým koncertům. V roce 2010 byl Mlejn zrekonstruován a 10. 10. 2010 znovu otevřen. I nyní ve Mlejně vystupuje mj. Cirkus Mlejn, kde vládne divadelní směr zvaný nový cirkus a vzdušná akrobacie. Je zde i pobočka Městské knihovny.

Panská zahrada – Panská zahrada patřila ke kostelu sv. Jakuba staršího. Znovu Ivo Oberstein: „Terén volného prostoru polí byly pro mne hlavní inspirací pro vymezení hlavní zelené páteře nového města – Centrálního parku. V jednom červnovém dni v roce 1969 jsem přes rozvalenou zeď s hustým křovím došel ve Starých Stodůlkách do zpustlé zahrady s místní skládkou s rozbitými smaltovanými hrnci. V údolí se přede mnou zaleskla vodní hladina jezírka, v jehož středu byl kruhový ostrůvek se smuteční vrbou. Kdysi založené jezírko obklopené vzrostlými stromy bylo součástí Panské zahrady. Bylo to pro mne „magické místo“, inspirace pro návrh Centrálního parku, který zde bude začínat a před přírodní rezervací Prokopského údolí končit. V údolí parku jsme pak navrhli tři jezera. Jejich účel byl zprvu technický jako retenční nádrže dešťových vod. Jezera jsme navrhli s přírodním charakterem většiny břehů a jejich rozlehlá vodní hladina dodnes přispívá k příjemnému prostředí parku a ke zlepšení mikroklimatu.“ V Panské zahradě realizovala sadové úpravy firma IPS ve spolupráci s místními občany. Byla zachována skupina vzrostlých dubů, byly vyčištěny oba rybníčky i tok Prokopského potoka, vybudována cestní síť, vyrovnán terén. Vrba na ostrově se obnovila sama ze zbytku starého pařezu. V roce 2010 přibyla na odpočinkovou louku fontána z dílny keramiků Koláčkových. Při revitalizaci v roce 2013 musel být zbourán vyhlídkový altán a na jeho místě vzniklo nové místo k posezení se stromem uprostřed.

Pramen Prokopského potoka - Prokopský potok pramení pod ulicí Lýskova. V roce 1986 bylo prameniště výtvarně zpracováno sochařem Pavlem Přikrylem a architektem Václavem Valtrem. Přikryl vytvořil pískovcovou plastiku symbolizující stěžeň lodi s lodním uzlem. Prameniště bylo po letech zanedbané, v roce 2013 proběhal jeho revitalizace. Původní zdi v okolí pramene byly opraveny a byly postaveny dva pískovcové záhony. V květnu 2014 bylo obnovené prameniště slavnostně představeno veřejnosti.

Kašna, Kuncova Kašna je od Milana Váchy z roku 1990.

Rybník, Kovářova - Nad kostelem sv. Jakuba Většího byla v roce 1990 osazena bronzová socha od Kurta Gebauera s názvem Rybník. Jak Kašna i Rybník vznikly v rámci čtyřprocentního umění a snahy Ivo Obersteina a jeho týmu tyto peníze smysluplně využít.

    1) Brána jedné ze stodůleckých usedlostí                                                     4) Zůstal jen obelisk, stanice je nová
    2) Teď je na místo kostela dominantní Diamant                                             5) Stodůlecké Defence
    3) Nikdy nevyužitá západní stanice metra Stodůlky si zahrála ateliér           6) Japonská zahrada s potůčkem
        Franca Nera

Stodůlecké usedlosti, K Brance 5, Kovářova čp. 10, 32, 33 – Stodůlky jsou doloženy již k roku 1159, kdy byly majetkem johanitů. V roce 1429 se natrvalo dostaly do držby pražského purkrabství. Všechny tři statky na stodůlecké návsi jsou doloženy k roku 1568. Čp. 10 je patrový, z opuky zděný dům, budovy usedlosti obklopovaly ze tří stran dvůr, ze čtvrté byla stodola. Při výstavbě Jihozápadního Města v roce 1979 byla více jak polovina statku zbourána, zůstala jen obytná budova, brána a zeď s klasicistní kapličkou. Na východní straně návsi stojí usedlost čp. 32. Dnešní podobu získal statek po požárech v 17. století, hodnotná je klasicistní brána z roku 1801. Sousední statek čp. 33 vlastnil rod Kačabů od roku 1686 do 1773, kdy se Ludmila Kačabová provdala do blízké Ruzyně do rodiny Kubrů. (Kubrův statek).

Usedlost čp. 11, K Brance - Grunt vlastnila rodina Tůmova až do 20. století. Kolem roku 1950 jej převzalo JZD a statek pustl, poté byl prodán Metrostavu, kterému měl sloužit jako dělnická ubytovna. Z původní historické usedlosti vznikl v letech 1986 – 1987 obytný areál Branka, který Metrostav postavil společně s výstavbou metra B. Areál Branky dnes tvoří devět řadových rodinných domů a obytný dům s jedenácti byty. Architektům se podařilo zachovat komorní ráz s centrálním dvorkem a vstupní branou s obrázkem Panny Marie v průčelí.

Stanice metra Stodůlky - Architektem stanice Stodůlky je ing. arch. Pepíček David. Východní výstup byl zprovozněn současně se stanicí metra v roce 1994. Západní výstup, směrem k Chabům, byl sice postaven také současně s výstavbou stanice, ale v prostoru nástupiště zůstal přístup ke schodišti zaslepen provizorní stěnou. Velká prosklená konstrukce 15 let chátrala. Původně byl výstup určen pro plánované panelové sídliště, z jehož výstavby sešlo. V roce 2008 započala výstavba Západního Města. V kupoli stanice měl ateliér Franco Nero alias Bakchus ve filmu Post coitum režiséra Juraje Jakubiska z roku 2004. V září 2009 byla původní konstrukce vestibulu odstraněna a zahájena výstavba nové. Nový vestibul byl otevřen 10. září 2010.

Britská čtvrť – Tato rezidenční čtvrť je první bytový projekt, který od roku 2008 postupně vzniká v rámci výstavby nové městské čtvrti Západní Město. V první etapě, dokončené v roce 2010, vzniklo 300 bytů v devíti bytových domech, dětské hřiště a vyhlídkové jezírko s dřevěnou lávkou. V dalších čtyřech etapách vzniklo dalších skoro 400 bytů a pět kancelářských budov. Na novém centrálním náměstí se nachází nový vstup do metra. Dominantou celé čtvrti je budova ve tvaru diamantu, to je ta, která ničí panorama se stodůleckým kostelem. Autory projektu jsou britská studia, takže kritizovaná obludnost Diamantu padá na jejich hlavy. Západní Město bude složeno z více čtvrtí, kromě britské ještě francouzské, švédské, holandské a finské. Každá má mít trochu odlišný architektonický styl.

    1) Britská čtvrť                                                                                               4) Kostelík v Krtni má být zanedlouho obklopen Západním Městem
    2) Z hrany od Tesca a Ikey je parádní výhled – Řeporyje                             5) Do pivovaru se vchází kempem
    3) Jeden ze statků v Chabech                                                                       6) Pivovárek tu existuje už od roku 2005

Chaby - Tvoří je několik statků, na počátku 21. století rekonstruovaných. V zahradě na jihovýchodním okraji statku roste památná líp a, nejstarší lípa na území hlavního města. Má obvod 485 cm, výška 22 metrů. Stáří stromu se odhaduje na 200 let. Kolem statků jsou zbytky stromořadí označeného rovněž jako památné, které však již v seznamu památných stromů není uvedeno. Nyní je v památkově chráněném statku čp. 1 jezdecký oddíl se zaměřením na parkur a drezuru pro širokou veřejnost, památkově chráněn je též statek dříve čp. 2.

Krteň - Ves patřila do majetku českých králů, a to až do smrti krále Václava IV. Zdejší fara a s ní i vesnice zanikly v 17. století, kdy byly do základů vypáleny švédskými vojsky. V kostele byly nalezeny zbytky maleb z konce 13. století. V roce 1992 byl kostel téměř celý vykraden a v roce 2000 si zloději dokonce odnesli varhany i stůl.

Staňkův rukodělný pivovárek, K Řeporyjím 4, Třebonice - Minipivovar s restaurací z roku 2005 se nachází uvnitř rozlehlého statku ve tvaru U, který byl postaven v 1. polovině 17. století. Za ním se nachází autokemp Drusus, přes který je v letních měsících vstup do pivovarské hospody. Tu tvoří jedna místnost, její stěny pokrývají pivní etikety. Rukodělný pivovárek nabízí pivo vyráběné opravdu ručně, s minimálním využitím techniky. Pan sládek Staněk vaří jen 150 litrové várky, díky čemuž má dostatek prostoru na experimentování. Typově uvařil už přes 50 druhů piv. Skoro každý den je na čepu jiný druh piva. V roce 2014 došlo k propojení s pivovarem Prager Laffe, se kterým tvoří speciály ve stylu belgických klášterních svrchně kvašených piv. Otevírací dobu uveřejňuje sládek každý týden na facebooku.

    1) Staňkova rukodělná hospoda                                                                   4) Pivovar z návsi v Třebonicích
    2) Sudy jsou uskladněny před hajzlíky                                                         5) Pivovar z návsi v Třebonicích
    3) Pivovárek je opravdu rukodělný – v kuchyni                                            6) Do civilizace nás odveze 174
« NAHORU

TOPlist