74. Ať žije 50. výročí Leninovy třídy!

neděle 5. 11. 2017
navštíveny: OC Šestka, sad Zlodějka, pramen Šárka, Dívčí skok a Brenta, Čertův mlýn, Lesní divadlo Divoká Šárka, Poslední skála, restaurace Za 5 dvanáct, Villa Vokovice, Nádraží Veleslavín, AFI Vokovice, pomník Františku Fajtlovi, ulice Coriových, Červený vrch, Kladenská, Dejvický potok, Bořislavka, Běžící liška, U Dejvického rybníčku, Obytný dům Hadovka, park Sdílení cesty, zbouraný hotel Praha, Herecký dům, Benešovo gymnázium, Masarykovy koleje, pomník Charty 77, Klubovna, zbouraná Dejvická ústředna, zbouraná Dejvická kolonka, CIRC, restaurace U Zívalů

Pozvánka
V neděli 5. 11. téměř v předvečer 7. listopadu půjdeme vycházku "Ať žije 50. výročí Leninovy třídy!" Leninova třída byla totiž slavnostně otevřena 7. listopadu 1967 na počest 50. výročí VŘSR. My si dáme sraz v OC Šestka. Leninova třída měří od Ruzyně na náměstí VŘSR 6,7 km. Protože překvapivě nepůjdeme přímo, ale budeme kličkovat, bude odchod z Šestky už ve DVANÁCT. Brzký oběd od 11:30 v prvním patře v České kuchyni, kde mají točené pivo. Sraz (i nepřátelů startovacích piv) je nikoliv před Šestkou, ale v prvním patře. Do OC Šestka jede přímý bus 191 od stanice metra Petřiny.

Jaká vycházka byla

    7. listopadu uběhlo 100 let od VŘSR a hlavně 50 let od otevření Leninovy třídy, která se jako červená niť vine našimi dějinami. Na její předchůdkyni jsme vítali Jurije Gagarina, 7. listopadu 1967 stříhal pásku Lubomír Štrougal, necelý rok poté tudy projížděly sovětské tanky a znělo Běž domů, Ivane - a uběhly pouhé čtyři roky a už se na náměstí VŘSR slavnostně odhalovala socha V. I. Lenina. My, v dnešní konzumní době, jsme si pochopitelně dali sraz v obchodním centru Šestka na konci Leninovy třídy. Na střeše místo stříhání pásky jsme bouchli šampus a vydali se vzhůru dolů podle Leninky. Propletli jsme se podchody pod okruhem a Evropskou třídou, jak se teď momentálně Leninka jmenuje, a ocitli se ve Zlodějce. Sad se změnil v les a poté v anglický park. Dívčí skok v Šáreckém grandkaňonu znají všichni, ale pohled od altánu Divoká Šárka, kde mohutný Skok spolu s Brentou tvoří Korunu Šárky, ohromil úplně všechny. Prosluněnou loukou vstříc Koruně, k Veselíkům, poté pod Žabák, kde se scházeli Maffiáni už za první války, a k Čertovu mlýnu to byla pohodová cesta (viz Alla v čele). Vše hezké jednou skončí, hned za mlýnem odbočovala stezka do svahu a tou jsme se vydrápali k divadlu Divoká Šárka (před pěti lety nás tu bylo 14 000, teď jsme tu byly sami) a na Poslední skálu. Kdo by řekl, že je zatracený měsíc listopad. Rozsadili jsme se po skalkách, kochali se výhledem na všechny strany a občerstvovali se, co dům a kamarádi dali. V mezihospodě Za pět dvanáct jsme tím pádem byli až v půl třetí.

    Vmáčkli jsme se na jedno rychlé pivo a už si to šinem okolo hřiště Aritmy, vokovických usedlostí k vypálené veleslavínské nádražní hale a eskalátorům z metra (zatím ve výstavbě). Ale čekala nás další překvapení - zelený spitfire Františka Fajtla, ulice Coriových (to není překlep) a Červený vrch, který od západu spíš než vrch připomíná pořádný slovenský jebák. Výhled z Červeného vrchu jsme oslavili stylově - červeným vínem. Poprvé a naposledy jsme překonali na sídlišti Leninovu třídu a poklidnou Kladenskou (za dobu našeho pobytu se nic zvláštního nestalo, jen nám tady ukradli auto a odehrály se tu tři vraždy) a vnořili se do divočiny podle Dejvického potoka. V dejvickém rybníčku se Vráťa ještě koupal, teď už ho připomíná jen ulice, kde Václav Havel sumíroval a podepsal Chartu. Je to tak, žádné nábřeží Bedřicha Engelse, ale Rybníček. Po deseti letech jsme si už ve tmě prohlédli park za Hadovkou, ale kvůli posilujícím ženám mnozí málem přehlídli Vzduchoplavce. Tady jsme se rozloučili s novodobými Šárkami, které statečné bojovaly s hodným, ale silně neposlušným Nestorem, zhasli jsme jako Yvetta Simonová lampióny a vydali se v naprosté tmě dál. Vlastně už jsme nic nespatřili na vlastní oči. Hotel Praha zbořili, školu Open Gate nepostavili, v Hereckém domě už žádní herci nebydlí, kulometná hnízda jsou uvnitř Masarykových kolejí, dočasný pomník honičky chartistů s StB byl odstraněn, telefonní ústředna zbourána, stejně jako úřednická kolonie, Vítěze unesli, Lední medvěd nepostaven a Lenin, ač je věčný, tak na Kulaťáku už taky není. Přibyl jen dejvický prezervativ, ale ten si musíte prohlédnout za domácí úkol za světla. Bylo šest a bude půl, ani jsme se nestačili za běhu rozloučit s věrnou východočeskou frakcí Dušáky a musíme spěchat do široko daleko jediné normální hospody v okolí Kulaťáku - k Zívalům. Dosedli jsme, začali vstřebávat zážitky, když tu si Provázek usmyslel, že nejen 7. ale i 4. listopad je třeba slavit. Tak tedy dobrá: Ať žije 50. výročí Leninovy třídy! a Ať žije náš Karel IV.!

    1) Vycházku jsme zahájili na střeše Šestky                                             4) Jdeme souběžně s Leninkou
    2) 7. listopadu 1967 stříhal pásku Lubomír Štrougal                                 5) Vstříc Koruně Šárky
    3) Podešli jsme Leninku a ocitli se ve Zlodějce                                         6) Pramen Šárka–Šárka bojovala se Ctiradem, malé bojovnice s Nestorem

Leninova třída - Třída vychází z dnešního Vítězného náměstí a končí v oblasti Dlouhá míle. Historická silnice do Velvar začínala v místech dnešního Vítězného náměstí a vedla po trase dnešní třídy až po křižovatku s ulicí Horoměřická. Proto byla v roce 1932 pojmenována jako Velvarská. Roku 1946 došlo k jejímu přejmenování na Žukovova. Toto pojmenování vydrželo pouhých pět let, v roce 1951 bzla ypátkz přejmenovaná na Velvarskou. V roce 1967 došlo k vybudování nové komunikace Na Červeném Vrchu, která propojila Velvarskou ulici s ulicí Kladenskou, která od Veleslavína pokračovala po trase dnešní Evropské ulice směrem k Dlouhé míli. 7. listopadu 1967 v den 50. výročí VŘSR byla celá komunikace, tedy Velvarská, Na Červeném Vrchu a Kladenská pojmenována Leninova. Byla do ní přeložena i původní tramvajová trať z Vítězného náměstí do Liboce, která do té doby vedla Kladenskou ulicí.

OC Šestka, K letišti 1090 - Centrum bylo otevřeno v roce 2006. V té době autoři předpokládali, že zde bude vybudována stanice městské rychlodráhy a dalších budovy. Parkování je umístěno z větší části na střeše, z části uvnitř domu. Zemina vytěžená při stavbě slouží k zahrnutí bočních stran a vytvoření valů. V místě návaznosti na budoucí stanici rychlodráhy je val odříznut pro umístění vstupu pro pěší návštěvníky. Ze střechy Šestky je výhled do areálu Letiště Václava Havla, směrem na Kladno a také na Bílou Horu. Objekt Šestka získal třetí místo v architektonické soutěži Grand Prix architektů v kategorii novostavba roku 2007, a to jako první hypermarket v historii soutěže.

Sad Zlodějka, Ruzyně – V roce 2014 byl sad rekultivován a bylo zde vysazeno cca 100 nových jabloní.

Dívčí skok - Nejvyšší vrch v Šárce. Téměř 2/3 masívu tvoří stupňovitá a zarostlá předskalí. Nad nimi se zvedá rozložitá vrcholová pyramida, která tvoří přirozenou dominantu Divoké Šárky, zvanou též Koruna Šárky. K tomuto útvaru se vztahuje tragický závěr pověsti o proradné Šárce a důvěřivém Ctiradovi. Po smrti Ctirada prý výčitkami soužená Šárka ukončila svůj život skokem z vrchu. Dominantní věž vpravo při pohledu z údolí se jmenuje podle dolomitské horské skupiny Brenta.

Pramen Šárka, kousek od Veselíka - Nad studánkou jednoduché zastřešení ve tvaru "chatičky". Ve vrcholové části štítu je uražená keramická placka s nápisem „Šárka“.

    1) Dívčí skok pod Dívčím skokem                                                             4) Divadlo v Divoké Šárce během roku
    2) Rašín se s Kramářem scházeli pod Žabákem                                       5) Divadlo první neděli v září – Hubička v roce 2012
    3) Čertův mlýn zezadu                                                                               6) Výhled z Poslední skály na soutěsku mezi Dívčím skokem a Žabákem

Na Dívčím skoku, Divoká Šárka 3 – Patrové stavení pochází v základech z konce 16. století. V polovině 18. století byla samota přestavěna na mlýn. V polovině 19. století byl mlýn přestavěn na výletní restauraci s názvem Na Dívčím skoku. Tento název měl upomínat na pověst o Ctiradovi a Šárce, která ukončila svůj život skokem ze skály právě v těchto místech. Restaurace je v provozu od té doby nepřetržitě.

Pamětní deska zakladatelů Československého státu, Divoká Šárka pod Žabákem - V ze všech stran skrytém zákoutí poblíž někdejší výletní restaurace Čertův mlýn se scházeli na tajných schůzkách v době domácího odboje za 1. světové války zakladatelé Československého státu - Dr. Karel Kramář, Dr. Alois Rašín a František Sís. Alois Rašín byl za 1. světové války byl mezi vedoucími činiteli domácího odboje v tak zvané Maffii. V roce 1915 byl zatčen a odsouzen za velezradu k smrti. I poslanec Karel Kramář se po vypuknutí 1. světové války stal vůdčím představitelem protirakouského odboje v Čechách. Za tuto činnost byl na jaře 1916 odsouzen k trestu smrti. Oba požádali o milost. 20. listopadu 1916 byla žádost o milost zamítnuta a rozsudek smrti předán císaři k podpisu. O den později, 21. listopadu císař František Josef I. zemřel. Nový císař Karel I. po nástupu na trůn rozsudek u obou změnil na deset let žaláře a po korunovaci na jaře 1917 vyhlásil amnestii, po které byli propuštěni z věznice. František Sís byl za Rakouska-Uherska generálním tajemníkem mladočeské strany. Po návratu z vězení si ho Kramář a Rašín zvolili za svého informátora. Cíl byl jediný – vybudovat Československý stát. Původní deska byla iniciována členy Československé strany národně demokratické ve Vokovicích a Veleslavíně a odhalena v roce 1931. Za okupace byla pamětní deska odstraněna. V roce 2001 byla pod Žabákem odhalena obnovená pamětní deska.

Čertův mlýn, Divoká Šárka 4 – Původně se tato usedlost jmenovala Tučkův mlýn, který byl později z neznámého důvodu překřtěn na Čertův mlýn. Když byl mlýn změněn na restauraci, byli na domě namalováni čerti. Po roce 1945 byla restaurace zrušena a objekt byl v 60. letech 20. století určen k demolici. Naštěstí si mlýn koupil výtvarník, zřídil si zde ateliér i bydliště a mlýn zrestauroval. Dnes Čertův mlýn tvoří dvoupodlažní obytná budova spojená s přízemním hospodářským objektem. Malíř zde již nebydlí, mlýn nyní vlastní ředitel pojišťovny Kooperativa Martin Diviš.

Divadlo Divoká Šárka - Svou činnost zahájilo divadlo 16. května 1913. Zásluhu na něm měli operní pěvec Emil Pollert, dramatik Jaroslav Kvapil a divadelní podnikatel a producent Antonín Fencl. Amfiteátr byl ve své době největším přírodním divadlem v Evropě a stal se inspirací pro další lesní divadla v zemi, např. Lesní divadlo v Krči (vzniklo v témže roce 1913, přírodní divadlo v Řevnicích v roce 1915 a v Braníku v roce 1925. Kapacita šáreckého divadla byla 10 000 míst k sezení a 8 000 ke stání. Prvním představením byla Prodaná nevěsta. Díky tehdy nezalesněným kopcům byla v přírodním divadle výborná akustika. Svou činnost však ukončilo již v roce 1922. V roce 2005 byla činnost amfiteátru připomenuta uskutečněním představení Prodaná nevěst a od té doby každoročně první neděli v záři probíhají představení některé klasické české opery. Vstup je bezplatný a diváci sedí na donesených dekách. Čtrnáctka navštívila ve větším množství představení Hubičky v září 2012. Tehdy nás bylo 14 tisíc.

Žabák - Jádrem Divoké Šárky je soutěska v buližnících zvaná Džbán mezi Kozákovou a Šestákovou skálou, za níž následuje další soutěska mezi Dívčím skokem a Žabáken. Na obě skály vede několik horolezeckých cest, seshora je přístup odbočkou z červené turistické značky. V srpnu 2014 se tehdy osmnáctiletý Danny Menšík stal druhým člověkem, který překonal 200 metrů na tzv. highlině. Po laně napnutém nad Šáreckým údolím přešel 208 metrů z Dívčího skoku na Žabák.

    1) Villa Vokovice staví přímo mezi vokovickými usedlostmi                           4) Svoboda není samozřejmost
    2) AFI Vokovice dnes, za půl roku už bude zlatý                                           5) Ulice Coriových – to není překlep, Coriovi opravdu existovali
    3) Pomník Františku Fajtlovi je z trávy                                                           6) Červený vrch je pořádný kopec

Fotoalbum vycházky...

Vokovické usedlosti - Původním středem vesnice byl rozsáhlý vrchnostenský dvůr, u něhož se nacházelo několik hospodářských usedlostí. První zmínka pochází až z roku 1370, majitelem Vokovického dvora je Svatovítská kapitula. Všechny dvory na návsi pocházejí z 18. století, v 19. století byly upravovány a mají klasicistní nebo novorenesanční fasádu. Kolem roku 1800 byla uprostřed návsi postavena kaplička, která byla v roce 2006 kompletně opravena.

Villa Vokovice, Ke Dvoru - Bytový komplex tvoří původní barokní budova a pět viladomů, které ohraničují vnitřní nádvoří. Pro novostavbu je typické použití materiálů, jako je železo, sklo a beton. Dokončení se předpokládá na jaře 2018, vznikne tu 51 nových bytů.

Nádraží Veleslavín – V nepoužívané dřevěné drážní budově, která se nachází naproti vlakovému nádraží, u stanice metra Nádraží Veleslavín, kam přijíždějí z letiště návštěvníci Prahy, vzplály 1. července 2015 odpadky a budova o velikosti 60 x 10 metrů shořela střecha. Protože budovu má v nájmu soukromá osoba, nelze ji údajně zbourat.

Stanice Nádraží Veleslavín - Eskalátory nevedou z nástupiště na povrch, ale pouze do mezivestibulu. Ten byl vybudován kvůli napojení na železniční stanici. Pasažéři, kteří vystoupí z vlaku v zastávce Praha-Veleslavín, měli mít možnost projít podchodem právě až do tohoto mezipatra, ze kterého již vedou jezdící schody. Po prodloužení metra jezdí z Vítězného náměstí zhruba o 80 autobusů za hodinu méně. Některé z nich končí na Bořislavce, ale drtivá většina na zastávce Nádraží Veleslavín. Proto měl být u stanice postaven autobusový terminál.

Terminál na Nádraží Veleslavín – V roce 2008 byla podepsána deklarace k výstavbě modernizované železniční tratě z Prahy do Kladna s připojením na letiště Ruzyně. V dokumentu stálo, že trať bude zmodernizována do konce roku 2013. Od roku 2010, kdy bylo zřejmé, že se rychlodráha na letiště stavět nebude a nevznikne tak ani plánovaný dopravní terminál Dlouhá Míle, začal Dopravní podnik připravovat alternativní řešení v podobě terminálu u budoucí stanice metra Veleslavín. Dvě patra autobusového terminálu měla být určena pro autobusy a další tři patra pro garáže P+R, které měly nabídnout stání pro 600 aut. V roce 2012 se pražští radní rozhodli z úsporných důvodů zmenšit terminál na 120 stání. Celkové náklady na prodlouženou trasu metra A byly 19 miliard korun, přičemž příspěvek z fondů Evropské unie měl činit zhruba 7 miliard. V následujícím roce 2013 ale magistrát rozhodl, že autobusový terminál za zhruba 1,3 miliardy korun nepostaví, a že místo něj vybuduje pouze parkoviště pro 90 aut a povrchové stanoviště autobusů za 50 milionů korun. Radní totiž došli k přesvědčení, že Evropská unie stavbu terminálu pro vydání dotace nepožaduje. A tak se dobrá věc podařila, Praha ušetřila, terminál za miliardu se nepostavil, auta ze středních Čech parkují všude možně a Praha oněch sedm miliard od Evropské unie stále nemá. A lidé, místo aby nadávali na Hudečka a spol., nadávají na blbé projektanty, kteří nedokázali naprojektovat jezdící schody pro cestující na letiště. Ty schody, které by nebyly potřeba, kdyby autobusy zastavovaly v naplánovaném terminále v prvním podzemním podlaží a cestující by pokračovali bezbariérově rovnou na eskalátory vedoucí na nástupiště. Stanice Veleslavín byla zprovozněna v dubnu 2015. Teď bude dvojice pohyblivých schodů zabudována do současného pevného schodiště. Náklady se odhadují na 33 milionů korun. Stavba začala 1. listopadu 2017, hotovo má být v dubnu 2018. Než se eskalátory spustí, budou v dalším nejbližším výstupu z metra lidem s kufry dál pomáhat nosiči.

AFI Vokovice, Evropská – Od října 2016 staví developer AFI EUROPE na rohu Evropské a Kladenské administrativní komplex z dílny architektonického studia DAM architekti. Tvoří ho dvě budovy o šesti a osmi nadzemních podlažích s celkovou pronajímatelnou plochou téměř 15 tisíc metrů čtverečních. Podzemní garáže budou mít kapacitu 285 parkovacích míst. Fasáda obou budov bude provedena v kombinaci skla a moderních sklocementových a hliníkových prvků. Předpokládaný termín dokončení je srpen 2018.

Pomník Františku Fajtlovi, u ulice K Červenému vrchu - Generálporučík František Fajtl (2012 - 2006) byl československý stíhací pilot bojující za druhé světové války v řadách Royal Air Force. Byl prvním z pouhých tří Čechoslováků, jimž štáb Královského letectva (RAF) svěřil velení nad vlastní perutí. Po sestřelení nad okupovanou Francií se neuvěřitelně dobrodružnou cestou vrátil přes frankistické Španělsko do Anglie. Poté se dobrovolně přihlásil na východní frontu a od roku 1944 do konce války velel 1. čs. stíhacímu leteckému pluku v leteckých jednotkách SSSR. Proslul statečným bojem na ze všech stran obklíčeném území Slovenska. V armádě zůstal až do převratu v únoru 1948. V následujícím roce byl jako politicky nespolehlivý z armády propuštěn, zatčen a bez soudu 1,5 roku vězněn v táboře nucené práce na Mírově. Byl degradován z podplukovníka na vojína a manželku Hanu s půlroční dcerou komunisté vystěhovali z Prahy V roce 1964 byl částečně rehabilitován, plné rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu, kdy byl povýšen na generála. Svůj příběh popsal po válce v knize Sestřelen, vzpomínky na válku zachytil i v řadě dalších populárních knih. Některé motivy těchto literárních vzpomínek byly využity ve filmu Tmavomodrý svět. František Fajtl, který zemřel 4. října 2006, žil mnoho let ve Vokovické ulici 14, nedaleko místa, kde je umístěn jeho pomník. Návrh na pomník zpracovali Aleš Vyjídák a Zdeněk Ruffer. Silueta letadla Spitfire o celkovém rozpětí patnáct a délce dvanáct metrů je jen o něco menší než reálná velikost letounu Spitfire. Stín stroje ve svahu zobrazují barevně odlišné druhy travin. Část křídla zasahuje na chodník, kde je na desce uvedeno jméno Františka Fajtla a nápis „Svoboda není samozřejmost“. Odhalení pomníku se 4. 10. 2017 se v den výročí jeho smrti zúčastnila manželka, která dosud bydlí ve Vokovické ulici a dcery. Jeho mladší dcera Jitka Režná řekla, že jsou z podoby pomníku nadšeni. „Táta spitfire miloval. A to, že tady táta dlouhou dobu bydlel, a teď tu máme toho ‚spitfira‘, je prostě úžasné.“

Vokovická 27 - Domek si zahrál ve filmu S tebou mě baví svět. Bydlela v něm rodina Horákova (Jana Šulcová a Julius Satinský). Je skutečnou vilou Jany Šulcové. V roce 1982, kdy se natáčel film, v něm bydlel i její tehdejší manžel Oldřich Vízner.

Obytný soubor Na Krutci, Na Krutci – Soubor bytových domů, řadových rodinných domků i solitérních vil navrhl ateliér Kuba & Pilař architekti.

ulice Coriových - Nejsou jen nositelé Nobelovy ceny manželé Curiovi, ale též nositelé Nobelovy ceny manželé Coriovi, kteří se navíc oba narodili v Praze. V roce 1896 se řediteli cukrovaru Otto Radnitzovi a jeho ženě narodila v Petrské ulici 29 dcera Gerta. V roce 1920 vystudovala medicínu na Karlově univerzitě a na medicíně poznala i svého spolužáka Carla Coriho, narozeném v Salmovské ulici. Oba ještě v témže roce odjeli z Československa do Vídně, kde se proti vůli svých rodičů v srpnu 1920 vzali. V roce 1922 kvůli nedobrým existenčním podmínkám ve Vídni, a také kvůli Gertině židovskému původu, kvůli kterému měla malou šanci na získání místa na vysoké škole, se rozhodli oba pro odchod do Ameriky. V roce 1947 získali Nobelovu cenu za medicínu. Gerta Cori je v historii třetí žena, která obdržela Nobelovu cenu za exaktní vědy (po Marii Sklodowské-Curie a Ireně Curie).

RS Centrum - V roce 2008 byl v prostoru obytného souboru Na Krutci slavnostně otevřen víceúčelový sportovní komplex, patřící Romanu Šebrlovi. Proto název RS Sportcentrum. Jsou zde mj. golfové simulátory a regenerační studium.

Červený vrch – Nenápadný kopec (327 m. n. m.) v pražských Vokovicích. Dal název nedalekému sídlišti.

    1) Leninova třída těsně před dokončením                                                 4) Dejvický potok
    2) Původně jezdily tramvaje ulici Kladenskou – díky srážce tramvaje       5) Konec Dejvického potoka v Čechách
        s povozem u ulice Nad Tratí máme fotografický důkaz
    3) Jeden z Vetřelců se ukrývá na rohu Kladenské pod borovicí               6) Centrum Bořislavka se plánuje od roku 1991, stále se nekoplo

Sídliště Červený Vrch – Sídliště je komplex bytových domů a občanské vybavenosti vybudovaný v prostoru mezi Veleslavínem, Libocí a Divokou Šárkou. Byl postaven mezi roky 1960 a 1972 podle plánů kolektivu vedených architektem Milanem Jarolímem. Projekt navrhoval 2700 bytů pro cca 10 000 obyvatel. Rozděluje ho Evropská ulice, která do města přivádí automobily z letiště a Kladna.

Vetřelčí vejce, roh Kladenské a Nad Tratí - Zde je jedna z realizací Vetřelci a volavky, jak je definoval Pavel Karous. Sochy vejcovitých forem, vajíčko jako symbol plodnosti, měly evokovat optimistickou náladu nového života na tehdy vznikajících sídlištích. Tyto sochy ale pro svou modelaci na tisíc způsobů pukající, zauzlovanou a rozfázovanou v pohybu, často s vnitřním, skrytým prostorem, působí spíše depresivním parazitickým než obtěžkaným dojmem. Proto je omladina nazvala Vetřelci, tyto ovoidické skulptury totiž nápadně připomínají kokony mimozemských příšer z amerického sci-fi filmu Vetřelec (Alien) z roku 1979.

Kladenská – Původně hlavní tepna, kterou na Bořislavku jezdily tramvaje. Když se stavěla nová páteřní komunikace Leninova, opustila 17. července 1967 v úseku mezi Bořislavkou a nádražím Veleslavín tramvajová trať Kladenskou ulici a přestěhovala se 7. listopadu 1967 do nové Leninovy. V dnes poklidné ulici se odehrály v posledních desetiletích rovnou tři vraždy. V Blesku na konci devadesátých let se objevil palcový titulek Vražda dětské lékařky v pražských Vokovicích. Žena byla zastřelena v nedalekém paneláku, ale vlastnila dům v ulici Nad tratí 3, dodnes prázdným. V dalších článcích senzace, že se v divokých devadesátých letech vraždí už i lékařky, vzala trochu za své. Doktorka své povolání nevykonávala, neboť ji živil manžel Arab, obchodník se zlatem a starožitnostmi v Marseille. Druhá smrt se odehrála v Kladenské na křižovatce s ulicí Pod Kladenskou silnicí. V březnu 2009 došlo hodinu před půlnocí k přepadení sedmdesátileté ženy. Pachatel se snažil přepadené odcizit kabelku, ta se však rozhodla bránit svůj majetek a to se jí bohužel stalo osudným. Lupič neváhal použít nůž. Tím způsobil stařence poranění neslučitelné se životem a tato na místě zemřela. Policistům se během několika okamžiků podařilo zadržet podezřelého. Pětatřicetiletý Rumun se po následném výslechu doznal. O tři měsíce později v červnu 2009 došlo k další vraždě v Kladenské ulici 103. Tragédie ve vokovickém rodinném domku se odehrála v noci. 63letý majitel ubytovny, který přišel k mladým nájemníkům vybrat dlužné nájemné, zůstal ležet na podlaze s proříznutým hrdlem. Motivem hrůzné vraždy byla neschopnost nájemníků uhradit dlužnou částku. Trojice sourozenců žijící v pronajatém bytě - Vladimir a Konstantin Černyšev a jejich o dva roky mladší sestra ihned po činu uprchla do Německa. Všichni byli zadrženi německou policí při dálniční kontrole. Dvaadvacetiletí bratři ze země bývalého Sovětského svazu se k vraždě přiznali. Tak si to shrňme, v poklidné vokovické ulici vraždili Arab, Rumun a Rusové. Češi tu kradou jen auta – jedno z nich i naší rodině.

Dejvický potok - Drobný vodní tok pramení ve Veleslavíně. Připomíná ho název Potoční ulice a jezírko v areálu veleslavínského zámku. První otevřený úsek se nachází ve Vokovicích mezi ulicemi V Předním Veleslavíně a Na Rozdílu. Za areálem školy na Dlouhém lánu je už kanalizován. Dříve tekl přes dnešní ulice Na Rozdílu a U Dejvického rybníčku a Zavadilovou ulicí do oblasti starých Dejvic. Poté zabočoval do Bubenče, kde tekl přes dnešní náměstí Interbrigády, Maďarskou a Mlýnskou ulicí k Císařskému mlýnu. Druhý, krátký otevřený úsek je ve viaduktu v Mlýnské ulici nedaleko bubenečského nádraží.

Bořislavka, Kladenská 7 - Zaniklá hospodářská usedlost, postavená roku 1840 a zbořená na počátku 20. století, byla nazvaná podle jména majitele. Poté se po něm jmenovala ulice, kino, trolejbusová zastávka, zastávka autobusů. A nyní se tak jmenuje stanice metra s původně plánovaným názvem Červený vrch, v místě tramvajové a autobusové zastávky Horoměřická. O změně názvu rozhodlo především to, že v těsné blízkosti chce začít stavět společnost KKCG miliardáře Karla Komárka obchodně-administrativní komplex, kterému bylo už dopředu určeno jméno Centrum Bořislavka.

Centrum Bořislavka – První návrh na obchodní centrum pro obchod, administrativu a bydlení Na Bořislavce navrhl architekt Ladislav Lábus už v roce 1991 (společně s Janem Línkem, Josefem Pleskotem, Radkem Lampou, Jiřím Sezemským). Poté se na pozemku vystřídalo několik majitelů. Na poslední verzi projektu vydala radnice Prahy 6 stavební povolení v roce 2012. Současný investor, firma KKCG Real Estate, pozemky společně se schváleným projektem koupil v témže roce. Zároveň ale navrhl novou verzi stavby. Čtyři krystaly proti původním dvěma velkým monolitním blokům. Jenže proti novému návrhu brojí občanská iniciativa vedená Janou Štumpovou Konicarovou. Poslední zpráva o centru je z roku 2014. Tehdy se v novinách psalo: „Sotva skončí výstavba prodloužené linky metra A, vznikne na Evropské další staveniště. Přímo nad novou stanicí áčka začne společnost KKCG budovat Centrum Bořislavka. Zahájení stavby předpokládáme v létě 2015 a centrum by mohlo být dokončeno v roce 2017“. Komplex u nové stanice metra, který má přijít na více než dvě miliardy korun, se má kromě kanceláří nabídnout nákupní pasáže s pěti desítkami obchodů, propojené s vestibulem metra podchodem pod Liberijskou ulicí. Jenže příslušné orgány radnice Prahy 6 stále nerozhodly, a tak je tu v listopadu 2017 stále jen holá plocha.

    1) Už 14 dni po vzletu jsme na Bořislavce vítali Jurije Gagarina                   4) Běžící liška
    2) Dejvický rybníček napájel Dejvický potok                                                 5) Trolejbus jezdil od Matěje i po Ořechovce jen do roku 1942
    3) Viz www.dveprahy.cz                                                                                6) V době Charty 77 bydlel Václav Havel U Dejvického rybníčku 4

Vítání Jurije Gagarina, Velvarská – Jurij Gagarin vzlétl do vesmíru 12. dubna 1961 a už 28. dubna ho vítala Praha. Konkrétně i my frekventanti mateřské školky na Viničních horách (kde dnes bydlí Petr Kellner) jsme dojeli autobusem na Bořislavku (už dva roky jezdil místo trolejbudsu) a stáli ve špalíru. Vítání na ZŠ mě minulo, ale když jsem navštěvovala gymnázium Arabská, vítali jsme potentáty co chvíli.

U Dejvického rybníčku – Název ulice odkazuje na rybníček, který tu existoval až do čtyřicátých let, a který napájel Dejvický potok. Rybník sloužil dlouhá léta jako koupaliště. Nyní na jeho místě stojí dva bytové domy U Dejvického rybníčku 23-25.

Běžící liška, Zavadilova - Kovový výtvor je vyrobený z trosek kola, které se účastnilo střetu s tramvají v ulici Jugoslávských partyzánů 27. 5. 2015. „Teď už jen zatočit doleva okolo maršála Koněva“

Vila Emanuela Hrušky, Zavadilova 40 – Vilu postavil pro vlastní rodinu prof. akad. arch. ing. arch. Dr. Techn. Emanuel Hruška, DrSc., dr. h. c.

Vila Viléma Blümela, Zavadilova 26 – Vila byla postavena podle návrhu Josefa Gočára v roce 1933.

Zrušená trať Střešovice – Svatý Matěj – Nejstarší provozní trať v Praze byla uvedena do provozu v roce 1936. Od Střešovické vozovny vedla ulicemi Na Ořechovce, Starodejvická, Velvarská, Na Pískách a Šárecká. Tato trasa byla vybrána pro zvláště svažitý terén, na kterém se dal nový dopravní prostředek nejlépe vyzkoušet a také proto, že v poklidné čtvrti by případné technické problémy byly snáze řešitelné. Při ní byly vyzkoušeny zároveň tři druhy trolejbusů Tatra, Škoda a Praga. Úsek Vozovna Střešovice - Bořislavka byl od roku 1942 užíván jen manipulačně. Tramvajová vozovna Střešovice byla zároveň první trolejbusovou vozovnou v republice. Provoz trolejbusů byl zrušen v roce 1959.

    1) Žádné Engelsovo nábřeží, ale Rybníček                                               4) jsme málem přehlédli Vzduchoplavce vysoko nad námi
    2) Za hospodu U Špačků Starodejvičáci bojovali,                                     5) Petr Kellner se nastěhoval na Hanspaulce do školky, zboural hotel Praha
        ale stejně tam postavili zubatý obytný dům
    3) Kvůli malému Marťánkovi                                                                       6) a školu Open Gate taky nepostaví

U Dejvického rybníčku 4 - Nenápadné tříposchoďové domy si postavili v druhé polovině 60. let zaměstnanci divadla ABC jako družstevní bydlení. Mezi nimi byl i Jaroslav Kopáček, emeritní člen České filharmonie, klarinetista. Ten zavzpomínal: „Obvykle jsme si na stavbu najali pracovní síly, tak to bylo i v případě Václava Havla, který se moc na stavbě neukazoval, ale nelze říct, že by tu nikdy nepracoval“. S Havlem se pan Kopáček znal už z divadla, kde hrál v orchestru a Havla do divadla ABC jako kulisáka přijal začátkem 60. let jeho ředitel Jan Werich, který také rozjel výstavbu bytů pro zaměstnance. Havel se přihlásil do družstva a po jedenácti letech, v roce 1971, se mohli s Olgou nastěhovat. Do té doby bydleli společně s rodiči a bratrem Ivanem na nábřeží Bedřicha Engelse (dnes Rašínově nábřeží). V sedmdesátých letech však pobývali především na své chalupě Hrádečku u Trutnova. Na nábřeží se vrátil s Olgou až po otcově smrti v roce 1979. „Oni bydleli ve druhém poschodí pod námi, deset let jsme byli sousedi“, pokračuje Kopáček. „Vždyť já byl u všeho. Když vypukla Charta, to byl šrumec! Štěnice, odposlechy telefonů v celém domě, kontrola a legitimování všech příchozích mimo nás, které už znali. Coby sousedé v domě jsme nebyli hrdinové. Václav a paní Olga měli dva psy a my ostatní děti. Přesto mohli cítit naši spoluúčast a podporu.“ V Dálkovém výslechu o období Charty Havel píše: „Bydleli jsme tehdy s Olgou v Dejvicích, tedy na cestě do Ruzyně, a náš byt se začal povážlivě podobat newyorské burze v době velké krize nebo nějakému revolučnímu centru. Po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře. Hektické dění, končící pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášené.“ K tomu poslednímu se pan Kopáček hrdě znal. „My jsme kolikrát ani neznali důvod, proč ho tady tak hlídají. To jsme slyšeli až večer z Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy, kterou jsem poslouchal se sluchátky na uších. Vždyť oni stáli před barákem i v baráku.“

Proboštský dvůr, Proboštská 1 – Místní dvůr, zřejmě v místech dnešní Proboštského dvora, patřil ve 14. století pražskému purkrabství. V roce 1320 byl statek z rozhodnutí Jana Lucemburského postoupen proboštství sv. Víta. V roce 1619 získal dvůr pražský měšťan Michal Vitman. Ten se však účastnil vzpoury proti císaři, a tak byl roku 1621 popraven, jeho majetek propadl a probošt tak získal znovu dejvický statek. V 60. letech 17. století zde byl založen pivovar. Za války o rakouské dědictví, kdy v Dejvicích a Šárce tábořili Francouzi, byl dvůr zapálen a dokonale vypleněn. Proboštský dvůr byl obnoven a zachoval se v klasicistní podobě, jakou získal kolem roku 1800. Počátkem 20. století zde sídlila dětská opatrovna, od 50. let tu sídlí Komunální služby a hlavní základna popelářských vozů.

Obytný dům Hadovka, Evropská 72 - 80 - Obytný dům Hadovka Stavebního bytového družstva zaměstnanců Průmstavu vznikl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako svépomocná výstavba. Stavba domu se koordinovala s projektem patnáctipodlažního domu na protější straně ulice, budovaného Vodním stavbami n. p. Proluky a další vhodné plochy uvnitř města vytipovával Útvar hlavního architekta a prosazoval, aby zde vznikaly atypické domy se zajímavým architektonickým výrazem. Projekt je z roku 1966 od architektů Josefa Poláka a Vojtěcha Šaldy. Architektonická koncepce domu reflektuje danou situaci – obdélný částečně zazubený půdorys se odklání od rušné komunikace, čímž se zvětšuje plocha zeleně před ním. Nejzajímavější je čelní fasáda, kterou z většiny pokrývají zazubené průběžné lodžie. Původně parapety lodžií neměly zůstat v pohledovém betonu, ale být obložené bílou skleněnou mozaikou. Výstavbu domu zdržovaly demolice původních domů, z nichž některé byly památkově chráněny. Místní zase bránili svou oblíbenou hospodu U Špačků, kterou ve slíbeném čase nenahradilo nové zařízení v protějším věžovém domě. Prvních 40 bytů se kolaudovalo v roce 1969, zbytek v roce 1970. Přes dílčí úpravy si dům zachovává svůj původní vzhled. Patří mezi cenné příklady atypické výstavby šedesátých let v Praze. Realizace se ujal Průmstav, z ušetřeného materiálu si postavil architekt Pol(dnes už zbořenou).

Evropská 35 - Yvetta Simonová žije ve 13. patře věžáku na pražské Hadovce. Po prvním muži Františkem Spurným nesla zpěvačka jméno Spurná. Jan Werich příjmení »Spurná« považoval za nevstřícné k fanouškům a sám navrhl umělecké jméno Simonová. Po rozvodu si vzala skladatele Jaromíra Vomáčku. Mezi jeho nejznámější skladby patří písně Lékořice (pro Václava Neckáře), Zhasněte lampiony, Já jsem zamilovaná (obě pro Yvettu Simonovou), hudba k filmu a seriálu Pan Tau, hudba k seriálu Kamarádi. Když v roce 1968 zkomponoval píseň Dobře míněná rada, známou spíše pod názvem Běž domu, Ivane, udělil mu komunistický režim doživotní "zákaz". Ten výrazně přispěl ke zhoršení jeho srdeční nemoci, zemřel v roce 1978 v 55 letech na infarkt. V té době už byla s ním Iveta Simonová rozvedená a nastěhovala se na Hadovku ke kapelníkovi Karlu Vlachovi (†75). Žila s ním až do jeho smrti v roce 1986 a žije zde dodnes. 4. listopadu bylo stále aktivní zpěvačce 89 let.

Park Hadovka – Za administrativní budovou Hadovka Park Office byl v roce 2004 vytvořen park, navržený architektem Lubošem Patou, který je zároveň projektantem administrativní budovy. V něm byl realizován soubor plastik z okruhu někdejší skupiny Tvrdohlaví pod společným názvem Sdílení cesty. Okolo klikatící se cesty je umístěn groteskně hrozivý bronzový sedící Malý Marťan Jaroslava Róny, abstraktní dvoupohledový kamenný Přelet a kolosální bronzová hlava El Ňiňo Stefana Milkova, původně Cesta Michala Gabriela, Vstřícné kameny, stély z vrstvených kamenných desek Jasana Zoubka, totemická Lavice z polychromovaného dřeva Františka Skály a od téhož autora Vzduchoplavec na patnáctimetrovém stožáru na křižovatce Zavadilovy a Kanadské.

Mateřská školka, Velvarská 31 a - Stavba podle návrhu RH-ARCH byla postavena v roce 2010 za pouhých sedm měsíců, protože byl tehdy akutní nedostatek míst ve školkách. Na pozemku se původně nacházel objekt bývalých jeslí a mateřská školka. Oba objekty byly určeny k demolici, nakonec k demolici původní školky nedošlo. Při návrhu byl v severní části pozemku ponechán prostor pro případnou budoucí zástavbu, která měla také odstínit areál školky od hluku z Evropské ulice. Pozemek je v mírném sklonu, novostavba mateřské školky má dvě podlaží, z nichž první je částečně skryto do terénu. Horní podlaží upoutává oblými křivkami stěn, střechy i podlahy. Obě podlaží školky obsahují po dvou učebnách s celkovou kapacitou 100 dětí. Pochozí střecha nad částí přízemí je využívána jako hřiště navazující na terén zahrady.

Hotel Praha, Sušická 20 - Architektonická soutěž na návrh hotelu byla vypsána v roce 1971 a zvítězil návrh architektů Jaroslava Paroubka, Arnošta Navrátila, Radka Černého a Jana Sedláčka. Samotná výstavba začala v roce 1975. Hotel přišel na astronomických 800 milionů korun. Zdeněk Lukeš vzpomíná: „Říkalo se, že ten projekt dělali čtyři vyučující z fakulty architektury na Krym, ale z nějakého důvodu se to pak postavilo na Hanspaulce. Ta stavba by se hodila skutečně spíše někam na mořské pobřeží“. Hotel byl určen pro komunistické funkcionáře při mezinárodních sjezdech komunistických stran. Při stavbě se uplatnily jen ty nejkvalitnější dostupné domácí technologie a materiály, například lustry navrhl slavný sklářský výtvarník Stanislav Libenský, obložení bylo ze dřeva určeného na výrobu houslí. Zastavěná plocha hotelu Praha byla přibližně 9 000 m2, ale bylo zde jen 136 neobvykle rozlehlých pokojů včetně téměř čtyřsetmetrového prezidentského apartmá. Pokoje nabízely jedinečný výhled na Pražský hrad. V roce 2013 koupila hotel skupina PPF a o rok později byl hotel během tří a půl měsíců zbořen. Na místě hotelu majitel společnosti PPF Petr Kellner obnovil park, který není přístupný veřejnosti, jako tomu bylo v minulosti. Je to pochopitelné, v bývalé mateřské školce sousedící s hotelem Praha, Petr Kellner bydlí, a tak nechce být rušen. V dolní části pozemku, místo zchátralých garáží u ulice Evropská měl vyrůst areál školy Open Gate, v usedlosti Hadovka, kde bylo kanadské velvyslanectví, mělo být ředitelství školy. Ještě letos v lednu v E15 psali, že škola získala od stavebního úřadu Prahy 6 územní rozhodnutí a pokud půjde vše hladce, bude moci miliardář kopnout do země ještě letos. O architektonický návrh se postarala kancelář DAM architekti. Škola pro 650 žáků měla mít i hvězdárnu. Nakonec bude místo školy jen veřejně přístupná venkovní galerie a dětské hřiště, protože nejbohatší Čech Petr Kellner údajně nesehnal všechna povolení ke stavbě. Sousední rezidence Hadovka bude využita pro provoz soukromé kliniky EUC.

    1) Nenápadný herecký dům                                                                        4) My se chodili do Kohoutku učit, mladí teď chodí do Klubovny pařit
    2) Plán kulometných hnízd v Masarykových kolejích                                   5) Ústřednu zbourali, Vítěze unesli
    3) Dočasný pomník Charty upomínal na divokou honičku 6. ledna 1977     6) Dejvická kolonka v plné kráse

Herecký dům, Velvarská 11 – Stavbu tohoto domu inicioval ředitel divadla ABC, Jan Werich. Manžel Jarky Adamové, schopný právník Julius Albert založil družstvo, které postavilo čtyři domy. První z nich stál ve Velvarské. „Téměř všichni obyvatelé buď hráli v Divadle ABC u Jana Wericha, anebo k němu měli blízko. Stavět se začalo v roce 1958 a o dva roky později jsme se sem stěhovali,“ vzpomíná Ivo Niederle. V tomto domě bydleli Stella Zázvorková s dcerou, Květa Fialová s režisérem Pavlem Hášou, Jaroslava Adamová, dcera Jana Wericha Jana, Petr Haničinec s tehdejší manželkou Marií Kyselkovou, Josef Hlinomaz, režisér Janík Roháč a Hana Hegerová, herec Ivo Niederle, skladatel Vlastimil Hála a jeho bratr dirigent Kamil Hála, trumpetista Richard Kubernát. V domě se ani nezamykaly dveře, slavily se všechny narozeniny, všichni se znali z divadel. Pak se postavil další dům v ulici České družiny, kde bydlel krátký čas Miloš Forman s Věrou Křesadlovou. Poblíž byl další dům U Dejvického rybníčku, kde bydlel Václav Havel, který tenkrát dělal Werichovi kulisáka. Soudržné krásné období ale trvalo pět šest let. Děti dorůstaly, byty začaly být jejich potřebám malé, začaly první výměny. Odstěhovala se Jaroslava Adamová, Květa Fialová, Janík Roháč. Nyní tu ze slavných bydlí už jen Ivo Niederle alias Tomáš Baťa z Písní pro Rudolfa III. Stella Zázvorková se tu po nevydařeném ročním manželství s Milošem Kopeckým starala o jejich dceru Janu sama. Patnáctiletá Jana se jen těžko smiřovala s rolí dítěte, jehož matka je slavná a velmi zaměstnaná herečka. 6. ledna 1961 se pokusila připoutat pozornost fingovanou sebevraždou. Těsně před matčiným příchodem z práce si pustila plyn. Plánovala, že matka ji najde včas, zachrání ji a už ji nebude nechávat samotnou. Jenže cesta od taxíku, která Stelle běžně trvala pár vteřin, se prodloužila. Herečka se před domem zapovídala s Natašou Gollovou.

Velvarská 3 – Autor vily Jaroslav Čermák (1901 – 1990) patří mezi nejvýznamnější tvůrce sakrální architektury 20. století u nás. Dva roky po kolaudaci této vily se začala stavět jeho největší realizace, kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích.

Velvarská 1 – Vilu navrhli architekti Ernst Mühlstein a Victor Fürth v letech 1936 – 1937. Oběma se podařilo před okupací emigrovat, Mühlstein do Melbourne, kde žil jako Ernst E. Milston až do smrti. Victor Fürth se přes Anglii dostal do USA, kde po válce působil jako profesor na University of Miami. Dům se objevil ve filmu Ženy v pokušení, bydlela v něm Lenka Vlasáková.

Benešovo gymnázium, Evropská 33 - Budovu navrhl v roce 1935 Evžen Linhart. Gymnázium čítalo 1200 žáků a patřilo k největším v tehdejším Československu. V posledním patře byla kreslírna s velkými ateliérovými okny, na střeše hvězdárna s kupolí, a nad vybíhajícím křídlem velká rekreační terasa, částečně zakrytá elegantní průběžnou betonovou markýzou na sloupech.

Masarykovy koleje, Thákurova 1 – Budovu Masarykových kolejí postavil v letech 1923-27 Antonín Engel. V době zásahu proti českým vysokoškolským studentům 17. listopadu 1939 byli tamní studenti zadrženi a odvezeni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Kolej poté sloužila jako kasárna. Po válce se již studentům nevrátila, od padesátých let až do roku 1990 zde sídlila Státní bezpečnost. V přízemí při Evropské se nacházela jídelna pro celý areál, prodejna Army a tělocvična. V hale nad vchodem do tělocvičny visel velký obraz sovětského tanku vjíždějícího do Prahy. Autorem byl německý generál Toussaint, vězněný po válce v Československu. Rozvědka v padesátých letech řídila z této budovy ty nejostřejší akce, včetně a atentátů a únosů v zahraničí, např. únos sociálního demokrata Bohumila Laušmana ze Salzburku do Prahy v roce 1953. Odsud se také vedl boj proti vnitřnímu nepříteli. Výjimečný charakter areálu podtrhuje skutečnost, že v roce 1978 byl zpracován plán pro rozmístění šesti kulometných hnízd k obraně v případě mimořádného bezpečnostního opatření, tedy hypotetického vnějšího napadení. Univerzální kulomety vzor 59 měly být umístěny v rohových kancelářích, jak je zaznamenáno na dochovaném plánku. Z vnějších prostor areálu se dochovala fotodokumentace z 80. let. Ukazuje neuvěřitelný nepořádek a zanedbanost okolí budov, tak typický pro reálný socialismus. V případě tak významného objektu je možné, že se jednalo o rafinované maskování. Dnes je majitelem ČVUT, sídlí tu hotelové zařízení Masarykových kolejí. Areál je přístupný, je možné poobědvat v restauraci – v bývalé jídelně StB.

Gymnasijní 1 - Bývalá prádelna (později školka) úřednické kolonie od přednosty Stavebního úřadu Rudolfa Hraběte ve stylu art déco. Jedna ze dvou zachovalých budov úřednické kolonie.

Pomník Charty 77, Gymnasijní – Ve čtvrtek 6. ledna 1977 se měla československá i zahraniční veřejnost poprvé dozvědět o prohlášení Charty 77. Zatímco Pavel Kohout se postaral o propašování textu za hranice a publicitu ve světových médiích, Václav Havel si vzal na starost rozeslání textu všem dosavadním 242 signatářům a také předání Charty do tehdejšího parlamentu – Federálního shromáždění. Chtěl vše rozvést svým mercedesem, ale ten se porouchal – jak se později ukázalo, i v tom měla prsty StB. Havel proto povolal svého kamaráda a též signatáře Pavla Landovského, ať za ním přijede svým autem. Třetím do party byl Ludvík Vaculík. Nikdo z nich toho rána netušil, že šíření Charty začne scénou jak z akčního filmu, automobilovou honičkou v pražských ulicích. StB zjistila, že 6. ledna mají být převáženy jakési texty. Od 6:30 proto čekala na pražském Smíchově před domem v Mělnické ulici, kde Landovský bydlel. Po deváté herec nastartoval svůj Saab a vyrazil do ulice U Dejvického rybníčku, kde tehdy bydlel Havel. „V 9:45 opustil Boháček (tak označovala StB Landovského) bydliště a nasedl do svého vozu. V ruce nesl modrou sportovní tašku, kterou uložil do vozu ABP 86-98 bílý SAAB. Tím zacouval do ulice U Dejvického rybníčku. V tuto dobu zde nebyl objekt pod kontrolou. Asi po pěti minutách vyjel Boháček se svým vozem, ve kterém seděli Vaculík a Havel,“ stojí ve zprávě ze sledování. Následně se disidenti zastavili u Zdeňka Urbánka ve Střešovické ulici. Zatímco Havel a Vaculík k němu odnesli dvě modré sportovní tašky, Landovský odjel ke Kohoutovi na Hradčanském náměstí. Strávil u něj jen několik minut, při cestě zpět přibrzdil u jedné z telefonních budek, ze které si zavolal, a poté se vrátil k Urbánkovi. K honičce došlo až těsně před polednem. Když Landovský, Havel, Vaculík odjížděli v Saabu směrem k ulici V Průhledu, pronásledovali je agenti Těšný v modré simce, Mareš v zeleném žigulíku, Fráz v Renaultu 16 a Závodský v zeleném fiatu. Landovský si jich ale všiml a v ulici Na Pískách se mu podařilo estébákům na chvíli zmizet. „Protože jsem měl toho saaba nadupanýho, tak jsem to osolil, prolítl jsem viaduktem, přejel Leninku, zamířil na Hanspaulku, ale na kdejaké křižovatce se za nás přidávala další a další embéčka s třímetrovejma anténama, já měl na tachometru hodně přes sto dvacet,“ líčil herec. StB zaznamenalo: „Pro riskantní jízdu Boháčka nebyl další směr jízdy jeho vozu zachycen.“ Mezi tím Landovský zastavil u poštovní schránky a Václav Havel do ní naházel svou tašku s dopisy pro signatáře Charty. „Vašek cpal do tý schránky dopisy s Chartou, to si nedovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu tu jednu tašku, v který bylo asi čtyřicet dopisů, odeslat,“ popsal vhazování dopisů Landovský. Ve zprávě StB o závěru sledování stojí: „Po krátké chvíli byl vůz Boháčka zachycen v ulici Gymnasijní, kde byl objekt spolu s Vaculíkem a Havlem realizován.“ „Já jsem jenom zevnitř toho auta zacvakl špunty u dveří, aby na nás hned nemohli. Ještě jsem Vaškovi povídal: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet! A Vašek na to pronesl památnou větu: To nám ten boj za lidský prráva hezky začíná!“ StB všechny tři muže zadržela. V autě policie našla mimo textů Charty 77 určených Federálnímu shromáždění i většinu z 243 obálek s adresami prvních signatářů Charty, z nichž většinu oslovili Havel, Kohout, Mlynář a další během vánočních návštěv. Přesně po čtyřiceti letech 7. ledna 2017 byl v Gymnasijní ulici odhalen pomník této události i celé Charty 77. Měl podobu sloupu s několika poštovními schránkami nad sebou. Jejich stěny byly průhledné, uvnitř byly pak texty Charty, které si lidé mohli vzít. Autorem památníku je Martin Brůha, student Fakulty umění a designu Západočeské univerzity. Pomník byl dočasný, zmizel během prázdnin, ale je snaha, aby zde do roka byla umístěna schránka, která bude mít trvalejší charakter.

Gate PPF, Evropská 17 – Sídlo společnosti PPF Petra Kellnera bylo postaveno v roce 2007 podle projektu studia 4A architekti.

Klubovna, Generála Píky - Jedna z nejcennějších staveb meziválečné avantgardní architektury – areál tzv. Francouzských škol v Dejvicích je dílem Jana Gillara (1904-1967). Škola byla po dokončení v roce 1934 fenoménem v celé střední Evropě. Mateřská škola na jednom konci areálu měla celou stěnu prosklenou do zahrady, ta se dala za teplého počasí otevřít. Nízké křídlo základní školy mělo podél tříd terasy, na nichž probíhala výuka, bylo-li vhodné klima. Dále tu bylo gymnázium – výšková stavba s krásným barevným schodištěm a prostornými posluchárnami a samostatně stojící tělocvična s divadelním sálem. Po druhé světové válce už Jan Gillar neměl příležitost se výrazněji prosadit. Patřil sice k prominentům levicové scény a vyplnil se mu sen avantgardy, když došlo ke zprůmyslnění stavební výroby a standardizaci, ale k významnější zakázce se již nedostal. Pracoval v typizačním ústavu a byl jedním z autorů standardizovaného pavilonu pro jesle nebo mateřskou školu, který se pak jako mor rozšířil po celém Československu. Ano, je to ten tento domeček se sloupovým portikem a keramickým zvířátkem nad vstupem. Vedle skvělého meziválečného areálu vypadá tento baráček ve stylu socialistického realismu jako nechtěná karikatura.

Vítěz, Generála Píky – Zásluhou architektů neobvyklé telefonní ústředny postavené v letech 1975-82 podle návrhu architektonického týmu Aulický, Eisenreich, Loos, Malátek se mohl ojediněle uplatnit v téže době i sochař zcela neoficiální, jakým byl Olbram Zoubek. Jeho Vítěz z vrstevnatého cínu parafrázuje slavnou sochu Vítězství Jana Štursy z roku 1925. V roce 2017 byla telefonní ústředna zbourána, Vítěz se má vrátit.

Hotel Diplomat, Evropská 15 - Je z osmdesátých let od kolektivu bratislavských architektů vedených synem Gustava Husáka.

Úřednická kolonie, Dejvice - Kolonie se začala stavět po 1. světové válce v době, kdy se Praha potýkala s velkým nedostatkem bytů pro prudce rostoucí počet jejích obyvatel. Nákladem 18 milionů korun bylo mezi tehdejší Velvarskou silnicí a železniční tratí vystavěno 114 jednopatrových domů, z nichž naprostá většina byla spojena do bloků o čtyřech jednotkách. Autory byli Václav Ložek a František Novák. Hlavním projektantem celého sídliště byl Rudolf Hrabě. Kolonii tvořily ještě tři šestidomky s trámovou konstrukcí pobitou prkny. Sídliště patřilo ve střední Evropě k jedné z prvních realizací řádkové výstavby, která měla poskytnout zdravější alternativu vůči husté zástavbě s uzavřenými bloky činžovních domů. Postupná likvidace kolonie začala již v roce 1935. Definitivní tečka přišla v souvislosti s budováním metra, automatické telefonní ústředny a hotelu Diplomat na počátku osmdesátých let minulého století. Z kolonie zůstal zachován jen jeden domek v Kafkově ulici, který po přestavbě slouží jako mateřská školka.

    1) Poslední mohykán z dejvické kolonky                                               4) O čtyři roky později se už odhaloval pomník V. I. Lenina
    2) Náměstí VŘSR se také jmenovalo Platz der Wehrmacht                 5) Boj proti Lednímu medvědovi byl úspěšně dobojován
    3) 1968 - První tanky na Leninově třídě                                                 6) Mezitím se na druhé straně ulice nenápadně postavil dejvický prezervativ

Blox, Evropská 11 – Administrativní budovu i přilehlý park navrhli DAM architekti (stejně jako školu Open Gate pro Kellnera). Menší křídlo, které je souběžné s ulicí Evropská, představuje representativní část budovy se vstupy a veřejnými prostory, naopak křídlo větší, navržené podél parku, je křídlem čistě funkčním. Sídlí zde americký internetový obchod Amazon, konkrétně jeho personální oddělení, vzdálená podpora evropského Amazonu a zákaznické oddělení pro Evropu.

Vojenský technický ústav, Kafkova 38 – Na budově je jedna z mála soch vojáka, který třímá kromě pušky i plynovou masku. Autorem je Břetislav Benda. Další objevená plynová maska je na Legiobance v ulici Na Poříčí.

Vítězné náměstí - Bylo několikrát přejmenováno. Od svého vzniku v roce 1925 až do roku 1940 se nazývalo Vítězné. V letech 1940-1945 se dočkalo pojmenování náměstí Branné moci – Platz der Wehrmacht. Mezi lety 1946-1952 se nazývalo Dr. Edvarda Beneše a poté až do roku 1990 náměstím VŘSR. Dnes se vrátil původní název, i když odjakživa mu místní neřeknou jinak než Kulaťák.

Památník zahraničním vojákům, Vítězné náměstí - Památník je tvořen sedm metrů vysokou, zvlněnou bronzovou stélou od akademického sochaře Jiřího Plieštika a devíti žulovými deskami s názvy bojišť druhé světové války. Jeho součástí je také informační box s dotekovou obrazovkou, v němž je uložena databáze o vojácích, padlých v čs. zahraničních jednotkách a spojeneckých armádách. Pomník zaplatila Československá obec legionářská společně s Městskou částí Praha 6. Byl odhalen na Den válečných veteránů 11. 11. 2004.

Leninův pomník, náměstí VŘSR, Památník československým letcům, náměstí Svobody - Památník padlým letcům stojí na nedalekém náměstí Svobody od roku 1995. Na mramorovém podstavci je šroubovice sestavená z ocelových lamel, které mají profil leteckých křídel. Autorem je František Bělský, sochař, zahraniční voják a poúnorový emigrant, který dosáhl pod jménem Franta Belsky úspěšné kariéry portrétisty oficiálních politických osobností ve Velké Británii. U nás je autorem busty Churchilla před britskou ambasádou v Thunovské ulici a pamětní desky padlým parašutistům na zdi pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Zde na tehdejším náměstí VŘSR byla v roce 1972 (tedy jen čtyři roky poté, co Leninovou třídou projížděly sovětské tanky) odhalena socha V. I. Lenina od sochaře Ludwiga Kodyma. A co má společného Bělský - sochař britských politiků a Kodym - sochař téměř sériové výroby Leninů? No přeci manželku. Na atiku budovy muzea V. I. Lenina v Hybernské ulici bylo v padesátých letech umístěno šest revolučních bojovníků včetně Stalina od Vendelína Zrubeckého a manželů Ireny a Ludwiga Kodymových. Irena Kodymová (1928) poté v roce 1966 emigrovala do Velké Británie, kde si v roce 1996 jako třetího manžela vzala Františka Bělského. Irena Sedlecká (jméno po druhém manželovi) už dávno Staliny nedělá. K jejím nejznámějším dílům patří bronzová socha Freddie Mercuryho na břehu Ženevského jezera v Montreux. Bělský žil se Sedleckou čtyři roky, v roce 2000 zemřel.

Lední medvěd, Vítězné náměstí - V roce 2008 vznikla společnost Vítězné náměstí, která chtěla zastavět proluku mezi ulicemi Jugoslávských partyzánů a Verdunskou. V roce 2010 vyhrál návrh architekta Radana Hubičky zvaný LINE, veřejností přezdívaný Lední medvěd. Skupina PPF si od Prahy 6 pronajala pozemky, na nichž měla budova vyrůst. V roce 2013 stavba získala územní rozhodnutí, ale pak následovaly čtyři roky dohadování a žalob. Proto PPF snahu postavit LINE vzdala a projekt prodala Pentě. Novou budovu naprojektoval Jakub Cigler. Objekt respektuje obloukový půdorys směrem do náměstí, který stanovil už ve 30. letech architekt Antonín Engel.

Český institut informatiky, Jugoslávských partyzánů 3 - Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky (CIRC) byl slavnostně otevřen v květnu 2017. Autorem návrhu je Petr Franta, bývalý spolumajitel Pěti lahváčů. Na přestavěnou devítipatrovou bývalou menzu navazuje sedmipodlažní novostavba. Budova za 1,5 miliardy budí pozornost především fasádou - tvoří ji čirá izolační membránová fólie spolu s vnitřní skleněnou fasádou. Lidé budově okamžitě začali přezdívat „dejvický prezervativ“. Fólie ETFE byla vyvinuta před více než čtyřiceti lety a sloužila jako povlakový materiál v leteckém a kosmickém průmyslu. Do stavebnictví začal tento materiál pronikat v osmdesátých letech minulého století. Byl použit např. v Mnichově u Allianz arény z roku 2006 a v Pekingu na olympijském Water Cube.

« NAHORU

TOPlist