75. Jak Alenka v říši divů
neděle 10. 12. 2017
navštíveny: Modřanské kino, Modřanský viniční domek, DDM Modřany, Rakouské gymnázium, V Píšovicích, hájenka Kamýk, Prague British School, TJ Tempo Praha, Obzor, Alenka v ZŠ Meteorologická, SAPA, Pivovar Kunratice, Na Betáni
Pozvánka
Sraz je už ve 12:15 před modřanským viničním domkem, ulice Chuchelská. Od stanice tramvaje 17 Modřanská škola půjdete zpět do města. V domku má být Advent, takže možná bude už přístupný. Přesně kvůli tomu máte onu čtvrthodinu. V 12:30 bezpodmínečný odchod, ať ty Alenčiny divy vůbec spatříme. Oběd je možný od 11:15 v Modřanském biografu. Pojedete o stanici dál do zastávky Nádraží Modřany, zamíříte do podchodu a hned v ulici U Kina je kino a hospoda zároveň.
Jaká vycházka byla
Nedělní vycházku "Jak Alenka v říši divů" jsme zahájili obědem v modřanském kině. Je to asi jediné klasické kino, které v Praze mimo centrum zbylo. V každém případě jediné, kde se vaří. Tam bylo ještě všechno v pořádku. Divit jsme se začali až na modřanské vinici. Ač byla adventní neděle, byly viniční domek i přilehlá kavárna neprodyšně uzavřeny. Se slzou v oku jsme vzpomněli na vycházku "Bier nach Wein trinkt nur Schwein" přesně před deseti lety, kdy nám vinař u zbořeniny viničního domku naléval a naléval. Podivili jsme se, kdo všechno nalezl modřanský poklad, a přesunuli se o kousek dál. Už je to tak - ten, co celý život z pódia vykřikuje do světa, že zná jednu z Dejvic, usrkává víno na terase v Modřanech. V DDM postavili rozhlednu, ale lezli na ni lidi, tak škrtem pera určili, že se o rozhlednu rozhodně nejedná. Pak už jsme se ani nedivili, že gymnázium v Modřanech postavili Ukrajinci za eura. Vyfotili jsme se v ulici, kde bydlí největší koncentrace Čtrnáctkářů a vyrazili podle cedule Do Píčovic. Podle potoka, přes poldr, loukou a lesy k hájence Kamýk, kde je momentálně jen přerušovaný plot. Místo poledního sluníčka začal foukat ledový vítr (jak překvapivé v prosinci), a tak jsme prolétli Pátou metu u sotfballového hřiště i další neidentifikované sídliště a šli se zahřát do mezihospody Obzor.
Teď už půjdeme za Alenkou. Do základní školy běhala dvoumetrová Alenka skoro třicet let. Ale protože ji občas někdo ustřihl vlasy nebo pocákal barvou, tak ji ředitel za trest zamknul do kabinetu. Rekviem pro Alenku jsme pojali po svém - vyžahli jsme svařené víno, pojedli cukroví a vyrazili dál. Statný býk za masívním plotem avizoval, že se blížíme k jatkám. A opravdu. Trojjediná socha řezníka, řeznice a dohlížejícího úředníka i základní kámen nás utvrzovali v tom, že stojíme před masokombinátem Písnice. Ale stačilo projít vrátnicí a rázem nás vítal chechtající se Buddha. Jali jsme se procházet okolo dlouhatánské řady skladů, velkoobchodů, obchůdků a všudypřítomných krabic. Jen občas nějaký nápis v češtině nám připomněl, že jsme na východě Prahy a ne na východě Dálném. Krátká chvilka na rozjímání u buddhistické svatyně a už jsme se vnořili do otvoru C. Nekonečné řady hadrů a bot - my všichni, muži i ženy, zvyklé na ledacos, jsme zírali jak Alenka v říši divů. Jak z toho vietnamského ráje ven? Znám jednu díru v plotě, a když nadzvihneme mohutnou větev a odhrneme pletivo, vznikne luxusní úniková cesta. Prošli jsme plotem i sněhovou vánicí a došli ke křeslu, které přičinlivý majitel přemístil z výstavy v ulicích rovnou na svou zahradu. Poslední zastávka v naprosté tmě byl pivovar Kunratice. Ke koloritu vycházky patřilo, že sice usilovně vaří, ale nemá vlastní hospodu. Tak jsme museli vzít za vděk Gabrinusem v hospodě Na Betáni naproti. Ale nakonec dobrý.
2) Viniční domek je krásný, ale zavřený 5) Tam nám dali na rozdíl ode dneška napít
3) V roce 2007 to byla ruina 6) Přilehlou kavárnu stavěli zbytečně. I o adventu je neprodyšně zavřená
Modřanská vinice - První zmínky o modřanských vinicích pocházejí z roku 1178, kdy Soběslav II. v darovací listině vyšehradské kapitule prohlašuje: „dávám bratřím území v městečku Modřany na dva pluhy s vinicí.“ Modřanská vinice je tak nejstarší vinicí v Praze. V roce 1915 měla vinice rozlohu asi dva hektary a rostlo na ní skoro 19 000 vinných keřů. V roce 1921 koupil vinici soukromník s podmínkou, že ji zachová, ale v roce 1929 velké mrazy vinici zničily. Poté byly na vinici vysázeny ovocné stromy, které postupně zarostly náletovými dřevinami. V roce 1987 byl pozemek převeden do bezplatného užívání Českému svazu zahrádkářů. Ti historicky cenný pozemek terasové vinice vyčistili od náletových dřevin a zrekultivovali ho pro pěstování vína, stromků i zeleniny. První úroda byla sklizena v roce 1989. Na vinici je asi 55 parcel - bez plotů a staveb s ohledem pro zachování historického rázu a celkového vzhledu; na každé z nich je možné vysadit okolo 200-300 keřů vinné révy. Hlavními pěstovanými odrůdami jsou v bílých vínech Rýnský ryzlink, MOPR (moravský muškát), Müller–Thurgau, Tramín červený, Rulandské bílé, v modrých odrůdách Modrý Portugal, Svatovavřinecké, Zweigelt a Rulandské modré.
Viniční domek, Chuchelská – Domek je postaven pod rozsáhlou terasovitou vinicí. Pochází ze začátku 17. století. Roubená venkovská usedlost se využívala při sklizni hroznů a přípravě vína pro uskladnění. Nyní je zde obřadní síň a v podkroví je z části stálá expozice městské části Prahy 12, z části slouží jako galerie. Kromě historické budovy je tu ještě replika stodoly, ve které je kavárna a vinárna, na rozsáhlé zahradě je altánek a venkovní jeviště.
2) Tady na vinici se v roce 2014 našel modřanský poklad 5) Vyhlídka do vltavského údolí
3) Tesařík zná jednu z Dejvic, ale nastěhoval se do Modřan 6) K DDM přistavěli rozhlednu, ale chodili na ni lidi
Modřanský poklad - Na jaře 2014 rýpl bagr do písečného svahu nedaleko viničního domku a začaly se sypat mince. Stovky zlaťáků a stříbrňáků, českých, rakouských, francouzských, s Napoleonem, Marií Terezií. Bylo jich skoro sedm kilogramů a cena kovu se vyšplhala na dva miliony korun. Poklad byl zakopán za první republiky, protože nejmladší mince jsou z roku 1937, nejstarší mince pochází z roku 1771. Přítomní byli tak zaskočení, že zkoušeli do mincí kousat, zda jsou pravé. Radnice Prahy 12 před zraky médií „modřanský poklad“, jak objevu hned začali všichni říkat, předala Muzeu hlavního města Prahy. Tady leží dodnes v úschově. Až do letošního srpna (2017) se řešilo komu vyplatit nálezné. Hned po nalezení mincí se o nálezné přihlásil bagrista, o tři měsíce později ještě vedoucí oddělení investic, technik z oddělení investic modřanské radnice a místostarosta. V době nálezu byli na vinici na kontrolním dni. Bezprostředně po nálezu pracovnice vypravovala, že to byla právě ona, kdo si vodopádu mincí všimla, a začala mávat na bagr, aby zastavil výkopové práce. Hodnotu mincí ocenil znalecký posudek na 1,8 milionu korun, ty si čtveřice měla rozdělit, což činilo 456 tisíc pro každého. V září 2016. řešil magistrát, komu vyplatí nálezné. Protože jim přišlo velmi zvláštní, že u nálezu byly rovnou čtyři osoby, návrh neschválili. Ale v březnu 2017 čtveřice sepsala prohlášení o tom, že jsou společnými nálezci a v srpnu 2017 již rada vyplacení nálezného odsouhlasila. "Cítím se podveden, ale jinak bych nic nedostal. Oni stáli dvacet metrů opodál, takže kdo by to měl vidět lépe než já, který jsem ho našel a vykopal? Teď dostanu čtvrtinu a oni dostanou tři čtvrtiny, přestože poklad nenašli," říká bagrista, který od počátku tvrdil, že je jediným nálezcem.
Chuchelská 7 – „Znám taky jednu z Dejvic“ zpívá ve svém hitu zpěvák YoYo Bandu Richard Tesařík. Dejvice byly místem, kde prožil většinu života. Teď však Richard bydlí v Modřanech. „Poprvé jsem se dostal do Modřan, když jsem chodil na střední školu,“ vzpomíná, „Součástí studia byla zemědělská praxe. A tu jsme měli absolvovat na statku v Modřanech. Vzpomínám si, že jsem vystoupil z autobusu a na návsi tekla močůvka.“ O pár měsíců později se student Richard poprvé setkal se svou budoucí ženou Kateřinou. Když se dozvěděl, že je z Modřan, optal se: „Vám tam po návsi teče močůvka, co?“ Katka, která prožila dětství v důstojné modřanské vilové čtvrti, se urazila. Nicméně už jsou spolu přes 40 let. A teď v té vilce, dědictví po Katčiných rodičích, Tesařík už pět let bydlí. O zahradu nemusí pečovat, protože ji obstarává jejich starší syn Štěpán, který bydlí s rodinou v přízemí. Jednou z velkých výhod domu je i velmi prostorná terasa, která stojí nad zahradou ve svahu a z které rád pozoruje i dění na zahradě „Já tam sedávám a pozoruji syna, jak v dáli seká trávu,“ prozradil zpěvák.
DDM Modřany, Herrmannova 24 - V letech 2003 a 2004 vyrostla na dosud volném prostranství budova Domova dětí a mládeže, která zahrnuje sportovní halu, venkovní i vnitřní lezeckou stěnu, in-line dráhu i Divadlo Na Cikorce. Nejvýraznější součástí je 15 metrů vysoká vyhlídková věž, jinak komín kotelny. Celý komplex navrhnul Vlado Milunič. Věž byla původně na požádání zpřístupněna vždy v pátek odpoledne, později pouze po domluvě se správcem objektu. Zhruba v roce 2008 vedení DDM rozhodlo, že se o rozhlednu nejedná a přístup z provozních důvodů zcela vyloučilo. Přitom výhled z této betonové věže je především na různé části sídliště Modřany, směrem k západu přes Vltavu na Malou a Velkou Chuchli, Radotín, Zbraslav a vysílač Cukrák. Od roku 2015 je vyhlídka díky iniciativě Klubu přátel rozhleden opět několikrát ročně otevřena veřejnosti, a to v rámci předem uvedené otevírací doby. Poslední možnost byla v neděli 14. května od 14:00 - 16:00.
2) Foto pro Čtrnáctkáře, kteří v této ulici bydlí 5) a po dně suchého poldru
3) Kam směřujememe 6) Na Kamýku zbořili hájovnu a zatím postavili jen děravý plot
Fotoalbum vycházky...
Rakouské gymnázium, Na Cikorce 2b - Soukromé šestileté gymnázium bylo založeno v rámci kulturní smlouvy mezi Rakouskem a Českou republikou v roce 1991. Vyučování probíhá především v německém jazyce. Tato budova byla otevřena v říjnu 2015, má rozlohu 2 500 metrů čtverečních a pojme tři sta studentů. Stavba stála 13 miliónů eur, neboť ji postavila společnost Raiffeisen – Leasing podle projektu rakouského architekta Andreasa Bohrna. Investorem bylo rakouské Ministerstvo školství, umění a kultury, projekt byl realizován s podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České Republiky a Městské části Praha 12.
Lhotecký potok - Otevřené koryto Lhoteckého potoka protéká městskými částmi Modřany a Kamýk. V Modřanech tok protéká úzkým pásem lesa s místním názvem „V Píšovicích". V Kamýku potok protéká městským lesem a nachází se na něm dvě nádrže. Jedna suchá retenční nádrž (Dolní) a dále retenční nádrž Borový. Pod ulicí Československého exilu je potok sveden do kanálu a v něm teče jeden kilometr až do Vltavy.
Borový rybník – Retenční nádrž, která byla vybudována na Lhoteckém potoce při výstavbě sídliště Modřany v polovině 80. let. Nádrž je využívána především k zachycování nárazových přívalových dešťů a vod z dešťové kanalizace z okolní zástavby. Má skoro deset metrů vysokou a 130 metrů dlouhou hrázi. Díky své poloze na okraji sídliště Modřany má význam zejména krajinotvorný a rekreační.
Les Kamýk – Původní název lesa je „Hořejší Borový“, v roce 1840 měl jen polovinu své dnešní rozlohy. Ostatní plochy současného lesa byly dříve využívány jako pastviny, mokré louky a pole. Severovýchodní část lesa byla původně v držení soukromých osob. V roce 1940 ji koupila a. s. Zlín a po roce 1954 přešla do majetku hlavního města Prahy. Jihozápadní část, zvaná Bláhův les, byla soukromá až do roku 2008, kdy les odkoupilo hlavní město Praha. Les Kamýk se nachází v těsné blízkosti sídlišť a je proto vyhledávanou rekreační lokalitou. Dle průzkumu návštěvnosti z roku 2007 projde lesem Kamýk ročně cca 165 000 lidí.
Hájovna Kamýk – Hájovna momentálně neexistuje. Z lesoparku zmizelo plechové oplocení, samotná hájovna i další provizorní stavby a přístavby. Ohraničení areálu vznikne zcela nové a s ním také modernizovaný zoo koutek. Ještě v roce 2017 by se měl stihnout realizovat zoo koutek pro zvířata, kde se má být voliéra s bažanty a výběhy pro kozy kamerunské a jeleny sika Dybowského. V roce 2018 bude postavena hájovna s prostory pro ekologickou výchovu. Celá investice má stát 4,5 milionu korun.
2) Pro změnu britské gymnázium 5) Naštěstí Obzor je otevřený i v neděli
3) Meteorologická věž nad Hroby 6) Nad Modřanskou roklí se čile staví
Prague British School, K lesu 2 – Škola s anglickým vyučovacím jazykem zde funguje od roku 2004. Má cca 550 žáků od 20 měsíců do 19 let.
V hrobech – Nachází u okraje Kamýckého lesa u Libuše. Přírodní památka byla vyhlášena roku 1988 na ploše 1,31 hektarů. Na bývalé pastvině břidlicové stráně se vyskytují vzácné teplomilné druhy živočichů a rostlin, např. výrazná populace koniklece lučního.
Meteorologická věž na Libuši, Generála Šišky 1 - Byla postavena v letech 1973-79, jejím autorem je Karel Hubáček. Na vysokou železobetonovou konstrukci věže autor navrhl hranatou nástavbu z neomítaného zdiva. Netuctový výraz stavby podpořila "ponorková" kruhová okna se žlutými zárubněmi. Karel Hubáček, autor slavné věže na Ještědu, je autorem i vodárenské vyrovnávací věže na Dívčích hradech, která byla postavena téměř souběžně v letech 1972–77.
TJ Tempo Praha, Zelenkova 3 - TJ Tempo Praha je jeden z nejstarších softballových a baseballových klubů v ČR. Byl založen v roce 1963. Softballová část klubu hraje nejvyšší soutěž jak v kategorii mužů tak žen.
Stěna u obchodního domu Albert - Je registrována v databázi Vetřelci a volavky.
Obytný soubor nad Modřanskou roklí - Nové byty u ulice Meteorologické budou k nastěhování v roce 2018.
2) Pyšnila se dvoumetrovou Alenkou od Kurta Gebauera 5) Tato Zeměkoule prý vyžaduje památkovou ochranu
3) Rekviem pro Alenku 6) Mohutný býk střeží učiliště
Alenka, Meteorologická 181 – Socha Alenky od Kurta Gebauera stála před základní školou od roku 1985. Byla z bronzu a měřila 220 cm. Pavel Karous: „Byla to jedna z nejlepších Gebauerových věcí, naprosto v postmoderním duchu – dívka, která běží inscenovanou krajinou, kde jsou bronzové keře osázené skleněnýma očima, ty se té holce dívají pod sukni.“ Nejdříve někdo ukradl část sousoší Alenka - bronzovou větev s očima. Její obnovu ještě Gebauer provedl. Poté byla při rekonstrukci předpolí školy v roce 2013 socha zcela odstraněna. Ředitel školy to zdůvodňuje: „Připomínám důvody, proč byla z veřejného prostranství odstraněna a uložena do depozitáře: Socha byla terčem vandalů a zlodějů. Její menší část byla dvakrát ukradena, poprvé byla po několika letech nahrazena autorem, podruhé už nikoli. Sám autor Kurt Gebauer se pro účely policejního šetření vyjádřil, že takto vzniklou škodu odhaduje na půl milionu Kč. Větší část díla (figura dítěte v nadživotní velikosti) byla na konci prázdnin opět obětí vandalismu (posprejování, ohýbání a lámání „vlasů"). Oprava figury a zejména doplnění celé původní instalace by si vyžádalo náklady v řádu desítek tisíc korun. Při policejním vyšetřování vyšlo najevo, že socha není a nikdy nebyla majetkem školy ani městské části, proto nikdy nebyla pojištěna. Nepodařilo se zjistit vlastníka. Jako řádní hospodáři se musíme starat o svěřený majetek, nikoli o majetek cizí. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků a řadě podstatně naléhavějších potřeb (viz chladicí boxy atd.) byla socha uložena do depozitáře. Takto to bylo zdůvodněno i na žákovské radě a na radě rodičů, školská rada rovněž toto stanovisko podpořila se závěrem, že prostranství před školou je nyní pěkně zrenovované, sochu vracet zpět není potřebné a peníze lze využít lépe.“
Lukostřelba CERE, Skalská - Lukostřelecký klub CERE byl založen v roce 2001. Jako letní střelnici byly využívány prostory areálu Yacht klubu CERE v Podolí. Od ledna 2009 došlo k revitalizaci Podolky a střelnice zanikla. Od května 2009 sídlila lukostřelba na hřišti ZŠ U Krčského lesa, od jara 2013 zde v Libuši. V tomto areálu byla postupně vybudována lukostřelnice pro terčovou lukostřelbu i hala určená pro zimní sezónu.
Prolézačka, sídliště Písnice – Je snaha, aby poslední socialistická prolézačka Zeměkoule získala kulturní ochranu. V opačném případě by mohla skončit ve sběru.
Býk, U Bazénu – Pískovcovou sochu, před SOU potravinářským Písnice, vytvořil sochař Jan Hendrych (nar. 1936) v roce 1980. Pikantní na tom je, že získal zakázku na Býka v době, kdy měl absolutní zákaz. Od roku 1969 nemohl ve státních galeriích kvůli svým názorům vystavovat, jeho reakcí na okupaci roku 1968 je několik bust tajemníků (Tajemník velký, 1968-69). Poté se živil restaurováním soch. Pracoval jako restaurátor v jižních Čechách, kde se setkával s historickými mosty v malých obcích a jeho rukama prošla řada všudypřítomných Janů Nepomuckých. Ti byli inspirací k následující rozsáhlé sérii komorních plastik mostů s figurou, která pokračovala až do roku 2000. Svou volnou tvorbu mohl Jan Hendrych vystavit až roku 1988 v Galerii hlavního města Prahy. Roku 1990 – 2015 vedl ateliér figurálního sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho realizace jsou v Dobřichovicích, v Hořicích nebo na Kuksu v novodobé Křížové cestě, je autorem busty Václava Hollara v Soukenické ulici.
2) Základní kámen masokombinátu Písnice 5) prodejny,
3) Za vrátnicí už vládne chechtající se Buddha 6) restaurace - sem na kachnu chodil i Mistr Gott
Libuš – Kronika praví: „Již od nepamětných dob se vykrmuje ve zdejší obci drůbež, z ní pak hlavně husy a většina obyvatel se tímto obchodem zabývá. Před světovou válkou a v poválečných dobách nebylo v Libuši domu, kde by se husy pro obchod nevykrmovaly. Obchodníci kupovaly husy a živé je pak honili po cestách z dost velkých vzdáleností do Libuše, kde je shromažďovali a pak hnali dál do železniční stanice v Krči. Transporty husí většinou zastavovaly veškerý provoz a tak bylo po první světové válce honění husí po silnici zakázáno a musely se převážet na vozech.“ Proto není divu, že zde za socialismu vznikl Drůbežářský podnik Libuš a Masokombinát Písnice. Masokombinát zanikl roku 1999 poté, co byl modernizován a obchodní skupina Satrapa, pod vlivem Františka Chvalovského, jej poté převzala a zkrachovala. Vzpomínku na masokombinát představuje jen trojsocha řezníka, řeznice a úředníka před budovou, vrátnice, základní kámen z roku 1973 ve vedlejším vstupu a zajímavý podhled tamtéž.
SAPA, Libušská 126 - Bezprostředně po krachu obou potravinářských závodů se jejich areály dostaly do vlastnictví vietnamské firmy Saparia. Sapa je místo překrásné přírody u Hanoje, písnická SAPA jsou velkosklady asijského textilu, obuvi, nábytku, elektroniky, potravin. Na ploše přibližně 35 hektarů zde podniká přes 7 tisíc osob, převážně Vietnamců. Krom běžného sortimentu vietnamských trhovců, jako je oblečení, domácí potřeby nebo potraviny, se zde nachází i řada restaurací a nabízí se tu služby určené českým Vietnamcům, například pojištění, transfery peněz do Vietnamu, letenky, právní a poradenský servis, svatební salón, fotosalon, specializované knihkupectví atd. Funguje zde vietnamská školka s celodenním provozem. Vietnamské děti, které již umí výborně česky, se zde doučují základy vietnamštiny; v jazykovém centru se vietnamští dospělí i děti doučují češtinu. Sídlí zde také redakce několika vietnamských periodik či nahrávací studio. Časopis Týdenní zprávy např. řídí Tran Quang Hung (53), který v roce 1996 absolvoval DAMU – činoherní režii - a už u nás zůstal. Je zde i velké množství heren, dva kulturní sály pro více než pět set lidí, ročně se zde koná kolem 50 tradičních asijských svateb, ale také plesy a jiné kulturní akce. Zejména o sobotách a nedělích se sem sjíždějí Vietnamci z celého Česka a nakupují zde zboží pro své obchody – Sapa jim slouží jako velkoobchod, „vietnamské Makro“. Tržnice je otevřená i českým návštěvníkům. Oficiálně žije v Libuši 3,5 až 4 tisíce Vietnamců, reálně až 9 tisíc. Vietnamci obývají asi 10 % bytů v městské části.
Dung Lien – Do této restaurace údajně chodil na kachnu sám Karel Gott.
2) Hlavní vstup do království asijského konzumu 5) Boty, boty, boty - nekonečné řady bot
3) V koutku se krčí buddhistická svatyně 6) Jak Alenka v říši divů
Buddhistická svatyně - Návštěvníky zdejšího buddhistického chrámu jsou jednak zdejší mniši, kteří bydlí přímo v chrámu, nosí hnědý šat a každý den zde oslavují Buddhu, jednak další lidé, kteří chrám navštěvují v určité dny, obyčejně první den nového měsíce nebo patnáctého nového měsíce. Jako obětní dary Vietnamci nosí Buddhovi například čerstvé ovoce, květiny nebo vonné tyčinky. V přízemí je místnost, kam věřící přinášejí obětiny, v patře budovy se nachází modlitební místnost s větším oltářem a sochami. Chrám není uzavřený a zájemci ho mohou navštívit. Přímo z „ulice“ je přístupný příruční oltář, který se skrývá za dveřmi vedle vchodu.
2) Dírou v plotě z vietnamského ráje 5) vaří Muflona na masopust, ale nemá vlastní hospodu
3) Jedno z křesel pro město skončilo na soukromé zahradě 6) Tak jsme museli pít Na Betáni Gambrinus
Hutnická 12 – Na soukromé zahradě je Křeslo od Alexandry Koláčkové. Její snad nejznámější pražskou realizací je pět barevných zvířat v parku u Letenského zámečku, v roce 2007 vytvořila velké keramické figury pro hřiště v Centrálním Parku ve Stodůlkách s názvem Táta a Máma, v roce 2011 vznikla fontána v Panské zahradě na sídlišti Stodůlky. V roce 2013 se uskutečnila v rámci 15. ročníku Designbloku venkovní expozice „Křesla pro město". Křesla různých tvůrců byla postavena v centru Prahy, Křeslo A. Koláčkové stálo před Černou labutí Na Poříčí. Letos byly v Praze osazeny dvě pohovky, na sídliště Petřiny a před gymnáziem Arabská. Alexandra Koláčková s manželem Jiřím Koláčkem provozují atelier v Janově nad Nisou, který založili v roce 1990 nejprve jako keramickou dílnu. Zaměřují se na velkoformátové plastiky z keramiky a betonu do veřejného prostředí. Pro výtvarné pojetí jsou typické expresivní barevná škála, jednoduché oblé tvarosloví a smysl pro hravý element.
Pivovar Kunratice, Vídeňská 405 - Pivovar Kunratice se nachází nedaleko Tvrze Kunratice, kde se pivo vařilo až do roku 1901. V roce 2016 byla obnovena tradice kunratického pivovarnictví v nově zrekonstruované budově na křižovatce ulic Vídeňská a Na Betáni. Pivovaru nemá vlastní restauraci, hlavní část produkce je dodávána vybraným pražským hospodám, např. se čepuje Na tý louce zelený v Kunratickém lese nebo jako pivo Křižík v karlínském Přístavu 18600. Blízkost Kunratického lesa s volně žijícím stádem muflonů inspirovala majitele k názvu piv – piva se jmenují většinou Muflon.
« NAHORU