77. Zahradními městy za výpravčím Kájou

neděle 25. 2. 2018
navštíveny: Zahradní Město, kuželna, park Malinová-Chrpová, Arnika, záběhlický hřbitov, nouzová kolonie Slatiny, obecná škola, nouzová kolonie Rafanda, Sedmidomky, vršovický hřbitov, depo Praha-Vršovice, Kapitol, nuselská Kolčavka

Pozvánka
Hned po TURAS bále půjdeme v neděli Zahradními městy za výpravčím Kájou. Odchod od restaurace U Švehly, Švehlova 10 je ve 13 hodin. Zastávka Zahradní Město tramvaje 22, 26, nebo busu 101, 138, 175, 177, 195. Oběd trochu dražší, jak už to teď v Praze bývá (viz www.u-svehly.cz) od 12 hod. Když tak se stavte u agrárníka alespoň na startovací pivo.

Jaká vycházka byla

    Už na obědě u agrárníka se mě mnozí ptali, kdy uvidí výpravčího Káju. To tak, já vám ho ukážu, a vy odjedete dvaadvacítkou domů. Nejdřív se musíme v nádherně slunečné, ale mrazivé neděli probít zahradními městy. Místo otočky tramvají, kam téměř s počátkem Zahradního Města začala jezdit veřejná doprava, se teď rozvaluje mohutná žena. Vilky původní zástavby se krčí mezi paneláky, ale i tady jsme našli své perličky u pat paneláků - koloseum, kde se natáčelo Vrať se do hrobu, lezeckou stěnu v požární nádrži, obnovený obchůdek v Jahodové, kuželnu, které za celou dobu existence nevyměnili ani kliku u dveří a park s hezkým názvem Malinová-Chrpová. A taky jsme viděli, kde bydlí Radek, kde za kalifornskými dunami bydlela IvČe, Stuhu s krycím názvem Vajíčko i hřbitůveček malý. V plánované mezihospodě z nás byli tak vytrslí, že jsme raději vycouvali a udělali si vlastní mejdlo na lavičce pod Milenci ve křoví.

    Nenápadná cestička nás zavedla pod Jižní spojku a rázem jsme se ocitli v území nikoho. Došli jsme k prvním kapesním baráčkům o něco skromnějšího zahradního města - ke Slatinám. Jirka Dušák mi poslal odkaz na hezký dokument o této nouzové kolonii, a tak jsem byla ráda, že jsem mu mohla osobně poděkovat a on byl na oplátku určitě i s Ivanou šťastný, že si při výletu do Prahy místo Hradčan prohlížejí místa, kde se odehrávala Obecná škola, a na fotkách, kde se ve skutečnosti točila. Protože filmové Slatiny jsou ve Kbelích, skákací most na Zlíchově, i ten transportér stál ve stínu Loosovy vily. Jen rozvodna, byt Tranďáka a zubožená obecná škola jsou zatím na svém místě. A už jsme u další kolonie Rafandy a šesti osmidomků stojících v ulici Sedmidomky. Toho dne jsme vešli už na druhý hřbitov - vršovický. Když jsem hledala rodinný hrob Svěráků, měla jsme v ruce fotku s břízou v jeho těsné blízkosti. Obešla jsem snad všechny vzrostlé stromy, než mě zachránil hrobník. Hrob Svěráků neznal, ale vlastnoručně poraženou břízu si pamatoval. A tak jsem mohla vycházkářům triumfálně ukázat, kde spočívá malý Zdeněk Svěrák, jehož je Zdeněk Svěrák náhradníkem. A taky, kde hledá děvče na neděli Jarka Motl, rytíře Dannera, který klokanům postavil nový ďolíček, dva modré balónky nad urnou Bedřicha Nikodéma i majitele cirkusu Kludský alias Humberto.

    Ale kde je ten Kája? Vyděržaj, pioněr, vyděržaj! To musíte ještě před železničním mostem zahnout, pokračovat podle kolejí, v ostrém protislunci přehlédnout zákaz vstupu a dojít až k výtopně vršovického depa. Na podnikové vývěsce už na nás mává Kája s plácačkou. Zlatý slavík tu sice netopil pod kotlem, ale chodil za kamarádem z učňáku do závodní jídelny na brynzové halušky. Návrat do civilizace jsme podnikli přes několik zrezlých i nablýskaných kolejí, perón a pešunk. Ještě jsme si z Kapitolu prohlédli prozářený vinohradský hřeben a výlet zahradními městy symbolicky zakončili v Magické zahradě, toho času dependanci pivovaru Kolčavka. Při výhledu do stmívající se zahrádky na břehu Botiče jsme společnými silami zdolali všech nabízených deset druhů piv. Joj, to byla procházka růžovou zahradou!

    1) Místo otočky tramvají je teď Mezi zahrádkami ležící obryně                       4) Dětské hřiště z požární nádrže
    2) Rozmarýna - v Zahradním Městě se i restaurace jmenovaly květinově     5) Dřevěné kuželně nevyměnili ani kliku u dveří
    3) Kruhová restaurace uprostřed pravoúhlých paneláků                               6) Jediný dochovaný činžáček z předválečné doby

Zahradní Město - Ve třicátých letech 20. století byla značná část výstavby v Praze ovlivněna koncepcí zahradních měst, na různých místech byly budovány vilové čtvrti obytných domků se zahrádkami. Koncepce Zahradního Města i předtím Spořilova byla pojata velkolepě, obě satelitní města byla postavena v polích daleko od souvislé zástavby Prahy na katastru Záběhlic. Výstavba Zahradního Města začala v roce 1928, už v roce 1929 byly první domky úředně kolaudovány. Do roku 1934 byly postaveny vozovky, dokončena kanalizace, síť pouličního osvětlení a zcela dokončeno prvních 230 domků. Výstavbu provádělo družstvo Nová Praha, které zároveň zajišťovalo spojení Zahradního Města se Strašnicemi. Od roku 1928 jedním, později dvěma najatými autobusy, a to až do spuštění provozu elektrické dráhy. Už 18. října 1936 byla do Zahradního Města zavedena od Strašnic tramvajová trať. Linka č. 4 zajížděla do tramvajové smyčky v původním přirozeném centru Zahradního Města na náměstí Mezi zahrádkami. Magistrát se tenkrát skutečně staral o urbanistický rozvoj města a tramvajové tratě kolikrát vedly poli do míst, kde zástavba teprve vznikala, aby se podnítila další regulovaná výstavba. Do roku 1939 bylo postaveno v Zahradním Městě téměř 600 domů. Původní projekt pro 10 000 obyvatel přerušila druhá světová válka a vilkové Zahradní Město potom už nebylo nikdy dokončeno. Po válce se podél zeleného bulváru Malinové postavily třípatrové dvouletkové bytovky, které svými sedlovými střechami dosavadní charakter čtvrti nenarušily. To se změnilo až v šedesátých letech, kdy se na obou koncích Zahradního města postavila sídliště Zahradní město-Západ a Zahradní město-Východ. Zahradní Město získalo svůj název nejen kvůli typu zástavby, ale i díky pojmenovávání ulic - většina ulic nese název květin, rostlin, keřů a stromů. Jde o největší komplex monotematických názvů ulic v celé Praze.

Dokument o Zahradním Městě z roku 1938 Jak roste Praha

Ležící figura, náměstí Mezi Zahrádkami - Sochu vytvořil Jiří Babíček v roce 1976. Pro Babíčka byla inspirativní stáž u Henryho Moora. Angličan Henry Moore byl pro československé sochařství bezednou inspirační studnicí. Byl tolerován jako socialista s dobrým původem (jeho otec byl irský horník) a z jeho práce vyzdvihovali především jeho pozdější návrat k humanismu a figuraci. Moorovy oblíbené motivy ležící matky s dítětem byly u nás mnohokrát napodobovány. Další sochou v parčíku je Sedící dívka od neznámého autora.

Restaurace Rozmarýna, Podléšková 1824/61 - Hned po vzniku čtvrti tady byla spousta obchůdků i restaurace. Jedna z nich pod názvem “Rozmarýna” fungovala jako restaurace na náměstí Mezi Zahrádkami až donedávna. Dnes už je zde jen pivnice.

Sídliště Zahradní Město - V šedesátých a sedmdesátých letech byla po obou stranách vilového Zahradního Města postavena nová sídliště. V šedesátých letech začalo vznikat sídliště Zahradní Město – východ a s ním přibylo 11 000 obyvatel. V roce 1967 byl pro jejich potřeby vystavěn Cíl – obchodní, společenské a kulturní centrum s kruhovou diskotékou a kulatou stavbou restaurace Vesna a kulturním střediskem. Pamětníci na něj vzpomínají jako na podnik s nevídanou nabídkou zboží a služeb, který do okrajové části Prahy přinesl závan velkoměsta. Bylo tu možné sehnat řadu novinek, navštívit kadeřnictví, knihovnu, kavárnu s vinárnou. Architektonický návrh vytvořili Aleš Bořkovec a Vladimír Ježek, kteří jsou i autory sídliště Novodvorská. Vesna byla přejmenována na Koloseum. V těchto místech se natáčely některé scény z filmu Vrať se do hrobu.

Park Malinová – Z původní požární nádrže bylo vytvořeno dětské hřiště.

Jahodová 83 – Jahodovou ulici lemovala řada obchodů, protože před válkou byla „bulvárem“ Zahradního Města. Do dnešních dnů přetrvala jen hospoda na rohu s Malinovou a potraviny Černík. Do domu 83 se nastěhoval Václav Černík v roce 1928. Otevřel si koloniál, který provozoval až do padesátých let. Jeho vnučka začala v devadesátých letech prodávat kávu a drobné sladkosti ve výklenku domu. Na kempovém stolečku se pomalu rozšiřoval sortiment, a když nastala zima, bylo nutné se přemístit dovnitř domu. Tak začala více než dvacetiletá historie prodejny potravin, která se vrátila na místo původního koloniálu v Jahodové 83.

Kuželna, Malinová 102 - Dřevěná budova kuželny – první kuželkářský stadión v Československu - byla postavena v roce 1938, tenisové kurty u ní jsou z téže doby. Kuželkářský odbor lákal nové zájemce sloganem: „Koulení prospívá tělu, cvičí oko, posiluje svaly“. K horlivým účastníkům kuželkářských klání patřil i Vlasta Burian. Kuželna se zachovala v nezměněné podobě, vydržela osmdesát let včetně kliky od dveří a okenních rámů.

Malinová 7 - Jako jediný prvorepublikový dům z 30. let ukazuje, jak měly vypadat dvoupatrové činžáky, dole s restauracemi a obchody. Je v něm umístěna restaurace V Malinové.

    1) V parku Malinová-Chrpová v létě zurčí voda                                       4) Mrakodrap uprostřed zahradního města
    2) V srpnu ´68 vysílala televize i odsud                                                   5) Rodina Švehlů bydlela i v Záběhlicích
    3) Vajíčko nebo Stuha?                                                                            6) Staré se ještě drží zuby nehty

Park Malinová - Chrpová - Cílem renovace bylo propojení dvou samostatných parků. Revitalizací byla zrušena vozovka, která původní parky oddělovala. Byly vysázeny dřevin do několika oddělených hájků. Součástí parku jsou dvě dětská hřiště, pítka, lavičky i dostatek odpadkových košů. Dominantními prvky parku je centrální vodní prvek s několika vodními tryskami a střechy na vysokých sloupech s vinoucí se zelení (tzv. salla tereny). Přes umělou říčku se dá přejít po malých lávkách. Najdeme tu i veřejnou open air knihovnu. Hotovo bylo v roce 2011, v roce 2012 získal projekt revitalizace parku ocenění Národní cena za architekturu v kategorii „Krajinářská architektura a zahradní tvorba“.

Jabloňová 2929 - Před desátou hodinou 21. 8. 1968 byl objekt Plodinové burzy na Gorkého náměstí obsazen okupanty, poté byla obsazena i Měšťanská Beseda. Vysílání se přesunulo na Cukrák a do Tesly Hloubětín. Současně technici připravovali náhradní pracoviště i ve výškové budově ČST na Zahradním Městě. Objekt byl tehdy málo známý, protože ČST se do něj přestěhovala teprve před několika měsíci, na víc zde byla umístěna většinou administrativa. První zkušební vysílání se uskutečnilo už v podvečer 22. srpna z provizorního televizního studia v osmém patře. Televizák vzpomíná: „Byli jsme upozorněni, že mezi ostatními výškovými domy, kde svítí většina oken, je na první pohled jasné, že náš věžák není obytný a může být tak snadno odhalena činnost ČST. Proto byla okamžitě zřízena skupina, která v nepravidelných intervalech rozsvěcovala a zhasínala světla ve vybraných místnostech, kde byly v oknech záclony, a to jak stropní tak stolní lampy, aby ČST vypadala v noci jako normální bytový dům“. Vysílání skončilo podobně jako v dalších studií 26. srpna po návratu vládní delegace z Moskvy. Moderátory vysílání z Jabloňové byli Vladimír Škutina a Vladimír Tosek. Tosek patřil k předním redaktorům a komentátorům šedesátých let. Jeho dcera je Zdena Tichotová, členka skupiny Spirituál kvintet. Po srpnu 1968 emigroval do Velké Británie, kde pracoval až do své smrti v roce 1987 v monitoringu BBC a zároveň redigoval Listy, vydávané Jiřím Pelikánem. Normalizační režim nemohl Vladimíru Toskovi zapomenout jeho angažmá v roce 1968. Mimo jiné proto vznikla postava prodejného novináře Ivo Holana v seriálu 30 případů majora Zemana (díly Bílé linky a Modrá světla), inspirovaná Toskem. Herec Svatopluk Matyáš byl vybrán a namaskován tak, aby Toska co nejvíc připomínal. Vladimír Škutina zůstal. Jednalo se o jednoho z nejznámějších politických vězňů souzeného poprvé za to, že údajně jednou v hospodě řekl, že československý prezident Antonín Novotný je vůl. U soudu dostal podmínku. Později ale při jiné příležitosti opravdu prohlásil, že je Novotný vůl. Za to byl vězněn od května 1962 do února 1963. V roce 1969 byl uvězněn znovu. Za vtípky na adresu okupantů, za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů, za hanobení státu světové socialistické soustavy byl odsouzen na čtyři roky a dva měsíce. Ve vězení došlo ke zlomu, Škutina v listopadu 1972 pod tlakem podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Motivace byla jasná, chtěl domů, kde na něj čekala manželka a jedenáctiletá dcera. Návrat domů vyměnil za hlášení o lidech, kteří Státní bezpečnost zajímali – o Petru Uhlovi, Ivanu Klímovi, Ludvíku Vaculíkovi a dalších. Škutina se přesto snažil hrát se Státní bezpečností jakousi hru: některé informaci jí předával, jiné zatajil. V roce 1977 sice připojil svůj podpis pod Chartu 77, z některých dokumentů Státní bezpečnosti ale vyplývá, že se tak zřejmě stalo na její pokyn, aby pronikl do prostředí chartistů. V prosinci 1978 odjel legálně do Švýcarska. Od února 1990 jezdil pravidelně do Československa a byl vtipným glosátorem domácích událostí. Jenže v říjnu 1992 napsaly noviny o jeho spolupráci se Státní bezpečností a Škutina se z médií stáhl. Zemřel v roce 1995.

Stuha, atrium polikliniky Jabloňová – Zahradní Město – Západ bylo postaveno o něco později. Jeho středem byl obchodní dům Květ (1976) se služebnou policie a poliklinika (1973). Autorkou sochy z roku 1967 v atriu polikliniky je Zdeňka Fibichová, vnučka skladatele Zdeňka Fibicha a manželka Vladimíra Preclíka. Naučná cedule uvádí, že jde o sochu Vajíčko od Františka Pacíka, ale není tomu tak, alespoň tak říká Pavel Karous. Zdeňka tak měla Stuhu připravenou šest let v ateliéru, než ji mohla osadit.

Tři grácie, před Arnikou - Sousoší tří žen z hořického pískovce vytvořil sochař František Häckel v roce 1984.

Duny – Výsadba je inspirována vegetací charakteristickou pro pobřeží Kalifornie, která je silně ovlivněna působením větru a moře.

Arnika, Jabloňová 11 - Dominanta sídliště byla postavena v letech 1972–1976, o několik let později než bytové bloky v okolí. Původně šlo o internát, posléze o „stavbařský hotel“, tzn. ubytovnu pro pracovníky na stavbách. V 90. letech se stal hotelem Arnica, v dalších letech 1998–1999 prošla budova kompletní rekonstrukcí, po níž se z hotelu stal bytový komplex. Budova má 22 pater a je 65 metrů vysoká.

Záběhlický hřbitov, Břečťanová - Byl založen jako náhrada za zrušený hřbitov u kostela Narození Panny Marie u Hamerského rybníka. Od hlavního vchodu v levém rohu je hrob rodiny Švehlů, nevlastní bratr Antonína Švehly Matěj, bratranec Josef a další příslušníci záběhlické větve rodiny. Na opačném konci hřbitova vlevo od branky je hrob velkostatkáře Václava Černého (1868 - 1935), majitele zámku v Záběhlicích.

Pomník obětem 1. a 2. světové války – Na klidném místě, u boční zdi hřbitova byl v roce 1921 postaven pomník Památník padlým. Po příchodu Němců byl v roce 1939 odstraněn. Po osvobození se vrátil na původní místo. Kvůli výstavbě sídliště byl přemístěn a teprve v roce 2001 se vrátil na původní místo.


    1) Milenci se chytře ukryli do křoví                                                           4) podešli trať
    2) I pamětníci byli zaskočeni spoustou nových domů                               5) a ocitli se v území nikoho
    3) Podešli jsme Jižní spojku,                                                                     6) Nouzová kolonie Slatiny

Fotoalbum vycházky...

Milenci, V Korytech – Pískovcová socha Ladislava Kovaříka zhruba z roku 1980 stojí na rohu ulic V Korytech a Bramboříková. Původně stála volně uprostřed loučky, dnes se milenci schovávají v křoví.

Slatiny - Nouzové kolonie vznikaly na okraji Prahy hned po první světové válce. Do nové metropole se valily tisíce lidí, hledající práci a samozřejmě i bydlení. Nějakou dobu se úřady snažily ilegální stavby likvidovat, mít komín bylo zakázáno, ale nakonec úřady rozumně ustoupily tlaku. Majitelé na zhruba dvou desítkách míst po celé Praze rozparcelovali bývalá pole na kousky a pronajali je lidem, kteří pracovali ve fabrikách vznikajících v okolí. Tak vznikly i kolonie Na Slatinách. Lišila si od ostatních jen tím, že nešlo o bývalé pole, ale vždycky tu byl močál, který se podařilo zkultivovat až po mnoha letech. V roce 1924 tu postavili první domek s nápisem Nouzová stavba Na Slatinách s číslem popisným. To umožňovalo trvale se přihlásit a stát se obyvatelem Prahy. Domky byly bez kanalizace, vody a elektřiny, Domky si vlastníci stavějí sami, z toho co seženou – z použitých cihel, prken, trámů, železničních pražců, dehtové lepenky a různých papundeklů, oblíbené byly bedničky od margarínu, které se zevnitř polepovaly novinami, aby dovnitř netáhlo. Už za tři roky tady stálo tři sta podobných kapesních domků a oficiálně tu žilo přes pět set lidí, ve skutečnosti ale mnohonásobně víc. V domcích se kromě rodinných příslušníků tísnily i spousty podnájemníků, kteří měli pomoci alespoň k malému přivýdělku. Takže odhadem zhruba 2400 lidí. Nájemní smlouvy byly na dva roky, za pozemek se platilo 20 korun za rok a pokud by město smlouvu vypovědělo, majitel byl zavázán, že do osmi!! dnů dům zbourá a veškerý materiál odstraní. Kolonie Slatiny měla své dva koloniály, tři družstevní konzumy typu „Včela“ , osm hospod, holiče, mlékárnu, pekárnu, řeznictví. V době největšího rozkvětu měli Slatinští i fotbalový klub a kroužek divadelních ochotníků. Divadlo se hrávalo v nejznámější hospodě U Řeháků, kde se i promítalo. Po návštěvě Slatin prezidentem Masarykem, byly v roce 1934 vybudovány hydranty a vodu z nich mohli obyvatelé čerpat zdarma. Za elektrickou přípojku se muselo zaplatit 500 Kč, a tak si elektřinu do svých příbytků obyvatelé začali zavádět až za protektorátu, když nemohli sehnat petrolej do lamp. V 60. letech začala kolonie Na Slatinách zanikat. Za přidělení bytu na sídlišti musel majitel domku přislíbit, že zbourá nejprve komín a následně i celý domek a materiál sám odveze. Dodnes tu není zaveden plyn ani kanalizace, veškeré splašky tečou do septiků. Pojmenovaná je jen hlavní vyasfaltovaná ulice Na Slatinách. Vedlejší uličky – spíš polní cesty – jsou bezejmenné. Ze široké palety různých hospod, obchůdků a služeb v době první republiky nezbylo nic. Hydranty u kterých se lidé dřív scházeli, byly odstraněny na začátku 90. let, protože si sem „Pražáci“ na účet města jezdili zadarmo mýt svá auta.

Dokument o kolonii Slatiny a Obecné škole

    1) Eda s Tondou pobíhali ve Kbelích                                                         4) Trať u Slatin po válce ještě nestála
    2) Transportér stál ve Střešovicích                                                          5) Kluci skákali do vlaku na Žižkov na Zlíchově
    3) Důkaz: vzadu vykukuje Loosova vila                                                    6) Jen Traďák chodil do práce sem ve skutečnosti i ve filmu

Ve Slatinách se odehrávala i část děje filmu Obecná škola. V kolonii bydleli Rosenheimovi i Bořivoj Penc, herec divadla Járy Cimrmana a spolužák Zdeňka Svěráka od první třídy. V dokumentu o Slatinách Penc vzpomíná, že před pár lety mu na výměnu kol doporučili servis na Slatinách, a když k němu přijel, zjistil, že pneuservis je v domku, ve kterém prožil celé dětství. Filmové Slatiny se netočily tady, ale v Nouzově ve Kbelích, které jsou přeci jen malebnější.

Most přes trať, Nad Vršovickou horou - Z tohoto mostku nad železnicí kluci skákat na vlak do Žižkova nemohli, protože tu ještě nestála ani železnice ani most. Ve filmu se skok uskutečnil z mostu na Zlíchově v ulici Křížové. Viděli jsme ho při vycházce Zl-Sm výhledy. Obrněný transportér také nestál tady, ale ve Střešovicích v ulici Nad hradním vodojemem. Přímo před hospodou U Hronků, odkud byl na konci filmu odtažen. V posledním záběru filmu se mihne na konci ulice funkcionalistická Loosova vila, která předměstskou idylku poněkud “narušuje”. Za mostem je elektrárna, ve skutečnosti rozvodna Praha -jih, kde Tranďáka – Zdeňka Svěráka málem zabil výboj.

    1) Některé milosrdné záběry ještě připomínají pavilony obecné školy            4) Ještě nedávno se ve filmové hospodě točil skutečný Gambrinus
    2) Kouzelník Čepek odchází ze školy(i když vlastně přichází)                       5) Služební byt Tranďáka i Svěráků byl tady
    3) Vykouřená hospoda                                                                                   6) Rafanda teď spíš připomíná zahrádkářskou kolonii

Obecná škola, Elektrárenská - Napravo od ulice Nad Vršovickou horou proti ulici Elektrárenské jsou pavilony „Obecné školy“. Škola pro Slatiny tu byla jen do pátého postupného ročníku, pak se muselo chodit do Vršovic. Školu tvoří několik řad dřevěných pavilonů, dnes ve velmi špatném stavu se zatlučenými okny, některé už jsou vypálené. Když sem začal Zdeněk Svěrák chodit do školy, seděl hned od první třídy v lavici s Bořivojem Pencem. Je tak jeho nejstarším kamarádem. Po levé straně v řadě činžáků je obchod, kde nakupovala Libuše Šafránková a o kus dál bývalá hospoda, kde kluci vykouřili hosty, aby táta Hrušínský šel domu. Bořivoj Penc hrál harmonikáře, kterého Hrušínský obehrál v kartách o jeho harmoniku. I to se stalo, ale v opačném gardu. Harmoniku vyhrál jeho strejda v kartách, samozřejmě hraných falešně a tu harmoniku Bořivojovi pak daroval.

Elektrárenská 10 - Před druhou světovou válkou a na jejím počátku bydlela rodina Svěrákových ve služebním bytě, jenž patřil rozvodně, v níž pracoval Zdeňkův otec. Jednomu z Němců se však byt líbil, a tak označil otce za nespolehlivého. V roce 1942 ho propustili ze zaměstnání a spolu s tím musel vrátit služební byt. Celá rodina se odstěhovala do otcova rodiště, do Kopidlna. Je to volně popsáno ve filmu Po strništi bos, ovšem poměrně ošklivé Kopidlno nahradily ve filmu malebné Slavonice (za války samozřejmě v říši). Po válce se rodina vrátila zpět na Bohdalec.

Rafanda, ulice Pod Bohdalcem - Do kolonie chodil na časté procházky Karel Čapek s Fráňou Šrámkem, který nedaleko bydlel. Vznik kolonie Pod Bohdalcem popisuje Karel Čapek v povídce Na Rafandě z roku 1925: “Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi, nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže, pobije se to prkny a je to; teď z jara ještě moc nevadí, svítí li slunce všemi spárami prken…. Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal.“

    1) Jak to, že Sedmidomky mají osm vchodů a šest řad?                           4) Zdeněk Svěrák je takový náhradník bratra Zdeňka na fotce
    2) Protože pravé Sedmidomky jsou naproti, těch bylo původně sedm       5) Jarka Mottl teď hledá děvče na neděli tady
    3) Na vršovickém hřbitově je hrob rodiny Svěráků                                     6) Václav byl nejstarší bratr Edvarda Beneše

Sedmidomky – Šest řad osmidomků nepatřily ke kolonii. Jednalo se družstevní domky o ploše 32 metrů čtverečních s jednou obytnou místností dole a s podkrovím. Byly postaveny v roce 1928. Voda sem původně nebyla zavedena, muselo se k hydrantu, elektřina ano. Vlevo byly vybudovány přízemní domky, patřící ke kolonii, s byty pro ty lepší kolonisty. Těch bylo původně sedm, dva jsou zbořené, místo nich je postavena budova s holobyty Sedmidomky pro neplatiče. Karel Čapek o Sedmidomkách píše: „Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem, a jde-li tudy člověk v neděli, slyší několik gramofonů, spoustu dětí a skřivany na modré obloze“. Sedmidomky jsou dnes většinou přestavěné na sídla různých firem, takže původní obydlí jsou už jen těžko rozeznatelná.

Vršovický hřbitov, U Vršovického hřbitova – Až do konce 19. století byl hřbitov v místech kostela sv. Václava na náměstí Svatopluka Čecha. Po jeho zrušení na počátku 20. století byl založen nový hřbitov pod Bohdalcem na pozemcích, které zakoupila obec roku 1899. Roku 1906 zde byla postavena hřbitovní kaple. Jméno Kamil se v rodu Lhotáků dědí. Malíř Kamil Lhoták (1912-1990) byl nemanželský a zapíraný syn stejnojmenného farmakologa. I jeho syn ročník 1941 se jmenuje Kamil a po něm i vnuk (1974). O tom básník Karel Sýs před pěti lety psal, že má rovněž umělecké vlohy, maloval a fotografoval, ale nakonec zakotvil jako hrobník na vršovickém hřbitově. Když je tam potřeba pozlatit kříž na některém pomníku, z vedení prý vzkazovali: „Udělejte si to sami, máte tam přece malíře Kamila Lhotáka!“ A vůbec jim nevadilo, že malíř Kamil Lhoták byl v té době už dvaadvacet let po smrti.

Hrob rodiny Svěrákovy - U hřbitovní brány opřou kolo o pilíř a dál jdou jen s kočárkem. Dojdou až k dětskému hrobu. Na náhrobku je fotografie asi pětiletého chlapečka a pod ním jméno.
"Von se jmenoval jako ty?" diví se Tonda.
"No," řekne Eda a vyndá z vázy starou kytku.
"A jakej byl?" dívá se Tonda na fotografii.
"Já nevím. Von umřel a teprve potom jsem se narodil. Prej byl hodnej," říká Eda. "Když umřel, tak naše máti spolykala prášky na spaní, poněvadž ji nebavilo bejt na živu. Ale vypumpovali jí žaludek, a tím jí zachránili."
"To muselo bejt blbý.A co se mu stalo, bráchovi?," ptá se Tonda.
„Šláp na rezavej hřebík a dostal růži."
"Růži?"
"To je nemoc. Proto jsou naši na mě tak opatrný. Furt aby se mi něco nestalo. Neradi by vo mě taky přišli."
"To se jim člověk nemůže divit,"
řekne Tonda. "Ale že se jmenuješ úplně stejně jako von..."
"Já jsem jako za něj, rozumíš. Abych jim ho nahradil“.
„Seš takovej náhradník“,
uzavře Tonda.

Manželům Svěrákům se narodil první syn Zdeněk v roce 1929. V pěti letech, v roce 1934 Zdeněk stoupl na rezavý hřebík a následně zemřel na sepsi. Rodiče ztrátu těžce nesli a maminka se ze žalu pokusila o sebevraždu, ale vypumpovali ji žaludek, čímž ji zachránili. Druhé dítě se manželům Svěrákovým narodilo za dva roky, v březnu 1936 a dostalo také jméno Zdeněk. Rodiče se o svého druhého syna velmi báli a úzkostlivě dbali, aby se mu něco nestalo. Posléze se jim ještě narodilo třetí dítě, dcera Božena. Podobizna staršího bratra stejného jména, Zdeňka Svěráka (1929–1934) na rodinném hrobě je kousek nad kaplí.

Jaroslav Mottl (1900-1986) - Devatenáctiletý Jarka chodíval za kamarády na Žofín, kde se dozvěděl, že kdesi daleko proti proudu Velké řeky planou každou sobotu ohně chlapců, prožívajících krásné chvíle. Toužil zúčastnit se těchto večerů a tak, když sem byl jednoho dne pozván, složil pro jemu neznámou osadu text V záři červánků sepsaný na melodii Rudolfa Piskáčka. Tato píseň, složená ještě v Praze, měla být vstupním doporučením do osady Ztracená naděje, dnes zkráceně Ztracenka. Po první písničce následovala řada dalších - Bessie, Hledám děvče na neděli, Na osadě hráli, Ztracenka zpívá, Marta, Líbám Tě dnes naposledy. Na sklonku dvacátých let účinkovala Mottlova parta v Osvobozeném divadle. Mottl napsal většinou s Karlem Melíškem 26 operet, ve více než padesáti filmech zpívali jeho texty, na přibližně třiceti filmech se podepsal jako scénárista. Byl např. spoluautorem scénáře Dovolená s andělem.

Václav Beneš (1864-1919) – Učitel, publicista a politický činitel byl nejstarší bratr Vojty a Edvarda Beneše. Edvard byl nejmladší desáté dítě. Václav oba bratry podporoval na studiích a měl na ně výrazný politický vliv. Působil jako učitel na měšťanské škole ve Vršovicích. Od konce 19. století vyvíjel osvětovou činnost v řadách českého dělnictva, redaktor týdeníku Český učitel, spoluorganizátor Ligy za všeobecné rovné právo hlasovací. V roce 1907 přešel do sociálně demokratické strany, za niž roku 1911 kandidoval v říšských volbách. Byl propagátor těsnopisu; napsal učebnici stenografie. Ještě před 1. světovou válkou byl mozkovou mrtvicí vyřazen z politického života.

    1) Rytíř Zdeněk (Danner) má velké zásluhy o klokany                               4) Jedna ze dvou půlkruhových výtopen
    2) Poustevník Bedřich Nikodém má hrob velice nenápadný                       5) Když se výtopna stavěla, stála na vinohradském hřebenu jen vodárna
    3) Pronikli jsme do vršovického depa                                                         6) Už jsme došli, vítá nás výpravčí Kája

Zdeněk Danner (1888- 1936) – Fotbalový klub Bohemians byl založen v roce 1905 jako AFK Vršovice. Název klubu si poprvé změnil v roce 1927, kdy Vršovičtí během zájezdu do Austrálie vystupovali jako Bohemians, tedy Češi. Vedle nového jména získal klub i párek klokanů, jehož má "Bohemka" od té doby ve znaku. Od srpna 1914 měli Vršovičtí svůj stánek s názvem Ďolíček pod kasárnami v ďolíku u Kodaňské ulice. Po návratu Bohemians z výletu k protinožcům se na stadion s kapacitou 6 000 diváků valily davy příznivců, v roce 1930 při utkání se Spartou dokonce praskly ochozy. Z iniciativy tehdejšího předsedy fotbalového klubu Zdeňka Dannera, ředitele vršovické záložny, vznikla myšlenka vybudovat pro klokany důstojnější stánek. 27. března 1932 byl necelý kilometr od původního Ďolíčku otevřen nový stadion u Botiče, který nesl jméno předsedy klubu Zdeňka Dannera. Termín "ďolíček" se přenesl i na nový stadion. U zastávky busu Kavkazská v Kodaňské ulici byla v roce 2014 instalována pamětní deska s textem: „Na tomto místě se nalézal střed hřiště původního stadionu v Ďolíčku působiště AFK Vršovice – legendárních Bohemians. První zápas zde fotbalisté odehráli 19. 8. 1914. K 100. výročí věnuje Družstvo fanoušků Bohemians a Bohemians Praha 1905 a.s.“

Bedřich Nikodém (1909-1970) - Bedřich Nikodém byl nejen hudební skladatel, ale hrál i tenis a stolní tenis, ve kterém se dostal v letech 1929–1933 do národního mužstva a s ním získal v roce 1933 v Praze titul mistrů světa. Za svůj život několikrát změnil žánr. První písničky vznikaly při výletech na trampské osady (např. na Ztracenku) - Houpy hou, na vlnách se keňu houpá, Tvá ústa malá, Jen kytara a já. Od roku 1935 pracoval v hudebním Nakladatelství Mojmíra Urbánka a pro něj komponoval swingové písničky např. Už nikdy víc milovat nebudu. V padesátých letech složil Dva modré balónky, Nedělní vláček, Je po dešti, a poté opakovaně zvítězil v soutěžích Hledáme písničku pro všední den s písněmi Mám malý stan nebo Barborka. Jeho Big Beat twist nebo Start Gemini už patří k rokenrolu. Písničky Bedřicha Nikodéma byly často pro dokreslení atmosféry využívány ve filmech, např. melodie Poustevník, která se stala nedílnou součástí filmu Slavnosti sněženek. Ve filmu zazní dialog Hanzlíka s Hrušínským o výhodné koupi gramodesek s touto písní. Hanzlík: „Koupil jsem padesát desek, kus za korunu. 25 jich hraje jen do půlky a 25 od půlky do konce. Jsem do konce života zásobenej Poustevníkem od Bedřicha Nikodéma“.

Jindřich Kludský (1903-1960) - Zakladatelem dynastie Kludských byl Antonín Kludský (1826-1895), potulný loutkář a později majitel menažérie, což byl zvláštní typ zvěřince. Antonínovi a jeho ženě Marii se postupně narodilo 20 dětí a byli to samí chlapci. Je dost možné, že byly inspirací pro Eduarda Basse k napsání Klapzubovy jedenáctky, každopádně podle rodiny Kludských napsal Bass svůj román Cirkus Humberto. Tento majitel cirkusu Jindřich Kludský měl za manželku Marii Kočkovou, čímž se obě cirkusové rodiny propojily. Tak se stalo, že Michal David, potomek Kludských je bratranec zavražděného Václava Kočky.

Depo Praha - Vršovice, K topírně 11 - Seřaďovací nádraží s točnou a výtopnou bylo budováno od roku 1882 současně s nádražím Praha-Vršovice. Nová výtopna s kruhovou rotundou měla zároveň odlehčit provozu dnešního Hlavního nádraží. Seřaďovací nádraží s výtopnou bylo dokončeno 1886, v roce 1899 přibyla symetricky druhá výtopna s točnou. Objekt výtopny tvoří dvě protilehlé, symetrické budovy o půlkruhovém půdorysu, před vnitřním průčelím s jednotlivými vjezdy pro lokomotivy jsou umístěny točny. Objekty dnes slouží jako depo lokomotiv. Budovy výtopny tvoří autenticky dochovaný celek železničního stavitelství. V září 2015 zde byl Den otevřených dveří. Tenkrát visel mj. na vývěsce i fotografie Karla Gotta v uniformě výpravčího. Nebyla to náhoda. V depu pracoval jeho spolužák z učiliště ČKD Kompresory a vždy, když měli v závodní jídelně bryndzové halušky, Kájovi zavolal, a slavík přišel na oběd.

    1) S výpravčím Kájou jsme se vyfotit prostě museli                                 4) Z Kapitolu jsme přehlédli celé Vinohrady a Vršovice
    2) Z depa jsme překonali několik nepoužívaných kolejí                             5) Kolčavka je nejen v Libni, ale i Nuslích
    3) a také dvě funkční koleje                                                                       6) Na Kolčavce s výhledem do magické zahrady

Bohdalec a Tyršův vrch - Kopec je tvořen hřebenem, který vyčnívá nad okolní terén o 70–80 metrů. Na západní straně, poblíž Michle, se nachází další výrazný vrchol kopce Bohdalce, Tyršův vrch. Tyršův vrch býval od hlavní části Bohdalce oddělen sedlem. Pod sedlem dříve vedla jednokolejným železničním Bohdaleckým tunelem lokální železnice Nusle – Modřany. V roce 1930 byl v místě sedla a tunelu vybudován široký zářez, kterým vede železniční vlečka, železniční trať 210 a železniční trať na odstavné nádraží Praha-jih.

Kapitol, nad ulicí Pod Stárkou - Vrchol Kapitolu se nachází ve výšce 226 m n. m. Název „Kapitol“ zřejmě pochází od kapituly - církevní obce, jíž někdejší sad patřil. Tuto teorii podporují také názvy přilehlých ulic: Kapitulská, Magistrů, Děkanská. Temeno kopce slouží jako sportoviště a hřiště, které v nedávné době prošlo rekonstrukcí. Hezký výhled na Vinohrady.

Pivovar Kolčavka, Nuselská 114 – 27. dubna 2017 byla otevřena další restaurace Pivovaru Kolčavka, a sice v Nuslích na břehu Botiče. Má hezkou zahradu, dříve se restaurace jmenovala přímo Magická zahrada. Na čepu je deset druhů piv Kolčavka a pivo lze tu koupit i v PET lahvích nebo ve skle.

« NAHORU

TOPlist