78. 5. Pražská Pivočára

neděle 15. dubna 2018
navštíveny: Pivovarská restauarce v Uhříněvsi, divadlo U22, pivovar Uhříněves, vila Aloise Tichého, Nadýmač, vila Ivety Bartošové, Vodice, Prknovka, bývalé Tehovičky, Kolovraty, restaurace U Boudů, kostel sv. Ondřeje, Císařská cesta, Lipany, kostel sv. Martina, statek Řeháků, statek Bohuslavů, údolí Pitkovického potoka, Nupaky, pivovar Gwern

Pozvánka
Sraz je ve 12:00 v Pivovarské restauraci v Uhříněvsi. Už jsme tam sice byli v roce 2012 při vycházce Pražským pohraničím - to se hospoda jmenovala Pivovarská, ale točili tam nějaký průmyslový patok. Nyní je zde čepují vlastní pivo Alois, takže startovací pivo je povinností. Restaurace je přímo u zastávky Uhříněves (bez přívlastků), kde staví spousta městských i příměstských autobusů z Hájů nebo z Depa Hostivař. Bývá tam plno, a tak oběd zřejmě vzdáme a naobědváme se cestou. Každopádně ve 12:30 hodin je bezpodmínečný odchod, aby byl oběd po cestě ještě obědem.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme absolvovali už Pátou Pražskou pivočáru. Sešli jsme se na zahrádce Pivovarské restaurace v Uhříněvsi. Od naší poslední návštěvy Pražským pohraničím před šesti lety se toho změnilo hodně. Místo činy se sněhovou vánicí jsme se hřáli na zahradě ve slunečních paprscích a hlavně místo průmyslových patoků jsme vychutnávali místní pivo Alois. Jen co jsme opustili zahradu rajských potěšení, už nám Lenka nabízela lístky na představení U2 (sorry, na divadlo U22). Parostrojní pivovar, kde pan Alois vařil pivo před sto lety, teď září novotou a hlavně opět voní vařeným pivem. Na břehu Nadýmače jsme zezadu nakoukli do domu Ivety Bartošové a sledovali její poslední cestu k rychlíkové trati. Prošli jsme úhledným parkem Vodice, podešli trať a rázem se ocitli v o hodně divočejším parku Prknovka. Jen co si mi podařilo mobilem dohledat zadní voj a pozdravit Honzu Papeže, který se s rodinkou ubíral opačným směrem po opačném břehu Říčanky, přední voj se vydal na vlastní pěst někam do neznáma. Tak to ne, vraťte se, bez techovičské kapličky nelze žít. Hlavní kolovratskou třídou jsme došli k Boudům, kde jsme poobědvali. Nenápadnou uličkou jsme po schodech sešli k Říčance a došli k nenápadnému Návesnímu rybníku. Teď byl opuštěný, ale v létě se tu prohání Kolovratský parník a žije to tu.

    Nově vysazenou alejí jsme došli na Císařskou cestu. Na bývalé hlavní tepně jsme se občerstvili cukrovím a bublinkami a vyrazili na další významnou komunikaci. Silnici z Kolovrat do Lipan totiž projektoval náš ZSV. Bitva u Lipan se sice odehrála jinde, ale i tady se odehrávala zdlouhavá a taky prohraná bitva sedláků o svá hospodářství. Přečetla jsem vycházkářům příběh Bohumila Řeháka ze statku č. p. 1, který pro Paměť národa zaznamenal náš investigativec Kužel. A ještě se ani nedutající posluchači dozvěděli, že ve statku na návsi se narodila matka Antonína Švehly, že deset mladých mužů ukradlo Švehlovu sochu, odstraněnou komunisty v Říčanech, tajně ji převezlo sem do Lipan a že socha zůstala ukryta ve studni celých čtyřicet let (a pak že tady se všechno rozkecá, jak tvrdí inspektor Ledvina). Podle dalšího, Pitkovického potoka jsme došli k mostku a podruhé v dějinách vycházek jsme opustili hranice Prahy a došli do Nupak. Je to taková díra, ale má pivovar. Vzdor keltskému názvu Gwern moc keltsky nevypadá, ale poctivé pivo vařit umějí. Zahrádka vypadala skoro obsazeně, ale přidali jsme pár židlí, něco kolařů při našem příchodu raději opustilo bojiště, a tak jsme se nakonec krásně vešli. Desítka, dvanáctka, ale kdo neochutnal téměř flekovskou šestnáctku, ten Gwern nezažil. Jen ty dvouhodinové takty příměstského autobusu jsou nešťastné. Jakmile se přiblížila šestá, do Čtrnáctky jako když střelí. Ale pravda, pravověrných pivařů bychom na letošní Pivočáře špendlíčkem hrabali.
    1) Pivovarská restaurace stojí přímo proti kostelu                                       4) Opravený pivovar
    2) Pivovarská zahrada je plná                                                                     5) Pivovar Uhříněves vaří pivo Alois
    3) Divadlo U22 přistavěli k sokolovně                                                           6) Secesní vila původního majitele Aloise Tichého stojí hned vedle pivovaru

Pivovarská restaurace, Přátelství 38 – Osud hostince je svázán s historií uhříněveského pivovaru. Jako první zájezdní hostinec byl otevřen již v roce 1793. Hostinec byl osvobozen od povinnosti ubytovávat vojsko, byl však povinen brát pivo a kořalku z knížecího pivovaru a vinopalny. V roce 1871 vznikl v prvním poschodí taneční sál. Postupně byla navázána úzká spolupráce s uhříněveským pivovarem Tichý a Zeman, který hostinec vybavil vlastním nábytkem a dodával do něj výhradně své pivo. V roce 1931 uhříněveský pivovar hostinec odkoupil po několika licitacích s Ringhofferovým pivovarem ve Velkých Popovicích a zažehnal tak nebezpečí, že se "pod komínem" bude prodávat cizí pivo. Současně byl hostinec přejmenován na dnešní Pivovarskou restauraci. Od roku 1948 zde vládl RaJ a OPBH. Vlastní restaurace i po revoluci až do roku 1991 působila poněkud unaveným dojmem. Provoz končil kolem 14. hodiny, zahrada nebyla v provozu, o víkendech bylo zavřeno. V roce 1992 byl hostinec navrácen rodině původních majitelů pivovaru. My jsme zde byli v únoru 2012 na vycházce Pražským pohraničím z Uhříněvsi do Kolodějí, tehdy tu ovšem neměli ještě vlastní pivo.

Sokolovna alias Divadlo U 22, K Sokolovně 8 – Sokolovna byla postavena v roce 1896. V roce 2009 byla přestavěna na divadlo U22 (Uhříněves patří do Prahy 22) podle projektu arch. Zdeňka Jerie a arch. Libora Štětkáře. 15. září 2011 bylo divadlo slavnostně přejmenováno. Valašský král Bolek Polívka totiž v Uhříněvsi otevřel pobočku brněnského Divadla Bolka Polívky U22. „Jsme první moravské divadlo, které bude spravovat scénu v Praze,“ pochlubil se vrchní velitel moravských vojsk. „Utvoříme prstenec moravských divadel kolem vnitřní Prahy, kam žádné diváky už nepustíme. Vyhladovíme je. Však přijdou s prosíkem,“ uzavřel plány. Ale jehovelkolepé plány vzaly za své. Od roku 2014 divadlo spravuje DDM Prahy 10.

Pivovar, K Sokolovně - První zmínka o pivovaru v Uhříněvsi je již z roku 1705. Novodobá historie se začíná psát v roce 1877, kdy si pivovar pronajal od knížete Lichtensteina Alois Tichý. O sedm let později v roce 1884 si sládek Tichý koupilpivovar do svého vlastnictví a začal jeho postupnou přestavbu. Přistavěl sladovnu, lednici a další provozní budovy. Roční objem výroby piva stoupal z 9000 hl piva v roce 1869 až po 23 000 hl v roce 1911. Po válce převzal podnik syn Jaroslav a v roce 1928 se stal spolumajitelem Eduard Zeman, který do té doby působil jako sládek v pardubickém pivovaru. Zeman zahájil výrobu černého čtrnáctistupňového Portera. Výroba pokračovala i po skončení 2. světové války. V roce 1948 byl pivovar znárodněn a výroba zastavena. Prostory se začaly využívat jako sklady, což se nezměnilo, ani když se pivovar vrátil původním majitelům. V roce 2015 na jaře byla založena společnost Pivovar Uhříněves a na konci roku již pivovar uvařil první zkušební várku. Pivovar je spojován se jménem sládka, majitele a pivovarníka tělem i duší – Aloise Tichého (1843-1916). Po něm spodně kvašená piva nesou jméno Alois.

K Sokolovně 1 – Secesní vilu č. p. 245 si nechal postavit majitel pivovaru Alois Tichý.

    1) Lávka přes Nadýmač tu stojí už od roku 2005                                       4) Pomníček I. B. u rychlíkové trati
    2) Tady bydlela Iveta Bartošová                                                                 5) Park Vodice
    3) Příjemnou hospůdku U splavu zavřeli                                                    6) Park Prknovka je o poznání divočejší

Rybník Nadýmač – Byl původně zásobárnou vody pro místní cukrovar. Dřevěná klenutá lávka byla postavena v roce 2005.

U Říčanky 12 - Vilu koupila v roce 2001 za 5,5 milionu korun Iveta Bartošová. Zde bydlela se synem Arturem a později manželem Josefem Rychtářem (svatba v roce 2013) až do své smrti 29. dubna 2014.

Park Vodice - Na jižním okraji Uhříněves se nachází přírodní park Vodice. Park a je tvořen soustavou rybníků Vodice I, II, III a Nadýmač II, skrz které protéká Říčanský potok. V roce 2009 došlo k revitalizaci okolí rybníku Vodice, která spočívala ve „vyčištění“ rybníků, vytvoření nového umělého ostrova a vybudování pěších stezek. Slavnostní otevření parku proběhlo v roce 2010. Součástí parku je i restaurace U Splavu, vyhlášená rybími specialitami. Teď vypadá zavřeně.

Přejezd v Uhříněvsi – Iveta Bartošová se narodila v roce 1966. V roce 1983 se poprvé setkala s Petrem Sepéšim. Spojili se v úspěšný pěvecký pár s hity Červenám, Knoflíky lásky či Medové dny. Jejich spolupráce skončila 29. července 1985 tragickou nehodou Sepéšiho, který zahynul na železničním přejezdu ve Františkových Lázních. Na jaře roku 1987 začala spolupracovat s orchestrem Ladislava Štaidla. Ladislav Štaidl se na mnoho let stal jejím životním partnerem. Koncem téhož roku jí vyšlo první sólové album I. B. V letech 1986, 1990 a 1991 stala Zlatou slavicí. V ročnících 1987–1989 a 1999–2000 obsadila druhou příčku. V říjnu roku 1996 porodila syna Artura Štaidla. V září 2008 se provdala za herce a producenta Jiřího Pomeje, o rok později se s ním rozvedla. Na podzim 2013 se provdala za Josefa Rychtáře. Iveta Bartošová, spáchala sebevraždu 29. dubna 2014, lehla si na koleje u vlakového přejezdu. Bylo jí 48 let. Půl roku po její smrti instaloval vdovec u trati její pomníček.

Říčanský potok - Prahou protéká zhruba 100 potoků a Říčanský potok (Říčanka) je pátým nejdelším z nich. Jeho délka činí 21,4 km. Delšími jsou pouze Rokytka (36,2 km), Botič, Šárecký a Radotínský. Potok pramení jihovýchodně od Říčan v obci Tehov, protéká Kolovraty, Uhříněvsí, Dubčí, v Běchovicích ústí do Rokytky. Říčanka obtéká Kolovraty po celé jejich jižní části a poté se stáčí na sever, kde pokračuje podél lesoparku Prknovka do Uhříněvsi.

Lesopark Prknovka - Jméno nese po učiteli Františku Prknovi, který na přelomu 19.a 20. století koupil část pozemků a v letech 1902 - 1904 zde prováděl výsadbu stromů. Pomáhali mu žáci uhříněveské školy. Na jižní straně nad potokem pak postavil obytné stavení, vysázel ovocný sad a postavil vilu. František Prkno svůj pozemek nechal přístupný veřejnosti. K oplocení došlo až ve třicátých letech za jiného majitele. Nyní pozemek využívá organizace Skaut. Volně přístupná část lesoparku se táhne podél koryta Říčanky.

    1) Cesta na Benice roubená je stromama                                                   4) Nové centrum Kolovrat
    2) Zvonička v bývalých Tehovičkách                                                           5) V restauraci U Boudů se pořádají i jam sessiony
    3) V Kolovratech budou mít možná běžeckou dráhuu na střeše                   6) Kostel sv. Ondřeje

Fotoalbum vycházky...

Techovičky - Zvonička tvořená pískovcovým sloupem a lucernou a křížem pochází roku 1650. Byla charakteristickým znakem bývalé osady, nazývané do 18. stol. Tehovičky a stála na původní návsi. Po třicetileté válce zbylo v Tehovičkách sedm statků. Dnes jsou Tehovičky součástí Kolovrat.

Kolovraty - Podle písemného dokladu obec existovala již ve 12. století. Jméno souvisí se starým českým šlechtickým rodem Kolovratů z místní tvrze. K Velké Praze byla obec připojena roku 1974.

Kostel sv. Ondřeje, Mírová - První písemná zmínka o gotickém, původně románském kostele pochází z roku 1363. V osmnáctém století došlo k barokní přestavbě kostela. Gotický portál ve věži je jediná část, která se zachovala z původního kostela. Pod věží jsou patrné pozůstatky barokních maleb z roku 1670. Starý hřbitov sloužil do roku 1926 a dosud tu jsou náhrobky významných místních osadníků.

    1) K Říčance sestupujeme nenápadnou uličkou za restaurací U Boudů    4) Teď je z ní vozová cesta pro cyklisty
    2) Na Návesním rybníku se pravidelně koná Kolovratský parník                 5) Silnici do Lipan projektoval náš ZSV
    3) Císařská cesta byla hlavní cesta z Prahy na východ                               6) Kostelík sv. Martina v Lipanech

Návesní rybník, U jezu - Na Návesním rybníku se každoročně koná Kolovratský parník. Na maketě parníku hrají divákům na břehu různé hudební formace.

Lesíky Na Předevsi a nad Benickou cestou - Vzhledem k malé rozloze lesní plochy na území Kolovrat bylo v minulých letech vysázeno v jižní části Kolovrat několik desítek tisíc stromů jako základ budoucího lesa. Obec pro tento účel musela nejprve vykoupit od soukromých vlastníků potřebné pozemky a ne všechny se podařilo k plánovanému zalesnění získat. Z tohoto důvodu nejsou zatím osázené plochy kompaktním celkem, ale tvoří několik menších lesních útvarů a remízků, které jsou vzájemně propojeny vycházkovými trasami.

Císařská cesta – Na mapě z roku 1722 se objevuje v okolí Kolovrat Via Regia aneb Královská cesta, která vedla z Prahy a u Říčan se dělila na cestu k Sázavě a Kutné Hoře. Úsek z Prahy do Říčan byl v té době značně odlišný od nynější kutnohorské hlavní silnice. Z původní cesty je zachovaný úsek, který vede od původní benické zájezdní hospody k silnici na Lipany, kterou kříží a pokračuje na Kuří. O významu cesty svědčí i místní názvy, které ji označují jako Císařskou. O dnešní napřímení kutnohorské silnice z Uhříněvsi severně od Kolovrat se roku 1818 zasloužili císařští inženýři a stovky místních robotníků. Přednostně měla sloužit pro rychlé přesuny vojsk a byla vybudována tak důkladně, že její těleso slouží zhuštěnému automobilovému provozu do dnešních dnů.

Kostel sv. Martina, Lipany – Kostel sv. Martina byl postaven před rokem 1352, přečkal husitské války, ale byl vážně poškozen za války třicetileté. Roku 1863 musel být pro celkovou zchátralost zbourán a na jeho místě byl postaven nový menší novorománský kostelík s apsidou.

    1) Statek č. p. 1 patří rodině Řeháků                                                           4) Zde se narodila matka Antonína Švehly
    2) Patří jim od roku 1654                                                                             5) Sochu A. Švehly ukrytou ve studni v Lipanech vyzvedli po 40 letech
    3) Statek rodiny Bohuslavů                                                                         6) Z požární nádrže udělali v Lipanech příjemné jezírko

Lipany – První doklad o Lipanech se nachází v Zemských deskách roku 1325, kdy je tam jako soudce zapsán Havel z Lipan, majitel vesnice. V Lipanech až do poloviny 18. století byly pouze tři selské statky, po rozdělení pět.

Statek č. p. 1 - Je od roku 1654 až dosud v držení místního rodu Řeháků.

Lipany č. p. 4 – Ve statku Bohuslavů se narodila Marie Bohuslavová, provdaná Švehlová, která porodila hostivařského sedláka a pozdějšího ministerského předsedu Antonína Švehlu. Na budovu statku byla v roce 2015 navrácena na své původní místo pamětní deska s textem: "Zde se narodila 24. ledna 1838 Marie Bohuslavová matka státníka a vůdce zemědělského lidu A. Švehly.“

Pomník Antonína Švehly, Říčany – Pomník stál v Říčanech na hlavním náměstí od roku 1936. Za války měla být bronzová socha roztavena. Říčanští se s tím však nesmířili a sochu uschovali tak, že přečkala celou válku. Po válce chtěli sochu znovu osadit. Ovšem tehdy už byli agrárníci i jejich bývalý předseda v nemilosti. Košický vládní program agrární stranu zakázal. V srpnu 1946 dostaly všechny okresní národní výbory nařízení, že se zakazuje znovu odhalovat Švehlovy pomníky a tam, kde už se stalo, má být „vhodným a taktním způsobem zjednána náprava“. Jenže zemědělci v Říčanech si obnovení pomníku prosadili pod pohrůžkou neúčasti ve volbách. Socha byla postavena, jen místo náměstí se musela spokojit s parčíkem poblíž nádraží. Tam vydržela do prosince 1948, kdy ji komunisté potají strhli a uložili do zamčené místnosti hasičské zbrojnice. S tím se však mladí zemědělci nemohli smířit. Čtyři z nich Ladislav Lacina, Josef Lukeš ze Strašína, Milan Rathouský a Bohumil Řehák - oba z Lipan se pokusili sochu unést. Jako vhodný termín určili silvestrovskou oslavu 1948. Po vniknutí do zbrojnice však shledali, že jen pohnout sochou je úkol nad síly čtyř mužů. Pro příští pokus konaný v době několika plesů v okolních vsích přibrali původní čtyři ještě šest dalších kamarádů. Otevřeli si tajně zduplikovaným klíčem a sochu naložili na valník s koňským potahem. Zatímco valník si razil cestu poli do Lipan, ostatní se nenuceně vrátili mezi plesající. Milan Rathouský a Bohumil Řehák spustili v Lipanech sochu do desetimetrové nepoužívané studny na zahradě statku Rathouských č. p. 3, který stojí stranou návsi. Socha se při spouštění sice ve studni vzpříčila a nedosedla na dno, ale naštěstí zůstala celá pod vodou. Celých 40 let o jejím osudu nikdo nic nevěděl. Až po pádu komunistického režimu se přihlásila skupina starších občanů, kteří jako mladíci Švehlovu sochu tajně dopravili do Lipan. Socha byla vyzdvižena, zrestaurována a 28. října 1990 usazena na své poslední stanoviště v parku před nádražím. Znovuodhalení sochy Antonína Švehly bylo vyvrcholením spojeného úsilí mnoha lidí. Pan Řehák, jeden z únosců dodává: „Chtěl bych hlavně zdůraznit, že velkou oběť přinesli manželé Rathouských, když dovolili, aby se socha ukryla u nich. Kdyby se přišlo na to, že tam ta socha je, bývali by celou rodinu zničili!“

Osudy Bohumila Řeháka z č. p. 1 - Přestože se na tento „zločin“ Bohumila Řeháka a Milana Rathouského - tedy únosu Švehlovy sochy v padesátých letech nepřišlo, byli oba stejně perzekvováni. Po únoru 1948 nastala okamžitě násilná kolektivizace. V Lipanech družstvo nikdy založeno nebylo. Bohumil Řehák po šedesáti pěti letech vzpomíná: „Nebyla jiná obec v okrese Říčany, kde by byly násilně vystěhovány do pohraničí tři rodiny, vlastně se jednalo o rodiny čtyři, protože to byli Bohuslavovi mladí a Bohuslavovi staří, Boudovi a my, Řehákovi. Otcové rodin byli zavření, můj otec byl v Jáchymově a tři sedláci, ti dva Bohuslavové a Bouda, byli zavřeni do roku 1953, kdy dostali amnestii.“ Roku 1951 byl Bohumil Řehák odveden na vojnu. Pro svůj „kulacký“ původ byl přiřazen do útvaru PTP do karvinských dolů jako horník. „Pracovali jsme o sobotách jako tehdy všichni, ale k tomu jsme měli povinnost pracovat dvě neděle v měsíci, pokud ještě někdy nebyla vyhlášena ,dobrovolná‘ směna. A můj kamarád Rathouský, právě ten, u kterého byla socha schovaná, odmítl o dobrovolné směně pracovat. Dostal za to basu, dali ho do šedesáticentimetrový sloje! Vrátil se po třech letech s tuberkulózou. Už je řadu let po smrti.“ Otec pana Řeháka držel hospodářství až do roku 1953. Na statku se střídaly prohlídky s cílem najít důkaz jakékoli činnosti, podle tehdejších měřítek kriminální. Nakonec Rudolfa Řeháka zatkli v roce 1953 pod záminkou, že neobdělává všechna pole, pouhé dva dny po návratu syna Bohumila z PTP. Po odsouzení nastoupil trest v uranových dolech Jáchymov. Zbytek rodiny se musel neprodleně (během 24 hodin) vystěhovat na určené místo, přičemž si směli vzít jen pár povolených osobních věcí - například muži dva pracovní obleky, jeden oblek sváteční, dva páry bot, dvoje prádlo spodní. Matka Řeháková s druhým synem byli vykázáni do zpustlého domu na Českolipsku. Bohumil Řehák si už během procesu našel místo pomocného dělníka v Praze. Když se otec Rudolf vrátil v roce 1956 z vězení, měl stejně jako jeho manželka zákaz pobytu v okrese Říčany. V roce 1968 předseda JZD Kolovraty sdělil otci Řehákovi, že se může vrátit do svého domu. Otec Řehák ho několik měsíců dával do pořádku. Požádal o rehabilitaci, byla však zamítnuta, a tak se musel v roce 1970 znovu vystěhovat. „Otec to opustil a chřadnul. Jednoho dne mi říká: ,Odvez mne do Lipan. Já se jdu rozloučit.‘ Snaž se mi vystrojit pohřeb z lipanskýho kostela.‘ Když zemřel v jedenasedmdesátém roce, šel jsem za předsedou národního výboru v Kolovratech a prosil ho, aby mi to povolil. Byl to pohřeb za mohutné účasti lidí. Pohřební vůz provázel průvod až na říčanský hřbitov. Po obřadu mi přišel kondolovat můj spolužák, Řekl mi: ,Já jsem zde byl služebně.‘ Byl to člen StB. To znamená, že mého otce doprovodil estébák až do hrobu.“ Pan Řehák požádal po revoluci o rehabilitaci, přesto se dočkal až po roce průtahů. Vědomí, že žádost vyřizují titíž lidé, kteří soudili za komunismu, jej velmi hněvalo. Pan Řehák žije v současné době v Říčanech, na rodném statku bydlí jeho starší syn. Jeho říčanský domek je jen pár kroků od pomníku Antonína Švehly, na jejíž záchraně se Bohumil Řehák velmi významně podílel. Příběh zpracoval na základě vyprávění Bohumila Řeháka v březnu 2013 sběrač Paměti Národa Karel Kužel.

    1) Údolím Pitkovického potoka                                                                   4) Už jsme v cíli - vítán nás minipivovar Gwern
    2) Cesta z města                                                                                         5) Gwern znamená keltsky olše
    3) Nupaky už leží mimo Prahu                                                                   6) Na terásce je moc dobře

Nupaky – Obec už leží ve Středočeském kraji asi 4 km západně od města Říčany. V bezprostředním sousedství obce probíhá dálnice D1. Žije zde přibližně 1 700 obyvatel, průměrný věk obyvatel je 31,2 let, Nupaky tím jsou v České republice obcí s nejnižším průměrným věkem.

Pivovar Gwern, Benická 519 - Rodinný minipivovar Gwern byl založen v roce 2014. Název piva vznikl lehkou úpravou keltského výrazu pro strom – konkrétně olši (olše je mj. velmi žíznivý strom). V keltské historii se pivovarníci inspirovali proto, že na počátku vaření piva na našem území stáli Keltové, kterým je dokonce připisován vynález pivního sudu. Keltové při jeho výrobě samozřejmě nepoužívaly žádné náhražky, dochucovadla, koncentráty a extrakty, a stejně tak Gwern vaří pivo z kvalitních českých surovin, z žateckého chmele, českého sladu bez použití chemických přísad. Za dohledu, práce a péče sládka vaří opravdové pivo tradičními postupy.

« NAHORU

TOPlist