U Ladronky 31 – Funkcionalistická vila postavená v letech 1938-39 podle návrhu architekta Pavla Smetany, jeho manželkou byla spisovatelka Jindřiška Smetanová. Severní průčelí člení úzké okenní pásy a nápaditě koncipované vstupní schodiště vede do přízemí i patra. Právě diagonální linie schodiště je výrazným motivem stavby. V polovině devadesátých let ji stát koupil za 27 milionů Poslanecké sněmovně České republiky, která ji rekonstruovala, a od roku 1997 slouží jako rezidence předsedy PS.

Poutní kaple U Ladronky 36 - Územím Břevnova prochází poutní cesta z pražské Lorety do kláštera v Hájku. První kaple stojí hned vedle hostince U Zelené brány (dříve U Vonásků), druhá je zbouraná, třetí kaple je na pozemku vily U Ladronky 36, poslední dvacátá stojí na obnovené poutní cestě před Hájkem.

U Ladronky 23 - Přímo proti poutní kapli stojí vilka, kde bydlel od roku 1938 až do své smrti 1986 básník Jaroslav Seifert. Narodil se na Žižkově, v roce 1929 vystoupl z KSČ kvůli nesouhlasu s nástupem Klementa Gottwalda do čela KSČ, v roce 1948 vystoupil ze sociální demokracie po spojení s KSČ, odsoudil invazi v roce 1968, v roce 1977 podepsal Chartu 77. I ty, co neholdují básničkám, okouzlí jeho vzpomínková kniha Všecky krásy světa. „Do nového bytu v Břevnově stěhovali jsme se v hodině, kdy se z otevřených oken okolních domů hlučně ozývaly rozhlasové reproduktory. Hitler hulákal a hrozil. Byl červen 1938. Radost z nového prostředí byla zkalena nacistickými hrozbami. Už jednou přes orná pole, na která jsme se dívali z oken, hnala se pohroma na náš národ. Bílá hora je nedaleko. Ale ještě zpívali ptáci a ještě byl mír! V Břevnově bylo tenkrát více zeleně než střech a z křivoklátských lesů vanul voňavý vzduch.“ Na druhou stranu národní umělec napsal i tyto verše: Život včel, jest roven hovnu, /mrd jenom pro královnu. /A nejhůř je na tom trubec, /ten nemrdá vůbec...

Nad Tejnkou 9 – Jako UFO bude působit dům Tomia Okamury mezi břevnovskými vilkami. Nový domov politika má být světový unikát. Dům bude tvořen dvaceti tubusy s maximální výškou 12,5 metru, aby nenarušoval české standardy na rodinné domy. Navrhl ho švýcarský architekt Christian Kerez. Ulice Nad Tejnkou je památkově chráněným územím, i tak nakonec netradiční stavba prošla. Okamura je nadšený: „Takový dům svět neviděl. Jsem připraven na to, že mi ho budou okukovat nadšenci architektury.“ Okamurův dům snů má stát 20 milionů korun, měl být hotov v prosinci 2018. Zatím hrubá stavba připomíná spíš Bastillu.

Ulice Osmého listopadu 6-62 – Družstvo Náš domov postavilo řadu bytových domů, konkrétně souvislou řasu 6 – 62 podle návrhu Františka Roitha. V jednom z nich strávil dětství a mládí jeho prasynovec a náš šéf.

Poliklinika, Pod Marjánkou 12 - Stavbu navrhl Richard Podzemný, architekt stadionu v Praze Podolí. Návrh je z roku 1959, stavba se realizovala v letech 1961-63. Ve výtvarné výzdobě se prolíná ještě pojetí padesátých let s novým trendem. Takže před vchodem je sousoší Žena s chlapcem, ale reliéfní řešení parapetních panelů už téměř připomíná „aktivní grafiky“ Vladimír Boudníka. Nad vchodem typicky „bruselskou stylizaci“ představuje vlys architektovy manželky Anny Podzemné - Suchardové, nazvané Krystalizující zdraví.

Klub 66, Břevnovská 5 – Do roku 1992 kino Radost, nyní folkový klub.

Břevnovská náves, nyní Anastázova – Zde stála typicky venkovská náves s barokní kapličkou a s usedlostmi barokního původu, na kterých po staletí hospodařily břevnovské rodiny. V padesátých letech Břevnov brutálně rozdělila Patočkova ulice (tehdy Pionýrů) a další urbanistický šok čtvrť utrpěla v letech sedmdesátých, kdy byla kvůli výstavbě sídliště zbořena náves. Naposled je možné ji spatřit v seriálu Hříšní lidé města pražského v díle Pěnička a Paraplíčko. Seriál byl natočen v sedmdesátých letech a těsně před dokončením se začalo s demolicí. Místo statků vyrostlo sídliště pro zaměstnance ministerstva vnitra, proto se mu říká Obuškov. Z celé návsi zůstala jen kaplička sv. Floriána.

Terasové domy, Talichova – Náročně koncipované terasové domy navrhl V. Mulač v roce 1971. Stavěly se v letech 1972 - 1978.

UVN, U Vojenské nemocnice 1 – Rozhodnutí o postavení nové vojenské nemocnice padlo již v roce 1925. Ale nakonec byla Masarykova vojenská nemocnice vybudována podle návrhu Bedřicha Adámka až v letech 1936- 38. V červenci 1938 přijala první pacienty a příští jaro nemocnici obsadila německá armáda a začal ji využívat Wehrmacht jako svoji záložní nemocnici. V roce 1950 byla nemocnice přejmenována na Ústřední vojenskou nemocnici. V padesátých letech také pokračovala výstavba dalších nemocničních budov v duchu původního návrhu. Pro nás je důležité, že v roce 1994 se nemocnice otevřela civilním pacientům, a tak jsme tady častými hosty. Mezi křídly původní nemocniční budovy vzniklo v roce 2004 zastřešené prosklené atrium. V roce 2014 byl postaven kruhový altán jako dar pro válečné veterány, v jeho středu je umístěna fontána. Prázdný prstenec uprostřed zastřešení altánu představuje okno do nebe. A kdo by si pomyslel, že v nemocnici plné plukovníků bude v atriu nemocnice odhalena pamětní deska věnovaná pétépákům, kteří se v letech 1950-54 podíleli na stavbě nemocnice nebo že bude v areálu nemocnice zřízena kaple sv. Samaritána. Kaple byla otevřena v roce 2015.

ÚVN, Fotograf se svým objektem - Socha Petra Orieška z roku 1995 je před pavilónem radiologie CH2.

ÚVN, Pomník Zdeňku Kuncovi - Generálmajor MUDr. Zdeněk Kunc (1908–1985) byl český lékař, zakladatel československé neurochirurgie, Neurochirurgické kliniky lékařské fakulty. Od roku 1948 pracoval v Ústřední vojenské nemocnici, kde zahájil neurochirurgické operace. Je také autorem první učebnice neurochirurgie (1968). V roce 1954 se stal generálmajorem, v roce 1981 akademikem ČSAV. Stal se předobrazem hlavního hrdiny románu neuroložky Valji Stýblové Skalpel, prosím (1981), který zfilmoval v roce 1985 režisér Jiří Svoboda.

Na Bateriích – Odtud v roce 1744 a poté 1757 pruské vojsko ostřelovalo z děl Hradčany a Strahov. Název místa Baterie se ale vžil až ve 20. a 30. letech 20. století, kdy zde začala vznikat téměř na zelené louce nová vilová čtvrť.

Vila Rothmayer, U páté baterie 50 - Vyučený truhlář Otto Rothmayer (1892-1966) vystudoval ještě před první světovou válkou UMPRUM, kde byl žákem Plečnika. Později se stal jeho asistentem při úpravách Pražského hradu. Vzhledem k tomu, že už rok po jmenování hradním architektem se Slovinec v roce 1921 odstěhoval z Prahy zpět do Lublaně a pro Hrad pracoval na dálku, zůstala realizace jeho hradních projektů pouze na Rothmayerovi. On dohlížel na výrobu exaktních modelů všech detailů, které se zhotovovaly dle Plečnikových nákresů, on byl u provádění definitivních prací. Když v roce 1934 Plečnik práskl dveřmi a definitivně opustil Hrad, překvapivě jmenoval prezident Beneš v roce 1936 jeho nástupcem Pavla Janáka. Rothmayer nezatrpkl a pracoval pod Janákem dál na úpravách Hradu dalších dvacet let až do roku 1956, kdy byli vyhozeni oba. Rodinnou vilu si Rothmayer postavil v letech 1928-29. Parcela byla na místě, kde nebylo ani stopy po střešovických vilkách, ani nemocnici. Ve vile žil se svou manželkou a synem Janem, který tu bydlel až do roku 2008. V roce 2010 vilu odkoupil Magistrát 12 milionů a po rekonstrukcie byla vila v roce 2015 otevřena jako domovní muzeum s expozicí Otto Rothmayer a Josip Plečnik - žák a jeho učitel. Vila je jedinečná svým slohem klasicizující moderny. Ve vile je nábytek navržený samotným architektem. V zimní zahradě jsou dnes vystaveny drobné plastiky od Josefa Mařatky a unikátní stativ Josefa Sudka, blízkého přítele, který v zahradě pořídil sérii snímků Kouzelná zahrádka. Rothmayer za svůj život nastřádal tolik předmětů, že ho vytěsnily z ateliéru a konec života nejraději trávil v suterénní místnosti domu. Za upozornění stojí jeden drobný detail. Jindy standardizované popisné číslo je unikátní – design číslic je Plečnikův, jeho žák červenou tabulku vytvořil speciálně pro svůj dům.

Vila sochaře Josefa Mařatky, U Páté baterie 40 – Vilu navrhl Pavel Janák v roce 1933. Sochař Josef Mařatka byl např. asistentem Stanisalvu Suchardovi, když 11 let modeloval slečnu Slepičkovu na pomníku Františku Palackému. Dcera Suchardy Marty vzpomínala: „Já jsem také na pomníku Palackého. Jako devítiletá holčička, musela stát modelem na Létající mládí. My děti jsme milovali Mařatku, který utíkával z tatínkova ateliéru a hrál si s námi na zahradě. Právě pro jeho vztah k dětem, tatínek rozhodl, že model Létajícího mládí bude dělat on, že mu jako model budu lépe držet. Zavěsili mne na prkno, ruce k němu přivázali a prohnuté tělíčko spočívalo jen na prstech u nohou. Jednou si Mařatka pochvaloval: Dneska se mi dobře modelovalo. Tři čtvrti hodiny jsi spala. Já jsem v té hrozné poloze dokázala usnout!“. Dosud zde bydlí Mařatkovi potomci.

U Páté baterie 12 – Funkcionalistický dům s ateliérem s rytířem na střeše je od architekta Jaromíra Kotíka.

U druhé baterie 19 – Zde se narodila i zemřela herečka Jana Rybářová (1936-1957). Ve filmu zazářila jako Anička ve Stříbrném větru. V Bulharsku, při natáčení filmu Labakan se seznámila s ženatým operním pěvcem Přemyslem Kočím. Nešťastná známosti a skryté deprese způsobily, že si 11. 2. 1957 pustila svítiplyn. V bytě v té době spali i její matka a bratr. Druhý den volal režisér Jiří Weiss, že by ji chtěl obsadit do filmu Vlčí jáma. Role schovanky nakonec proslavila jinou herečku – Janu Brejchovou.

Na Bateriích 13 - Funkcionalistickou vilu si nechal postavit pro svoji rodinu ředitel Ústřední sociální pojišťovny Antonín Marek v letech 1931-32. Autory návrhu byli architekt Oskar Oehler a tehdy ještě jeho partnerka Elly Sonnenschein. Strohý železobetonový korpus domu doplňují velké okenní plochy na východní straně a v jižním průčelí. Manželé, původně spolužáci z brněnské německé techniky Elly Sonnenscheinová (1905-1953) a Oskar Oehler (1904-1973) založili v roce 1932 kromě společné domácnosti také vlastní projekční kancelář. V roce 1939 se Oehlerovi rozhodli emigrovat do Austrálie, ale plán se nezdařil a byli internováni v Mnichově a v Berlíně, poté v koncentračních táborech. Po válce obnovili projekční kancelář v Ostravě a změnili si příjmení na Olárovi. V letech 1951-53 pracovali společně v Praze ve Stavoprojektu. Po smrti Elly projektoval Oskar v Hutním projektu, nejprve jako hlavní specialista a v posledních letech jako hlavní architekt. Po roce 1968 emigroval do Vídně. Kromě spousty mimopražských realizací navrhli v letech 1935–1936 manželé ještě funkcionalistickou vilu pro lékaře Josefa Kefurta v ulici V Nových Bohnicích 34.

Na zástřelu – Tady bydlel Honza Winkler z TURASu.

Kocourka, Ve Střešovičkách 36 - Kdysi se Kocourkou nazývala celá jižní stráň od Andělky k Břevnovu. Jméno je zřejmě po majiteli zdejší vinice. Domek čp. 6 se zachoval v podobě z druhé poloviny 18. století i s původním popisným číslem nad vchodem. Dům je zachycen na Ouden-Allenově pohledu Prahy z roku 1685. Až do roku 1785 stál na Kocourkách pouze tento jediný dům, tehdy byl přistavěn čp. 16 a stal se počátkem výstavby Střešoviček. Je zvláštní, že ulice Na Kocourkách, jedna z nejstarších střešovických ulic, byla pojmenována až roku 1957.

Andělka - Za osazenstvo vilkové kolonie na Andělce může tak trochu Jiří Melíšek (1932-2015), spisovatel a scénárista filmu Ať žijí duchové a zároveň soused Ally. Jiří Melíšek vzpomíná: „Někdy v roce 1968 jsem seděl ve vinárně s nějakým pánem a ukázalo se, že je to hradní architekt. Když zjistil, že dělám v rozhlase, tak řekl. ´Ježišmarjá, to znáte Gotta, Vondráčkovou?´ ´Znám i Vondráčkovou´, suše jsem odvětil. ´Od té kdybych měl věnování, tak vám dám všecko.´ ´A co byste mi dal?´ - Teď zrovna stavíme u Hradu takové řadové domky, tak jestli chcete, od hodiny tam máte bydlení.´ Na to jsme samozřejmě slyšel a slíbil jsem: ´Tu Vondráčkovu vám zítra přinesu.´ Přišel jsem domů, podepsal jsem Vondráčkovou, a když jsem mu ji přinesl, ukázal mi plány domku, kde bych mohl brzy bydlet. Zaplatil jsem zálohu a na radu kamarádů jsem pak na to staveniště jezdil s basama piv, aby stavba pěkně ubíhala. Nakonec baráček stál a já se všude chlubil, že mám vilu u Hradu. První se chytil Eduard Hrubeš, který se nastěhoval v létě 1970. Pak postupně přišel Janík Roháč (1932-1980) se Zuzanou Burianovou (číslo 21), Vlastimil Brodský s Janou Brejchovou (19), akademik Wichterle, jeden z otců Špejbla a Hurvínka Miloš Kirschner s Helenou Štáchovou nebo jazzový klavírista Milan Dvořák. Když v roce 1974 přibyl Janík Roháč, ihned začal kolektiv v ulici stmelovat. Na vánoce řekl: ´Přijďte k nám, trošku se napijem a půjdeme zpátky k dětičkám slavit Ježíška.´ Mluvil vždycky tak roztomile československy. Přišli jsme k nim, tam plná vana šampaňského, pak už ťukaly dětičky, ale Ježíšek nepřišel, protože jsme se opili jak dobytek…“ Od té doby se tu život dalších sedm let nezastavil. Tolik měl ještě Roháč vyměřeno života. Nejraději jsem měl Vlastíka Brodského. On vždycky působil tak trochu ukňouraně – stěžoval si, že má špatnou paměť a Janinka se doma učí role a on se taky učí a že by na to potřeboval mít klid. Tak mu moje žena Olga nabídla: ´Hele my jedem teď na Slovensko na čtrnáct dní něco natáčet, půjč si náš kvartýr´. Vlastík se rozjasnil, a když jsme se vrátili, bylo perfektně uklizeno a celej byt voněl Chanelem č. 5 – on si sem totiž vodil holky! Našli jsme od něj krásnej vzkaz: ´Olinko, vracím ti klíče od vašeho baráčku, který jsem v době vaší nepřítomnosti bohatě využil nejen na zalévání. Děkuji za důvěru chudému starému herci. Omládnul jsem a zbohatnul. Volala vám sousta krásných lidí. Majka z Vídně, Marcela z Mnichova, hezky jsme si pohovořili. Vaši přátelé se stali i mými přáteli. Tvůj Brodský.´ Na Roháče Melíšek taky vzpomínal:“ Jelikož jsme v ulici první a řadě, tak když se Janík vracel pozdě v noci z natáčení, tak házel kamínky do oken. Potřeboval se ještě povídat. „Len kokoti spí,“ vpadl vždy rozjásaný dovnitř. Jednou přišel ve dvě hodiny v noci celej rozzářenej a říkal: ´Stal se zázrak. Werich si našel novú milenku – tak to je stoprocentně zdráv´. A oslavovali jsme až do rána, že se Werich uzdravil. Melíškovi ve svém domě pořádali pravidelné večírky s Milošem Kopeckým a doktorem Plzákem. “Milda Kopecký vždycky přišel ukázat nový úlovek, novou slečnu. Když nepřišel čtrnáct dní, tak jsem mu volal, co se děje – a on řekl: ´Nemám, co bych vokázal´.“ Jiří Melíšek měl v přízemí sloup s podpisy slavných návštěvníků, který mu založil Janík Roháč. Největší mejdan se na Andělce konal u příležitosti Roháčových pětačtyřicátých narozenin. Janík slavil v tak velkém stylu, jakoby tušil, že se padesátin nedožije. Tehdy se v jeho domě sešli všichni, co v šoubyznysu něco znamenali. Po odchodu Janíka Roháče už na Andělce nebylo tak veselo. Brodský se po rozvodu s Brejchovou odstěhoval. Nakonec zbyl jen Eduard Hrubeš, Jiří Melíšek umřel v roce 2015.

Nám před Bateriemi 14 – Zde bydlí Iva Janžurová se svými dcerami a jejich rodinami.

Střešovická 64 - Na domě je pamětní deska s textem: „V tomto domě žil a pracoval Zdeněk Urbánek 1917-2008 Autor, překladatel, bojovník za lidská práva. Z tohoto místa se 6. 1. 1977 vydala na svou historickou pouť Charta 77“. Přesně to bylo takhle: Ve čtvrtek 6. ledna 1977 se měla československá i zahraniční veřejnost poprvé dozvědět o prohlášení Charty 77. Zatímco Pavel Kohout se postaral o propašování textu za hranice a publicitu ve světových médiích, Václav Havel si vzal na starost rozeslání textu všem dosavadním 242 signatářům a také předání Charty do tehdejšího parlamentu – Federálního shromáždění. Chtěl vše rozvést svým mercedesem, ale ten se porouchal – jak se později ukázalo, i v tom měla prsty StB. Havel proto povolal svého kamaráda a též signatáře Pavla Landovského, ať za ním přijede svým autem. Třetím do party byl Ludvík Vaculík. Nikdo z nich toho rána netušil, že šíření Charty začne scénou jak z akčního filmu, automobilovou honičkou v pražských ulicích. StB zjistila, že 6. ledna mají být převáženy jakési texty. Od 6:30 proto čekala na Smíchově před domem v Mělnické ulici, kde Landovský bydlel. Po deváté herec nastartoval svůj Saab a vyrazil do ulice U Dejvického rybníčku, kde tehdy bydlel Havel. „V 9:45 opustil Boháček (tak označovala StB Landovského) bydliště a nasedl do svého vozu. V ruce nesl modrou sportovní tašku, kterou uložil do vozu ABP 86-98 bílý SAAB. Tím zacouval do ulice U Dejvického rybníčku. V tuto dobu zde nebyl objekt pod kontrolou. Asi po pěti minutách vyjel Boháček se svým vozem, ve kterém seděli Vaculík a Havel,“ stojí ve zprávě ze sledování. Následně se disidenti zastavili u Zdeňka Urbánka ve Střešovické ulici. Zatímco Havel a Vaculík k němu odnesli dvě modré sportovní tašky, Landovský odjel ke Kohoutovi na Hradčanské náměstí. Strávil u něj jen několik minut, při cestě zpět přibrzdil u jedné z telefonních budek, ze které si zavolal, a poté se vrátil k Urbánkovi. K honičce došlo až těsně před polednem. Když Landovský, Havel, Vaculík odjížděli v Saabu směrem k ulici V Průhledu, pronásledovali je agenti Těšný v modré simce, Mareš v zeleném žigulíku, Fráz v Renaultu 16 a Závodský v zeleném Fiatu. Landovský si jich ale všiml a v ulici Na Pískách se mu podařilo estébákům na chvíli zmizet. „Protože jsem měl toho Saaba nadupanýho, tak jsem to osolil, prolítl jsem viaduktem, přejel Leninku, zamířil na Hanspaulku, ale na kdejaké křižovatce se za nás přidávala další a další embéčka s třímetrovejma anténama, já měl na tachometru hodně přes sto dvacet,“ líčil herec. StB zaznamenalo: „Pro riskantní jízdu Boháčka nebyl další směr jízdy jeho vozu zachycen.“ Mezi tím Landovský zastavil u poštovní schránky a Václav Havel do ní naházel svou tašku s dopisy pro signatáře Charty. „Vašek cpal do tý schránky dopisy s Chartou, to si nedovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu tu jednu tašku, v který bylo asi čtyřicet dopisů, odeslat,“ popsal vhazování dopisů Landovský. Ve zprávě StB o závěru sledování stojí: „Po krátké chvíli byl vůz Boháčka zachycen v ulici Gymnasijní, kde byl objekt spolu s Vaculíkem a Havlem realizován.“ „Já jsem jenom zevnitř toho auta zacvakl špunty u dveří, aby na nás hned nemohli. Ještě jsem Vaškovi povídal: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet! A Vašek na to pronesl památnou větu: To nám ten boj za lidský prráva hezky začíná!“

Zahradnictví Chládek, Střešovická 47 - Zahradnické centrum bylo založeno v roce 1992 manželi Chládkovými na restituovaném pozemku. Zahradnická tradice rodiny Chládkových sahá až do 18. století a proto rozhodnutí vybudovat zahradnictví na pozemcích, kde začínal praděda dnešního majitele, bylo přirozené. K původně zastavěné plochy 320m2 se v roce 1996 a 1998 přistavěly další dvě lodě prodejního skleníku. V letech 2002 – 2003 byly foliové skleníky přestaveny na prodejní zasklené plochy. Poslední největší přestavbou prošlo zahradnické centrum v roce 2008, kdy ke stávajícím skleníkům přibylo dalších 2000m2 prodejních ploch. A v roce 2009 byla otevřena restaurace přímo v areálu zahradnického centra, jediná její nevýhoda je, že zavírá společně s centrem.

Zimní stadion Hvězda, Na Rozdílu 1 – Klub vznikl s původním názvem HC Praha v roce 1969. Od roku 1983 má vlastní stadion. V roce 1992 byl stadion zastřešen. Současný název klubu odkazuje na nedaleký letohrádek Hvězda. Již od svého založení se klub zaměřuje na výchovu mládeže. HC Hvězda má kromě mužstva mužů a veteránů i dvanáct mládežnických družstev, ve kterých hraje více než 250 chlapců od 5 do 20 let. A kromě toho je zde i restaurace Kanada s výhledem na ledovou plochu.