Vycházky po Praze

Úvod Usedlosti Posedlosti Literatura Odkazy Napište nám Čtrnáctka

83. Co je nového (i starého) na Novém Městě

neděle 20. 1. 2019
navštíveny: Daňkův palác, Bredovský dvůr, sídlo KSČM, Schebkův palác, Kantýna, Hlavní pošta, podchod pod Václavákem, dům Langhans, Vodičkova 35, U Nováků, Hlávkovy domy, palác Rosetta, Židovská zahrada, hlava Franze Kafky, Quadrio, Drn, Kaňkův palác, Topičův dům, pivovar Národní, piazzetta Václava Havla, U Herclíků, U Fleků, Mosaic House, Karlův sklep, Karlovo náměstí, Černý pivovar, ČVUT, jezuitská kolej, VFN, Emauzy, Emauzská zahrada, Ladova ulice, U Voraře

Pozvánka
Sraz na vycházku Co je nového (i starého) na Novém Městě je v neděli 20. ledna v restauraci U Staré pošty v Opletalově ulici č. 17 přímo u Sherwoodu. Ve dvanáct nedělní oběd, úderem jedné odchod.

Jaká vycházka byla

Při nedělní vycházce jsme prošmejdili skoro celé Nové Město. Ing. Stěnička mne naučil, že kde je otevřeno, tam je dovoleno. A tak jsme pronikli pod blankytný strop Městské policie, do Bredovského dvora, Schebkova paláce, jen vstupu do sídla KSČ nám zabránil kovaný vrátný. Mé ovečky se ukázaly jako velice učenlivé a pronikly do Kantýny i bez konzumačního lístku. Na Hlavní poště byl jistě každý, ale poštovní schránky na ochozu byly překvapením. Podchodem pod Václavákem chodíme už padesát let a nevšimli jsme si ani děl Mikoláše Medka, natož plakety věnované otevření pochodu. Palácem Langhans jsme prošli až na dvorek. Zatímco Langhans běhal po dvorku s lampami, v sousední zahradě natáčel Max Urban němé filmy, popíjel kafíčko a kreslil plány Barrandova. Přes obří reklamu na Osvobozené divadlo jsme se dostali až k páternosteru alias Otčenáši. Prošli jsme letitou pasáží Hlávkovými domy, úplně novou pasáží v paláci Rosetta a ocitli se na území nejstaršího židovského hřbitova v Praze. Naštěstí nejsme koheni, a tak jsme se mohli jít podívat na rozřezaného Kafku. Další průchod jsme si odškrtli v Quadriu a Drnu. Nejzelenější dům nám nějak uschl, budeme bedlivě sledovat, jak se zeleni nalepené na sklo bude dařit. Voršilky se nechaly oblomit, a tak uzavřenou klášterní zahradu, určenou k rozjímání, pronajali pivovaru Národní. Ze starých artefaktů Nové scény zůstala přerostlá socha Dialog, která teď zabírá místo hostům na zahrádce pivovaru a Znovuzrození, sloužící jako krejčovská panna. Přibylo červené srdce a Kulturní roj. A věděli jste, že na oponě ve Zlaté kapličce je namalovaná lepší pařížská prostitutka? Zatímco U Fleků založili Hajduk Split, U Herclíků rázně skoncovali s hokejovými mistry světa. A už nás vítá visící chlapík, lysohlávkové nadělení a stokilová muška jenom zlatá.

Mezihospodu jsme si střihli u Karláku v Karlově sklepě, kde jsme se z Pivovarského maleb dozvěděli, že na Dobytčím trhu bylo celkem 12 (slovy dvanáct) pivovarů. Kde je jim konec, i v Černém pivovaru pod pivními vitrážemi prodávají rohlíky. Z plánovaného pomníku Josefa Ressela zbyla ve vstupní hale strojárny jen pamětní destička ne o mnoho větší než plaketa TAKu, kterou navrhl Jiří Bubeníček ze slovutné Trasy 14. Pamětní desku Máchy umístili do nepřečtitelné výše a Samaritány rovnou ukryli ve dvoře. Nemocnici na Karláku otevřeli až po urgencích Josefa II. Zlatá nemocnice na kraji města. Tato nemocnice uprostřed města, uprostřed bohatého města vypadá otřesně, úhledně vypadá snad jen socha Josefa II., a i tu si jen zapůjčili. Připomněli jsme si letecké bombardování na Valentýna 1945 a komedii plnou omylů s Preslem, Resselem a Roezlem. Okolo ježka v kleci, Babičky, Emauzské zahrady a Josefa Lady jsme došli ke kdysi opovrhované Knedlíkárně. Dnes je to vysoce ceněná škola sládky všech minipivovarů. Nejen Jarmila, ale i Velký bratr umí zpaměti S lodí, jež dováží čaj a kávu, jak jsme se přesvědčili pod Bieblovou bustou. Čelem vzad, jdeme do naší někdejší domovské hospody k Voraři. Zavzpomínat si k našemu stolu v podzemí ale sešlo jen zlomek účastníků. No co, aspoň Lenka ušetřila. Oslavili jsme její narozeniny sice bez rock´n´rollu, ale stejně moc hezky.

1) Městská policie sídlí v Daňkově paláci 4) Budova KSČM - Zdá se, že dámy objektivnímu úhlu pohledu příliš nevěří
2) Dvůr Bredovského dvora 5) V Ringhofferově paláci se usídlila Kantýna
3) Pasáž Jiřího Grossmanna je už čtyři roky neprůchodná 6) Ale do čtyřky má daleko - mramorový stůl, nástěnné malby,
Štursovy sochy a ceny tomu neodpovídají

Daňkův palác, Opletalova 19 - Neorenesanční nárožní palác na rohu s Růžovou ulicí byl postaven v roce 1864. O deset let později stavbu zakoupil továrník Čeněk Daněk, zakladatel firmy, která se později stala jádrem ČKD. Stavba s nárožním arkýřem a částečně zachovalými interiéry patří k cenným stavbám pražské neorenesance. Dnes v budově sídlí Městská policie. V roce 2009 nám při Noci literatury četl v policejní úřadovně Jaroslav Rudiš úryvek z románu Lupič. Ani nestačil dočíst a došlo k honičce s policajty po chodbách policejního ředitelství.

Olivova 1 - Poslední realizace Jana Kotěry. Palác Vítkovického horního a hutního těžařstva byl postaven v letech 1921-1924. Po vzniku republiky bylo potřeba přenést sídlo firmy z Vídně do Prahy, aby bylo těžařstvo blíž ministerským úředníkům.

Bredovský dvůr, Olivova 4 - Zahrnuje od roku 2002 jednu šestipodlažní novostavbu, dvě původní rekonstruované budovy a dva dvory se zelení. Ústředním místem Bredovského dvora je prosklené atrium, které novostavbu propojuje s původními objekty – jedním na rohu Politických vězňů a Olivová a druhý z ulice Olivová. Průchod je možný jen ve všední den. Na původní budově se podařilo zrekonstruovat jak dřevěnou pavlač, tak i klasicistní schodiště do původní podoby. Mezi nejznámější nájemníky patří Britská rada, pro kterou zde interiéry navrhla architektka Eva Jiřičná.

Pasáž Jiřího Grossmanna, Politických vězňů 14 – Pasáž byla otevřena v roce 1996. Průchod z ulice Politických vězňů se napojoval na síť pasáží ČTK, Jalta a Luxor. Pasáž překvapovala neobvyklou konstrukcí centrálního schodiště a propojovacích můstků mezi podlažími. V prvním patře se nacházela muslimská modlitebna. V roce 2015 byla pasáž uzavřena, sousední hotel rozšířen i nad pasáž a nové zprůchodnění pasáže je zatím ve hvězdách.

KSČ, Politických vězňů 9 – Své sídlo komunisté koupili od Českých drah po listopadu 1989. Za budovu zaplatili 52 miliónů korun. KSČ se ve své budově chová k imigrantům vstřícně. V přízemí působí bistro Osman Kebab, který láká své návštěvníky i v arabštině.

Schebkův palác, Politických vězňů 11- V budově postavené v letech 1869 – 71 podle architekta Ignáce Ullmanna, dnes sídlí Národohospodářský ústav AV ČR. Nástěnné malby na mramorovém schodišti jsou od Viktora Barvitia, plastiky u vchodu Josefa Wagnera.

Kantýna, Politických vězňů 15 – Kantýna, otevřená v roce 2017, sídlí v Ringhofferově paláci, navrženém Ignácem Ullmannem. Původně zde sídlila banka. V přední části je čtvercové řeznictví, kterému vévodí originály soch od Jana Štursy. V centrální části je samoobslužná kantýna, které dominuje mramorový stůl a výdejní pult z modrého kvarcitu. Od pultu je průhled do kuchyně vybudované místo bankovních přepážek. Nový interiér Kantýny navrhl Rudolf Netík, logo ve tvaru kosti navrhlo Studio Najbrt. Art decové rastry, meziokenní výzdoba, elegantní kapesníčky i zdobné písmo při bližším pohledu odhalují základní konstrukci – kost.

1) Pražský rodák básník Rilke neměl donedávna v Praze žádnou 4) Unikátní mozaiku Zdeňka Sýkory okupovali Vietnamci
připomínku své existence
2) Hala Hlavní pošty byl původně dvůr pro zajíždění poštovních vozů 5) Podchod pod Václavským náměstím vznikl už před padesáti lety!
3) Historické P.O Boxy zabírají celou jednu stranu ochozu 6) Uprostřed ho zdobí dílo Mikoláše Medka - taky už 50 let

Jindřišská 17 – V domě na místě současné banky resp. sídla Modré pyramidy se narodil v roce 1875 Rainer Maria Rilke. Narodil se do podivné rodiny, jeho otec Josef vyměnil během prvního roku básníkova života dvacet čtyři chův. Matka Sophie vychovávala do šesti let Rilkeho jako holčičku. Chlapec nosil dlouhé dívčí vlasy, oblékal se jako holčička, matka ho oslovovala jménem „Renée“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Renée. Básník žil v Praze až do roku 1886 (do 11 let), poté odešel na vojenskou reálku do Sankt Pölten a odtud na stejnou školu do Hranic na Moravě. Je to těžko pochopitelné ze strany rodičů vzhledem k jeho dosavadní výchově. Rilke vojenskou školu nedokončil, vrátil se do Prahy a zde dostudoval piaristické gymnázium na Příkopech. V roce 1896 se definitivně odstřihl od minulosti, opustil Prahu a zároveň si změnil jméno René na Rainer. Jeho rodný dům byl stržen v roce 1924. Neukotvené zázemí v dětství mělo vliv na jeho pozdější psychiku - Rilke se celý život nechával vydržovat a opečovávat staršími, zámožnými dámami. Např. v roce 1910 se Rilke sblížil s kněžnou Marií von Thurn Taxis, která mu dala mu k dispozici svůj palác v Benátkách i zámek v Loučeni. Její zámek Duino u Terstu a později i jeho ruiny (byl zničen za první světové války), Rilkeho inspirovaly ke sbírce Elegie z Duina. Zemřel v roce 1926 v sanatoriu Valmont u Montreux. Pohřben je u kostela vypínajícího se nad vesnicí Raron ve kantonu Wallis. Na jeho náhrobním kameni je vyryt verš, který si na náhrobek sám napsal. U jeho hrobu jsme byli při našem cyklo do Švýcarska v roce 2011. V Raronu se pyšní pamětní deskou, že Rilkův hrob navštívil v roce 1989 německý kancléř Helmuth Kohl. Přitom Rilke, který byl až do své smrti v roce 1926 československým občanem, neměl v Praze ani malou pamětní desku natož pojmenovanou ulici. Teprve v prosinci 2011 byla na domě někdejší piaristického gymnázia v ulici Na Příkopě odhalena jeho busta. Autorkou je Vlasta Prachatická.

Hlavní pošta, Jindřišská 14 - Novorenesanční budova pošty byla postavena v letech 1871 až 1874 podle návrhu Antonína Brandnera. Původní dvůr, určený k zajíždění poštovních vozů, byl roku 1898 zastřešen a stala se z něj velká odbavovací hala s prosklenou střechou. Dvoranu poté malířsky vyzdobil Karel Vítězslav Mašek, který zobrazil jak scény z dopravy a poštovnictví, tak botanické motivy, souvisejících s tím, že zde ve středověku byla zahrada lékárníka Angela z Florencie. Na ochozu ve dvoraně jsou umístěny historické P. O. Boxy a současné poštovní přihrádky, kterých je celkem 1780. Poslední rekonstrukce budovy proběhla v letech 1996 - 1999, v roce 1998 byla pošta vyhlášena národní kulturní památkou. V budově se sbíhá pět větví historické potrubní pošty. Budova centrální pošty prožila dramatické situace v květnu1945, kdy se ji Němci pokoušeli dobýt. Povstalci měli velkou potíž s přísunem potravin. Tento problém částečně řešila potrubní pošta, pomocí které povstalci dostávali párky a různé salámy. Pošta je otevřena v podstatě non stop, je zavřená jen od půlnoci do druhé hodiny ranní.

Jindřišská 1 - Velkoformátové obrazy Zdeňka Sýkory s geometrickými často vznikaly jako výsledek složitých matematických konstruktů. První takto koncipovaná díla Sýkora vytvořil už v roce 1964 ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem na počítači a stal se tak jedním z prvních výtvarníků na světě, který tuto metodu začal používat. V roce 1969 vyzdobil odvětrávací komíny na Letné a ještě o rok dříve, v roce 1968, bývalé Polské informační středisko při vstupu do podchodu na Václavském náměstí. Unikátní mozaika je dnes vystavena intenzivnímu smažení, neboť tu vládne vietnamský Wokin.

Podchod pod Václavským náměstím - Podchod pod středem Václavského náměstí byl otevřen 2. prosince 1968. Vůbec první halový podchod nejen v Praze, ale i v tehdejším Československu, zabíral plochu tří tisíc metrů čtverečních. Celkem deset schodišť umožňovalo výstupy do mnoha směrů, dvoje schody vedly na tramvajový ostrůvek. Supermoderní a tak trochu „západní“ tvář dodávaly podchodu i telefonní automaty s oválnými mušlemi z průhledného plexiskla. Ale největší pozornost u veřejnosti vzbuzovala pohyblivá schodiště, první ve veřejném prostoru v Praze. Zájem povozit se byl v prvních dnech provozu obrovský, za hodinu tehdy vyvezly eskalátory pět tisíc lidí. Koncem roku 1964 se začalo se stavbou kolektoru, k hloubení více než osmimetrové stavební jámy došlo v květnu 1967. Ve středu náměstí se křížily dvě tramvajové tratě, proto bylo tramvajové kolejiště převedeno na mostní čtyřramenné provizorium. Stavbu tak obyvatelé sledovali za jízdy tramvají v přímém přenosu. Neplánovanou „zatěžkávací“ zkoušku strop haly zažil pod pásy sovětských tanků při srpnové okupaci. V srpnu 1978 se podchod propojil s vestibulem stanice Můstek. Jeho vybavení však postupně upadalo, eskalátory byly na dlouho mimo provoz. Do podchodu se znovu vrátily až v 90. letech. Součástí výzdoby podchodu jsou dvě díla Mikoláše Medka z roku 1968.

1) Na dvorku Langhansova domu 4) Na tomto schodišti se odehrávalo několik Maxových němých filmů
2) Fotografie skříně, která na chodbě padesát let ukrývala 5) Obnovený poutač Osvobozeného divadla V Jámě
Langhansovu Galerii osobností
3) V tomto barokním domku navrhl Max Urban funkcionalistické 6) Hlávkovy domy
Ateliéry Barrandov a Terasy Barrandov

Fotoalbum vycházky...

Palác Langhans, Vodičkova 37 - Jan Nepomuk Langhans zakoupil palác s ateliérem v roce 1882, v roce 1919 převzal živnost jeho zeť Viktor Meisner. Navázal na tradici portrétů významných osobností a přispěl k rozšíření jedinečného fotografického archívu. Provozovna připadla v roce 1949 družstvu Fotografia Praha a Langhansův archiv potkal neblahý osud. Pravnučka Zuzana Meisnerová vzpomíná: „Jedné zimy začátkem padesátých let vyvezli znárodňovatelé celý archiv na skládku v Kyjích. Otec přijel na místo s nadějí, že něco zachrání. Z hory skleněných střepů vybral jen asi dvacet nerozbitých.“ Zdálo se, že je vše navždy ztraceno. V roce 1991 byl dům vrácen v restituci. Před chystanou renovací paláce na podzim 1998 objevili stavební dělníci v chodbě domu dřevěnou skříň a v ní stovky krabic se skleněnými negativy. Ukázalo se, že jde o část archivu Langhansovy Galerie osobností. Nakonec se podařilo zachránit 8000 negativů z kategorie herci, zpěváci, politici, průmyslníci, výtvarníci, hudebníci, šlechta. Z výběru nalezených snímků byla v Rudolfinu roku 2000 uspořádána úspěšná výstava. Rekonstrukce domu byla provedena podle plánů Ladislava Lábuse, a rekonstruovaný dům byl vyhlášen Stavbou roku 2003. Ve výstavních prostorách si kromě krátkodobých výstav mohou návštěvníci prohlédnout fotografie z Langansovy Galerie osobností v digitalizované podobě. Na chodbě za vrátnicí, přesně v místě nálezu, jsou fotografie skříně, ve které byly nalezeny Langhansovy negativy.

Vodičkova 35 - Dům pochází z let 1717-20, je pod ním podepsán Kilián Ignác Dientzenhofer. Z ulice je jednopatrový, ale vzadu má dlouhé levé křídlo a zadní trakt má terasu se schodištěm. V 80. letech 19. století ho zakoupil Václav Urban, spoluvlastník Adamovských strojíren. Jeho syn Max Urban (1882- 1959) nejdříve v zahradě se stoletým platanem a japonskou jabloní točil němé filmy se svou tehdejší ženou Andulou Sedláčkovou, primadonou Národního divadla. Vzali se v roce 1911 a rok poté založili společnost ASUM (název se skládá z jejich iniciál). Z terasy po schodech scházela Andula Sedláčková ve filmu Šaty dělají člověka, který tu s manželem natočili. Dům žil na jedné straně vysoce společenským životem, scházela se tu smetánka Prahy a na druhé straně tu točil Max Urban žánrové filmové obrázky i krátké hrané filmy v době, kdy v Praze existovalo jen pár biografů, a filmařina byla v plenkách. ASUM stačil natočit za dva roky 14 filmů. Zahrádka sousedí s ateliérem Langhanse. Vnuk Urbanů vzpomíná: „Mí předci občas z terasy sledovali, jak běhá Langhans po dvorku s lampami a on prý jednou jedovatě poznamenal, že to je ta pravá buržoazie, když mohou vysedávat u kafíčka.“ Natáčení filmů zastavila 1. světová válka, Max narukoval a manželství se rozpadlo. Po skončení války Max filmování opustil a věnoval se architektuře, kterou vystudoval. Zde v ateliéru, kde je od roku 2014 kavárna Styl & Interier, navrhl pro Vácslava Havla vyhlídkovou restauraci Terasy Barrandov a hlavní budovu Filmových ateliérů. Poté pracoval v Plánovací komisi hl. města Prahy a měl velký vliv na stavební rozvoj metropole. Sám přicházel s převratnými až nerealizovatelnými nápady. Jeden z nich se týkal i Vodičkovy ulice, kde chtěl údajně na parcele vlastního domu postavit patnáctipatrový mrakodrap. Plány naštěstí zhatila další válka. Po roce 1948 se musela rodina sestěhovat do jednoho bytu, zahrada se proměnila na dětské hřiště pro přilehlou mateřskou školku. Maxovou poslední vizí byl železniční most v Holešovicích pod Bílou skálou. Byl dokončený v roce 1976, ale to už byl Max sedmnáct let po smrti.

V Jámě – Po mnoho let opomíjený unikátní reklamní poutač, umístěný na slepém štítě domu situovaný do ulice V Jámě, byl obnoven v roce 2009. Obsahuje kromě reklamy na divadlo také karikatury Jiřího Voskovce a Jana Wericha od Adolfa Hoffmeistera. Před rekonstrukcí byly na omítce patrné pouze její zbytky. Reklama měla nalákat diváky do nově otevřeného sálu v paláci U Nováků, kam se Osvobozené divadlo nastěhovalo v roce 1929 a působilo tu až do roku 1938. Divadelní sál zde vznikl nuceně. Místo tohoto paláce stál na rohu ulic Vodičkovy a V Jámě dvě stě let starý dvoupatrový dům, který se v roce 1927 nečekaně zřítil. Jeho majitel Josef Novák, se nakonec se rozhodl, že strhne i okolní domy, postaví nový palác a propojí ho se svým sousedním secesním. Jenomže stávající podloží bylo velice písčité. Aby dělníci mohli postavit základy, museli kopat do velké hloubky. Vyhloubená jáma inspirovala Nováka k vybudování divadla. Po Osvobozeném divadle zde nyní sídlí divadlo ABC. V paláci je funkční a veřejnosti přístupný páternoster. Páternoster je systém na řetězu zavěšených kabin, jež se neustále pohybují, jako když věřící posunuje korálky růžence. I díky tomu získal jméno - Pater noster je začátek modlitby Otče náš. Po vstupu do EU panovaly obavy, že páternostery nevyhovují evropským normám a nebudou moci být provozovány. Ale šalamounské řešení se našlo. Páternostery se nyní už neřadí mezi „výtahy“, ale mezi jiná „strojní zařízení“, na které se normy EU nevztahují. Páternosterem v paláci ABC se lze vyvézt až do osmého patra. Zde je recepce firmy Lordship. Do nárožní věže vedou už jen schody, pečlivě střežené recepcí společnosti. Traduje se, že věži s nádherným výhledem na Prahu, přijímal Jan Werich tanečnice a mladé adeptky do souboru.

Hlávkovy nadační domy, Vodičkova - Soubor domů ve stylu novorenesance, prostupuje celý blok mezi ulicemi Vodičkovou a Jungmannovou. Stavebníkem i projektantem byl Josef Hlávka. Domy postavené v letech 1887-88 mají „české“ štíty se sgrafity podle Hlávkových kartónů. Výnos z nájemného šel na nadaci Hlávkových, ze kterých byla financována například stavba Národního divadla i muzea, dostavba chrámu sv. Víta, obnova Karlova mostu po povodni roku 1890, pomník sv. Václava a v neposlední řadě i chudí studenti v Hlávkově koleji.

Jungmannova 14 – Zde sídlila První křesťanská záložna, ve které na rozhraní let 1901 a 1902 vypukla aféra. Bankéř Gustav Meyer byl obviněn, že svými klienty manipuluje pomocí okultních praktik a nutí je k nevýhodným transakcím. Ve zprávách tisku se tvrdilo, že využíval spiritismu pro svůj obchod, neboť vyvolával duchy, kteří radili příbuzným k burzovním spekulacím, že vkladů a směnek zákazníků používal k vlastním obchodům. V den svých 34. narozenin byl bankéř zatčen. V pozadí stál policejní rada Olič, který pár let předtím vykonstruoval proces s Omladinou. Bylo vyslechnuto tři sta svědků a prozkoumány všechny bankéřovy obchody. S nulovým výsledkem. Po třech měsících bylo stíhání zastaveno a bankéř propuštěn na svobodu. Jenomže jeho dobrá pověst byla ve finančním světě nevratná a první křesťanská směnárna skončila. Znechucený Meyer v roce 1903 opustil Prahu a začal se naplno věnovat literatuře. Jeho umělecké jméno zní Gustav Meyerlink a jeho nejproslulejší dílo Golem se odehrává v mystické Praze.

Beaufortův dům, Jungmannova 15 – Nájemní dům s tiskárnou v secesním stylu si nechal postavit nakladatel a tiskař Edvard Beaufort podle plánů Osvalda Polívky. U oken ve druhém patře jsou dva barevné štukové reliéfy Telegraf a Telefon. Polonahá zlatovláska vznášející se nad krajinou znázorňuje telegrafní pásku. Druhá dívka svírá telefonní sluchátko a na list papíru si zapisuje důležitý vzkaz.

1) V nově opraveném paláci Rosetta je obnovená pasáž 4) Quadrio na kvadrát
2) Nejstarší pražský židovský hřbitov byl tady ve Vladislavově ulici 5) Uvidíme, jestli se Drn na jaře zazelená
3) Na 42 dílů rozřezaný Kafka 6) U Voršilek mají Agátu s uřezanými prsy. Nese si je na tácu

Palác Rosetta, Jungmannova 21 – Palác je mnohokrát přestavovaný měšťanský dům. Současná fasáda je z roku 1922, autory jsou architekti Viktor Lampl a Otto Fuchs. V dubnu 2016 začala na chátrajícím domě rekonstrukce, ale nakonec z původního domu zůstala jen fasáda do Jungmannovy ulice a schodiště, zbytek byl zbourán. Na starou fasádu byla napojena novostavba, jejíž součástí je i pasáž, která propojuje Jungmannovu ulici s Vladislavovou. Palác byl otevřen v únoru 2018 a nese jméno Rosetta.

Památník Židovského hřbitova, Vladislavova - Židovská zahrada je název pro zřejmě nejstarší židovský hřbitov v Praze, který se nacházel mezi ulicemi Spálená, Purkyňova, Jungmannova a Lazarská. Na tomto hřbitově se pohřbívalo od roku 1254 až do roku 1478, kdy byl hřbitov králem Vladislavem Jagellonským zrušen a celý prostor přeměněn ve stavební parcely. Tento hřbitov pak nahradil Starý židovský hřbitov na Josefově, kde nejstarší náhrobní kámen pochází až z roku 1439. Mezi léty 1900–1920 byly nalezeny při stavbě činžovních domů ve Vladislavově ulici první židovské náhrobky. V letech 1978–1980 byly před výstavbou metra likvidovány domy v jižní části Vladislavovy ulice a byly zdokumentovány další hroby. Roku 1997 chtěla Česká spořitelna vybudovat v této lokalitě podzemní garáže. Při průzkumu byly nalezeny další hebrejské náhrobky, avšak roku 2000 byly archeologické práce na základě protestů židovských obcí ukončeny. Podzemní prostor Židovské zahrady byl prohlášen za kulturní památku a místo garáží má česká spořitelna v podzemí hroby opatřené betonovým sarkofágem. V září 2016 byl na rohu Vladislavovy a Purkyňovy ulice židovskou obcí a zahraničními ortodoxními organizacemi odhalen památník od Richarda Sideje stylizovaný ve tvaru středověkých židovských náhrobků, obsahující poněkud kontroverzní popis a historii místa v češtině, angličtině a hebrejštině. Píše se tu např., že se česká vláda zavázala, že na území hřbitova nepostaví žádnou novostavbu.

Quadrio, Spálená – Skupina multifunkčních budov nad stanici metra Národní třída se skládá z obchodního centra, bytů a kanceláří. Je propojena s obchodním domem MY. Budovu navrhlo studio Cigler Marani Architects, výstavba začala v roce 2012 a byla dokončena v říjnu 2014. Součástí výstavby je také malý park s devatenácti stromy a hlava Franze Kafky.

Hlava Franze Kafky - Jedenáct metrů vysoká hlava Franze Kafky od Davida Černého tvoří od října 2014 dominantu náměstíčka. Lesklá plastika ze 42 ocelových plátů váží 39 tun. Pohyb sochy zajišťuje stejný počet synchronních motorů. Socha se pravidelně otáčí, přičemž efektně „skládá“ vždy jinou, ale stále rozeznatelnou tvář pražského rodáka. Plastika má svou proměnlivostí připomínat Kafkovu prózu Proměna. Za sochu investor zaplatil 30 miliónů korun.

Drn, Národní 12 – Parcela na Národní třídě byla léta nezastavěná, protože za socíku se na tak malém pozemku nevyplatilo stavět. Na začátku nového tisíciletí se proluce na Národní říkalo nejdražší parcela v Praze, měl na ní vyrůst hotel. Tento záměr smetla realitní krize a pozemek i se sousedním Schönkirchovským palácem skončily v dražbě. Nemovitosti a platné stavební povolení získal od PPF Banky v roce 2012 miliardář Petr Němec. Multifunkční objekt s obchody a kancelářemi byl dokončen koncem roku 2017. Autorem návrhu je Stanislav Fiala (my jsme v říjnu viděli jeho dvě prosklené vily v Nebušicích), který moderní budovu propojil se sousedním barokním domem. Drn se ze čtyř podzemních a osmi nadzemních podlaží, střešní terasa je pokryta zelení. Zeleň se nachází také na malých terasách podél skleněné fasády. Průčelí je z části kryto sítí, kterou v budoucnu pokryje popínavá zeleň. Novostavbou i barokním palácem prochází pasáž, která ústí do komorního nádvoří. V novostavbě Fiala využil řady prvků staršího objektu, a tak jsou zde fragmenty cihelného zdiva, odstraněné trámy slouží jako netradiční osvětlovací tělesa pasáže, z prejzů vznikl pult recepce. Nádvoří oživuje kovový strom, který bude také pokryt rostlinami. Kruhová okna, která se objevují na barokní budově ve dvoře, přecházejí i na novostavbu. V barokní budově funguje galerie Zdeňka Sklenáře, jejíž interiér navrhl Josef Pleskot. Galerie by měla nahradit někdejší prostory na Smetanově nábřeží, které v roce 2013 zničil výbuch. Po více než třech letech fungování galerie na šesti různých působištích zde našlo trvalé místo 6000 děl, které galerie aktuálně vlastní.

Kaňkův dům, Národní 14 - V roce 1838 dům koupil renomovaný pražský advokát Jan Nepomuk Kaňka, který ho později odkázal nadaci pro zchudlé pražské advokáty. Podloubí vzniklo teprve v roce 1953, kdy byl domem proražen průchod. V roce 1990 byla do něj umístěna pamětní deska připomínající události 17. listopadu 1989. V roce 2016 přesunul majitel domu, teď už bohatá Česká advokátní komora pamětní desku z podloubí do ulice. Komora se totiž obávala zranění příchozích. „Je zázrak, že zatím nedošlo ke zranění, například dětí. Každý rok tu hoří stovky svíček,“ uvedla Česká advokátní komora. Díky starosti o děti tak mohla v podloubí vzniknout recepce pro advokáty.

Kostel sv. Voršily, Národní 8 – Ve výklenku, nalevo od vchodu do kostela je socha sv. Agáty – dívky nesoucí na míse vlastní useknutá ňadra. Podle legendy jí byla uťata při krutém mučení, neboť se pro křesťanskou víru odmítla provdat za pohana. – bohatého sicilského místodržícího.

Topičův dům, Národní 9 - Klasicistní dům koupil v roce 1905 nakladatel František Topič a nechal ho přestavět podle projektu Osvalda Polívky. Přestěhoval sem i Topičův salon, který vznikl v roce 1894. Ve výstavní síni a prodejně bylo prezentováno české a evropské soudobé umění. V roce 1936 zakoupil dům nakladatel Jaroslav Stránský. Jaroslav Stránský do domu přestěhoval redakci Lidových novin a nakladatelství Fr. Borový, které vlastnil. Tradice Topičova salónu zde pokračovala i nadále až do roku 1949, kdy byl dům i s nakladatelstvím a salónem znárodněn. Po roce 1989 se dům v rámci restitucí vrátil rodině Stránských a od roku 2008 byl obnoven provoz Topičova Salónu, ve kterém se jako dřív konají výstavy Zásluhu na tom má především Jiří Rybář, majitel spěšné aukční síně 1. Art Consulting Brno. Každý rok na provoz Topičova salonu obchodník s uměním vynakládá několik milionů korun, které se mu nikdy nevrátí. Rybář: „Možná jsem tak trochu blázen. Máme tu snad nejvyšší nájem na metr čtvereční v České republice, ale tomu se prostě nedalo odolat!“ Než začal Rybář v roce 1990 podnikat v umění, měl za sebou téměř třicetileté působení v brněnské kapele Synkopy 61 (Válka je vůl). Na konci roku 1960 začal bubnovat ve skupině, kterou založil 15letý kytarista Petr Směja. V Synkopách vydržel jako jediný člen po celou dobu jejich působení do roku 1990. Hrál na sérii koncertů Comeback v roce 1992 a nadále v ní působí od obnovení koncertní činnosti v roce 1995.

Pivovar Národní, Národní 8 – V roce 2015 pronajaly sestry z řádu sv. Voršilek část své budovy nově vzniklému pivovaru. Majitel Jan Mužátko má prostory pronajaté na 30 let. Do té doby provozoval pivovar U Bezoušků v Průhonicích, ale rozhodl se provoz přesunout do centra. Spolu s ním se přestěhoval i sládek a zařízení pivovaru. Celkové investice na vybudování pivovaru Národní přišly přibližně na 12,5 milionů (6,5 milionů stál pivovar, zbytek přestavba restaurace). Vaří a točí se tady tři ležáky plzeňského typu s názvem Czech Lion – světlá jedenáctka nefiltrovaná, jedenáctka filtrovaná a polotmavá třináctka. Spolu s budovou získal pivovar do pronájmu i klášterní zahradu. Ta byla původně upravená v roce 1981 jako součást Nové scény. Na trávníku bylo umístěno sousoší muže a ženy od Stanislava Hanzíka, vytvořené v roce 1983 s názvem Dialog. Sochy zůstaly a teď zabírají na zahradě místo hostům.

Havlovo srdce, náměstí Václava Havla – Na piazzettě mezi budovou ND a Novou scénou bylo odhaleno v říjnu 2016 Havlovo srdce. 160 centimetrové srdce vytvořil Kurt Gebauer. Srdce je obklopeno menšími srdci z drátů, která připomínají věznění. Zároveň v roce nedožitých 80. narozenin Václava Havla bylo prostranství přejmenováno na náměstí Václava Havla.

Kulturní roj, náměstí Václava Havla - 22. května 2018 byla odhalena venkovní instalace Jakuba Nepraše. Má název Kulturní roj a je příspěvkem k oslavám 60. výročí Laterny magiky. Jeho nová video-instalace budí dojem živého organismu, připomíná včelí roj či hnízdo, představuje netradiční formou divadlo. Ve zlatém roji krouží vše, co souvisí s kulturou, kreativitou, divadlem a Laternou magikou.

Znovuzrození, náměstí Václava Havla - Piazzettu Národního divadla navrhl český architekt Karel Prager v roce 1981 jako součást projektu výstavby Nové scény. Mrtvolnou důstojnost prostoru podtrhl tím, že na piazzettu neumístil jediný strom. Kamenné prostranství osadil v roce 1983 sochou s paradoxním názvem Znovuzrození. Vytvořil ji Josef Malejovský, národní umělec, ale hlavně člověk, který celou normalizaci seděl jako poslanec ve Federálním shromáždění. Ani ne tak tvar sochy, ale spíš protěžovaný sochař způsobil, že se soše říkalo žvýkačka. Dokonce v roce 2015 ji performeři obalili do hmoty připomínající žvýkací gumu. Zřejmě ji chtěli nějak zhanobit, ale ona i v té růžové žvýkačce zůstala půvabná. U příležitosti zahájení sezony Národního divadla 2016/2017 oblékla výtvarnice Eva Bláhová sochu ve stylu Guerilla Knitting (rebelského pletení). V zahraničí lze vidět oblečené stromy, hydranty, zábradlí, sochy mají navlečené pestře pletené ponožky. V případě Malejovského sochy se výtvarnice inspirovala róbou Adele-Bloch Bauer zvěčněné na obraze Gustava Klimta. Poté byla v létě 2017 překryta postavou Marilyn Monroe. Teď je socha ukryta za pletenou Frida Kahlo, opět od Evy Bláhové.

Vojtěch Hynais, Ostrovní 2 – Zde žil tvůrce opony Národního divadla až do své smrti v roce 1925. Na domě je umístěna pamětní deska s jeho bustou od Jakuba Obrovského. V roce 1981 se Hynais živil jako dekoratér v Paříži. Když hořelo Národní divadlo, byl zrovna na pár dní v Praze. Sbor pro zřízení ND původně jednal o nové oponě s Františkem Ženíškem, autorem zničené opony. Ženíšek zřejmě očekával lepší finanční nabídku, a tak byl osloven Vojtěch Hynais. Ten barevný náčrtek opony zhotovil po návratu v Paříži. Pojal oponu jako alegorii vzepětí celého národa po vyhoření divadla. Oponu pak vytvořil se dvěma pomocníky za devadesát dní v dřevěné boudě na Karlově náměstí a spotřeboval na ni dvacet šest kilo barev. Komise ND měla k oponě velké výhrady a nutila ho, aby ji přepracoval. Nelíbily se jí barvy, oblečení či hubené postavy. Protože se ale blížil termín otevření divadla, byla i bez schválení opona zavěšena. A pak? Veřejnost jí byla tak nadšena, že neschválená opona visí v Národním divadle dodnes. Pro génia, který se vznáší nad dílem a žehná mu, hledal Hynais dlouho vhodnou modelku. Až mu jeho francouzský přítel přivedl okouzlující dívku, jejíž matka mu prala prádlo. Suzanne Valadon bylo teprve šestnáct let. Hynaise natolik uchvátila, že se stala nejen tváří anděla, ale stála mu modelem i k dalším obrazům. Suzane Valadon se narodila jako nemanželské dítě chudé pařížské pradleny. Do školy chodila jen do svých jedenácti let, potom už pracovala. V patnácti se ocitla na Montmartru, kde rychle zapadla mezi bohémskou společnost. Stala se vyhledávanou modelkou, ale pro mnohé i víc. Henri de Toulouse- Lautrec objevil její výtvarné nadání a začal jí dávat hodiny. V prosinci 1883 se osmnáctileté modelce narodil syn Maurice. Jméno otce v křestním listu nebylo vyplněno. Milenců měla Suzanne nepočítaně, že snad ani nevěděla, který z nich je Mauriceovým otcem. Že by Vojtěch Hynais? V úvahu ale přicházeli i jiní, Auguste Renoir, Edgard Degas či Henri de Toulouse-Lautrec… Suzanne se postupně stala uznávanou malířkou. V roce 1894 byla dokonce jako první žena přijata do francouzské Národní společnosti výtvarného umění. Jejího syna, který byl odmalička problémovým dítětem, vychovávala babička. V osmi letech ho uznal za vlastního španělský malíř Miguel Utrillo a Maurice dostal nové příjmení. Se synem to ale bylo stále těžší, rostl z něho alkoholik a výtržník, na žádné škole nevydržel. Bezradná Suzanne ho nechala zavřít do blázince s vírou, že ho tam zklidní. Marně. Ale aspoň jí tam poradili, aby Maurice zkusil malovat. Zpočátku měnil obrazy za alkohol, ale postupně jsou jeho obrazy stále více ceněny, i když vznikaly obvykle v alkoholovém opojení. V roce 1935 ho Suzanne oženila s Lucie Valore, příležitostnou malířkou a vdovou po sběrateli umění, která byla nesmírně praktická, a schopná. Manželství bylo šťastné. A Suzanne obklopena svými bohémskými přáteli André Derainem, Pablem Picassem a Georges Braquem může v klidu o tři roky později zemřít… Takže Vojtěch Hynais je nejen tvůrcem opony, ale možná také otcem malíře Maurice Utrilla a také zakladatelem bohulibé tradice, že na těch nejvlastenečtějších dílech nejsou zobrazeny Češky. Na první stokorunové bankovce nového Československa zpodobnil Alfons Mucha jako slovanskou bohyni Slavii Američanku. Použil totiž podobiznu Josephine Craneové, dcery amerického multimilionáře Cranea, který sponzoroval jeho Slovanskou epopej.

Pštrossova 28 – Zde bývala na počátku padesátých let dvacátého století hospoda U Herclíků. Odpoledne 13. března 1950 sem dorazila skupina zklamaných a naštvaných hokejových reprezentantů. Právě jim oznámili, že na mistrovství světa do Londýna nepoletí, údajně proto, že rozhlasoví reportéři nedostali britská víza. Mizerná nálada hráčů stoupala přímo úměrně s množstvím vypitého alkoholu. Nadávky na sebe nedaly čekat. Ještě týž večer byli hokejisté včetně nedávno oslavovaných mistrů světa z let 1947 a 1949 a stříbrné medaile ze Sv. Mořice v roce 1948, zatčeni. Zatčen byl i hostinský Mojmír Ujčík. V říjnu proběhl soud. Jedenáct obviněných bylo dohromady odsouzeno k 77 letům a osmi měsícům vězení. Čekal je Mírov a uranové doly v Jáchymově. Jedním z odsouzených byl i brankář Bohumil Modrý. Posezení v hospodě U Herclíků se Modrý neúčastnil. Přesto si o jedenáct dní později policie dojela i pro něho. Ve dveřích stáli dva estébáci, šli za ním na dvůr a přivedli ho i s kobercem, který zrovna klepal. Jen mu řekli, ať si vezme klíče od auta, aby byl večer rychle doma. Vykonstruovaný proces dokonce dostal jeho jméno (Proces s protistátní skupinou Ing. Bohumil Modrý a spol.) a sám Modrý, který byl označen za vůdce spiknutí, dostal i nejvyšší trest – 15 let. Ze žaláře byl on i ostatní postupně propuštěni v roce 1955. Ale vězení a především to, že v Jáchymově tahal bedny s uranovou rudou, si vybraly svou daň. Bohumil Modrý zemřel na rakovinu v roce 1963 v pouhých 47 letech. Manželka dostala v 90. letech jako odškodné 120 tisíc korun. V roce 2009 byla na domě odhalena pamětní deska s reliéfní kresbou hokejisty a textem: „V tomto domě se nacházela Zlatá hospůdka, v níž byla komunistickou zvůlí 13. 3. 1950 násilně přerušena kariéra hokejových mistrů světa z let 1947-1949 a stříbrných medailistů ZOH z roku 1948. Byli nespravedlivě pozatýkáni, obviněni a odsouzeni do uranových lágrů. Augustin Bubník (14 let), Zlatko Červený (3 roky) Přemysl Hajný (1 rok), Josef Jirka (6 let) Vladimír Kobranov (10 let), Stanislav Konipásek (12 let), Jiří Macelis (2 roky), Ing. Bohumil Modrý (15 let) Václav Roziňák (10 let) Josef Štock (8 měs.) Antonín Španinger (1 rok) hostinský Mojmír Ujčík (3 roky).“

Pivovar U Fleků, Křemencova 11 – První písemná zmínka o pivovaru je z roku 1499, kdy dům koupil sladovník Vít Skřemenec. Pivovar U Fleků je jediným pivovarem ve střední Evropě, kde se pivo vaří nepřetržitě déle než 500 let. Roku 1762 byl pivovar koupen Jakubem Flekovským, po kterém se nyní jmenuje. V roce 1843 se zde poprvé začal vařit Flekovský tmavý 13 % ležák, který se vaří jako jediné pivo dodnes. Posledním majitelům – rodině Brtníků byly pivovar vrácen v restituci v roce 1992. V sedmdesátých letech byla restaurace jedna z mála v Praze, která zavírala až o půlnoci. Pivo bylo drahé - za 4,10 Kčs, když v té době stála desítka 1,70 Kčs. Navíc se platilo hned. Kdo nedal bůra, už si ho vrchní nevšímal a další pivo nedostal. Rekordní výtoč po válce byla na 1. máje 1973 (poslední 1. Máj, který se slavil na václavským Václaváku), kdy se zde vyčepovalo 54 hektolitrů. V té době se vařilo 6000 hektolitrů třináctky ročně, dnes je to jen 2000 hl. Ovšem absolutního rekordu bylo dosaženo během Všesokolského sletu v roce 1932, kdy se za jeden den vypilo 124 hektolitrů. Nejen tímto rekordem se pivovar zapsal do historie sportu. V roce 1911 zde skupina chorvatských studentů Karlovy university po zhlédnutí zápasu Sparta-Slavia založila fotbalový klub Hajduk Split. Pamětní deska je umístěna před vchodem do zahrady pivovaru.

Mosaic House, Odborů 4 – Dříve to byl Odborářský dům, postavený ve 30. letech 20. století. V roce 2010 zde byl otevřen hostel Mosaic House. Při rekonstrukci se upravilo i náměstíčko před hotelem, kde přibyla fontánka, lavičky i dva vzrostlé stromy. Celý prostor okolo hostelu oživují sochy Michala Trpáka. Houbičky na náměstí i na horním ochozu hostelu se nedají přehlédnout, zvlášť když s přibývajícím šerem jejich klobouky začínají světélkovat. Lysohlávkové nadělení má název Hledání štěstí, někdo v houbičkách opravdu hledá halucinogenní psilocibin, štěstí ale můžete nalézt třeba pod jejich kloboučky nebo na barevných sedačkách, které jsou dílem Alexandry Koláčkové. Ještě nedávno zdobil průčelí nad vchodem Trpákův Myslitel, nyní ho nahradil jakýsi nosorožec. Nad ulicí visí chlapík, který si sem s aktovkou odskočil cestou do kanceláře a žena s deštníkem. Viselci se jmenují Lehká nejistota. Digitální dialog, napůl lidé napůl stroje stojí u recepce hotelu. Většina soch sem byla nainstalována v roce 2014. Michal Trpák (1982) žije v Českých Budějovicích, na tamější Černé věži měl instalaci obří masařky s názvem Co je štěstí? Jeho „muška jenom zlatá“, verš Hejdukovy básně Dědův odkaz, jak ho známe z filmu Škola základ života, váží sto deset kilo a nyní je nainstalována pod střechou domu naproti Mosaic House.

Karlův sklep, Odborů 14 – V restauraci jsou nástěnné malby Pavla Jákla alias pana Pivovarského, které zobrazují historické pivovary na Karlově náměstí. Bylo jich dvanáct.

Jeroným Pražský, Řeznická 1 – Na domě U Modrého lva je pamětní deska od Františka Bílka. Bronzový reliéf z roku 1916 připomíná reformátora Jeronýma Pražského, který se údajně v Řeznické ulici po roce 1370 narodil. Husův spolupracovník se podílel na vydání Dekretu kutnohorského a šíření reformních myšlenek. Roku 1415 následoval Husa do Kostnice, kde byl jako kacíř uvězněn a do roka též upálen. Střed desky zaujímá postava muže v oděvu univerzitního Mistra tisknoucího k hrudi písmo, v dolní části se rozhořívá oheň. Mučednickou smrt připomíná nápis v horní části rámu: „Mistr Jeroným Pražský prošel plameny 30. 4. 1416.“

Braunův dům, Karlovo nám. 24 – Dům v roce 1714 koupil sochař Matyáš Bernard Braun. Sochař přišel do Čech z rodného Rakouska a před rokem 1710 si v Praze založil vlastní dílnu. Do pražského sochařského cechu vstoupil sousoším Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě. Díky tomuto dílu získal v Čechách velké množství zakázek. Během následujících patnácti let se z jeho dílny stala největší sochařská dílna v Praze se šesti tovaryši. Braun ale onemocněl souchotinami, a tak vlastní těžkou sochařskou práci vykonávali jeho zaměstnanci, zatímco on se soustředil na tvorbu modelů a návrhů. Jeho význačným mecenášem byl hrabě František Antonín Špork, pro něhož vytvořil skulptury Ctností a Neřestí před špitálem v Kuksu. Další jeho díla jsou např. v Lysé nad Labem nebo v západočeské Valči. Matyáš Bernard Braun zemřel v tomto domě v roce 1738, bylo mu 54 let.

Karlovo náměstí 18 - Pamětní deska s hlavou a textem: „V tomto domě v letech 1969-1999 žil a bojoval za svobodu a demokracii Dr. Václav Benda disident a politik“. Václav Benda (1946–1999) byl výraznou postavou českého disentu a představitelem jeho katolického proudu, v letech 1979 a 1984 mluvčím Charty 77. V roce 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který shromažďoval a zveřejňoval informace o politicky perzekvovaných lidech a rodinám odsouzených poskytoval finanční pomoc. V následujícím roce byl spolu s dalšími pěti členy VONS odsouzen ke čtyřem letům vězení. V druhé polovině osmdesátých let vydával samizdatový odborný časopis PARAF (PARalelní Akta Filozofie) a věnoval se organizování bytových seminářů. V prosinci roku 1989 se podílel na vzniku Křesťansko-demokratické strany a stal jejím předsedou. V letech 1994-1998 vedl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Černý pivovar, Karlovo náměstí 15 – První dům zde vyrostl kolem roku 1377, právo várečné právo získal několik let nato. Pivovar tu byl až do 19. století, přezdívalo se mu Černý pivovar podle ponuře tmavé fasády. V 19. století byl nájemcem Ferdinand Náprstek, bratr známějšího Vojtěcha. Za Náprstka se tu scházeli vlastenci a utvrzovali se v národně obrozeneckých postojích. Zřejmě proto Ferda uveřejnil inzerát hledající učedníky, kde jedním z požadavků bylo: „Znalost němčiny se nežádá, poněvadž my v Čechách takových jalových hlav, jako sem z Pruska zhusta přicházejí, kupř. profesor Linker, v rakouských zemích nikdy potřebovat nemůžeme.“ V letech 1932-34 tu vyrostl nový dům s přízemní restaurací. Aby vzdal hold původnímu pivovaru, použil tmavé mramorové obložení a do fasády vetknul název Černý pivovar. Interiér restaurace navrhl Ladislav Machoň, velkolepá vitrážová okna Alois Bílek. Zachycují proces výroby a rozvoz plzeňského piva. V roce 2000 byla pivnice uzavřena. Místo ní tu sídlí Albert a vitráže jsou zastíněny pečivem.

ČVUT, Karlovo náměstí - Roku 1869 získal tento areál nově vytvořený Český polytechnický ústav Království českého, který vznikl na základě jazykového rozdělení Polytechnického ústavu na českou a německou část. Německá polytechnika zůstala v Husově ulici (tehdy Dominikánské). V roce 1874 byla postavena směrem do Karlova náměstí novorenesanční budova podle návrhu architekta Ullmanna. V prostoru hlavního dvora stával dřevěný ateliér, ve kterém Vojtěch Hynais pracoval na oponě pro Národní divadlo. Ve vstupní hale je několik pamětních desek. Začneme chronologicky. Nejdříve sem byla v roce 1893 umístěna bronzová pamětní deska s textem: „Na paměť Josefa Ressela – rodáka chrudimského, jenž prvý s úspěchem užil šroubu Archimedova ku pohybu lodí 1826-1829“. Poté je tu plaketa profesora a rektora ČVUT Viktora Felbera ( 1880 - 1942 ), který byl za heydrichiády popraven na Kobyliské střelnici. Od této budovy 25. února 1948 vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků na Hrad vyslovit podporu presidentu Edvardu Benešovi. V Nerudově ulici byl průvod brutálně napaden komunistickými ozbrojenci a v následujících persekucích bylo ze studia na vysokých školách vyloučeno deset tisíc studentů. Pamětní deska byla odhalena v roce 2000. A naposled byla ve vestibulu odhalena plaketa v roce 2013. Je to pamětní deska TAKu s nápisem: „V této budově fakulty strojní byl v listopadu 1963 založen Turistický akademický klub. Poděkování všem, kteří se o vznik a činnost zasloužili. K padesátému výročí věnují členové klubu.“ Návrh desky vytvořil člen Trasy 14 Jiří Bubeníček.

Karel Hynek Mácha, Karlovo náměstí 34 - V patrovém stavení U Hrbků se kolem roku 1826 usadila rodina Antonína Máchy. Nejstaršímu synovi Hynkovi bylo tehdy 16 let. Jeho otec v přízemí provozoval krupařství a značnou část bytu zabíral krám. Vzadu za kuchyní byla tmavá komora s jediným oknem do dvora, kterou obýval Hynek. Karel Sabina místnost popisuje takto: „Bylť to vskutku příbytek pro básníka Máchova rázu stvořený – podlouhlá soumračná síň. V čele visel obraz Karlova Týna, postel, stolek, dvě stolice, skřínka na knihy a kytara“. V trudné komnatě ovšem bývalo živo. Sem za ním chodili na mejdany přátelé-vlastenci i známí ze studií. Dům byl zbořen v roce 1939 a nahrazen funkcionalistickým domem. Máchu připomíná pamětní deska přenesená z původního domku, nyní umístěná až pod okny prvního patra.

Karolína Světlá, Ječná 1 – Před původním dvoupatrovým domem byla ještě na přelomu 18. a 19. století na zděném podstavci asi dva metry dlouhá kamenná deska, která původně sloužila ke kontrole pravosti mincí za prodaný dobytek na trhu. Proto byl dům nazýván Dům U kamenného stolu. Stavení obývala spisovatelka Karolína Světlá. Spisovatelka chodila do parku, kde občas potkávala Nerudu, který bydlel v nedaleké Vladislavově ulici. Poté, co musela na manželovo přání ukončit jejich zřejmě platonický vztah, který udržovali v letech 1858-1862, už spolu nikdy nepromluvili. Neruda zemřel v roce 1891, Světlá v roce 1899. Dům nahradila v roce 1911 novostavba ve stylu geometrické secese. Na nároží je novodobé domovní znamení od Jaroslava Horejce.

Pomník Samaritánů, Karlovo náměstí - Vedle kostela sv. Ignáce stojí rozsáhlý areál bývalé Novoměstské jezuitské koleje, v níž dnes sídlí III. interní klinika Všeobecné fakultní nemocnice. Průchod uprostřed hlavního průčelí budovy vede do nádvoří, kde stojí pomník se štíhlým vysokým pylonem s vavřínovým věncem a s nápisem: „V upomínku na světovou válku 1914 – 1918“. Pomník byl postaven k poctě samaritánům - vojákům, kteří za 1. světové války sloužili ve zdravotnické službě na frontě a při záchraně raněných sami padli. Jejich jména jsou uvedena na deskách na nízké zídce po stranách pylonu. Zídka napravo je zakončena sochou vojáka samaritána v uniformě, vlevo je postava stojící ženy.

Jan Evangelista Purkyně, Karlovo náměstí - Pomník českého vědce, lékaře a biologa je umístěn před průčelím jezuitského konventu sv. Ignáce, autoři Oskar Kozák a Vladimír Štrunc. Bronzová socha z roku 1961 je nejmladším pomníkem na Karlově náměstí.

Všeobecná fakultní nemocnice, Karlovo náměstí - Všeobecná fakultní nemocnice vděčí za svůj vznik císaři Josefu II., který v roce 1781 - vydal tzv. direktivní pravidla, v nichž stanovil jednotné zásady pro vybudování centrálních zemských zdravotních ústavů v rakouské monarchii. Vídeň, Brno i Olomouc své nemocnice otevřely, ale v Praze stále probíhala svízelná jednání a liknavé hledání prostor pro vybudování nemocnice. Tehdy zasáhl císař Josef II. podruhé. V roce 1786 navštívil Prahu a poukázal na málo využitou budovu novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů na tehdejším Dobytčím trhu. V dubnu 1787 předložil Herget projekt na přestavbu a rekonstrukce byla zahájena v roce 1789. Josef II. se otevření nemocnice nedožil. K jejímu otevření došlo až za vlády Leopolda II. v prosinci 1790. Brzy po otevření byla zahájena řada přestaveb a přístaveb, která probíhá do dnešních dnů. Postupně byly přikupovány sousední objekty. V dubnu 2014 byla v areálu nemocnice osazena socha Josefa II. Litinová socha v mírně nadživotní velikosti byla odlita v blanenských železárnách na konci 19. století. Socha byla bezplatně zapůjčena Alšovou jihočeskou galerií z Hluboké nad Vltavou.

Památník bombardování 14. 2. 1945, Karlovo náměstí 39 - 14. února 1945 bylo svrženo na obydlené části Prahy 250 bomb. Bylo to důsledkem chyby v navigaci – americké bombardéry se měly zúčastnit masivního náletu na Drážďany, který probíhal od 13. do 15. února. Nalétávající letadla bombardovala pruh Prahy směrem od Radlic po žižkovské Nákladové nádraží – zasáhla Radlice, Vyšehrad, Karlovo náměstí, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Tehdejší omyl spojeneckých vojsk měl fatální následky. Bylo zničeno 183 domů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno (z významných budov Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga), sochy na Palackého mostě. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Nejtragičtějším důsledkem bylo 701 mrtvých a 1184 zraněných. Počet ztrát civilistů byl mimořádný. Část Pražanů, ukolébaná předchozími neustálými planými leteckými poplachy hrozící nebezpečí podceňovala. Protiletecké kryty tedy buď nevyhledali, nebo tak učinili, až když bylo pozdě. Navíc letecký poplach byl 14. února z nepochopitelných důvodů vyhlášen pozdě, teprve pět minut před dopadem prvních pum. K bilanci vysokých ztrát přistoupil i fakt, že těžkým pumám neodolaly ani některé protiletecké kryty. Například v krytu na Karlově náměstí, v místech, kde dnes stojí socha Karoliny Světlé, se schovalo přes 200 lidí, Dostal přímý zásah a zahynulo v něm přes sto lidí. Oběti leteckého bombardování Prahy připomíná od roku 2015 pamětní deska umístěná na budově Všeobecné fakultní nemocnice. Sochař Petr Císařovský desku zhotovil ze střepin pum, shozených za druhé světové války na naše území. Celkem 701 křížků na pamětní desce symbolizuje oběti náletu. Umístění desky na budově VFN na Karlově náměstí je také symbolické. Nemocnice i sousední Faustův dům byly zasaženy bombami. A zraněným z krytu na Karlově náměstí pomáhal personál nemocnice jako první.

Benedikt Roezl, Karlovo náměstí - Pomník zahradníka, cestovatele a znalce orchidejí vytvořil Gustav Zoula a Čeněk Vosmík v roce 1898. Roezl je na pomníku znázorněn s orchidejí v ruce, u nohou mu sedí Indián s mačetou. Stavbu pomníku doprovázelo zmatení jmen. Ke konci 19. století chtěli čeští buditelé postavit pomník přírodovědci Janu Svatopluku Preslovi, tvůrci botanického názvosloví, a tak se obrátili se k dennímu tisku o podporu. Zanedlouho opravdu vyšel článek, že by bylo záhodno postavit pomník Resslovi, vynálezci lodního šroubu. Leč zjistilo se, že Josef Ressel má dosud ve Vídni potomky, kteří tam žijí dost chudobně a že by tudíž bylo moudřejší peníze určené na pomník dát jim. Mezitím novoměstští radní vybrali po dlouhých dohadech místo pro pomník Janu Svatopluku Preslovi na Karlově náměstí. Ale dohady trvaly tak dlouho, že byl mezitím už zhotoven z příspěvků našich i zahraničních zahradníků pomník Benediktu Roezlovi. A tak vyhrál on. Časopis Zlatá Praha o tom v roce 1897 napsal: "Roezl Benedikt byl skromný muž, který kdesi v Americe nalezl orchideje a uvedl je do obchodu. Když sochař Zoula dokončil jeho pískovcovou sochu, začalo se pro ni hledat místo. A vtom si jakási moudrá hlava vzpomněla, že přece místo je už ouředně schváleno, a to na Karlově náměstí! Tam měl sice stát Presl, Jan Svatopluk, uvažovalo se taky o Resselovi, Josefovi, jenomže někdo se přeslechl, nebo se přepsal, a to, co bylo slibováno Preslovi, a co bylo odepřeno Resselovi, dostal nakonec Roezl. To je možné snad jenom u nás…“ Zlatá Praha pokračuje: „Architekt, který podstavec a okolí pomníku upravoval, nejspíš si zaměnil Roezla s Preslem a vyzvedl sochu bodrého zahradníka jako nějakého hrdinu meče či pera, a ze zamýšleného památníku, jemuž by bývalo bylo zcela dobře někde v zeleném zákoutí křovin, stal se opravdový monument, jaký v Praze dosud nemá ani Hus, ani Žižka, ani Jiřík z Poděbrad, ani Palacký, ani Dobrovský, ani Havlíček, ani Neruda, ani - co já vím, komu jsme ještě pomník dlužni anebo na čí pomník se v tu chvíli u nás pomalounku vybírá!" Jan Svatopluk Presl se dočkal pomníku ve Vrchlického sadech u Hlavního nádraží až v roce 1909. Jeho autorem je Bohuslav Kafka. Josef Ressel se musel spokojit v roce 1893 jen s pamětní deskou, která je umístěna ve vestibulu ČVUT na Karlově náměstí.

Vyšehradská 51 – Ohradní zeď s betonovými pylony před budovami bývalých Sdružených pražských ateliérů vytvořil Miloslav Chlupáč v roce 1972. Plánuje se odstranění mříží mezi pylony.

Benátská 3 - V roce 1907 se zde narodil Jaroslav Foglar. Budoucí skaut a spisovatel žil v Benátské ulici jen krátce. Ve třech letech se rodina stěhuje do Ústí nad Labem - Předlic, poté do Poděbrad, kde v roce 1911 zemřel otec Jindřich Foglar. V roce 1914 se maminka se dvěma syny stěhuje zpátky do Prahy na Vinohrady. Nad vchodovými dveřmi je vitráž, jež nese kromě data a jména i obrázek ježka v kleci a tajemný list posvátného stromu gingo. Vitráž sem byla umístěna v roce 2007, u příležitosti 100. narozenin Pražskou pobočkou Sdružení přátel Jaroslava Foglara.

Vyšehradská 45 - V roce 1850 byl Josef Němec přeložen až do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často žila na dluh. Babičku Němcová psala v době, kdy jí umíral syn Hynek na tuberkulózu. Začala ji psát během pobytu v Ječné 28 koncem roku 1853. Zde v tomto domě žila Božena Němcová v letech 1854 -1855, a právě tady Babičku dokončila.

Fišpanka, Pod Slovany 18 – Na křižovatce ulic Trojická a pod Slovany stávala továrna, kde se upravovaly velrybí kostice, což byla nutná součást korzetů. V roce 1862 zakoupila tento objekt pražská obec a dala v něm zřídit městskou věznici. Protože velrybím kosticím se říkalo Fischbein, začalo se věznici říkat Fišpanka. Nevzhledná, budova byla určená dlužníkům, prostitutkám, tulákům a dalším drobným přestupníkům zákona k odpykání maximálně dvoutýdenních trestů. Z Fišpanky zbyla v ulici Pod Slovany 18 jenom brána, kterou vjížděly zelené policejní antony. Fišpanka byla zrušena v roce 1933, hnanecké komisařství, kde byli zavřeni tuláci před přesunem do domovských obcí, bylo přestěhováno do nové budovy ve Vysočanech, (včetně jména), takže i ulice tam se jmenuje K Fišpance.

Emauzská zahrada, Pod Slovany – Velká zahrada v jižním svahu byla už od založení součástí klášterního pozemku. Benediktini zde pěstovali ovoce, zeleninu, v prudké části svahu vinou révu. Poválečné období zanechalo zahradu zabydlenou užitkovými stavbami tenisovými kurty a školičkami. V dubnu 2018 zahájilo Emauzské opatství dlouho plánovanou rekonstrukci. Obnova zahrady se opírá o její historicky známou podobu. Ve spodní části má být doplněna o objekty sloužící údržbě a provozu (dětské hřiště, letní posezení u kavárny parkoviště). Stav v lednu 2019 ale příliš připomíná stav v dubnu 2018, kdy rekonstrukce začala a přitom má být zahrada otevřena v květnu 2019.

Ladova 7 - V noci z 22. na 23. září 1980 se z římsy či balkónu v pátém patře rohového činžovního domu zřítil Jiří Hrzán. Podlehl svým dvěma vášním - alkoholu a výškám, které pokořoval po okapových rourách a zdech domů. Z baru v Činoherním klubu odjel za dívkou, která ho ten večer odmítala, když nereagovala na zvonění, vydal se vzhůru. Na dlažbě domovního dvora ho objevili kolem třetí hodiny ranní. Z bezvědomí se již neprobral a 24. září zemřel. V domě žil od roku 1926 do roku 1951 objevitel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii Jaroslav Heyrovský. Svérázné Podskalí, které sahalo až sem, připomíná už jen celnice Na Výtoni a socha Voraře osazená na nároží domu.

Ladova 1 - V prosinci 1925 se do pátého poschodí nastěhoval malíř Josef Lada. Tady se mu narodily dvě dcery Alena a Eva. Následovaly roky rodinného štěstí, které vystřídala tragédie. Jeden ze 701 křížků na památníku bombardování patří Ladově dceři Evě. 14. února 1945 zahynula při náletu amerických bombardérů na Prahu u Emauzského kláštera. „Tři dny jsem ji hledala po celé Praze, tři dny jsme doufali. Třetí den navečer jsem ji našla v kostele u Ignáce na Karlově náměstí - mrtvou. Po této tragédii se táta ještě víc upnul ke své práci.“ Tak vzpomínala Alena Ladová na ztrátu své šestnáctileté sestry.

Střední průmyslová škola potravinářských technologií, Podskalská 10 – V roce 1868 založil Jan Michael Schary, majitel pivovarů Na Slovanech a U Virlů na Dobytčím trhu (je zobrazený v Karlově sklepě), pivovarskou školy s názvem První veřejná sladovnická škola v Praze. V roce 1881 převzalo správu školy Společenstvo pražských sládků a název školy byl posléze změněn na Vyšší pivovarskou školu. V roce 1950 se škola přestěhovala do Podskalské ulice do bývalé Městské dívčí a odborné školy rodinné, takzvané Rodinky nebo Knedlíkárny a spojila se s Vyšší průmyslovou školou potravinářské chemie. Pro praktickou výuku výroby piva byl v této škole koncem šedesátých let instalován malý školní minipivovar s měděnou varnou 30 litrů. A tím začala současná sláva této školy V době boomu minipivovarů je tato škola velice žádoucí a je téměř povinností sládků studovat v Podskalí. Je symbolické, že tuto školu řídí už 15 let ing. Chmelař.

Na Výtoni 7 - Zde 12. listopadu 1951 dobrovolně ukončil svůj život básník Konstantin Biebl skokem z okna. Popraven je Záviš Kalandra, sebevraždu spáchá divadelní režisér a teoretik Jiří Frejka. Ve chvíli básníkovy smrti vrcholí kampaň proti Devětsilu a Karlu Teigemu, který je vláčen po výsleších a jen půldruhého měsíce před Bieblovým činem umírá. Biebl trpí podle svědectví přátel fyzickým strachem, stihomamem. Má pocit, že ho dnem i nocí někdo sleduje, budí se hrůzou ze zatčení. Básník se narodil ve Slavětíně, téměř na břehu Ohře. Byli jsme tam při expedici Bi-ZaČ v roce 2014. Před rodným domem roste památný strom dřezovec trojtrnný, který přivezl a zasadil Konstantin Biebl ze své cesty po Jávě, Cejlonu a Sumatře v roce 1926. Z této cesty vytěžil sbírku S lodí, jež dováží čaj a kávu. Strom je postrach pro všechny cyklisty, všude pod ním jsou popadané obrovské trny. Bieblův hrob je na místním hřbitově přímo proti vstupu. Týden před sebevraždou pronesl u sestry ve Slavětíně: „Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech“. Ve čtvrtém patře domu bydlel dlouhé roky Miloš Zeman. Sousedi ho popisují jako věčně zahloubaného muže, odpovídajícího na pozdrav hlubokým zamručením.