86. W + W - Mezi nebem a Zemí

úterý 4. 6. 2019
navštíveny: Propadliště času, Torzo tanku, rodný dům Jana Wericha, letohrádek Kinských, Stanice přírodovědců DDM, park Sacré Coeur, palác Křižík, Green Point, lanovka v hotelu NH Prague City hotel, stadion Mrázovka, Kordova vila, vila Václavka, Santoška, Říhova vila, Krulišova vila, Paví vrch, Na Loužku á, centrála ČSOB, usedlost Vysoká, Waltrovka, Pražský Semmering

Pozvánka
Sraz v úterý 4. června (protože ve středu jdou údajně všichni na filharmonii) na náměstí Kinských u stanice tramvaje 9, 12, 15, 20. Odchod v 16:14.

Jaká vycházka byla

    Vycházku uprostřed týdne jsme kvůli filharmonikům přesunuli na úterý… a filharmonici nepřišli a ostatní skoro taky ne. V horku jsme se osvěžili u fontány Propadliště času a prohlédli si náhradu za Tank č. 23. Pak už jsme se vnořili do zeleně Kinských sadů. Záhy bylo odtajněno první W v názvu W + W – mezi nebem a Zemí. V nynějším hotelu Kinský se totiž narodil Jan Křtitel František Serafinský Werich. Ze sadů jsme nepřelézali plot jako před lety na vycházce 7K, ale využili jsme kryté schodiště. Přečetli jsme si vzkaz od neslyšících "Život je krásný, buďte šťastni a mějte se rádi!" a vnořili se do dobře utajené ZOO. Tady už Prokopa definitivně přestalo bavit KPČ a zůstal s babičkou u psounů. Výhled ze Sacré Coeur nikdy neomrzí, ale musíme zpátky na zem. Čeká nás prosklené atrium paláce Křižík, nejzelenější budova v Praze, vměstnaná mezi Strahovský tunel a tunel Mrázovka, a hlavně hotel NH Prague. Proč? Protože ukrývá lanovku a tou lanovkou pojedeme rovnou do nebe. Nebo aspoň na stadion Mrázovka. A odtud, kde před dávnými lety byla Olympiáda Tudoru, je úúžasný výhled na Prahu a zároveň nečekaně otevřený kiosek s točeným.

    Po hezkých chvílích strávených s Mouchou (současná produkce pivovaru Braník) jsme vyrazili za Neviditelným psem. Krátké opáčko ze Škvoreckého a vanových lázní, Kordovy vily, Václavky a Santošky a už je tu zarůstající výhled od vily uhlobarona na protější Vyšehrad. Tak musíme na Paví vrch, kde je toho vidět podstavně víc. Dělnická TJ Santoška má moc hezké posezení, ale to už musíme oželet. Ještě se totiž musíme podívat za prezidentem, projít po hraně okolo přerostlých a zarostlých budov ČSOB a už je tady konečně to druhé W – Waltrovka. Obrovská továrna na letecké motory zmizela a místo ní se tu usalašila Aviatica, Dynamica, Mechanica. Zatímco kopec zběsile obestavují dalšími baráky, jeleni se klidně pasou. Došli jsme na hlavní Waltrovo náměstí. Pegasové si tu poklidně točí vrtulemi ale jinak tu chcíp´ pes. V jediné zachované budově Waltrovce se hospoda stále nabízí k pronájmu. Naštěstí daleko blíž než metro je zastávka Pražského Semmeringu a vláček zrovna jede! A hrozně rychle, ani jsme se nestačili pokochat a už jsme na Smíchovském nádraží. Ovšem severním nástupišti. Sem dokonale patří: Jen prázdné nádraží na tebe dýchá samotou. Vyklizený prostor s kolejemi až na Knížecí. Tak rychle zapít všechny ty dojmy k Perónu. Šli jsme – tři.

Fontána Propadliště času, náměstí Kinských - Fontána od architekta Jana Laudy zde byla osazena v době povodní v roce 2002. Puklá skála symbolizuje propadliště času, který pohltí všechny lidské počiny a tryskající voda vše očistí a dá zapomenout. Vodní dílo má 64 trysek, v noci osvětluje fontánu čtyřicet světel. Fontána nahradila odstraněný Tank číslo 23, který byl zde umístěn od července 1945. Číslo se dobře pamatuje, neboť se posléze říkalo: „Za 23 let přijdeme znovu.“ V dubnu 1991 ho David Černý přetřel narůžovo. Úřady nechaly tři dny poté tank přetřít zpět nazeleno, s ohledem na blížící se květnové výročí osvobození. 12. května ho znovu přetřela narůžovo skupina poslanců. Proto byl v červnu 1991 z náměstí odstraněn, a byl vystaven ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Protože původní vrstvy spěšně nanášených nátěrů (růžová, zelená, růžová) odpadávaly, v roce 2000 muzeum tyto nátěry odstranilo a tank natřelo narůžovo potřetí. Na náměstí Kinských stála jeden čas i Medvědí fontána, která byla v roce 1948 přenesena na náměstí 14. října, aby nekonkurovala Tanku č. 23.

Památka na padlé, nám. Kinských – Místo obrovského tanku teď vedle fontány je nenápadný trojúhelníkový pomník k připomenutí památky těch, kteří v květnu 1945 položili své životy při osvobozování Prahy 5.

Torzo tanku, nám. Kinských – 21. srpna 2018 umístil David Černý torzo tanku nořícího se pod zem jako vzpomínku na padesátileté výročí od sovětské okupace. Tentokrát v klasické zelené barvě s bílým okupačním pruhem. Instaloval ho v šest hodin ráno v rámci natáčení dokumentu o sobě. Na facebooku o tom informoval: krátkým popiskem: „Dočasně umístěn. Tak tomu říkali,“ komentoval svůj počin. Už o dva dny později radní městské části souhlasili, aby torzo ruského tanku na náměstí Kinských zůstalo. Samotný umělec David Černý s ponecháním tanku na místě překvapivě taktéž souhlasil.

Holečkova 7 - Jan Werich celým jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich byl jediným synem Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny a Gabriely rozené Choděrové. Narodil se v domě, kde měli matčini rodiče hostinec, nyní je zde Hotel Kinský. Rodiče se brzy rozvedli, podle tehdejších zákonů vychovával syna otec. Jen během první světové války, kdy byl otec na frontě, žil Jan u své matky. Všeobecně se ví, že Jan Werich studoval gymnázium v Křemencově ulici, kde se seznámil s Jiřím Voskovcem. Ani jeden z nich tu nematuroval, Voskovec poslední tři roky studoval v Dijonu a Werich musel kvůli drzému chování v posledním ročníku školu opustit. Maturoval v roce 1924 na smíchovském gymnáziu Na Zatlance. Voskovec i Werich se pak zapsali na právnickou fakultu Karlovy univerzity. Jiří Voskovec po letech charakterizoval rodinné poměry svého přítele tvrdými slovy: "Janova maminka byla dosti hloupá paní, která se vyznačovala pýchou nevzdělaných lidí. Byla hrozně choulostivá na to, aby se jí říkalo milostpaní. Děsně moc mluvila. To má Jan po ní. Pan Werich byl cynik. Děsně protivný. Když jsme začali mít úspěch, byl hrozně nafoukaný na naše divadlo. Seděl vždycky v první řadě a byl hrdý na syna.“ Často se opakuje, že Voskovec s Werichem založili Osvobozené divadlo. Ve skutečnosti tato scéna existovala už od roku 1925; v roce 1926 ji režisér Jiří Frejka připojil k levicovému uměleckému sdružení Devětsil a teprve v roce 1927 zde byla poprvé uvedena West Pocket Revue Voskovce a Wericha. Už před příchodem Voskovce a Wericha se v Osvobozeném divadle objevil Jaroslav Ježek, Frejkův přítel z konzervatoře. Je zřejmé, že bez jeho spolupráce s V + W od roku 1929 by tvorba obou nedostudovaných právníků nedosáhla tak mimořádné obliby v širokých vrstvách. Jejich písně přežily svou dobu. Osvobozené divadlo bylo po celou dobu své existence scénou levicovou. To, že Voskovec a Werich sympatizovali s komunismem v letech, kdy jeho praxi neznali, jim nelze vyčítat. I Werich to uznával. V roce 1974: "Není nepravda, že Osvobozené divadlo - byť pranepatrnou částečkou - přece jen přispělo k instalaci našeho současného státního zřízení" a v roce 1980: "Pamatuju si, co tomuhle zřízení předcházelo a proč jsme to pomáhali bourat. Pamatuju si, že to, co tu je, nevzniklo násilím, ale dobrovolně. Odhlasovalo se. A já pro něj taky hlasoval." Snad největší úlitbou nedemokratickému režimu byl dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař, natočený na počátku padesátých let.

Letohrádek Kinských – Roku 1799 zakoupila pozemky zpustlých vinic na jižním svahu vrchu Petřína kněžna Marie Růžena Kinská. Její vnuk kníže Rudolf Kinský je od roku 1823 začal přetvářet na romantickou zahradu s výsadbou vzácných dřevin, vodopádem, potoky, můstky a jezírkem propojenými smyčkou cest. Architekt Heinrich Koch vyprojektoval na dominantní místo v letech 1827-1831 letní sídlo Kinských, letohrádek ve stylu pozdního klasicismu. Rudolf Kinský si svého sídla příliš neužil, neboť byl v roce 1833 jako dvorský rada přeložen do Vídně a po třech letech pak předčasně ve 34 letech zemřel. Na Smíchově od 40. let 19. století sílila stavba továren, jež značně znečišťovaly ovzduší. Proto rodina Kinských postupně přestávala využívat své letní sídlo. Ferdinand Bonaventura Kinský chtěl pozemky rozprodat na parcely pro činžovní domy, což město Praha odmítlo, roku 1901 zakoupilo celý areál za 919 500 Kč a neprodleně zahradu zpřístupnilo veřejnosti. Zároveň se Praha rozhodla spojit ji s Petřínskými sady. To se ale podařilo až po půldruhém roce, neboť ministerstvo vojenství údajně z bezpečnostních důvodů nechtělo dát svolení k proražení Hladové zdi. V roce 1902 byly ve vile umístěny exponáty Národopisné výstavy, která se konala v Praze v roce 1895. Od roku 1922 je zde stálá expozice etnografického oddělení Národního muzea.

Hana Kvapilová - Pomník Hany Kvapilové byl do zahrady umístěn v roce 1914. Z bílého mramoru ho vytvořil sochař Jan Štursa, který do něj umístil urnu s hereččiným popelem. Hana Kvapilová žila v letech 1860-1907. Mezi pomníkem a letohrádkem Kinských jsou kryté schody do Holečkovy ulice.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) A přitom je tu kryté schodiště                                                                   4) Výhled ze Sacré Coeur neomrzí - už jsme tu počtvrté
    2) Ve znakovém písmu: "Život je krásný, buďte šťastni a mějte se rádi!"     5) Atrium paláce Křižík
    3) Dobře utajená ZOO pro všední den                                                         6) Green Point od Čtyř období odděluje Městský okruh

Speciální škola pro sluchově postižené, Holečkova 4 – Byla zde vinice s usedlostí Ráj, která se v 19. století dostala do majetku hraběte Kinského. Hrabě se rozhodl postavit budovu ústavu hluchoněmých. Základní kámen byl položen roku 1901 za přítomnosti císaře Františka Josefa I. Od roku 1903 až dodnes zde sídlí Speciální škola pro sluchově postižené. Na zdi školy je reliéf ve znakovém jazyce: "Život je krásný, buďte šťastni a mějte se rádi!" od sochařky Zuzany Čížkové. Vznikl v roce 2011 jako její diplomová práce.

Stanice přírodovědců DDM, Drtinova 1a - Veřejnosti přístupná stanice slouží k poznání přírody. Jsou tu poníci, kamerunské kozy, i třeba vepř domácí, ve venkovních voliérách klokani, papoušci a kuny. V areálu se také nachází skleníky a tropické terárium s krokodýlem nilským, kajmany trpasličími, anakondou, krajtou, užovkami, leguány. Zahrada je otevřená ve všední dny od 8 do 19 hodin.

Park Sacré Coeur - Park byl založen v místech bývalé vinice a ovocného sadu po roce 1872. Do parku je možné vstoupit z prvního patra nákupního centra nebo z Drtinovy ulice nebo z průchozí Stanice přírodovědců. Byli jsme tu už 3x (2003, 2007 a 2016).

Pamětní deska, Radlická - Bronzová deska na paláci Křižík byla odhalená 8. července 1937, v den 90. narozenin Františka Křižíka. Jeho nejznámějším vynálezem byla oblouková lampa se samočinnou regulací.

Palác Křižík, Plzeňská – Akciová společnost pro průmysl zbožím kovovým MEWA si v roce 1913 nechala na rohové parcele postavit novou továrnu. Čtyřpodlažní stavbu v pozdně secesním stylu navrhl architekt Max Spielmann, známý především jako projektant vil finančních magnátů Petschků. Až do roku 1919 pro MEWu pracovalo asi 2500 zaměstnanců, ale pak následoval útlum dovršený hospodářskou krizí v 30. letech. Budova byla prodána v roce 1934 akciové společnosti Křižík, která ji upravila pro elektrotechnickou výrobu. Továrna sloužila až do 90. let 20. století. Celý blok prošel v letech 2004–2006 rekonstrukcí podle projektu Zdeňka Hölzela a Jana Kerela. Budova byla přestavěna na kanceláře a dvůr přeměněn na kryté prosklené atrium s restaurací, otevřenou ovšem jen ve všední dny. Při Noci literatury v roce 2012 nám v atriu (za vrátnicí s ostražitou ostrahou) Miroslav Táborský předčítal Hlídače.

Trafo, Kováků - Trafostanice dlouhá léta sloužila svému účelu, ale po postavení velké trafostanice v její blízkosti, pustla. V roce 2012 si ji na Designbloku vybralo jako prostor pro svou prezentaci architektonické studio Ateliér Hoffman. To by zde rádo vybudovalo kavárnu.

Gymnázium Na Zatlance, Na Zatlance – Studoval zde Jan Werich a také tenistka Martina Navrátilová, ekonom Jan Švejnar, herec Jiří Macháček, režisér David Ondříček, Veronika Žilková, Vladimír Ráž, Vladimír Čech, exministr spravedlnosti Jan Kalvoda.

Green Point – Zelená budova si nemohla vybrat lepší místo - mezi Strahovským tunelem a tunelem Mrázovka. Má osm nadzemních podlaží s více než 7000 m2 kancelářských prostor a tři podzemní podlaží pro parkování. Na střeše bude prostorná terasa, která poskytne místo pro venkovní relaxaci. Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet, zní: „Green Point se řadí k tzv. zeleným budovám, které jsou ekologicky šetrné, mají nízkou spotřebu energie a svým celkovým konceptem zapadají do okolí z hlediska urbanistického i sociálního“. Green Point za 350 milionů Kč staví Alessandr Pasqual, majitel Karlovarských minerálních vod.

Čtyři roční období, pod mostem mezi Strahovským tunelem a tunelem Mrázovka - Autorkou sochy je Blanka Adensamová (1949).

Fotoalbum vycházky...

NH Prague City Hotel, Mozartova 1 - Čtyřhvězdičkový hotel nabízí ubytování a konferenční prostory. Hotel se 440 pokoji se skládá ze dvou budov propojených lanovkou. A co je důležité, lanovka je přístupná i veřejnosti. Původní samonosná lanovka z roku 1996 byla v provozu 22 let a přepravila na 14 milionů cestujících v rámci skoro 4 milionu jízd. V roce 2018 ji nahradil šikmý výtah po kolejnici. Je rychlejší a pohodlnější, displej na obou konečných stanicích ukazuje v reálném čase místo, kde se výtah nachází.

Vyhlídka na město – Vchod je za hotelem směrem na hřiště Mrázovka. Zde na hřišti se uskutečnila v roce 1987 a 1988 Dětská olympiáda Tudoru.

Nad Mrázovkou 1 – Na schránce je foto psa. Je to pes Ondřeje Neffa, podle nějž pojmenoval své internetové noviny Neviditelný pes. Byly založené v internetovém dávnověku 23. dubna 1996. Hned v ten den vyšel o vzniku Neviditelného psa článek: "Spisovatel a publicista Ondřej Neff dnes spustil vlastní internetový deník Neviditelný pes s podtitulem politický rodinný a psí denní www list. Vše s minimálními prostředky, jako je domácí počítač a modem na podvojné telefonní lince. Neviditelný pes má tři části – Český politický cirkus, Rodina a přátelé a Psí příhody. Neff zatím bude provoz webu financovat z vlastích zdrojů. Držíme Ondřejovi palce, ale při dnešních cenách připojení k internetu bude mít Neviditelný pes těžké prosadit se, natož jako deník.“ Sám Ondřej Neff: „Vydávání internetových novin jsem chystal od podzimu loňského roku (1995). Tehdy jsem měl přednášku, kde jsem mluvil o internetu, jako o zcela novém médiu a že internetový produkt, který chce oslovit čtenáře, musí mít denně nový obsah. Takže deník.“ Internetový deník pojmenoval podle příhody se svým psem Gordonem, kterého v revoluční době na přelomu let 1989 a 1990 našel, jak se válí v posteli. „Nikdy před tím to neudělal. Nějak ale vycítil, že se hroutí řád. Takže vlezl do postele, a když jsem ho v ní objevil, zakryl si tlapkami oči a dělal neviditelného. Neviditelný pes zpočátku hostoval na půdě Eunetu. Šéfové firmy chvilku váhali, jestli mě mají na své servery pustit, až prý velký šéf pravil: „Jen ho tam pusťte. Ono ho to za čtrnáct dní omrzí a bude pokoj.“
V roce 2005 se Neff odstěhoval do Zvole a přenechal svůj dům synu Davidovi a dceři Ireně. Vražda osmadvacetileté Ireny Neffové byla v roce 2008 jedním z nejsledovanějších kriminálních případů v zemi. Koncem února vylepil Robert Neff Novák na pražském Smíchově letáčky s fotografií své manželky Ireny a zoufalým textem: „Prosím o pomoc při hledání mé ženy Ireny Neffové. Z domova odešla ráno v neděli 24. února 2008 a od té doby ji společně s 18měsíční dcerou Dominikou postrádáme. Prosím všechny, kdo ji viděli, aby mi podali zprávu.“ Roli zdrceného manžela hrál přesvědčivě. Věřili mu všichni s výjimkou Irenina otce a bratra. Policii začalo být brzy podezřelé, že se Irena nevyskytuje na žádném ze záznamů kamer, kolem kterých by musela projít, kdyby šla do fitka. Po více než dvou týdnech Robert Neff Novák přiznal, že ji 23. února uškrtil po předchozí hádce a její tělo zakopal v lese u obce Kuchař. S Irenou se Robert Novák seznámil v roce 2005, kdy se ucházela o práci grafičky u firmy, ve které Novák dělal kreativního ředitele. Krátce poté se k ní do vily nastěhoval a při sňatku přijal slavné příjmení své ženy. Policie nevěřila jeho tvrzení, že vraždu spáchal v afektu. Dle vyšetřovatelů byl totiž lesní hrob tak hluboký, že by ho nestihl do rána vyhloubit – musel být vykopán předem. Nováka poslal soud na 13 let do věznice s ostrahou. On po komplikovaném vyjednávání souhlasil s tím, že bude vymazán z rodného listu své dcery. Rozhodnutím soudu se jejím otcem stal David Neff, dívku vychovává se svou přítelkyní Thao.

Blaženka, U Blaženky 1 - Stojí na viničních pozemcích starší usedlosti. Něžný název Blaženka se začal používat až na konci 19. století a to pro vilu, kterou údajně nechal v letech 1874 - 1876 postavit statkář Koldínský pro svého syna Aloise. Alois Koldínský to dotáhl na poslance říšského sněmu za Mladočechy a hlavně na starostu Smíchova. Byl zetěm Pavla Švandy ze Semčic a pro jeho divadlo napsal na Blažence i několik her. Hostem na Blažence býval i básník Jaroslav Vrchlický i prezident Masaryk. V roce 1992 byla budova vrácena původním majitelům a prošla rekonstrukcí. Nyní je zde hotel a restaurace Le Lapin Bleu.

Nikolajka, U Nikolajky čp. 174 - Na místě tehdejší vinice nechal na konci 17. století postavit JUDr. Antonín František Nikolai – adjunkt finančních úřadů, obytný dům. Dům od té doby nese jeho jméno. V roce 1860 získala pozdně klasicistní vzhled, který si uchovala dodnes. V zahradě stojí kaplička s plechovou stříškou, v jejímž výklenku stojí dřevěná socha Panny Marie. Nikolajka je od roku 1964 památkově chráněna.

Mrázovka, Ostrovského 34 - Mrázovka, která dala jméno celé oblasti, byla původně usedlost. V polovině 19. století ji koupila Pražsko-smíchovská společnost k vyrábění strojních cihel a místo dostalo název V Cihelnách. Mrázovkou se od té doby nazývá dělnická osada Ringhofferových závodů z roku 1870, lidově označovaná díky terasovitému rozložení jednopatrových dvojdomků jako Betlém. V obou podlažích domu bylo po dvou bytech s kuchyní, pokojem a suchým záchodem. Dělnické domky byly i přes snahu o jejich zachování zbořeny v 80. letech 20. století. Původní usedlost se nyní nachází na cestičce vedoucí z ulice U Nikolajky. Obytná patrová budova s rovnou střechou je stále obydlena, kolem čtvercového dvora stojí stodola a chlévy.

Pamětní deska, U Nikolajky 15 – V tomto domě žil a byl zatčen zubní lékař Oldřich Hlaváč. Z iniciativy Karla Poláčka se začal věnovat zapisování medicínských anekdot a ty pak pod pseudonymem Alarich vydal knižně ve dvou sbírkách Medicína v županu a Medicínské historie. Po okupaci v březnu 1939 se zapojil do odboje. Byl členem skupiny, která osoby ohrožené zatčením vybavovala penězi a pomáhala jim uprchnout do zahraničí. Jako převaděč s nimi spolupracoval sedmnáctiletý Ludvík Jan Hoch, budoucí tiskový magnát Robert Maxwell. Již v roce 1940 byla skupina rozbita gestapem, Hlaváč byl v dubnu 1940 zatčen a odsouzen k smrti. Během věznění se mu podařilo propašovat několik motáků, které po válce vyšly pod názvem Listy z vězení.

U Nikolajky 17 – Zde bydlel v letech 1902 – 1940 skladatel a kapelník Emil Štolc, autor pochodu Šly panenky silnicí.

Na Březince 13 - Zde bydlel Josef Škvorecký od poloviny padesátých let - zprvu sám, po svatbě se Zdenou Salivarovou. O pobytu píše: „Seděl jsem doma, to jest v pokoji bytové jednotky sestávající z toho pokoje a kuchyně s bytnou a s koupelnou, kde byl vchod z kuchyně, takže jsme tam se ženou nesměli. První dva roky manželství jsme se myli v lavóru a každý týden si rezervovali čtyři hodiny čekání ve vanových lázních na Smíchově, kde žena získala málem důvod k rozvodu a já inspiraci k povídce Vědecká metoda z knihy Smutek poručíka Borůvky.“ Je to onen případ, kdy byla ve sprše divadla zastřelena tanečnice. Škvorecký zřejmým šmírováním ve veřejných lázních přišel stejně jako Borůvka na to, že si při sprchování ženy hlavu skloní k ňadrům. Takže tanečnice nebyla zastřelena přímo ve sprchách – střela nešla vodorovně, ale mířila odshora dolů z mezipatra. Ony lázně, které byly ještě v 80. letech vedle smaltovaných van vybaveny dřevěnými káděmi, stály v ulici Kováků za secesní masnou tržnicí. Obě budovy od architekta Antonína Cechnera byly zbourány v roce 1989. Zdena a Josef se odsud odstěhovali v roce 1960. Škvorecký v tom roce dostal těžkou žloutenku, s níž musel být hospitalizován, což vedlo k jistým literárním konsekvencím. Protože byl „nakažlivý“, mohl číst pouze knihy, které nebylo nikomu líto poté vyhodit. Četl tedy detektivky a výsledkem byla Nápady čtenáře detektivek a série s poručíkem Borůvkou a páterem Knoxem.

Kordova vila, Na Václavce 30 - Vilu Helenku si postavil podle vlastního návrhu smíchovský stavitel Alois Korda v roce 1903. Vile vévodí monumentální nárožní věž, zvýrazněnou velkými kruhovými okny a vyřezávanými balkónky. Štíty domu jsou zdobeny štuky i freskami od malíře Františka Koblihy. Na boční fasádě je anděl se zlatými křídly, v čele sluneční hodiny tvořené reliéfem slunce, vše doplněno květinovými vzory.

Vila Václavka, Na Václavce 32 – Vila Helenka i Václavka postaveny stejným stavitelem a ve stejném roce. Ale u vily Václavka se stavitel Korda vrátil zpět k již překonanému historismu. Bylo to zřejmě na přání majitele pana Bělouška, smíchovského restauratéra, který zde začal provozovat vyhlášenou „Bělouškovu zahradní restauraci na Václavce“. Vila je bohatě zdobena sgrafitovou výzdobou s motivy z české historie (kníže Břetislav I., kněžna Libuše či Přemysl Oráč). Restaurace přežila všechny režimy a pod zkráceným názvem Na Václavce je tu dodnes, ovšem z prvního patra, kde byl parádní výhled, se přesunula do suterénu.

Santoška, U Santošky 1 – Vinici zabavenou roku 1621 Janu staršímu z Popic dostal darem o sto let později od Adama Františka knížete Schwarzenberga doktor František Vilém Sonntag, právní zástupce knížete. Ve 20. letech 18. století byla zde pro něj vystavěna vila a kolem ní upravena zahrada se sochařskou výzdobou z dílny Františka Ignáce Platzera. Usedlost začala být nazývána Sontoška, později Santoška. Od roku 1813 byla majetkem rodiny Doubků. V roce 1907 vykoupila smíchovská obec Santošku i se zahradou a zpřístupnila ji. Vilu proměnila v restauraci, s letní zahradou a hudebním pavilonem. V roce 1972 byl dům zrekonstruován a od té doby je zde mateřská školka.

Říhova vila, Nad Santoškou 1 – Vila byla postavena v letech 1929 až 1930 architektem Josefem Karlem Říhou ve funkcionalistickém slohu pro vlastní potřebu. Po revoluci vilu vlastnil ex-ministr spravedlnosti Jan Kalvoda, některé z jeho firem zde mají stále adresu zde. Ale současným vlastníkem je Petr Cichoň, majitel společnosti Crocodille, která se zabývá výrobou balených baget a sendvičů, a zároveň vlastní síť restaurací rychlého občerstvení Bageterie Boulevard. Od roku 1990 podnikal Cichoň jako fyzická osoba v oboru výroby sendvičů, kdy jako student na letní brigádě pracoval v okénku malého občerstvení v Nerudově ulici. To mu bylo 17 let (ročník 1973). V roce 1992 založil firmu Žižkovské bagety. V roce 1994 bylo vytvořeno logo Crocodille, a Žižkovské bagety se změnily na Crocodile. Nyní firma Crocodille vlastní pobočky v Maďarsku, Rakousku, Německu a Španělsku, vyprodukuje ročně přes 30 milionů výrobků a zaměstnává přes 700 lidí. Roční obrat přesahuje 37,3 milionů EUR. Petr Cichoň je stále jediným majitelem firmy Crocodille.

Na Pavím vrchu 2 - Jednou z vrcholových dominant Pavího vrchu je honosná vila, která původně patřila uhlobaronu Krulišovi. Roku 1948 byla vila znárodněna a od té doby ji užívá ministerstvo vnitra. Za socialismu spadalo toto pracoviště pod 6. správu Státní bezpečnosti, pracovaly zde přístroje pro zachycování nepovoleného a špionážního vysílání. Dále tu byly vysílače pro rušení zahraničního rozhlasového vysílání, zejména Svobodné Evropy, jejíž rušení skončilo až v prosinci 1988. 30. 11. 1988 totiž bylo zastaveno rušení rozhlasových stanic Rádio Svoboda a Svobodná Evropa v Sovětském svazu. Po tomto datu rušily vysílání Svobodné Evropy již jen ČSSR a BLR. V závěrečném dokumentu Vídeňské schůzky byl totiž obsažen požadavek umožnění nerušeného příjmu cizího rozhlasového vysílání. Další důvod bylo, že růstem výkonu vysílačů SE bylo rušení neúčinné, technické zařízení bylo více než 25 let staré a v ČSSR ani v jiné zemi RVHP se takové zařízení již nevyrábělo. Náklady na obnovu by se pohybovaly okolo 500 milionů Kčs, roční náklady na provoz rušiček se pohybovaly okolo 70 milionů Kčs. Vzhledem k perspektivě, že celé území Evropy mělo být pokryto družicovým vysíláním, by navíc tyto prostředky byly vynaloženy zbytečně. A tak předsednictvo ÚV KSČ souhlasilo s návrhem zastavit rušení. Československé rušičky utichly po 36 letech dne 16. 12. 1988 v 16:00 hodin. Koncem 80. let byla vila nákladně zrenovována. Dnes ji stále užívá Ministerstvo vnitra České republiky a množství antén na střeše i název "Radiokomunikační a měřící středisko MVČR", nasvědčuje, že se využití stavby od socíku zas tak moc nezměnilo.

Paví vrch – Jeho vrchol je 281 m. n. m. Kopci se říkalo Paví vrch, protože zde byla celá hejna pávů, kteří se zřejmě přemnožili v zahradách smíchovských letohrádků. Paví vrch je proděravěn chodbami a sklepy vinařů a dále štolami po dolování. Kromě uhlí se zde dobývalo i zlato.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) DTJ Santoška – tady se dá dobře cvičit a ještě líp sedět                       4) Z usedlosti Vysoká nezbyla ani brána – tu novou udělali z betonu,
                                                                                                                            když se památkáři chvíli nedívali
    2) Ochranka měla skoro větší bejvák než prezident Novotný                     5) A už je tu druhé W - Waltrovka
    3) Zarostlá ČSOB                                                                                         6) Tady všude byla továrna na letecké motory – ještě v roce 2003

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) V parku - Dynamiku za chvíli zakryjí další domy                                     4) Zůstala tu i střílna
    2) Na střeše bývalého krytu CO                                                                   5) Prolézačka letadlo
    3) Zatímco všude kolem bují další výstavba, jeleni se klidně pasou           6) Fontána ve tvaru leteckého motoru

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Nejdříve byla postavena Aviatica                                                             4) Hospoda stále k pronájmu – po práci je tu mrtvo
    2) Ústřední náměstí střeží Pegasové                                                           5) Příchod na vlakovou zastávku je jen pro znalce
    3) Jediná zachovaná budova fabriky – Waltrovka                                       6) Jen prázdný nádraží na nás dýchá samotou