89. Žižkovská romance

sobota 14. 12. 2019
navštíveny: Jaroslav Hašek - Jeronýmova 8, Vladimír Boudník - Kostnické náměstí, stadion Viktorie Žižkov, dům Radost, Viktoria Center, škola a rodný dům Jaroslava Seiferta, Toyen – Krásova 2, Dům Čvančarů, památník asanace Žižkova, hospoda Žižkov na Žižkově, schody v Rokycanově ulici, památník Jaroslava Seiferta v Lipanské, studio Pokrok Petra Vachlera, dům Eucon, Žižkovská radnice, Betlémská kaple, škola na Komenského náměstí, hospoda U vystřelenýho oka

Pozvánka
V SOBOTU 14. prosince na Kostnickém náměstí před hospodou U Járy ve 13 hodin. Oběd uvnitř od dvanácti. Na sraz je možné sejít buď od tramvajové zastávky Husinecká (5, 9, 15, 26) nebo vystoupat od busu 207 zastávka U památníku.

Jaká vycházka byla

    Žižkovskou romanci jsme zahájili obědem u Járy. Ač tu točí pardubické pivo, ctí genia loci - hospoda je pojmenována po velikánovi, který tu má i divadlo. My jsme nejdřív zamířili k buřiči Frantu Sauerovi, u kterého psal Hašek dílo - označené v pozůstalostním řízení jako dílo nejasné, jež si stěží najde čtenářstvo. Okolo něžného barbara jsme došli ke stadionu Viktorky. Pamětní deska krále komiků, který stál i v brance viktoriánů, zůstala ukryta za pečlivě zarýgrovanou bránou, ale královna Nohybu poskytla svým vystoupením důstojnou náhradu. Obešli jsme bývalou obecní plynárnu, kde se teď čile staví a vystoupali do Bořivojovy ulice. V Katolické Besedě se toho tolik událo: narodil se tu nositel Nobelovy ceny, ve dvoře promítalo Bio Republika bratří Čvančarů a náš šéf tu zapomněl foťák, když jsme se tu stavovali na pivo cestou na podzimní Stezku 1989. Katolická alias Stará Beseda se teď jmenuje Boulder v síti, to hospoda 6. cenové skupiny Nad kostelem, kam jsme také chodili na sleziny, dopadla o něco líp - jmenuje se Pivo a párek. Dohledali jsme dům, kde měli Čvančarovi rozsáhlý archiv grotesek i dům, kde byl Franz Kafka továrníkem. Strana a vláda ve své nevyzpytatelné moudrosti rozhodla, že zbourá Žižkov a ještě se tím chlubila. Ve vnitrobloku jsme objevili otřískaný památník s honosným nápisem „Zahájení přestavby Žižkova 1978".

    Zbytečnou smrt policisty už bylo nutné zapít, skvěle tomu posloužila hospoda Žižkov na Žižkově. Po pivu z Moravského Žižkova (opravdu existuje - stejně jako Jára) přistála na stolech plata krvesajů. Chvíle nechápavého mlčení… Až Jirka Dušák připomněl, že uběhlo pět let od oslav JiBlaJiMi. Pět let, je to vůbec možný? Na ikonických schodech v Rokycanově ulici stojí postavičky Žižkovského Betléma. Tak jsme tam postavili i Betlém Čtrnáctkový. Při čekání na tramvaj v Lipanské můžete buď luštit nečitelný nápis na stuze Jaroslava Seiferta, nebo obdivovat Pražský Hrad. My jsme zamířili k žižkovskému Hundertwasserovi a poté k nenápadné novostavbě, jehož UFO na dvoře může vidět jen majitel a fotkaři. Okolo Žižkovské radnice a souhvězdí malé Anežky jsme pronikli i na dvůr k Betlémské kapli. Ale byla už taková černočerná tma, že musela posloužit baterka a fota ze Zelených pahorků žižkovských z roku 2006. Škola na Komenského náměstí unikla zboření jen o fous, a tak nám IvČe mohla ukázat okna třídy, kde tak jásali nad letem Gagarina do vesmíru, až spolužačka propadla podlahou do tělocvičny - zachránil(a) ji Žíněnka. Sešli jsme po schodech na cyklostezku, osiřelou od šílených cyklistů a bruslařů, a v poklidu došli až k ROHu. Ale sem dnes ne, je sobota, jdeme k Vystřelenýmu oku. Hospoda teprve začínala žít, a tak naše objednávky šesti čajů obsluhu nevyvedly z míry. Ale pak už bylo všechno v pořádku. Piva, tlačenky, utonutce a Herr „Melíny" z Jídeljeníčka přistávaly na stole a my se mohli rozhlédnout i po výzdobě. A protože dveře do panský pisoár byly neustále dokořán, zahlédli jsme i legendární opěrky Jára a Láďa. Jen kvůli tomu bylo třeba vycházku přesunout, v neděli mají U vystřelenýho oka zasloužený odpočinek.

    1) Sešli jsme se U Járy, kde točí pivo Pernštejn z Pardubic                       4) Něžný barbar Vladimír Boudník bydlel a zemřel na Kostnickém náměstí
    2) Jan Žižka dohlíží i na Jeronýmovu ulici                                                   5) Pamětní deska Vlasty Buriana je hned u fanshopu Viktorky Žižkov
    3) Švejka psal Hašek u Franty Sauera v Jeronýmově č. 8                         6) Dům odborů se teď jmenuje Radost a v létě se může na střechu - zdarma

Restaurace u Járy, Dalimilova 1 – Ač je to pardubická restaurace, která točí výhradně pivo Pernštejn, ctí Žižkov. Jára není nikdo jiný než Jára Cimrman, který tu má divadlo.

Jeronýmova 8 – V prosinci 1920 přijel se svou novou ruskou manželkou Šurou Jaroslav Hašek do Československa. Jako bývalý bolševický komisař byl v Praze persona non-grata. Nastěhoval se do Bořivojovy ulice, ale v únoru 1921 penzion opustil a nastěhoval se do Jeronýmovy ulice k Frantovi Sauerovi, proslaveném zbořením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Právě v té době se zrodil nápad napsat Švejka. Jeho žena napsala: "Jednou koncem února přišli se Sauerem domů v dobré náladě. Smáli se, objímali a Jaroslav prohlásil, že dostal nápad. Bude psát o vojáku Švejkovi. Já jsem nevěděla, že o Švejkovi psal už před válkou i během ní. On ale hned prohlásil, že tohle bude něco docela jiného, tohle bude skutečná literatura. Vysměju se všem těm pitomcům, a zároveň ukážu, jaká je naše pravá povaha a co dokáže..." Švejk vznikal v malých žižkovských hospůdkách. Nebylo totiž jediného příběhu, který by byl předem nevypravoval v hospodách mezi dělníky, nádeníky, zloději a nevěstkami. Jeho malinká očka těkala přitom z jednoho posluchače na druhého, pozorujíce, jaký dojem jeho vyprávění vyvolá. Nazítří vyprávěl tentýž příběh jinde, s jinými okolnostmi a pak pečlivě vybíral podle dojmu, který vyprávění vyvolalo. Již 14. března 1921 vyšel první sešit románu vlastním nákladem v nakladatelství Franta Sauer. V srpnu se odstěhoval do Lipnice, kde žil až do své smrti 3. ledna 1923. V pozůstalosti sepsané 20. srpna 1923 se píše o Haškových autorských právech toto: „Úmrtím autorovým mizí zájem čtenářstva, což potvrzuje okolnost, že IV. dílu bylo teprve prodáno 8000 výtisků. Pravděpodobně lze očekávat, že v nejbližším desetiletí bude možno uspořádat ještě dvě vydání po 5000 výtisků a honoráře lze odhadnouti na 65 000 korun. Po 10 letech bude nové generaci obsah spisu nejasný a sotva se najdou čtenáři pro toto dílo.“ Podepsáni: Emil Šok a dr. A. Červinka

Vladimír Boudník, Kostnické náměstí 5 - Na domě je kovová pamětní deska s reliéfní podobiznou a textem: „V tomto domě žil a 5. 12. 1968 zemřel grafik Vladimír Boudník“. Hrabal o Boudníkovi často psal, je hlavní postavou v jeho Něžném barbarovi. Hrabal píše: „Jednou jsem šel navštívit Vladimíra na Kostnické náměstí ve třetím patře, a když mi otevřela maminka Vladimírova, v přítmí se jí zatřpytily slzy.. a viděl jsem, jak se rozletěly dveře a vzduchem ve světle místnosti letěl kastról, který se nakláněl a silou mrštění z něj létalo lesklé zelí, za ním jak pivní tácky čtyři pět knedlíků. To vše přiletělo z jedněch dveří osvětlenou chodbou a balistikou se to zasunulo do dveří paní Boudníkové, která v chodbě volala: Ale to je nádherné, že jdete na návštěvu, Vládíček bude mít radost! A tichounce dodala: To zas byla noc, ten vám řádil! A zase hlasitě a hlučně: Ale vy pane doktore, krásně vypadáte, to jste se byl určitě koupat… a tichounce: To zas byly drile, po celým baráku ho bylo slyšet... a zase hlasitě: Jen pojďte dál, Vladimírek má nový svetřík, Vladimírku, no.. ten bude mít radost! A tichounce Pořezal se, jak upadl do zrcadla a počáral tou krví zeď a ještě celou čtvrtku… a napsal do ní “stanu se knězem šílenství“… Vladimírka jsem zastihl v depresi. Jen prohlásil: Máti mi vyčítala, že když mne krmí, tak mám mít trochu větší pocit vděčnosti, tak jsem hodil ten kastrůlek. Povídám: “To byl nezapomenutelný obraz, jako když se nechal vyfotografovat Salvator Dalí, jak letí vzduchem a ze dveří kdosi vylejvá na něj akvárium s rybičkami…“ Vladimírek jásal: Tak vy jste viděl ten kastról ve vzduchu, to zelí.. a osvětlený, že to bylo krásný? Řekl jsem, že to krásný bylo a že půjdem na pivo k Růžovýmu keři, že tam hostinský a hostinská mají každý svoje andulky a ty andulky si příšerně nadávají a hostinský a hostinská se jen usmívají, protože místo aby si nadávali oni, nadávají ty andulky… (Něžný barbar 1973)
Pipsi, Hrabalova žena v Prolukách vypráví: Ten den, co měl Vladimír výstavu ve Viole, nechal dokonce napsat do Večerní Prahy, že tu výstavu zahájí můj muž.. ale nic o tom mému muži ani nenapsal. A jeho paní měla současně setkání se svými spolužáky někde u Patrona. Vladimír na té výstavě rozdával hostům ty svoje grafické listy, ale hosté je odmítli, že o ně nemají zájem. A tak Vladimír přišel opilý k Patronovi, tam kde byli rozjaření spolužáci jeho manželky, maturanti po pěti letech, třiadvacetiletí mladíci.. Jeden ze spolužáků Vladimírovy ženy se zeptal… Tohle je Tvůj tatínek? A Věra s velkým smíchem představila Vladimírka jako svého manžela... ale její spolužáci s ním dál zacházeli jako s Věřiným tatínkem, smáli se mu, Vladimír se snažil všechny překřičet, stál tam a metal všem, že jeho explosionalismus a on je jedničkou, on je světovým borcem, ale spolužáci se svíjeli smíchem. A tak stál Vladimír u Patrona sám, proti němu byla opilá třída po pěti letech od maturity a jeho manželka, která všechno to, co Vladimír považoval za svou smrtelnou pravdu, brala jako legraci… Vladimír šel sám domů a tam u kliky si utáhl oprátku, domníval se, že někdo jde, ale nikdo nešel a Vladimír se oběsil, zabil sám sebe, domnívaje se, že ten, kdo přichází, ho odváže tak, jako padesátkrát před tím. Tak odešel se světa Vladimír, velký přítel mého muže, se kterým se měli tak rádi, že se div nezabili… (Proluky 1985)

Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Štítného 5 - 23. prosince 1966 pak byl v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka oznámen dr. Evženem Hedvábným nález pozůstalosti doposud neznámého českého génia Járy Cimrmana. Podle původního plánu měly být při prémiéře nového divadla uvedeny dvě jednoaktové hry. Jelikož jedna nebyla hotova včas, byl uveden jen Akt a místo první hry vyplnil seminář o Cimrmanově životě a díle. Tuto formu (seminář + hra) si udržela představení DJC dodnes. Premiéru si odbyl 4. října 1967 v Malostranské besedě. Následující roky působení divadla se nesly ve znamení neshod se státním aparátem, kdy se divadlo muselo několikrát přesouvat, konkrétně v roce 1983 v Nejisté sezóně z Branického divadla do divadla Solidarita. Od roku 1992 sídlí divadlo zde na Žižkově.

Kino Kosmorama, Seifertova 49 – Starší budova byla adaptována na biograf Kosmorama. Na bývalém kině je zajímavý portál - dvě keramické plastiky v dobovém módním egyptském stylu od Josefa Drahoňovského. Drahoňovský je i autorem výzdoby hotelu Imperiál na Poříčí.

Viktorie Žižkov, Seifertova 3 – Klub byl založen v roce 1903. Vlasta Burian se narodil v roce 1901 v Liberci. Na Žižkov se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo deset let, žili v dnešní ulici Bořivojově ulici. V roce 1920 zde byla založena ochotnická beseda Vojan v hostinci U Pechanů a zde také začal svou hereckou dráhu. Vlasta Burian působil na Viktorce pouhou jednu sezónu v roce 1917 (na Spartě má desku, že tu působil od roku 1914-1920), ale stejně se dočkal pomníku v areálu stadionu na zdi prodejny Fan klubu: „Brankářů se ve Viktorce vystřídaly zástupy. Nikdy však s nimi nebyla taková legrace jako s Vlastou Burianem. Král komiků působil ve Viktorii Žižkov v roce 1917“. Pamětní deska byla odhalena v roce 2008. Léta největší slávy žižkovských připomíná i Karel Poláček v knize Muži z offsidu, podle níž byl v roce 1931 natočen stejnojmenný film režiséra Svatopluka Innemanna.

Dům Radost, Seifertova - První pražská výšková budova pochází z let 1932 - 1934 a byla postavena na místě bývalé Pražské obecní plynárny podle návrhu mladých architektů Karla Honzíka a Josefa Havlíčka. Budova je vysoká 52 metrů, má křížový půdorys (přestože městské regulační požadavky v té době požadovaly blokový půdorys). V roce 1951 byl celý tehdejší penzijní systém stranickým rozhodnutím administrativně přidělen československým odborům, od té doby sloužila nejprve Ústřední radě odborů ÚRO, poté Revolučnímu odborovému hnutí ROH a naposledy Českomoravské konfederaci odborových svazů ČMKOS. Kapacita budovy byla příliš velká, odboráři využívali jen 20 % kancelářské plochy a nebyli schopni náklady v památkově chráněné budově dál utáhnout. Proto ho v roce 2018 prodali za více než miliardu koupelnářské společnosti Siko. Její majitel Vítězslav Vala zde hodlá zřejmě zřídit nájemní byty, zatím změnil název na dům Radost. Než dojde k rekonstrukci, je od července 2019 od středy do pátku zdarma zpřístupněna střecha. Jen sezónně od června do konce září. Z jedné strany se nabízí atypický pohled na dolní část Žižkova a Vítkov, z druhé je výhled na téměř celou Prahu a Pražský hrad.

    1) Na místě Viktorky i Penzijňáku stála původně Žižkovská plynárna         4) A tady v Bořivojově ulici se narodil
    2) Teď tu navíc bude stát Viktoria Center                                                     5) Dlouhá léta se dům jmenoval Katolická beseda
    3) Jaroslav Seifert chodil do obecné školy ve Vlkově ulici                           6) Národní třída, čtvrtek 10.3.1983. Den, kdy vyšly Všecky krásy světa

Žižkovská plynárna, bývalá Karlova x Přemyslova, dnešní Seifertova x U Rajské zahrady – Nejstarší plynárny rozjeli na Smíchově a v Karlíně soukromí investoři. Protože privátní provozovatel v Karlíně zneužíval svého monopolního postavení ke šroubování cen, rozhodli pražští radní o vzniku obecní plynárny zde na Žižkově na ploše třiceti tisíc metrů čtverečních za tři čtvrtě milionu zlatých. Jen pro srovnání s dnešní délkou územního a stavebního řízení – nápad vznikl v roce 1862, o tři roky později se začalo kopat, a v roce 1866 se už zde vyráběl plyn. Žižkovská plynárna srazila okamžitě ceny natolik, že plyn začaly vedle města a výrobních provozů využívat v širokém měřítku také pražské domácnosti. Již kolem roku 1870 došlo k celkovému propojení plynofikační sítě. Město odkoupilo smíchovskou plynárnu a propojilo síť na obou stranách řeky plynovodem vedeným pod dlažbou Karlova mostu. Jenže se objevila elektřina a už v roce 1889 nahradily elektrické lampy ty plynové dokonce i v ulicích Žižkova. V plynovém byznysu navíc Žižkovu začaly konkurovat nové modernější provozy, především Michelská plynárna. V roce 1926 se plynárna definitivně zastavila a v letech 1931 – 1933 byla zbourána. Na jejich místě vyrostl fotbalový stadion a „mrakodrap“ Všeobecného penzijního ústavu (dnešní Dům Radost). Existenci plynárny připomínal jen zbytek plotu v Krásově ulici. I ten byl v roce 2019 zbourán.

Viktoria Center, Seifertova - V těsné blízkosti fotbalového stadionu FK Viktoria Žižkov rostou bytové domy se 199 byty a ateliéry, vnitroblokem a komerčními prostory. Dokončení stavby je plánováno na rok 2021. Velkým zásahem do srdcí žižkovských fotbalových fanoušků byl moment na začátku letošního června, kdy musel stavbě ustoupit historický vstup na stadion, pokladna a zeď s daty získaných klubových trofejí. Zatímco stadion patří městské části, část sousedních pozemků včetně přístupové cesty odkoupil developer, a tak cesta na obecní stadion vede přes soukromý pozemek. Městské části se nakonec povedlo vyjednat věcné břemeno, takže se fanoušci na stadion dostanou. Otazník visí také nad východní tribunou, která končí metr a půl od hranice nové stavby. Pokud by Praha 3 nechala provizorní konstrukci tribuny rozmontovat, nebude zajištěna dostatečná kapacita stadionu pro zápasy druhé ligy.

ZŠ Vlkova 31 - Na budově základní školy je pod bustou pamětní deska s textem: "V letech 1907-1912 navštěvoval tuto školu český básník Jaroslav Seifert nositel Nobelovy ceny za literaturu". Od roku 1993, kdy byla odhalena, nese škola název Škola Jaroslava Seiferta. Odsud přešel Seifert na c. k. vyšší gymnázium v Kubelíkově ulici (1912-1918). Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou. Jedna příhoda z básníkových gymnaziálních studií: Seifert měl zachránit svého kamaráda a pozdějšího spisovatele Františka Němce, autora soudniček, právě když si na toaletách vázal provaz. Jak "hrdina" Seifert, tak "zoufalec" Němec doufali, že jim fingovaná akce zajistí shovívavější nahlížení na jejich nevalné studijní výsledky. Plán byl však prozrazen a hříšníci se dočkali tvrdých postihů.

Katolická Beseda, Bořivojova 104 - Pamětní deska s textem: „23. září v 7 hodin 33 minut ráno roku 1901 se v tomto domě narodil básník Jaroslav Seifert“ Bronzová deska od sochaře Stanislava Hanzíka byla odhalena v roce 2001, u příležitosti 100 letého výročí básníkova narození. Seifert prohlásil: „Nade všecka města miluji své město rodné. Je to nejkrásnější město na světě. Narodil jsem se na Žižkově.“ Ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa vzpomíná: „A tak se stalo, že jednoho letního odpoledne stál jsem před ošuntělým činžákem v žižkovské Riegrově ulici. Dnes už se ta ulice jmenuje jinak. Celá ulice svažující se k Rajské zahradě byla ošuntělá, smutná a zchátralá. Krámky byly zavřeny nebo proměněny v byty a človíčka jsi tu nepotkal. Vešel jsem zvědavě do domu. Dvorek byl téměř stejný jako před tři čtvrtě stoletím a zahrádka za ním byla kupodivu dost prostorná. Vešlo se do ní nejen ochotnické jeviště, ale i několik řad židlí, které nosívali z restaurace v přízemí. V našem domě měl své sídlo známý žižkovský spolek Katolická beseda. Ještě než jsem se odhodlal vejít do domu, překvapením jsem zůstal stát. Na domě ve výšce prvního poschodí byl přes celou fasádu nápis: Katolická beseda. Tolik roků přešlo. Byla válka a padlo Rakousko. Minulo dvacet let první republiky a do našich zemí vešel Hitler. Byla druhá světová válka. Hitler padl a veliké říše se rozpadaly, co změn a událostí prošlo i naší zemí, ale Katolická beseda odolala všem těmto vichřicím času!" Seifert se mýlil, jen za pár let, za normalizace v roce 1983, kdy kniha vyšla, Katolickou besedu nahradila beseda Stará. A teď? Je tu Boulder V síti.

    1) Na zahradě Katolické besedy bylo až do okupace Bio Republika             4) V Kubelíkově ulici má dům rodina Čvančarů
    2) Ani Katolická či Stará beseda, teď je tu Boulder v síti                               5) Zdá se to nemožné, ale Franz Kafka byl i továrníkem-v Bořivojově ulici
    3) V Krásově ulici ukrývala Toyen svého židovského kamaráda                   6) V roce 1978 strana a vláda ve své nevyzpytatelné moudrosti rozhodla,
                                                                                                                              že zbourá Žižkov

Fotoalbum vycházky...

Bio Republika, Bořivojova 104 – Za Rakousko-Uherska, kdy tu žil Seifert, tady působila Katolická beseda, poté letní kino. Kino provozoval otec a strýc bratrů Jaroslava a Miroslava Čvančarových. Miroslav Čvančara vypráví: „V dnešní Bořivojově ulici, na zahradě rodného domu Jaroslava Seiferta, bylo už před první světovou válkou otevřeno kino, které se jmenovalo U Matoušů. Budovatel kina byl ale hned v prvním roce světové války povolán a vrátil se s posledními legionáři až v roce 1920. Kino obnovili legionáři s názvem Bio Legionářů invalidů. Od roku 1921 se kino jmenovalo Bio Republika. Bylo tam 700 míst a promítače dělal strýc Ferdinand Čvančara. V roce 1934 se bratři Čvančarové stali provozovateli kina, vybavili ho zvukovým zařízením a zajistili zcela originální program. Promítalo se pod širým nebem, tudíž se tam mohlo kouřit a z přilehlé restaurace tam roznášeli pivo. Promítání začalo se setměním a hrálo se až pozdě do noci. V roce 1939 vyšlo nařízení o zatemnění a kino muselo svůj provoz ukončit. Už nikdy nebylo obnoveno. Naposledy kino posloužilo v květnu 1945, kdy bylo 700 sedadel použito na stavbu barikád."

Toyen, Krásova 2 – Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, se narodila v roce 1902 na Smíchově, ale už v 16 letech odešla z domova a živila se na Žižkově jako dělnice při výrobě mýdla. Během nacistické okupace byl surrealismus považován za zvrhlé umění. Její přítel Jindřich Štýrský v roce 1942 zemřel a Toyen se stáhla do ústraní. Po vyhlášení platnosti Norimberských zákonů ukrývala Toyen v bytě surrealistu Jindřicha Heislera (1914–1953), kterému jako polovičnímu Židovi hrozila deportace do koncentračního tábora. Přespával u ní ve vaně, protože se v malém bytě jinam nevešel. V roce 1947 spolu odjeli do Francie, odkud se už nikdy nevrátili - Heisler zemřel v roce 1953, Toyen v Paříži v roce 1980. Pseudonym Toyen pro ni vymyslel Jaroslav Seifert, který ji potkával, když chodila z dílny na mýdlo na dnešní Husitské ulici. Už tehdy byla oblečená do pánských dělnických kalhot, vesty a čepice. Seifert píše: „Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně, měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno přečetla, bez rozmýšlení ho přijala. Nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný.“ Na podzim 2019 byla na domě umístěna pamětní deska z hrubého plechu s portrétem Toyen a vysvětlujícím textem. Autor Martin Frind chtěl akcentovat protektorátní dobu, kdy byl problém s psacími stroji, a proto jsou litery schválně maličko rozhozené.

Chvalova - Ulice je pojmenována po husitském hejtmanu Chvalu Řepickém z Machovic. Chval byl mezi prvními, kteří se vydali na Tábor. Zde se koncem března 1420 stal vedle Žižky, Mikuláše z Husi a Zbyňka z Buchova jedním z prvních táborských hejtmanů. Další činnost Chvala je doložena z ledna 1421, kdy společně se Žižkou neúspěšně obléhal město Stříbro, poté dobýval Rábí. V roce 1426 se stal krajským správcem spolku v jihozápadních Čechách, pak se o něm zprávy v pramenech ztrácí. Chval se dokonce objevuje i knize Svatopluka Čecha Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století: „Hejtman Chval uznal tvoji statečnost – budeš řádným bratrem táborem“. „Ovšem, pojď s námi na Vítkovu horu“, přisvědčil Chval. Brouček souhlasil a kráčel s Chvalem Řepčickým z Machovic, hejtmanem táborským, a proslulým knězem Václavem Korandou, po stezce mezi vinohrady, zčásti zpustošenými, vzhůru na nynější vrch Žižkov.

Čvančara, Kubelíkova 48 – Zde žila a žije rodina Čvančarových, významných filmových průkopníků. Bratři Ferdinand a František Čvančarovi začali v průběhu dvacátých let 20. století sbírat již vyřazené němé filmy. Podařilo se jim tak zachránit vzácné snímky dnes velké historické hodnoty. Časem vybudovali půjčovnu filmů s unikátní nabídkou přes 300 titulů filmů, hlavně němých amerických grotesek. Ty pak půjčovali kočovným biografům, bylo jich až sto týdně. Věnovali se také provozování biografů v Praze i na venkově. František Čvančara, otec Miroslava a Jaroslava Čvančarových provozoval sedm biografů, jeden z nich byl Bio Republika. V roce 1939 byla rodině většina filmového materiálu nacisty zabavena. Miroslav Čvančara vzpomíná: „Koncem března 1939 nám zabavili archiv a filmy, které jsme měli k provozování půjčovny. Bylo toho několik nákladních automobilů. Naštěstí první noc ledabyle zapečetili sklady, maminka s tatínkem se do jednoho dostali a vynesli odtud asi čtyřicet plechových krabic s dokumenty o legiích, Masarykovi a Benešovi.“ Po válce se otec pokusil svou živnost obnovit, ale filmy, které za tři roky nashromáždil, mu v roce 1948 zabavili komunisté.

Bořivojova 27 – Ve dvoře domu založil v roce 1910 švagr Franze Kafky Karl Hermann, manžel jeho sestry Elli, malou továrnu na azbest. Kafkův otec rozhodl, že Franz by se měl podílet na chodu továrny, a tak se Franz s finančním přispěním otce stal partnerem v této továrně. Kafka továrnu nenáviděl a poté, co si pohrával s myšlenkou na sebevraždu, přesvědčil Max Brod Kafkovu matku o vážnosti situace. Franze nahradil bratr jeho švagra. Po vypuknutí první světové války musel Kafka opět věnovat více času továrně. Naštěstí pro Kafku první světová válka narušila výrobu a v roce 1918 byla firma Hermann & Co vyjmuta z obchodního rejstříku.

    1) Asanace Žižkova - Nad zbořeništěm ční jen kaple sv. Anny                   4) Mohl žít, kdyby vyšetřovatel nezaspal
    2) Komenského škola měla přijít na řadu naposled                                     5) Na Žižkově bydlel i Jaroslav Foglar - v Křišťanově ulici
    3) Nejen že strana a vláda bourala Žižkov, ještě se tím drze chlubila         6) Dřív U dvou Hrabalů, teď tu čepují piva z Moravského Žižkova

Památník asanace Žižkova, vnitroblok mezi Kubelíkovou a Ondříčkovou - Ve vnitrobloku panelových domů je hned za obchodním domem Bezovka pamětní kámen s nápisem „Zahájení přestavby Žižkova, říjen 1978“. V sedmdesátých letech strana a vláda ve své nevyzpytatelné moudrosti rozhodla o radikální přestavbě Žižkova. Místo úzkých ulic široké výpadovky, místo starých pavlačových činžáků paneláky. Asanace rázovité čtvrti se rozběhla v roce 1978, díky pádu režimu se ale uskutečnila pouze zčásti. Bourat se podle prvních asanačních plánů mělo až dolů ke křižovatce U Bulhara, zachován měl být pouze funkcionalistický Dům oborových svazů. Jinak měla jít k zemi radnice, stadion Viktorky, školy i celé bloky pavlačových domů. Do rozpadlých domů byli schválně stěhováni lidé ze sociálně slabších rodin. V plánu bylo domy nechat zchátrat a zcela vybydlet. Rozsah asanace Žižkova byl schválen v roce 1973 a již o čtyři roky později došlo k prvním demolicím. Jedním z argumentů pro tak radikální řez byl i houstnoucí provoz, Žižkovem měla být vedena výpadovka směrem na východ. Dalším argumentem velkých státních stavebních firem bylo, že Žižkov už se zachránit nedá, protože nikdo dneska nedokáže vyrobit tak velké množství atypických oken. To, že dnes paneláky stojí jen v okolí Olšanského a Komenského náměstí, způsobilo zpoždění, která výstavba nabírala, a pak samozřejmě pád režimu.

Táboritská 22 - 23. dubna 1998 rozjeli pražští kriminalisté rozsáhlou razii proti gangu, jehož členové byli podezřelí z vydírání a obchodů se zbraněmi. Zátah se rozběhl současně na pěti místech. Čtyřčlenná skupina, kterou vedl nadporučík Jiří Linhart, jela do domu v Táboritské ulici. Policisté měli prověřit byt v devátém patře, kde bydlel podezřelý Petr Uhlíř. Věděli, že by mohl být ozbrojený samopalem. Policisté společně vyjeli nahoru, a protože nechtěli budit pozornost, vyjeli o patro výš. Linhart zavolal z mobilního telefonu do bytu na pevnou telefonní linku. Sluchátko nikdo nezvedl, ozval se záznamník. Jenže podezřelý muž v bytě byl a spal. Vedle něj jeho družka. Ta se šla podívat na chodbu kukátkem ve dveřích. Viděla někoho na schodech v tmavém oblečení se zbraní. Akce se měl původně zúčastnit i vyšetřovatel případu s tím, že pokud nájemník bytu po výzvě neotevře, policisté dveře vyrazí. Jenže vyšetřovatel zaspal, a tak policisté čekali před bytem na další instrukce. Uhlířova družka vytočila číslo svého známého Petra Chromka. Ten nelenil, vzal si ze světlíku dvě pistole, na ulici mávl na taxíka a vyrazil do Táboritské ulice. Zatím se v bytě ozval zvuk domovního zvonku. Policisté se rozhodli, že prověří, kdo zvonil. Dva sjeli výtahem dolů a zbývající dva zůstali u bytu. Byla to pošťačka. Chromek mezitím dojel na Olšanské náměstí. Po odchodu pošťačky sjel výtah dolů a znovu se rozjel směrem nahoru. Zdviž mířila do desátého patra. Oba policisté si mysleli, že to jsou kolegové. Ale byl to Petr Chromek, který začal okamžitě střílet. Jiřího Linharta zabil čtyřmi střelami, jeho kolegu Černého postřelil do nohy. Chromek pak zařval na Uhlíře, který mu otevřel. Teprve tehdy kapitán Černý pochopil, že byt, který hlídali, není prázdný. Policisté byli při akci vybaveni jedinou vysílačkou. Měla ji u sebe dvojice, která sjela do přízemí zjistit, kdo na Uhlíře zvonil. Vrah Chromek používal handsfree z Německa, měl sluchátko v uchu a mikrofon připnutý na klopě kabátu. Přes svůj mobil byl ve spojení s Uhlířovým bytem, po vstupu do domu dostával instrukce, kdo se kde na patře nachází. Jedenadvacetiletého Petra Chromka potrestal senát Městského soudu v Praze výjimečným trestem v trvání 22 let. Vrah byl v minulosti už čtyřikrát trestaný – například kvůli nedovolenému ozbrojování nebo za majetkovou trestnou činnost. Čtyři měsíce před střelbou byl podmínečně propuštěn. Major Linhart se stal 61. českým policistou, který od roku 1990 padl ve službě. Na panelovém domě v Táboritské ulici je dodnes umístěna pamětní deska, která jeho tragickou smrt připomíná.

Křišťanova 18 - Deska připomíná českého spisovatele a významnou osobnost českého skautského hnutí Jaroslava Foglara, který v domě v letech 1978-99 žil.

Žižkov na Žižkově, Chelčického 14 – Původně se hostinec jmenoval U dvou Hrabalů. Byli jsme tu v květnu 2011 na karu za Jirku Michla. Nynější název není nesmyslný, čepují tu totiž pivo z pivovaru v Moravském Žižkově.

    1) Ikonické schody v Rokycanově ulici                                                     4) Pepík s Mařkou a tři králové - starosta Hartig, Franta Pepa Jednička a TGM
    2) Pod nimi se narodil Jaroslav Ježek. Dosud tu nemá pamětní desku   5) Hospodský Franta Sauer, před hospodou stojí Jaroslavové Hašek a Ježek
    3) Na schody je situován Žižkovský Betlém                                               6) Skaut Svojsík, Oldřich Nový, Švejk s paní Müllerovou, do domu
                                                                                                                              vchází Jára Cimrman

Rokycanova 8 - Festival Nekonvenční žižkovský podzim byl v roce 2010 věnován skladateli Jaroslavu Ježkovi a odehrál se na schodech v Rokycanově ulici, kde se pod nimi v čísle 8 Ježek narodil. Herec Tomáš Töpfer představil maketu pamětní desky, která by měla být umístěna na rodném domě. Dosud umístěna není, nyní se dům rekonstruuje. V roce 1921 se přestěhovala rodina Jaroslava Ježka do Kaprovy ulice 10, kde v prvním patře získali dvoupokojový byt s legendárním tmavomodrým pokojem. Pokoj se zachoval s původním vybavením a od roku 1983 je v něm umístěna expozice Českého muzea hudby pod názvem Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj.

Žižkovský Betlém, schodiště Rokycanova – Ikonické schody v Rokycanově ulici hrály nejen ve filmu Fešák Hubert, ale je na nich umístěn i Žižkovský Betlém. Místo biblických postav se pod schody nad kočárkem žižkovského Pepíka a Mařky sklánějí tři králové - František Josef I., T. G. Masaryk a Karel Hartig - stavební podnikatel a zároveň první žižkovský starosta. Scénou není chlév, ale Žižkov s pavlačovými domy, siluetou Vítkova, schody v Rokycanově ulici, budovou radnice. Především je tu spousta skutečných i fiktivních postav, které se nějakým způsobem promítly do dějin Žižkova. Např. Dobrý voják Švejk byl napsán na Žižkově, Jára Cimrman, který právě zachází do budovy, tudíž mu není vidět do obličeje, tu má divadlo. Mezi pavlačemi plánují lumpárny Rychlé šípy, samozřejmě i se psem Bublinou, jelikož autor Rychlých šípů Jaroslav Foglar bydlel na Žižkově přes dvacet let. Poslední fiktivní postavičkou je legendární Pérák, který podle legendy v době protektorátu bojoval s pomocí pružin na botách s německými okupanty. Místo komety se nad betlémem vznáší Jan Tleskač na svém létajícím kole. Ten měl na Žižkově utajenou dílnu, kde vytvářel vynálezy. Z dalších skutečných postav jsou zobrazeni Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, nebo známý žižkovský buřič Franta Sauer, kteří na Žižkově žili nebo Jaroslav Seifert, Oldřich Nový a Jaroslav Ježek, kteří se na Žižkově narodili. Olgu Šplíchalovou, která píše na zeď jednoho z domů Žiškofský betlém, málokdo pozná. Jedná se totiž o dívčí jméno Olgy Havlové, která na Žižkově vyrůstala. Stojí na pivním sudu, aby připomněla svého manžela Václava Havla. Malířka Toyen sedí v popředí, spisovatel Jaroslav Hašek je zpodobněn v hovoru se svým fiktivním „alter egem“, dobrým vojákem Švejkem. Betlém působí jako stará zarámovaná, ručně kolorovaná fotografie, která asociuje dobu 1900-1938. Zatímco v roce 2014, kdy byl Betlém na poprvé vystaven, sestával pouze ze šesti figurek a dvou domů, nyní sestává z celé scény a má dohromady 36 figurek. Žižkovský Betlém je v době adventu a po celý leden volně k nahlédnutí v informačním centru na náměstí Jiřího z Poděbrad.

    1) Čtrnáctkový Betlém                                                                                     4) Žižkovský Hundertwasser v Chlumově ulici
    2) Památník Jaroslava Seiferta je přímo na tramvajové zastávce Lipanská   5) V Chlumově ulici je další nová budova - Eucon
    3) Všechny cesty vedou na Hrad                                                                    6) Za nenápadnou fasádou si ve dvoře majitel postavil byt jen pro sebe

Památník Jaroslavu Seifertovi, Seifertova x Lipanská - Památník v podobě stuhy mířící k nebi připomíná básníka Jaroslava Seiferta, který na Žižkově prožil své dětství. Památník z litého betonu byl odhalen v roce 2016, autorem je sochař Jan Roith. Na stuze je citát z básně Prosinec 1920: "To slovo letělo jako pták do sítě hvězd."

První žižkovský kinematograf alias Studio Pokrok, Chlumova 7 x Štítného 34 - V roce 1911 zakoupil Vilém Weiss budovu bývalého divadla Pokrok ve Štítného ulici a po rozsáhlé adaptaci v ní o rok později otevřel I. Žižkovské kinematografické divadlo. Dodnes zachovalý nápis neznamená prvenství biografických produkcí, ale začátek kina v prvním samostatném objektu. V roce 1949 žižkovské kino Pokrok zaniklo a proměnilo se v ateliér krátkého filmu. V 90. letech blok budov, která zasahují i do Chlumovy ulice, prošel kompletní přestavbou. Sídlí zde Ateliéry Petra Vachlera Pokrok, které nabízejí tři ateliéry a postprodukční studio. Další přestavba proběhla v letech 2005-2006. Budova je v šířce jedné stavební parcely otevřena do Chlumovy ulice a dvůr přizpůsoben provozu ateliérů. Při dostavbě se využívalo expresivních barev a atypických tvarů.

Dům Eucon, Chlumova 12 – Autorem domu je Zdeněk Fránek, tak kritizovaný autor tzv. Maršmelounu. Dům byl postaven v letech 2004-05. Požadavkem bylo členění objektu podle původních parcel. Malé pavlačové byty spodních pater jsou doplněny velkými byty s atrii a bazény v nejvyšších patrech. Dům skrývá překvapení uvnitř dvora, kde je obytná zahrada nad podzemními garážemi a široké pavlače. Dalším překvpením je ze šestého podlaží přístupný dům investora Tomáše Fulína. Jeho firma Eucon se zabývá železobetonovými konstrukcemi a dala název i domu. Dům citlivě doplňuje prostředí Žižkova o moderní stavbu pro bydlení, obchody a kanceláře.

    1) Žižkovská radnice - chybí jen Pérák                                                        4) U Betlémské kaple byla taková tma, že jen foto z roku 2006
                                                                                                                              pořízené při vycházce Zelené pahorky žižkovské
    2) Kolem Havlíčkovy sochy jsou roztroušeny jeho epigramy -                     5) Tehdy jsme se dostali i do kubistického interiéru
        tady řeší Krannerovu kašnu a císaře Františka I.
    3) Památník malé Anežky Stickney                                                              6) A taky jsme navštívili jezdeckou sochu Jaroslava Haška

Památník Anežky Stickney, Prokopova - Anežce Stickney bylo osm let, když byla v roce 2009 na cestě ze školy sražena nákladním autem a na místě zemřela. Pamětní desku s anglicko-českým textem: „Mezinárodní registr hvězd tímto přejmenovává hvězdu číslo Velká medvědice RA 10 h 12 m 11 s D 44 4´ na Anežka Stickney (2001 – 2009)“. Vedle desky je malými stříbrnými koulemi zasazenými do betonové zdi znázorněno souhvězdí Velké medvědice a zlatá koule nejbližší pamětní desce znázorňuje hvězdu, která nese jméno Anežky.

Rezidence Bezovka - V polovině 19. století zde stál mlýn na rybníce a výletní hostinec. V druhé polovině 19. století majitel vybudoval na místě hostince honosnější stavbu po vzoru vídeňských zábavních podniků. Jednopatrová budova, dokončená 1876 s pěkným portikem byla jednou z mála architektonicky zajímavých budov na Žižkově. V roce 1883 byla uvedena do provozu první ze čtyř koněspřežných drah, která vedla od Bezovky přes Staroměstské náměstí na náměstí Malostranské. Na počátku 20. století promítal na Bezovce první filmy Dismas Šlambor alias Viktor Ponrepo. Po něm převzal veslo Vilém Weiss. Roku 1908 koupila Bezovku žižkovská obec a upravila budovu na městský dům s velkým sálem, kde se konaly různé akce. V roce 1936 došlo ke zboření budovy a narovnání vozovky přes zbořenou budovu. Adaptace staršího klasicistního domu byla realizována v letech 2006-07. Dostavba je oddělena skleněným krčkem, v němž je umístěn výtah a schodiště pro obě budovy. Autorem je Petr Franta, kdysi spolumajitel Pěti lahváčů.

Pomník Karla Havlíčka Borovského, Havlíčkovo náměstí – Pomník stojí před žižkovskou radnicí. Bronzový pomník je dílo Josefa Strachovského z roku 1911. Socha byla odlita ve třech exemplářích pro Prahu, Kutnou Horu a Chicago. Za okupace byl pražský pomník odstraněn a roku 1946 znovu odlit. Na dlažbě okolo sochy jsou umístěny Havlíčkovy slavné epigramy.

Betlémská kaple, Prokopova 4 – Kaple se nachází uvnitř bloku činžovních domů. Kapli na prahu moderny s kubistickými prvky navrhl Emil Králíček. Byla postavena v letech 1912-14 firmou Matěje Blechy, u níž jako projektant pracoval právě Emil Králíček. V době asanace Žižkova v sedmdesátých létech 20. století bylo plánováno, že bude zbourána, ale díky snahám tehdejšího faráře došlo v roce 1975 k prohlášení stavby za kulturní památku a tím i její záchraně. V roce 1992 interiér vymalovali studenti žižkovské uměleckoprůmyslové školy, výmalba zdůrazňuje kubistický duch stavby. V roce 2006 jsme se zde v rámci vycházky „Zelené pahorky žižkovské“ dostali dovnitř kaple.

    1) Na Olšanském náměstí mohlo být toto monstrum -                                 4) V sobotu mají U vystřelenýho oka otevřeno
        dnes se Hašek povaluje mezi domky v Lipnici
    2) Školu na Komenského náměstí nestihli zbourat                                       5) My U vystřelenýho oka
    3) Cyklostezka pod Vítkovem                                                                       6) Legendární opěrky Láďa a Jára

Pomník Jaroslava Haška, Prokopovo náměstí - V říjnu 2005 byl Jaroslavu Haškovi odhalen jezdecký pomník. Autorem originálně pojatého díla je sochař Karel Nepraš. Ten v průběhu práce zemřel a tak část pomníku, Haškovu hlavu dokončila jeho dcera Karolína. Dílo ve stylu české grotesky tvoří kamenná stéla s Haškovou bustou a kovový stylizovaný kůň. Hašek má tak jezdecký pomník stejně jako Jan Žižka tyčící se v průhledu nad ním na hoře Vítkově. Původně chtěl autor napojit nozdry koně na trubky, k nimž by se dal připojit sud s pivem. Monument by se tak stal svéráznou pípou pro různé slavnostní příležitosti, k tomu však již nedošlo. Původně měl stát na Žižkově jiný Haškův pomník. Autorem díla, kde se na prapodivném balvanu tyčí obtloustlá postava ve zmuchlaném oděvu, byl Josef Malejovský, zasloužilý sochař komunistické éry, tvůrce Stalinových pomníků pro Plzeň a Liberec. K 100. výročí narození Haška v roce 1883 byl položen základní kámen na Olšanském náměstí, dílo bylo odlito do bronzu, ale pomník se svého umístění na Žižkově nedočkal. Ještě než byl v roce 1993 definitivně odstraněn i jeho základní kámen, kdosi ho přizdobil půllitrem. V roce 2008 byla zásluhou Haškova vnuka Richarda více než tunová Malejovského socha instalována v Lipnici mezi restaurací U České koruny a hřbitovem, kde je Jaroslav Hašek pochován.

Prokopovo náměstí 4 - V rohovém domě U Karla IV. se v roce 1896 narodila zubnímu lékaři Janu Jesenskému, jediná dcera pojmenovaná po matce Milena. Otec měl v prvním patře byt s ordinací. V roce 1902 se odstěhovali do nově postaveného domu v ulici 28, října č. 13. Tady bydleli v posledním patře, v 1. patře měl její otec soukromou ordinaci.

Vznik Žižkova - V roce 1865 se Karel Hartig oženil s Amálií Stomeovou, jejíž rodiče vlastnili usedlost Pražačka, ke které patřily rozsáhlé pozemky. Přilehlá pole byla tehdy rozparcelována a rozprodána a hlavním nabyvatelem byl Hartig. Na popud své nastávající tchyně Marie Stomeové vypracoval ještě před svatbou regulační plán polí patřících k usedlosti, a tak je rok 1865 považován za rok založení Žižkova. Výstavba, která začala v prostoru mezi Vítkovem a Vrchem sv. Kříže, pokračovala téměř „americkým“ tempem. Na Vídeňské cestě (dnešní ulice Husitská a Koněvova) začaly v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikat domy podle Hartigových projektů. V roce 1875 bylo na Žižkově domů 354, o 15 let později jich bylo už více než 750 – odhaduje se, že počet Hartigových staveb dosáhl v tomto období úctyhodného čísla 60. Stejně je to s počtem obyvatel. Při sčítání lidu v roce 1843 měla část nynějšího Žižkova 83 usedlíků, v roce 1881, kdy byl Žižkov povýšen na město, zde žilo již přes 21 000 obyvatel. Jako samostatný celek vznikl Žižkov pod názvem Královské Vinohrady I. roku 1875 rozdělením Královských Vinohrad. Hartig, dosavadní starosta Královských Vinohrad, se roku 1876 stal prvním žižkovským starostou. Roku 1877 byly Královské Vinohrady I. přejmenovány na Žižkov, názvy Rudolfov nebo Nová Praha se díky neutuchajícímu vlasteneckému zápalu neujaly. Na Hartigův popud byly ulice na Žižkově označovány cedulkami v národních barvách (červeno-bílé) a v češtině, a tuto praxi pak převzala v roce 1893 i Praha. Obě samostatné obce za hradbami Prahy byly posléze povýšeny na města, Královské Vinohrady v roce 1879, Žižkov v roce 1881. Když byla osada Žižkov povýšena na město, Karel Hartig už starostou nebyl. Občanská záložna, kterou Hartig s velkou slávou založil, se dostala do problémů, zkrachovala a Hartig byl v roce 1878 se svými společníky obžalován z podvodu a zaviněného úpadku. Presumpce neviny nebyla vyslyšena a zasloužený starosta Hartig byl nucen rezignovat a nastoupit na měsíc do vyšetřovací vazby. V dalších měsících byli sice všichni aktéři této kauzy osvobozeni, ale uražený Hartig se přestěhoval na sousední Vinohrady a politice se přestal věnovat. Hartigův přítel Jan Nepomuk Richter po něm převzal úřad starosty pouze na jeden den, kdy byla zastupitelstvem schválena žádost o povýšení Žižkova na město.

Škola, Komenského náměstí čp. 400 - Jak se Žižkov rozrůstal, původní Volšanská škola přestala kapacitně dostačovat. Proto byla postavena nová škola na dnešním Komenského náměstí. Jejím stavitelem byl opět – jak jinak – Karel Hartig, který měl na Komenského náměstí vlastní cihelnu. Škola jako jediná v okolí přežila žižkovskou asanaci, ostatní Hartigovy domy byly zbořeny. Za školu se bili Žižkováci i Klub za starou Prahu, ale hlavně ji zachránilo, že si ji stavbaři vybrali jako svůj hlavní stan a skladiště cennějšího materiálu. Zbourána měla být až naposled, až zázemí nebude potřeba.

Cyklostezka pod Vítkovem - Původní jednokolejná vítkovská trať s krátkým tunelem na jižní straně Vítkova byla zrušena a v roce 2010 byla v její dráze vybudována cyklostezka.

U vystřeleného oka, U Božích bojovníků 3 - Hospoda byla otevřena v roce 1993. Výzdoba zajistil hospody akad. malíř Martin Velíšek. Kromě husitských motivů přímo na budově je uvnitř Jan Žižka na mořském koníku, dvě falešná okna zachycující bitvu na Vítkově, plastiky Jana Žižky a vykušovačů jeho očí a především obraz usmíření, na kterém si husité a křižáci po bitvě vyměňují trička jako dnešní sportovci. Umělecká výzdoba je i na toaletách, především opěrky Jára a Láďa si získaly pro svou praktičnost velikou oblibu. Jsou to původně berle, polstrovaný konec Velíšek uřízl a zarazil do betonu.

« NAHORU

TOPlist