91b. Čtrnáctkové kulturní léto 2020

červen – září 2020

navštíveny: Kuželna Horská, U Pinkasů, Prostřený stůl na Karlově mostě, dům Radost, U Houdků, Na Pěšinách, Smíchovská krčma, Smíchovská náplavka, pivovar Řevnice, Na Kotlářce, Pod hrází

Jaké byly návštěvy zahradních restaurací

    1) Zahrádku jsme měli jen pro sebe                                                       4) Slavíme Honzu
    2) Objevil se téměř ztracený syn a dcera                                             5) Samostatný hráčský stolek
    3) Slavíme léto                                                                                       6) Věže Vyšehradu už jsou vidět jen z jednoho růžku

Kuželna Horská, pozvánka: Teď už nás čekají tradiční letní zahrádky, které zahájíme jak jinak než v Kuželně Horské v úterý 23. června. Začínáme v šest. Pán si nás pamatuje, překvapivě se na nás těší. Tak přijďte včas a v hojném počtu.

Kuželna Horská, 23. 6. 2020 - Již potřinácté! Vedoucí si včera dával načas, akademickou čtvrthodinku si protáhl třikrát, ale pak už bylo všechno jako vždycky. Terásku jsme většinu večera měli jen sami pro sebe. Tlačenka, matjesy, pivo teklo proudem. Objevil se i téměř ztracený syn a dcera a Můra nakoukla nejen zvenčí. Ještě ani nezapadlo sluníčko a už to táhlo upracované důchodce domů. Tak ještě pár loučení a už by to šlo. Když jsem usoudila, že už by mohl mít pan výčepní dost skla pro všechny přítomné, oslavili jsme důstojně příchod léta. A do toho si vzpomněl Honza Ment., že má vlastně zítra svátek. Tím pádem jsme vykoupili veškerý šampus. Mezitím se zformoval hráčský stolek. Michal s Mirkem se nezištně podělili o kytary, zahráli si i další čtrnáctkoví hudebníci. Došlo i na tanec. Teráska je zarostlá, věže Vyšehradu jsou vidět jen z jednoho růžku - umělecké foto náš šéf. Ten měl čas na focení, zatímco kytaristi hráli jak o život a hlavně o stíhání vlaku a metra. Já jsem stihla poslední, a co vy Řevničtí a Petrovští?

    1) O poslední metro se nestaráme                                                                 4) Náš stůl
    2) Zahradní restaurace s gotickou klimatizací                                               5) Éto prst našeho profesionálního fotografa Bubu
    3) Tak jen část chrámu, postavili ho moc velký                                             6) Prostřený stůl se táhl od Staroměstské věže

U Pinkasů, pozvánka - Příští úterý 30. června je jen mezihospoda, ale stále platí, že musíme stihnout centrum Prahy, dokud to jde. Gotickou klimatizaci mi připomněl Jirka Dušák, který byl v našich stopách U prince a tady si myslel, že nás předběhl. Nepředběhl, u paty chrámu Panny Marie Sněžné už jsme byli po jedné z Aleniných vernisáží, ale dávno, dávno již tomu…. Takže v šest U Pinkasů na Jungmannově náměstí. Nejimpozantnější příchod je od kubistického sloupu přes kostelní zahradu.

U Pinkasů, 30. 6. 2020 - Včera měla být jen taková krátká mezihospoda. Plán byl jasný: pokocháme se gotikou, vypijeme jedno dvě piva za 55 K a půjdeme domů. Posuďte sami, jak jsme ho vyplnili. Těm, co neprošli hospodou U Pinkasů, se při vstupu přes kostelní zahradu naskytl tento pohled. Inzerovaná zahrádka s gotickou klimatizací se vzpírala jakémukoliv záběru, a tak vyfocena nadvakrát – to, co se ukrývalo nad slunečníky a co pod nimi. Alla vybojovala velký stůl, a tak se zatím vejdeme. Naštěstí se doktorky rozhodly, že v sedm je už nejvyšší čas jít domů, a tak se k našemu stolu vešla i druhá várka příchozích. Všimněte si vepředu – éto prst našeho profesionálního fotografa Bubu. Obsluha místy vázla, už dlouho, dlouho jsme neslyšeli tak často „Pivo? – U kolegy, prosím“, ale stejně někteří nejmenovaní stihli i čtyři kousky. Tím pádem další příchozí u vedlejšího stolu už nezdokumentováni. Nemám stání, nemám stání, Prostřený stůl na Karlově mostě je příliš velké lákadlo. Zanechali jsme Martinovi, Větrovcovi, Koppa a Pavla svému osudu a vyrazili na most. Pověsti nelhaly. Takhle vypadal začátek stolu přímo u Staroměstské brány, táhl se mostem dál a dál. Téměř na konci, po 515 metrech, jsme natrefili na Muzikanty z Kampy. To je náš Říp, tady zůstaneme. Muzikanti hráli a hráli, objevovali noví a noví známí. Poslední píseň, poslední foto. Úderem policejní hodiny nás sličné hostesky rozehnaly. Jenže děvčátka (ano, takhle nás v posledním baru oslovovali) projevila přání vidět Legendu, kde jsme skončili před čtrnácti dny po Kellym. Tak jsme si tam daly ještě jeden drink na noc. Stáňa dopoledne hlásila, že si v autobuse 118 všichni o půlnoci slavnostně sundali roušku. Ať žije léto a naše velkolepé plány!

    1) Muzikanti z Kampy                                                                                 4) Teď je radost dívat se ze střechy Radosti na Prahu
    2) hráli až do tmy                                                                                       5) a na Žižkov
    3) Sem putovaly příspěvky ROH                                                               6) Rustikální sezení na střeše

U Houdků, pozvánka - A bacha, nebudeme se z Cykločundru vracet v neděli, ale až v pondělí, až upálí Husa. Takže úterní hospoda 7. 7. bude hned druhý den. Sejdeme se v šest hodin na zahrádce U Houdků, Bořivojova 112. Už z čísla je patrné, že je Bořivojka hrozně dlouhá – tak hospoda je na tom konci u Rajské zahrady. U Houdků už jsme jednou byli - v roce 2008 dokonce ještě před historicky první hospodou v Horské. Ale jednak si to už nikdo skoro nepamatuje a druhak je blízko předhospody. Na střeše domu Radost, což je krycí název pro Dům odborů (zastávka tram Husinecká), otevřeli už vloni terasu, ale jen ST - NE. Teď už mají otevřeno i v úterý, a tak toho využijeme. Sejdeme se tam v půl páté. Vejdete hlavním vchodem od pomalované sochy Churchilla. Půjdete pořád rovně až za recepci, kde je nákladní výtah. Tam vyjedete do 11. patra (vloni jsme byli ve 22., ale co se dá dělat). Vstup na terasu stojí 100 Kč. V ceně je jeden nápoj. Můžete si dát Kácov za 44 K, ale dvoudecka krabičáku chardonnay stojí 68, a to už vás famózní výhled na Pražský hrad a Žižkov přijde jen na 32 K, a to se vyplatí. Až se pokocháme, je to cobydup k Houdkům.

U Houdků, 7. 7. 2020 - Tak jen šest lidí bylo včera zvědavo, na co jsme taky platili příspěvky ROH. Nešli jsme zvedat ruce na schůzi, ale vyjeli jsme do 11. patra až na terasu, kde na funkcionalistický skvost postavili dřevěný rustikální posed. Z něj lze spatřit nejen město veliké, ale i republiku Žižkov. Z posedu je Radost vychutnat si kruhový výhled bez drátů, zatímco na terase při bližším setkání s dráty jsme se cítili jako v elektrickém ohradníku. Když jsme dopili první nápoj v ceně, pozdravili jsme Vráťu a vyrazili přes Rajskou zahradu k Houdkům. Protože když s Boříkem, tak jedině do Bořivojovy ulice. Zprvu poctivá hospodská strava, pak se stůl proměnil díky Ivče v hráškové pole. Když si dámy jako obvykle po hodině odškrtly povinnou účast, objevil se Pažout. Ano to je úplně stejný stůl, u kterého slaví Ivanovy narozeniny už úplně jiní lidé. Když se nikdo další ke slavení narozenin nepřihlásili, slavili jsme až do zavíračky zase léto.

    1) U Houdků s hráškem po šesté                                                               4) Péťa na Hrázi věčnosti
    2) Ten samý stůl o dvě hoďky později                                                       5) Teráska hospody Na pěšinách nám brzy přestal stačit,
    3) Obsluhoval jsem hosty v Beverly Lhota                                                 6) tak jsme se přesunuli dovnitř

Narozeninová Lhota, 10. – 12. 7. - Lhotu nelze popsat slovy, tu je nutno zažít. Třeba nedělní odpoledne s číšníkem v dokonalém dress code. Škoda, že fotograf ZSV poslal jen foto, kde chybí psíček. Ale na druhou stranu takové foto by každá mravnostní policie musela okamžitě zabavit. Tak ještě jednou moc díky, milí Lhotečané, a zvláštní uznání našim nečekaným básníkům Jirkovi a Luďkovi.

Na pěšinách, pozvánka - Na cykločundru jsme již v komorním hudebním složení vzpomínali na Petra Koppa, na XIVejtu bychom si ho mohli připomenout větším počtu (hlavně hudebníků – na čundru nás 2 x 14 – to asi v Kobylisích nedáme). Každopádně kde to je? V úterý 14. 7. vystoupíte z metra Kobylisy. Lenko, dáváš pozor? Východem směrem ven z města do ulice Klapkovy, kde jezdí tramvaje 3, 10, 17, 24. Z tramvajové zastávky půjdete kousek zpátky do města a zahnete doleva do ulice Ke koupališti. Na jejím konci doprava do ulice Na Pěšinách. To už máte vyhráno. Nejdříve si určitě všimnete koupaliště, ale hned naproti je kýžená hospoda. Máme zamluvenou terasu, ale když budou hudebníci chtít, můžeme být i vevnitř. Tak v úterý v šest.

Na Pěšinách, 14. 7. 2020 - Původně to měl být včera takový obyčejný XIVejt. Jenže před čtrnácti dny byl Petr Kopp s námi U Pinkasů a najednou už není. Jirka Staněk přinesl plakát, kterým připomněl jeho šedesátiny (ať nemusíte zbytečně pátrat, to nejsou Péťovi kamarádi z Hostivic, ale bezvýznamní rumunští pastevci). Sedli jsme si na terásku hospody Na Pěšinách, ale ta nám brzy přestala stačit. Tak jsme začali lákat muzikanty dovnitř. Společnost se velice pozvolna, spíš ztuha, přesouvala do sálu, kde hudbu zpočátku přehlušovalo Flek! Re! Tutti! Pak už hudba hrála prim. A když se do toho dal František s „Pro mě práce je největší nebezpečí“, už neměl nikdo nárok. Ani karbaníci ani tiché písně Petra Koppa. Až když většina hostů odešla (nebylo nás kýžených 2 x 14, ale rovnou 3 x 14), a přišla Javor, došlo i na Sarajevo. Na další Frantova blues se přidal i náhradní Pařízek. To už tu zbyla jen hudba a nejvytrvalejší muzikantské Lidušky. Ještě hoří oheň a praská dřevo… Tak ať se Ti, Péťo, na hrázi věčnosti dobře ouří!

    1) Pro mě práce je největší nebezpečí!                                                   4) Kdo by čekal, že Smíchovská krčma má takovou zahrádku
    2) Zahrál si s námi i náhradní Pařízek                                                    5) První stůl byl obsazen hned
    3) Ještě hoří oheň a praská dřevo…                                                       6) Tak jsme založili stůl druhý

Na Čečeličce, pozvánka - Před Čtrnáctkovým cyklem v Rakousku je ještě jedno úterý 21. 7., na které připadá pravidelná hospoda. Sejdeme se tentokrát poblíž trasy B, a sice na Smíchově v Smíchovské krčmě. Končili jsme tam poslední vycházku Za hranou v neděli 1. března, kdy jsme slovo koronavirus ještě neuměli ani vyslovit. Tramvajemi 9, 10, 15, 16 dojedete jednu stanici za Anděl – stanice Bertramka a půjdete ulicí Na Čečeličce co nejvýš. Tam nás čeká smíchovský dvorek pod pavlačemi. Tak zase v šest.

Na Čečeličce, 21. 7. 2020 - Kdo by tušil, že na Smíchově, kde se donedávna potulovaly skupinky excelentních Rómů, bude takový útulný dvoreček. První stůl obsazen, a tak se založen i stůl druhý. Po narvaném XIVejtu se nedala čekat moc velká návštěva, ale nakonec nás bylo nečekaně bez jednoho čtrnáct. Dámy vypily svou denní dávku suchého, a tak tady už jsme zase jedna rodina u druhého stolu. V deset jsme se poslušně přesunuli do lokálu Smíchovské krčmy. Nechtělo se nám ještě domů, a tak jsme přemýšleli, co bychom tak mohli oslavit. Už to máme! Příjmeniny. Martina je moc hezké jméno. Tak na zdraví Martiny!

    1) Teď už jsme zase jedna rodina u jednoho stolu                                   4) Před bezejmennou kobkou
    2) DOK16 – nová pobočka Městské knihovny                                           5) Šampaňské na přivítanou
    3) Místo půjčování knížek tu řežou dřevo                                                   6) Prodlužujeme tabuli dál a dál

Smíchovská náplavka, pozvánka - Teď budeme týden brouzdat na krásném modrém Dunaji, ale už v úterý 4. srpna se sejdeme na břehu krásné stříbrošedé Vltavy. Náplavka na pravém břehu už je profláklá, ale smíchovský břeh je ještě téměř neobjeven. Sejdeme se v kobce, která nemá dosud jméno. Je mezi železničním a Palackého mostem. Pozor je tu víc podniků, ten náš je nejblíž k železničnímu, hned vedle DOK16, což je pobočka Městské knihovny. Jen si tady nepůjčíte knížku, můžete si ji tak akorát vyřezat. Určitě nakoukněte, mají otevřeno až do osmi. V naší kobce nemají nic k jídlu, přijďte v šest už najedení, nebo si ve vedlejší Dílně můžete koupit nějakou bagetu. Kdyby pršelo, je tu překvapivě velký prostor vevnitř.

Smíchovská náplavka, 4. 8. 2020 - Celý týden jsme se „poflakovali“ na kolech po břehu krásného modrého Dunaje, tak kde jinde se podělit v úterní hospodě o zážitky než na břehu naší české Vltavy. Ale nejdříve trochu kultury. Navštívili jsme DOK16, úplně novou pobočku Městské knihovny. Ale co to? Místo knih jen dřevo, pila a vrtáky. Hned vedle je naše vyvolená kobka. Sice to dalo trochu práci svolat ovečky z jiné kobky či dokonce jiného břehu, ale tady už jsme všichni hezky pohromadě. Dokonce jsme si bouchli i šampaňská, určená pro přivítání na Zličíně. Tak mnoga ljeta, Natašo! Stále se trousili další čtrnáctkáři či účastníci zájezdu, a tak jsme museli náš stůl prodlužovat o další a další stolky až tak, že nás slečna číšnička varovala, že od železničního mostu si už budeme muset pro pivo chodit sami. Přilétla i Můra, ale než jsme se nadáli, už na nás mávala zvenčí, tedy z přívozu. Začalo se stmívat, a to přišel ten správný čas pro reklamní okénko. Bunda LÍDL v akci za 199 K, no nekup to! Mladému číšníkovi šlo vynášení stolů daleko lépe než práce s bleskem, a tak se musíte spokojit s částí posledních mohykánů (Roithovi mimo záběr) jen ve tmě. Ale uznejte, že měsíc svítil nad Vltavou a nad téměř liduprázdnou náplavkou daleko krásněji než nad nějakým Portlandem. A protože číslo hovoří, věřte nebo nevěřte, na smíchovské náplavce se nás sešlo přesně 2 x 14, jako že se T. Texas Zuzana jmenuju.

    1) Můra přilétla jen na chvíli a už nám ujíždí přívozem                             4) Svítí měsíc nad Vltavou
    2) Reklamní okénko                                                                                 5) Rezervace stolů v podání Řevnických
    3) Poslední mohykáni                                                                               6) Před pivovarem Řevnice

Pivovar Řevnice, pozvánka - Příští hospoda bude v pravidelném cyklu, tedy za 14 dní v úterý 18. srpna. Vloni jsme byli ve Františkových lázních a neremcali jste, tak tentokrát pojedeme stejně daleko. Tedy do Řevnic. Jen musíte trochu popojít, asi 150 metrů. Od nádraží se vydáte směrem k Tichým, ale hned za parkovištěm vás zarazí stará budova nádraží, ve které je teď pivovar. Pavel se snažil zarezervovat stoly, ale venku to nedělají. Tak přijďte včas, tedy v šest, ať obsadíme nějaký prázdný stůl, no a pak se děj vůle Boží.

Pivovar Řevnice, 18. 8. 2020 - Venkovní stoly v pivovaru Řevnice nelze rezervovat, a tak to místní pojali zodpovědně. Když jsme dorazili, trůnila Boženka, Pavel a Věra každý sám v čele jednoho stolu a odráželi nápor žíznivých cizích cyklistů. Nablížili jsme připoutané stoly, co to šlo a po dvou vlacích už jsme začali vypadat jako společnost. Do dalšího vlaku už jsme třetí stůl neuhájili, jen jsme kradli židle, kde se dalo. Pavel si pořád stěžuje na sucho a ukázalo se, že má pravdu. V Praze všude řádily průtrže mračen, ale tady nad Řevnicemi nebo alespoň nad pivovarem byla jasná obloha. Takže nevadilo, že lidi dorazili bez deštníků. Víc to, že i bez svetříků. Většina svršků, které vidíte, patří Jirku Veverkovi, který obětavě vyplenil svůj šatník - má ho naštěstí hned za rohem. A taky přinesl foto knihu. Tak takoví veselí jsme byli. Došlo i na exkurzi. Bývalé nádraží je opravdu pivovar, varny jsou v patře. Sládek nás nechal nahlídnout i do tajů vaření. Toto je kupříkladu, děti, spilka. Hned vzápětí se rozhořel spor o nadmořskou výšku řevnického nádraží. ZSV, který odešel dřív na vlak, spor briskně vyřešil. Otec vyhrál nad synem o jeden milimetr. Už máme zahrádku jen pro sebe. Při placení opět klasika. Velká piva vyšla, chybí zaplatit dvě malá. Museli jsme řidičce telefonicky důrazně vysvětlit, že neplacení ji od promilí nezachrání. Poslední foto je rozmazané, ale už je pořízené v běhu na vlak. V pohodě zůstali sedět jen domorodci. Je z něj patrné, že Věra, ač načíná už pátou sedmičku, vypadá dobře. Ostatně jistí ji hodný František, který nakonec opravdu přijel.

    1) Jirka Veverka a jeho svršky                                                                   4) Už máme zahrádku jen pro sebe
    2) Je to opravdu pivovar, varny jsou v patře                                             5) Místní si v pohodě sedí,- foto v běhu na vlak
    3) Rozhovor odborníků – sládek s Mirkem                                                 6) Šprti už seděli způsobně v lavicích před zvoněním

Na Kotlářce, pozvánka- Další hospoda už bude 1. září. Ano, začíná škola nebo jak je teď moderní Back to school! A protože jsme čeští inženýři a almou mater většiny z nás je technika v Dejvicích, půjdeme Na Kotlářku. Byla to zaplivanka, kam jsme se chodili občas ulejvat ze školy, pak několikrát nesla honosnější název, ale teď už je to zpátky stará dobrá Kotlářka. Jen udusanou hlínu nahradila úhledná zahrádka. Kdo si chce zavzpomínat, vystoupí z metra na Dejvické a projde areál ČVUT, aby se podíval, co všechno se za ta desetiletí změnilo. Třeba prosklené můstky mezi budovami. Kdo není zvědavý, pojede na Hradčanskou a odtud busem 131 směr Hanspaulka, ze kterého vystoupí na stanici Na Santince. Hospoda je ukrytá pod stromy za náměstíčkem, adresa je Na Kocínce 1.

Na Kotlářce, 1. 9. 2020 - Výzva Back to school! zázračně zabrala. Před zvoněním seděli způsobně v lavicích už tito šprti, úderem šesté jsme museli přistavit i další lavice. Naše kulturní referentka přišla samozřejmě pozdě. Ovšem její omluva, že po operací očí si ještě nestačila pořídit slepeckou hůl a že jí bloudící po dejvickém kampusu musela ochotná pionýrka dovést až před vchod, byla třídní uznána. Okamžitě s pomocí asistenta, který předčítal cenu a název, začala distribuovat lístky. Pak už se nás tísnilo ve škamnech tolik, že na našeho šéfa zbyla jen oslovská lavice. Očekávala jsem, že naši inženýři budou vzpomínat, co na Kotlářce za školou zažili, ale zase všem vytřel zrak náš akademik. Když jsme ještě tahali kačery, Vráťa sem ze sousední jedenáctiletky Bílá chodil o velké přestávce na malé pivo za čtyřicetník. Pak už začali žáci svévolně odcházet domů zřejmě smolit domácí úkoly a možná dokonce i platit Stezku. Odešel i chromý se slepou. Jejich místa okamžitě zabrali noví žáci. Dokonce když Ivan Pažout ne přicházel, ale odcházel, srazil se ve vchodu se Stáňou. Náhle se jako Deux ex machina zjevila Věra Ouř. a všem přítomným bylo jasné, že tentokrát budeme po škole dlouho. Když nás v deset zahnal školník převlečený za servírku dovnitř, využili někteří spolužáci příležitost a zdrhli před Věrou oknem, ale my silné osobnosti jsme vydržely až do posledního zvonění.

P. S. Michala M. - Tak já lehce navážu na Zuzčinu zprávu a po direktivu školníka (krásné servírky) jsme se přesunuli dovnitř a zde bylo krásné teplo a bylo prima, až potom, když Šéf pravil, že musí domů, neb sice Natašu doma nemá, ale cosi k domovu ho jít nutí, nic v hospodě nic mu po chuti, tak to byl ten pravý signál pro zbývající gazely (Věru, Stáňu, Zuzku a Věru) a začala pravá Dámská jízda a já tam seděl a zíral jako puk, jako přísedící, s právem konzumovat a mlčet a všechny hovoří současně a to je život, ale ve finále jsem prosadil své znalosti ze cvičáku a zvolal: "Věro, domů!" a výsledek se asi za hodinu dostavil a tak opouštíme zbytek dámské T14 a potácíme se pěšky na metro a vůbec nechápu, jak to ty ženské všechno vydrží… Hoj to bylo zase úterý!

    1) Distribuce lístků naslepo                                                                       4) Dámská jízda začíná
    2) Na našeho šéfa zbyla až vzadu oslovská lavice                                 5) Po posledním zvonění
    3) Odchází chromý se slepou                                                                   6) Božena Němcová nám zařídila krásný výhled

Literární výlet, 7. 9. 2020 - Minulé pondělí byl další Literární výlet s Eugenem Brikciusem. Stopovali jsme Rilkeho v dámských šatech, ale nakonec nás nejvíc uchvátila Božena Němcová. Tedy její sál a strahovský polotmavý Norbert, který s postupujícím večerem měnil barvu.

Pod hrází, pozvánka - Chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou, vlastně splnit Michalovi dvě přání naráz. Toužil po hospodě blízko Petrovic, a aby byly zahrádky každý týden. Ale člověk míní, Hoza mění. Vítání léta alias Loučení s létem ve Vojankách v úterý 15. září NENÍ, a tak naše poslední zahradní restaurace bude zase až za 14 dní v tomto termínu. Bude v Hostivaři v hospodě Pod hrází. Z tramvaje 22 nebo 26 vystoupíte ve stanici Hostivařská (stanice před konečnou). Pak musíte najít Botič, podle kterého vede ulice U břehu, a vydat se proti proudu. Dokud nenarazíte na číslo 61, pokračujte stále rovně. Včera se někteří snažili ulít před výukou jízdou busem místo směr Hanspaulka do Rakovníka, tak schválně, co uslyším za výmluvu příště.

Pod hrází, 15. 9. 2020 - Naše poslední zahradní restaurace nahrazovala Loučení s létem ve Vojanových sadech a počasí dělalo, co mohlo, aby dalo akci správný background. Bylo vedro. A tak stín u Botiče v hospodě Pod hrází bodnul. Podařilo se nám obsadit dva sousední stoly a zase připravit pro šéfa oslovskou lavici. Ale netrvalo dlouho a ta se proměnila v další čtrnáctkový stůl. Zdenda nám na přehlídkovém molu ukázal, jak se stylově rozloučit s létem. Když vypadalo, že nás bude do lavic přesně osmnáct o psech nemluvě, zjevila se Věra Ouř. s osobním řidičem. Sice jí povolil jen půlhodinku a pak už tvrdě placenou čekačku, ale Věra zmákla i taxikáře. Zůstali jsme u Trautenberka do půl jedenácté a zahájili novou tradici cest z hospod. Jen zoufalí jedinci se vrhali do černočerné divočiny, půlka hospody nasedla do přistavených aut a Darina a Franta je odvezli k metru nebo přímo domů.

    1) Proměna piva v čase                                                                             4) Stůl třetí
    2) U Botiče Pod hrází                                                                                 5) Věru přivezl osobní řidič    
    3) Naše dva stoly                                                                                       6) A jak se hodil na cestu do civilizace
« NAHORU

TOPlist