92. Nadějné vyhlídky

neděle 11. 10.2020


navštíveny: vyhlídka Přádova, vyhlídka Dlážděnka, Drákulov, Vlachovka, Fuchsova vila, Manzerova vila, Bílá skála, nemocnice Na Bulovce, Na ztracené vartě, vyhlídka Emy Destinové, Prosecká vyhlídka, Proseká náves, Prosecké skály, vinice Máchalka, Bobová dráha

Pozvánka Nadějné vyhlídky navzdory všem plukovníkům světa BUDOU. Sraz: v neděli 11. října ve 13 hodin před bulharskou restaurací Hercovka (Trojská 36). Je kousek zpátky od stanice tramvaje 17 Hercovka (pokud jedete od Vltavy). Musaka od dvanácti uvnitř.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme si prošli z jara odloženou vycházku Nadějné vyhlídky. Absurdnější název tři dny před stanným právem nemohl Charles Dickens vymyslet. Sešli jsme se na oběd v restauraci Hercovka. Naštěstí Bulhaři neumí počítat do čtyř, a tak paní vedoucí ochotně přistavovala stoly, abychom se všichni vešli k jednomu. Odtud vedly naše šlépěje na hranu. První vyhlídka na Prahu byla za dráty, ale z parku na Dlážděnce už jsme měli celou Prahu jako na dlani. Okolo Drákulova jsme došli k zahradě opuštěné Vlachovky. Tady v sudech bydleli soudruzi z NDR a vevnitř kraloval Pepíček Zíma. Stáňa hned vysypala z rukávu veselou historku. Po schodech jsme sešli mezi přerostlé vily a ve Valčíkově ulici narazili na odložené Kubišovo kolo. Naštěstí přes hrozivou řeku aut postavili lávku, a tak jsme se pohodlně dostali k úpatí Bílé skály i poté na vrchol. To tenkrát v dva tisíci pátom jsme se křovím škrabali vzhůru podstatně obtížněji a nechybělo mnoho, abych byla lynčována. Oba výstupy nakonec skončily stejně. Obdivné wow a k tomu šampus. Alternativní vchod mezi stavebními buňkami do nemocnice Na Bulovce byl také kvitován s povděkem. Prošli jsme k ortopedické klinice, kde v pátém patře výhledem na libeňský hřbitov trávil svou poslední zimu Bohumil Hrabal. Na lavičku dialogu pozval Chapadlo jen vybrané dámy nedámy.

České hospody zachraňují v Praze cizinci, ze Ztracené varty je thajská restaurace, ale zapomenutého vojáka za tankovými Krušovicemi si ponechali. Tak jsme na jedno zašli. Okolo téměř neviditelných soch Emanuela Kodeta jsme zamířili opět na hranu, tentokrát nad Libní. A když jsme se prodrali lesem - sakra kde to vlastně su - vystoupali jsme na vyhlídku Emy Destinové. I Vysočany Libeň jsou seshora nádherné. Připili jsme si podzimně zabarveným rakytníkem. Na Emině vyhlídce už jsme byli ve sněhu před deseti lety, ale poslední vyhlídku zaručeně neznáte. Je fungl nová, pouhé čtyři roky stará - Prosecká. Tak poslední výstřel na Nadějné vyhlídky! Pak už jsme si jen prohlédli, co je nového na Prosecké návsi - málem zachráněná a nakonec zbořená hospoda U Brabců, tři madony, zarostlý viniční sloup. Okolo vykácených Proseckých skal a několika propadů jsme došli k bobové dráze. I tady jsme už před pár lety byli a po posilnění na sousední vinici Máchalka jsme jezdili v dráze jak diví. Teďjsme si jen způsobně sedli po čtyřech ke stolu a dívali se na pomalu se rozsvěcujícíměsto pod námi. Všechny nadějné vyhlídky jsou za námi.

    1) Start vycházky                                                                                       4) Pod námi Bulovka a Bílá skála
    2) První vyhlídka je za dráty                                                                       5) Matfyz a Most Barikádníků
    3) Druhá vyhlídka z Dlážděnky                                                                   6) Ani Drákulov nevypadá odsud tak hrozivě

První vyhlídka – Vyhlídka nad Hercovkou z ulice Přádova

Druhá vyhlídka – Vyhlídka z parku Dlážděnka

Drákulov, Trojská 13a – Název uvádí i wikipedie. Administrativní budovu z roku 1974 navrhl Jovan Jovanovič pocházející z tehdejší Jugoslávie. Objekt se i s použitými stavebními prvky liší od tehdejší stavební tvorby. Díky fasádě výrazně členěné betonovými slunolamy a solitérnímu umístění se začalo domu přezdívat Drákulov. Po rekonstrukci fasády v roce 2017 změnila budova barvu ze žluté na šedou.

    1) Smutný konec Vlachovky                                                                       4) Vlastní vila funkcionalisty Josefa Fuchse
    2) Soudruzi z NDR bydleli na Vlachovce v sudech                                     5) Manzerova vila
    3) Ze schodů Pod Vlachovkou je taky pěkný výhled                                   6) Valčík si tady zamknul kolo a šel spáchat atentát

Vlachovka, Zenklova 217 - Původní restauraci stojící na tomto místě zakoupil v roce 1880 Josef Chvoj od hraběte Josefa Porgese. v roce 1928 nechal jeho syn postavit současný dům. Součástí restaurace je sál s kapacitou 200 míst, odkud Josef Zíma 24 let moderoval oblíbený pořad „Sejdeme se na Vlachovce“. Zde jsme v roce 2005 začínali vycházku Z Vlachovky na Vlachovku. V roce 1967 vznikl v zahradě restaurace Na Vlachovce kemp s 29 chatkami z velkých sudů. Jeden sud o objemu cca 65 hl a délce 2,3 metru nabízel ubytování pro dvě osoby. Kemp si získal oblibu zejména u východoněmeckých turistů. Po revoluci začal chátrat. V roce 2012 se podařilo zachránit 16 sudů, které byly převezeny do Černokosteleckého pivovaru. Zbývající sudy byly odvezeny v dubnu 2019. Je plánována demolice restaurace Na Vlachovce a místo ní má být postaven bytový komplex. Proč zrovna sudy do Kostelce? Vlachovka, která původně v 50. letech 20. století nabízela smíchovský ležák, přešla časem na tehdy velmi vyhledávaný Budvar. V Budvaru na konci 60. let nahrazovali dřevěné sudy kovovými tanky a dřevěné sudy likvidovali. Vedoucího Vlachovky Josefa Vodochodského napadlo, že by se z nich daly udělat na zahradě Vlachovky chatičky. A po letech jeho syna, sládka a majitele Černokosteleckého pivovaru napadlo, že by se daly zachránit. Po mnohých peripetiích podařilo přemluvit majitele k odprodeji sudů a jejich odvozu do Černokosteleckého pivovaru.

Třetí vyhlídka – schody Pod Vlachovkou

Vlastní vila Josefa Fuchse, Na úbočí 7 - Funkcionalistická vila byla postavena ve třicátých letech podle vlastního projektu Josefa Fuchse. Společně s Oldřichem Tylem je autorem Veletržního paláce. Kromě toho navrhl zimní stadion na Štvanici a další vily na Babě a vilu kousek odsud v ulici Nad Rokoskou 6. Svou vilu Josef Fuchs projektoval v době dokončování Veletržního paláce. Pro dům byl získán svažitý pozemek a poměrně strmý sklon architekt využil k vytvoření co největšího obytného prostoru. V přízemí a v patře jsou dva téměř shodné velké byty. Na střeše je rozlehlá terasa a dvě místnosti, z nichž jedna byla navržena spíš jako maximálně prosklený altán. Hlavní obytná patra jsou traktována stejně velkými a stejně členěnými čtvercovými okny, nároží je zdůrazněno přes roh přesahujícím oknem.

Nad Rokoskou 31 – Na domě je pamětní deska s textem: „V tomto domě žil v ilegalitě až do svého zatčení spisovatel, literární vědec a revoluční pracovník KSČ PhDr. Bedřich Václavek pod jménem František Hrdina v létech 1940-1942, narozen 1897, umučen 5. 3. 1943 v Osvětimi“.

Manzerova vila, Gabčíkova - Friedrich Lehmann (1889-1957) byl významným pražským architektem. Typickými prvky jeho prací byla kamenná průčelí, motivy kyklopského zdiva, výrazné korunní římsy, francouzská okna. Jediným rodinným domem, který v Praze Lehmann projektoval, je Manzerova vila v enklávě Rokoska. Jedná se o patrový dům na obdélném půdorysu, průčelí je z hrubě osekaných kamenných kvádrů.

Valčíkova 19 – Další vila od Josefa Fuchse. Stavba je situována do nároží jako solitérní objekt o půdorysu písmene L, krátké ramen je pouze dvoupatrové a terasou, hlavní křídlo je zčásti třípatrové s plochou střechou a terasou. Do ulice V Holešovičkách je ve 2. patře pásové okno.

    1) Překračujeme magistrálu                                                                           4) Bílá skála
    2) Tudy vede pohodlná cesta na Bílou skálu                                                 5) Před 15 lety byla cesta nahoru daleko dobrodružnější
    3) Drákulov v zádech v plné kráse                                                                6) Výhled před 15 lety

Fotoalbum vycházky...

Čtvrtá vyhlídka lesopark Bílá skála - Na ploše přírodní památky se nacházejí dva k jihu orientované ostrohy – Bílá skála a Koráb. Oba ostrohy odděluje ulice Bulovka. Ve střední části chráněného území se nachází stěnový lom. Název přírodní památky – Bílá skála – je inspirován historickým románem Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. V pátém, závěrečném díle je popisována Bílá skála jako místo, kde se nacházel tábor Mamutíkovy lovecké tlupy. Odtud se následně Mamutík se svým přítelem Kopčemem na loďce vypravili k šárecké tlupě do Podbaby, aby jim ukradli oheň. Na Wikipedii se dosud píše: „Oblast přírodní památky není v terénu vymezena pruhovým značením a nejsou ani instalovány cedule se státním znakem či informační tabule. Navíc s ohledem na skutečnost, že je území i jeho okolí pokryto obtížně prostupnými křovinami a mezi ulicí Povltavskou a železniční tratí je vedena betonová opěrná zeď znemožňující přístup tímto směrem, není přírodní památka veřejností prakticky navštěvována.“ My jsme se sem vydrápali při v březnu 2005 při vycházce Proti proudu řeky i času (Od Husákovy usedlosti ke Karlu IV). Vrchol Bílé skály (258 m. n. m.) je až těsně u západního konce nemocnice Bulovka.

    1) Výhled zůstal                                                                                             4) Ocitli jsme rovnou u hlavní budovy interny
    2) Výhled zůstal                                                                                             5) Zde v pátém patře bydlel svou poslední zimu Bohumil Hrabal
    3) Alternativní vchod do nemocnice Na Bulovce                                           6) B Braun a lavička, symbolizující výměnu informací

Bulovka – Bývalá rozsáhlá usedlost se nacházela v místech, kde dnes stojí areál nemocnice na Bulovce. Jejím majitelem byl před polovinou 18. století Ferdinand Bulla, odtud název. V roce 1861 byla ve dvou objektech zřízena tkalcovna a ke konci století prodal tuto továrnu i usedlost Gustav Heitz libeňské obci pro zřízení vodárny a silnice. V letech 1913-15 byl na bývalých pozemcích Bulovky vybudován infekční pavilon, poté následovaly další budovy nemocnice.

Ortopedická klinika, 5. patro - Zde pobýval v pátém patře Bohumil Hrabal. Měl výhled na libeňský hřbitov, kde ležel jeho oblíbený básník Karel Hlaváček. (1874-1898). Básník byl rodák z Libně, který patřil k výrazným představitelům dekadence, zemřel v necelých 24 letech na tuberkulózu. Hlaváčka obdivoval i Bohumil Hrabal. Ze hřbitova je výhled na areál nemocnice na Bulovce, o níž Hrabal psal, že se zvečera podobá „… rozstřílenému buddhistickému klášteru, kde se svítí již jen tam, kde je paranoická úzkost ze tmy nebo vpředvečer přechodu do jiného světla v temnotách“. A opačně z ortopedické kliniky, z pokoje v pátém patře, kde trávil Bohumil Hrabal poslední zimu, je výhled na protilehlé návrší s libeňským hřbitovem. Přednosta ortopedické kliniky Pavel Dungl vzpomíná na Hrabalův poslední den 3. února 1997: „Ráno jsem k němu přišel a ptám se: Jak ses vyspal? Jen zabručel a pak řekl: Dneska na mě Hlaváček mává. Mává na mě ze hřbitova, zve mě k sobě.“ Samostatný pokoj, výslovně v pátém patře, si Hrabal vyžádal, byl ve stejném patře jako jeho byt v kobyliském paneláku. Dungl pokračuje: „Jinak neměl žádné zvláštní požadavky. Nejvíc ho bavilo sledovat v televizi Dallas. Když jsem mu říkal, že on, takový gigant, se dívá na takový škvár, rozčílil se: Běžte všichni do prdele, já přece vím, na co se mám dívat, co se mi líbí. A čučel na Dallas pravidelně dál… Nechal jsem ho tu přes zimu, protože u nás měl zázemí, de facto kancelář. Byli jsme také domluveni, že půjde koncem února domů. Jiného člověka bychom dávno propustili. To pondělí, když jsem po poradě přijížděl ke klinice, tak najednou – žuch. Ozvala se rána a tři metry ode mě spadlo tělo. Leželo tváří k zemi, ruce vzpažené. A já jenom viděl ty bílé nátepníčky, které dostal od své ženy, než umřela. Nikdy bych nevěřil, že v tom fyzickém stavu, v jakém byl, je schopen vylézt na okno. Ale on si vystavěl schůdky z knížek, které přinesli kamarádi, a po nich vylezl na parapet. Přijela policie a policejní rada, který to vyšetřoval, byl docela rozumný muž. Pojďme zmínit jako první možnost nešťastnou náhodu. Že krmil ptáky a pak se uvidí, prohlásil. Mě by taková blbost ani nenapadla. Ale on to prostě tak udělal a u této verze už zůstalo. Ale jestli se ptáte, jak zemřel Bohumil Hrabal, jsem přesvědčen, že to skončil sám. Byl to naprosto promyšlený čin. Najednou byl v pátém patře, kde chtěl tolik být. Díval se na hřbitov, který je v zimě bez vegetace krásně vidět. Muselo to pro něj být strašně impresívní. Takže žádní ptáčci.“

Pavel Dungl, který byl přednostou už v době, kdy zemřel Bohumil Hrabal, vedl kliniku přes 25 let, skončil až 1. října 2019. Jeho konec zřejmě způsobila kontrola, kterou v nemocnici zadal ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Kontrola měla za úkol především odhalit chapadla Horáčka, který ze zdravotnictví vysával stamiliony. Auditoři však paradoxně narazili na podivuhodný soukromý byznys jednoho z nejznámějších lékařů, přednosty ortopedické kliniky, který v minulosti operoval kyčel Václava Klause či palec Miloše Zemana. Díky smlouvám uzavřeným stíhanou exředitelkou Bulovky Andreou Vrbovkou odteklo v letech 2016 a 2017 z nemocnice bez výběrového řízení do firmy Dunglova syna téměř 14 milionů korun za umělé klouby. Firma Germeditec, kterou vlastní Tomáš Dungl, si za 5 tisíc ročně pronajala sklad přímo v nemocnici a z něj klinika jeho otce odebírala implantáty. Pochopitelně bez tendru.

B Braun, Budínova 2b – Budovu navrhl Ivan Kroupa, byla postavena v roce 2015. Půdorysný tvar domu je dán tvarem pozemku. Objekt přisátý ke strmému svahu ulice levituje svým hmotným těžištěm nad terénem a ponechává místu charakter parku. Ve špičkově vybavené budově sídlí dialyzační centrum B. Braun. Exteriér zdobí od roku 2016 keramická lavička od Alexandry Koláčkové, symbolizující dialog, výměnu informací i umění pomoci druhému.

    1) Hospoda na Ztracené vartě teď patří Thajcům,                                       4) Vyhlídka z křoví nad Prosekem
    2) ale voják na stráži za tanky zůstal                                                           5) Vyhlídka Emy Destinové
    3) Na zahradě vily jsou sochy od Emanuela Kodeta                                    6) I tady už jsme byli - před deseti lety

Čertův vršek alias Šilboch – Usedlost stávala na skále asi v místech nynějších ulic Čertův vršek a Na Stráži. Zámeček tvořilo jednopatrové stavení na čtvercovém půdorysu s jehlancovou střechou. Součástí byla i vysoká terasa a neobvyklé domovní znamení - figurka pruského vojáka. K tomuto „plechovém Prajzovi“ se váže pověst. Při vpádu do Prahy roku 1757 zde prý Prusové postavili na stráž vojína gardového pluku. A když po prohrané bitvě u Kolína téhož roku ustupovali, na hlídku zapomněli. Podle jedné verze legendy prý věrný vojín své stanoviště neopustil a zemřel hlady. Existuje však i „jiný konec“. Zapomenutého vojáčka si údajně domů odvedla česká dívka a vzala si ho za muže… Díky plechovému Prajzovi“ získal zámeček na skále pojmenování Na Ztracené vartě, či Na Stráži – německy Schildwache, zkomoleně Šilboch. Ve staré rodinné korespondenci Rohanů, kterým zámeček posléze patřil, se objevil kuriózní dopis z pruského ministerstva války. Úředník z Berlína v něm reagoval na zdvořilou žádost pana Rohana, aby ministerstvo laskavě přispělo na obnovu barev plechového vojáka. Odpověď byla stručná a pádná. „O nějakém v pražské bitvě zapomenutém pokoutním strážném není nic známo, a k témuž se vztahujícím pomníku už teprve ne!“ Počátkem 19. století se majitelem letohrádku stal Jan Karel Liebich, intendant Stavovského divadla. Na zábavných dýcháncích se na Šilbochu scházeli šlechtici, umělci i vědci. Častým hostem byl i Carl Maria von Weber, který za svého pobytu v Praze zkomponoval i valčík pro velký karneval pořádaný právě na Šilbochu v roce 1816. Největším překvapením však byla vánoční jedle, kterou Liebich ozdobil pro radost svých hostů na Štědrý den 1812. Tato vánoční tradice, již přivezl z rodného Německa, byla do té doby v Čechách neznámá. V roce 1900 byl Šilboch zbořen a skála srovnána se zemí. Dnes romantickou stavbu upomínají jen názvy okolních ulic. A starý plechový Prajz. Zůstal zachován dodnes, nyní „drží stráž“ v depozitářích Muzea hlavního města Prahy. A pokud nechcete do muzea, zajděte se na vojáčka podívat do výčepu bývalé hospody Na ztracené vartě, dnes thajské restaurace v ulici Na Vartě 3.

Na Stráži 11 – V soukromé vila na terase nad schodištěm jsou umístěno šest plastik Emanuela Kodeta. Pocházejí z 30. let 20. století. U vchodu nalevo je Chlapecký akt s košíkem, nalevo Dívka s košíkem. Dále zde je Dívka s rohem hojnosti a Dívka s věnečkem, Sedící chlapec a Dívka s růží. Emanuel Kodet je dědeček Jiřího a Kristiána Kodetových.

Pátá vyhlídka - Vyhlídka Emy Destinnové, u ulice Nad stráží - Ema Destinnová (1878-1930) byla nejslavnější českou operní pěvkyní od konce 19. století až do smrti. V posledním roce života bydlela ve statku švagra - rytíře Bedřicha Freye z Freyenfelsu v dnešní Freyově ulici, založila tam pěveckou školu a deponovala svůj gramofonový archiv, který byl zničen během spojeneckého náletu na Vysočany v závěru druhé světové války. Autoři stezky chtěli vzdát Emě hold, a proto jejím jménem nazvali tuto neobvyklou vyhlídku na panorama Prahy. Na vyhlídce jsme byli v roce 2010 při vycházce cesta posledního kovboje ze ztracené varty mezi nablýskané paneláky.

    1) Výhled na Vysočany z divočiny                                                               4) Na sedmé vyhlídce
    2) Příchod na Proseckou vyhlídku je velkolepý                                           5) Aspoň jeden pohled na zelené Vysočany
    3) Prosecká vyhlídka                                                                                     6) I název ulice odpovídá vycházce

Šestá vyhlídka - Vyhlídka Prosecké skály - Vyhlídková plošina byla otevřena na jaře 2016. Tvoří ji kameny zajištěné drátěnou konstrukcí a přístupná je po lávce z ocelového roštu. Mezi dvěma vyhlídkovými plošinami vede široké táhlé schodiště.

    1) Toto byl hostinec U Brabců                                                                     4) Na Prosek jezdil v šedesátých letech trolejbus, než se propadl
    2) Ještě nedávno vypadal takto                                                                   5) Zkultivované schody k Proseckým skalám
    3) Tři madony pod Proseckým hřbitovem                                                     6) Stejné místo v roce 2010, to jsme si museli pomáhat

Hostinec U Brabců, Na Vyhlídce 2 - Původní středověká zájezdní hospoda byla roku 1901 přestavěna v novorenesančním slohu pro starostu Proseka a majitele několika usedlostí Aloise Malého. V hostinci byl divadelní a taneční sál a roku 1939 byla do dvora přistavěna spolková místnost. Od roku 2012 se uvažovalo o zboření stavby a byl vydán i demoliční výměr. Roku 2015 získala nemovitost developerská společnost se záměrem nahradit ji domem s bytovými jednotkami. Po petici za záchranu objektu nakonec radnice roku 2016 dům koupila a vypsala tendr na jeho opravu s horní hranicí 50 milionů korun. Náklady nakonec radnice vyčíslila na 68 milionů korun bez DPH. Ještě v srpnu 2019 noviny psaly, že Občanské iniciativy mají smysl, jak dokládá příklad historického hostince U Brabců, neboť zabránily jeho zboření. Jenže při výkopových pracích při vnějším líci budovy hostince se na budově v důsledku činnosti PRE objevily trhliny vzniklé náhlým sesednutím objektu a došlo k statickému narušení zdiva. Soudní znalec vypočítal tolik neduhů stavby, že radnice rekonstrukci vzdala a začátkem prosince 2019 hostinec nechala zbourat. Byla ponechána pouze část jeho jižní zdi.

Kostel sv. Václava, U Proseckého kostela 3 - Původní románská trojlodní bazilika byla postavena ve druhé polovině 11. století. Za husitských bouří byl kostel zapálen a pobořen. Dnešní podobu s barokní cibulovitou bání získal při přestavbě v roce 1770. Uvnitř jižní lodi se dodnes dochovaly zbytky románských maleb. Ke kostelu sv. Václava patří fara – raně klasicistní budova – jejíž průčelí zdobí socha sv. Jana Nepomuckého. K faře patří zahrada s barokní sýpkou se schodištěm a pavlačí. Okolo kostela je malý hřbitov. Na prosecké faře byl v roce 1757 ubytován generál Daun s velitelským štábem pruské armády, která se střetla s rakouskou armádou u Štěrbohol.

Tři madony, za proseckým kostelem – Od roku 2010 jsou za kostelem instalovány tři madony z pískovce, mramoru a žuly od Zuzany Čížkové. Úpravu prostranství provedl architekt Luboš Jíra.

Prosecká náves - Svažující se prostranství lemované alejí akátů bývalo proseckým korzem. Za náves se považovalo pouze prostranství před Hostincem U Brabců. Proti hostinci stával dřevěný kříž s litinovým korpusem, který byl odlit v Kolbenově továrně jako památka na první tavbu. Kříž byl přemístěn na zrušený hřbitov u kostela sv. Václava. Vinařský sloup z první poloviny 17. století stával na hranici mezi Prosekem a Libní u silnice nad vinicí Máchalkou. V roce 1965 při výkopových pracích byl sloup zničen. V roce 1994 byla jeho replika instalována zde uprostřed návsi. Ulice na Vyhlídce byla U Brabců dlouhé roky vedena po panelech. Ty zde byly do konce šedesátých let 20. století, protože se místní obávali dalších propadů. Podobný ráz jako Močálka mělo totiž i třípatrové bludiště pod ulicí Na Krocínce odkryté v roce 1966. V roce 1965 totiž v této ulici došlo k propadu celého trolejbusu. Trať z ulice U Kříže do Čakovic (po trase Zenklova, Prosecká, Nad Krocínkou), která byla v provozu od roku 1952, byla poté zrušena a nahrazena autobusem. Podzemí bylo asanováno kompletním zalitím betonem.

Propad školačky, U mateřské školy – Opěrná zeď školy zakrývá lomovou stěnu. Proti vchodu do budovy u chodníku na druhé straně ulice leží místo, kde se prokazatelně do podzemí propadla školačka, kterou následně vytáhl školník. Aspoň to tvrdí Václav Cílek v knize Podzemí Prahy.

    1) Vykácené Prosecké skály                                                                   4) 2013 - Po návštěvě Máchalky jsme získali odvahu k jízdě
    2) Na Prosek už zase vedou troleje                                                         5) Restaurace na Bobovce
    3) Vinice Máchalka                                                                                   6) Nádherné Vysočany pod námi

Prosecké skály - Prosecké skalní stěny vznikly uměle zářezem lomu do svahu. Těžil se tu zejména pískovec zvětralý, ze kterého se drtil nejjemnější písek. V předminulém století byly v pražských domech dřevěné podlahy a hospodyňky je po ránu posypaly proseckým pískem, aby se jim bláto nezažralo do podlahy. Zvětralá místa ve skalním masivu lákala mnohé horníky k nedovolené těžbě pro vlastní potřeby. Vznikl tak labyrint chodeb, některé z nich se časem propadly, jiné dosud existují. Nejznámějším důlním dílem v této oblasti je Močálka. Současná délka přístupných chodeb je asi 500 metrů, ale celkový rozsah proseckého podzemí mohl dosahovat 5 - 7 km. Chodby jsou většinou 1 - 2 metrů široké a až 2 metry vysoké. Výsledný tvar chodeb se podobá spíš přírodní jeskyni než umělé těžbě. V okolí Močálky leží další, dnes již silně zařícené chodby Amerika I a Amerika II.

Trolejbusová trať, Prosecká - Od 1. července 2018 začala opět jezdit pravidelná trolejbusová linka č. 58, a to po téměř 46 letech ode dne, kdy byl provoz trolejbusů v Praze ukončen. Jde o takzvaný parciální trolejbus, který velkou část trasy pojede na baterii mimo troleje. Dobíjí se za jízdy v ulici Prosecká, kde jsou nataženy troleje o délce zhruba kilometr do kopce a 600 metrů z kopce. Troleje tvoří tak zhruba 15 procent trasy. Ale hlavně se dobíjí na konečné Palmovka se zhruba dvaceti metry trolejí.

Vinice Máchalka, Prosecká - Na jižních svazích Proseka se víno pěstovalo zřejmě ještě dřív, než Karel IV. začal zakládat vinice v okolí Prahy. Svědčí o tom zápis v darovací listině Vladislava I., který v roce 1115 vinice pod Prosekem věnoval kladrubskému klášteru. V roce 1725 ji vlastnil Daniel Antonín Petsch, který jí nadlouho propůjčil své jméno Pečová. Dnes vinice nese jméno po posledním majiteli Josefu Máchalovi – Máchalka. Po Máchalově smrti byl na místě vinice vysazen meruňkový sad. Dnešní vinice Máchalka vznikla v letech 1996 - 2000 péčí vinařského družstva Svatý Václav. První sklizeň byla v roce 2000. My jsme zde byli na vycházce Pražský výběr v červnu 2013.

Sedmá vyhlídka - Bobová dráha, Prosecká 34b – V roce 2003 byla otevřena na místě původního lyžařského svahu bobová dráha. Je dlouhá téměř jeden kilometr. V areálu najdete i nejdelší lanovou skluzavku v Česku a na ní navazující lanový park. V nerezové dráze se můžete řítit rychlostí až 62 km/hod, za dobu existence se na ní svezlo více než jeden a půl miliónu lidí. Mezi nimi v roce 2013 i my.

« NAHORU

TOPlist