92a Vycházky za železnou oponou Prahy


prosinec 2020 - duben 2021

Jaké vycházky byly

1. Prolog Pozvánka: Tak nám, paní Müllerová, začíná letos třetí éra výletů bez hospod. My s Lenkou a Soňou jedeme v sobotu v 9:00 hodin busem 390 do zastávky Rabyně hl. přístav a pak půjdeme podle Vltavy přes Ztracenku do Štěchovic. Je to cca 10 kiláků a cestou není vůbec nic, možná na konci cesty nějaké výdejní okénko. Kdo se chce přidat, ať přijde na Smíchovské nádraží, případně k Lihovaru. Ale včas, bus jede jen jednou za dvě hodiny.


    1) 1. Předvánoční hodování na Ztracence                                               4) 4. Na rozhlednu nad Pískovnou si troufl každý
    2) 2. Cestou na Děvín jsme se stavili ve Waltrovce                                 5) 4. Ale na Doubravku jen dobrodruzi
    3) 3. Daleké výhledy od ďáblické hvězdárny                                           6) 5. Kvůli tomuto hodovacímu stolu jsme se vydrápali nad Rio Botičo

Ztracenka 19. 12. 2020 – V sobotu jsem využila toho, že Jirka odjel na chalupu, a tak jsme jeli na výlet busem, a to až do Slap. Už v devět. Všechny na brzký odjezd (aspoň v duchu) brblaly. Kromě Stáni, která dorazila na zastávku v 9:30, a tak nás stíhala ze Štěchovic v protisměru. My jsme si zatím prohlédli - ovšem jen na fotce nejkurióznější sochu Čech a dohledali Ferdinandův sloup i Jana Nepomuckého, kteří byli vyzdviženi ze dna vltavského. Pak v pomalém sledu (11 km za 6 hodin) miniaturní vánoční trh, plavec, který proplul stojaté svatojánské proudy, trampská osada Svatojánské proudy, kam jezdil autor Niagary, tunel a osada Ztracenka. Zde v Saloonu jsme pili a hodovali, a pod totemem si bouchli. Pak opět malebnou stezičkou nad Vltavou až nad Štěchovickou přehradu (uvnitř jsme byli při 2. výletu uprostřed týdne v březnu 2016 viz fotoalbum 2016
. Do městyse jsme dorazili skoro zároveň s tmou. Fota z výletu – včetně pohotové fotky promrzlého plavce od Marčelíny jsou zde: album Ztracenka

    Na výlet mimo Prahu jelo jen pár lidí, a tak zbylé vycházky, jak se ukázalo později jako velice prozíravé (od 1. března platil zákaz opuštění katastru obce), už byly jen v rámci Prahy.

2. a 3. pozvánka: Protože nám letos zatrhli i silvestrovský pobyt v Jevíčku, podnikneme pár výletů (tedy dva) po Praze. V úterý 29. prosince se sejdeme v 10 hodin na stanici tram 9,10,15,16 Vozovna Motol. Výlet v podstatě pořád zelení bude cca 12 km dlouhý. O den později 30. prosince bude trasa kratší cca 9-10km, a tak se seřazeni do dvojic sejdeme na konečné tram 10 na sídlišti Ďáblice o půl jedenácté.

Děvín, 29. 12. 2020 - V úterý jsme si užívali výhledů. Od Vozovny Motol jsme vystoupali přes golfové hřiště (i v mrazu ti šílenci odpalovali) na Vidouli. Na vrcholu mezi okopy první střelba. Pak po hraně stolové hory na výhled na Prahu – všechny to měly těžký, tak znovu odpal. Seběhli jsme na Walterovo náměstí - kromě Billy a kanceláří vše zavřeno, a tak oběd na lavičkách mezi korzujícími kravaťáky. Jako suvenýr jsme si odnesli PETky z Turnovského pivovaru. Z bývalé továrny zbyla jen naučná stezka a něco připomínek – Pegasové s vrtulí, fontána ve tvaru hvězdicového motoru, na dětském hřišti letadlo. Zatímco jeleni se klidně pasou, my si prohlédli Aviaticu z nadhledu. Zpustlým sadem k budovám ČSOB, které zaplnily celé radlické údolí. Pak už jsme vystoupali na Děvín. Koně Převalští tu zatím nejsou, ale výhledy jo. Tu krásu nelze popsat slovy, tak se pokochejte fotkami z alba album Děvín . Na bývalém hradišti Děvín jsme si připili Šárkou z Libockého pivovaru – ostatně šampus už všechen vystřílen. Pak náročný sestup do Prokopského údolí a opuštěným lomem k jezírku. Rozkaz zněl jasně – vlak jede v 16:07, tak žádné zdržování. Pod obloukem Pražského Semmeringu jsme k Besední restauraci a zastávku došli právě včas.

3. Od hvězdárny přes Ládví do Stromovky 30. 12. 2020 - A co středa? Pro změnu jsme si užívali výhledů. Nejdřív nadčasové motto z podchodu u metra Ládví z roku 2015: Jen ne žádnou pandemii. Z konečné v Ďáblicích jsme zvolna vystoupali k hvězdárně postavené svépomocí z ušetřeného materiálu. Výhled na šťastnou zem (Terra fortuna) a pak prokácenými lesy k vrcholu Ládví a dolů ke konečné v Kobylisích. Přestože dohoda zněla, že budeme bouchat jen na dalekých výhledech, vycházkáři si mylně vyložili jako výhled i výstup z neprostupného lesa. V Čimickém háji u hájovny oběd na pařezech i ve vlaku. Pak výhled na bohnické sídliště, ale to je nic proti vyhlídce na Velké skále. Jen kdyby to sluníčko tak proklatě nesvítilo! Loukou ke skleněnému peklu na hraně – dar architektky Jiřičné magnátu Sekyrovi. Na Zpustlé vinici narváno. Okolo neprodyšně uzavřené Botanické zahrady a vily Chytilové k novým akvizicím. K trojskému Panskému domu a hlavně lávce, kterou jsme se přehoupli do Stromovky. Krajem jezer jsme vystoupali k hlídačově domku č. 74 (to není překlep, spletl to Kopta) na poslední vyhlídku u Místodržitelského letohrádku. Tak tam všude na obzoru jsme byli. Okolo z prvních Petschkových vil (velvyslanectví SSSR) jsem skupinku protáhla uzoučkou uličkou Na seníku k druhé Petschkově vile (velvyslanectví ČLR) a konečně k třetí (velvyslanectví USA). Musíme se zásobit na Silvestra, a tak zakončení u okénka Bubenečského pivovaru. album Ládví-Stromovka

4. Pozvánka: Kdo by chtěl dodržet tradici novoročních výstupů, tak půjdeme na jeden lehce opožděný, a sice v sobotu 2. ledna. Tentokrát pojedeme vlakem z Masaryčky směr Kolín. Ale protože vystoupíme už v Běchovicích - těch prvních!, tak to máme zadarmo. Vlak jede přesně v 10:00. Půjdeme více méně po stopách vycházky z roku 2017 Pražský vodní Semmering, ale tentokrát nebudeme pořád kličkovat, vystoupáme i na rozhlednu Doubravku.

Téměř Novoroční výšlap podle Rokytky na Doubravku 2. 1. 2021 - Skoro novoroční sobotní výstup jsme zahájili v Běchovicích. To půjdeme pořád podle rychlíkové trati? Ne – také podle největšího pražského rybníka a přes hráz k ještě zavřenému Počernickému pivovaru. Ale nevadí, v zámeckém parku jsme si občerstvení zařídili sami. ZSV zastoupil Stáňu a dojel za námi dalším vlakem. Od poslední naší návštěvy přibyli v parku Lvi Stefana Milkova. Udělali je z plastu, aby tu chvíli vydrželi. Prošli jsme ulicí neexistujícího rudoarmějce k rozhledně nad Pískovnou. Přidala jsem do alba album Novoroční výstup fota z roku 2007 a 2017. Najděte pět rozdílů. Pravda, poprvé jsme střelbou zaháněli orkán Kyrill, podruhé déšť, ale vždycky střílel Luděk. Výstup na Doubravku byl úměrný našemu věku a kondici – 30metrové převýšení jsme zvládli všichni, rozhlednu (postavenou Čtrnáctkou) per partes skoro všichni. Pro jistotu jsme novoroční šampaňské bouchli nahoře i dole. Jakmile v pražské divočině objevili vycházkáři povědomé logo zastávky busů, nic je neudrželo. Ne všechny, zbylí černoušci od kostela v Kyjích sešli k rybníku a pak už jsme se drželi Rokytky zuby nehty. Odměnou nám byl stánek U Eluš, kde svařovali, na co jsme si vzpomněli. A pak jsme se vedli zeleným údolím podle meandrů, aniž jsme spatřili Hrdlořezy s podřezaným Kaprem z Kaprštejna, fabriky Vysočan a za Průmyslovou Hloupětín. Vynořili jsme se až u konečné osmičky, kde se s námi loučila a zároveň nás vítala Praha 14.

5. pozvánka: Výlet podle Rio Rokytka už máme za sebou, teď nás v sobotu čeká Rio Botičo. Začneme v Křeslicích, kam dojedeme busem 213. Start busu je přímo na tramvajové zastávce Želivského 11, 26, 5 směr do města v 10:33. Než v sobotu vyrazíte, přečtěte si pozorně každé slovo z předcházející věty. Ať nebloudíte, protože bus jede jen jednou za půl hodiny. Z Céčka se dá přistoupit do 213 na Opatově nebo Hájích. V Křeslicích vystoupíme v 11:05 přímo u hospody U 2 dubů, která už bude mít otevřeno. Poprvé natrefíme na hospodu, která zohledňuje nouzový stav a v nabídce denního menu má kromě obligátního řízku i párek v rohlíku, sekanou či sýr v housce a klobásu. Tak toho využijeme a dáme si kromě startovacího piva i trochu předčasný oběd. Pak už půjdeme podle i nad Botičem až do Záběhlic. Celá trasa je dlouhá 11 km.

Rio Botičo 9. 1. 2021 - U sobotního výletu podle Botiče jsme s Jirkou váhali nad startem. Ale když jsem zjistila, že v Křeslicích U 2 dubů (snad zatím jako jediní) mají stálé polední menu, ke kterému příbor netřeba, bylo rázem rozhodnuto. V 11:05 výstup z autobusu a v 11:10 první natočená piva. Teprve pak ostrý start. Ale ne nadlouho. Hned za návsí je bývalý lom, z kterého je parádní výhled na paneláky Jižního Města a hlavně je tu vyhlídkový stůl. Osvědčení střelmistři se chopili lahví, my pohárků. Pak jsme sklouzli k Botiči a kolem ruin Fantova mlýna a prvních meandrů došli do Petrovic. Tentokrát jsme nedošli k Martinům do Morseovy, ale jen do Hertzovy, kde bydlí Vojta s Monikou. Podle přehrady jsme šli jen kousek, než nás Můra odvolal na Šance. A to bylo dobře, objevili jsme další otevřenou hospodu, s točenými pivy v jiskřivém sněhu. Pak po hostivařských loukách k modelu keltského hradiště, který se osvědčil jako servírovací stůl už v lednu 2012. Střelba přilákala z údolí i Allu. Pak jsme sešli k hospodě Pod hrází (poslední loňská zahrádka, vzpomínáte?) a už jsme se z údolí Botiče nevymanili. Jen krátký výpadek na hostivařskou náves ke kostelu - tentokrát nástěnné malby jen zpoza mříží. Pak už jsme si přírodní památku Meandry Botiče odnesli domů ponejvíce na botách, kalhotách a Stáňa si přinesla bahno i na baťohu. Ještě v rychlém sledu dva zámky a ještě za světla dorážíme k Hamerskému rybníku. Bývalý Lechovický sklípek na druhém břehu je sice rustikálnější, ale tady v Hamru mají otevřené záchody, točené pivo, libovolné jídlo a SEZENÍ. A to ještě, když jsme se po půl hodině divili, že nám venku není ani moc kosa, tak jsme zjistili, že sedíme pod teplometem. To se to pak objednávalo. Viz album Rio Botičo

Odcházelo se nám těžko z tohoto světa, ale asi to bylo dobře. Čas se teď posouvá hrozně dopředu, na Strašnické v metru v půl sedmé nebyl na nástupišti ani jeden střízlivý. To se mi obvykle stává, když od Špulíka stíhám poslední metro.


    1) 6. Na Motolské skládce nám taky připravili hodovací stůl               4) 8. V zemi krále Miroslava nám dovolili pít i zpívat
    2) 6. Čtrnáctka na vrcholu 14%. stoupání                                           5) 8. Dobytí Nového hrádku u Kunratic po 600 letech
    3) 7. Pro změnu na skládce v Kolodějích                                             6) 8. I tady měli porozumění pro to, že po 14 kilákách potřebujeme spočinout.

6. Pozvánka: Příští sobotu proložíme pražské potoky skládkou. Start je na stanici metra Nemocnice Motol, resp. na stanici busů ven z města v 10:30. Čeká nás cesta divočinou, z které se vymaníme až na Smíchově. Trasa cca 12 km.

Divočinou z Motola na Malvazinky 16. 1. 2021 - Sobota 10:30, metro Nemocnice Motol. Tři padlé ženy hned na nástupní stezce do divočiny. Nevrátíme se do základního tábora k televizi? Ne, pokusíme se zdolat alespoň kótu MS1 - Motolská skládka. Zdola nás jistí jen dva členové. Výhled na zamženou Prahu nic moc, ale mají tu příhodný servírovací stůl a dobře chlazený šampus. Vše využito. Cesta vpřed končí uklouzanou pěšinkou dolů, a tak podléhám a jdeme zbaběle zpátky za plot a poté pohodlnou vrstevnicovou cestičkou pod hranou Malého Břevnova. Jsme sto metrů od tramvaje a jedinou známkou civilizace jsou slepice. Poté Čtrnáctiprocentním klesáním na Kalvárii. „Tak tady jsem nikdy nebyl“. Ale omyl, Luďku. Tady jsme obdivovali výhledy už před deseti lety při putování z Bílé Hory na Klamovku Bílá, zelená, červená uprostřed pražské divočiny. Šampus k výhledům samozřejmě patří, ale že hpap přitáhne na zahřátí takovou pí.ovinu, jako je hořící poleno??? Už nám taky Roulinovatí. Poprvé se někteří zorientovali až na Plzeňské. Ale vzápětí jsme začali stoupat a už byli zase vedle. Opravovaný Hajčí dvůr, rybník Brouček a cesta bažinami. Poprvé jsme v divočině spatřili trať pražského Semmeringu, která se jako dva dráty padlé na zem vinula zbytkem našeho putování. Šli jsme i okolo vily, kterou jsme při putování Bermudským trojúhelníkem v prosinci 2013 navštívili. Využili jsme tehdy toho, že parta Superstar už odtáhla a my si na terase udělali malý soukromý mejdan. Letos jsme místo ní navštívili ordovik a poté se spouštěli dolů k trati – neuskutečněná cesta ze skládky by byla proti tomu slabý čajíček.
Zachránilo nás až otevření zavřené hospody U Petrů. Hostinský šel právě bobovat, tak jsme ho pozdrželi. Pak pod stolovou horou do altánku, který zdařile nahradil Čínský pavilón i rozhlednu na Cibulce. U Šmukýřky jsme spatřili Bulovku - přesně tu, co neznáte - tu v Košířích. Jenže cesta k ní vede přes údolí a sešup nám zlomyslně uklouzaly bobující děti. Zvládli jsme to! Ale gloriet Bulovky, kde v roce 2006 naše špunty udělaly do stropu tři díry, před námi, vandaly, pro jistotu už zarýglovali. Tak jsme se vynořili z divočiny až na Malvazinkách. A rovnou zamířili na hřbitov. Je nebezpečné dotýkat se hvězd na zem spadlých, je nebezpečné dotýkat se Tebe. Zřejmě proto Pilarka odpočívá na Malvazinkách v bezpečné šestimetrové vzdálenosti od Mistra. Pak už jen návrat ze hřbitova k autobusu, k metru a k domovu. Smekám před všemi, kteří se mnou doklouzali až do konce. Viz album Ze skládky na hřbitov

7. nepozvánka: Příští sobotu můžete odpočívat v pokoji, zřejmě nebudeme moct nikam s Jirkou po Praze vyrazit. A tak se nejdříve chopila vůdcovství LeHni, která rovnou oznámila, že má ráda dobrodružství, a tak vůbec neví, kam půjde a hlavně kam dojde. ZSV nevydržel a ujal se vůdcovství on.

Pražským pohraničím 23. 1. 2021 - Výlet pojal jako odpolední vycházku, Účastníci vyrazili busem až ve 13 hodin do Kolodějí, kam dojeli ve dvě. A tak není divu, že přes Královice došli do Netluk za šera a k židovskému hřbitovu v Uhříněvsi za neprostupné tmy. Ale cíl - bus v Picassově ulici byl splněn.

8. pozvánka: Dneska se Jirka na vycházce dozvěděl od Ivana Šimůnka, že 25. ledna (oni válčili i v lednu!!) 1421 dobyli Pražané Nový Hrádek u Kunratic. Tak takové hezké kulaté výročí oslavíme tím, že se podíváme, co z Hrádku po nájezdu Pražáků po 600 letech zůstalo. Sraz výletu bude v 10:30 na stanici busů 193, 203 a 165 Kunratická škola. Je to hned u Kunratického zámku. Možná bude v předzámčí nebo u Bezuchů nějaká dopolední káva nebo pivo k mání. Nejdelší možná trasa je 12 kiláků.

Dobytí Nového Hrádku u Kunratic 30. 1. 2021 - V sobotu jsme se sešli v Kunraticích a hned jsme si to zamířili k Bezuchům. Tady jsme v roce 2008 končili vycházku s historicky nejdelším názvem „Od zámku ku zámku putujem, ani hradem neopovrhujem, musíme ještě do Krče, než nazujem si papuče“. Tehdy nám na Palubě pan Pivovarský osvětloval symboliku svých fresek. Rozcapeného Náměstka na pláži Šeberáku bychom bez něj těžko našli, zatímco Klému se srpem v hlavě jsme hravě odhalili i bez něj. Teď vše pod zámkem, a tak se musíme spokojit s výmalbou i panem Pivovarským jen v albu album Dobytí Nového hrádku u Kunratic po 600 letech. Hospodářské budovy kunratického zámku byly opravené už tehdy – zaplatila to transylvánská vesnice Van Helsinga postavená zde na nádvoří. Zato zámek vypadá pořád stejně. Národní muzeum už blanokřídlé i pětiletou blechu odstěhovalo do Horních Počernic, ale zámek stále drží jako rukojmí. Prošli jsme zámeckým parkem a bažantnicí k Šeberáku. Na nudistický pláži se nikdo nepovaloval, zato nás vítala hospoda. Otevřená! Výčepní nás posadil do salonku, následovala polévka, pivo, čisté, vyhřáté záchody – už téměř zapomenuté blaho. Pak už jsme sešli ke Kunratickému potoku a šli s výjimkou jedné horské prémie podle něj pořád z kopce dolů.
Ještě ráno při budíčku to vypadalo, že v takovém počasí je těžké dobývat ženu, natož hrad. Ale od výstupu z autobusu nepadla ani vločka, natož kapka. A tak jsme po 600 letech Nový Hrádek hravě dobyli. Pražané si tenkrát odnesli domů něco ke čtení, my jsme naopak nahoru dovlekli bublinky. Ale střelba musela počkat, Nadina bábovka byla větší lákadlo. Král Václav IV. nedlel ani na hradě, ani v hospodě, i ta byla neprodyšně zavřená. Zato Na tý louce zelený měli otevřené okénko a mohli jsme posedět na zahrádce, pokud jsme Muflona maskovali párkem v rohlíku. Prošli jsme okolo Labutě s labutí a zamířili k Luďkovu pracovišti. Tady jsme v roce 2010 oslavili v oranžovém mohutně jeho Šestnáct ledvin. Teď je špeluňka Harmonie přestavěná betonovou lobby na Eurovii. Tady jsme si bouchnout museli, ať bývalí kolegové (zá)vidí. Prošli jsme ke startovacímu zámku (to je ta Krč) z roku 2008. K Chateau Havel přistavěli pro prostý lid Unimo buňku drive-in s točeným. U krčského nádraží jsme vzpomněli, jak jsme tu Jiřku načapali, když překládala tajně kontraband. Opuštěnou cyklostezkou okolo opuštěných sportovišť k fotbalové hospůdce ABC. Nezklamala – pivo, horké nápoje všeho druhu a mohli jsme si i sednout. To se nám u Prostřeného stolu nepodařilo, na vysokou židli se vydrápala jen Soňa. Stopař hlásí přesně 14 kiláků, je konec. Kunratický potok vplul do Vltavy a my jsme podchody vpluli do přistavené Sedmnáctky.

    1) 9. My všichni táhnem na Severozápad                                                 4) 10. Na prosluněné Bílé hoře
    2) 9. Stonehenge z betonu nespatřen, tak si v lomu aspoň bouchnem     5) 10. Na prosluněné Kalvárii
    3) 9. Stejně jako na poslední vyhlídce do údolí Vltavy                               6) Lihuprosté nápoje nám výrazně zvedly náladu

9. pozvánka: Tuto sobotu, tedy 6. února nás pro změnu čeká Cesta na severozápad. Sraz je na metru Ládví u pivovaru Cobolis v 10:30. Pivovar bude sice ještě zavřený, ale mělo by být otevřené okénko Café Cobolis, kde je možné dát si startovací kafe či koupit PETku Cobolisu na cestu. Na drsném severozápadě bude totiž jen jedno otevřené občerstvení, kde navíc nabízejí jen nealkoholický čaj a kávu. Tak nezapomeňte do kafe rum. Změna: Dnes jsme se na promítání u Stáni filmu Chlast (úžasný film - v dnešní šílené době je 0,5 promile potřeba trvale) dohodli, že předpověď na sobotu je tak blbá, že výlet přesuneme na neděli. V sobotu déšť, v neděli sněhová vánice - to k cestě na severozápad docela sekne. Takže sraz v 10:30 na stanici metra Ládví zůstavá, jen bude v neděli. Prosím všechny pravidelné účastníky, aby mi dali vědět, že o změně vědí, jinak budu obvolávat - pokud tedy na ně mám telefon.

Cesta na Severozápad 7. 2. 2021 - Nejtěžší bylo rozhodnout, zda vyrazit na Cestu na severozápad v sobotu či v neděli, a pak celou sobotu trnout, jestli nebude v neděli ještě hůř. Naštěstí nebylo. Přes noc napadl sníh, a tak jediný zádrhel byl s nedělním zavřeným okénkem pivovaru Cobolis. Prošli jsme liduprázdným sídlištěm Ďáblice až ke Kobyliské střelnici. Jména zastřelených milosrdně zakryl sníh. Úpatím Ládví jsme se prokličkovali do lomu. Tady jsme už byli! V prosinci 2014 sem Pavel s Boženkou dovlekli tři krabice chlebíčků a oslavili jsme tu nejen jeho narozeniny, ale my jsme mu i lehce falešně zapěli: „že v útulném doupátku v Ďáblicích závazný slib jí dám, já hrůzu mám. Čas vánoční má zrádná úskalí, kéž dál je má známá jen známá má". Tentokrát nám byla naservírována bábovka s šampusem – a nebylo to taky špatný. Stonehenge, který tu měl být osazen z betonových svodidel, existuje zřejmě jen na papíře deníku Metro. Vymanili jsme se z lesa a s dalekými výhledy před sebou a lyžaři v zádech došli do Dolních Chaber. Tentokrát jsme nezamířili k menhiru, ale ke kovovému stromu a hlavně otevřenému okénku. Po týdnu opět Muflon. Pak něco umění a pokračujeme v drsné cestě na sever. Velký bratr nám očistil uliční ceduli ve výši očí obra Koloděje, abychom mohli vzdát čest českým hokejistům. Vyšplhali jsme se na kostelní pahorek. Severní vítr je krutý, ledové šampaňské v něm snad zamrzlo? Ale dobrá věc se podařila, a tak poté jsme okolo svatyně mohli zamířit do Knorova statku. Mají příhodnou horkou nabídku – polévku, kávu, čaj rum bum a k tomu nádavkem teplomet.
Stanice busu na návsi znamenala jisté početní ztráty, ale my jdeme dál. Okolo Drahanského mlýna do údolí lemovaného favelou chat. A když jsme se vydrápali z údolí na čimické pláně, nemohli jsme dopočítat mravenečků, kteří sjížděli kopce ze všech světových stran. My jsme ale měli jiný úkol, po obkroužení bohnické léčebny proniknout dovnitř. Leč zadní vchod, kterým jsme v roce 2006 vyšli při vycházce „Pojď, ukážu ti cestu z ústavu“, byl neprodyšně uzavřen, a tak Náměstkův úd nespatřen. Stejně tak zarýglován zvířecí hřbitov i hřbitov bláznů, kam ukládali do hromadného hrobu filmového Amadea. Naštěstí vyhlídka na údolí Vltavy je na svém místě, a tak poslední šampáňa našla svá uplatnění. Z nejužší pražské uličky se vydal do Anglie válečný letec, my jsme zamířili do cíle - na bohnickou náves ke statku Vraných. Tady jsme v roce 2003 zakončili druhou usedlostní vycházku “Mezi ploty“ a v roce 2016 začali vycházku „Pražské výletní restaurace“. Tak to se musíme zase vyfotit. Hrstka statečných poté okupovala okénko hospody U kaštánku. Nebyla to marná zastávka. Nad Můrou se totiž skvěla číslovka jeho předvčerejších narozenin (to menší číslo). Viz album Cesta na severozápad

P. S. Tak už můžu 8. 5. ohlásit, že megalitická stavba zhotovená z betonových prefabrikátů silničních svodidel už v lomu na Ládví je - zhruba deset metrů od nás na dostřel. Šrouby a matice nic moc, ale když podíváte na vizi, tak by jeden snad i uvěřil, že průmyslový prvek sloužící k bezpečnosti provozu bude ve vertikální pozici zajišťovat nadpozemskou komunikaci. Podle autorů svádí totiž svodidla vesmír dolů.

10. Pozvánka: V sobotu budeme mazat resty. Vše, co jsme minuli, když jsme šli divočinou z Motola na Malvazinky, uvidíme tentokrát. Sraz je v 10:30 na konečné tramvají 25 či 22 (jen některé) na Bílé Hoře. Nebude to taková divočina jako minule, ale hospodu nejspíš potkáme až ke konci. A jestli vám byla v neděli zima, tak vězte, že oblečete-li se stejně, bude vám zima ještě větší, neboť mráz sem přichází ze všech stran.

Dobytí kóty Hliník 13. 2. 2021 - Když už jsme se sešli na Bílé hoře, tak jsme si ji prosvištěli ze všech stran - klášter Panny Marie Vítězné, postavený na počest slavného vítězství císařských vojsk na Bílé hoře, i Kříž smíření, který nám sem nainstalovali Němci v den 400. výročí bitvy. Luděk přesunul kostel v Mostě a pak už pro něj byla hračka posunout Poutní kapli, aby nepřekážela lázeňským hostům, mířícím za becherovkou. Na prosluněné Bílé hoře je zatím ještě vše v pořádku - tady se ještě uctívá prohra. Místo skromného pomníku tu mohl stát monumentální památník, jen kdyby naši slavní dostali příležitost. Když jsme tu byli naposledy - 17. listopadu ve skromnějším složení (jeden dědek, sedm bab), tak bylo na pláni vysázeno 400 bílých růží na památku padlých. Ale pieta nepieta, stejně jsme si bouchli. Minuli jsme motolskou skládku, po které jsme klouzali před měsícem, a došli k rozhledně nad Řepy. Tenhle svět není pro starý, nahoru se vyšplhala jen hadí žena. My ostatní jsme se věnovali obvyklé konzumaci, která zase není určena dětem. Lesoparkem na Plzeňskou. Když může Můra zvát čtyřkové ženy na hřbitov, ať vidí, co je čeká, tak já můžu taky. V Motole jsme vystoupali k památníku obětem komunismu. Dohledali jsme i hrob Stelly Zázvorkové, jejíž synovec si nepamatuje letopočty, a hrob Věry Galatíkové - Frejové, kterou pohřbili do filmového hrobu primáře Sovy.

    Hřbitovu zapomněli postavit zadní zeď, a tak jsme mohli vzápětí začít šplhat na Kalvárii – tu na druhé straně silnice než minule. Přes vojenské okopy, nad motolským pivovarem, divočinou, podchodem rovnou na golfové hřiště. Golf klub na konci prosince ještě otevřený - teď v rekonstrukci. V šerém dávnověku tu místo odpalování míčků bojovali spolužáci a týden co týden dobývali kótu Hliník. Neúspěšně - stejně jako budoucí stezkoví inženýři. Až teď svitla naděje, máme totiž mobily s mapy.cz. A tak po desetiletích kóta 305 zdolána. Doktoři odpálili slavnostní salvy na počest českých inženýrů. Dobytí čínského pavilónku se nakonec ukázalo jako daleko větší adrenalin, všechny svahy na Cibulce důkladně uklouzala PZtka. I výstup na nejstarší rozhlednu v Praze připomínal skluzavku, a tak jsme si vrcholové šampaňské bouchli raději v bezpečí až po sestupu. Úřednickou kolonií Cibulka jsme došli k Tenisu. Zřejmě nabídka bylinných čajů odradila část účastníků, že odešli zhrzeně zachlastat domů. My zbylí jsme se spokojili s americkým pivem - zabaleným do papírového sáčku a lihuprostými svařáky a griotkami. A tak když jsme opouštěli kurty, měli jsme dobrou náladu. Ještě nás totiž čeká druhý nejslavnější balkón v Čechách, hned po tom Staroměstském. Ano, odsud Kodet procítěně řval: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ Je to už 22 let a nic se nezměnilo. Pak už jen okolo nejmenší automatizované pobočky MKP rychle vzhůru dolů na tram, neboť nás pozval řezník. Točené pivo a teplá večeře po vojenské přípravě vysloveně bodly. viz album Dobytí kóty Hliník

    1) 11. Most Inteligence-vrcholové foto na nejnižším bodě našeho putování     4) 12. Oběd na sopce (vyhaslé)
    2) 11. Padlý bojovník posloužil jako skvělý servírovací stůl                               5) 12. Pramen Prokopáku
        pro 15. a 16. šampus
    3) 11. V cílu v pivovaru Prokopák - zBylo nás pět                                              6) 13. Kostelíček U Matěje byl většinu cesty na dostřel

11. Pozvánka: Ach, jo. Už jsem se těšila, jak si dnes konečně koupím nové pohorky – ty moje staré mají už dva měsíce proděravělou podrážku. Tak budu v sobotu zase čvachtat – má být nad nulou. Sejdeme se tedy v sobotu v obvyklých 10:30 na konečné tramvaje Nádraží Braník. Zdůrazňuji na konečné, ne na zastávce.

Z Braníka do Prokopáku 20. 2. 2021 - Vycházkáři mně iniciativně navrhovali názvy vycházky - Slunce bláto maliny, Škola smyku, ale já zůstanu u nenápaditého „Z Braníka do Prokopáku“. I když v Braníku jsme se zdrželi jen nezbytně nutnou dobu. Jak jsme se navzájem všichni přivítali, hned jsme zamířili na most. Zatímco v roce 2012 při „Velice inteligentní vycházce, a sice bez převýšení“, bylo skupinové foto na mostu Inteligence vrcholové, dnes jsme se fotili na samém dně. V Malé Chuchli jsme spatřili vilu Mariu, kde si na letním bytě manželka básnického barda Vrchlického pořídila dvě kukačky. Ale hned poté jsme začali stoupat. Bohužel ne sami. V ZOO koutku v malé Chuchli se sešli snad všichni milovníci opeřenců. Naštěstí v okýnku U Standy jsou na návaly zvyklí, obslouženi jsme byli v cukuletu. Asfalt láká, ale my se raději ve čtrnácti dvojicích vnoříme do lesa. Vynořili jsme se až u kostela na hraně. Ano, to je to správné místo oslavit lednovou vílu Amálku růžovým šampaňským. Podle mapy.cz jsme sešli na další výhled, kde jsme ještě nikdy nebyli. Ale i tady nás album vycházky Na hraně III (2010) usvědčilo z omylu. Další výhled - tentokrát na Velkou Chuchli, ty šampaňský v akci nás snad zničí.

    Na asfaltu ve Velké Chuchli si některé začaly čistit boty. Sice nesmím ani naznačovat, ale není to předčasné? Pacoldova vápenka a reklama na výbušniny nás ukolébaly, ale modrá turistická značka via Slivenec nám díky blátu připomněla staré známé: Kupředu levá, zpátky kroky dva. Tak jsem na výhledu na pražské paneláky musela bouchnout odpustek a Ivče, která si vedla pečlivou evidenci, poté vystřelila jubilejní čtrnácté. Kdo by řekl, že se ve Slivenci, kde jsou teď příznačné ulice jako Diamantová, točilo v ´68 zanedbané pohraničí v Utrpení mladého Boháčka? Na další cestu jsme se posilnili u samoobslužného okénka a přehoupli přes obzor do Holyně. U Knotků se teď tváří jako pizzerie, ale zahrádka je stejně útulná. Krátké spočinutí, malé pivo. Přes prosluněné pláně do Dalejského údolí. Zlaté samotné bláto, tady přikrylo led a teprve teď začalo pořádný maso. Doklouzali jsme do lomu Opatřilka k Bojovníkům. Jeden padlý vypadal jako servírovací stůl, a tak není divu, že Čtyřková Jana nedodržela štábní kulturu a bouchla patnáctý. A je tu cíl - pivovar Prokopák. Láká nás Kluk, Pantáta a další příbuzenstvo, ale většina si vzpomněla (opožděně) na suchý únor. ZBylo nás pět. Je tu hezky. Ale už je čas jít domů, svítí měsíc nad Prokopákem. viz album Z hradiště přes sopku

12. Pozvánka: Tuto sobotu se sejdeme v obvyklý čas, tedy v půl jedenácté, tentokrát na stanici metra B Jinonice.

Z hradiště přes sopku k pramenům Prokopáku 27. 2. 2021 - Jen co jsme vyrazili od metra Jinonic, už jsme zapadli do restaurace. Není to předčasné? Je. Ale když si nesedneme tady na svařák, tak už nikde. Pak už jsme se od sv. Vavřenečka na pěkným kopečku jali kroužit po hraně butovického hradiště. Výhledy neustálé – hele tamhle se krčí pivovar Prokopák, kde jsme byli před týdnem, lavičky dvě. Obě jsme využili na krátké úderné občerstvení. Jihozápadní Město zastínila skála. Ne ledajaká – bývalá podmořská sopka. Tak tam musíme. Naštěstí led i bláto téměř vymizely, tak jsme se vydrápali až na lávu. Erupce i oběd. Sešli jsme do údolí a od té doby jsme meandry Prokopského potoka nespustili s očí. Okolo luxusní Rasovny jsme vystoupali na hráz. Před námi se rozprostřely vody Asuánu. Vzdor všem nařízením vlády jsme se ocitli v Egyptě. Tak to musíme pochopitelně oslavit.
    Postupovali jsme dál pražskou divočinou, až jsme se najednou ocitli v Central parku Jihozápadního Města. Okolo nás paneláky, ale díky houževnatosti hlavního architekta sídliště Iva Obersteina a jeho spolupracovníků (mj. našeho Ivana Hořejšího) zůstalo mělké údolí potoka nezastavěné. Dokonce i metro donutili levitovat. Před čtrnácti dny tu vládl na zamrzlých rybnících pravý holandský Brueghel alias český brajgl, teď tu bylo v parku lidí tak přiměřeně. Kuželkárna zklamala – nabízela jen čaj a nealkoholický párek. Doputovali jsme až nad bývalou farskou zahradu, kde je důstojně připomenut pramen Prokopáku. Jsou řeky slavnější a musely se spokojit, že jim Munzar u pramene zabodl do země jakousi laťku. Pak už jsme plnili přání. Věčně mladé dámy si vymohly foto u své cedule, já po 15 letech taky u své a muži mezitím ošahávali v parku sochy kamenný a to úplně všude. Za velkou ohradou z paneláků jsme si prohlédli nejen stodůlecké usedlosti, ale i dům Menzelových, co jim nabourala řidička, která se zřejmě těmi usedlostmi kochala. Metro nešlo minout bez povšimnutí, a tak jisté početní ztráty. Ale my jdeme dál, tentokrát jsme navštívili Británii s ryze českými rybníčky. Poslední výstup, naposled jsme se rozhlédli do kraje a na už deset let vznikající Britskou čtvrť. A kdo? Jeden dědek sedm bab – to je kouzlo Poděbrad i toho dnešního výletu. A teď čelem vzad směr poutač IKEA a bus do civilizace. Viz album Z Braníka do Prokopáku

P. S. Vždycky zapomenu dodat, že na všech dosavadních albech se podílelo více fotografů, včerejší fota zajistila stálice Soňa V. a já, vlaky dodal Jiří Vlach.

    1) 13. V dobře utajených Houslích                                                                 4) 14. Sezení na oběd je připraveno
    2) 13. U nejhezčí usedlosti Prahy 6 jsme se potřetí vyfotili do památníčku     5) Stejně tak na občerstvení u pramene v Belvederu
    3) 14. start na Jižním kříži                                                                                6) 14. Na návštěvě u sympatického hlavouna

13. Pozvánka: Tuto sobotu se sejdeme v obvyklý čas, tedy v půl jedenácté, tentokrát na stanici metra Áčka Bořislavka. Musíte najít roh Evropské (stará dobrá Leninka) a Horoměřické, jinak se nesejdeme.

Dobře utajené Housle 6. 3. 2021 - V sobotu jsme z Bořislavky zamířili rovnou k Beránce. Krátká instruktáž o tom, jak se tady Mystik a jeho kolegové věnovali výrobě muzejních exponátů. Okolo Kodešových kurtů na Černý vrch. Ostrý desetimetrový stoupák si zaslouží odměnu. Nejen šampusem živ jest člověk, musíme ochutnat i to, co naše kuchařinky napekly. Dvě vily - v první pozoroval polární záři astronom Mrkos a z druhé Wintonovy děti zůstaly raději v Americe, aby si jejich vilu mohl za pakatel koupit soudruh Štrougal. Došli jsme ke zbořeništi Schipkapassu, kde po rozchodu s milenkou zapíjel žal Franz Kafka, a vnořili se pod zahrádkářskou kolonii. Odměnou nám byl výhled na hájemství tabákových magnátů. Chodníčkem pod hranou – nad námi Hanspaulka nespatřená, pod námi údolí Tiché Šárky – mezi stromy částečně spatřené. Majákem nám byl kostelíček sv. Matěje. V dětství jsem mámě pro partyzánky chodila na Starou faru – jediná hospoda široko daleko, teď jsou u Matěje podniky rovnou čtyři. Všechny mají otevřená okénka, ale jen u Veroniky byly stolky i židle. Až do minulého týdne. V sobotu jsme už museli poobědvat vestoje. Představte si, představte si, koho jsme dnes potkali. Neteř Lenky, Gymnasion, který trávil krásné počasí po nákupech, otce deseti děti s posledním potomkem, i kamarádku, kterou jsme v Lysolajích otočili, a ona s námi došla naši vycházku. Ale nejvíce všechny potěšilo setkání s Jiřím Anderlem před jeho vlastním domem.

    Naposledy šel Mystik se Čtrnáctkou vycházku po hraně od Staré fary, teď jsme se s ním pozdravili tady na hřbitově. Umrlčí roklí jsme sešli do údolí Tiché Šárky a vzápětí vystoupali na protilehlý hřeben. Modré nebe nade mnou, kostel přímo přede mnou - mravní zákon ve mně velí: je čas na tri ostré hvizdy. Celý den jdeme lesem, loukami, strání. Pak se vyhoupneme k Božím mukám a najednou vidíme město veliké. I hasičské hřiště v malých Lysolajích překvapilo svou velikostí, ale využili jsme jen přilehlou lavičku ke krátkému údernému odpočinku. Okolo soch a otužujících se hasičů jsme prošli k zázračné studánce. Složení vody už dávno známe, tak tady rozhodně pít nebudeme, ale půjdeme do dobře utajených Houslí. V roce 2008 jsme při cestě Od Matěje k Matěji šli z Houslí rovnou přes pole směr osamělý dům. A pak jsme měli stejně jako Lenka, která šla na vycházku rovnou z TURAS bálu, všichni střevíčky jako ze zlata. Tentokrát jsme místo bahna zvolili modrou. Byl to pekelný risk, ale vyšel. U sanatoria jsem reemigranty uvítala zpátky v Praze. Na Gabrielce (tentokrát bez Gabrielky) jsme si ani nestačili sednout a už nás hnali, na Truhlářce potřetí foto do památníčku. Bahnu jsme se nakonec nevyhnuli v údolí u Nebušického potoka. Jenerálka už zavřená. Poslušně hlásím, že jediná otevřená hospoda je u nás v paneláku. Navíc s výhledem na sanatorium, Jenerálku i Gabrielku, kde mi podkoní nedovolili ani vystřelit. Tak jsme jedno, dvě bouchli u nás. Tři sestry a jeden bratr, co u mě shodou okolností bydlí. Velký i malý bratr tě sleduje, a tak ostražitý havran pro jistotu všechny sestry zcenzuroval. Viz album Dobře utajené Housle

14. pozvánka: Tuto sobotu se sejdeme v obvyklý čas, tedy v půl jedenácté, Ale BACHA až na Jižním kříži. A tak pojedeme už v 10:10 od Smíchovského nádraží busem 129 až na konečnou. Tentokrát se pozdní příchod opravdu nevyplatí. Další bus jede až skoro za 40 minut. Bus začíná na autobusovém nádraží směrem ven z města. Tak si odečtěte další minuty na to, než vypátráte, kterým směrem je ven.

Z Jižního kříže do kina 13. 3. 2021 - V sobotu byla zima, cesta daleká, ale přesto jsme dokázali zaplnit autobus na Zbraslav až po střechu. Náš cíl byl jasný – co nejjižněji a co nejvýše. Tak jsme vystoupili na konečné v Baních. Na úředně potvrzeném Jižním kříži jsme se po dvanácti letech znovu vyfotili a šli se podívat na město. Výhledy v dnešní pošahané době znamenají jediné – ostrou střelbu. Pak jsme se otočili o 180 stupňů a šli už téměř výhradně na sever a dolů. Kamenolom stále ukrajuje kopec, bývalá rušička má už namále, tak snad nám vydrží aspoň ta kaplička. Kdo by věřil, že budeme rádi, když narazíme na zavřenou hospodu? Ale v Kamínce nestačili v úprku před virem ani uklidit stoly a lavice, a tak jsme si vytvořili zasedací pořádek a pojedli oběd i šumivé pití z vlastních zásob. Pražský Belveder zdobí letohrádek královny Anny, do toho zbraslavského přestěhovali hotel z Hurghady. Ale lesopark Belveder se jim povedl, hlavně velkokapacitní posezení u pramenu – využito do posledního místečka.

    Slibovala jsem vycházkářům cestu stále dolů. A zase to nevyšlo. Můra mobilem trval striktně na tom, že se sejdeme na hřbitově. A tak jsme museli vystoupat na Havlín. Karlův stánek ochránci přírody výrazně vylepšili. Vykáceli okolo něj stromy, a tak je z něj krásný výhled. Na Zbraslav i na panenku, která nám z okénka zvěstuje, že teď už bude zaručeně hezky. Okolo Vančurovy funkcionalistické vily, kterou mu zprznil kdo jiný než stavitel Vejvoda, jsme došli na náměstí. Škoda lásky má otevřené okénko s polévkou a točeným. To je blaho, když nemusíme pít furt ty bublinky! Ovšem tento způsob stolování na odpadkovém koši zdá se mi poněkud nešťastným. Před vilou Růže jsme potkali továrníka Bierhanzla těsně před rozpuštěním a pak jsme před bezpečným Přístavem uhnuli k vodě a vodní svět už nás zcela pohltil. Prošli jsme se po kose, balancovali na lávce nad vodou a pak se z nebezpečné cyklostezky vnořili mezi laguny. Poslední šampus vystřelil náš psychiatr na posezení u táboráku. Střílet si může jak divý, ale ne z nás. Tvrdit, že „Vyvalte sudy“ složil nějaký Bená(t)čan, když máme ze hřbitova i z náměstí černé na bílém potvrzeno, že ji složil místní Jaromír, tak to prr. Díky bobrům je teď soutok Vltavy s veletokem Berounky od lagun jako na dlani. Z močálů jsme se vyškrabali zpátky na cyklostezku. Mě žádnou řečí nikdo nepřesvědčí, že cyklisti jsou pro nás největší nebezpečí. Tak urychleně zahneme k opuštěnému nádraží. Tady nás maximálně přejede vlak. Jenže ten už tu dávno nestaví, půjdeme na metro. Mezi Prušáky, obří zeměkoulí a bridžovými kostkami cukru jsme metro skutečně našli. Ale udělali ho z betonu, tak musíme dál - až k modřanskému biografu. Je korona. Tak se tu nepromítá, ale točí. Starý dobrý Prazdroj. Užívali jsme si v parku před bijákem poslední paprsky sluníčka plnými doušky. Pak se spustila čina. Ale to už jsme byli pohodlně usazeni v sedmnáctce. viz album Z Jižního kříže do kina

    1) 14. Nakonec jsme si hezky poseděli i u táboráku                               4) 16. Před stodůleckými Dvojčaty Ivana H.
    2) 15. Odškrtnuto - studánku jsme otevřeli                                             5) 16. Fools on the Hill
    3) 15. A třetí výčep nám otevřeli I + I                                                       6) 16. Tady nezapomněli, že je 21. století. A tak mají otevřené záchodky

15. pozvánka: Tradice se mají držet, co to jde. Okolo prvního jarního dne jsme vždycky otevírali studánky a výčepy. Ale když nechceme obcházet 20. března Petřín, musíme zase do horoucích pekel. V podstatě tam, kde jsme v sobotu končili a nastupovali na tramvaj – Nádraží Modřany, zase vystoupíte a dál ještě pojedete busem 139 nebo 165 do Komořan. Vystoupíte na předposlední zastávce Komořany, která na rozdíl od poslední zastávky se stejným názvem Komořany, je na znamení. Když to netrefíte, vraťte se před bývalou hospodu Dřevák – nyní Chuť Hanoje. Přesně tam je sraz v 10:30 na letošní Otevírání studánek a výčepů.

Otvírání studánek a výčepů 20. 3. 2021 - V sobotu po akademické čtvrthodince jsme zahnuli za roh Modřanských strojíren (dávno, dávno již tomu) a rázem jsme se zanořili do údolí Cholupického potoka. Ale vody si ještě užijeme, a tak jsme se vyhoupli na zasněženou pláň – je přeci první jarní den. Na dohled od sáňkujících dětí jsme podle rady Vráti posnídali šampaňské. Pak už jsme se museli vrátit poslušně zpátky do údolí, máme své povinnosti. Než jsme se rozkoukali přes dva mostky, už tu byla studánka, a ne ledajaká - s velikonočním beránkem. Jen pár dobrodruhů ochutnalo pramenitou vodu, zbytek dal přednost zlatým bublinkám. My čekali po nočním mrazu náledí, a zatím přišlo bahno. Pěšinka kličkovala z jednoho břehu na druhý a značkaři, než aby opravovali mostky, raději zelenou zamalovali. Zatímco cyklisti potok s gustem křižovali, my jsme místy bojovali o ztracenou rovnováhu a suché boty. V cestě do Cholupic jsme ovšem nebyli pionýři, před námi sem doputoval filosof Klíma a v jeho stopách rozverný Klaus nezbedně lezoucí po stromech. Oba skončili v jedné z cholupických hospod, já jsem před tou třetí U Čámrsů citovala část Klímova traktátu. Svým obsahem možná patří mezi filosofická veledíla, ale určitě i do knihy Praha ožralá, ve kterém jsem jeho neodolatelnou chuť na uterus na divoko objevila. My jsme z okénka ochutnali jen gulášovou polévku a gambáč.

    Z náhorní plošiny jsme sešli do Modřanské rokle. Překřížili jsme nudné údolí a po skalách vylezli na hřeben. Zasloužené výstřely na počest našich horolezeckých výkonů. Následovala cesta směr osamělá věž a baseballové hřiště s okénkem, u kterého jsme si mohli odškrtnout ů nad otvíráním výčepu. Tentokrát žádný hřbitov, tak aspoň přírodní památka V hrobech. V zookoutku Kamýk si z nás dělaly kozy svou černobílou. Pokračujeme stále divočinou, jen občas problýskne nějaký panelák. V Píšovicích, kde bydlí největší koncentrace Čtrnáctkářů, došlo k nevyhnutelnému. Proti nám Věra, místo holí v ruce, třímá šampaňská. A vzápětí Honza M. Na lavičce panuje skvělá nálada, odsud jen tak neodejdeme. Člověk míní, další sousedka, navíc podpořená ovčáckým psem, mění. Poslušně jsme ji podle Miluničovy nerozhledny následovali. Čekal nás nečekaný otevřený výčep pod širým nebem. Je libo quiche nebo horkou bramboračku? No, jestli si můžu vybrat, tak obé. Odcházelo se nám těžko z tohoto světa, ale teplota nestoupla za celý den nad nulu a ohýnek vše nezachránil. Spolu s klasikem hlásím: Díky za každý nový výčep. A za tenhle, I + I, děkujeme obzvláště!!! album Otevírání studánek a výčepů

    Popis Cholupického dne filosofa Ladislava Klímy, který inspiroval redaktory Tváře k následnému výletu v jeho stopách, a pobavil sobotní výletníky, je zde.

16. Pozvánka: V sobotu se sejdeme v 10:30 na stanici metra Lužiny. S jistou výhradou. Jestli bude přes týden pršet, budeme muset jít jinam. Bláto na vašich čerstvě vyleštěných botách bych už nemusela přežít. Tak vycházkáři, čtěte maily.

Ad Od metra L (jako Lužiny) do Radotína 27. 3. 2021 - Vždycky si myslím, že už mě Čtrnáctka nedokáže ničím překvapit. Ale když se v sobotu některé přiznaly, že hledaly spojení na Ládví a Stáňa odtud dokonce volala, budu se zřejmě muset nad místem srazu pokaždé důkladně zamyslet. Sešli jsme se před obchoďákem, který nadvakrát projektovali Ladislav Lábus s Alenou Šrámkovou. Jsou to osvícení architekti, z totalitní výzdoby se vyklubaly sochy Olbrama Zoubka, a neznám v Praze supermarket, ve kterém si k půjčené knize můžete nechat načepovat pivo z minipivovaru. Teď jsme si aspoň koupili PETky na cestu. Okolo paneláků, které se podařilo architektům Jihozápadního Města uspořádat do rondelů (za totáče nadlidský výkon) jsme došli před stodůlecká dvojčata. Jejich autorem je náš Ivan Hořejší. Alena vytáhla šampus, a tak jsme vystřelili Ivanovi špunt až do nebe. Okolo Polárky (po pěti letech je z ní spíš šedivé Koloseum) jsme došli na Velkou Ohradu – kdo by to řek´, taková obyčejná vesnická náves. Šli jsme po loukách, vlevo sídliště, vpravo Prokopák, obé nespatřené, ale nakonec jsme se okolo Opatřilky do údolí přeci jen spustili. A hned vystoupali, tentokrát po modré do Holyně. Jistota otevřené hospody U Knotků vzala za své u zamčených vrat. A tak oběd z vlastních zásob na všech lavičkách, které v Holyni mají.

    Stačilo pár dotazů u bezdomovců a Stáňa si nás našla na výhledech pod Barrandovskou spojkou. Mohutným podchodem v polích jsme prošli do maloměstské civilizace Slivence. A je tu Křišťálová ulice - to je znamení, že hned za rohem stojí dům křišťálově čistého Standy Grosse. Za krabicovým sídlišťátkem na dětském hřišti zase tekl šampus proudem. V lednu nám výstup na Motolskou skládku málem zhatil klouzající sníh, teď hrozilo po deštích bláto. Ale na větrné hůrce je vysušeno, a tak jsme stanuli na Slivenecké skládce bez ztráty kytičky. Výhled na tisíce paneláků hluboko pod námi stál zato. Po zdařilém sestupu mezi zasazenými stromky nám dvojitý agent CIA a StB přehrál svou roli (vyžádaná upoutávka na Boží mlýny). Teď už nás čeká pahorek. Po osmi letech jsme opět Fools on the Hill. Dost dobrý, ale při leteckých výhledech dolů by to chtělo padák. Ovšem náš člověk traverzovitý místo úhybného manévru lesem zavelel kolmo dolů. Hurá jsme dole, můžeme zase nahoru. Vystoupali jsme Velkou Chuchlí na hranu nad řekou a téměř bez výhledů šli po hraně až nad Lochkovský tunel. Jednou jsi tady, podruhé před čtrnácti dny na druhém konci, vlastně na lávce pod ním (Ze Zbraslavského Jižního kříže do Modřan). Teď jsme sešli do Radotína. Nádraží na dohled, ale všichni jako jeden muž (tedy spíš jedna žena - o to je to cennější) jsme uhnuli do hospody. Vlastně ne do hospody, ale do lepšího podniku. Protože tam mají vždy pohodlná křesílka a otevřené záchody. A to v SBCR (nerozumíte? Ski and Bike Centrum Radotín) měli. Tak ještě několik pohledů na šourající se osobáky i Pendolino a domů. My tři poslední Mohykáni jsme zvolili cestu vyhlídkovým busem přes Zadní Kopaninu a byla to taková hezká tečka za tím naším výletem. viz album Z Lužin do Radotína

Dozvuky sobotních vycházek - Když jsme v sobotu stoupali od Holyně k Barrandovské spojce, viděli jsme vlevo takovou stavbu - něco mezi bezdomoveckým sídlem a brazilským slumem. Na plotě byla cedule Zákaz skládky odpadků a keramická cedulka Dana Homolová. Tak to byl dům herečky Dany Homolové, exmanželky Václava Vydry a dcery Miroslava Homoly, který nahrával na smeče Hlustvisihákovi. Dům jsem nevyfotila, ale vševědoucí Blesk vyfotil stav domu v roce 2012 a to i za plotem. Petra Martínková šla s rodinou ve stopách vycházky Z Jižního kříže až do kina, a tak posílám Petru na soutoku Vltavy s Berounkou s jejími dvěma bobry a také jejich jízdu modřanským metrem.

    1) 17. Velikonoční putování jsme začali v Počernickém pivovaru         4) 17. V cíli putování – pivovar Uhříněves
    2) 17. K velikonočnímu beránku točený velikonoční Muflon bodnul      5) 18. Ještě, že se v Kunratickém lese mohutně kácí–mohli jsme si sednout na klády
    3) 17. Ani pičasí, ani plot nás nezastavil – jsme na Rohožníku             6) 18. Postavte se mezi sekvojovce, ať je vidět, jak jste malí

17. Pozvánka: A už tu máme zase rok 1984. Někteří jsou si rovni, někteří rovnější. Tato pozvánka je pro ty rovné, co si nedokážou zařídit velikonoční pobyt na chalupě jako služební cestu. Sejdeme se v sobotu v jedenáct na stanici Škola Dolní Počernice. Jak bych to přiblížila? Dolní Počernice nejsou rozhodně Počernice Horní. Opakujte si: dopo(ledne) v DoPo. A je i změna času, sejdeme se až v 11!! Jednak je svátek a druhak v pivovaru Počerňák hned u stanice busu otevírají v jedenáct. Tam určitě bude startovací zelené pivo či káva pro ty, co si suchej únor protáhli z března až do dubna. Jede tam bus jednou za uherský rok, tak v podstatě nejbezpečnější dojezd je od metra Depo Hostivař busem 228, který odjíždí v 10:38, ale do DoPo nedojede. Musíme ještě přestoupit u Obchodního centra Štěrboholy na 204.

Velikonoční pouť od pivovaru k pivovaru 3. 4. 2021 - Když nás v sobotu dorazilo na domluvený sraz na Depu Hostivař jen šest, věštila sudička Jana Ch., že nás nebude na Velikonoce putovat ani čtrnáct. Naštěstí jí věštba zase nevyšla. Na start před Počernický pivovar se ze všech světových stran slétlo bez jednoho 2x14 věrných holubů. Po startovacím pivu na stojáka jsme vyrazili na hráz největšího pražského rybníka – Počernického a poprvé jsme se nestočili podle Rokytky do Prahy, ale pokračovali dál proti jejímu toku na východ. Podešli jsme nejstarší rychlíkovou trať a do cesty se nám na soutoku Rokytky a Říčanky postavil stánek. Posezení zajistily Sady, lesy, zahradnictví, občerstvení - velikonoční vaječňák, šampus, nádivky my. Došlo i na neúspěšný pokus o mozeček. Podle potoka, tentokrát Běchovického na start druhého nejstaršího běhu na světě. Srovnávací foto se zatvrzelými běžci z roku 2017 bohužel nevyšlo, neboť místní bdělí zakázali Ivče vmísit se mezi běžce. Před čtyřmi lety byl dvůr Staré pošty v rekonstrukci, teď se po dvoře proháněli divoký poštovní koně. Nejžíznivější pivařka Stáňa se doťukala na zavřenou hospodu, a tak jsme k velikonočnímu beránku mohli stylově popíjet Muflona. Poklidný oběd vystřídala sněhová vánice. Jako Deus ex machina se objevil autobus. Toho využily slabší kusy a odpadly. Ale byl to apríl! Do dvou minut už byla zase pohoda. Podešli jsme virtuální Pražský okruh a došli do virtuální vesnice Lítožnice. Tři Lítožnické rybníky vypustili a napustili jeden velký. Takhle se lámou rekordy, rázem je v Praze čtvrtý největší. To se musí pochopitelně oslavit. V Panské zahradě se konečně ke slovu a oslavě dostaly i zbylé Ivanky. Tvrz Lítožnici jsme se v bažinách ani nepokoušeli najít, z tvrze v Dubči, kde bratr Matyáš málem připravil Rudolfa II. o trůn, zbylo tak málo, že jsme to šli raději zapít do místní Sokolovny. Od dalšího velkého rybníka V Rohožníku jsme začali stoupat loukou. Ale co to? Majitel ji nahoře oplotil. Zřejmě chtěl docílit Non pasarán. Ale to neznáte Čtrnáctkáře. Dvěma dírami v sousedově plotě jsme získali volný průchod na jedinou pořádnou vyhlídku tohoto dne - lom Rohožník. Pak loukami podle Říčanky, která nás provázela skoro celou cestu, k druhému největšímu pražskému rybníku Podleskému. Zde na hrázi už nám po ostré střelbě na Rohožníku zbyl jen lihuprostý čaj. A je tu Uhříněves, nejdřív šábes u židovského hřbitova, poslední několikeré překonání Říčanky a už nás vítá pivovar. Velikonoční pouť je zdárně dokončena, ušli jsme 14 kilometrů na Dálném východě, obešli jsme čtyři rybníky, otevřeli tři okénka a u čtvrtého můžeme spočinout na zahradě v křesílkách u stolů. Sedělo se tu moc hezky, jen nastupující zima nám zavelela odejít. Tak jednoho Aloise na cestu a Veselé Velikonoce! viz album Velikonoční putování od pivovaru k pivovaru

18 Pozvánka: Kdo by řek´, že budeme 32 let po Sametu šťastni, když železnou oponu přesunou z hranice Prahy zpátky na původní místo? Pokud to tak opravdu zůstane, čeká nás v sobotu poslední pražská vycházka. Nevím, jestli si zvykneme, ale pak už budeme moc jet kamkoliv, třeba do okresu Most. Takže v sobotu 10. dubna v 10:30 se sejdeme na stanici Céčka Chodov. Místo srazu bude tentokrát asi nejsložitější. Obchoďák Westfield Chodov se rozlezl na obě strany, takže směrovky na něj vám nepomůžou. Na mapy.cz je ten náš exit 6, ale v podchodu ho nemají nijak značený. Tak metodou pokusů a omylů – vystoupit směr Kunratický les a pak najít zastávku 154 (směr Koleje Jižní Město) a 197. Pokud si sednete na zastávce na lavičku a uvidíte přes čtyřproudovku sochu Budovatele metra, jste správně.

Nádraží Braník - konečná vystupovat! 10. 4. 2021 - V sobotu jsme po veskrze úspěšném srazu (ani jeden zoufalý telefonát) obešli obchoďák Westfield. I když to není obchoďák, to jsou spíš zastavěné velké širé rodné lány. Vnořili jsme se do Kunratického lesa a hned nás zarazil srub Gizela. Je totiž přísně zakázáno míjet nejen otevřená okénka, ale i velkokapacitní sezení. A tak první výstřely už po čtrnácti minutách chůze. Pak už nás čekalo otevřené okénko Za větrem. Něco za něco. Točený Muflon, ale pohodlné lavice vystřídaly klády. Jedno opakovací foto mezi sekvojovci a už křižujeme u Labutě Kunratický potok. Ve Společenské zahradě odkryli archeologové v roce 2001 Krčský rondel a my jsme vykopávky v roce 2008 dírou v plotě navštívili. Teď není na místě zbytečná skromnost. Na mapy.cz, kde by Krčskému rondelu spíše příslušel odkaz na nějakou od(p)ornou studii o vypíchané keramice, jsou uvedeny Vycházky po Praze (ctrnactka.net) , kde je foto, jak stoupáme na Krčský Hisarlik. A už je tu vila Kamila, kam za Antalem Staškem často jezdil TGM. Aby se mu nebořila kopyta či kola jeho ořů do bahna, nechal magistrát ulici k vilce vydláždit. A zatímco všichni okolo už dávno jezdí po hladkém asfaltu, 169. nejbohatší Čech v Mercedesu a Emma Srncová drncají stále po kočičích hlavách. Jak se nevyplatí bojovat proti alkoholismu, se přesvědčil i věhlasný psychiatr dr. Šimsa. Díky kamarádu Josefu Váchalovi skončil jako šílený doktor Řimsa.

    Takhle nesmíme dopadnout, hned u Památníku obětem jsou lavičky, které dobře známe už z oslav před pěti lety. Pavel T. s námi v dubnu narozeniny asi neoslaví, ale Petra M. deset let se Čtrnáctkou ráda – tady a teď. Překřížili jsme sídliště Novodvorská, obešli biotop, jak se teď vznešeně říká koupališti, a opět se vnořili do divočiny. Rybníky a brody střídala tajemná zákoutí – ústav pro padlé dívky a Sluneční lázně, kde vraždil šílený liliput. To už si raději prohlédneme sochy na zahradě Jana Hány. Tady je to samý svatý, ale když sochal na zakázku, vždycky mu z toho vyšel nějaký bolševik. Krátká úderná zastávka v altánku pro čtrnáct přísedících a už je tu Noc a den s vybledlými hvězdami. Z ušetřené barvy na nebe zbylo Davidu Vávrovi i na omítku domu ing. Magora. Vyšli jsme na hranu Nad údolím. Tady v podkroví bydlel krteček s modrými kalhotkami a hned vedle Miroslav Štěpán. Taky před jeho domem přednostně vyasfaltovali silnici. Kde jsme to jenom slyšeli? Skandovali jsme: „Na Štěpána bez Štěpána“ a ono se to opravdu stalo. Zavřeli ho do lochu a dříve než se nadál, bydlel v „jeho“ domě herec. Jan Potměšil. To jsou paradoxy! A už je tu poslední vyhlídka. My naštěstí holé ruce nemáme, a tak si můžeme vystřelit i na most Inteligence. Dokončili jsme pochod po zbylé části mostu a zamířili ke Kotěrovi do Korkoránu. Tady pod mostem Inteligence moc inteligence nepobrali, už v sobotu odpoledne jim došlo pivo. Tak jsme šli na Spartu. Naštěstí je i v Braníku. Sedli jsme si k vodě a dorychtovali se Mouchama. Viz album Nádraží Braník, konečná. Vystupovat!

    Tak, This is the end. To byla poslední, 18. vycházka v dobách uzávěry. Strana a vláda povolila vodítko, a tak teď už můžeme i na chalupu do toho zmiňovaného okresu Most. Ráda vás všechny vycházkáře uvidím na Posedlostech, tak na podzim, to už snad budou otevřené i hospody, nebo na víkendu uprostřed týdne, jestli se nějaký ještě podaří uspořádat na jaře. Další nápady na pražské vycházky mám, ale ty si nechám, až přijde sedmá vlna a my budeme teprve potřetí očkovaní.

    1) 18. Dělali jsme, co jsme mohly. Ale ani padlé ženy                         4) 19. U Vonáskú už se netancuje, ale zaplaťpanbu jsme si mohli sednout
        do diagnosťáku nepřijali
    2) 19. Siesta pod Ladronkou                                                               5) 19. Naši čtyři králové
    3) 19. Našich 47 vteřin slávy                                                               6) 19. Pivo Bob&Dave z rukou Dava po procházce růžovým sadem - dost dobrý.

19. Pozvánka: Když vypiju čtyři šest osm deci, svět okolo zrůžoví a já jsem ke všemu svolná. I k další vycházce. Na včerejším promítání mě „přemluvily“. O víkendu nakonec nikam nejedeme, v sobotu hlídáme, tak by vycházka zase jen po Praze byla v NEDĚLI. Tak kdo nejede okopávat, sraz bude, jak se na svátek sluší, až v 11 hodin na stanici metra Nemocnice Motol. Zopákneme si nástupní stezku, kde bylo v lednu tolik padlých žen, ale pak už bude následovat procházka růžovým sadem.

Nedělní procházka růžovým sadem 18. 4. 2021 - Nedělní vycházku růžovým sadem jsme začali stejným výšvihem jako lednové dobývání motolské skládky. Tentokrát žádná padlá žena, a že jich v neděli bylo! Vrstevnicovou cestou jsme zamířili na opačnou stranu nad nemocnici Motol. Rodičky sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let se slzou v oku zavzpomínaly na pobyt v dřevěných ubikacích, kterými opovrhli i vojáci wehrmachtu a které jako provizorium měly být v padesátých letech zbourány. Ostrý výstup na hranu nijak nenasvědčoval inzerované procházce růžovým sadem. Ale když jsme se pomocí skupinového fota spočítali před první z poutních kaplí, prodrali se houštím v ráji bezdomovců a vyšvihli se zezadu ke Kauflandu, čekaly nás už jen samé růžové perspektivy. Venkovní vernisáž fot se šampaňským, pohodlná cesta po rovině! upravenými cestičkami rovnou ke kiosku Ladronka, točené pivo, dostatek míst na oběd u stolů pro všechny členy naší početné výpravy. Někteří využili i bonus – výstup na nově postavenou rozhlednu Šiška. Poté chytře po cestičkách s poněkud rozbitým asfaltem, kam si za námi kroužící bruslaři netroufli, k výhledu na Prahu. Siesta vestoje, vsedě, vleže. Místo hřiště FC Břevnov, kde vyrůstal Hóóónza Bergr, je teď luxusní rezidence La Crone a hned vedle ní na opuštěné parcele vyrostl Takešiho hrad. Okamura se sice před námi i reportéry ČT skrýval v jednom z tubusů, ale nám, pohotovým fotografům, neunikl. Předměstskou uličkou Tejnka a sady jsme došli k první kapli poutní cesty na Hájek, ale hlavně k Vonáskům. Lakovaný buldočky s gumičkama jsme sice nechali doma, ostatně hospoda se teď jmenuje nezajímavě u Zelené brány. Ale měli tu točené pivo, a když jsme si sedli na zahrádku, nechal nás výčepní (měli jsme jistou početní převahu), sedět a v pohodě dopít.

    Tramvaj do stanice touha (být už doma) se pro mnohé stala větší lákadlo než Mertovo vejce u výjezdu z Blanky nebo betonový strom, na který se na každou větev zavěsil jeden voják bez disciplíny. U mrtvé schránky překvapilo gestapo posledního ze Tří králů. Ale když jsme vystoupali na vyhlídku na hradbách, ukázalo se, že na odpal zbylých šampusů potřebujeme krále rovnou čtyři. Tak jsme si užívali nezvyklé pohledy na Hrad i Takešiho hrad na obzoru poměrně dlouho. Jízda tramvají jen kolem je úplně něco jiného než se pokochat Marií Terezií i zezadu, projít se pod tramvajovou tratí na Prašném mostě a proniknout na nádraží Dejvice přes koleje. Prázdné nádraží a bohužel i nádražka na nás dejchly samotou, ale nevadí Café Záhora s točeným Záhorou, párkem v rohlíku a posezením naproti to jistí. Konečně u mě covid získal nějaké plus. Krkonošská hospůdka, o víkendech neprodyšně zarýglovaná, je teď otevřená každý den. Dave nám nejen ochotně natočil pivo Bob@Dave, ale pustil nás i dovnitř na záchodky. Byla to taková hezká tečka za tím naším putováním růžovými sady a pražskými ulicemi. Viz album Nedělní procházka růžovým sadem

P. S. Sice až úplně na závěr pořadu, ale přesto se Vycházky dostaly mezi hlavní sledované události - hned za Vrbětice a COVID. Odkaz: od času cca 35:30 168 hodin - exkurze

P. P. S. A ještě si musím vychutnat svých 47 vteřin slávy. Tak dlouho totiž trval náš výstup ve 168 hodin. Na Řimsolozích to zanechalo takový dojem, že o nás složili báseň:
(2030)
SENIOŘI
ARCHITEKTONICKÝ SKVOST A ZVĚDAVOST
ZASTAVENÍ U VILY TOMIA OKAMURY

D - 26/4/2021:
Sešli se důchodci zase jednou,
vyrazili na toulku vlastivědnou,
na cestě kolem divné vily,
se na chvíli zastavili,
navrh jí Kerez, známá šajba,
švýcarský architekt z Maracaiba. « NAHORU


TOPlist