95a Výprava za Jestřábem

neděle 12. 12. 2021
navštíveny: Rangherka, Vršovická sokolovna, New Club, kostel sv. Mikuláše, Vršovická stráň, Grébovka, lavička V jezerní kotlině, vila Grébovka, Pavilón Grébovka, Grotta, lavička Petra Muka, Dolní Kozačka, Horní Kozačka, Bezručovy sady, základní škola Kladská, sady bratří Čapků, vila Emila Kolbena, Husův sbor, Lavička Tajemná Řásnovka u MKP Korunní, sady Svatopluka Čecha, dům nakladatele Laichnera, Riegrovy sady, lavikča Hoši od Bobří řeky, stanice U Prdlavky, Vinohradský sokolovna, památník Sokolům, restaurace Sokolovna, pamětní deska Jaroslava Foglara

Pozvánka
Tuto neděli, tedy 12. 11. půjdeme na pohodovou vycházku po vinohradských parcích a budeme pátrat po lavičkách Jaroslava Foglara. Žádné KPČ, jen výhledy a Plzeň uprostřed a na konci vycházky. Když tak sraz ve 13:30 na stanici tram Vršovické náměstí 4,13, 22.

Jaká vycházka byla

    Nedělní výprava za Jestřábem byla celá prozářená sluncem. Nejdříve se před Rangherkou znovu přihlásili ti, co byli zde oddáni. Lenka opět s tragickým výrazem. Za jejími zády totiž docent Chocholoušek lapil zase nesprávného pacienta. A v protějším New Clubu točil bigbíťákům panáky na sekeru brácha k nerozeznání podobný Viktoru Sodomovi. Vyzvedli jsme polní oltář feldkuráta Katze a vnořili se na vršovickou stráň. Některé domky ještě odolávají zubu času. A teď už konečně došlo na Jestřába. Jaroslav Foglar promýšlel své příběhy na zídkách pražských parků. A tak mu teď skauti staví po parcích lavičky, aby se mu sedělo pohodlněji. První lavičku jsme vypátrali v Grébovce na dětském hřišti. Radost z nálezu byla tak intenzivní, že vycházkáři odmítli čekat na výhledy a odpálili špunt rovnou na pískovišti. Ale na terase vily Grébovka padla taky rána. Stejně jako když vnučka Franze Josefa načapala svého manžela se subretou. Před grottou jsme si prohlédli stěhovavého Neptuna. Zatímco v Dolní Kozačce zněl školený hlas Emy Destinnové, v Horní Kozačce jen opilecký řev. I když v nedělním odpoledni jsme byli v Máchově plzeňské restauraci úplně sami. Petra nás zase zachránila. Doplnila náš počet na číslo čtrnáct a ještě nám vzápětí zapózovala ve firemním tričku před svou školou. Kroutí tu už čtrnáctý rok.
Po listopadové vycházce Zaniklým světem Emila Kolbena jsme si prohlédli i jeho vilu, odkud ho Němci v osmdesáti letech odvlekli do koncentráku. Tak raději rychle pryč k další lavičce. Je před pobočkou Městské knihovny v Korunní. Úplně vidím Natašu, jak na ní spokojeně vypaluje. Protější hospodu U Vodárny si necháme na 20. prosince, to půjdeme do podzemí na Mílu Fuxu. Teď rychle krosneme park dalšího literáta Čecha a vnoříme se na dětské hřiště v Riegráku. Tady na nás číhají na lavičce bobři – zatím dřevěná lavička statečně odolává. Před třemi týdny přitlačil Svěrák velorex k nové zastávce a odhalil ji. Už tabuli několikrát čórli, ale my jsme měli štěstí a nápis U Prdlavky spatřili. Tak zpátky do Riegráku – rozsvícené stánky, točené pivo, svařák – bdím či sním? Jsme vůbec v Čechách? Doklouzali jsme na výhledy – tu krásu nelze popsat slovy. A poté doputovali k Vinohradské sokolovně. Zde jsme v roce 2007 končili vycházku „Cesta kolem světa za 2× 80 minut aneb od palem a slunce až k protinožcům“ a kroužící sokol nad našimi hlavami nás tenkrát nechtěl pustit ze svých spárů. Tak půjdeme raději do Sokolovny ve Slezské. Ale ani tam to není lepší. Vítá nás heslo: „Sokol jsem a sokol budu, Plzeň vždycky píti budu“, a tak nezbývalo než si plnit. Nakonec jsme zbyli jen čtyři sokoli. Ale do Korunní, kde Jestřáb nosil uhlí do třetího patra bez výtahu dlouhých 64 let, než ho to přestalo bavit, jsme dorazili.

    1) Na Rangherce se pěstovaly moruše i oddávaly čtrnáctkové páry       4) Zde se zcela náhodou ocitl přenosný oltář feldkuráta Katze
    2) Sem si přijel docent Chocholoušek pro nesprávného pacienta             5) Vršovická stráň, pár domků ještě zůstalo
    3) Na Vršovicém náměstí 3 byl legendární New Club                               6) Ulička Na schodech před pár desetiletími

Rangherka, Vršovické náměstí – Vinice Špendlikářka se nacházela v místech Heroldových sadů. Ve 30. letech 19. století tu vznikla hospoda s pěknou zahradou. Velké změny nastaly v roce 1842, kdy usedlost koupil Jindřich Rangheri, syn italského obchodníka s hedvábím. Na pozemcích založil morušový sad, čítající 200 stromů. K usedlosti přistavěl budovu po něm nazvanou Ranžerka (Rangherka), která byla zařízena pro zpracování surového hedvábí včetně síní pro pěstování bource morušového. Po jeho smrti roku 1857 éra vršovického hedvábnictví skončila. Dědicové Rangherku prodali, v roce 1882 koupila Rangherku vršovická obec, která nechala vykácet morušový sad a na jeho místě založila veřejný park. Budova byla přestavěna v letech 1899-1900 novorenesančně. Na jižním svahu vzniklo monumentální podkovovité schodiště a touto přestavbou začal objekt připomínat zámeček. V roce 1924 zde byla zřízena tuberkulózní stanice a v roce 1929 bezplatná protialkoholní poradna. Od roku 1950 do konce století tu fungovala známá obřadní síň. V roce 2003 byl objekt definitivně uzavřen. V roce 2010 byla zahájena rekonstrukce zámečku, slavnostní otevření proběhlo v prosinci 2013. Teď je zde domov pro seniory a reprezentativní obřadní síň pro Prahu 10. Při vycházce „Na Vinohradech jsou nejen usedlosti“ v prosinci 2009 na otázku „Kdo si v Zámečku řekl své ano?“ Dvě až tři ruce vzlétly radostně, jedna s tragickým výrazem - vždyť taky věta "Vidíš, kdybys ho zabila hned po svatbě, už jsi mohla být venku", vstoupila do legend.

Vršovická sokolovna, Vršovické náměstí 2 - Zde se mj. natáčel film Jáchyme, hoď ho do stroje. František Koudelka z oddílu Chvojkovice-Brod se v této tělocvičně účastnil turnaje v judu. A sem si pro něj osobně přijel i docent Chocholoušek, znechucený neschopností svých podřízených. Tentokrát místo něj sebral uklízeče Šimáka.

Vršovický New Club, Vršovické náměstí 3 - Zde se scházeli po štacích bigbítoví hudebníci. Vedoucím byl bratr Viktora Sodomy Daniel. Více o tom pojednává 13. díl Bigbítu z roku 1998.

Kostel sv. Mikuláše, Vršovické náměstí – Původně zde stála románská kaple, od gotické přestavby nese kostel jméno sv. Mikuláše. V roce 1704 byl kostel přestavěn barokně, na konci 19. století byla chrámová loď prodloužena. Číselník kostelních hodin ukazuje i přibývání a ubývání měsíce. Na spodní části číselníku na západní straně věže putuje znak měsíce, který se mění podle toho, jak putuje měsíc po obloze. Kostel se zapsal i do literatury, a to díky tomu, že Hašek bydlel nějaký čas na Moskevské ulici, kam se přestěhoval ze Světa zvířat na Klamovce. V jeho nejslavnějším díle je popsána příhoda, jak Švejk s polním kurátem Katzem prodají v peněžní nouzi pohovku svého domácího i se skládacím oltářem v jejich útrobách. Po složitém pátrání objeví oltář ve vršovickém kostele. Složitá anabáze končí zápisem: “Přijal jsem polní oltář, který se náhodou dostal do chrámu ve Vršovicích. Polní kurát Otto Katz.“

Občanská záložna, Vršovické náměstí - Secesní budova od arch. Balšánka z roku 1911. Hala pro veřejnost má stropní osvětlení, zdobí ji mozaika.

Vršovické domky, Pod Stupni 6, 8, 10 – Domky se nacházejí v bývalém centru Vršovic, které se rozprostíralo mezi Botičem a kostelem sv. Mikuláše. Spolu s usedlostí Jitřenka a nedalekou lokalitou Vršovická stráň jsou tyto tři domky jedním z mála dokladů o svérázné a malebné podobě původní vršovické zástavby. Domek se šindelovou střechou byl určen od roku 1976 k demolici kvůli rozšíření sousedního hřiště, ale nakonec v devadesátých letech proběhla jeho rekonstrukce. V současnosti jsou všechny tři domky památkově chráněné a lze je považovat za jakýsi vršovický skanzen. Koncem 20. století byly domky novým majitelem pečlivě restaurovány, žel i oploceny, čímž se k nim veřejnosti ztížil přístup.

    1) V té divočině stály všude kapesní domečky                                         4) Villa Grébovka
    2) Vítají nás Havlíčkovy sady alias Grébovka                                           5) Pavilónu je teď příjemná kavárna
    3) Lavička Chata v Jezerní kotlině na dětském hřišti                                 6) Výhledy z terasy od Grébovky jsou úžasné

Dolní Landhauska, Grébovka – Obě usedlosti dolní i horní vznikly nejpozději na počátku 17. století. Po třicetileté válce patřily jesuitům a sloužily jako příbytek pro nemocné. Poté se dostaly do majetku Jakuba Wimmera. Roku 1870 získal obě usedlosti Moritz Gröbe. Na místě Dolní Landhausky nechal Moritz Gröbe v roce 1871 postavit dolní vilu s terasami. Budova sloužila k ubytování zaměstnanců Gröbeho zahrad a vinic a dodnes prozrazuje svého majitele monogramem MG na fasádě.

Lavička Jaroslava Foglara, dětské hřiště U štiky - Jaroslava Foglara jako autora Rychlých šípů zná snad každý. Pod přezdívkou Jestřáb vedl skautský oddíl Pražskou Dvojku neuvěřitelných šedesát let. Se svými skauty podnikl spoustu výprav. Jestřáb své knihy většinou nepsal doma, ale promýšlel si je na zídkách či lavičkách pražských parků. Od roku 2018 Skautská nadace Jaroslava Foglara odhaluje dřevěné ručně vyřezávané lavičky na motivy právě znovu vydávané Jestřábovy knihy. Tato byla odhalena v roce 2018 a je na téma Chata v Jezerní kotlině.

Vinný sklep Grébovka - Ve východní části vinice byl vybudován výrobní sklep. Takže již od roku 2009 se celá sklizeň neodváží, ale přímo na vinohradu o rozloze 1,6 hektaru se (po letech konečně na Vinohradech) víno vyrábí.

Grébovka – Moritz Gröbe byl společníkem úspěšné dopravní firmy Lanna a Šebek, která se podílela na stavbě železničního vinohradského tunelu. Tehdy si Gröbe vyhlédl místo pro své letní sídlo. Rozlehlý areál Horní a Dolní Landhausky budoval postupně. Nejprve nechal postavit dolní vilu s terasami. V letech 1870-1873 vznikala s obtížemi horní vila, neboť Gröbe nechal rozestavěnou vilu dvakrát zbourat, než se spokojil se stavbou třetí. Honosná neorenesanční vila byla vystavěna podle projektu Antonína Barvitia a Josefa Schulze. K zasypání lomu v dolní části Grébovky, založení parku a vinice využil podnikavý Gröbe půdu z prokopávaného vinohradského tunelu. Ale i přes levnou ornici - údajně ji bylo navezeno 60 000 povozů zeminy - přišla stavba na 6 miliónu zlatých. Z Moritze Gröbeho se k stáru stal velký podivín, který zadumaně sedával sám celé hodiny v parku. Určitý rozpad jeho osobnosti dokreslovala i oblíbená barva jeho šatů – žlutá. Jeho dědici vilu výhodně pronajali. K obyvatelům vily patřila v letech 1897-1905 vnučka císaře Františka Josefa a dcera korunního prince Rudolfa Alžběta se svým manželem Karlem Otou Windischgrätzem. Manželská dvojice, kterou prý v Grébovce tajně navštívil i sám císař, se stala obětí skandálu. V roce 1903 jakýsi pařížský Blesk přinesl zprávu, že ve vile přistihla Alžběta manžela in flagranti se subretou Mařenkou Zieglerovou. Údajně přitom padly i výstřely. Po letech, za první republiky hrálo divadlo v Nuslích operetu Mařenka – „román subrety“ inspirovanou pikantní událostí v Grébovce. Tehdy již šedesátiletý Windischgrätz divadlo zažaloval, ale ředitel narychlo pozměnil v textu Windischgrätz na Koniggrätz a hrálo se vesele dál. Alžběta se dávno předtím s Karlem rozešla a provdala za Leopolda Petzneka, který byl aktivním socialistou. Z rodového majetku pak vydatně podporovala rakouskou socialistickou stranu. Když v roce 1963 zemřela, zněla nad rakví vnučky Franze Josefa Internacionála. V roce 1908 připadla Grébovka vinohradské obci a sady byly přejmenovány na Havlíčkovy. Když přišli Němci, vadil jim pochopitelně Havlíček, ale s notnou dávkou pitomosti jim vrátili původní název Gröbovka - Gröbe byl nacisty nenáviděný Žid. Pohroma se na Grébovku snesla při náletu v únoru 1945, z honosné vily zůstaly jen trosky. Několik zásahů dostal také park, do kterého se dostala zvířata z poškozeného zvěřince, takže musel být uspořádán lov na medvěda uprostřed velkoměsta. V roce 1953 byla vila obnovena podle projektu architekta Pavla Smetany, manžela Jindřišky Smetanové a až do roku 1990 sloužila jako Dům pionýrů a mládeže. Místo andělíčků byly na stropě srpy a kladiva. Při poslední rekonstrukci už byly nástěnné malby zrekonstruovány podle původních Barvitiových plánů.

Viniční altán - Byl obnoven v letech 2002–2004 v nákladu 20 milionů korun. Při rekonstrukci byla vytvořena replika dřevěné historické konstrukce altánu včetně dekorativních prvků, bylo opraveno schodiště s vyhlídkou za altánem. Přistaven byl viniční sklípek zahloubený do svahu. Altán funguje jako kavárna a vinný šenk.

Pavilon, Grébovka - Byl vybudován v 70. letech 19. století podle návrhu Josefa Schulze. Původně sloužil jako zahradní herna se střelnicí a kuželnou. Během opravy bylo zjištěno, že se v interiéru nacházejí vzácné nástěnné malby, které byly ukryty pod izolací z dob, kdy budova sloužila jako jesle. Rekonstrukce byla dokončena v roce 2009 a zahrnovala také repliku historické kuželkové dráhy podle návrhu architekta Jiřího Javůrka. Budova nyní slouží jako zahradní kavárna a cukrárna.

    1) Grotta v Grébovce je národní kulturní památka                                     4) Až do roku 2007 stála na zahradě tvrze v Třebotově
    2) Takhle vypadala národní kulturní památka před obnovou                       5) Lavička Petra Muka
    3) Socha Neptuna byla nezvěstná                                                             6) Dolní Kozačku koupil otec Emy Destinnové

Fotoalbum vycházky...

Grotta, Grébovka - Umělá jeskyně byla postavena za 17 let mezi lety 1870–1887. Má čtyři patra a stojí před skutečnou skálou. Nahoře je terasa, pod ní krápníkové jeskyně, níže se nachází hlavní jeskyně a v přízemí loubí. Autory stavby jsou Barvitius, Schulz a Vorlíček. Soubor umělých skal, jejichž konstrukce jsou převážně z cihelného zdiva, je národní kulturní památkou. Grotta byla kompletně rekonstruována nákladem cca 40 milionů Kč v letech 2010 až 2011. Před ní stávala kašna, a socha Neptuna od Bohumila Schnircha. Sto třicet let starou sochu začal restaurovat sochař Jan Branda už v roce 1974. V Grébovce byl ale Neptun nestálým terčem útoků vandalů, a proto byl odvezen k restaurování do areálu na Kavčích horách. Postupem času se na Neptuna pozapomnělo. Naposledy byl viděn v roce 1997. Praha 2 proto vyhlásila po Neptunovi v roce 2007 pátrání a vypsala 50tisícovou odměnu. Stačilo, aby Nova zveřejnila, že se postrádá vzácná socha Neptuna z Grébovky a už další den mohla informovat, že se tří a půl metrový Neptun našel v absolutním pořádku v areálu tvrze Třebotov. Díky televizi byl nalezen během několika hodin. Vlastníci tvrze v Třebotově z toho byli v šoku. Sochu před několika roky zcela oficiálně koupili a vůbec netušili, že je kradená. V areálu tvrze stála na trávníku a sloužila několik let jako hlavní součást svatebních obřadů. Originál sochy je v lapidáriu, nakonec se vyrobily dvě kopie, jedna je před grottou, druhá kopie je místo originálu v Třebotově.

Lavička Petra Muka – U kruhové fontány je umístěna Lavička Petra Muka, na které s oblibou sedával. Je označena tabulkou s jeho jménem a daty narození a úmrtí.

Koperníkova 8 - Na pozemcích Kozačky v dnešní Koperníkově ulici 8, byla v roce 1854 vystavěna výstavná vila a nazývala se Dolní Kozačka. Na konci 19. století byl majitelem Kozačky i vily otec světoznámé zpěvačky Emy Destinnové, Emanuel Kittl, významný pražský pivovarník. Vila se zahradou je v současnosti obklopena mohutnou zdí.

    1) Horní Kozačku přestavěli na hospodu                                                   4) Základní škola Kladská - i tady máme svý lidi
    2) Dříve Na Kozačce, teď Máchova plzeňská restaurace                         5) Odsudy odnesli na nosítkách 80letého Kolbena do koncentráku
    3) Bezručovy sady                                                                                     6) Dvě sousední vily si byly původně k nerozeznání podobny

Máchova Plzeňská restaurace, Máchova 20 – Na jejím místě stávala usedlost Horní Kozačka čp 56. Název je připomenut na fasádě domu.

Bezručovy sady – Sady, pojmenované po básníkovi Petru Bezručovi v roce 1928, se před rokem 2016 rozkládaly na území dvou pražských částí, Prahy 2 a Prahy 10. Část patřící do správy Prahy 2 se v roce 2016 oddělila a dostala název, připomínající malíře a spisovatele Josefa Čapka a jeho bratra, spisovatele Karla Čapka. Část patřící Praze 10 si ponechala název Bezručovy sady.

Vila Emila Kolbena, Hradešínská 1 - Emil Kolben (1863-1943) Po vystudování elektrotechniky v roce 1887 odjel na pět let do Spojených států, kde pracoval ve firmě Thomase Alvy Edisona. Pod vlivem vynálezce Tesly se Emil Kolben jako jeden z prvních zaměřil na využití střídavého proudu, což se stalo základem jeho celoživotního úspěchu. Po návratu do Čech založil ve Vysočanech továrnu s názvem Kolben a spol. V roce 1908 mu německá technika v Praze udělila čestný doktorát. Roku 1921 došlo ke spojení firmy s První Českomoravskou továrnou na stroje, v roce 1927 dochází k další fúzi se strojírnami Breitfeld, Daněk a vzniká Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD). Emil Kolben se stal jejím generálním ředitelem. V době největšího rozmachu měla 12 tisíc zaměstnanců a velmi široký sortiment v souladu s dobovým heslem Vyrábíme vše, od špendlíku po lokomotivu. A pak přišli Němci a Kolben musel pro svůj židovský původ odejít z ČKD. Dne 6. června 1943 ve věku 80 let on, který byl dvakrát (v letech 1908 a 1910), ač Žid přijat císařem Františkem Josefem I., který mu udělil Řád železné koruny, byl vynesen na nosítkách ze své vily v Hradešínské ulici a deportován do koncentračního tábora Terezín. Nezachránilo ho ani to, že se jeho jméno objevilo v návrhu tzv. prezidentských výjimek a že byl zařazen mezi 41 osob vybraných k „čestnému árijství“. Říšský protektor výjimku neudělil a Emil Kolben zemřel měsíc po deportaci 3. července 1943 v Podmokelských kasárnách. Podle svědectví vnuka Jindřicha vzal si s sebou kromě pár osobních věcí i kufřík se 180 akciemi ČKD. Je pohřben na vinohradském hřbitově.

Dykova 4, 2 - Vila č. 4 vděčí za svůj zrod a vzhled dvěma architektům. Autorem původního novorenesančního projektu z konce 19. století byl vinohradský architekt Antonín Turek, mj. autor vinohradské vodárny. Později v roce 1926-28 byla vila přestavěna podle projektu Ladislava Machoně. Sousední dům č. 2, který si současně pro sebe postavil podle stejného projektu Antonín Turek, se zachoval do dnešních dnů. Turkova vila ovšem přestavbou neprošla a dnes téměř neshledáme společné prvky obou staveb. Zároveň se nabízí zajímavé srovnání vývoje architektury během pouhých 35 let. Machoň vilu opatřil i pozoruhodným interiérem. V místnostech jsou bohatě zdobené stropy, mezi nimi vyniká kabinet s maursko-arabskými motivy a hvězdami souhvězdí Orion. Ve vile bydlel člen správní rady Maršnerovy čokoládovny František Pokorný, který byl přesvědčen, že Orion má zvláštní magickou sílu. Díky jeho návrhu se motiv Orionu dostal na miliony tabulek čokolády, firma převzala hvězdu jako své logo a v roce 1928 byla dokonce celá továrna přejmenována na Orionku.

Městská elektrická dráha Královských Vinohrad – Byla vůbec první obecní elektrikou. Stavbu prováděl Křižíkův elektrotechnický závod. Pravidelný provoz mezi Státní operou, náměstím Míru a Flórou byl zahájen v roce 1897. Trať byla dvojkolejná a stanice byly označeny sloupky, které dodnes slouží na nejstarší části vinohradského hřbitova k označení jednotlivých částí. Proud dodávala vlastní městská elektrárna postavená v roce 1896 v objektu vinohradské vodárny. Na přestavěné budově elektrárny je umístěna Křižíkova busta se štítkem opravujícím chybný údaj.

    1) Husův sbor od Pavla Janáka                                                           4) Nakladatel Laichter si nechal navrhnout dům od Jana Kotěry
    2) Tato Foglarova lavička je přímo před vchodem do knihovny           5) 101 jede teď přes stanici U Prdlavky
    3) V restauraci občas hraje Míla Fuxa a jeho Tired Horses                 6) Nedaleko totiž bydlel falešný vrchní, kterého občas museli roztlačovat

Husův sbor, Dykova 10 – Kostel byl postaven podle návrhu Pavla Janáka střízlivá budova v intencích sborů husitské církve v roce 1933. Prostý interiér byl postupně doplněn o výtvarná díla a sochy Františka Bílka. Vedení sboru posléze trvalo na zrušení divadelního sálu a jeho nahrazení kolumbáriem. K tomu dochází na sklonku 30. let navzdory nesouhlasu Pavla Janáka. Úkol je proto svěřen jinému architektu Jiřímu Jakubovi, jehož bratr František pak vytváří na stěně monumentální fresku. Za dnů květnového povstání 1945 byla ve sboru umístěna ilegální vysílačka Československého rozhlasu, jak připomíná pamětní deska. Nakonec došlo i na stavbu věže. Před nedávnem se na štíhlou zvonici vrátil restaurovaný kalich. Zbývá poslední úkol: doplnit do tří nik kampanily trojici zvonů. S těmi Janák od začátku počítal, ale z finančních důvodů nebyly nikdy vyrobeny a provizorně je nahradila elektrická zvonkohra.

Lavička Jaroslav Foglara, Korunní - Před pobočkou Městské knihovny v Korunní byla v říjnu 2021 odhalena zatím nejnovější lavička. Je věnovaná Tajemné Řásnovce. Zdobí ji tichomořské motivy připomínající románovou stolní hru Fan-tan.

Sady Svatopluka Čecha - Park v historizujícím krajinářském a novobarokním duchu byl založen roku 1893 na části zahrady tehdejší usedlosti Nigrinka. Od roku 1924 se zde nachází bronzový pomník Svatopluka Čecha od Jana Štursy. Dále uvidíte zahradní bazén, který vznikl za 2. světové války jako protipožární nádrž.

Dům nakladatele Laichtera, Chopinova 4 – Nájemní dům s provozem nakladatelství z roku 1909. Stavba ve stylu geometrické moderny z vrcholného tvůrčího období Jana Kotěry. Neomítnuté cihly vyjadřující „konstrukční pravdu“ jsou charakteristické pro toto období Kotěrovy tvorby. Moralistní pojetí architektury konvenovalo s obsahem nakladatelské tvorby Jana Laichtera, blízkého přítele T. G. Masaryka.

Stanice U Prdlavky - Od prosince 2021 zajíždí autobusová linka 101 z Vršovic až na Prahu 3. Celkem vzniklo sedm zastávek, včetně jedné speciální. Na zastávce U Prdlavky budou cestující vystupovat poblíž místa, kde se natáčela známá scéna se stěrači z filmu Vrchní, prchni. Netradičně pojmenovaný označník dnes odhalil scénárista filmu Zdeněk Svěrák. U zastávky také symbolicky roztlačil vozítko Velorex. Právě kvůli specifickému zvuku motoru plátěného vozu dostala postava herce Josefa Abrháma přezdívku Prdlavka. Po odhalení stanice se okamžitě začala tabla s názvem stanice ztrácet. Problém s tablem U Prdlavky dopravce nyní řeší tím, že jeho kopie začal nabízet v e-shopu. „Nyní máme prodáno 220 ks a jsme vyprodaní. Budeme se snažit to nějak dořešit, abychom mohli Prdlavku ještě před Vánoci opět nabídnout,“ sdělila mluvčí DPP.

    1) Dřevěná lavička útokům bobrů zatím odolává                                       4) Sokolovna ve Slezské
    2) I Z riegrových sadů je parádní výhled na Hrad                                     5) Jaroslav Foglar se narodil v Benátské ulici
    3) Památník ke 150 letům založení Sokola                                                 6) ale uhlí do třetího patra bez výtahu nosil zde, a to 64 let

Lavička Jaroslav Foglara, Riegrovy sady - Opěradla lavičky zdobí bobři, a tak je snadno k uhodnutí, že je lavička věnována knížce Hoši od Bobří řeky, nově vydané v roce 2018.

Švihanka, Riegrovy sady – Vinice zde byla už v roce 1454, stavení s názvem Švihanka existovalo nejpozději v roce 1785. V roce 1843 se tu uvádí dům se zahradou. Roku 1903 ji koupila vinohradská obec a pozemky pojala do nově zřízených Riegrových sadů. Samotná budova se ocitla uprostřed parku a ve 30. letech byla radikálně přestavěna na restauraci s názvem Riegrovy sady. Teď je uzavřená.

Riegrovy sady - Vznikly roku 1902 spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracinka, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Park zde byl založen roku 1904. Z parku se otevírá rozhled na Pražský hrad a Malou Stranu.

Sokolovna, Riegrovy sady - Sokol byl na Královských Vinohradech založen v roce1887. Současná sokolovna byla budována od roku 1938. Stavba je příkladem jedné z nejčistších pražských funkcionalistických staveb přelomu 30. a 40. let 20. století. Během nacistické okupace sloužila od roku 1941 jako lazaret říšské branné moci a SS. V roce 1949 byl celý areál svěřen do rukou komunistické tělovýchovy a pod hlavičkou TJ Sokol ČKD Stalingrad, později zpátky přejmenované na TJ Bohemians ČKD Praha, fungoval až do roku 1991, kdy byl opět vrácen do sokolských rukou. Památník 150 let Sokola, před Sokolovnou - Kovový památník založení naší tělovýchovné organizace vytvořili Karel a Petr Holubovi v roce 2012.

Korunní 16 – Zde žil Jaroslav Foglar od roku 2014-2078. Narodil se na v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad – kvůli léčbě jeho otce Jindřicha. Ten zemřel v roce 1911 ve věku 39 let na srdeční nemoc, když byly Jaroslavovi 4 roky. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem. V roce 1914 se paní Foglarová s oběma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Na jaře roku 1920 Jaroslav na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala. V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. V roce 1927 se stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě. V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež a získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V Korunní ulici bydlel 64 let, odstěhoval se jen proto, že už ho nebavilo 64 let nosit uhlí na topení do třetího patra bez výtahu.

« NAHORU

TOPlist