97. Jaro v zimě

neděle 27. 2. 2022
navštíveny: Olšanské hřbitovy II, vysílač Třebešín, Byty Třebešín, Dýmová hora, Jarov, dům EggO, Jaro, Léto, Křídla, Nová Chmelnice, Park U Kněžské Louky, Milenci, Třešňovka, Zelené Město, Balkán, kostel sv. Vojtěcha, Střed Prahy, kolonie Bezpečí, Palachova kolej, restaurace U študáka

Pozvánka
Sraz je ve 13 hodin před vchodem do Olšanských hřbitovů 2, zastávka tram Mezi hřbitovy 10, 11, 13, 19, 26. Oběd: restaurace U Kozla, roh Basilejského náměstí a Jana Želivského 4. Ale pozor od 11:45 do 12:45. Ve tři čtvrtě na jednu už do hospody nechoďte, to budeme odcházet na sraz.
Heslo dne: Sejdeme se na hřbitově!

Jaká vycházka byla

   V neděli heslo dne: Sejdeme se na hřbitově, bylo až na drobné výjimky splněno, a mohli jsme vyrazit mezi hroby. U pravoslavné kaple je pohřben Nikolaj Paškovskij – ztělesnění osudu uprchlíka před bolševiky: bělogvardějec, emigrant, architekt odvlečený v roce 1945 do gulagu, který se po návratu ze strachu ani nehlásil k autorství kostela sv. Anežky na Spořilově. To Franta Šťastný i se svými zraněními a bezvědomím je proti němu šťastný člověk. Nad vyrovnanými řadami hrobů vojáků zemřelých za světových válek čněli Jožka Jabůrková, Fučík a Šverma, který sype ptáčkům i za hřbitovní zdí.
A teď půjdeme chvíli po stopách vycházky „Držte si klobouky, jedeme z kopečka" z roku 2017. Takže rozhlasová vysílačka na Třebešíně, velkosklad Pramenu teď už definitivně změněný na Byty Třebešín. Zatímco nám počítají uhlíkovou stopu i při jízdě tramvají, tady na Dýmové hoře postavili pomník bezdomovcům, kteří tu opalovali kabely - bezpochyby kradené. Třetí rok čekám na zimu, abych dostála názvu Jaro v zimě, a konečně jsem se dočkala - Jarov v zimě si můžeme užít se vším všudy. Nejdřív se nám postavila do cesty Stará, promiň. Název sedí, odsud se odchází opravdu těžko. Vidím, že nic nevidím, dům EggO jsme spatřili jen na reklamních fotkách. Čtyřprocentní umění je rozseto po celém sídlišti Jarov, takže jsme si zopakovali názvosloví a objevovali tu „kyčelní kost mamuta“, tu „triffida“ či Léto, které „ztratilo klíče“. Ovšem čtyřprocentní Milenci U kněžských luk jsou nezařaditelná Sodoma Gomora. Vyšplhali jsme se na vrchol Třešňovky. Lysá hora ze směrové růžice nespatřena, nevadí, použijeme ji jako servírovací stůl a budeme se kochat prosluněnými Vysočanami pod námi. Zelené město v zádech už máme prochozené z vycházky roku 2005 „Z Malešic až do Mnichova“, kdy jsme kličkovali mezi troskami zahradních domků pravděpodobně velmi nespokojených obyvatel kolonie Spokojenost. Naštěstí Balkán stále žije. Vzpomněli jsme na majitele bazénu a hudebních večerů v hospodě, kterou postavili zahrádkáři sami sobě. To by jeden nevěřil, že se z tak obrovského pavilónu na dvoře Vinohradského pivovaru může postavit tak malá orlovna. Teď už potáhneme do středu Prahy. Nečeká nás žádný heroický výkon, střed Prahy, navíc úředně potvrzený IPR, je totiž tady na Balkáně. Vrcholový alias středový přípitek a foto. Kolonií Pendrekov, kde kromě Mareše nezůstal kámen, resp. hrázdění na kameni, jsme došli k nedávno přejmenované Palachově koleji. Zde bydlel dva roky budoucí ekonom Jan Palach. Pamětní desku odhalil mj. Hubert Bystřičan z T13, jeho kamarád, kterému adresoval „Jan Hus“ svůj poslední pohled. Tak to musíme spláchnout. Hospoda U Študáka k tomu byla velice dobře uzpůsobena.

    1) Vojenské pohřebiště obětí 1. světové války                                                                 4) Hromadný hrob vlasovců
    2) Chrám byl postaven především pro ruské uprchlíky před bolševiky po roce 1917     5) Hrob bělogvardějce a architekta Nikolaje Paškovského
    3) Pamětní deska připomíná jejich zavlečení do Ruska v roce 1945                               6) Stojí tu i Jožka Jabůrková

Olšanské hřbitovy – Je to největší pražské pohřebiště s rozlohou 50 hektarů. Odhaduje se, že za dobu existence zde bylo pohřbeno přibližně 2 milionu mrtvých, což z nich činí největší pohřebiště v České republice. Hřbitovy jsou rozděleny ulicí Jana Želivského na dvě části. X. hřbitov byl otevřen roku 1910, vojáci zde začali být pohřbíváni v roce 1917.

Pohřebiště vojáků 1. světové války - Uprostřed Čestného vojenského pohřebiště vojáků 1. světové války se nachází stavba ossaria, kterou navrhl architekt Břetislav Svoboda. V podzemí budovy byly roku 1930 uloženy ostatky 3 155 vojáků, kteří během 1. světové války zahynuli v pražských lazaretech.

Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice – Chrám je ústřední částí pravoslavného hřbitova, určeného pro zesnulé pravoslavného vyznání. Po revolučních změnách v Rusku bylo mnoho lidí nuceno opustit svou vlast, odhaduje se až dva milióny. Tato ohromná uprchlická vlna se rozptýlila i do Československa, kde přechodně žilo až 40 000 lidí. Proto i v Praze po roce 1921 prudce vzrostl počet pravoslavných věřících. Vznikla potřeba kostela, a tak byl postaven tento chrám v letech 1924-1925. Projekt vypracoval prof. Vladimír Brandt za pomoci studentů architektury Nikolaje Paškovského a S. Klodta. Na financování stavby se podílela ruská komunita, osobním darem přispěli i předseda vlády Karel Kramář s manželkou Naděždou. Manželé jsou také pohřbeni ve zdejší kryptě. Roku 1995 byla na stěnu chrámu umístěna pamětní deska, která uctívá památku ruských, ukrajinských a jiných emigrantů ze SSSR, kteří byli v roce 1945 zavlečeni z Československa do Sovětského svazu.

Hrob Vlasovců - U chrámu hromadný hrob 187 vojáků Ruské osvobozenecké armády, zabitých bezprostředně po příchodu Rudé armády do Prahy. Ranění Vlasovci byli vyvlečeni z Vinohradské nemocnice a postříleni na okraji hluboké jámy, kterou pro změnu vykopal němečtí zajatci. Také je zde pochováno mnoho významných osobností, které byly nuceny opustit svou vlast po bolševické revoluci v Rusku. Mezi nimi hrob Nikolaje Paškovského.

Nikolaj Paškovskij (1897-1970) – Začal studovat architekturu na polytechnice v Petrohradě. Za revoluce sloužil v Bílé dobrovolnické armádě. Po její porážce na Krymu byl evakuován a poté internován v Turecku. Zde v rámci tzv. "Ruské pomocné akce" byl vybrán pro studium v Praze. Paškovskij do Prahy dorazil v prosinci 1921 a pokračoval ve studiu architektury na zdejší technice. Během studia se stal asistentem prof. Brandta, který ho přizval k projektu tohoto kostela Nanebevzetí Panny Marie. Svá studia dokončil v roce 1927. Jeho nejvýznamnějším projektem je spořilovský kostel sv. Anežky v roce 1934. Po druhé válce Paškovskij jako bývalý bojovník proti bolševikům neunikl pozornosti sovětské NKVD. Dne 9. května 1945 vstoupila do Prahy ruská armáda, o den později přijeli do Prahy příslušníci NKVD. Hned následujícího dne 11. května začalo zatýkání. Paškovskij byl zatčen 14. května. Byl eskortován do SSSR a deset let byl vězněn v gulagu. Jako jeden z mála přežil a v roce 1955 se vrátil do Prahy, kde zemřel v roce 1970. Je pochován zde v 18. oddělení, hrob č. 108 u pravoslavné kaple, pro kterou navrhoval jako student výzdobu. Protože byl Paškovskij v komunistickém režimu persona non grata, ve starších průvodcích, např. Pocheho kniha Prahou krok za krokem, je autorství kostela připisováno autorům většiny spořilovských staveb - Brožkovi a Polívkovi. Tento údaj je přejímán i autory pozdějšími. Ve vzpomínkách pamětníků byl Paškovskij skromný muž s obrovským vzděláním a rozhledem, ale velmi poznamenaný vězněním. Z toho důvodu na sebe nechtěl upozorňovat, a tudíž se po návratu z gulagu ani nedomáhal uznání svého autorství.

Jožka Jabůrková - Sochu komunistické novinářky Jožky Jabůrkové v nadživotní velikosti -výška 300 cm vytvářela Věra Merhautová v letech 1960–1965. Pomník byl odhalen v roce 1965 v Košířích v parčíku naproti Klamovce na křižovatce ulic Plzeňská a Podbělohorská. Po roce 1989 byl pozemek restituován a nová majitelka žádala jeho odstranění. V roce 1992 byl pomník převezen do depozitáře Galerie hlavního města Prahy. Zde zůstal až do léta 2002, kdy došlo k jeho znovuodhalení u Čestného vojenského pohřebiště.

    1) Společnost jí dělá Julius Fučík                                                               4) Uprostřed stojí památník ruským padlým v bitvě u Chlumce 1813
    2) Hroby vojáků Commonwealthu, kteří padli na našem území                 5) Jan Šverma sype ptáčkům v nejvzdálenějším rohu
    3) Pohřebiště Rudé armády                                                                         6) Rozhlasová vysílačka na Třebešíně začala vysílat v roce 1925

Julius Fučík – Autorem pomníku Julia Fučíka je Miloslav Šonka. Socha stála původně od konce70. let před vstupní bránou do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Předtím tam byly vybudovány čtyři kruhové bazény s fontánami, krajní fontána nejblíže Stromovky byla posléze zrušena, aby uvolnila místo soše Fučíka. Socha byla po roce 1989 deponovaná v depozitáři Galerie hl. m. Prahy. Na místě zbyl jen podstavec a schůdky. Po restaurování byla socha slavnostně odhalena v roce 2013 na Olšanských hřbitovech. Odhalení se zúčastnili mj. komunisté Jiří Dolejš, Marta Semelová, Milouš Jakeš, ale také spisovatel Zdeněk Mahler, básník Karel Sýs i místostarosta Prahy 3 Matěj Stropnický.

František Šťastný (1927-2000) - Jako patnáctiletý začínal závodit na kole, v roce 1948 reprezentoval mj. s Janem Veselým Československo v prvním ročníku Závodu míru na trati Varšava – Praha. Prvního motocyklového závodu se zúčastnil na jaře 1947 pod jménem svého nevlastního bratra, protože ještě nevlastnil řidičský průkaz. V roce 1953 byl přijat jako závodní jezdec do Jawy, s jejíž značkou spojil celý zbytek své závodnické kariéry. Na wikipedii jsou kromě jeho úspěchů vyjmenována i všechna jeho zranění během závodnické kariéry, např. střet se psem v rychlosti 205 km/h, zadření motoru při 230 km/hod... Slušný výčet. Devět zranění, pětkrát bezvědomí v celkové délce pět hodin.

Vojenská pohřebiště - Součástí hřbitovů je i pohřebiště vojáků ze zemí Commonwealthu, pohřebiště vojáků Rudé armády. Na hřbitov byl přenesen pomník padlým carským ruským velitelům z napoleonské bitvy u Chlumce (Kulmu, 1813), který vytesal kameník Jan Ludvík Kranner podle návrhu Josefa Berglera. Dnes se nachází na čestném pohřebišti Rudé armády. U nás je daleko známější bitva u Slavkova v roce 1805, kdy Napoleon drtivě porazil pruskou a rakouskou armádu, zatímco bitva U Chlumce v roce 1813, kde byl naopak Napoleon poražen, je téměř neznámá. Chlumec - Kulm je u Ústí nad Labem.

Socha Jana Švermy - Socha stála na staroměstské straně předmostí Štefánikova, dříve Švermova mostu. Autorem je Antonín Nykl, rok 1969. V roce 1999 byla odstraněna a instalována zde v roce 2004.

Tesla Strašnice, U Nákladového nádraží 8 - Bývalou továrnu Microphona postavili pro své rozvíjející se podnikání v oboru telefonních ústředen, telefonních přístrojů a rovněž prvních rozhlasových přijímačů bratři Knotkové v letech 1933-35. Po znárodnění, pod hlavičkou Tesla Strašnice se zde nadále vyráběly rádiové přístroje, později se podnik specializoval na výrobu televizorů, prvně zde byly montovány televizory Mánes. V roce 1991 Tesla změněna na akciovku, v roce 1994 zanikla. Nyní jsou zde kanceláře.

Sportovní hala na Třebešíně, Na Třebešíně 1 – V roce 2009 byla slavnostně otevřena víceúčelová sportovní hala VŠE, která poskytuje zázemí pro výuku tělesné výchovy a sportovní vyžití studentů a zaměstnanců. Stavbu navrhl Luděk Budík, byla zařazena do soutěže Stavba roku 2010.

    1) Původní domek vysílací stanice stále stojí                                               4) I bezdomovci už mají pomník
    2) Do roku 2016 tu stál velkosklad Pramenu                                                 5) Stará, promiň se o nás vzorně postarala
    3) Teď tu vyrostly Byty Třebešín                                                                    6) Za touto nenápadnou zdí

Fotoalbum vycházky...

Nová vysílací stanice Radiojournalu, Na Třebešíně 6 - Roku 1923 byl nedaleko kbelského letiště postaven stan jako první rozhlasová stanice společnosti Radio Journal. 18. května 1923 ve 20 hodin zazněla z éteru následující slova: „Haló, haló. Zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy,“. Ze skautského stanu probíhalo rozhlasové vysílání až do ledna 1924, kdy se přesunulo do jedné z dřevěných bud patřících kbelskému letišti. 28. ledna 1925 skončilo vysílání ve Kbelích a 12. února byla zahájeno vysílání Radiožurnálu na Třebešíně. V prosinci 1925 byl instalován vysílače Western Electric o výkonu 5 kW a tento vysílač Strašnice při dobrých klimatických podmínkách už pokrýval téměř celé Čechy. Mezi dvěma dřevěnými stožáry o výšce 40 metrů byla natažena anténa o délce 60 metrů.. V době květnového povstání v roce 1945 sehrál vysílač Strašnice významnou úlohu. V sobotu 5. května zahájil hlasatel Zdeněk Mančal ranní vysílání z hlavní budovy na Vinohradské třídě památnými slovy "Je sechs hodin" a dál už pokračoval česky. Do budovy byli povoláni ozbrojení němečtí vojáci, boj o rozhlas začal. V šest hodin byla budova v českých rukou. Povstalcům se podařilo převzít i vysílač na Třebešíně od německého osazenstva díky otřelému, ale účinnému triku. Revolucionáři německy zavolali z hlavní pošty dosavadnímu veliteli stráže u vysílačky ve Strašnicích a přikázali mu jménem SS-Gruppenführera Müllera, aby vysílač odevzdal českým technikům. A zmatená stráž okamžitě poslechla. Dopoledne 6. května se Němci marně pokoušeli na Vinohradech přerušit kabel spojující hlavní budovu s vysílačkou ve Strašnicích. Až do večera nebyla budova rozhlasu ani antény strašnické vysílací stanice poškozena, i když okolní domy dostaly řadu zásahů. Odsud se vysílaly zprávy o bezpodmínečné kapitulaci fašistického Německa až do dalšího dne, tedy 7. května, kdy bylo zapojeno vysílací studio a hlasatelna v Husově sboru v Bezručových sadech. Vysílač Strašnice ukončil činnost v listopadu 1945, po roce 1948 byl vysílač demontován. Na místě bývalého vysílače jsou dnes tenisové kurty, původní domek stále stojí. U plotu bývalého vysílače je pamětní deska květnového vysílání.

Byty Třebešín – Bytový komplex Byty Třebešín se skládá z celkem 12 objektů pro bydlení - šest bytových domů a pět viladomů, administrativní budovy při ulici K Červenému Dvoru, supermarketu a mateřské školy. Bydlí tu 2000 obyvatel. Tomuto komplexu musel ustoupit velkosklad Pramenu, jedna z nejvýraznějších průmyslových staveb, postavených v Československu během šedesátých let. Sklad o rozměrech 50 × 190 metrů tvořily tři sedmipodlažní sekce, celková podlažní plocha byla přes 40 000 metrů čtverečních. Do zásobovací části v přízemí ústila vlečka z Nákladového nádraží Žižkov. Demolice skladu proběhla v únoru 2016.

Památník na Třebešíně - Na památníku nedaleko bytů Třebešín je nápis „Byli jsme tady, žili jsme tady, už tady nejsme, sbohem”. Památník je připomínkou bývalé bezdomovecké kolonie, která roky existovala na místě, kde se dnes rozprostírá zahrada mateřské školy. Stojí za ním výtvarný umělec Epos 257, který ho vytvořil společně s Marcelem, bývalým obyvatelem Dýmové hory a vyučeným kameníkem. Před rokem 2015 bylo klíčovým zdrojem obživy místních obyvatel Dýmové hory dobývání mědi z nalezených nebo ukradených kabelů a jejich následný prodej v podnicích sběrných surovin. Plastové bužírky na smotaných kabelech se nejčastěji opalovaly na otevřených ohništích. Právě mědí je proto osazen nápis na památníku, který umělec slavnostně inauguroval v červnu 2019.

    1) Za nenápadnou zdí se ukrývá dům EggO                                               4) Patník – názorná ukázka Kyčelní kosti mamuta
    2) Jaro na Jarově                                                                                         5) Křídly Jiřího Nováka se kochají jen obyvatelé ubytovny
    3) Ošuntělé Léto na Jarově                                                                           6) Pítko – další čtyřprocentní vetřelec

Dům EggO, Schöfflerova 32 - Rodinný dům byl vestavěný do zahrady v roce 2006. Bylo nutné se vypořádat s protějším panelákem i s architekturou původního domu. Nový dům architekti pojmenovali EggO. Slovo „Já“ se v tomto případě vztahuje k zahradě se vzrostlými stromy, která se stala ústředním motivem nového bytu. Přístavba navazuje na dům a zeď zahrady, jen nad ně pokládá další betonovou desku a pod ni schovává nové vnitřní prostory. Uprostřed má deska velký otvor ve tvaru vajíčka, který se přizpůsobil vzrostlým stromů na zahradě.. Zahrada si i v sousedství paneláku zachovala svoji osobitost a stala se atriem domu, který získal v roce 2010 Cenu Grand Prix architektů.

Jarov - Název Jarov je původně jménem stavebního družstva, které zde postavilo ve 20. letech 20. století stejnojmennou kolonii rodinných domků mezi ulicemi V Zahrádkách a Květinková. První domy byly postaveny roku 1914. V letech 1959–1963 vzniklo v oblasti též sídliště Jarov se 1740 byty. Součástí sídliště jsou zdejší studentské koleje Jarov Vysoké školy ekonomické. Jméno Jarov nesla jej též zahrádkářská osada v oblasti dnešní prodejny Kaufland a Zelené město Jarov.

Jaro na Jarově, V Zahrádkách – Autorem je Zdeněk Josef Preclík, rodák ze Žižkova. Osazena byla v roce 1984.

Léto, Koněvova – Kamennou plastiku k fontáně vytvořil v roce 1968 Rudolf Svoboda.

Čtyřprocentní umění - Od roku 1965 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Tento zákon zanikl v roce 1991. Ještě v době existence této kulturní politiky se začal užívat pro označení výtvarných realizací výraz Čtyřprocentní umění. Tento zákon zajišťoval obrovské množství zakázek pro sochy ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť. Stát tak zajišťoval lukrativní práci vystudovaným sochařům, čímž si chtěl získat jejich loajalitu a zároveň je použít ke své propagaci. Za zmínku stojí, že se tito privilegovaní sochaři byli svými undergroundovými kolegy nazýváni Sierralisté podle auta Ford Sierra. Sierra byla totiž tehdy v Tuzexu jedno z mála západních aut k dostání, které si tito šťastlivci za tyto mimořádně lukrativní zakázky pořizovali. V 70. a 80. letech jenom v Praze vzniklo na 2200 výtvarných realizací ve veřejném prostoru. Pro nechuť většiny výtvarníků po roce 1968 zpracovávat politické náměty převládly v realizovaných projektech především neutrální figurativní motivy z prostředí rodiny, sportu, práce, stylizované náměty z flory a fauny a abstraktní objekty. Komunistická strana Československa podprahově chápala, že by úplný návrat do socialistického realismu působil jako zhmotnění její diktátorské povahy. Z celkového objemu se prosadily i sochy, které svoji dobu, ale i dobu následující výrazně předčily. Současné brutální zacházení i nevšímavost k těmto plastikám, přimělo sochaře Pavla Karouse k jejich systematické dokumentaci a popularizaci. Pro zjednodušení roztřídil plastiky z tohoto období do několika stále se opakujících typů, kterým dal pro usnadnění pracovní názvy často převzaté z lidové slovesnosti.

„Ztratila klíče“ – Kamenné realistické akty dívky sedící v dřepu. Postoj vycházel z tvaru bloku koupeného pískovce, sochař v rámci optimalizace práce a maximálního využití materiálu vtěsnal tyto nahé nezletilé dívky do krychle, ne náhodou tyto sochy pak působí skličujícím pedofilním dojmem.

„Kyčelní kost mamuta“ - Betonové či z umělého kamene vytvořené abstraktní plastiky s konvexními a konkávními plochami s průniky, které byly silně inspirované tvaroslovím kostí, mořských vyplavenin, podle tehdy populárního anglického sochaře Henryho Moora. Abstraktní plastika snadno prošla schvalovací komisí třeba jako dětská prolézačka. Angličan Henry Moore byl tolerován jako socialista s dobrým původem (jeho otec byl irský horník) a z jeho práce vyzdvihovali především jeho pozdější návrat k humanismu a figuraci. Moorovy oblíbené motivy ležící matky s dítětem byly u nás mnohokrát napodobovány.

„Vetřelci“ – Sochy vejcovitých forem, vajíčko jako symbol plodnosti, měly evokovat optimistickou náladu nového života na tehdy vznikajících sídlištích. Tyto sochy ale pro svou modelaci na tisíc způsobů pukající, zauzlovanou a rozfázovanou v pohybu, často s vnitřním, skrytým prostorem, působí spíše depresivním parazitickým než obtěžkaným dojmem. Proto je omladina nazvala Vetřelci, tyto ovoidické skulptury totiž nápadně připomínají kokony mimozemských příšer z amerického sci-fi filmu Vetřelec (Alien) z roku 1979.

„Volavky“ - Je neuvěřitelné, jaké oblibě se těšily plastiky vodních ptáků, rafinovaně kombinované s vodními nádržemi a kašnami. Kořeny této obsese sahají až do roku 1958, kdy Vincenc Vingler pro Československý pavilon na výstavě v Bruselu vytvořil minimalistickou sochu Pták. Princip sochy vodního ptáka spojený s bazénkem, následně několikrát použil pro architekturu různých sídlišť a inspiroval tím i mnoho jiných. Není nezajímavé připomenout, jak se Vincenc Vingler v roce 1949 vyhnul účasti v soutěži na Stalinův pomník, když členům Svazu vysvětlil, že vzhledem k tomu, že aktuálně pracuje na sérii portrétů opic v pražské ZOO, nepokládá za vhodné, aby ve svém ateliéru zpracovával současně i takovou úlohu, jakou je památník velkého generalissima. Smutné je, že pro naprostý nezájem současných kompetentních úřadů donedávna hustě osazené volavky často končí ve sběrnách drahých kovů. Pro své subtilní provedení, jsou totiž snadno odcizitelné. Plameňáci dokonce stojí jen jedné noze.

„Triffidi“ - Surrealistické, vertikální, většinou osově symetrické kašny, větrací komíny apod. vytvořené z kombinovaných materiálů. Triffidi jsou v abstraktním dekorativním stylu Brusel, a snadno by zapadli do kulis zahraničních sci-fi filmů z 60. let. Při troše fantazie si můžeme představit, že to jsou lidožravé rostliny z apokalyptického románu Den Triffidů Johna Wyndhama, který u nás vyšel v roce 1972. Jedním z nich jsou Dálky Jiřího Nováka z roku 1969 instalované v hlavním centru sídliště Novodvorská. Je složena z pěti tepaných plechových hliníkových prvků nasazených na volně otočných hřídelích. Jedná se o první kinetickou plastiku instalovanou ve veřejném prostoru ve střední Evropě.

Křídla, Koněvova – Další realizace Jiřího Nováka z roku 1987, tedy o téměř dvacet později. Na rozdíl od Dálekje socha ukryta v proluce mezi obchodní budovou a ubytovnouNeznámější Novákovou plastikou je ale paprskovitý emblém pro budovy Československé televize.

Patník, Koněvova - Josef Klimeš, 1987, „Kyčelní kost mamuta“ udělali z betonu.

Pítko, Koněvova - Josef Klimeš, 1987, žula, „Kyčelní kost mamuta“

    1) Tady to byl Juniorklub Na Chmelnici                                                         4) Dříve se muchlali za Potravinami
    2) Park U Kněžské louky                                                                               5) Obnovená Třešňovka
    3) Vévodí mu Milenci                                                                                     6) Směrová růžice nám posloužila jako servírovací stůl

Juniorklub Na Chmelnici, Koněvova 219 - Původně obvodní agitační středisko KSČ, se v 80. letech 20. století stal nejproslulejším pražským rockovým klubem. O dramaturgii se staral Luboš Schmidtmajer. Koncertovaly zde všechny tehdejší slavné rockové a punkové kapely, včetně těch zakazovaných Jasná Páka, Pražský výběr, Visací zámek, Babalet, Garáž, Precedens, Psí vojáci, Krásné nové stroje, Laura a její tygři a hudebníci tehdejší folk-blues-rockové scény Vladimír Mišík & Etc, Marsyas, ASPM, Ivan Hlas, Bluesberry, Krausberry či Yo Yo Band, začínal i tu Steamboat Stompers. Byl místem i neoficiálních výstav, které zde organizoval člen Jazzové sekce a výtvarník Joska Skalník.V prostorách klubu se konaly přednášky o výtvarném umění Bohumila Mráze, poslechové diskotéky Jiřího Černého a "Zuba" Vlčka, vystupovaly tu avantgardní divadelní soubory - Hadivadlo, divadlo Na okraji, Husa na provázku, Činoherní studio Ústí nad Labem. V roce 1983 vyšel v Tribuně článek Nová vlna se starým obsahem, který odstartoval persekuci české alternativní hudební scény a konkrétně zmiňoval i Juniorklub Na Chmelnici. Luboš Schmidtmajer raději klub uzavřel a několik měsíců zde probíhala rekonstrukce. V roce 1984 byl znovu otevřen. Výstavní činnost pokračovala i po pádu komunistického režimu a skončila až roku 1995.

Park U Kněžské louky - Byl revitalizován v letech 2020 – 2021. Centrální část parku tvoří mlatová plocha, lemovaná velkoformátovou dlažbou. Záhony ožívají časně zjara kvetoucími cibulovinami, zejména narcisy, následují trvalky a během léta dorůstají okrasné traviny. Dominantním prvkem parku se stalo sousoší Milenci od sochaře Miloslava Jiravy. V čele parku stálo již od roku 1966, později však vedle něj byla dostavěna samoobsluha a tak se sousoší stálo přímo u zdi prodejny. Při revitalizaci se podařil přesun sousoší na nové místo a proběhla jeho rekonstrukce. V rohu parku je malý koutek pro děti. V terénní modelaci je nerezový tunel. Celá tato plocha je vymezena dřevěným sedacím schodištěm. Je zde i mlžítko. Autorkou realizace je Martina Forejtová z ateliéru Land05, dcera Vlnasky z T16.

Jablko, v zahradě ZŠ Na Lučinách - Jiří Kryštůfek, Jablko, žula, 1979.

Plus - Minus, u vchodu do ZŠ Na Lučinách – Autorem je Ladislav Kovařík, travertin, kolem 1970.

Třešňovka - Sad patří velikostí mezi největší ovocné sady v Praze, roste tu více než 1500 stromů. Sad zde byl založen po druhé světové válce, předtím tu byly louky, pole a pastviny. Po roce 1990 postupně ale chátral a stalo se z něj místo plné stavebního odpadu s příbytky bezdomovců. V roce 2015 byl sad obnoven, staré neplodící stromy byly odstraněny a vysázeno bylo na čtyři sta třešní, několik jabloní a hrušně. V Třešňovce byla záměrně ponechána torza některých starých stromů, protože se hodí k hnízdění ptáků, pěvců nebo sov. Původní bunkr protiletecké obrany na vrcholu kopce byl překryt směrovou růžicí, na které jsou vyznačeny směry a vzdálenosti k některým českým horám. Většinu není šance vidět. Viz Lysá hora 291 km.

    1) Pod námi prosluněné Vysočany                                                                 4) Vyhnaní zahrádkáři asi nebyli moc spokojení
    2) Na druhé straně Zelené Město                                                                   5) Zahrádkářská kolonie Balkán dosud stojí
    3) Budoucí Zelené Město při vycházce Z Malešic až do Mnichova(2006)     6) Na návštěvě u majitele bazénu

Zelené Město – Rezidenční projekt Zelené město byl dokončen v roce 2009 a v roce 2010 získal prestižní ocenění Best of Reality – Nejlepší z realit. My jsme tu šli v květnu 2005 při našem putování Z Malešic až do Mnichova, kdy jsme procházeli bouranou zahrádkářskou kolonií Jarov.

Studánka Bezdomovec, Balkán - Zejména v létě je hojně užívaný lidmi bez domova, což dalo prameni název. Neudržovaný, leč stálý.

Balkán - Rozkládá se na hřebeni táhlého vrchu a na jeho severním svahu, převážně ve Vysočany a částečně na Žižkově. Na její severní straně byla roku 1938 založena zahrádkářská kolonie pod stejným názvem. Praha tehdy schválila výstavbu zahrádkářské osady na zdejších pozemcích, které spolek dostal jako náhradu za pozemek na vrchu Vítkově. Osada je jednou z nejstarších zahrádkářských osad v Praze.

    1) Na Balkáně si zahrádkáři postavili i hospodu, hudba T14 v roce 2006       4) Orlovna byl postavena z prken, ve kterých se točil Švejk
    2) Cedr atlaský                                                                                                5) Je to možný? Jsme na Balkáně a přitom ve středu Prahy
    3) Kostel sv. Vojtěch, předtím Orlovna                                                             6) Tak to se musíme vyfotit

Cedr, areál tenisových kurtů TJ Spoje – Cedr atlaský patří mezi památnými stromy k mladším – odhadované stáří je jen 110 let.

Kostel sv. Vojtěcha, Na Balkáně 28 – Když v roce 1891 skončila Jubilejní výstava, byly některé z výstavních pavilónů umístěny na zahradu Vinohradského pivovaru. Nejdříve sloužily k posezení nad pivem, později v letech 1920-1933 se v nich usídlily ateliéry české filmové společnosti A-B. Na zahradě pivovaru vznikla řada scén prvních našich filmů, např. Nollův Dobrý voják Švejk, Anton Špelec ostrostřelec, Muži v offsidu, celkem přes padesát filmů. V roce 1933 se ateliéry přestěhovaly do nových budov na Barrandově. Filmový pavilón byl zbourán a z levně získaného materiálu si žižkovští Orlové postavily na Balkáně orlovnu. Když byla roku 1939 rozpuštěna katolická tělocvičná organizace Orel a její orlovna měla propadnout konfiskaci, Spolek pro postavení kostela v Nových Vysočanech se s Orlem dohodl, uhradil dluhy na orlovně a zřídil v ní kapli zasvěcenou svatému Vojtěchovi. Po skončení 2. světové války bylo plánováno v blízkosti kaple postavit nový kostel, ale po roce 1948 z toho sešlo. Kaple byla obnovena v 90. letech 20. století.

Střed Prahy, dětské hřiště Na Balkáně - Patník označující střed Prahy stojí na místě, kde se protínají pomyslné spojnice severního a jižního a západního a východního pólu Prahy. Pražské póly jsou nejvzdálenější body území Prahy ve směru jednotlivých světových stran na hranici Prahy a Středočeského kraje. V listopadu 2020 je označila youtuberská dvojice Kluci z Prahy, spolu s Ondřejem Boháčem, ředitelem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Po úspěchů pólů (nejzazší body, kam se dalo v době železné opony v Praze dojet), byl označen i Střed Prahy. Ten byl osazen a slavnostně nasprejován 4. června 2021 za přítomnosti starosty Prahy 3 Jiřího Ptáčka, Ondřeje Boháče a Kluků. Betonový sloupek v designu shodném s Póly Prahy.

    1) Z původního Bezpečí zůstal jen Marešův domek                                   4) Zde bydlel budoucí ekonom Jan Palach dva roky
    2) Soused si ho přestavěl opravdu důkladně                                               5) Poslední pohled podepsal jako Jan Hus
    3) Palachova kolej                                                                                       6) Jdeme to všechno půjdeme zapít ke Študákovi

Kolonie Bezpečí - Na přelomu desátých a dvacátých let 20. století vznikla řada organizací, orientovaných na výstavbu bydlení pro státní a veřejné zaměstnance. Jednou z nich bylo i „Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Domov státních i jiných veřejných zaměstnanců pro domky rodinné v Žižkově“, založené v říjnu 1919. Pro kolonii rodinných domků Domov byl určen prostor, vymezený dnešními ulicemi Za Žižkovskou vozovnou a Na Balkáně. Čtyři bloky šedesáti tří přízemních domků, dvojdomků a trojdomků s podkrovím vznikly podle návrhu Ladislava Machoně. Byly určeny méně majetným a architekt dokonce navrhl i králíkárny a drůbeží výběhy. Domy byly k nastěhování v roce 1922. Dnes bohužel kolonie ztratila svou jednotnost, hrázděné stavby byly většinou různě upravovány a původní charakter se vytratil. Snad jediný v původním stavu je tzv. Marešův domek - přízemní domek policejního inspektora Františka Mareše v ulici V Bezpečí 12. Oficiální název kolonie rodinných domů státních zaměstnanců Bezpečí byl bodrým lidem přejmenován na Pendrekov.

Palachova kolej, Koněvova 93 - Pamětní desku umístěnou na budově koleje, kde Jan Palach jako student VŠE bydlel, odhalila v roce 2019 rektorka Hana Machková a za Palachovy spolužáky Hubert Bystřičan z Trasy 13. Budovy studentských kolejí byly při této příležitosti přejmenovány na Palachovu kolej. Na Vysoké škole ekonomické studoval Palach v letech 1966–1968, záměr studovat historii se mu splnil v roce 1968, kdy byl přijat na pražskou filozofickou fakultu. Za přípravou umístění pamětní desky stáli Palachovi přátelé včetně Jiřího Mejstříka a Huberta Bystřičana. Tomu v den upálení poslal Jan Palach pohled, který podepsal Tvůj Hus. Hubert: „Policie, která našla v jeho věcech mou adresu, mi ho po pár dnech zabavila. Spřátelili jsme se při studentském pobytu na celinách v Kazachstánu v létě 1968. Slušný mírumilovný kluk, kterého zajímaly dějiny a filosofie. Nebyl to žádný vůdčí typ".

« NAHORU

TOPlist