Kotlaska - Reflex č. 29, 22.7.2005

Kotlaska stojí na úbočí libeňského kopce Hájek a shlíží tak téměř přímo k nejznámějším symbolům zmizelé Libně - k náměstí Bohumila Hrabala a k ulici Na hrázi neboli několika málo domkům utopeným v obří ploše nevyužívaného autobusového nádraží a sousedícím s masívní zdí stanice metra Palmovka. To místo je dnes ošklivé, nepřipomíná poetickou periférii, zalidněnou vzrušujícími, rázovitými postavami, které do velkoměstského světa patří vždy jen napůl. Ať už proto, že ho stěží vnímají a žijí si po svém, nebo proto, že sice dychtivě nahlížejí za pomyslnou zeď, ale nemají štěstí, odvahu nebo šikovnost k tomu, aby ji minuly; či proto, že do toho světa pronikly jen jako ti, kteří mu slouží, a přinesli si s sebou pořádnou dávku nedůvěry a nenávisti vůči těm, kdo ho ovládají.

Místo sice dnes stále jako periférie vypadá, ale už jako ta obyčejná, všední, nová, jakou si velkoměsto vytváří samo uvnitř sebe všude tam, kde je dostatek velkých šedivých zdí, starších domů a chudých lidí. Vládne tu poetika rezignace - město se prohnalo kolem, aby šedivé zdi nahradilo prosklenými konstrukcemi a rozpačitou rázovitost espritem pozitivního týmového ducha.

Na své cestě ulicí Na hrázi zanechalo město jeden významný symbol: sídlí tu marketingová společnost, která na fasádě svého opraveného domu vystavuje obsažný nápis: Marketingový výzkum je dialog.

Ano, i periférie je dialog. Pravděpodobně by i její dnešní podoba mohla být plná překvapivé poetiky pro Bohumila Hrabala a jeho přátele, s nimiž tu filosofoval před několika desítkami let. Perličky na dně pravděpodobně nepatří mezi ohrožené druhy, o jejichž zachování musejí bojovat ekologové a památkáři. Spíš budou výsadou mimořádně silného pohledu. Ostatně - Hrabal s filosofem Josefem Zumrem zřejmě rádi a často probírali i Ladislava Klímu, filosofa, který byl přesvědčen o tom, že sám tvoří celý svět, a jehož by tedy nějaká, byť sebevětší přestavba města neměla zaskočit.

Jak je to tedy s tou periférií? Asi je především nespravedlivá. Ukazuje se zřejmě jen někomu. A to i tehdy, když si většina ostatních myslí, že už dávno neexistuje nebo že ještě nevznikla.

To ale neznamená, že některé věci prostě nemizí. Vždyť i ten kopec Hájek z poloviny zmizel.

VYSTOUPAL, ZMIZEL.
NEPOHNUL, ZŮSTAL.
Kopec Hájek začal mizet v šedesátých letech a ubylo ho pořádně. Na jeho úbočí vyrostly železniční koleje položené na náspech zpevněných jeho vlastními kameny. Obří stavba nových železničních spojek, jejímž centrem byla Kotlaska. Právě v chátrající usedlosti měli stavaři ústředí, a Kotlaska se tak stala už nejen symbolem, ale přímo srdcem mizení.

S mužem, který patřil k šéfům stavby, jsem si dal schůzku na stanici metra Vltavská. Měl sice v ruce podrobný plán Prahy a měl také turisticky svalnaté lýtko, výlet po okolí kopce a po kolejích jsme však neabsolvovali. Zavedl mě do velmi blízké vinárny, kde mi nad litrem dobrého merlotu nabídl poetiku svých vzpomínek na heroickou fázi mizení.

Informace o významu železničních spojek a přesunu gigantických objemů materiálu jsem vnímat příliš nedokázal. Pobavilo mě spíš to, že svou návštěvou poctil Kotlasku i reprezentant jiného zmizelého světa, bývalý prezident Husák, který šel zkontrolovat obří socialistickou stavbu. Nebo to, že jeden ze stavařských sovětských poradců se neodvážil zajet si na pivo do Plzně, protože v pozvání viděl zlovolnou nástrahu, jelikož přece neměl „bumážku“ opravňující ho k takové cestě. Či to, že chlapi bourali hospody, do kterých předtím chodili na pivo, a zbyla vlastně nakonec jenom ta, kde dělal pingla chlapík, co na koloběžce objel celý svět. A bez bumážky.

A nakonec se i v těchto vzpomínkách objevil filosof. „Tehdy se o jednu podnikovou kotelnu staral filosof Hejdánek. Byl hrozně spokojený, že má spoustu volného času a může sedět v teple a nikdo ho neotravuje. Tedy občas ho otravovali, občas ho přímo i estébáci odvlékali. A on patřil k těm zarputilým, ani se nepohnul, nechal se odnášet. Byl skvělý.“

To je takové přímočaré poučení o mizení: Husák vystoupal na mizející kopec a zmizel, Hejdánek se ani nepohnul ... a zůstal.

UKAŽ MI SVÉHO PSA
Ulice Kotlaska rámuje spodní stranu Hájku. Jeho zbylé stráně protkávají ulice, či spíš uličky a stezky Nad Kotlaskou s různými pořadovými čísly. Stačí vystoupat pár metrů po úbočí a dostanete se do uzavřeného zvláštního polosvěta - mizení tu má nakročeno, ale jako by si potřebovalo při cestě do kopce vydechnout, ponechalo prostor k přežití, přežívání, či dokonce neoprávněnému optimismu, s nímž tu vznikají i nové věci.

Zpočátku to vypadá jako opuštěná zahrádkářská kolonie. Kopřivy přerůstají zpráchnivělé dřevěné lavičky vydané napospas dešti, staré lyže vetknuté do bývalého záhonu připomínají, kudy se asi po nich měla pnout rajčata, zahradní dřevěné domky na nářadí se neutěšeně naklánějí ke straně. Opuštěné zahrádky však přecházejí do poloopuštěných, kde jsou kopřivy a lyže u výhonů v rovnováze a na zteřelých lavičkách občas evidentně někdo posedává. Když se ulicí v šíři zhruba dvou metrů prosmýknete ještě o kus výš, narazíte na domky, jež se příliš neliší od těch zahradních, jsou malé, s rozpukanými a omšelými zdmi, zatékajícími střechami, nizoučké a na první pohled zcela po právu nesoucí označení „nouzová stavba“. Jsou ale obývané, v oknech je občas i záclonka, trávník na drobném dvorku je i pokosen. U některých stojí auta, jež mají zřejmě větší tržní cenu než domek. To je další náznak překvapivého odolávání mizení. Otevřenou výzvou jsou pak pokusy vtěsnat mezi hustě nasázené nouzové stavby či stavbičky stavbu velkou a bílou a zjevně nikoliv nouzovou, docela moderní vilu s ozdobným železným plotem. Jsou tam takové. A několik dalších tam vzniká.

Možná ty novostavby nejsou až tak nenouzové nebo prostě místní lidé nemají rádi přišelce - bavit se se mnou o svém podivném vršku nechtěli. Nevadí. Viděl jsem jejich psy. A ti jsou dostatečným dokladem až magické podivnosti zčásti zmizelého kopce.

To, že je pes téměř v každé tamní zahrádce, nepřekvapí. To, že vám ti psi v uzoučkých „nadkotlaskách“ skoro dýchají do tváře, a to ještě navíc za polorozpadlými ploty, je spíš nepříjemné než magické. Ani častý výskyt německých ovčáků není zrovna tím, co vytváří originalitu kopce. Ale pak to přijde: doprostřed uličky vám vyběhne v ústrety skutečně nouzový hlídač, malý krysařík. Všimnete si, že jednu zcela kopřivami zarostlou zahradu hlídá sněhobílý vzácný a drahý west highland white teriér. Na jiném zcela zpustlém dvorku zahlédnete neznámého bílého krasavce, opodál ušlechtilého ohařovitého lovce, výskyt malého chrtíka už není ničím nečekaným ...

Mám z toho zvláštní pocit. Jestli se tam nějak záměrně neshromažďují? Jestli nejsou jako delfíni ve Stopařově průvodci a neřeknou nám před náhlým zmizením: „Sbohem a dík za všechny psy ...“

ČTRNÁCTKA
Na Kotlasce byste mohli také potkat bizarní výpravu stárnoucích reprezentantů tuzemské technické inteligence doprovázenou několika spřátelenými lékaři či umělci. To je Trasa 14. Součást velkolepého systému Turistického akademického klubu, který vznikl v šedesátých letech mezi studenty techniky a dnes sdružuje pořádně zestárlé skauty a jejich přátele.

Je to něco mezi pionýrem a domovem důchodců. Ale jsme dobře vybaveni, na výletech máme s sebou cévařku a jiné odborníky. Ostatně celý klub a každá trasa se postupně staly centrem životně důležitých kontaktů,“ vysvětlila mi členka čtrnáctky. Každá trasa má své vlastní aktivity, čtrnáctka také svoje webové stránky, pořádá své výlety a akce. Na společném vítání léta nebo na Velké stezce se může najednou sejít i tisícovka postarších skautů.

Členové čtrnáctky chodí mimo jiné po pražských usedlostech. Mizení se nebrání, mizí aktivně a inteligentně. „Ne, není to tak, že bychom chtěli, aby tuhle tradici přebrali mladí. Občas s námi někam vyjedou naše už většinou dospělé děti, ale jinak se cítíme dobře mezi sebou, známe se, jsme si generačně blízcí, víme, co od sebe očekávat, když se pohádáme, odštěpíme se do nové trasy, ale nešíříme žádné poslání do budoucnosti. Dobrý vtip by byl leda si ještě založit společný domov důchodců.“

MEZI SVĚTY
Na Hájek či na Kotlasku, jak se kopci běžně říká, jsem se před psaním textu vyšplhal několikrát. A budu se tam vracet. Připomínalo mi to tam moje dětské a dětsky naivní přání, abych někdy stál přesně na hraně deště, aby na mě nepršelo, ale jenom malý kousíček vedle ano, abych mohl udělat jenom krůček do deště a zase zpátky. Představoval jsem si, že taková hranice deště je pravidelná, rovná, že chvíli postojí, nechá mě vychutnat svou existenci. S Kotlaskou je to podobné - uděláte jenom krok nahoru a už jste někde úplně jinde. Ponoříte se do toho kopce a pak se zase v klidu vrátíte na Palmovku. Můžete chodit mezi světy, sem tam, na několika čtverečních metrech. Zřetelnost téhle hranice je možná silou zčásti zmizelých věcí.

« NAHORU
TOPlist