3. Od věznice k věznici

neděle 23. 3 .2003
navštíveny: Řepy, Ženská trestnice v klášteru boromejek, Kratochvílův statek, kostel sv. Martina, řádový hřbitov sester, řepský hřbitov s hrobem Babinského, radnice Prahy 17, mohyla na Bílé Hoře, toleranční hřbitov v Ruzyni, Kubrův statek, věznice v Ruzyni, ruzyňské usedlosti (19)

Pozvánka
Přátelům usedlostí, kteří už povětšinou v Židovském Městě byli, navrhuji alternativní vycházku Od věznice k věznici, se zastaveníčkem na Bílé Hoře. Sraz by byl v Řepích na konečné tramvaje 10 a 9.

Jaká vycházka byla

Klášter boromejek, K Šancím - V roce 1858 zakoupila Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského pozemek v Řepích a na něm v letech 1858 až 1864 vystavěla klášter v klasicistním stylu, jeho součástí se stal kostel sv. Rodiny. Ten byl ve třicátých letech 20. století vymalován v beuronském stylu. Původně zde byl sirotčinec, od roku 1865 ženská věznice. Po propuštění ze žaláře zde v letech 1861-1879 pracoval jako zahradník pověstný loupežník Václav Babinský. V roce 1948 došlo ke zrušení ženské trestnice, budova byla upravena na ústav sociální péče a řádové sestry byly odsunuty do pohraničí. V té době započala i devastace kostela sv. Rodiny, interiér byl zničen, malby v beuronském stylu zabíleny. Byla odstraněna věž kostela, který následně sloužil jako garáž pro náklaďáky. Po navrácení majetku Kongregaci byla po roce 1990 započata rekonstrukce. Ze vzácných maleb byla odstraněna přemalba a zachovalé části maleb byly zafixovány. V roce 1996 Kongregace milosrdných sester zakládá Domov sv. Karla Boromejského, který slouží nemocným seniorům. Součástí objektu je také oddělení výkonu trestu pro ženy spadající pod vazební věznici Ruzyně. Tím bylo navázáno na historii ženské věznice v objektu kláštera.

Kratochvílův statek, Žalanského 36 – Tento statek má více než 400 letou historii, po celou dobu zde hospodařili předkové rodiny Kratochvílů.

Kostel sv. Martina, Žalanského - Původně románský kostel, postavený kolem poloviny 12. století. Později kolem čtvrti 13. století postavena věž s tribunou a celek přestavěn v 18. století, kdy byla sklenuta loď a vestavěna kruchta. Při poslední rekonstrukci v roce 1986 byl odhalen původní románský vstup, který byl v době baroka zazděn.

Řádový hřbitov sester, Žalanského – Na tomto hřbitově se nachází 225 hrobů boromejek. Hřbitov se objevuje ve zfilmované Kytici režiséra F. A. Brabce z roku 2000, konkrétně v baladě Svatební košile. Dívka se v opuštění a bolesti rouhá Panně Marii slovy „milého z ciziny mi vrať — aneb život můj náhle zkrať“. Milenec se skutečně v noci objeví a pod průhlednou záminkou, že si ji chce vzít, ji vláčí krajinou až ke hřbitovu. Dívka prohlédne, že milenec je vlastně mrtvola a snaží se před ním ukrýt v márnici, kde leží jiný umrlec. „A tu na dvéře: buch, buch, buch! burácí zvenčí její druh: „Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru“. Nakonec nad ránem umrlec Roden zmizí a dívka je zachráněna.

Vězeňský hřbitov, Žalanského – Jsou zde pochovány vězenkyně i loupežník Babinský. Václav Babinský se narodil 1796 v Pokraticích. Jako devatenáctiletý mladík nastoupil vojenskou službu u dělostřelců. Po osmi letech vojančení se rozhodl dezertovat i s plukovní pokladnou. Vojenskému soudu se vyhnul úspěšným předstíráním šílenství, což mu přineslo hospitalizaci na psychiatrii, řádné propuštění z armády a nárok na lůžko a stravu v karlínské Invalidovně. Rok se tu povaloval a pak vzal opět roha. Zorganizoval malou loupežnickou bandu a začal přepadávat pocestné. Byl opakovaně zatýkán a držen ve vazbě. Nikdo mu nic nedokázal a z vězení dokázal vždy směle zmizet vylámáním mříží a skoky z velkých výšek. Definitivně byl zatčen v roce 1835. Po dopadení byl obviněn z dvanácti zločinů, ale prokázáno mu jich bylo jen šest. Kromě loupeží a dokonce jedné vraždy byl obviněn, že se v lednu 1832 dopustil veřejného násilí, když při zatýkání pokousal rychtáře Václava Frankeho. V době vynesení rozsudku v roce 1840 bylo Babinskému 44 let a dvacetiletý žalář na Špilberku se tak v podstatě rovnal trestu smrti. Jeho milenka Apolena stižená tuberou zemřela ve vězení už patnáct dní od rozsudku. Ve vězení se stal Babinský zbožným člověkem, který neodložil růženec. Známá kramářská píseň Na kopečku v Africe připomíná další epizodu z Babinského života. "Starej lotr mexickej" byl totiž v rámci výkonu trestu poslán do království Madagaskar, kde zdejší král slovenského původu Mikuláš Beňovský řešil problém přestavby pevnosti s královskou pokladnicí. Aby byla co nejvíce odolná proti zlodějům, potřeboval projekt konzultovat se zkušeným zločincem. Babinský, dnes již loajální vězeň, byl ideální volbou. Nejen že poskytl cenné rady, ale byl jediným, s kým si mohl slovenský král promluvit ve své mateřštině. Trávili spolu prý mnoho večerů v debatách při dýmce. Tato africká epizoda má drobnou vadu. Beňovský zemřel 1786 a Babinský se narodil až deset let poté. Takže dvacetileté vězení si Babinský odpykával na Špilberku a poté, co byla zdejší věznice zrušena, strávil zbytek trestu v Kartouzách u Jičína, dnešních Valdicích. Od svého propuštění v roce 1861 až do své smrti roku 1879 pracoval jako zahradník v klášteře v Řepích, který sloužil coby ženské vězení. Stěžoval si na lidskou ničemnost projevující se neustálými krádežemi jeho jablek, jahod a růží. Také vězeňkyně ho prý trápily svými sexuálními choutkami. Babinský jednou s rozhořčením pravil: "Ne, to už nelze snést, jak špatný jest dnes svět. Poctivý člověk musí se skoro bát jít po silnici!“ Po hostincích za pohoštění vyprávěl historky své i svých spoluvězňů. Nebýt brakové literatury 19. století nikdo by dnes Vencu z Pokratic, jak byl též Babinský nazýván, za legendu ani nepovažoval. Už v roce 1862 vyšlo první sešitové vydání o skutcích loupežníka Babinského a většinou smyšlené příběhy o něm plnily dlouhá desetiletí různou dobrodružnou literaturu.

Radnice městské části Praha 17, Žalanského – Byla postavena v roce 1995 podle návrhu architektů Zuzany a Jana Staškových. Stavba byla nominována na Stavbu roku 1996.

Bílá hora – Bitva na Bílé hoře se odehrála 8. listopadu 1620. Po krátkém dvouhodinovém boji zde skončil téměř stoletý zápas českých stavů proti centralizačním snahám habsburského dvora. Na české straně padlo dva tisíce mužů oproti pěti stovkám obětí protivníka. Čas od času se během stavebních prací na bělohorské planině ještě dnes najdou kosterní pozůstatky těchto bojovníků. Jeden z hromadných hrobů byl odkryt v roce 1974, když na pláni před oboru Hvězda budovali vojenské stanové spartakiádní městečko pro ubytování cvičenců. Malý, jednoduchý památník byl odhalen k 300. výročí bitvy. Podnět k pomníku dali na počátku 20. století sokolové, konkrétně Jan Kolátor, starosta župy Podbělohorské. Poté se začaly scházet první skromné příspěvky na zamýšlenou mohylu. Projekt bělohorské mohyly zaujal Stanislava Suchardu, který v té době již proslul svou prací na pomníku Františka Palackého. Společně s Josefem Gočárem předložil svůj návrh na monumentální památník v roce 1908. Dílo mělo vyhlížet jako otevřené nádvoří, v jehož středu se otevírá nepřikrytý hrob. Zdvihá se na mírně stoupající plateau, jež je ohraničeno dvaceti sedmi žulovými hranoly připomínající 27 popravených pánů. Ve středu nádvoří leží žena (nepochybně opět slečna Slepičková), symbol poraženého národa. Do svahu se vřezává schodiště, na němž stojí dvě truchlící ženy. Monstrózní dílo se však nesetkalo s příznivým ohlasem. Od projektu se distancoval i Jan Kolátor s tím, že umělci pracovali na vlastní vrub a že sokolové navíc shromáždili jen 3 200 korun, zatímco realizace „hrobu národa“ by si vyžádala nejméně 200 000. Ve stejné době se objevil ještě jeden projekt, který na Suchardovu vizi hrobu národa také kriticky reagoval, totiž návrh Národního pomníku na Bílé hoře od sochaře Františka Bílka. Projekt neméně monumentální zahrnující chrám zapuštěný do skalního pahorku. „Nesmíme připustit, že by naše vlast mohla být jednou v hrobě“, a tak na vrchol chrámu vystupovaly po řadě stupňů sochy Pokora a Čistota. Stařec s velebným gestem ukazoval na hlavní skupinu v centru pomníku, kde byli všichni od Cyrila a Metoděje, přes Václava a Karla IV. Ačkoliv Bílkův projekt převyšoval po všech stránkách návrh Suchardův a Gočárův, měl s nimi společnou jednu podstatnou věc - náklady na jeho realizaci se odhadoval rovněž na 200 000 korun. A tak Kolátorovi nezbylo než opět prohlašovat, že jejich župa na provedení nepomýšlí. Nakonec 7. listopadu 1920 župa Podbělohorská odevzdala národu tuto skromnou mohylu.

Evangelický hřbitov, Huberova – Hřbitov má rozměry pouze 16,5 x 10 metrů. Nazývá se toleranční, protože vznikl po vydání tolerančního patentu z roku 1781, jímž Josef II. povolil i jiná vyznání než katolická. Díky němu se mohli k protestantské církvi přihlásit i dosud tajní evangelíci. Jedním z nich byl i Jan Kubr. Když v roce 1783 zemřel, měl být pohřben na katolickém hřbitově v Liboci. Proti tomu se však zvedla silná vlna odporu a lidé s holemi zastavili pohřební průvod a přerušili zvonění. Pohřeb byl zmařen, muselo zasáhnout vojsko a rakev střežená vojáky byla pohřbena až druhý den. Aby se již něco takového neopakovalo, vznikl v roce 1784 hřbitov nový, evangelický. Poslední pohřeb se tu konal v roce 1945. Hřbitov vstoupil do širšího povědomí v roce 1848. Pražští studenti chtěli uctít na Bílé hoře památku padlých bojovníků, ale rakouské úřady shromáždění nepovolily. Studenti tedy využili toleranční hřbitov, kde jim nemohlo být bráněno v pokládání věnců, ve skutečnosti určených pro bělohorské padlé. Na shromáždění na hřbitově tehdy promluvil bouřlivák J. V. Frič. Zchátralý hřbitov obnovila v roce 2000 Městská část Prahy 6 společně s evangelíky ze Střešovic. Přestože po vyhlášení tolerančního patentu vzniklo na území Prahy mnoho evangelických hřbitovů, tento jediný se dochoval.

Kubrův statek, Staré náměstí 15 - Nejvýznamnější a nejstarší památka lidové architektury na území Ruzyně. Jde o barokní objekt s dřevěnou pavlačí a zděnou bránou, na níž je z vnitřní strany vyrytý letopočet 1731 a také sluneční hodiny. Původní majitelé statku, místní rod Kubrů, drželi statky nejen v Ruzyni, ale i v nedalekých Stodůlkách a rychtář Vavřinec Kubr založil známý zájezdní hostinec Bílý beránek. Kubrovi byli v 18. století ruzyňskými rychtáři a také tajnými evangelíky. Roku 1749 udal libocký farář pražskému purkrabství, že Jan a Anna Kubrovi z čp. 15 a rychtář Martin Kubr z hospody čp. 20 nejsou pravověrní. Jan Kubr byl za nevíru mrskán před kostelem v Řepích a přinucen k veřejnému vyznání katolictví. Roku 1752 v tomto statku najatý tesař objevil za trámem zakázanou knihu, kvůli níž byli majitelé několikrát vyšetřováni. K evangelické víře se mohli Kubrovi přihlásit až po vydání tolerančního patentu v roce 1781. Díky výtržnostem při jeho pohřbu v roce 1783, vznikl v roce 1784 nový evangelický hřbitov v Huberově ulici.

Věznice Ruzyně, Staré náměstí 3 - V místech ruzyňské vazební věznice začal v první polovině 19. století fungovat cukrovar. Ten však po necelých sto letech ukončil v roce 1921 svou činnost. V roce 1935 byl přestavěn na Zemskou donucovací pracovnu. Z původního areálu zůstala stát pouze cukrovarský komína, který se stal základem pro stavbu dodnes funkčního vodojemu. Dřík komínu obklopuje osm železobetonových pilířů, které nesou osmibokou nádrž zakončenou lucernou s prosklenými okny, ze které vyčnívá vrchol komínu. Nejde tedy o strážní věž, jak se mylně uvádí. V předválečném období měla donucovací pracovna kapacitu cca 200 káranců. Po únoru 1948 a přístavbě nové budovy se zvýšila kapacita na 838 míst.

Ruzyňské usedlosti – Ves Ruzyně je poprvé zmíněna v zakládající listině břevnovského kláštera z roku 993, která je ovšem pozdějším falsem. A tak nejstarší zpráva o ruzyňské tvrzi a dvoru pochází z počátku 15. století. Na ruzyňském Starém náměstí se dochovalo několik pozoruhodných usedlostí, které jsou památkově chráněny od roku 1964. Jsou to čp. 4, 5, 6, 8, 9, 10, 13 a 18, všechny doloženy už v 16. století. Toto historické jádro někdejší vesnice patří dnes v Praze k nejzachovalejším souborům lidové architektury, a proto byla Ruzyně v roce 1995 prohlášena vesnickou památkovou rezervací.