Beránka, Na Beránce 2 – První zmínku o vinici nacházíme k roku 1599. Pak se střídali majitelé, až roku 1645 koupil vinici malostranský měšťan Pavel Beránek. Nový majitel vystavěl vedle lisu i dům o dvou světnicích. Podle příjmení tohoto držitele se také ujal název Beránka. V roce 1708 zakoupil usedlost Linhart Ferdinand Meisner, univerzitní profesor a zemský fyzik, který usedlost opravil a výrazně přestavěl. Za Meisnerovy přestavby získala nemovitost raně klasicistní ráz a dodnes se zachoval vzhled jižního průčelí. Ve 20. a 30. letech provedl majitel Antonín Zeman rozsáhlé stavební úpravy. Dal v levém křídle zřídit krám, byt pro domovníka, dvě stáje a kanceláře. Pravé křídlo bylo přestavěno na restauraci a dvůr sloužil jako zahradní restaurace. Vilovou výstavbou po první světové válce ztratila Beránka svou původně dominantní polohu. Posledním soukromým majitelem Beránky byl stavitel Alois Zima. Po válce zde sídlila Obnova středočeských památek, za jejíhož působení prošla usedlost v 80. letech radikální rekonstrukcí a získala rozsáhlou moderní přístavbu, v severní části vznikla nová patrová budova, která uzavírá dvůr. V 90. letech byla v rámci restitucí vrácena rodině Zimově. Dnes jsou zde kanceláře a sklady.

Pernikářka, Na Pernikářce 15 – Vinice zde vznikla kolem poloviny 16. století. Jméno získala podle povolání majitele Václava Doležala, pernikáře ze Starého Města, který ji vlastnil v letech 1656-1664. Dochovaná je klasicistní jednopatrová budova. Po válce získal usedlost Ústav experimentální botaniky, bývalá zahrada slouží jako pokusné pole tohoto ústavu. Na začátku 19. století byla původně barokní usedlost přestavěna na letní sídlo. Datum 1861 pod fasádou hlavní obytné budovy připomíná úpravu usedlosti do dnešního stavu.

Linhartova vila, Na Viničních horách 46 – Vlastní rodinný dům architekta Evžena Linharta je v Praze první realizovaný funkcionalistický dům, byl postaven v letech 1927–1929. Dvě úrovně obytného prostoru jsou propojeny rampou. Puristicky čistá, Le Corbusierem inspirovaná architektura, je oživená krytou salou terrenou u vstupu, půlkruhovým balkonem na východní fasádě a vnějším schodištěm vedoucím na terasu na severním průčelí. Dům je památkově chráněn, dosud v něm bydlí potomci architekta.

Kaplička Nejsvětější Trojice, Soborská – Když roku 1707 nechal Jan Landschitz vystavět nad Zlatnicí trojbokou kapli svaté Trojice, netušil, jakým trnem v oku se tato barokní památka stane Občanskému výboru soudruha Vaněčka z Hanspaulky. Přestože byla památkově chráněna a navíc už ve dvacátých letech přestavěna na dva byty, při tzv. brigádě v roce 1961 došlo k nepovolené demolici celé stavby.

Zlatnice, Zlatnice 5 - Usedlost vznikla na místě viničního lisu. V letech 1660 – 1690 patřila zlatníkovi Gabrieli Geltenhauerovi, k čemuž odkazuje její český název. Od 1876 vlastnili Zlatnici Mořic a Anna Mildovi, původem ze Sudet. Protože Mildeho začali navštěvovat němečtí studenti, kteří ho znali z původního bydliště, zřídil ve své usedlosti hostinec. Ten se stal v poslední čtvrtině 19. století oblíbeným místem pražských německých studentů. Když v srpnu 1877 došli tři němečtí studenti medicíny do této výletní restaurace, uviděli obrovitého hospodského s plnovousem a rudým fezem na hlavě (ona pokrývka hlavy byla zástavou za nezaplacená piva z minulého dne). Po několika pivech získal hostinský přezdívku Osman Paša, jeho žena Suleika a kuchařka Zoraide. Místo pojmenovali němečtí studenti Schipkapas, protože jim připomínalo průsmyk Šipka v bulharském pohoří Stara planina, kde roku 1877 Rusové a Bulhaři porazili turecké vojsko. Tureckým stylem zde poté Němci dávali najevo, že v rusko-tureckém sporu sympatizují se statečnými tureckými vojsky proti slovanským národům. Hostinec se stal hlavním dějištěm studentského románu Der Schipkapaß, který v roce 1908 vydal německy píšící spisovatel původem z Moravy Karl Hans Strobl. Od druhého vydání vycházel román pod názvem Die Flamänder von Prag. V románu se student práv Hans Schütz zamiluje do sekretářky, která dá přednost bohatšímu studentovi a on poté chodí zapíjet žal na Šipkapas. K hostinci se vztahuje i řada nejrůznějších básní, které se dochovaly v archivech německých studentských spolků. Ve svých Denících Franz Kafka zmiňuje, že do restaurace Schipkapas šel s Maxem Brodem odpoledne poté, co se definitivně rozešel s dlouholetou přítelkyní Felice Bauerovou. Ač hospoda byla spíše zanedbaná, hostinský byl podnikavý a měl smysl pro humor. Za krásného počasí vybíral pět krejcarů „lázeňské taxy“ za západ slunce, který ohlašoval jako pořadatel. Zemřel roku 1910, zadusil se kuřecí kostí. Po jeho smrti hospoda upadala, i když fungovala ještě mezi válkami už s českým majitelem. Dodnes dochované přízemní stavení je velmi prosté, je to obdélná stavba s řadou oken. Před jižním průčelím se rozkládá svažující se hospodářský dvůr, původní hospodářské budovy ustoupily výstavbě garáží. Celá usedlost je ve špatném stavu, je ponechána svému osudu, přestože je od roku 1964 památkově chráněna.

Dubový mlýn, K Dubovému mlýnu 4 – Mlýn je doložen v pramenech na konci 16. století jako majetek strahovských premonstrátů. V roce 1688 koupil mlýn Pavel Mysliveček, jeho rodu pak patřil mlýn sto let. Jeho syn Josef byl otcem skladatele Josefa Myslivečka, který se však v Dubovém mlýně nenarodil, jak bývá mylně uváděno. Josef Mysliveček se také vyučil mlynářem a stal se mlynářským mistrem, ale po otcově smrti se rozhodl věnovat hudbě a odjel do Itálie. V první polovině 19. století objekt krátce po sobě třikrát vyhořel a od roku 1860 přestal fungovat jako mlýn. V roce 1940 koupil Dubový mlýn továrník Jindřich Jelínek za jeden milion korun pro svou ženu Jarmilu, rozenou Žižkovou z Trocnova. O rok později zde zřídil farmu pro chov domácího zvířectva a drůbeže, v pařeništích pěstoval žampiony a lanýže. Po válce byla firma zestátněna, ale Jelínkovi se podařilo, že byl zvolen národním správcem. Stejně ještě téhož roku emigroval. Dubový mlýn převzal n. p. Korek Klášterec nad Ohří a pokračoval zde ve výrobě zátek a hliníkových uzávěrů. Výroba zanikla v roce 1980. Jelínkovi odjeli do Kanady a firma založená Jindřichem Jelínkem The Jelinek Cork Group patří dodnes ke špičce producentů korku. Jeho syn Otto Jelinek, narozený v roce 1940, získal v roce 1955 spolu se sestrou Marií juniorský domácí titul ve sportovních dvojicích, v letech 1957 a 1958 bronzovou medaili na MS, v roce 1960 čtvrté místo na olympijských hrách v Squaw Valley a v roce 1962 titul mistrů světa v krasobruslení sportovních dvojic v Praze. Po skončení sportovní kariéry se věnoval podnikání v oblasti sportovních potřeb (např. vyráběl brusle značky Jelinek). Politickou kariéru nastartoval v roce 1972, kdy byl zvolen členem kanadského parlamentu. Do zákonodárného sboru byl zvolen celkem pětkrát. V roce 1984 se stal ministrem pro fitness a amatérský sport, v letech 1989 - 1994 byl dokonce ministrem financí. Pro české potřeby se přejmenoval zpátky na Otakara Jelínka a restituoval Dubový mlýn. V roce 1994 se vrátil do České republiky jako šéf české pobočky a předseda rady ředitelů pro střední Evropu firmy Deloitte & Touche a bydlí zde - za bytelnou zdí.

Jehněčí dvůr, Horoměřická - Hospodářský dvůr vznikl na místě bývalého vinohradu kolem poloviny 18. století. V roce 1792 je zaznamenána úprava objektu zvaného Schaaflerey (dnešní Schäferei – ovčín), kde byly pěstovány malé ovečky. Později se setkáváme s názvem Černý beránek (Schwarze Lammhof). Roku 1807 byla přistavěna patrová sýpka a obytné stavení. Na katastru z roku 1840 je vidět již pět stavení, u nichž byl uveden název Jehněčí dvůr. Do roku 1973 zde sídlilo JZD Rudá záře Horoměřice, od té doby je zde umístěn archiv Útvaru rozvoje hlavního města Prahy.

Truhlářka, Truhlářka čp. 48 - Pod Gabrielkou leží nejvýstavnější z nebušických usedlostí. Vinice s domkem je doložena už ve 14. století, kdy náležela Strahovskému klášteru. Obytný dům byl přestavěn a rozšířen v polovině 18. století. Vznikla tak barokní jednopatrová budova s ozdobným štítem a zděnou lodžií po celé jižní frontě. Dnešní vzhled získala usedlost po opravě v roce 1946. Nyní slouží jako obytný dům a je pečlivě opravena.

Gabrielka, U Gabrielky č. p. 49 – Na místě středověkých vinic, které odedávna patřily Strahovskému klášteru, založil opat Gabriel v 18. století viniční dům. Nebušická usedlost, která po něm získala jméno, se intenzívně věnovala vinařství, roku 1845 tu byla dokonce centrální výrobna klášterního vína. Usedlost si zachovala postavení mimo městskou zástavbu, stále k ní patří polnosti a je sídlem jezdeckého klubu Gabrielka, který ji udržuje ve slušném stavu.

Ševčice, K Vinicím č. p. 52 – Původně zde byla vinice patřící Jenerálce, na které vznikla usedlost, jeden z nejstarších viničních objektů v Nebušicích. Dnes je Ševčice podstatně přestavěná a slouží k obytným účelům.

Šedivka, K Vinicím 51 – Také tady byla původně vinice patřící k Jenerálce, na počátku 19. století zde vzniklo stavení. V té době v usedlosti vyučoval jakýsi vysloužilý voják, takže zřejmě po krátkou dobu plnila funkci školy. Pak sloužila jako hospodářská usedlost, dnes je z ní obytný dům.

Šubrtka, K Vinicím 50 – Vznikla na konci 18. století. Počátkem 19. století zde bydlel a vyučoval místní děti vysloužilý voják, podobně jako předtím na Šedivce a také zřejmě jen krátce. Dodnes je Šubrtka samotou, je obývána a celkem udržována.

Vila, Pod starou školou 69 - Minimalistická vila vznikla v architektonickém studiu D3A (Stanislav Fiala, Tomáš Prouza, Jaroslav Zima) na přelomu let 2000 a 2001. Vila představuje dvoupodlažní stavbu se zapuštěným přízemím. Od vstupu prochází hlavní, průhledná komunikační osa přes zádveří až do haly, odkud vedou dveře do všech prostor v přízemí. V prvním patře se rozkládá hlavní obytný prostor, oddělený od zahrady velkoplošně prosklenou stěnou. Posuvné díly této stěny a velký přesah střechy umožňují, aby za příhodných klimatických podmínek dům vytvořil se zahradou jeden celek. Jeho hrubé neomítnuté stěny z betonových tvárnic jsou nepřístupné, ale také pevné a poctivé. Nápad neomítnout betonové tvárnice byl přijat s tím, že jsou vzhledově atraktivní a majitelé navíc ušetří.

NAHORU