Secesní tržnice, náměstí 14. října – Byla postavena v letech 1906 - 1909 Aloisem Čenským. Nosnou konstrukci budovy tvoří ocelové příhradové vazníky a ocelové sloupy, které jsou zároveň nejvýraznějšími dekorativními prvky v interiéru knihovny. Původně byla prodejní hala tržnice přes celou výšku budovy členěna pouze jednotlivými prodejními stánky. Na konci sedmdesátých let 20. století byla tržnice přebudována na nákupní středisko a v rámci těchto socialistických úprav proběhla její zásadní přestavba - rozlehlá hala dostala ještě jeden železobetonový strop, původní ocelové sloupy byly obetonovány železobetonem po celé své výšce včetně hlavic a prostor nově vzniklého prvního patra byl oddělen od konstrukce ocelových historických vazníků podhledem. V listopadu roku 2001 rozhodlo zastupitelstvo Městské části Praha 5, za spolupráce Magistrátu hlavního města Prahy zřídit v prostoru prvního patra tržnice smíchovskou pobočku Městské knihovny v Praze. Projektant ateliér Atrea obnovil původní prostorové řešení tržnice, tzn. celý prostor v prvním patře demontovat stávající podhled otevřít a opět ho scelit v jednu převýšenou trojlodní halu. Pro knihovnu byla vyčleněna i východní boční loď, vysoký prostor po výšce členily knihovní galerie a využitelná plocha knihovních služeb se tak zvětšila. Knihovna byla otevřena v říjnu 2003.

Portheimka, Štefánikova 12 - Letohrádek Portheimka stojí na pozemcích bývalého kartuziánského kláštera, založeného Janem Lucemburským v roce 1342. Den po smrti Václava IV. v srpnu 1419 vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne byly budovy vypáleny. Roku 1722 koupil pozemky „Na Kartouze“ barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer, který tu vystavěl podle svých projektů letohrádek pro svou rodinu. Byla to jednopatrová prostá stavba s bohatě zdobeným zahradním průčelím, v jejímž přízemí vyniká sala terrena, v prvním patře pak mramorový oválný sál s nástropní freskou V. V. Reinera Bakchanále. Později byla přistavěna ještě po obou stranách přízemní křídla. Po smrti stavitele v roce 1752 byl letohrádek pro spory mezi dědici prodán. Koupil ho hrabě František Leopold Buquoy, který vybudoval v zahradě, sahající až k Vltavě, oranžérii, fíkovnu a skleníky a pořádal tu četné slavnosti (z té doby pochází název Bukvojka). Jeho dědic letohrádek pronajal a špatně udržované sídlo chátralo. V roce 1828 koupili objekt bratři Porgesové z Portheimu, kteří postavili u Vltavy kartounku a v bývalém letohrádku si zřídili rodinné sídlo. U Porgesů působil jako vychovatel Karel Sabina, libretista Prodané nevěsty a známý policejní konfident. Ve smíchovském letohrádku se seznámil se svou budoucí ženou Josefinou Schonauerovou, která zde pracovala jako komorná. Milostný poměr „na pracovišti“ však nezůstal utajen a dívka byla propuštěna. Sabina zůstal – uměl to nejen s ženami , ale dokázal ovlivnit i zaměstnavatele, před níž se stylizoval do role svedeného muže, jenž podlehl krásné komorné „proti své vůli“. To mu však nebránilo v dalších schůzkách. Jeho drzost neznala mezí. Jednoho dne s tragickou tváří oznámil, že mu zemřela matka a žádal panstvo o zapůjčení kočáru. Byl oslyšen, dojatá paní ho jen prosila, aby ekvipáž vrátil do večera, kdy měla jet do divadla. Namísto pohřbu, který byl čirým výmyslem, si milenci uspořádali výlet. V kočáře se jim tak zalíbilo, že zapomněli na čas a vrátili se až v pozdě v noci. To bylo přespříliš. A když kočí vše vyzradil, musel zhýralý vychovatel okamžitě z domu. Josefině se z dlouholetého vztahu se Sabinou narodila dcera (1844) a syn (1846). Lehkověrný otec děti legitimoval sňatkem až v roce 1849. Josefina si ale příliš nepolepšila – Sabina byl zakrátko zatčen a na léta uvězněn. Město Smíchov odkoupilo od Porghesů část zahrady pro stavbu baziliky sv. Václava a v roce 1884 dalo zbourat jižní křídlo letohrádku. Tím porušili jeho symetrii. Po druhé světové válce byla zahrada otevřena veřejnosti a letohrádek byl upraven pro pořádání výstav.

Park Sacré Coeur - Park se nachází v těsné blízkosti Carrefouru. Přístup je možný z obchoďáku. Stačí vystoupat do prvního patra a na galerii vlevo najít východ na lávku k parku.

Bertramka, Mozartova 2 – Zakladatelkou zdejší vinice se stala Anežka Kobrová, manželka Kryštofa Kobra z Kobersberka, který byl popraven na Staroměstském náměstí v roce 1621. První usedlost byla postavena na konci 17. století z lomové opuky. Usedlost je pojmenována po Františku z Bertramu, který ji nechal upravit na letovisko po vzoru předměstských vil po roce 1743. V roce 1784 ji koupila operní pěvkyně Josefína Dušková se svým chotěm Františkem Xaverem Duškem. Jejich hostem zde byl v letech 1787 a 1791 Wolfgang Amadeus Mozart, který zde dokončoval operu Don Giovanni před její pražskou premiérou. V padesátých letech 20. století byla usedlost přidělena hudebnímu oddělení Národního muzea a v roce 1956 byla usedlost rekonstruována do podoby, kdy zde skladatel pobýval. Stala se památníkem Wolfganga Amadea Mozarta a manželů Duškových. Usedlost tvoří areál, jehož hlavním objektem je obytná budova. Hlavními viditelnými prvky této stavby jsou předsunuté dvojramenné schodiště a lodžie. Naproti je stodola s třípatrovým špýcharem.

Blaženka, U Blaženky 1 - Stojí na viničních pozemcích starší usedlosti Šubrtky. Něžný název Blaženka se začal používat až na konci 19. století a to pro vilu, kterou údajně nechal v letech 1874 - 1876 postavit východočeský statkář Koldínský pro svého syna Aloise. Alois Koldínský to dotáhl na poslance říšského sněmu za Mladočechy a hlavně na starostu Smíchova. Byl zetěm Pavla Švandy ze Semčic a pro jeho divadlo napsal snad právě na Blažence i několik her. Hostem na Blažence býval i básník Jaroslav Vrchlický a zavítal sem opakovaně i prezident Masaryk. V roce 1992 byla budova vrácena původním majitelům a prošla celkovou rekonstrukcí. Dnes slouží jako hotel Blaženka a restaurace "Le Lapin Bleu".