9. Vycházka 7 K

neděle 14. 3. 2004
navštíveny: letohrádek Kinských, Kobrová, Královodvorská, Ráj, Kanclířka, Hřebenka, Nesypka, Horní Palata, Pernikářka, Klamovka, Klikovka, Skalka, Kotlářka (69)

Pozvánka
Slavíme kromě vzájemnosti i padesátou navštívenou usedlost. Na přespříští neděli 14. března slibuju dalších 7K usedlostí plus nějaké bonusy. Sraz je na náměstí Kinských ve 13:14.

Jaká vycházka byla

    Teď už mohu odtajnit, co se skrývalo pod názvem nedělní vycházky 7K. Byly to překvapivě usedlosti: letohrádek Kinských, Kobrová, Královodvorská, Kanclířka, Klamovka, Klikovka a Kotlářka. Kdo si pod tím představoval něco jiného, měl by se nad sebou zamyslet, i když i Milena Tichá byla svou usedlostí K7 viditelně potěšena stejně jako ulicí slepou Tichou. Když jsme v zahradě Kinských právě chtěli oslavit, že se nás sešlo 14, dorazila šestnáctka a rázem jsme oslavovali konkurenční trasu.

    Nakonec nás stejně bylo osmnáct, přes plot už jsme lezli s vyšňořenými Provázky. Kromě několika bonusů v podobě usedlostí od jiných písmen jsme navštívili ústav hluchých, slepých, psychiatrii, Svět zvířat a školu Milady Větrovcové. Když jsme vylezli na Skalku nahoru, vzpomněli jsme na Káhiru a vyžahli přemrzlou Sakaru. V poslední usedlosti jsme zahájili sezónu zahradních restaurací a zbytek odpoledne a večera jsme s Jirkou fungovali jako neplacení agenti cestovní kanceláře Exim tours.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Už nám to Ledvinovi zkazili, je nás před K1 šestnáct                               4) Vosmíkova vila
    2) Pan Provázek v obleku čeká, aby mohl přelézt plot                                  5) Tichá s Tichou
    3) Místo Kanclířky (K4) vyrostl klášter benediktinek                                       6) Zmodernizovaná Kavalírka

Letohrádek Kinských – Roku 1799 zakoupila pozemky zpustlých vinic na jižním svahu vrchu Petřína kněžna Marie Růžena Kinská. Její vnuk kníže Rudolf Kinský je od roku 1823 začal přetvářet na romantickou zahradu s výsadbou vzácných dřevin, vodopádem, potoky, můstky a jezírkem propojenými smyčkou cest. Architekt Heinrich Koch vyprojektoval na dominantní místo zahrady v letech 1827-1831 letní sídlo Kinských, letohrádek jako předměstskou vilu ve stylu pozdního klasicismu. Rudolf Kinský si svého sídla příliš neužil, neboť byl v roce 1833 jako dvorský rada přeložen do Vídně a po třech letech pak předčasně ve 34 letech zemřel. Na počátku 20. století prodal Karel Kinský letohrádek pražské obci. Ta ji neprodleně zpřístupnila veřejnosti a rozhodla se spojit ji s Petřínskými sady. To se podařilo až po půldruhém roce, neboť ministerstvo vojenství údajně z bezpečnostních důvodů nechtělo dát svolení k proražení Hladové zdi. V roce 1902 byly ve vile umístěny exponáty Národopisné výstavy, která se konala v Praze v roce 1895. Od roku 1922 je zde stálá expozice etnografického oddělení Národního muzea.

Kinského sady – Součástí letohrádku je park o rozloze přibližně 17 hektarů s rybníčkem a vodopádem. Vodu z horních částí Petřína do objektu přivádělo několik štol. Na Smíchově od 40. let 19. století sílila výstavba továren, jež značně znečišťovaly ovzduší. Proto rodina Kinských postupně přestávala využívat své letní sídlo jako rezidenci. Ferdinand Bonaventura Kinský chtěl pozemky rozprodat na parcely pro činžovní domy, což město Praha odmítlo a roku 1901 zakoupil Smíchov celý areál za 919 500 Kč. Poté byla zahrada zpřístupněna veřejnosti.

Ráj, Holečkova 4 – Vinice je doložena již v 15. století. V 19. století se Ráj dostal do majetku hraběte Kinského a budovy byly zahrnuty do rozlehlé zahrady, kde zaujímaly místo při jižním okraji u dnešní Holečkovy ulice. Později ale hrabě tuto usedlost vyčlenil a rozhodl se postavit na místě usedlosti rozsáhlou budovu ústavu hluchoněmých. Základní kámen byl položen roku 1901 za přítomnosti císaře Františka Josefa I. Stavba byla do dvou let hotova. Dodnes zde sídlí Speciální škola pro sluchově postižené.

Kobrová, Holečkova – O vinici rozkládající se mezi dnešní Holečkovou a Plzeňskou máme zprávu k roku 1613, kdy ji dosavadní majitelka prodává Anežce Kobrové z Rottenfeldu. Roku 1872 koupily sestry Kobrovy Srdce Pána Ježíše a připojili ji k usedlosti Královodvorské, ze které vznikl řeholní dům. Kobrová byla rozdělena, po roce 1906 rozparcelována a rozprodána na stavební pozemky.

Královodvorská, Holečkova 31 – Vinice a usedlost patřila až do roku 1786 generálnímu semináři v Králově Dvoře na Starém Městě pražském, odtud její název. Po různých změnách majitelů koupila v roce 1872 od Baptisty Rieda vilu i sousední Kobrovou generální představená řeholních panen Srdce Pána Ježíše. K již stojícímu letohrádku byla přistavěna prostorná konventní budova s kaplí a penzionem. Byl tu zřízen vychovávací ústav pro dívky ze zámožných rodin, vyučování bylo vedeno ve francouzštině. V roce 1884 k němu přibyl kostel, zbudovaný v novogotickém slohu podle návrhu beuronského benedikta Béthuna, autora protějšího komplexu benediktského kláštera. Dnes v objektu sídlí různé firmy.

Kanclířka, Holečkova – Stará vinice rozkládající se severně od dnešní Holečkovy ulice při ulici Švédská je doložena před polovinou 15. století. Kolem roku 1450 byla majetkem Jiřího z Poděbrad. Roku 1496 je označována jako vinice Kancléřova, z tohoto pojmenování vzniklo pozdější Kanclířka. V roce 1883 ji spolu s rozsáhlými pozemky koupila beuronská skupina benediktinů pro založené ženské odnože kláštera. V roce 1888 byl položen základní kámen, realizaci kláštera napomohla hlavně hraběnka Gabriela Sweerts-Sporcková, která klášteru odkázala 1 milion zlatých. Sama chtěla do kláštera vstoupit, okolnosti ji v tom ale zabránily. Velkolepá stavba, postavená v stylu beuronské školy, dostala jméno jejího křestního patrona – archanděla Gabriela. Konventní budovy a kostel sv. Gabriela vyrostly na místě původní usedlosti v letech 1889-91. Zakladatelem a významným představitelem Beuronské umělecké školy byl německý sochař, malíř a architekt Peter Lenz, řeholním jménem Desiderius. Roku 1891 zavítal do Prahy, aby navrhl vnitřní výzdobu kostela. Jediný deskový obraz v kostele zachycuje Pannu Marii ve zlatém kruhu. Na sloupech v popředí stojí Desideriovy sochy v nadživotní velikosti z bílého mramoru, znázorňující zvěstování. Nejvýznamnějším dílem v kostele je rozměrná Pieta zaplňující stěnu nad oratoří. Desiderius na ní pracoval více než třicet let, počínaje modelem z roku 1864 a konče pražskou verzí z let 1895-96. Pieta, odborníky považovaná za Desideriovo nejlepší dílo, byla ve své době přijata značně rozporuplně. Kardinál Schönborn, pohoršen novátorským pojetím, tehdy dokonce nařídil její odstranění. Likvidaci mistrovské práce se naštěstí podařilo zabránit, pouze ji načas zakryli závěsem. Umělec pojal biblický motiv vskutku netradičně. Panna Maria vyhlíží jako mladá egyptská vládkyně a na Kristově těle není ani stopa po krvi. Obrovská pestrá křídla truchlících andělů připomínají spíše exotické motýly, ze země vyrůstají stylizované barevné palmy. V roce 1919 řád prodal budovu i s kostelem státu s podmínkou, že kostel bude nadále využíván pro bohoslužby. Řád se obával protiněmeckých nálad a sestry raději odešly preventivně do nového kláštera v Bertholdsteinu. V roce 1930 zde bylo zřízeno poštovní muzeum, které bylo později přestěhováno do Vávrova domu na Novém Městě. V komplexu dnes sídlí Česká pošta, kostel je funkční. Klášter je významný tím, že jde o poslední ukázku uceleného komplexu beuronské školy na našem území.

Studánka Hřebenka - Známý petřínský pramen byl přerušen při budování Strahovského tunelu, který vede přímo pod tímto pítkem. V roce 1992 bylo pítko znovu zprovozněno napojením na vodovodní řad. Funguje řízeně od května do října.

Vosmíkova vila, Tichá – Josef Fanta navrhl vilu s vysokou štíhlou věží pro svého kamaráda sochaře Čeňka Vosmíka.

Hřebenka, Švédská 39 - – První zprávy o vinici jsou z roku 1554, kdy byl jejím majitelem staroměstský měšťan a vlastník domu U Hřebene (dnes neorenesanční stavba na rohu Celetné a Štupartské) Mikuláš Raus. Od tohoto domovního znamení se pro Raušovu smíchovskou vinici ujal název Hřebenka. V polovině 17. století postavil tehdejší majitel František Ferdinand Camel na místě vinice větší raně barokní dům. Kolem roku 1800 došlo k přestavbě barokního stavení na empírový letohrádek. Většina ze starších konstrukcí posloužila Františku Kavalírovi, vlastníku a autoru velkolepé přestavby, jako základ nově budovaného rodinného sídla v letech 1926-28. Zůstaly tak zachovány malované záklopové stropy, ale také vstupní portál a okénko nad ním, pavlače a řada dalších detailů, některé Kavalír použil také z dalších historických staveb. Okolí nový majitel usedlosti nabídl nejen řadu potřebných krámků, ale i nové byty, také restauraci s kavárnou a spolkovými místnostmi, nechyběly ani garáže. A přitom pamatoval i na sebe – jeho byt a k němu patřící zahrada nabízí ten nejúžasnější pohled do vltavské kotliny. K výzdobě tohoto více jak pozoruhodného komplexu si Kavalír přizval v té době nejžádanější umělce. Sochařské práce, které se uplatňují při vstupu v kolonádě, ale i v obytných prostorech, provedl profesor Jaroslav Horejc, malíř Václav Špála pak navrhoval vitráže do oken hlavního schodiště.

Nesypka, Švédská - Raně barokní kaple z roku 1667 byla součástí dnes již zaniklé usedlosti Nesypka. Dnešní podoba kaple je z roku 1732, kdy byla přestavěna majitelem Jiřím M. Nesybou. V rámci josefínských reforem byla zrušena, ale roku 1821 v ní byla náboženská činnost obnovena.

Pernikářka, U Pernikářky 1 – Usedlost koupil v roce 1488 koupil Jiří Ježíšek Pernikář z dynastie pernikářů, jež tady sídlila sto let. Začátkem 19. století byl objekt přestavěn v pozdně barokním slohu. Jednopatrové stavení kryje mansardová střecha s torzem věžičky. Vjezd do dvora je přes půlkruhově zaklenutou bránu. V 70. letech 20. století byly hospodářské budovy přestavěny na byty. Od osmdesátých let patřila Pernikářka Střednímu odbornému učilišti Dopravní podniky. V roce 1997 zakoupily usedlost karmelitky sv. Terezie Marie od Kříže, jež přišly z Florencie. Po rozsáhlé rekonstrukci zde v květnu 2001 otevřely Casa Edith Stein - malou řeholní komunitu s kaplí a hotelem pro poutníky. Název domu je podle jejich členky řádu. Svatá Terezie Benedikta od Kříže, rodným jménem Edith Stein se narodila ve Wroclavi, byla katolická filosofka a řeholnice, členka řádu bosých karmelitek. Byla Židovka, k hluboké víře a řeholnímu životu se propracovala od ortodoxního judaismu. Byla jednou z vrcholných představitelů katolické filosofie první poloviny 20. století V roce 1940 bylo Nizozemí obsazeno Německem. Křesťanské církve v čele s katolíky se snažily dojednat výjimky z některých perzekucí – místo transportů vycestování pokřtěných Židů mimo Němci ovládaných zemí. Veškerá jednání ale zkrachovala, když nizozemští biskupové vystoupili s veřejně čteným prohlášením, ve kterém ostře odsoudili rasistické základy nacismu a vyzvali věřící, aby podpořili Židy. Nacisté zareagovali tak, že pozatýkali všechny pokřtěné Židy a odeslali je do vyhlazovacích táborů. Byla mezi nimi i Edith Steinová. Edith zorganizovala v koncentračním táboře péči o děti, které byly odloučeny od svých matek. Zemřela v plynové komoře v roce 1942. V průjezdu Pernikářky je její busta.

Jaroslav Hašek, Na Hřebenkách 1 – Roku 1908 nastoupil Jaroslav Hašek jako pomocná síla do Světa zvířat, který sídlil v domě, stojícím v těchto místech. Byl tu na byt a stravu. Aby se z redakce neztrácel, dostával od majitele listu pana Fuchse dva tupláky piva denně. Jeho působení v časopise bylo krátké, ale nezapomenutelné – jak pro majitele listu, tak pro čtenáře. Hašek se zpočátku upřímně snažil. Zavedl Veselý koutek, psal zábavné články do rubriky Zajímavosti ze světa zvířat, ochotně pečoval i o obyvatele přilehlého psince. Mnohé vlastní příspěvky podepisoval fingovanými jmény – např. dr. Vilém Stanko (Utrpení zvířat), Josef Pexider (Sdružování mezi zvířaty) či Vladimír Mayer (Odstraňte bolest). Fuchsův chovatelský list, jenž byl dosud spíše praktickým věstníkem s ceníkem psů, králíků a drůbeže, se pod Haškovým vedením začal pronikavě měnit. Čtenáři si pochvalovali zábavné čtení a nikdo netušil, že většinu informací si Hašek prostě vymyslel, zpočátku snad jen pro nedostatek „senzací“, později vědomě, s rozkoší mystifikátora. Haškovy články vypadaly na první pohled seriózně, čtenářům předkládal neuvěřitelné podrobnosti o opilství zvířat, milostném životě lidoopů, odborné zprávy o účincích hudby na zvířata a další nehoráznosti. Psal o neznámých prahorních blechách, o nově objevených diluviálních ještěrech, tzv. idiotosaurech. Mezi jeho epochální objevy patří též blecha inženýra Khúna, nalezená v jantaru, která byla úplně slepá, poněvadž žila na podzemním prehistorickém krtkovi. Ani vodní říše nezůstala ušetřena Haškova bádání. Objevil zde kupříkladu velrybu sírobřichou, která dorůstala velikosti tresky a jež byla opatřena měchýřem, ze kterého na své oběti vypouštěla s pomocí zvláštní kloaky speciální jedovatou kyselinu, o jejíž průmyslové využití se zvídaví čtenáři Světa zvířat živě zajímali. Přítrž Haškově „řádění v zoologii“ učinili až uražení přírodovědci společně s ostatními chovatelskými časopisy. Tak dlouho si stěžovali na neodbornost Haškových textů, až rozmrzelý Fuchs svérázného redaktora vyhodil. Hašek svou činnost v časopise Světa zvířat popisuje takto: „Byl jsem nucen vymýšlet si zvířata, což mi dalo menší práci než psát o zvířatech dávno objevených. Prvním mým dílem bylo objevení hltouna strašlivého, zvaného na ostrovech Blažených ajaroro, zvířete žijícího v moři od desáté hodiny ranní do čtyř hodin odpůldne. Zbytek pak tráví na ostrovech Blažených polykáním dětí. A dal jsem zhotovit reprodukci ichtyosaura. Tím jsem zahájil krásně svou činnost. Dva učitelé si ihned předplatili na dva roky...“ Povídka skončí vskutku haškovsky: „Před znalci přírody jsem utekl na Moravu, kde hodlám založit nový přírodovědecký časopis, ve kterém budu psát o duševních schopnostech stonožek“. Na domě je umístěna bronzová pamětní deska s odlitkem hlavy a textem: „Zde stál dům, ve kterém působil v letech 1909-1910 jako redaktor časopisu Svět zvířat humorista a satirik Jaroslav Hašek“. Deska byla odhalena v roce 1969.

Klamovka, Podbělohorská 3 – Na rozhraní Košíř a Smíchova bývala vinice kartouzského kláštera, kterou koupil roku 1424 měšťan Antonín od Oslů, a tak se jí říkalo Oslovská či Oslice. Své dnešní jméno nese Klamovka asi od roku 1757, kdy pozemky odkoupila hraběcí rodina Clam-Galasů. Gallasové zde po roce 1757 vybudovali letní sídlo v rokokové podobě obklopené náročně upraveným sadem se zahradou. Do přírodního rámce anglického parku vsadili pavilon se skleníkem, chrámek Noci, který uvnitř vyvolává dojem hvězdné oblohy, později také novogotický altán a bývaly zde i klece pro divoká zvířata. Uprostřed zahrady stál kamenný pomník s koňskými emblémy, který dal postavit Filip Clam-Gallas roku 1808 svému jezdeckému oři za prokázané služby. Kuriózní byl i pomník vzácnému brazilskému ptáku z roku 1793. V roce 1895 koupil Klamovku od Gallasů košířský starosta Matěj Hlaváček. Od té doby byla Klamovka veřejně přístupná a zámeček byl upraven jako zahradní výletní restaurace. Pro snadnější přístup vybudoval Hlaváček vlastní elektrickou dráhu, vedoucí hlavní košířskou třídou od Zámečnice přes Klamovku na Smíchov k Andělu. Pan Hlaváček celou stavbu financoval sám. Provoz jednokolejné dráhy dlouhé 1.757 metrů byl zahájen 13. června 1897. Návštěvy Klamovky se vžívaly pomalu a projekt se nevyplácel. V dluzích se topící Hlaváček spáchal už 6. října 1897 sebevraždu. Dědicové v roce 1900 prodali dráhu i vozy Elektrickým podnikům za 150 000 zlatých. Klamovku si zvolil pro provozování svého putovního kinematografu roku 1904 Viktor Ponrepo. Měla tu být zřízena i malá ZOO s medvědáriem, ale po nešťastné historce s medvědem pobíhajícím po parku, byly počínající plány ukončeny. Ve 30. letech odkoupila objekt restaurace obec a přestavěla ho na sokolovnu, takže původní zámeček už v ní nepoznáme. Skleník, který byl ušetřen přestavby a uchoval si původní rokokovou podobu, slouží jako skladiště a v bývalé obytné budově usedlosti, rekonstruované v 70. letech 20. století sídlí klub Klamovka, zařízení Domu dětí a mládeže.

Klikovka, Podbělohorská - Tuto raně barokní usedlost si nechal roku 1643 postavit Johann Christof Alsterle jako své letní sídlo. V roce 1758 zakoupil usedlost mlynář Václav Klyka, po němž se toto místo dodnes nazývá. Na konci 19. století se vlastníkem usedlosti stává lékařská rodina Rennerů. Rozsáhlý hospodářský dvůr se rozkládal mezi dnešními ulicemi Podbělohorská a Nad Buďánkami. Klikovka tehdy představovala dvě zděné budovy ve tvaru písmene „L“ s otevřeným dvorem. Od 50. let 20. století až do její demolice využíval Klikovku Zemědělský podnik hl. m. Prahy. Objekt postupně chátral a v roce 1971 byly zbořeny i přes památkovou ochranu od roku 1964 všechny budovy kvůli nové výstavbě. Dochovala se jen původní barokní sýpka. I přes klasicistní úpravy si budova sýpky zachovala svůj barokní ráz. Je krytá sedlovou střechou, ve vysokých trojúhelných štítech jsou nízká obdélná okna.

Skalka, U Klikovky 25 - Původně viniční dům doložený na samém konci 16. století, kdy patřil Dorotě Skálové. Název nicméně usedlost nemusela mít podle majitelky, pravděpodobně jej měla podle umístění – budova stojí na skalním ostrohu nad údolím Motolského potoka v chráněném přírodním území Skalka. Definitivní podobu získala usedlost až na konci 18. století, kdy vznikl trojkřídlý hospodářský dvůr a obytná budova. Usedlost totiž roku 1963 prošla brutálními úpravami, při kterých vzaly hospodářské budovy za své, a zbývající objekt byl přestavěn na jednoduché ubytování pro sociálně slabé. Ačkoli je od roku 1964 památkově chráněna, je usedlost opuštěná a zdevastovaná, slouží k bydlení bezdomovcům.

Kotlářka - Usedlost stojí v dominantní poloze na vysokém kopci nad Plzeňskou ulicí. Je jednou z mála komplexně dochovaných místních usedlostí. Již v patnáctém století zde byla založena vinice Jana Otlíka. Původní usedlost dosud připomíná viniční domek, který stojí na nejvyšším místě usedlosti pod lesem. Jméno zdědila po staroměstském kotláři Melicharu Werschauerovi. V druhé polovině osmnáctého století na nich vyrostl současný rozsáhlý komplex viniční usedlosti. Vinice byly v důsledku válek roku 1742 zničeny a na jejich místě zůstala jen pole, hliniště a cihelna. Po požáru roku 1801 byla usedlost přestavěna ve stylu anglické gotiky. Smíchovský stavitel Bečka později obnovil cihelnu, která fungovala až do druhé světové války. Za stavitele Bečky a jeho potomků se na Kotlářce často scházeli Jan Janský (objevitel krevních skupin - Bečkův zeť), nebo ministr financí Alois Rašín, který si vzal Bečkovu sestru. V sedmdesátých letech dvacátého století se do Kotlářky nastěhoval Státní statek hl. m. Prahy. V současnosti je usedlost opět ve vlastnictví potomků pana Bečky, kteří v usedlosti provozují hotel a restauraci.

© 2007
Autorkou projektu je Zuzana Vlachová
Webmaster Jana Vorlová