10. Od pivovaru k pivovaru

neděle 4. 4. 2004
navštíveny: Na hrázi věčnosti 24, Anglický pivovar, Kotlaska, Kolčavka, Podvinný mlýn,park v Podviní, Flajšnerka, prosecký kostel, vinohrad Machálka, Císařecká, Libeňský zámeček, Löwitův mlýn, Zámecký pivovar, Světův statek, U Horkých (74)

Pozvánka
Zvu po cestovatelském bále na další cestování po usedlostech Od pivovaru k pivovaru s Dědečkovým mottem:
"Vysočany Libeň,
to jsou pražský čtvrti,
kdo sem večer zajde,
ten je synem smrti",

proto nebudeme čekat do večera, ale vyrazíme už ve 13:14 z Hráze věčnosti 24. Hrabalův dům poslalo na věčnost autobusové nádraží, které je hned vedle stanice metra Palmovka.

Jaká vycházka byla

    Nedělní vycházka začala jako Slavnosti sněženek, sledovali jsme stopy (povětšině zaniklé) Hrabalovy přítomnosti v Libni a hlavně se dozvěděli, kdo za to může. Náměstek totiž 14 let z usedlosti Kotlaska soustavně řídil bourání staré Libně a z ušetřeného materiálu si postavil železniční trať a svou garáž. Poznali jsme libeňské pivovary od A do Z, na začátku vycházky Anglický na závěr Zámecký, po letech zažili Somrákův travers, tentokrát po břehu Rokytky, prošli mnohá adrenalinová lákadla - kamenné bludiště v Podviní, lanové centrum, bobovou dráhu, ale zůstali jsme nad věcí tedy vlastně nad bobovou dráhou a s jedním povoleným pivem jsme obhlíželi nejen výkony jezdců v plechovém korytě, ale i překupníky před Sazkou Arénou. Uprostřed lesa mezi Prosekem a Libní zapředli rozhovor dva pamětníci - majitel soukromých rukou usedlosti Císařecká a Náměstek, kteří se přeli, odkdy usedlost opravovaly tyto soukromé ruce. Kniha je rozsoudila. Všechno se mění na virtuální realitu, v automatu Svět (taky zaniklá usedlost) jsme místo skutečné konzumace koukali zvenku na pivní řeči o Hrabalovi v televizi. A tak jsme pivo nakonec pili v posledním zachovaném domě libeňského židovského města v hospodě u Žida Kohna.

    1) Na hrázi věčnosti roku 1974                                                                     4) Na hrázi věčnosti 24 roku 2004
    2) Bourání Hráze věčnosti                                                                             5) Hrabalův Svět na stěně
    3) Pamětní destička v dlažbě                                                                        6) Na začátku procházky nás čekal Anglický pivovar

Dům Na Hrázi věčnosti 24 – Hrabal zde žil od roku 1950-1973. Tady napsal své Perličky na dně, Pábitele, Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Dům už připomíná jen nenápadná destička přinýtovaná v chodníku a zeď pomalovaná umělkyní ze Slovenska Tatianou Svatošovou v roce 1999. Svůj příchod do ulice Na hrázi popsal Hrabal takto: „Ta Libeň, ta stará Libeň se v mém životě zjevila jako záchranný pás. Musel jsem dát sbohem nymburskému pivovaru, městečku, ve kterém se zastavil můj čas, kdy jsem zůstal docela bezradně stát, kdy jsem nemohl ani dopředu ani nazpátek, kdy jsem jednoho dne zjistil, že, jak žiji, nelze žít dál. A tak jsem opustil krásný byt o čtyřech pokojích, vystřídal několik pražských podnájmů, bydlel na ubikacích na Kladně, až jednoho dne mi řekla moje sestřenka Milada, že Na hrázi je ve dvoře prázdná cimra, bývalá kovárna a že by mi ji majitelka pronajala za padesát korun. A tak jsem jednoho dne let padesátých stál v tom prázdném pokoji, zatuchlém a vonícím plísní, kde od stropu visela stahovačka. A já jsem hned věděl, že na tohle jsem čekal, že tady stojím jak malíř před napnutým čistým plátnem a že od této chvíle je jen a jen na mně, co si z toho pokoje udělám.“

Ve vedlejším pokoji jeden čas bydlel i Vladimír Boudník. „Vladimír to byl, který mne naučil nelitovat všeho toho, co se právě bourá, co odchází, naopak Vladimír mne vodil nejraději tam, kde buldozery drtily staré stěny baráčků a celých bloků. Vladimír to byl, kdo mne naučil milovat všechny ty devastace a demolice. S rozkoší i dnes postávám v Libni a dívám se, jak odchází všechno to staré a zteřelé, i dnes rád zajdu na svůj dvorek Na hrázi 24. Dvorek je zarostlý, moje okna jsou rozbitá, když nahlédnu tam, kde jsem byl šťasten celé čtvrtstoletí, s uspokojením zjistím, že podlaha je zteřelá, stěny mokré a sesuté, že už tady nikdo nebydlí a ani bydlet nemůže. Vycházím z veřejí mého bývalého bytu, otevírám dveře prádelny, jsou tam pořád necky, ve kterých jsme se koupávali. Zmizela dlouhá dílna s maličko šikmou střechou, na kterou jsem vynášel židli, jíž jsem přiřízl nohy tak, abych na ni mohl dát psací mašinu Perkeo a ve slunci psát ty moje texty. Ten stroj mě ohromoval, psal jsem na něj z rozkoše psaní, neměl čárky, ani háčky, a tak každá napsaná stránka vzbuzovala úsměv a smích. Procházím chodbou, trošku vrávorám dojetím a jako dřív jsem si umazal omítkou nejdřív pravý, pak levý rukáv. Vycházím na ulici a tam, kam na Hráz ústila ulice Bratrská, bývalo malounké náměstíčko, o kterém jsem říkal Vladimírovi se smíchem, až budu slavný, tak tady bude náměstí Bohumila Hrabala. Ale dnes tady pracuje buldozer a s velikou chutí pustoší domečky, dílničky, teď padá i maličký domek s okénky na to moje náměstíčko a já jsem šťasten, že jsem u toho, že tohle vidím, že mohu vejít do srdce toho zbořeniště, které nikdo nehlídá, a s jistou perverzitou mohu vychutnávat okamžik sladké apokalypsy pádu staré Libně, ke které mám vzpomínkou klíč ke kráse, jíž jsem žil a budu žít až do té doby, než budu zasypán časem tak, jak byl zasypán židovský hřbitov a ta střecha dílny, na které jsem ve slunci psával ty moje texty…"

Anglický pivovar, Kotlaska - Dlouhá léta si výsadní postavení v Libni držel zámecký pivovar. Když svůj monopol ztratil, vznikl na místě bývalé Gottlasovy kartounky, která byla adaptována na sladovnu, v letech 1872–1874 nový pivovar. V roce 1874 byly dobudovány sklepy, spilky, lednice a humna. Roku 1889 se stala majitelem britská akciová společnost The Bohemian Breweries Ltd., která kromě libeňského pivovaru vlastnila novoměstský pivovar U Šrajbrů a pivovar v Práčích. Libeňský pivovar se v té době řadil mezi deset největších českých pivovarů. Akciová společnost se však na přelomu století dostala do finančních obtíží, postupně své pivovary prodávala a po prodeji libeňského v roce 1906 zanikla. Pivovar fungoval až do roku 1928, nicméně stále se zmenšoval výstav a pivovar ztrácel na významu. Sladovna se udržela až do počátku druhé světové války, poté rovněž zanikla. Torzo pivovaru dodnes stojí.

    1) Z Kotlasky Náměstek celých 14 let řídil bourání Libně                             4) Tady se zastavil čas
    2) Nouzová kolonie Hájek                                                                             5) Napravo Kolčavka, nalevo (mimo záběr) Náměstkova garáž
                                                                                                                              postavená z ušetřeného materiálu
    3) Výhled z Hájku                                                                                           6) Ubourali i železniční most

Fotoalbum vycházky

Kotlaska, Kotlaska 5 – Viniční a později hospodářská usedlost se rozkládala na úbočí libeňského vršku Hájek. V 18. století zde vznikly dvě usedlosti, které ve 30. letech 19. století koupil spolu se statkem U Helmů úspěšný podnikatel Antonín Gottlas. To vše spojil v jednu usedlost, zvanou od té doby Gottlaska, počeštěně Kotlaska.V Libni zřídil kartounku a měl i barvírnu na Slovanském ostrově. Ve 40. letech se dostal do sporu s bankami, přišel o úvěr, prosoudil značné jmění, upadl do dluhů a skončil jako žebrák u kostela sv. Jiljí na Starém Městě. Ke konci 19. století zřídil Zikmund Thein z Kotlasky továrnu na porcelánové dýmky. Usedlost z větší části zanikla v 70. letech 20. století při budování železniční trati. Výstavbou tzv. holešovické železniční přeložky byl v roce 1978 původní vrch Hájek rozdělen na dvě části. Jediný relikt Kotlasky je jednopatrové stavení s valbovou střechou.

Hájek - Nouzová kolonie. Hrabal píše: “A skoro každý večer někdy i dost pozdě, jsem tiše stoupal nahoru na Hájek, abych se z vrcholku nemohl vynadívat na Libeň prostírající se pode mnou, když tam na obzoru se třpytila světla centra Prahy…“

Kolčavka, Kolčavka 3 – První zmínky o vinici jsou již z 15. století. V 18. století se již setkáváme s názvem Kolčavka, údajně odvozeným od skutečnosti, že kolem rády brousily kolčavky tedy lasičky. Na začátku 19. století byla přestavěna na reprezentační šlechtické sídlo. Další majitel, anglický generál Thomas of Brady dal na pozemku upravit anglický park, ve kterém využil křivolaký tok Rokytky k vybudování několika malých jezírek. V jedné z tůněk se však utopili jeho dva malí synové a Brady pak prodal Kolčavku prvnímu náhodnému zájemci. Po různých peripetiích získal usedlost profesor František Čupr, horlivý český vlastenec. Když byl bachovskou reakcí zbaven roku 1853 profesury na pražském akademickém gymnáziu, zřídil na Kolčavce soukromý vzdělávací ústav. Roku 1857 zde studovalo již 38 posluchačů, mezi nimi např. Julius Grégr či Vítězslav Hálek. Poté jej přetvořil na střední hospodářskou školu pro hochy a mladé muže spolu s internátem a školní stravovnou. Po smrti své ženy v roce 1872, všechny jím založené školy zrušil a žil na Kolčavce sám až do své smrti v roce 1882. . Násep železniční trati rozdělil pozemek a zničil tak půvabné umístění letohrádku v krajině. V 80. letech 19. století byla u Kolčavky zřízena továrna na cement a dále se tu střídaly různé provozovny, ke konci 19. století zde manželé Čuprovi provozovali hostinec. Po druhé světové válce zde bydleli Romové. V devadesátých letech byl renovován a obydlen. Za nenahraditelnou ztrátu lze považovat zboření věže – to je napsáno v Pražských usedlostech z roku 2001. Není tomu tak, věž už zase stojí.

1) Kolčavce přistavěli věž, Podvinný mlýn postavili rovnou celý, rok 1959     4) A teď ukázka adrenalinových sportů: Somrákův traverz u Lietavy r. 1989
2) Podvinný mlýn v roce 2003, v dubnu 2004 zmizel beze stop                     5) .. a o 15 let později u Rokytky
3) Mlýn v listopadu 2004. Sice bude mít podzemní garáž, ale jinak bude       6) Když jsme prokličkovali bludiště v Podviní
    od usedlosti k nerozeznání podoben

Podvinný mlýn, Podvinný mlýn 8 – Podviní, jak jméno napovídá, šlo o území pod někdejšími vinicemi, je nejstarší osídlenou částí Libně. Již z roku 1318, za vlády Jana Lucemburského je zmiňována zdejší tvrz, dvůr a mlýn. Tvrz zasáhla i do našich dějin. Když roku 1419 dosadil Václav IV. na Novoměstskou radnici konšele, nepřející myšlenkám husitského hnutí, stal se purkmistrem Nového Města pražského Jan Podvinský, pán na tvrzi v Podviní. Ten se 30. července 1419 stal jednou z obětí první pražské defenestrace, když jej rozlícení Pražané vedeni Janem Želivským spolu s dalšími devíti konšely vyhodili z okna a ubili. Dav se s tím však nespokojil a vydal se plenit i majetek postižených. Tak byl vypálen i kostel sv. Václava na Proseku a samozřejmě i podvinská tvrz. Do rukou rodiny se dostala zpět až roku 1437. Počátkem 17. století tvrz Podviní zpustla, poplužní dvůr zanikl, nicméně mlýn zůstal. A to až do začátku 21. století. Ještě v šedesátých letech byl mlýn ve výborném stavu. To ovšem tvrdí pramen z roku 1997, který se zároveň rozplývá, že ve mlýně žijí potomci někdejšího mlynáře, lidé obdivuhodného ducha a rozletu. Tento rozlet způsobil, že se z mlýna stala ruina, takže byla budova v roce 2003 stržena. Nyní vyrůstá jeho replika. Na severním okraji pozemku stojí zarostlý vjezdový pilíř, jediný svědek staré tvrze.

Park v Podviní - Tento rozsáhlý, pěkně upravený park byl veřejnosti otevřen v roce 1998. Stará zámecká zahrada byla upravena a zregenerována, vzácné letité dřeviny byly zachovány, rovněž tak původní jezírka. Dominantou dnešního parku je kamenné hradiště ve tvaru ještěra s dubovou terasou a chodbami. Zajímavý je i dvanáct metrů vysoký opracovaný dubový kmen, zasazený kořeny vzhůru. Z vyhlídky umístěné na hlavě ještěra je vidět celý park a travnaté loučky, určené pro piknik.

    1) Čekalo nás Lanové centrum                                                                   4) Zklidnili jsme si nervy až u proseckého kostela
    2) Flajšnerka                                                                                               5) a na proseckém hřbitově
    3) Bobová dráha nás zlákala pouze na pivo                                               6) ) Dva pamětníci na Císařecké

Flajšnerka, Na Jetelce 2 - Původně nejspíš viniční usedlost se rozrostla o rozsáhlejší dvůr. Obytná budova byla v 19. století přestavěna na novorenesanční vilu, která se zachovala dodnes. Hospodářské budovy byly strženy při stavbě vysočanské estakády v roce 1965. Vila byla opravena a sloužila jako gymnázium, později zvláštní škola, od 70. let jako Klub vědecké činnosti mládeže. Z původního anglického parku obklopujícího vilu je dnes veřejný park.

Kostel sv. Václava, U Proseckého kostela 3 - Původní románská trojlodní bazilika byla postavena ve druhé polovině 11. století. Za husitských bouří byl kostel zapálen a pobořen. Dnešní podobu s barokní cibulovitou bání získal při přestavbě v roce 1770. Uvnitř jižní lodi se dodnes dochovaly zbytky románských maleb. Ke kostelu sv. Václava patří fara – raně klasicistní budova – jejíž průčelí zdobí socha sv. Jana Nepomuckého. K faře patří zahrada s barokní sýpkou se schodištěm a pavlačí. Okolo kostela je malý hřbitov. Na prosecké faře byl v roce 1757 ubytován generál Daun s velitelským štábem pruské armády, která se střetla s rakouskou armádou u Štěrbohol.

Vinice Máchalka, Prosecká - Na jižních svazích Proseka se víno pěstovalo zřejmě ještě dřív, než Karel IV. začal zakládat vinice v okolí Prahy. Svědčí o tom zápis v darovací listině Vladislava I., který v roce 1115 vinice pod Prosekem věnoval kladrubskému klášteru. V roce 1725 ji vlastnil Daniel Antonín Petsch, který jí nadlouho propůjčil své jméno. Ještě na mapě z roku 1910 je označena jako Pečová. Dnes vinice nese jméno po posledním majiteli Josefu Máchalovi – Máchalka. Po Máchalově smrti byl na místě vinice vysazen meruňkový sad. Dnešní vinice Máchalka se znovu narodila v letech 1996 - 2000 péčí vinařského družstva Svatý Václav. První sklizeň byla v roce 2000.

Bobová dráha, Prosecká – V roce 2003 byla otevřena na místě původního lyžařského svahu bobová dráha. Je dlouhá téměř jeden kilometr.

Císařecká, Prosecká 32 - Tato původně viniční usedlost, pozdější statek je doposud obklopena částí původní zeleně. Malý čtvercový dvůr obklopuje obytná budova, chlévy, sýpka a vnitřní prostor uzavírající stodola. Patrový dům pochází patrně z konce 17. století. Usedlost zřejmě patřila císařskému rychtáři – odtud název. Usedlost sloužila původnímu zemědělskému účelu až do poloviny 20. století. Pak byla opuštěna, chátrala a byla určena k demolici. Jelikož se jednalo o drobný objekt, podařilo se ho prodat do soukromých rukou a zachránit. V roce 1970 došlo k opravě obytné části a posléze i k celkové rekonstrukci. Od roku 1969 je Císařecká památkově chráněna.

    1) Libeňský zámek zboku                                                                             4) Palác Svět v roce 2004
    2) Na závěr jsme došli k Zámeckému pivovaru                                             5) Hrabalova devadesátka v automatu Svět
    3) Původní Světova usedlost                                                                         6) Z libeňských hospod zůstala jen nálevna U Horkých

Libeňský zámek, Zenklova 35 - Stojí na Zámeckém vrchu, kterému se říkalo Šlosberk. Na jeho místě stávala od roku 1363 gotická tvrz. Tvrz spolu s celou Libní vlastnila až do roku 1438 patricijská rodina Rotlevů, jimž patřily i domy na Starém Městě Pražském v místech dnešního Karolina. Po nich se v Libni vystřídala řada majitelů, až tvrz zakoupila v roce 1595 Eliška Hoffmannová, která ji dala přestavět na pohodlný renesanční zámek. V roce 1608 zde císař Rudolf II uzavřel tzv. mír libeňský se svým bratrem Matyášem. Roku 1662 zámeček koupilo město a až do poloviny 19. století zde bylo letní sídlo pražských primátorů. V 80. letech 19. století si Vojta Náprstek usmyslel, že zřídí v zámečku polepšovnu a vychovatelnu mravně narušené mládeže. Ústav sloužil 55 chovancům a byla zde obecná, pokračovací škola a také čtyři řemeslnické dílny. Ústav byl předvojem pozdější Vychovatelny postavené o něco výš. Roku 1946 byl velký sál v zámečku upraven na svatební síň. Sem chodil v padesátých letech Bohumil Hrabal se svými přáteli do ohlašovny sňatků. „A jak se nám líbilo jméno nevěsty, na její počest jsme udělali svatbu v domě. Pekli jsme vepřovou, pili od Vaništů kvanta piva a tam na Hrázi Věčnosti 24 jsme si předčítali texty, pan doktor Zumr mluvil o Heideggerovi, Jaspersovi, naše zamilované četba byla Lao-c´...“

Löwitův mlýn, U Českých loděnic 6 - Počátky Löwitova mlýna sahají až do 13. století. První písemná zmínka o něm je z roku 1595. V roce 1872 se začalo s regulací řečiště Vltavy. Při této úpravě bylo vysušeno i mlýnské rameno, které obtékalo židovskou Libeň, a mlýn byl zrušen. Budovy bývalého mlýna koupil roku 1883 pekař Jáchym Löwit. V roce 1906 jej odkoupila pražská obec. V 50. letech 20. století spravoval budovy mlýna n. p. Zelenina Praha, který je využíval jako sklad brambor. Na konci devadesátých let 20. století byl mlýn rekonstruován, ale povodeň v roce 2002 jej opět poškodila.

Zámecký pivovar, U Českých loděnic 4 - Nejstarší pivovar v Libni. V letech 1545 až 1590 jej nechal postavit Albrecht Bryknar. Všichni hostinští museli povinně odebírat pivo právě z tohoto pivovaru, v roce 1590 se pivo z tohoto pivovaru točilo v osmi hospodách v Libni. Pivovar byl sice malý – zařízený na ruční práci, ale produkce piva stále stoupala. V polovině 17. století na 3000 hektolitrů piva a koncem 19. století pak již 8750 hektolitrů piva ročně. Ale v roce 1899 si Zámecký pivovar pronajal První měšťanský pivovar v Holešovicích a zdejší výrobu piva okamžitě zrušil. V roce 1969 byl pivovar přidělen Divadlu S. K. Neumanna, které zde skladovalo kulisy. Celý areál byl poměrně náročně rekonstruován, aby v roce 2002 povodeň tuto práci zmařila.

Palác Svět, Elsnicovo náměstí - Palác Svět je konstruktivistický železobetonový činžovní a obchodní dům se dvěma suterény s biografickým sálem. V prvním patře se nalézala restaurace, kavárna a herna. Palác byl postaven podnikatelem Světem v letech 1932–1934 na místě staré Světovy usedlosti. Svět se chtěl stavbou zapsat do dějin Libně, ale když se finanční úspěch nedostavil, spáchal sebevraždu. Palác je zajímavý i tím, že jeho základy leží pod hladinou spodní vody. Proto je celá budova postavena v olověné vaně. Ta je ovšem prasklá, takže suterény jsou zaplaveny a Palác je dnes díky dlouhodobě zanedbané údržbě v havarijním stavu. Tolik fakta a teď jak tyto reálie popisuje Bohumil Hrabal ve svých Svatbách v domě: Automat Svět jsme měli s Vladimírem rádi, protože paní Vlaštovková měla vždycky dobrou náladu a ještě lepší pivo. Ale když jsme se dozvěděli o historii automatu a paláce a restaurace i biografu Svět, chodili jsme na každý program. Tam, jak se říká v Židech, tam byl statek a statkář se jmenoval Svět. Dumal a shledal, že to, že se jmenuje Svět, není jen tak, Tak prodal všechno a ještě si vypůjčil a vystavěl ten palác Svět. Při premiéře biografu se hrála Potopa, americký velkofilm, ale spodní voda Vltavy! Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo a Noemova archa plula průtrží, do suterénu biografu se prodrala spodní voda Vltavy, diváci po kolena ve vodě, ale film se musel dohrát do konce. Tak statkář Svět prodělal milión korun. Zastřelil se. Teď při každém představení jsou slyšet pracující pumpy. Nad restaurací je železný glóbus a nápis SVĚT. Egon Bondy, když jej Vladimír vzal do biografu Svět a slyšel ty pumpy a historii, křičel do žurnálu: Jebem ti boga tryskovego! Tři sta biografů v Praze a jeden jedinej je tam, kde bydlí Vladimír! Kurva fix! A fuj, a fuj! A fuj, plil a křičel, a že to bylo zrovna při žurnále, kde jsme vítali spřáteleného státníka, pořadatelé rozsvítili a vyvedli Bondyho s připomínkou, že jeho křik by mohl mít pro lidstvo nedozírné následky …

Hostinec U Horkých, Koželužská 8 – Jeden ze dvou zachovalých domů židovské Libně a jediná zachovalá hospoda. Jedna z oblíbených hospod Bohumila Hrabala, jak dokazuje úryvek z jeho Vity Nuovy.“ Můj muž znal tak dobře ty svoje hospůdky že věděl ve které hospodě svítí okny dopolední slunce a věděl kde svítí slunce odpoledne a míval hospůdky ve kterých to odpolední slunce bylo to samé jako dopolední protože třeba taková hospůdka U Horkých tam už od osmi hodin svítilo ranní sluníčko a tady bývala a ještě je od rána plná hospoda protože tady mají dobré nejen pivo ale i ranní polévky a guláše a vůbec jídla která jsou vedena jako přesnídávky... A pak tady u Horkých sluníčko v poledne se zvolna přesunulo přes střechu jak říkal můj muž jako fotbalista který nůžkami dává góly v pádu a přes hlavu a po jedné hodině už u Horkých svítilo slunce na dvorek a na pánský záchod a od dvou hodin zase to samé slunce nakouklo oknem ze dvora a svítilo a ozařovalo za poledne tmavý lokál.“

« NAHORU

TOPlist