11. Z 21. století za usedlostmi

neděle 10. 10. 2004
navštíveny: Barrandovská tramvajová trať, Horův mlýn, Hansfalkovský dvůr, Prokopské údolí, Jezírko, Děvín, Konvářka, starý židovský hřbitov v Radlicích, Koulka (78)

Pozvánka
Následující neděli 10.10. je další už 11. vycházka po usedlostech. Trať na Barrandov (oceněnou včera Grand prix architektů, což nám Ivan H. přišel neprodleně v jedenáct sdělit) si prohlédnete individuálně, ale za výhledy a usedlostmi vyrazíme z konečné za 14 minut 13 společně.

Jaká vycházka byla

    Tak jsme absolvovali další vycházku. Jestli nás v 21. století čekají takové světlé zítřky, jaké jsme zažili v neděli, tak to bude paráda. V nádherném slunci jsme uvítali na konečné barrandovské trati nové století výstřelem šampaňského a pak už jsme v doprovodu cyklisty prošli údolí, tunel, jezírko, sluneční lázně, židovský hřbitov, podívali se, jak hospodaří tři bratři v hlubočepské usedlosti, pozorovali z ptačí perspektivy cvrkot na Somrákově mostu a hlavně se kochali blízkými i dalekými výhledy z Dívčích hradů. Tu krásu nelze popsat slovy. Neandrtálci ve skále byli zavrhnuti, a tak jsme skončili na smíchovské Bělce, ovšem s velmi ochotnou obsluhou.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Na konečné barrandovské tratě                                                                 4) Horův mlýn nám stále chátrá
    2) 21. století se musí řádně oslavit                                                                5) Vyfotit Prokopské údolí bez cyklisty bylo umění, i sem se jeden vecpal
    3) Barrandovská trať                                                                                      6) To my si to šlapem tím naším údolím

Tramvajová trať Hlubočepy - Barrandov - Jedna z nejnovějších tramvajových tratí v Praze. Spojuje sídliště Barrandov s centrem. Její výstavba probíhala od srpna 2001 do srpna 2004, trať byla zprovozněna v listopadu 2003. Trať, dlouhá 3,5 km, vede od tramvajové smyčky Hlubočepy po dvou estakádách o celkové délce 761 m přes Dalejský potok a Růžičkovou rokli. Nejvyšší výška nad terénem je 31 metrů a celkové převýšení trati je 130 metrů. V době zprovoznění bylo předpokládáno brzké prodloužení o 1,8 km do Holyně. Barrandovská trať má unikátní architektonické ztvárnění stanic. Ty jsou koncipovány jako zastřešené, s ocelovými konstrukcemi, prosklené, s bočními nástupišti. Každá z nich má svoji specifickou barvu. Autorem designu zastávek je architekt Patrik Kotas.

Horův mlýn, Klukovice – Mlýn, někdy nazývaný Dalejský nebo Klukovický, leží u soutoku Prokopského a Dalejského potoka. Už dávno přestal plnit svou funkci a působí jako hospodářská usedlost. Mlýn založil v roce 1588 nejvyšší kancléř Adam II. Z Hradce. Z neznámého důvodu však stavbě bránil tehdejší držitel klukovického dvora Matěj Klukovský, který zbořil základy a rozehnal dělníky. Po smrti Adama z Hradce koupil trosky rozestaveného mlýna Jan Hoffman a dílo v roce 1617 dokončil. Z této renesanční podoby mlýna jsou dodnes dochovány patrová mlýnská budova s původním sgrafitem a několik detailů jako okénko s ostěním. K roku 1684 je doložena raně barokní přestavba. Roku 1825 se stal majitelem mlýna Jan Hora a v držení jeho rodiny zůstal přes 100 let. V roce 1879 byla zřízena stodola, která byla o sto let později přebudována k obytným účelům s výškovým předělem na dvě podlaží. V současnosti Horův mlýn představuje jednopatrový dům s valbovou střechou, špejchar a obytná stodola. Mlýn je od roku 1964 památkově chráněn, bohužel však není příliš udržován.

 

Fotoalbum vycházky

Jezírko - Vzniklo těžbou vápence a kuriózně zcela náhle. V roce 1912 při lámání kamene vytryskl silný pramen a rychle naplňoval kotlinu. Dokonce tak rychle, že dělníci museli nářadí nechat na místě. V roce 1916 byl podniknut pokus vodu vyčerpat, ale zcela neúspěšně. Na jaře 2007 provedli sportovní potápěči jeho průzkum. Ukázalo se, že jezírko je hluboké nejvíce 3,5 metru, i když v literatuře byla vždy uváděna hloubka 10 metrů a více. Průzkumem nebylo zjištěno, že by Jezírko mělo nějaký přirozený přítok nebo odtok, voda se do něj dostává pouze průsakem z okolních vápencových hornin. Jezírko si zahrálo mj. i v Pelíškách, kdy příslušník bezpečnosti popisuje žákům historku, když měli střežit hranici a přitom zastřelili diverzanta: "Rozkaz zněl jasně: nesmí projet muž s koženou brašnou!"

Vysoká - Jméno získala podle skály tyčící se nad Prokopským údolí. Jde o skalní stěnu bývalého vápencového lomu, jejíž střední část se v roce 1939 sesula. Jedná se zřejmě o největší známý sesuv půdy na území města od historických dob.

Pražský Semmering – Dva kamenné viadukty, které v sedmdesátých letech 19. století přemostily Dalejské údolí, získaly jméno „pražský Semmering“. Přírodní scenérie může aspoň vzdálené připomenut horské sedlo mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, jímž vede první evropská vysokohorská železnice. Ve své době obloukové viadukty provázely vzrušené protesty, protože při stavbě padl za oběť věhlasný smíchovský hostinec U zlatého jelena. Tento viadukt je 21 metrů vysoký, druhý téměř 20 metrů. Trať na délce zhruba dvacet kilometrů překonává výškový rozdíl téměř 180 metrů se stoupáním místy až 16 promile. V červenci 1872 byla zahájena nákladní doprava, v říjnu téhož roku přibyly i dva páry osobních vlaků.

Hansfalkovský dvůr, Hlubočepská 35 – Hlubočepy se staly ke konci 15. století společným majetkem Starého a Nového Města. Po nezdařeném povstání roku 1547, za které byla nejvíce potrestána města, byly Hlubočepy oběma pražským městům zabaveny a v roce 1552 je koupil staroměstský měšťan Hanuš Falk. Právě on založil tvrz, která byla později po přestavění na dvůr, nazvána jeho jménem. Poté noví majitelé jezuité přestavěli v roce 1669 tvrz v zámeček. Po zrušení řádu se stal zámeček součástí majetku hrabat Desfours a ti jej nechali kolem poloviny 19. století klasicistně přestavět. Nyní tvoří Hansfalkovský dvůr komplex budov kolem nepravidelného dvora s branou z 19. století. Obytná budova barokního původu s nádvorními pavlačemi a zasklenými arkádami je klasicistně upravena. V interiéru zámečku je zachována domácí kaple ze 17. století. Po druhé světové válce patřil zámeček Státnímu statku hl. města Prahy, dnes patří soukromníkům, Třem bratrům.

Hrad Děvín - Hrad je patrný pouze z reliéfu krajiny a specifické vegetace. Hrad blokové dispozice, který pravděpodobně postavil před rokem 1338 Štěpán z Tetína, zpustnul zřejmě ještě ve 14. století. Počátkem 16. století sloužila zřícenina jako cvičný cíl pro nová pražská děla. Velké zbytky zdí jsou ještě na kresbě z roku 1689 a v 19. století byl ze zbytků hradu těžen kámen.

Ctirad – Přírodní památka. Kromě vzácných rostlin a zkamenělin nabízí Ctirad mimořádné výhledy na Prahu.

Konvářka, Na Konvářce 24 - Už v 15. století zde byla vinice Kantorka. Jejím tehdejším majitelem byl Jan ze Žatce zvaný Kantor. V roce 1507 získala Kantorku a sousední vinici Knoflíčku Dorota Konvová, odtud pochází název usedlosti Konvářka. Znak ve štítku obytné budovy připomíná další majitele usedlosti Křížovníky s červenou hvězdou. Na místě původní usedlosti dnes stojí patrová vila s mansardovou střechou přestavěná architektem Kořínkem, na počátku 20. století a je tvaroslovně zjednodušenou podobou původního vzhledu. Stáje a hospodářské budovy byly přestavěny na byty a ateliéry.

Židovský hřbitov, U Starého židovského hřbitova – Byl založen roku 1788 na návrší nad Radlickým údolím. Dochovalo se zde asi 600 náhrobních kamenů barokního, klasicistního a moderního typu. Nejmladší náhrobní kámen pochází z roku 1937. Pohřben je zde například smíchovský rabín dr. Samuel Beck (1841–1899). Na většině náhrobků jsou německé verše typické pro asimilované Židy konce 19. století.

Koulka, Křížova 37 – I Koulka byla původně viniční, později hospodářská usedlost. Původ jména, které se začalo užívat v roce 1801, není znám. Kolem roku 1760 vznikla barokní dvoupatrová usedlost, která získala klasicistní vzhled přestavbami ve 20. a 70 letech 19. století. Zahrada bývala velmi členitá, okrášlená drobnými stavbičkami, terén rozdělovalo mnoho schodů a terásek. V roce 1939 byly zbořeny hospodářské budovy a zůstala jen hlavní budova s bohatě členěným průčelím a balkonem s kovaným zábradlím. V květnu 1945 byla značná část zdi rozebrána na barikády, po válce byl stržen zbytek zdí i s bránou. V 70. letech prošla Koulka rekonstrukcí, nyní je částečně obývána, částečně v ní jsou kanceláře. V zahradě ještě najdeme zbytky umělé jeskyně, ovšem opravdu značně sešlé.

 

© 2007
Autorkou projektu je Zuzana Vlachová
Webmaster Jana Vorlová