23. Bulovka jak ji neznáte

neděle 2. 4. 2006
navštíveny: Cibulka, Šmukýřka, Bulovka, hřbitov Malvazinky, Malvazinka, Paví vrch, Santoška, Doubková, park Na Skalce, pivovar Staropramen (161)

Pozvánka
V neděli 2. dubna ve 14 hodin začíná vycházka "Bulovka jak ji neznáte". Sraz je na stanici Poštovka - až minete z Anděla všechny dosud navštívené usedlosti Smíchova a Košíř, urychleně vystupte. Trasa vede hospodopustou krajinou, vezměte si proto pití pro vlastní potřebu a na příhodném místě (které určím já) si zřídíme vlastní zahradní restauraci (týká se pouze trasy, závěr už strávíme mimo pivní stín).

Jaká vycházka byla

    Včera neděle byla, včera byl hezký čas. Hořejší operativně změnili začátek srazu a tak ti dochvilní (kupodivu v tomto případě skoro všichni) zahájili vycházku v ateliéru na Poštovce u první série šampaňských pod architektonickými plány Třech sester. Pak už následovala obvyklá honba za usedlostmi přerušovaná jen krátkým občerstvením či střelbou. Po čínském orloji jsme z vyhlídkové věže Cibulky pozdravili do oken Motola Miladu, vyfotili se těsně před přijíždějícím vlakem a u Šmukýrky poprvé spatřili neznámou Bulovku.
    Bohužel pro Blanku t. č. na Palmovce opravdu jinou, než ji zná. Po překonání údolí jsme v gotickém altánku vyrobili tři díry do stropu a prohlédli si Bulovku ze všech stran, zatímco finanční úřad jen zezadu. Po krátkém výpadu na hřbitov (někteří ani přes opakované výzvy nechtěli prostor dobrovolně opustit - není to předčasné?) jsme ještě vyšplhali na Paví vrch - povinné obdivování výhledu na Prahu a poslední střelba do sedících zamilovaných pávů.
    Zatímco děti si mají kde hrát, nám zrušili dvě zahradní restaurace - na Santošce a na Skalce, ale nevadí. Začalo lejt, a protože pan Pivovarský včas vyklidil svou kancelář, mohli jsme na zastřešených verandách Staropramenu ochutnat celou širokou škálu jeho produkce; ani jedno nealko si moje ovečky nedovolily. Mezi pivy nám Jarmila citlivě přednesla dějiny Staropramenu a další piva způsobila, že se sestry začaly spontánně shlukovat do skupinek po třech - ovšem na kost Marcelu a její vyhrané tričko opravdu neměly.
    1) Poštovka – místo usedlosti sídliště Jindřišky Smetanové                         4) Cibulka - stav setrvalý
    2) Welcome Drink a vítězové taneční soutěže Tří sester z TAKového         5) Čínský orloj
        bálu i s trofejemi
    3) Tři sestry éterické                                                                                     6) A teď z Dantova pekla vzhůru do zahradní restaurace na rozhledně

Poštovka - O této drobné košířské usedlosti víme jen to, že stála při dnešní ulici U Poštovky a roku 1717 ji koupil Michal Rubner, císařský poštovní sekretář – odtud pojmenování Poštovka. V 19. století zde byla hospoda, kterou v šedesátých letech 20. století zbořili. Na jejím místě bylo vybudováno malé sídliště, o kterém píše Jindřiška Smetanová. Po roce 1968 přišla o místo v televizi, stala se z ní dělnice. „Měla jsem děti, které studovaly, muže, který musel opustit UMPRUM, a tak jsem si řekla, že se nedám. Nebudu smutná ženská, která se někde s někým schází a nadává na režim. Řekla jsem si, že není tak zle, že vždycky najdu zajímavé lidi. A také jsem je našla - v zahradnictví pod Petřínem, stejně jako později na stavbě sídliště na Poštovce. Zpočátku na mě zedníci koukali jako na exota. Ale nakonec jsem si ty mužské získala. Měla jsem na starosti kantýnu a jednou mi přivezli k obědu obrovské plechy se šunkafleky. Neměla jsem, čím je nabírat, a tak mi dědek Bezchleba půjčil novou zednickou lžíci. Vyvařila jsem ji a s kamennou tváří servírovala. Tleskali mi jako na Národním divadle, od té doby jsem už nebyla intelektuálský podivín, ale jejich člověk. Také jsem se s nimi radovala, jak nám stavba přibývá. Dneska, když s někým jedu okolo Poštovky, říkám: „Povstaňte. To je mých šest roků!“

Socha svatého Jana Nepomuckého – Socha od Josefa Malínského stojí u vchodu do areálu Cibulky. Na Cibulku byla instalována roku 1818 a dnes představuje jediné dílo v celém areálu, které je inspirováno církevní tématikou. Socha na podstavci obsahuje erb Leopolda Leonharda Thun-Hohensteina.

Cibulka - Nejstarší zmínky o usedlosti pochází ze 14. století. Oblast patřila v této době Jindřichu Názovi, písaři dvorní kuchyně Karla IV. V 16. století se stala majetkem rodu Cibulkových z Veleslavína, a tak vinice dostala své jméno před více než 400 lety. Během třicetileté války byla Cibulka značně poničena a později dokonce naprosto zpustla. Právě v takovém stavu usedlost roku 1681 koupil univerzitní profesor Johann Georg von Funcke. Zbudoval nový ovocný sad, postavil hospodářské budovy a obytný dům. Dalším majitelem byl Karel Schönfeld. Za válek ve 40. letech 18. století byla Cibulka opět poničena. Roku 1758 byla zakoupena Filipem Krakovským Kolovratem pro úřad pražského purkrabího, kterému patřila až do roku 1817, kdy se stala majetkem biskupa Leopolda Leonharda Thun- Hohensteina. Biskup nechal celý komplex radikálně přestavět, usedlost tak získala podobu empírového zámečku. Hlavní patrová dvoutraktová budova byla rozšířena, doplněna o několik stájí a hospodářských budov. Přímo na hlavním dvorci byla umístěna empírová kašna, několik menších romantických stavbiček a zajímavé kamenné holubníky-psince. Thun- Hohenstein založil rozsáhlý velkolepý park s klasicistními a romantickými pavilonky, sochami, antickými chrámky, alejemi a růžovými zahradami. Když roku 1826 zemřel, byl podle svého přání pochován na nedalekém Malostranském hřbitově. Cibulka ještě téhož roku vyhořela, a protože dědicové o zámeček ani park nejevili zájem, začala záhy chátrat. Roku 1922 koupila Cibulku s pozemky o celkové výměře 58 hektarů pražská obec od statkáře Hyrosse. Bohužel situace Cibulky se nezlepšila a opravu provedené v letech 1929-30 byly spíše ke škodě usedlosti. Po válce byly v usedlosti byty, částečně sklady a dílny Uměleckých řemesel. Od roku 1987 patřila České spořitelně. Polistopadový majitel, dceřiná společnost firmy Autoturist, Cibulka s.r.o., nemá na opravu objektu dostatek financí, proto neustále již mnoho let „jedná“ s eventuálními zájemci o prodeji nemovitosti. Praha 5 vlastní pouze přilehlý areál, který začala v minulých letech konečně revitalizovat. Tento záměr, vrátit Cibulce původní podobu anglického parku, byl však kvůli protestu občanského sdružení Cibulka pozastaven. Sdružení protestovalo proti vykácení lesoparku v okolí usedlosti. V současné době je tedy budoucnost zámečku, jakož i přilehlého lesoparku, opět nejasná.

Čínský pavilon, Cibulka - Patrová osmiboká budova ve tvaru pagody se nachází nedaleko zámečku. Díky částečné revitalizaci parku dnes znovu plní funkci vyhlídkové věže. Postavena byla v roce 1822. Na vrcholku zkosené střechy stál měděný Číňanek držící slunečník doplněný o sadu zvonečků, které za větrného počasí zvonily. Stejně jako většina památek areálu dochovaných do dnešních dnů se i Čínský pavilónek nachází v havarijním stavu. Po roce 1989 zmizel měděný mandarín, v průběhu devadesátých let pak zbytky okenic, chybí části zábradlí.

Vyhlídková věž se zříceninou - Zdejší vyhlídková věž je nejstarší na území Prahy. Dnes je, spolu s poustevnou, považována za nejzachovalejší stavbu celého areálu. Jedná se o 13 metrů vysokou kamennou věž čtvercového půdorysu zakončenou cimbuřím. Na vrchol se lze dostat po vnějším schodišti čítajícím 76 schodů. Ve spodní části věže se původně nacházela mechanická loutka rytíře, oděná brněním, která pro pobavení návštěvníků vyvolávala strašidelné zvuky.

    1) Jsme tu trochu natěsno na stojáka, ale když miluješ výhledy, není co řešit   4) Dobře utajená kaple na zahradě Šmukýřky
    2) Nádraží se sice nehýbe, ale Čtrnáctka je mladá a neklidná,                           5) Altán Bulovky při naší návštěvě
        a tak fotografa v kolejišti málem přejel místní rychlík
    3) Pevnost Šmukýřka                                                                                           6) Altán při naší konzumaci se stropem po naší konzumaci

Fotoalbum vycházky

Šmukýřka, Na Šmukýřce 2 – Původně zde byla rozsáhlá vinice, doložená v 15. století v držbě kartuziánského kláštera na Smíchově. Název Šmukýřka se prvně objevuje ve viničních knihách roku 1695. Název je odvozen od povolání někdejšího majitele, který byl obchodník se šmukem, čímž se rozuměly především čepice, klobouky, ozdobné peří, rukavice, ale i zbraně. Vlastní usedlost je doložena až roku 1713. Sloužila jako letní sídlo, a zároveň jako hospodářský statek. Svoji dnešní podobu získala v průběhu 18. století, i když ještě roku 1820 na ní proběhly klasicistní úpravy. Zhruba od poloviny 19. století vlastnila Šmukýřku rodina Linhartů. Tehdy sem jezdíval na návštěvy Mikoláš Aleš, který roku 1908 vytvořil na stěně uhlovou skicu erbu krále Jiřího z Poděbrad. Tato upomínka na slavného hosta je pečlivě uchovávána dodnes, neboť je to zřejmě jediná vlastnoruční Alšova malba na zdi. Šmukýřka je tvořena jednopatrovou obytnou budovou z konce 18. století, s klasicistní úpravou z 1. čtvrtiny 19. století. Kolem dvora jsou seskupeny mladší hospodářské budovy, stáje, stodola a sýpka. U ohradní zdi na protáhlém pozemku se nachází barokní kaplička sv. Prokopa s fragmenty nástěnných maleb a jehlancovitou střechou s lucernou. Po válce byl vypracován plán na adaptaci Šmukýřky na mateřskou školku. Ve stodolách měla být tělocvična, zahrada měla sloužit jako hřiště pro děti a kaple jako skladiště pro dětské hračky. Nakonec prošla Šmukýřka v roce 1970 velkou rekonstrukcí pro sklady Pražského velkoobchodu a později Městských divadel pražských. Od roku 1964 je usedlost památkově chráněna.

Bulovka, Jinonická 59 - Poměrně rozlehlý areál, sestávající z několika stavení kolem obdélníkového dvora a vystavěný na kopci s dominantní polohou, svou mohutností připomíná spíše tvrz než usedlost. Obdobně jako stejnojmenná libeňská usedlost, po níž nese jméno nemocnice Na Bulovce, má i tato usedlost jméno odvozeno od rodiny Bullů z Bullenau, kteří ji od 18. století vlastnili a zásadně přestavěli. Obytná patrová budova s mansardovou střechou stojí na severní straně dvora a uvnitř najdeme stlačené valené klenby. Dnes je citlivě opravena a doplněna o výtvarně zajímavé sluneční hodiny. Z hospodářských budov jsou zachovány a slouží doposud stodola, bývalé sýpky i chlévy. Za dvorem je rozsáhlá zahrada se zbytky původního sadu, ve kterém byly v 19. století skleníky. Opraven je i novogotický gloriet z počátku 19. století s gotizujícím průčelím, lomenými okny a jehlancovou střechou na malé vyvýšenině vzadu v zahradě. Ke konci 19. století byla usedlost v majetku rodiny Procházkovy, bývala zde byla provaznická a soustružnická dílna, na počátku 20. století přibyla i cihelna. V roce 1977 se stal majitelem Československý svaz tělesné výchovy, který zde vybudoval jezdecké středisko. Některé objekty patří dosud Státnímu statku Praha.

    1) Bulovka jak ji neznáte seshora                                                                 4) I tady údajně bydlí lidé normálního vzrůstu
    2) Bulovka jak ji neznáte zevnitř                                                                   5) Najít sluneční hodiny na hřbitově bylo pro nás snadné sousto
    3) Finanční úřad pouze zezadu                                                                     6) Ale podařilo se nám dohledat i Arbesa

Kolonie Malvazinky, Xaveriova - Pražská obec se snažila o zajištění bydlení pro různé vrstvy obyvatel. Proto na začátku dvacátých let město Praha vykoupilo pozemky těsně u severní zdi malvazinského hřbitova a v roce 1921 tu byla postavena kolonie několika řad bydlení pro sociálně slabší vrstvy.

Hřbitov Malvazinky, U Smíchovského hřbitova 1 - Založen byl v roce 1876 podle návrhu Antonína Viktora Barvitia v místech, kde se nacházely hospodářské usedlosti malostranského měšťana Tomáše Malvazyho. Dominantou hřbitova je novorománský kostel sv. Filipa a Jakuba postavený v letech 1894 až 1896. Do nové stavby byly zakomponovány starší sochy od F. M. Brokofa, přenesené sem z fasády zbořeného filipojakubského kostelíka, který až do roku 1892 stál na dnešním Arbesově náměstí. Napravo u vstupu do hřbitova stojí sluneční hodiny v podobě barokních božích muk. Šestimetrový pískovcový sloup sem byl převezen od smíchovského nádraží. Na hřbitově je pohřben Jakub Arbes s reliéfní plaketou Anděla míru od Josefa Strachovského, prezident Antonín Novotný, dekadentní básník Jiří Karásek ze Lvovic, Ondřej Sekora, Mejla Hlavsa.

    1) Z jedné strany usedlost Malvazinka                                                         4) Tady se to pávům rozhlíželo
    2) A z druhé proslulý Sanopz pro vyvolené pošťáky                                     5) Santoška - dříve zahradní restaurace, dnes mateřská škola.
                                                                                                                              Katapult může být klidný, i v roce 2006 si děti mají kde hrát
    3) Na verandě tenisového klubu Saturninův pán předstíral, že vůbec         6) Usedlost Doubková alias zaniklé Hliniště
        nesleduje kolena slečny Barbory

Malvazinka, U Malvazinky 7 - Vinice a pozdější usedlost dostala jméno po majiteli Tomáši Malvazym, malostranskému měšťanovi, který ji koupil roku 1628. Původně viniční usedlost byla přeměněna v hospodářský dvůr a kolem roku 1800 přestavěna do dnešní podoby. Roku 1875 byla velká část malvazinských pozemků odprodána smíchovské obci, která zde o rok později zřídila hřbitov jako náhradu za smíchovský, kde se přestalo pohřbívat. Ve starém viničním stavení byl zřízen byt pro hrobníka, na počátku 20. století ale pro něj postaven nový domek. Po druhé světové válce přešly budovy do vlastnictví státu a staly se součástí Státního sanatoria Sanopz. Původně barokní usedlost byla klasicistně upravena kolem roku 1800, další změny nastaly na konci 19. a ve 20. století. Patrová budova s valbovou střechou s vikýři a věžičkou si uchoval pozdně klasicistní fasádu s novobarokními prvky.

Sanopz, Na Cihlářce 6 - Hlavní budova je z roku 1921, její výstavbu finančně podporoval T. G. Masaryk. Od roku 1923 zde bylo umístěno Sanatorium poštovních zaměstnanců (zkratka Sanopz) – středostavovské zařízení pro nejširší veřejnost za podpory I. pražské nemocenské pokladny obchodních zřízenců a úředníků. V letech 1950 – 1952 budova sloužila jako žloutenkové oddělení motolské nemocnice, po přestavbě od roku 1955 jako poliklinika Státního sanatoria, určeného pro léčbu prominentních státních a stranických funkcionářů. Až do roku 1985, kdy se Státní sanatorium odstěhovalo do nové budovy Na Homolce, byla perfektně udržovaná. Od té doby chátrá.

Paví vrch - Kopci se říkalo Paví vrch, protože zde byla celá hejna pávů, kteří se zřejmě přemnožili v zahradách smíchovských letohrádků. Na západním konci hřebene je palouček s vyhlídkou na Radlice a přilehlé stráně. Jednou z vrcholových dominant je honosná vila čp. 1949. Původně patřila uhlobaronu Krulišovi. Roku 1948 byla vila znárodněna a od té doby ji užívá ministerstvo vnitra. Za socialismu spadalo toto pracoviště pod šestou správu Státní bezpečnosti a byl zde mimo jiné jeden ze sedmi rušiček zahraničního rozhlasového vysílání. Koncem 80. let byla vila nákladně zrenovována. Dnes ji stále užívá Ministerstvo vnitra České republiky a množství antén na střeše i název "Radiokomunikační a měřící středisko MVČR", nasvědčuje, že se využití stavby od socíku zas tak moc nezměnilo.

Santoška, U Santošky – Vinici zabavenou roku 1621 Janu staršímu z Popic dostal darem o sto let později od Adama Františka knížete Schwarzenberga doktor František Vilém Sonntag, právní zástupce knížete. Ve 20. letech 18. století byla zde pro Sonntaga vystavěna předměstská vila a kolem ní postupně upravena zahrada se sochařskou výzdobou. Celá usedlost začala být nazývána Sontoška, později Santoška. Od roku 1813 byla majetkem rodiny Doubků. Kolem roku 1868 nechal rytíř Eduard Doubek barokní usedlost přestavět na novogotickou vilu. V roce 1907 vykoupila smíchovská obec Santošku i se zahradou, kterou zpřístupnila. Obytnou vilu proměnila v restauraci, u které vznikla letní zahrada s hudebním pavilonem. V roce 1972 byl dům zrekonstruován a byla v něm umístěna mateřská školka. K Santošce patří rozlehlý sadový areál se zbytky původní plastické výzdoby z dílny Františka Ignáce Platzera z 2. poloviny 18. století. Náleží sem především vstupní brána se sousoším putti, pískovcové sousoší Flory a socha Amora.

Na Doubkové 4 – Majitelem domu, jehož vchod zdobí kamenný erb, byl Emanuel z Lešehradu, dekadentní spisovatel a vyznavač okultismu. Metafyzické jevy se staly častým námětem jeho próz, psal i melancholické básně plné smutku a beznaděje. V tomtéž domě bydlel v závěru života spisovatel a kritik F. X. Šalda. Když vyslovil přání žít v bytě se zahradou, přátelé mu zprostředkovali bydlení právě v Lešetického vile. „Byt se mu zalíbil. Lešehrad a jeho básně již méně,“ prohlásil Jaroslav Seifert. Nebylo divu Šaldovy a Lešehradovy názory na literární tvorbu se výrazně lišily. „Vymínil si, že s majitelem vily bude mluvit jen o kvartále, a to jen o nájemném a nikoliv o poezii. Pokud vím, choval se k němu Lešehrad opravdu taktně a Šaldu svou poezií ani ničím jiným nerušil…“

Doubková, Bieblova 15 – Usedlost Doubková byla původně jen součástí usedlosti Santoška. Jako samostatná budova byla postavena na dřívější vinici kolem roku 1800, poblíž místa zvaného V hliništi, kde se těžila hlína pro velkou cihelnu patřící Santošce. V roce 1803 získala nejen Doubkovou, ale i vedlejší usedlosti Santošku, Klavírku a Václavku na více než sto let rodina rytíře Doubka. Doubková je jednopatrová raně klasicistní budova, kterou završuje valbová střecha s výrazným čelním štítem. Kolem se vinula ohradní zeď, na jejímž zbytku dosud trůní socha sv. Jana Nepomuckého z konce 18. století.

    1) I na Skalce byla kdysi zahradní restaurace                                                 4) Pro změnu tři kosti
    2) Nedělní chvilka poezie - Dějiny Staropramenu                                           5) Tři sestry dokonce s velkým bratrem
    3) Tři sestry nad bůčkem                                                                                 6) Je po dešti i po vycházce

Park Na Skalce - Na části pozemků i Skalky a Doubkové nechal rytíř Edward Doubek v letech 1891 až 1894 založit park podle návrhu zahradního architekta Františka Thomayera. Po dokončení parku daroval rytíř Doubek sady smíchovské obci, a tím park zpřístupnil veřejnosti. V nejvyšším bodě parku je umístěn železný vyhlídkový altán a do severního cípu byl pak instalován dřevěný pavilon z národopisné výstavy z roku 1895. Tento pavilon sloužil jako restaurace, ale v 70. letech 20. století byl demolován kvůli havarijnímu stavu a plánované výstavbě mateřské školky, takže po něm dnes není ani stopy. V centrálním parku se pod altánkem rozprostírá jezírko s poloostrovem. Kdysi tu byl i vodopád.

Pivovar Staropramen – V roce 1869 se začal stavět komplex pivovarských budov. 1. května 1871 byla slavnostně uvařena první várka. Staropramen měl všechny předpoklady stát se velkým a úspěšným pivovarem. Byl založen v budoucí průmyslové pražské čtvrti, kde byl odbyt piva zajištěn. Měl moderní koncepci a byl vnímán jako český pivovar, produkující české pivo. To ho zvýhodňovalo v hospodách, kde se scházely různé národní spolky a besedy. Pro propagaci nového podniku byl významný především rok 1880, kdy pivovar navštívil císař František Josef I. a do pamětní knihy se podepsal - nečekaně - česky. Spotřeba piva utěšeně rostla. Pivovar, který začínal s plánovaným výstavem 22.500 hl, překročil roku 1889 hranici 100.000 hl vystaveného piva. V roce Jubilejní výstavy - roku 1891 - vyrobil pivovar rekordních 140.200 hektolitrů piva. S první světovou válkou zažil velkou krizi, vařil čtyř, nanejvýš šestistupňové pivo. Mezi lety 1933 a 1937 proběhla rozsáhlá rekonstrukce a po ní se stal Staropramen na dlouhou dobu pivovarem s největším výstavem v Československu. V roce 1938 vystavil 823 000 hl piva, o rok později dokonce 860 000 hl. Po válce se stal z pivovaru národní podnik, přesto výstav stoupal, roku 1960 byla překročena hranice milión hektolitrů. V roce 1994 se majitelem stala britská společnost Bass.

« NAHORU

TOPlist