Žižkovský vysílač, Mahlerovy sady - Je nejvyšší stavbou (216 metrů) ve městě, obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Byla postavena v letech 1985 až 1992 podle návrhu architekta Václava Aulického a statiků Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Základová železobetonová deska, o průměru 30 metrů a tloušťce 4 metry, se nalézá v hloubce 15 metrů pod původním povrchem. Svislá konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů, z nichž dva vedlejší mají průměr 4,8 metru a dosahují společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus se dvěma rychlovýtahy má průměr 6,4 metru a přechází do anténního nástavce. Základní kámen vysílače byl položen v říjnu 1985. Výstavba neprobíhala nijak rychle, navíc ji zejména od roku 1989 doprovázely mnohé spory - projednávala se hrozba elektromagnetického zatížení okolí. V březnu 1991 započal zkušební vysílací provoz, v roce 1992 byl vysílač a jeho restaurační a vyhlídková část oficiálně otevřen pro veřejnost. V roce 2000 bylo na pilíře umístěno dílo Davida Černého Miminka, znázorňující batolata lezoucí nahoru a dolů. Deset stokilogramových plastik z laminátu sem bylo nejprve umístěno pouze přechodně v rámci projektu Praha – evropské město kultury v roce 2000. Nakonec sem byly nainstalovány natrvalo.

Židovský hřbitov, Mahlerovy sady - Hřbitov byl založen v roce 1680 jako morové pohřebiště pražské židovské obce. Když císař Josef II. v roce 1787 zakázal z hygienických důvodů pohřbívání na starých hřbitovech uvnitř městských center, stalo se zdejší pohřebiště ústředním pražským židovským hřbitovem. Zdejší areál byl rozšířen v roce 1787 a znova roku 1855. Hřbitov se tak z z původních 427 m2 rozrostl téměř na pětinásobek, čímž dvojnásobně překonal rozlohu starého josefovského hřbitova. V roce 1884, kdy zde žižkovská obec zakázala další pohřbívání, jeho rozloha činila 28 000 m2. V roce 1960 byla zbořena velká část obvodové zdi hřbitova, náhrobky povaleny a zavezeny zeminou a asi tři čtvrtiny hřbitova přeměněny na veřejný park – Mahlerovy sady. Zachována zůstala jen nejstarší část hřbitova s nejcennějšími náhrobky. Po roce 1999 prošel zdejší areál rekonstrukcí a hřbitov byl koncem roku 2001 zpřístupněn veřejnosti.

Akropole, Kubelíkova 27 - Palác Akropolis postavil architekt Rudolf Václav Svoboda v roce 1927 jako velkoměstské kulturní středisko, byla zde kavárna, restaurace, divadelní sál a vyhlídková terasa v 6. patře. V Divadle Akropolis se hrálo za 1. republiky, za okupace bylo přejmenováno na Moderní a později uzavřeno. Po válce byl palác přeměněn na obyčejný činžovní dům. Na konci 20. století se palác Akropolis znovu změnil v divadelní sál jako scéna Pražské pětky, později se zde začaly konat také koncerty a další programy. Barevné řešení fasády je dílem Davida Vávry.

Kostel svatého Prokopa, Sladkovského náměstí - Základní kámen tohoto kostela byl položen kardinálem Františkem Schönbornem v roce 1898 u příležitosti 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Plány na stavbu trojlodního sloupového chrámu vypracovali architekti Josef Mocker a František Mikš. Stavba kostela trvala celých 5 let. Chrám je dlouhý přes 51 metrů, vejde se do něj až dva tisíce lidí. Věž je vysoká 73 metrů. Nad hlavním vchodem je tympanon, jenž obsahuje reliéf Madony s dítětem, kterému zdejší patron Svatý Prokop podává model kostela. Ze zařízení interiéru je nejproslulejší obraz Karla Škréty Svatý Václav, obránce Prahy proti Švédům z roku 1649, pocházející z kláštera v Emauzích. Hlavní oltář je novogotický, projektovaný rovněž architektem Františkem Mikšem. Vitráže v oknech byly zhotovené podle plánu malíře K. L. Klusáčka. Poslední okno v jižní lodi bylo zdařile doplněno teprve v roce 1992 podle původního návrhu Cyrila Boudy. Výjev zobrazuje setkání knížete Oldřicha se sv. Prokopem v lesích u Sázavy.

A. B. Svojsík, Sladkovského náměstí čp. 900 - Antonín Benjamin Svojsík byl profesorem žižkovské reálky, která sídlila v dnešním gymnáziu. V roce 1911 navštívil o prázdninách tehdy 35letý profesor skautský tábor v Anglii a seznámil se novými metodami výchovy mládeže. Vrátil se nadšený a hned po prázdninách sestavil pokusnou skautskou družinu z žáků žižkovské reálky. V roce 1912 vydal knihu Základy junáctví, ale reakce veřejnosti byla rozporuplná. Např. Humoristické listy označily skauty jako moderní cikány, jiní zachovávali zdrženlivý postoj. V roce 1912 o prázdninách vedl první skautský tábor nedaleko hradu Lipnice, jeho průběh Svojsík vylíčil v brožurce Den v táboře Junáků. Známý je také Skautský deník Jiřího Wolkera, kde básník popisuje své zážitky z tábora na stejném místě z roku 1916. Svojsík se nejprve pokusil začlenit vznikající skautské družiny do Sokola, kde ale neuspěl. Založil tedy v roce 1914 samostatný skautský spolek Junák – český skaut. V roce 1915 začal vydávat časopis Junák, který udržel vydávat i v těžké válečné době. Po válce v roce 1919 založil Svojsík Svaz junáků - skautů RČS a stal se jeho náčelníkem. O prázdninách 1938 odejel Svojsík do Ruska, aby se seznámil s výchovou ruské mládeže. Nezvyklou stravu snášel dost těžce, a když se vrátil domů, ulehl s horečkami způsobenými streptokokovou nákazou a zemřel. Tři tisíce junáků doprovodily svého náčelníka na památný Vyšehradský hřbitov. Na budově gymnázia je pamětní deska s reliéfní podobiznou.

Reismonka – Zaniklý poměrně rozsáhlý dvorec, který se rozkládal v okolí dnešního Sladkovského náměstí. Kolem poloviny 17. století jej držel Jan Jiří Reisman, staroměstský měšťan a primátor. Jeho potomek Jiří Reisman dal postavit v roce 1719 na rozcestí do Olšan u Bezovky Boží muka, která byla v roce 1891 přenesena na Výstaviště a pak do Kinského zahrady, kde jsou dodnes. V 50. letech 19. století začal odprodej pozemků Reismonky, roku 1893 koupilo zbytek pozemků i s dvorcem město Žižkov. Ke konci 19. století došlo ke zboření celé usedlosti.

Fotoalbum vycházky

První žižkovský kinematograf, Štítného 34 - V roce 1909 otevřel v prvním poschodí Bezovky druhý stálý biograf Vilém Weiss, který uváděl filmy svérázným slovním doprovodem. Protože toužil po větším sále, zakoupil v říjnu 1911 budovu bývalého divadla Pokrok ve Štítného ulici a po rozsáhlé adaptaci v ní v srpnu 1912 otevřel I. Žižkovské kinematografické divadlo. Dodnes zachovalý nápis může svést k mylné domněnceo prioritě. Nápis je však nutno chápat nikoliv jako skutečné prvenství biografických produkcí, ale začátku kina v prvním samostatném objektu, postaveném již přímo pro kulturní účely. V roce 1949 se žižkovské kino Pokrok proměnilo v ateliér krátkého filmu. V 90. letech budova prošla kompletní rekonstrukcí a přestavbou. V dnešní době zde sídlí Ateliéry Petra Vachlera Pokrok a Studio Pokrok.

Pomník Jaroslava Haška, Prokopovo náměstí - V říjnu 2005 byl Jaroslavu Haškovi odhalen jezdecký pomník. Autorem originálně pojatého díla je sochař Karel Nepraš. Ten v průběhu práce zemřel a tak část pomníku, konkrétně Haškovu hlavu dokončila jeho dcera Karolína. Dílo ve stylu české grotesky tvoří je kamenná stéla s Haškovou bustou a kovový stylizovaný kůň. Původně chtěl autor napojit nozdry koně na trubky, k nimž by se dal připojit sud s pivem. Monument by se tak stal svéráznou pípou pro různé slavnostní příležitosti, k tomu však již nedošlo… V depozitáři Galerie hlavního města Prahy se dosud nalézal starší Haškův pomník. Autorem díla, kde se na prapodivném balvanu tyčí nevzhledná obtloustlá postava ve zmuchlaném oděvu, byl Josef Malejovský, zasloužilý sochař komunistické éry, tvůrce Stalinových pomníků pro Plzeň a Liberec, soch Brigádnice, Partyzána a podobně angažovaných skulptur. K 100. výročí narození Haška v roce 1883 byl položen základní kámen na Olšanském náměstí, pak vznikl model, sádrová předloha a dílo bylo dokonce odlito do bronzu, ale podivný pomník se naštěstí svého umístění nedočkal. Ještě než byl v roce 1993 definitivně odstraněn i jeho základní kámen, kdosi ho přizdobil půllitrem. V roce 2008 byla zásluhou Haškova vnuka Richarda více než tunová Malejovského socha instalována v Lipnici mezi restaurací U České koruny a hřbitovem, kde je Jaroslav Hašek pochován.

Betlémská kaple, Prokopova - Kaple se nachází uvnitř bloku činžovních domů. V roce 1911 byl zakoupen filiálním sborem dům v Prokopské ulici. Stavba kaple byla zadána firmě Matěje Blechy a autorem projektu je s největší pravděpodobností architekt Emil Králíček. Jedná se o stavbu kombinující prvky kubismu a pozdní secese. Kostel byl dokončen v roce 1914. V době asanace Žižkova v sedmdesátých létech 20. století bylo plánováno, že bude stavba zničena, ale díky snahám tehdejšího faráře došlo v roce 1975 k prohlášení stavby za kulturní památku a tím i záchraně před zbouráním. V roce 1992 interiér vymalovali studenti žižkovské uměleckoprůmyslové školy, výmalba zdůrazňuje kubistický duch stavby.

Bezovka, Prokopova – V polovině 19. století zde stál mlýn na rybníce a výletní hostinec. V druhé polovině 19. století majitel vybudoval na místě hostince honosnější stavbu po vzoru vídeňských zábavních podniků. Jednopatrová budov, dokončená 1876 s pěkným portikem byla jednou z mála architektonicky zajímavých budov na Žižkově. V roce 1883 byla uvedena do provozu první ze čtyř koněspřežných drah, která vedla od Bezovky přes Staroměstské náměstí na náměstí Malostranské. Na počátku 20. století ohromoval v hale na Bezovce Dismas Šlambor alias Viktor Ponrepo návštěvníky předváděním svého kinematografu. Po něm převzal veslo Vilém Weiss. Roku 1908 koupila Bezovku žižkovská obec a upravila budovu na městský dům s velkým sálem, kde se konaly občanské zábavy, plesy a různá shromáždění. V roce 1936 došlo ke zboření budovy a narovnání vozovky přes zbořenou budovu.

Olšanka, Chelčického 41 - Vilka s růžovou fasádou stojí na úpatí vrchu sv. Kříže. Ve vile vedl S. K. Neumann se svou ženou Kamilou bohatý společenský život. Posléze Neumanna omrzela „měšťácká rodinná idyla“ a v roce 1904 manželku i se dvěma dětmi opustil kvůli nové lásce. Kamila zůstala bydlet v Olšance a složitou situaci za pomoci svých přátel vyřešila obdivuhodně: začala vydávat slavnou edici kvalitních překladů Knihy dobrých autorů.

Vrch sv. Kříže alias Parukářka - Kopec na Žižkově dosahuje nadmořské výšky 276 metrů. Z kopce je pěkný výhled na Prahu. V podzemí kopce se nachází protiatomový bunkr Parukářka. Název Parukářka pochází z roku 1804 podle profese parukáře tehdejšího majitele a název Vrch sv. Kříže dostal podle dřevěného kříže, který stál na vrcholu od roku 1822.

Kostel sv. Anny, Tovačovského - Byl postaven byl roku 1911 podle projektu architekta Eduarda Sochora. Je postaven ve stylu, jenž je na našem území neobvyklý, v tzv. beuronské secesi.

Ohrada – V blízkosti dnešní křižovatky byla založena vinice na přelomu 14. a 15. století. Již roku 1455 byl užíván název Ohrada, který patrně vznikl podle ohrazení vinohradu. Roku 1908 došlo k celé regulaci usedlosti v souvislosti s prodloužením Koněvovy ulice a stavbou trati elektrické dráhy. Původně byly vykoupeny jen pozemky Ohrada, zanedlouho byla zbořena celá usedlost.

Pražačka – Stávala při severní straně Koněvovy ulice, od Ohrady směrem ven z centra. Vinice je zde doložena v 16. století, nejpozději 1785 tu existovalo stavení, později přeměněné na dvorec. Od roku 1800 patřila usedlost rodině Stomeových, a to až do roku 1947. V 60. letech 19. století ale už začali rozprodávat okolní pozemky a okolí bylo postupně zastavováno. Samotná Pražačka byla demolována po druhé světové válce při úpravě komunikace.

Židovské pece - Podle historických dokumentů bylo na tomto vršku popraviště, proto se někdy pro Židovské pece používalo jméno Šibeniční vrch. Poslední poprava se zde opravdu uskutečnila v roce 1866 a přišlo se na ní podívat na 30 000 lidí. Původ jména Židovské pece není znám, ale vychází z předpokladu, že se sem, do jeskyní, uchylovali Židé, když byli kolem roku 1744 vyháněni z Prahy.

Domov - Na přelomu desátých a dvacátých let minulého století vzniká řada organizací, orientovaných na výstavbu bydlení pro státní a veřejné zaměstnance. Jednou z nich bylo i „Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Domov státních i jiných veřejných zaměstnanců pro domky rodinné v Žižkově“, založené v říjnu 1919. Pro kolonii rodinných domků Domov byla určena žižkovská lokalita, vymezená nynějšími ulicemi Za Žižkovskou vozovnou, Na Balkáně, Hraniční a V Domově. Čtyři bloky šedesáti tří přízemních jednodomků, dvoudomků a trojdomků s podkrovím vznikly podle návrhu Ladislava Machoně. Byly určeny méně majetným a architekt dokonce navrhl i králíkárny a drůbeží výběhy. Domy byly k nastěhování v roce 1922. Dnes bohužel není kolonie v dobrém stavu, hrázděné stavby byly většinou různě upravovány a původní charakter se vytratil. Oficiální název kolonie rodinných domů státních zaměstnanců Bezpečí byl bodrým lidem přejmenován na Pendrekov.

Zahrádkářská kolonie na Balkáně – Třetí pahorek žižkovský

Orel, Balkán - Když byl zbourán filmový pavilón na dvoře Vinohradského pivovaru, postavili si z levně získaného materiálu žižkovští Orlové na Balkáně orlovnu.