24. Hra na kličkovanou aneb Od čerta k ďáblu

neděle 8.10. 2006
navštíveny: Čertův vršek, Mazanka, libeňská vodárenská věž, Kobyliská střelnice, Ládví, hřbitov Ďáblice, hvězdárna Ďáblice, Battistova cihelna, první panelový dům, ďáblické usedlosti (163)

Pozvánka
Další - už 24. vycházka po usedlostech se koná v neděli 8. října. "Hra na kličkovanou aneb Od čerta k ďáblu" bude mít sraz na Bulovce (tu, co znáte) ve 13 hodin.

Jaká vycházka byla

    V neděli na vycházce Hra na kličkovanou aneb od Čerta k ďáblu byl cíl cesty znám v podstatě už předem, start u Fantomase pod Čertovým vrškem ozřejmil další část názvu, ale že budeme tak kličkovat netušili ani nejotrlejší účastníci vycházky. V nádherném babím létě jsme nejprve vystoupali na Okrouhlík, sestoupili ke koupališti, vystoupali na Ládví (ďjó móóře), a poté se mi podařil husarský kousek v kličkování, když jsem výpravu svěřenců nechala sestoupat a vystoupat na Ládví ještě jednou - i tohle mi bez reptání a pro jistotu bez mapy prošlo. Jako přípravu na DD jsme totiž navštívili domov důchodců na úpatí a poté překročili i jistou etickou hranici, navštívili jsme střelnici a následně hřbitov kubistický, ať víme co nás čeká.
    Výhledy z ďáblické hvězdárny postavené z ušetřeného materiálu, čerstvě opravená parostrojní cihelna páně Battisty a nejstarší dvoupatrový panelák postavený jen díky slibu slovutného profesora Bechyněho, že panelový dům stejně jako Nuselák nespadne, potěšily srdce našich inženýrů. Méně už potěšila cena piva v Červeném mlýně. I když jedno euro za Stellu po pařížských osmi by nás nemělo vyvést z míry, přesto pivaři snížili spotřebu na minimum a prchli, aniž si dali vymluvit, že i z tohoto hlubokého venkova prokličkuje autobus k metru za pouhých deset minut.
    1) Čertův vršek - tato usedlost dala název začátku vycházky                       4) Vzhůru na Mazanku
    2) Vojáček vartuje už jen v hospodě Na ztracené vartě                                 5) Skrz zamčená vrata jsme z Mazanky uviděli prakticky jen břečťan
    3) Čertův vršek zbourali, tak jsme vzali zavděk modernějším Fantomasem   6) Starou novou Libní

Čertův vršek alias Šilboch – Usedlost stávala na skále asi v místech nynějších ulic Čertův vršek a Na Stráži. Zámeček, který na ostrohu v druhé polovině 18. století postavil František Ferdinand Hilbert, tvořilo jednopatrové stavení na čtvercovém půdorysu s jehlancovou střechou a trojicí oken po stranách. Součástí byla i vysoká terasa a neobvyklé domovní znamení - figurka pruského vojáka. O tomto „plechovém Prajzovi“ se vyprávěla zajímavá pověst. Při vpádu do Prahy roku 1757 zde prý Prusové postavili na stráž vojína gardového pluku. A když po prohrané bitvě u Kolína téhož roku ustupovali, na hlídku zapomněli. Podle jedné verze legendy prý věrný vojín své stanoviště neopustil a zemřel hlady. Existuje však i „jiný konec“. Zapomenutého vojáčka si údajně domů odvedla česká dívka a vzala si ho za muže… Díky plechovému Prajzovi“ získal zámeček na skále pojmenování Na Ztracené vartě, či Na Stráži – německy Schildwache, zkomoleně Šilboch. Ve staré rodinné korespondenci Rohanů, kterým zámeček posléze patřil, se objevil kuriózní dopis z pruského ministerstva války. Úředník z Berlína v něm reagoval na zdvořilou žádost pana Rohana, aby ministerstvo laskavě přispělo na obnovu barev plechového vojáka. Odpověď byla stručná a pádná. „O nějakém v pražské bitvě zapomenutém pokoutním strážném není nic známo, a k témuž se vztahujícím pomníku už teprve ne!“ Počátkem 19. století se majitelem letohrádku stal Jan Karel Liebich, intendant Stavovského divadla. Na zábavných dýcháncích se na Šilbochu scházeli šlechtici, umělci i vědci. Častým hostem byl i Carl Maria von Weber, který za svého pobytu v Praze zkomponoval i valčík pro velký karneval pořádaný právě na Šilbochu v roce 1816. Největším překvapením však byla vánoční jedle, kterou Liebich ozdobil pro radost svých hostů na Štědrý den 1812. Tato vánoční tradice, již podnikavý intendant přivezl z rodného Německa, byla do té doby v Čechách neznámá. V druhé polovině 19. století sloužil Šilboch jako hostinec. V roce 1900 byl zbořen a skála srovnána se zemí. Dnes romantickou stavbu upomínají jen názvy okolních ulic. A starý plechový Prajz. Zůstal zachován dodnes, neboť ho tehdejší majitel věnoval Městskému muzeu. Nyní „drží stráž“ v depozitářích Muzea hlavního města Prahy. A pokud nechcete do muzea, zajděte se na vojáčka podívat do výčepu hospody Na ztracené vartě v ulici Na Vartě 3.

Mazanka, Zvonařovská 13 – Stojí na okraji historické Libně v dominantní poloze nad Střížkovským údolím. Vinice Mazanka je připomínána v 17. století, už tehdy zde stály nějaké stavby. Pojmenování může být podle typu původní stavby (mazanice – tedy domek, na jehož stavbu bylo použito zdivo z uhnětené hlíny). Od roku 1674 patřila usedlost Janu Štembovi a v té době vznikly pozdně barokní budovy usedlosti. Na počátku 20. století získal Mazanku velkostatkář Jindřich Heller, který provedl značné stavební úpravy. Byla postavena novostavba obytné budovy, v roce 1920 založena cihlářská pec. Za druhé světové války byla Mazanka zabrána Němci, v roce 1954 vyvlastněna státem od rodiny Hellerů pro účely obecné a později hudební školy. Od roku 1987 byla ve správě Československých keramických závodů, dnes už je opět soukromá. Barokní hospodářskou budovu se špejcharem doplňuje novostavba obytné budovy. Nejstarší částí jsou dva sklepy ze 16. století, zahloubené ve stoupajícím terénu. Severně od obytné budovy se rozkládá zahrada, upravená ve stylu přírodního parku. Celý areál tvoří výrazný architektonický celek, Mazanka bývala jednou z nejvýstavnějších usedlostí Nové Libně a na počátku 20. století získala navíc ráz reprezentačního příměstského sídla.

Vodárenská věž, Davídkova – Věž libeňského vodojemu byla postavena v letech 1903 -1904 Františkem Schlafferem. S výškou 42 metrů má vzhled majáku. Do věžního vodojemu o průměru 6,5 metru a výšce 5,7 metru se čerpala káranská voda, která zásobovala pitnou vodou nižší části Libně. Po výstavbě Severního Města byla funkce tohoto vodojemu zrušena a vnitřní zařízení demontováno. Koncem 60. let byla věž opravena, aby se tato technická památka zachovala.

    1) Tento výhled stojí obyvatele Okrouhlíku milióny, my ho máme zadarmo   4) Dáma s pivem před po(u)žitím
    2) Koupaliště lákalo, ale k povinné výbavě vycházky plavky zatím nepatří     5) a po
    3) Zato zahradní restaurace přišla vysloveně vhod                                         6)Kobyliská střelnice

Fotoalbum vycházky

Okrouhlík - Chráněné území je součástí lesoparku Okrouhlík. Na povrch zde vycházejí skalky rezavě hnědých železitých pískovců z druhohor, které se usadily na dně sladkovodního jezera.

Kobyliská střelnice, Žernosecká – Původně zde byla vojenská střelnice založená na konci 19. století. Byla velice rozlehlá, budovy střelnice se nacházely u (jak už název napovídá) u ulice Střelničné a sahala až ke dnešní ulici Žernosecké. V roce 1939 byla konírna přestavěna na budovu, ve které byli uvězněni odsouzení, a v severní části bylo zřízeno popraviště. Střelnice byla využívána především v době druhého stanného práva, kdy mezi 30. květnem a 3. červencem 1942 bylo zastřeleno 538 osob. 1. června byl zde popraven spisovatel Vladislav Vančura. 16. června zde byli zastřeleni obyvatelé Lidic, kteří z různých důvodů (např. měli noční směnu nebo byli v nemocnici) uniknuli masakru v obci. 19. června byl zastřelen generál Eliáš, který byl popraven nacisty jako jediný z předsedů vlád okupovaných zemí. 25. června byl zastřelen atlet a komunistický novinář Evžen Rošický i s otcem. 30. června byl zastřelen podplukovník Josef Mašín, jeden ze tří králů, novinářka Františka Plamínková a dalších 64 osob. Pietní území s památníkem bylo upraveno v letech 1975 - 78 podle projektu Luďka Tondla a Josefa Poláka. Ve svahu je vysoký dřevěný kříž s trnovou korunou a uprostřed území je bronzová postava skloněné ženy s názvem Nepokořená vlast od Miloše Zeta. Dlouhá řada bronzových desek nese jména popravených.

    1) Na kobyliské střelnici jsme za války přišli mj. o Rozmarné léto               4) Hřbitov kubistickej
    2) O moře nás připravili dokonce už v druhohorách, jako památka             5) Jak veliká to musela být stavba, když se z ní ušetřilo na hvězdárnu
        nám zbyla jen tahle hromada šutrů
    3) A teď zase z Ládví dolů vesele jen vesele do Domova důchodců           6) Výhled od ďáblické hvězdárny

Ládví – Vrch vysoký 359 m n. m. Vzdor fámám nikdy nebyl nejvyšším bodem Prahy, protože Bílá hora je vyšší o 22 metrů. Celý kopec je poznamenaný těžbou buližníku, v centrální partii lesoparku se nachází několik bývalých lomů, zajímavých z geologického hlediska. Jeden z nich je chráněn jako přírodní památka Ládví, protože zahrnuje přílivovou kapsu s ohlazeným kamenem dokládající, že ve druhohorách byl vrch Ládví ostrovem v moři. Vrch Ládví patří k nejvýznamnějším triangulačním bodům v ČR. Při výstavbě měřických bodů zde byla ve čtyřicátých letech minulého století postavena geodetická věž. Ta ztratila již svůj význam, je nepřístupná a chátrá. Poblíž vrcholu je také podzemní vodárenská nádrž a telekomunikační věž.

Hřbitov Ďáblice - Velký hřbitov byl vybudován v letech 1912 až 1914 v kubistickém slohu podle projektu architekta Vlastislava Hofmana.

Hvězdárna Ďáblice - Hvězdárna byla postavena v roce 1955 skupina nadšenců z ušetřeného materiálu. Pro veřejnost byla otevřena v roce 1956. Původní stavba, východní kopule, přednáškový sál a knihovna, byla rozšířena v roce 1960 o kancelář, západní kopuli a spojovací chodbu. Hvězdárna je postavena na skalnatém výběžku kopce Ládví, v nadmořské výšce 325 metrů. V jejím těsném sousedství je místo výhledu na téměř polovinu Čech, vybavené směrovou růžicí a malým dalekohledem. Za vynikající dohlednosti je možné vidět i pohraniční hory - Krušné, Jizerské a Krkonoše.

    1) Výhled od ďáblické hvězdárny na půlku Čech stojí za to                   4) Jména hloupých na všech sloupích, Battista si dal nápis vytetovat na komín
    2) Každopádně ďáblická skládka je vidět perfektně                               5) Na úžasném výhledu jsme zapomněli vystřelit, musíme až teď
    3) První parostrojní cihelna, kterou jako vřed na kráse Ďáblic               6) Úplně první panelák v Čechách a zřejmě jediný obsahující stometrové byty
        chtěli radní ještě před pár lety zbourat

Battistova cihelna, Prácheňská 24 - Cihelna je pojmenována po Josefu Battistovi, majiteli rozsáhlého statku čp. 1 a vlastníkovi řady zemědělské půdy v Ďáblicích a Hrdlořezích. Na svém pozemku Battista v roce 1893 zahájil stavbu První strojní a parní cihelny. Slavnostní otevření Battistovy cihelny proběhlo po pěti letech v roce 1898 a nad obcí Ďáblice se tyčil komín vysoký 30 metrů. V dobách své největší slávy cihelna vyráběla až 25 tisíc cihel denně. Provoz cihelna ukončila v roce 1939 během mobilizace a v průběhu války zde firma Avia umístila své sklady. Po skončení války v roce 1945 objekt po tři roky sloužil k výrobě dlaždic a tvárnic ze škváry. Po znárodnění v roce 1948 zde vznikly výzkumné dílny a laboratoře národního podniku PREFA. V té době již nebyla cihlářská pec využívána. Po revoluci v roce 1993 byl tento areál jako vysoce neekologický asanován. Po dlouhou dobu deseti let se rozhodovalo, jak dál. Radnice Prahy 8 ji chtěla zbourat jako vřed na kráse starých Ďáblic. Mezitím byla stavba cihelny, tj. pec a komín, prohlášena v roce 1996 za státní kulturní památku, což ji zřejmě zachránilo od demolice. V roce 2003 byl areál prodán soukromému investorovi, který vyhrál především díky zajímavé architektonické studii zpracované firmou Ateliér Krátký. Nyní se cihelna opravuje.

První panelový dům v Praze, U Prefy čp. 771 - Projekt na jeho stavbu podal v roce 1948 dr. Jaroslav Wimmer. Jako u každé nové věci i zde bylo při jeho realizaci mnoho překážek. Když v roce 1953 mělo dojít k montáži, přišla oponentní zpráva statiků. Jejich posudek zněl, že soustava je na hranici lability a její realizace je nebezpečná. Teprve když prof. Stanislav Bechyně tyto názory vyvrátil a svou autoritou potvrdil původní zkoušky, které prokázaly nikoli požadovanou trojnásobnou, ale jedenáctinásobnou bezpečnost, mohlo dojít ke stavbě. Dům byl stavěn ze státního fondu rozvoje jako prototyp skeleto-panelového domu. Stavbu prováděl Montostav Praha. V roce 1955 byla stavba dvouposchoďového domu dokončena a od 1. července 1955 je dům obydlen. Je zde dvanáct bytových jednotek na panelák, další prvenství zřejmě patří rozměrům bytů. Asi už nikdy potom se nepostavil byt 3+1 o rozměrech 100 m2.

    1) Bezejmenná usedlost                                                                               4) Ďáblický zámek zezadu
    2) Bezejmenná vrata                                                                                     5) Červený mlýn - trochu přestavěná usedlost
    3) Ďáblický zámek zepředu                                                                           6) Tyhle cihly asi od Battisty nebudou, ale sedí se tu hezky

Staré Ďáblice - Historické jádro Ďáblic patří mezi pražskými vesnicemi k nejcennějším. Proto také byly v roce 1991 zařazeny mezi vesnické památkové zóny. Vesnice leží na svažujícím se severním úbočí Ládví a na rozdíl od mnoha jiných pražských vsí, které už pohltila rozšiřující se zástavba, si Ďáblice dokázaly až dodnes zachovat svůj samostatný charakter. Ďáblice nemají nic společného s něčím pekelným, nýbrž se původně jmenovaly Davlice, což vzniklo odvozením z vlastního jména Davel. Vlastní ves je středověkého původu a nejstarší písemná zpráva o ní pochází z roku 1253, kdy získává Ďáblice darem od Václava I. řád křižovníků s červenou hvězdou. S tímto řádem jsou spojeny skoro celé další dějiny Ďáblic. Po třicetileté válce tu sice zůstalo jen šest obydlených stavení a pět opuštěných, ale Ďáblice měly štěstí. Při dalším rozvoji jim pomohlo jejich umístění u hlavní silnice na Mělník, obec se tak rychle rozrůstala už od 18. století, kdy vznikají chalupnické usedlosti v dnešní ulici Na Štramberku. O sto let později se zástavba směrem od návsi rozšiřuje i podél hlavní silnice. Bohatství vesnice ležící na okraji úrodné polabské nížiny dokládají usedlosti z 19. století. Obytné domy usedlostí jsou většinou patrové, v jádru klasicistní s eklektickými fasádami. Bohužel autentický vzhled mnoha usedlostí byl porušen nevhodnými novodobými „modernizacemi“.

Zámek Ďáblice, U Parkánu 4 - Původně se zde nacházela středověká tvrz, o které však máme jen sporadické zprávy. Křižovníci si tu postavili i dvůr, zmiňovaný už v roce 1438. V roce 1755 nahradil dvůr zámek, ve kterém býval špitál, do něhož byli umisťováni nemocní v době epidemií. Zámeček má dvě křídla a půdorys do písmene L. Rizalit zámku je osazen plastikami sv. Václava a andělů, jejichž autorem je pravděpodobně Ignác František Platzer. Nachází se zde rovněž kaple s původním oltářem z roku 1755, řezbářskou výzdobou a freskami na klenbách z druhé poloviny 18. století. Ostatní prostory se nedochovaly. K zámku patří i mimořádně rozlehlý hospodářský dvůr, který se řadí k největším v českých zemích, se 145 metry dlouhou řadou pěti stodol ze začátku 19. století.

« NAHORU

TOPlist