Dům U Raka, Černínská 10 - Dům koupili společně dva spisovatelé a velcí kamarádi Arnošt Lustig a Ota Pavel, Měli s ním velké plány, ty se však nikdy nenaplnily. Ota Pavel zemřel, Arnošt Lustig emigroval. Současný vzhled je výsledkem přestavby, faktické demolice dřevomorkou prožrané roubenky a nové výstavby z poloviny osmdesátých let. Majitelé dům rozvinuli do skutečně rustikální podoby.

Nový Svět – Nazývá se tak z toho důvodu, že se nalézala mimo území města Hradčan, založeného okolo roku 1320. Jedná se vlastně o bývalé hradčanské předměstí, které začalo vznikat přibližně v polovině 14. století a po roce 1360 bylo zahrnuto do hradčanských hradeb. Ulička Nový Svět kopíruje původní cestu podél potoka Brusnice, která těmito místy vedla k osadě Střešovice.

Nový svět 27 - V čele náměstíčka zaujme domeček č. 6, který má jen jedno okno, ale žádné dveře, jen naznačený rám v omítce. Do domku se vchází z přilehlého domu č. 27, kde žil malíř Jiří Anderle, než se odstěhoval do domu na Babě u kostela sv. Matěje. Nyní zde bydlí grafik a malíř Vladimír Suchánek, rodák z Nového Města nad Metují. A milovník jazzu. V roce 1972 založil s přáteli umělci kapelu Grafičanka, ve které hrají nebo hráli Jiří Anderle, Karel Demel, Jan Antonín. Pacák, Jiří Slíva a Vladimír Suchánek na klarinet.

Černínská 5 – V domku s galerií a malým balkónkem v patře s dřevěným zábradlím, na kterém jsou dvě sošky, bydlí filmař a výtvarník Jan Švankmajer. Na ohradní zdi stojí asi od roku 1993 jeho socha Jana Nepomuckého.

Loreta, Loretánské náměstí - V roce 1976 přichází do Lorety nový strážce - básník Ivan Wernisch. "Tehdy se taková místa dědila a já ho získal po historikovi Milanu Jankovičovi.“ Začaly bohatýrské časy. Kromě Wernische tam strážili Bedřich Placák, pozdější mluvčí Charty 77, astrolog Pavel Turnovský, Milan Jakobec, který se stal po roce 1989 ředitelem Diplomatické akademie. "Měli jsme dvě pistole, v každé šest nábojů a dalších tři sta v bedýnce přišroubované k zemi. Když jsem na protějším balkóně ministerstva zahraničí viděl Fidela Castra a jemu podobné panáky, říkal jsem si: Jestli tam tahle pistole dostřelí, to bych se proslavil. Byli jsme schopni lecčehos. Hráli jsme boogie na loretánskou zvonkohru. V noci, samozřejmě - kupodivu si nikdo nestěžoval. Do Lorety proudily návštěvy z Anglie, Německa, Josef Topol přicházel hrát na varhany, pořádali jsme pimprlové divadlo. A zároveň ten klid, který jsem tu měl. Když jsem v devadesátém roce odcházel do redakce Literárním novin, říkám to vážně, nechtělo se mi.“ V ambitu Lorety se nabízí bizarní pohled na obraz vousaté ženy přibité na kříži. O sňatek s portugalskou princeznou Starostou – tajnou křesťankou usiloval sicilský král. Jenže princezna zaslíbila své panenství Hospodinovi, a tak ho snažně prosila, aby ji před svatbou ochránil. Hospodin její přání vyslyšel a během jediné noci ji obdařil hustým plnovousem. Ze svatby sešlo, protože král pochopitelně nestál o fousatou manželku. Nazlobený tatínek, portugalský král nechal dceru ukřižovat.

Loretánské náměstí 6 – Dělové koule zasazené do zdi kapucínského kláštera pocházejí z pruského obléhání Prahy v roce 1757. Prusové tehdy ostřelovali a ošklivě pobořili okolí Černínského paláce. Za první republiky zde byla odbočka Masarykovy studentské koleje. Odsud pocházel předobraz bronzového orla, který zdobí pomník obětem 1. světové války před kostelem sv. Pankráce. Do studentských kolejí se orel dostal jako dar od legionářů z Ruska. Tam za svými bývalými kolegy zavítal autor pomníku sochař Josef Sláma. Věčně hladový orel, který dostal jméno Fanouš, dlouho své ztvárnění do bronzu nepřežil. Na jednom z bujarých studentských večírků přišel někdo na nápad nenechat orla zemřít přirozenou smrtí, tedy neužitečně, ale připravit si z něho chutnou pečínku. Realizace se ovšem vůbec nepovedla. Orel měl tak tuhé maso, že odolalo veškerému vaření i pečení a zůstalo trvale nepoživatelné. Ostatky orla Fanouše byly nakonec zakopány do země. A tak někde v zahradě, dnes již opět funkčního kláštera na Hradčanech, odpočívá ten, který pózoval pro nuselský pomník. Za války byla z kolejí věznice, po roce 1948 obsadilo konvent ministerstvo vnitra. Bylo zde oddělení připravující tzv. nelegály - osoby vysílané do zahraničí pod falešnou identitou. Visutá chodba spojující klášter s Loretou byla uvnitř přehrazena zdí. Jednoho dne ji však strážce Lorety básník Ivan Wernisch - objevil pobořenou. "Někdo se vloupal do Lorety. Ale nic neodnesl. S velkou slávou přijela policie a začala vyšetřovat. A kam vlastně vede ta chodba?, zajímalo je. Když se to dozvěděli, všeho nechali a potichu odjeli. Dále se nedělo nic. Za pár dní zazvonili u dveří Lorety dva vojáčci se zednickým náčiním. Kdepak máte tu díru, zeptali se a navždy ji zazdili".

Klášterní pivovar Strahov - Strahovský klášter byl založen v roce 1143 králem Vladislavem II. První zmínky o pivovaru pocházejí z přelomu 13. a 14. století. O stavbě nového pivovaru, stojícího na místě dnešní restaurace, rozhodl tehdejší opat Kašpar Questenberg v roce 1629. V roce 1907 byl však pivovar zrušen a v roce 1919 přestavěn na byty. V letech 1959 až 1963 byla v západní části budovy stržena klenba a část budovy byla přestavěna na velký sál s jevištěm, které bylo určeno jako zkušebna Armádního uměleckého souboru. Pivovar byl obnoven v roce 2000. Po rozsáhlé rekonstrukci byla v roce 2001 otevřena restaurace s kapacitou 1000 míst a v témže roce byl v bývalé kočárovně zřízen minipivovar s kapacitou 1000 hl ročně. První várka piva byla uvařena 6. června 2001 na svátek patrona premonstrátů svatého Norberta.

Lanová dráha – Zároveň s rozhlednou byla v roce 1891 vybudována i lanová dráha, která fungovala až do roku 1914 na vodní pohon. Do vozu v horní stanici bylo načerpáno tolik vody, aby svou váhou vytáhl vůz s cestujícími z dolní stanice. Na svou dobu nejdelší lanová dráha v celém Rakousku-Uhersku dosahovala délky 383 metrů. Rekonstrukce lanovky v letech 1930-32, spojená s elektrifikací, prodloužila lanovou dráhu o 127 metrů. V červnu 1965 po sesuvu půdy v petřínské stráni byl její provoz zastaven a lanovka byla znovu otevřena po rekonstrukci v roce 1985.

Nebozízek, Petřínské sady 14 – V roce 1404 již byla v jižní části Petřínských svahů uváděna vinice. Při prodeji roku 1433 je tato vinice již jmenována „in Nebozez“. Vinohrad byl velmi dlouhý a úzký a po stráni Petřína se v něm táhla serpentina klikatá jako nebozez – odtud název. Na přelomu 16. a 17. století se vinice přeměnila na ovocný sad. V roce 1677 tu vystavěl na místě staršího lisu stavení hrabě Karel Maxmilián Lažanský, pozdější místokancléř. Původní budova byla barokní, později byla klasicistně upravována. V polovině 19. století bydlel v domku těsně sousedícím s Nebozízkem pražský cenzor Armand Berghofer, nepříliš oblíbený jednak automaticky vzhledem k svému úřadu a pak také pro svoji poněkud podivínskou povahu. S celou svou rodinou holdoval na zahradě svého domku tehdy ještě nevídanému nudismu a to u návštěvníků Petřína vzbuzovalo pohoršení. Začátkem dvacátých let 19. století si zažádal František Kurz z Dolní Krče o povolení těžit kamenné uhlí v zahradě nad Nebozízkem. S vidinou rychlého zbohatnutí pronikli svými štolami až pod pozemky vojenského eráru na Strahově a to dokonce pod skladiště střelného prachu. V druhém případě pro rybníčky v Kinského zahradě, takže hrozilo zatopení štol vodou. Přestože mocnost uhelných vrstev byla malá (asi jen 20 centimetrů), horníci ve své práci horečně pokračovali. Celou epizodu dolování černého uhlí na Petříně pak museli z výše uvedených důvodů přerušit a štoly úředně uzavřít přivolaní vojáci. Od roku 1822 je Nebozízek v majetku pražské obce. „Spolek pro povznesení návštěvy cizinců v Praze“ žádal o povolení zřídit nosítkovou stanici na Nebozízku. Turisté měli být za úplatu vynášeni v nosítkách na Petřín, aby se mohli kochat vyhlídkou na město. Na konci 19. století provedl úpravu na městský park František Thomayer, a sice v souvislosti s pořádáním Jubilejní výstavy v roce 1891. Při té příležitosti byla postavena také lanová dráha podél zdi se Seminářskou zahradou a nosítek už nebylo potřeba. Tato zeď byla zbořena až v roce 1930. Budova usedlosti, užívána od 19. století jako populární výletní restaurace, nebyla od sesuvu půdy v roce 1965 využívána a chátrala. V letech 1984-85 došlo k její rekonstrukci, kdy byl objekt v podstatě znova postaven jen s částečným využitím původního zdiva. V roce 1994 byl Nebozízek ještě doplněn o skleněnou část. Od osmdesátých let je zde restaurace.

Magická jeskyně, Petřín - Petřínská Magická jeskyně byla otevřena roku 2005. Sídlí v bývalém zahradnickém domku patřícímu k Nebozízku. K vidění je zde na 80 obrazů v třípodlažním domě, který Reon alias Jan Zahradník pomocí četných originálních skulptur a mnoha tun sádry přeměnil na jeskyni a muzeum své vysněné země Argondie. Petřínská Magická jeskyně je nejen galerie obrazů, ale také unikátní umělecké dílo samo o sobě. Navíc je v Jeskyni místo k posezení a džbány s alkoholickými i nealkoholickými nápoji návštěvníkům po zaplacení vstupného volně k dispozici.

Kinského zahrada - Zahrada se rozkládá na jižní straně petřínského svahu a její rozloha činí 22 hektarů. Roku 1798 Marie Růžena Kinská všechny tyto pozemky vykoupila a v letech 1827 až 1831 zde nechal její vnuk kníže Rudolf Kinský vybudovat anglický park. Budování zahrady dokončila Rudolfova manželka Vilemína po jeho smrti – spadl s koně. Zahrada byla tehdy dvakrát týdně přístupná na vstupenky. Poslední vlastník Ferdinand Kinský chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními domy. Smíchovská obec proto raději společně s pražskou obcí od Kinského zahradu odkoupila a v roce 1901 otevřela pro veřejnost. U horního jezírka je lachtan od Jana Laudy a Boží muka se slunečními hodinami. K vržení stínů na číselnici hodin sloužilo kopí v boku Krista a šíp v těle sv. Šebestiána. Sloup původně stával na paměť morové epidemie na Žižkově před kostelem sv. Prokopa. Celkem stály město úpravy v Kinského zahradě na začátku tisíciletí více než 300 miliónů korun. Horší je to se starou původně barokní hospodou, kterou kdysi koupil skladatel Karel Svoboda a nechal ji totálně zchátrat, dnes tam jsou jen rozvaliny.

Chrám sv. archanděla Michaela, Kinského zahrada - Kostel byl zbudován ve druhé polovině 17. století v obci Velké Loučky u Mukačeva v bojkovském stavebním slohu s prvky lidového baroka. Charakteristickým znakem tohoto slohu je členění chrámového půdorysu na tři přibližně čtvercové roubené části, nad nimiž se zvedají roubené věže, střechy jsou kryty šindeli. Budova je přibližně 14 metrů dlouhá a asi 8 metrů široká. Nejvyšší z věží dosahuje 17 metrů a zakrývá prostor ve chrámu určený pro ženy, pro nějž se v lidové slovesnosti vžilo označení babinec. K výzdobě věží a interiéru byly použity tři pro pravoslaví typické barvy: bílá, zelená a červená. Kostel byl kompletně rozebrán, převezen a následně sestaven do původní podoby hned dvakrát. V roce 1793 jej občané Velkých Louček prodali větší a bohatší vesnici Medvedovcům. Ke druhému stěhování došlo v roce 1929, když Rusíni kostel, jako typickou lidovou stavbu Podkarpatské Rusi, věnovali Praze, která tehdy byla jejich hlavním městem.

Letohrádek Kinských – Roku 1799 zakoupila pozemky zpustlých vinic na jižním svahu vrchu Petřína kněžna Marie Růžena Kinská. Její vnuk kníže Rudolf Kinský je od roku 1823 začal přetvářet na romantickou zahradu s výsadbou vzácných dřevin, vodopádem, potoky, můstky a jezírkem propojenými smyčkou cest. Architekt Heinrich Koch vyprojektoval na dominantní místo zahrady v letech 1827-1831 letní sídlo Kinských, letohrádek jako předměstskou vilu ve stylu pozdního klasicismu. Rudolf Kinský si svého sídla příliš neužil, neboť byl v roce 1833 jako dvorský rada přeložen do Vídně a po třech letech pak předčasně ve 34 letech zemřel. Na počátku 20. století prodal Karel Kinský letohrádek pražské obci. Ta ji neprodleně zpřístupnila veřejnosti a rozhodla se spojit ji s Petřínskými sady. To se podařilo až po půldruhém roce, neboť ministerstvo vojenství údajně z bezpečnostních důvodů nechtělo dát svolení k proražení Hladové zdi. V roce 1902 byly ve vile umístěny exponáty Národopisné výstavy, která se konala v Praze v roce 1895. Od roku 1922 je zde stálá expozice etnografického oddělení Národního muzea.

Poděkování a proslovy

    Děkuji svému muži Jirkovi, že už tak nevrčí, když místo praní špinavého prádla doma, vyrážím sama do ulic, že mne pouští ven, i když místo peněz přináším domů jen nové trasy a výdaje za šampaňské a tonery.
    Děkuji svým tolerantním synům Honzovi a především Martinovi, že mne „tiše a ochotně“ pouštějí na náš domácí počítač.
    Děkuji JaVoru, že přišla s myšlenkou a hlavně realizací Vycházek za usedlostmi na našem webu a umožnila mi tak exhibovat nejen v ulicích, ale i na internetu.
    Děkuji plejádě nejlepších Čtrnáctkových fotografů, kteří mne zásobují bohatým dokumentačním materiálem, jmenovitě bych chtěla vyzdvihnout úlohu dvorního fotografa Zdeňka S. Větrovce, který ve slunci žáru, v bičujícím dešti, v prudkém srázu, balancující nad propastí i s teploměrem v podpaží dokumentuje každý krok druhého cyklu Čtrnáctkových vycházek.
    A nakonec chci poděkovat všem účastníkům vycházek, že se pokaždé dostaví na start, aniž znají profil, převýšení, délku trasy, aniž tuší, kam pod mým vedením vlastně dojdou. Díky, protože bez Vás bych se motala ulicemi velkoměsta jako bludný Ahasver pronásledovaná jen Jirkou a jeho věčným „Pak se, vole, vožeň!"

Šéf :

Po té co Zuzana velice vyčerpávajícím způsobem (obsahově, ne fyzicky) uvedla obsah všech vycházek, nemám již co dodat, jen zopakovat, že bylo celkem 28 velkých, hlavních vycházek a k tomu 8 miniatur všedního (vesměs) dne; vycházek, které by se souhrnně daly nazvat „od Hadovky ke Švihovce“ nebo také „z kraje dětství k Invalidovně“. Ano, tady je třeba se zmínit, že Invalidovna byla do poslední vycházky velice vtipně zařazena. O tom, jak silné zážitky vycházky poskytovaly, svědčí i vzpomínky jejich účastníků, z nichž pro ilustraci uvádím dvě. Že zážitky musely být opravdu silné, svědčí i to, že jsou zaznamenány ve verších.
První se týká šestadvacáté vycházky:
Ach, co to vidí v dáli oko mé?
předmět jakýsi to veliký,
no, to snad né!!
cožpak požila jsem prášek psychiatrický?!
no to je snad ředitel a jeho na chovance kyj!?
Ne !!
Ó, Ó, Ó, ó, ó, ah so!
žádnej ředitel! Jen náměstek, no ten „železnodaróžnyj“

Druhá vzpomínka se v podstatě týká všech vycházek a podle obsahu má zřejmě vztah k jejich polovině:
No v polovině putování zřejmě již jsme,
tedy na chvíli se prosím zastavme,
uf,
a noze ulevme!
vždyť už pomalu únavou padám na koleno
a taky hráz žízni postavme!
avšak běda !!!! běda!
jen jedno pivo je povoleno!!!!!
jen jedno pivo a dost!
vpřed
čeká nás další usedlost!

TAK tedy zážitky opravdu silné a nezapomenutelné. A je to neuvěřitelné, trvalo to celé čtyři roky! Ale, jak už to v našem věku bývá, uběhly strašně rychle.

Tedy, Zuzano, velký DÍK za pozvednutí intelektuální úrovně členů trasy.

Pražské usedlosti jsou sice minulostí, nicméně ať žijí Pražské posedlosti!!

© 2007
Autorkou projektu je Zuzana Vlachová
Webmaster Jana Vorlová